Snad každá kniha v Písmu obsahuje některé části, které jsou „nesnadné k vyrozumění“ (2. Pt. 3:16); na tom není nic překvapivého s ohledem na to, že Bible se zaobírá věcmi Božími, pro naši tělesnou přirozenost zcela nepostihnutelnými. „Ale tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž [jich] může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti“ (1. Kor. 2:14). Některé věci jsou hrubým pokrmem, který mohou strávit jen ti „kteříž pro zvyklost mají smysly způsobné k rozeznání dobrého i zlého“ (Žd. 5:14).

S některými oddíly tedy musí křesťané více zápasit, jak jim porozumět a jak je aplikovat. Mezi takové patří i mnohé verše z knihy Kazatel, u kterých si každý vyznávající křesťan – snad mimo těch, o nichž Pavel naříkal, „že [jsou] nepřátelé kříže Kristova, jichžto konec [jest] zahynutí, jejichž Bůh [jest] břicho“ (Fp. 3:18-19) – musí s bázní říkat, jak to má správně uchopit, aby se neuchýlil ani napravo, ani nalevo, neboť by to bylo tak snadné. „Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho“ (Kaz. 3:22) „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“ (Kaz. 7:16).

Z Boží milosti přesto ne všechny části této knihy jsou tohoto rázu. Některé složité k pochopení nejsou. K nim patří i jeden z nejznámějších a nejcitovanějších oddílů Kazatele, úvod do 3. kapitoly o tom, že „všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem [svou] chvíli“ (Kaz. 3:1). Ty se poměrně často při shromážděních čtou, ale žel, jejich výklady mají tendenci zůstávat u obecné aplikace, vyjádřené v prvním verši. Co nám říkají a jaký praktický dopad mají jednotlivé ilustrace – na to už se křesťané ptají méně. Ano, někdy se debatuje o tom, jak vlastně rozumět slovům o času rozmítání kamení a času shromažďování kamení nebo času roztrhování a času sšívání, které zní modernímu člověku vskutku zvláštně, ale že by se detailně rozebíralo, co pro náš život může znamenat, že je čas boření a čas stavění nebo čas milování a čas nenávidění, to už se moc nevidí.

Jedním z důvodů patrně je nedostatečná nebo i chybějící praktická víra ve verbální inspiraci Písem. Nejde jen o to, jestli máme ve svých církevních stanovách vepsánu správnou ortodoxní formulaci ohledně Božího Slova, ale jestli to formuje praktický život jednotlivce a církve. Jestliže Písmo cele vdechl Duch Boží – jakože ano – pak každá věta, každé slovo má svůj význam. Duch chtěl, aby tyto verše zněly přesně, jak znějí. Nejde je nahradit jinými. Pán Bůh nezamýšlel, abychom četli o dejme tomu o času pracování a času odpočívání, i když i to by demonstrovalo, že všechno má svůj čas. Ne; čteme o těch konkrétních časech toho a onoho, a o nich máme také konkrétně přemýšlet. Ne, že by zde nebyl aspekt oné obecné aplikace, to jistě je, ale není jediný – a proto se máme zaměřovat také na všechny ostatní.

Krásný příklad, jak správně přistupovat k našemu oddílu, nám dává – jak jinak – zbožný komentátor Matthew Henry – který mimochodem pevně ve verbální inspiraci Písem věřil a uvedl, že jeho komentář bude prospěšný jen těm, kteří se s ním shodnout na těchto základních principech přístupu k Božímu Slovu. Ten se jak zabývá obecnou aplikací, tak po bodech rozebírá detaily. Ke každému má s ohledem na prostor jen pár poznámek, které však vedou k dalšímu rozjímání. Proto k nim připojujeme také některé poznámky, abychom zdůraznili, jak se to či ono vztahuje na církev či naše osobní životy – i když někdy je komentář zbožného puritána tak hluboký, že cokoliv k němu přidat by bylo nadbytečné.

Pokud bychom před samotným předložením textu měli poukázat na jednu věc bylo by to toto: Pán v každém bode zdůrazňuje, že je čas toho i onoho. To bychom si měli vzít velmi k srdci. Protože mnozí vyznávající křesťané dnes dělají, jako by byl – minimálně u některých věcí – čas jen jednoho. Čas milování, ó ano, ten je, ale čas nenávidění nikdy a v ničem. Čas pokoje, jak krásné – ale čas boje? Čas stavění, ano, ale čas boření? Míjí tak tu nejzákladnější a nejočividnější lekci celého oddílu. Samozřejmě, musíme si dávat veliký pozor, kdy a v čem přichází čas, nenávidění, boření, boje (v detailech se již konkrétní body). Opatrnost je na místě. Ale zase nesmíme být tak „opatrní“, abychom ty časy zcela ignorovali, jako by i pro ně nebyl jistý čas a pod nebem jejich chvíle.

Kazatel 3:1-10

Cílem těchto veršů je ukázat:

1. Že žijeme ve světě plném změn, že některé události se, pokud jde o čas a podmínky lidského života, navzájem značně liší, a přesto se vyskytují smíšeně, a postupně mezi nimi procházíme a navracíme se, jako v oběhu každého dne a každého roku. V kole narození (Jk. 3:6) je jedna špice někdy na vrchu a zakrátko naopak; dochází k neustálému odlivu a přílivu, růstu a vadnutí; způsob tohoto světa se mění z jednoho extrému do druhého, vždycky se měnil a vždycky bude.

2. Že každá změna, která se nás týká, je svým časem a obdobím nezměnitelně ustanovená a vymezená nejvyšší mocí; a musíme brát věci, jak přicházejí, neboť není v naší moci změnit, co je nám určeno. A to sem vstupuje jako důvod, proč, když se nám daří, bychom měli být v určité pohodě, a přeci se necítili zajištěně – necítili se zajištěně, protože žijeme ve světě plném změn, a nemáme tedy důvod říkat, zítřek bude jako dnešek (nejnižší údolí jsou spojena i s nejvyššími horami), a přesto být v určité pohodě, jak doporučoval (Kaz. 2:24), učiniti životu svému pohodlí z práce své, v pokorné závislosti na Pánu Bohu a Jeho prozřetelnosti, ani se nepozdvihovat v nadějích, ani nebýt sklíčeni strachy, ale očekávat každou událost s vyrovnanou myslí.

Máme zde,

I. předloženou obecnou tezi: Všeliká věc má jistý čas, v. 1. 1. I na ty věci, které se zdají od sebe nejvíce odlišovat, se v běhu událostí na všechny dostane a každá vstoupí do hry. Den přenechá místo noci i noc opět dni. Je léto? Bude zase zima. Je zima? Počkejte chvíli a bude zase léto. Každé předsevzetí má svůj čas. I ta nejjasnější obloha se zatemní, Post gaudia luctus – radost následuje žal; a i ta nejzataženější obloha se rozjasní, Post nubila Phoebus – Slunce prorazí zpoza oblaku. 2. I ty věci, které nám připadají velmi běžné a obyčejné, jsou přesně určeny v radě a předzvědění Božím, je stanovena přímo jejich hodina, a nemohou být ani předvídány, ani o chvíli odročeny.

II. Důkaz a ilustraci této teze vyvozením z jednotlivostí v počtu osmadvaceti, podle dnů oběhu měsíce, který vždy roste nebo klesá mezi úplňkem a novem. Některé z těchto změn jsou dány výhradně Božím činěním, jiné závisí více na lidské vůli, ale všechny určuje Boží rada. Všecko pod nebem je tedy proměnlivé, ale v nebi je stav neměnný, a též neměnná rada o těchto věcech.

1. Jest čas rození i čas umírání. Ty jsou určeny radou Boží; a jako jsme se narodili, tak musíme i zemřít, vše v uloženém čase (Sk. 17:26). Někteří si všímají, že zde máme čas rození a čas umírání, ale ne čas žití; to je tak krátké, že ani nestojí za zmínku; jakmile se narodíme, začneme umírat. Ale jako je čas rození a čas umírání, tak bude i čas nového vstání, vyměřený čas, kdy budou ti, jenž leží v hrobě, vzpomenuti (Job 14:13).

2. Čas, aby Pán Bůh vsadil národ, jako Izrael v Kanánu, a za tím účelem vykopal sedm národů, které v něm byly vsazeny, aby mu uvolnily místo; a nakonec byl čas, kdy Pán Bůh hovořil i o Izraeli, že jej vykope a zničí, když se naplní míra jejich nepravosti (Jer. 18:7–9). Je čas, aby lidé sázeli, v příslušném čase roku jejich života; ale když to, co bylo zaseto, vyrostlo neplodné a neužitečné, je čas to vykopat.

Čas sázení a vykopání má patrně nejvíce poukazoval na práci zemědělce, čas setí a sklízení. Duchovní aplikace je zřejmá s ohledem na slova apoštola: „Jáť jsem štípil, Apollo zaléval, ale Bůh dal zrůst. A protož aniž ten, kdož štěpuje, jest něco, ani ten, kdož zalévá, ale Bůh, kterýž zrůst dává. Ten pak, kdož štěpuje, a ten, kdož zalévá, jedno jsou, a však jeden každý svou vlastní odplatu vezme podlé své práce“ (1. Kor. 4:6-8). Připomíná nám to, že sice je jak čas sázení, tak čas vykopání ve sklizni, ale že my se nemusíme dočkat obojího. Možná je pro nás určen jen čas sázení, a užitek toho vezme někdo po nás.

3. Čas mordování, když soudy Boží široce dopadají na zemi a vše pustoší; ale když se navrací v cestě milosrdenství, pak je čas hojení toho co bylo rozpolceno (Oz. 6:1–2), potěšení lidu po dnech, v nichž jej sužoval (Ž. 90:15). Je čas, kdy je moudrostí vládařů užívat přísné metody, ale je i čas, kdy je stejně tak jejich moudrostí užít vlídnějších způsobů a obrátit se k tišícím prostředkům, ne dráždivým.

Časy mordování a hojení lze vztáhnout i na kázání Božího Slova, které může – a má – činit jak první, tak druhé. Mordování obstarává Zákon Boží: „Bez zákona zajisté hřích mrtev jest. Jáť pak byl jsem živ někdy bez zákona, ale když přišlo přikázaní, hřích ožil, a já umřel. I shledáno jest, že to přikázaní, kteréž [mělo býti] k životu, jest mi k smrti. Nebo hřích, vzav příčinu skrze to přikázaní, podvedl mne, a skrze ně zabil“ (Řím. 7:8-11). Skrze Zákon – byť spolupůsobením hříchu – Pavel zemřel, to jest, plně si uvědomil, že je duchovně mrtvý. Předtím, než pochopil pravý duchovní význam a hloubku Božích přikázání, žil v klidu a myslel si, že u Božího soudu obstojí pro svou spravedlnost. Když ale do jeho života přišlo přikázání ve svém plném smyslu, Pavla to zabilo v jeho samospravedlnosti. Ano, kdyby to skončilo zde, jeho život by byl tragédií; ale poté ale poznal milost Páně ve svatém evangeliu o Pánu Ježíši Kristu, a němž nalezl život věčný.

Každý člověk, má-li být spasen, musí projít tímto procesem. Nejdřív musí poznat svůj přirozený stav, svou duchovní mrtvost, a to se děje skrze kázání Zákona. Tím lidi v jistém smyslu duchovně mordujeme, aby „přišlo přikázání, hřích ožil“, a oni umřeli, jako Pavel. Ale pak je na místě přijít s hojením, kdy se poukáže na lékařství v Galád, na evangelium života v Pánu Ježíši Kristu a na zřídlo Jeho krve. Tak při získávání duší má místo i čas mordování, i čas hojení.

4. Čas na boření rodiny, statků, království, když dozrály pro zkázu; ale Pán Bůh najde čas, obrátí-li se a budou-li činit pokání, znovu stavět to, co zbořil; je čas, uložený čas, aby Pán vzdělal Sion (Ž. 102:13.16). Je čas aby lidé zbořili dům a přestali s podnikáním, a tak bořili, což ti, kteří jsou zaneprázdněni stavěním, musí jak očekávat, tak se na to připravit.

Boží lid se vcelku přirozeně zaměřuje především na čas stavění, budování církve, jak jsme vyzývání: „Jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus, na němž všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu, na kterémž i vy spolu vzděláváte se v příbytek Boží, v Duchu [svatém]“ (Ef. 2:20-22). Někdy však je třeba před stavěním nejprve bořit, vyvracet ohrady odpadnutí a kompromisu, podvracejíce rady, i všelikou vysokost, povyšující se proti umění Božímu (2. Kor. 10:4). Nelze stavět tam, kde již něco stojí, a to platí i duchovně. Tak předtím, než Jan Kalvín v Ženevě řádně zbudoval tamní lid ve věcech Božích, bylo třeba, aby William Farel zbořil pevnosti papežství. Dnešní církev je v tak bídném stavu, že potřebuje mnohý čas boření, než bude moci plně přikročit k stavění.

5. Čas, kdy Boží prozřetelnost volá k pláči a smutku, a kdy moudrost člověka tomu volání vyhoví a bude a plakat a truchlit, jako například v časech obecné pohromy a nebezpečí, a kdy je zcela absurdní se smát, proskakovat a veselit se (Iz. 22:12–13, Ez. 21:10); ale pak je na druhou stranu čas, kdy Pán Bůh volá k veselí, čas smíchu a proskakování, přičemž očekává, že Mu budeme sloužit s potěšením a veselím srdce. Všimněme se, že čas smutku a pláče je dán na první místo, před smích a proskakování, neboť nejprve musíme rozsívat se slzami, a až pak žnout s prozpěvováním.

Čas smutku a pláče – a také čas roztrhování oděvu – je především časem pokání a pokoření se před Pánem Bohem. Musíme počítat s tím, že takových časů budeme v našem životě potřebovat mnoho a mnoho; jelikož „není člověka, kterýž by nehřešil“ (1. Kr. 8:46), a „díme-li, že jsme nehřešili, činíme jej lhářem, a neníť v nás slova jeho“ (1. Jan 1:10), není ani člověka, křesťany nevyjímaje, který by už nepotřeboval činit pokání. Ale můžeme jej činit s očekáváním víry, že budeme-li tak činit upřímně a ve víře v dokonalé dílo Spasitele, ten čas pláče a smutku pokání Pán brzy obrátí v čas smíchu a proskakování pro pokoj a radost v Duchu Svatém.

6. Čas rozmítání kamení, strhnutím a bořením hradeb, když Pán Bůh dává pokoj v končinách, a není jich zapotřebí; ale je čas shromažďování kamení pro budování silných tvrzí, verš 5. Je čas, aby staré věže spadly, jako v Siloe (Lk. 13:4), a aby byl samotný chrám tak zničen, aby z něho nezůstal kámen na kameni; ale také čas, aby byly věže a památníky zdviženy, když národní záležitosti prospívají.

7. Čas objímání přítele, když jej shledáme věrným, ale i čas vzdálení se od objímání, když zjistíme, že je nespravedlivý nebo nevěrný a že máme důvod mu nedůvěřovat; pak je prozíravé se zdráhat a držet dál. Běžně se to vztahuje na manželská objetí, jak vysvětluje 1.Kor. 7:3–5 a Joel 2:16.

8. Čas hledání, získávání peněz, získávání povýšení, získávání dobrých obchodů a dobrých úroků, když se na nás příležitost usmívá, chvíli, kterou bude moudrý vyhledávat (jak se říká); když se vydává do světa, když má rostoucí rodinu, když je v nejlepších letech, když se mu daří a když mu jde podnikání, tehdy je čas, aby byl pilný a sušil seno, když svítí slunce. Je čas hledání moudrosti, známosti a milost, když jest člověku položeno zboží v ruce; pak ale ač očekává, přijde i čas utrácení, kdy vše, co má, mu nebude stačit. Ba, přijde čas ztracení, kdy to, co lehce nabyl, bude lehce pozbyto a nebude možné to udržet.

9. Čas chování, když máme užití pro to, co máme, a dokážeme to držet aniž bychom tím ohrožovali své dobré svědomí; ale může přijít čas zavržení, když nás může láska k Pánu Bohu zavazovat, abychom odvrhli, co máme, protože bychom museli zapřít Krista a uškodili svému svědomí, kdybychom si to ponechali (Mt. 10:37–38), abychom raději ztroskotali ve všem ostatním než ve víře; ba, když nás láska může zavazovat to odhodit, je-li to pro záchranu našich životů, jako tomu bylo, když Jonášovi plavci vyhazovali to, což měli na lodí, do moře.

10. Čas roztrhování oděvu, jako například při příležitosti nějakého velkého zármutku, a čas je znovu sšívat, na znamení, že zármutek skončil. Čas, abychom odčinili, co jsme učinili, a čas znovu učinit to, co jsme odčinili. Jeroným to vztahuje na roztrhnutí židovské církve a následném přišití a vzdělání, zbudování církve evangelia.

11. Čas, kdy se sluší a kdy je naší moudrostí a povinností mlčet, kdy čas zlý jest (Am. 5:13), když naše mluvení by bylo metáním perel před svině, nebo kdy nám hrozí nebezpečí, že budeme mluvit nevhod (Ž. 39:2); ale je také čas mluvení pro Boží slávu a vzdělání ostatních, kdy by mlčení bylo zradou spravedlivé věci, a kdy se ústy vyznání mát dít k spasení; a je významnou součástí křesťanské prozíravosti vědět, kdy mluvit a kdy raději mlčet.

Vskutku je nezbytné vědět, kdy mluvit a kdy mlčet; musíme si však přiznat, že to je pro nás neobyčejně obtížné a že v tom každý z nás v mnohém selhal, ať už na tu či onu stranu. Zpětně to třeba i posoudíme, ale co v tu chvíli, kdy se ve vteřině rozhodujeme, zda něco říci či neříci? V tom nutně potřebuje veliký díl té moudrosti shůry i starý, zkušený věřící – a tím více mladí ve víře. Proto je na místě se za ní modlit ve víře v zaslíbení: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž [jí] od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu“ (Jk. 1:5).

12. Čas milování, čas mít se přátelsky, být ve svobodě a veselí – a je to příjemný čas; ale může přijít čas nenávidění, když uvidíme příčinu k přerušení veškeré důvěrnosti vůči někomu, koho jsme měli rádi, a k rezervovanosti, protože jsme shledali, že je zde důvod jej podezírat – což láska jen neochotně připouští.

O čase nenávidění by mnozí křesťané řekli, že pro ně není vůbec určen. Záleží však, o jaké nenávisti a vůči čemu jde. Například o čase nenávidění nepřátel bychom mohli hovořit jen stěží, když Kristus praví: „Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví“ (Mt. 5:44). Pokud jde však o jiné věci, i Pán Ježíš nenáviděl: „Miloval jsi spravedlnost, a nenáviděl jsi nepravosti, protož pomazal tebe, ó Bože, Bůh tvůj olejem veselé nad spoluúčastníky tvé“ (Žd. 1:9). Pro Boží lid tak je čas nenávidění zlého: „Mějte v nenávisti zlé, a milujte dobré, a ustanovte v bráně soud; snad Hospodin Bůh zástupů milost učiní ostatkům Jozefovým“ (Am. 5:15). „A proto, [že] všecky rozkazy tvé o všech věcech pravé býti poznávám, všeliké stezky bludné nenávidím“ (Žalm 119:128). „Bázeň Hospodinova [jest] v nenávisti míti zlé, pýchy a vysokomyslnosti, i cesty zlé a úst převrácených nenávidím“ (Př. 8:13). Pán to nakonec zaznamenává: „Ale toto máš, že nenávidíš skutků Mikulášenců, kterýchž i já nenávidím“ (Zj. 2:6).

13. Čas boje, kdy Pán Bůh vytáhne meč k soudu a pověří jej hubením, kdy lidé vytáhnou meč k spravedlnost a hájení svých práv, když je mezi národy sklon k válce; ale můžeme doufat v čas pokoje, kdy bude meč Hospodinův zastrčen do pochvy a přítrž učiní bojům (Ž. 46:9), kdy se dosáhne ukončení válek a kdy na všech stranách bude vůle k pokoji. Válka nebude trvat navždy, a žádný pokoj nebude trvalý na této straně věčného pokoje. Ve všech těch změnách tedy Pán Bůh postavil jedno proti druhému, abychom se mohli radovat, jako bychom se neradovali a plakat, jako bychom neplakali.

I když můžeme z Boží milosti už zde na zemi zažívat časy pokoje, neměli bychom zapomenout, že tento život je pro Boží lid především časem boje – proti hříchu, tělu, světu, ďáblu, odpadnutí a kompromisu. „Bojuj ten dobrý boj víry, dosáhni věčného života, k němuž i povolán jsi“ (1. Tim. 6:12). „A tak ty snášej protivenství, jako ctný rytíř Ježíše Krista. Žádný, kdož rytěřuje, neplete se v obecné živnosti, aby se svému hejtmanu líbil. A jestliže by kdo i bojoval, nebudeť korunován, leč by řádně bojoval“ (2. Tim. 2:3-5). „Oblecte se v celé odění Boží, abyste mohli státi proti útokům ďábelským. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko. A protož vezměte celé odění Boží, abyste mohli odolati v den zlý, a všecko vykonajíce, státi“ (Ef. 6:11-13). „Nejmilejší, všecku snažnost vynakládaje na to, abych vám psal o obecném spasení, musil jsem psáti, vás napomínaje, abyste statečně bojovali o víru, kteráž jest jednou dána svatým“ (Ju. 3). Ten boj nebude trvat navěky, ale dokud jsme v tomto těle, potrvá až do naší smrti či do příchodu Páně, podle toho, co nás zastihne dříve.

III. Závěry učiněné z tohoto pozorování. Jestli náš současný stav podléhá takové proměnlivosti, 1. Pak nesmíme doufat, že v něm budeme mít svůj podíl, neboť jeho dobré věci postrádají jistotu a trvalost (v. 9): Co tedy má ten, kdo práci vede? Co si může člověk slibovat od sázení a stavění, když to, o čem si myslí, že přivedl k dokonalosti, může tak brzy a tak jistě být vykopáno a zbořeno? Všechny naše snahy a pečování nezmění ani proměnlivou povahu, které mají věci samy v sobě, ani nezměnitelnou radu Boží o nich. 2. Pak musíme pohlížet sami na na sebe, jako bychom v onom stavu byli ve zkušební lhůtě. V tom, v čem pracujeme, vskutku žádný zisk není; ta věc sama, když ji máme, nám prospěje jen málo; ale využijeme-li správně, co nám v tom Boží Prozřetelnost poskytla, bude to prospěšné (v. 10): Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, ne aby si tím zajistili štěstí, ale aby v něm byli prozkoušeni, aby se v jejich životě různými událostmi prozkoušelo působení milosti v srdci, aby se vyzkoušelo při každé změně jejich spoléhání se na Pána Boha, a aby se naučili hojnost míti i nouzi trpěti (Phil. 4:12). Zaznamenejme, (1.) Mezi syny lidskými je vidět spoustu lopoty a soužení. Práce a zármutek naplňují svět. (2.) Tato lopota a soužení je to, co nám Pán Bůh určil. Nikdy nezamýšlel, aby byl tento svět naším odpočinutím, a proto nám nikdy neurčil, abychom si v něm hověli. (3.) Pro mnohé se to prokazuje být darem. Pán Bůh je udílí lidem, jako lékař dává lék svému pacientovi, aby mu pomohl. Tato námaha je nám určena, abychom se unavili světem a toužili po zůstávajícím odpočinku. Jen nám určen, abychom se vždy udržovali v činnosti a měli vždy co dělat; protože jsme na tento svět nebyli posláni, abychom zaháleli. Každá změna nám připravuje nějakou novou práci, o kterou bychom se měli starat více zabývat, než o tu událost samu.