Před nějakou dobu jsme předložili čtenářům vzácný text od Charlese Spurgeona, v němž bez jakýchkoliv omluv a relativizací hlásá ospravedlnění a spásu z pouhé víry, bez spolupůsobení jakýchkoliv lidských skutků či čehokoliv, co je z člověka. Jeho příklad o námořníkovi, kterému jeho kotva nijak nepomůže, dokud ji má na palubě a neshodí ji z lodi do moře, kde ji nevidí, krásně vystihuje podstatu pravé víry, která se cele spoléhá se na oku neviditelnou Skálu, Pána Ježíše Krista, a naprosto nijak nestojí na sobě samé, na pocitech, dojmech či čemkoliv jiném.

Na tomto blogu poukazujeme na mnohé nebiblické věci, které v českých církvích zdomácněly a o nichž se většina domnívá, že jsou podle Pána Boha v pořádku. Často se zabývají praktickými věcmi církve, posvěcení a oddělení od světa, někdy teologických nedostatků. To jsou vše důležité věci, které nelze pominout bez velikých, leckdy naprosto fatálních následků na duchovním zdraví a prospěch lidu Božího – ale nesmíme přitom zapomínat na jádro věci, evangelium samotné. Kdyby se církev cele a bez kompromisů držela čistého evangelia, nemohla by to dopracovat k takové bídě. Nezkreslené evangelium nezůstane bez ovoce: „Evangelium, kteréž jest přišlo k vám, jako i na všecken svět, a ovoce nese, jako i u vás od toho dne, v kterémž jste slyšeli, a poznali milost Boží v pravdě“ (Kol. 1:6). A kde toto ovoce svatosti, oddanosti a oddělenosti pro Pána ve sboru většinově chybí, tam lze předpokládat, že se nekáže evangelium tak, jak by se mělo.

Čisté evangelium vede člověka k celému nerozptýlenému hledění na Pána Ježíše, Jeho oběť na kříži, Jeho krev a Jeho spravedlivé zásluhy, a odhlížení od čehokoliv v sobě samém – dokonce i od toho dobrého a potřebného, jako od našich modliteb, našeho pokání, změny v našem životě. Jistě, bez toho všeho bychom spaseni nebyli, protože Pán Bůh to se spásou nerozlučně spojil. Kdo se nemodlil a nečinil pokání, nemůže si činit naděje, že má spásný podíl v Kristu. Ale pravým důvodem naší spásy není, že jsme se modlili (totiž ne samo o sobě), ale jen a jen Kristus, v Nějž jsme byli připojeni vírou. Naše nejlepší modlitba a nejupřímnější pokání byly stejně samy v sobě nedokonalé – i tyto naše spravedlnosti by byly bez zásluh Kristových jen jako roucha ohyzdná (Iz. 64:6).

Přesto však v duchovních věcech máme přirozené tendence hledět sami k sobě a do sebe, abychom a jako bychom mohli něco dobrého vypůsobit sami ze sebe. Ale Písmo praví jasně: „Kdo toho dokáže, aby čisté z nečistého pošlo? Ani jeden“ (Job 14:4). A: „Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém,) dobré“ (Řím. 7:18). Proto si musíme připomínat, abychom vždy a ve všem hleděli k Pánu Ježíši a hledali pomoc jen v Něm. Co v nás nevypůsobí On skrze svého Ducha, to je duchovně mrtvé a bez užitku.

Jedním z významných svědectví Písma o spáse skrze pouhé hledění na Krista je předobraz hada vyzdviženého Mojžíšem na poušti: „ A jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, takť musí povýšen býti Syn člověka, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3:14-15). Když na něj uštknutý Izraelita jen pohleděl, zůstal živ. Tento typus poukazuje nejen na osobu Krista a Jeho smrt, ale i způsob, kterým dává umírajícím hříšníkům život. Vzácný výklad celé věci předkládá ve svém komentáři na Janovo evangelium učenec Písma 20. století Arthur W. Pink, který patří mezi vykladače, kteří vskutku neminou nic podstatného. Hodné naší pozornosti je i to, že Pink se zaměřuje nejen na to, co uštknutí Izraelci měli činit, ale i co činit neměli. Takhle typicky při rozjímání nad Božím Slovem neuvažujeme, ale má to svůj význam, výrazněji se nám tak otvírají některé pravdy Písma. Arthur Pink skrze to poukazuje, čím vším máme my lidé tendenci nahrazovat ono hledění vírou na Krista a Jeho krvavou oběť.

Nejnebezpečnější je ona záludnost toho nahrazení, protože leckdy se jedná o věc dobrou, ba nezbytnou – dáváme-li ji na správné místo. V liberálních kruzích se například velmi rozšířila náhrada za následování Krista. To představuje samozřejmě nezbytný produkt pravého hledění víry na Spasitele, spasit nás však nemůže – nejen proto, že nijak nesmaže naše dřívější hříchy, ale samo je zasaženo naší hříšností, a nikdy nebudeme Pána Ježíše následovat dokonale, bez sebemenšího hříchu či polevení.

Na marnost léků propagovaných lidskou moudrostí, byť halenou do náboženského hávu, zbožný vykladač Božího Slova poukazuje ve svém pojednání podrobněji. Nicméně přitom nezapomíná směřovat duchovní zrak k onomu jedinému a dokonalému Léku a Lékaři, který člověku předkládá Trojjediný Hospodin. Kristova Osoba, Jeho krev, Jeho oběť smíření Otci, Jeho dokonalá spravedlnost, Jeho smrt a vzkříšení jsou tím jediným základem, na kterém můžeme položit svou spásu. A jediný prostředek, jak na nich mít podíl, je pouhá víra bez spolupůsobení lidských skutků.

Varujme se každého, kdo toto nejen výslovně popírá, ale i „jen“ vágně zamlžuje rádoby zbožnými slovy, kterými však pouze vyvyšuje lidské skutky, a nepředkládá tak jasné a nekompromisní evangelium o spáse skrze Krista pouhým hleděním víry – jak vzácně činí A. W. Pink.

Jan 3:14

„A jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, takť musí povýšen býti Syn člověka“ (Jan 3:14). Kristus mluvil s Nikodémem o nezbytnosti nového narození. Z přirozenosti je člověk mrtvý ve vinách a hříších, a aby měl život, musí se znovu narodit. Nové zrození je udělením Božího života, života věčného, ale aby mohlo být lidem dáno, musí býti povýšen Syn člověka. Život mohl přijít pouze skrze smrt. Kristovo zástupné obětní dílo tvoří základ působení Ducha a Božího daru věčného života. Zaznamenejme, že Kristus zde hovoří o povýšení Syna člověka, neboť smíření mohlo být učiněno pouze Tím, kdo měl stejnou přirozenost jako ten, kdo zhřešil, a jen coby Člověk mohl Syn Boží Syn přijmout trest, dopadající na hříšníka. Jistě mělo svůj konkrétní důvod, proč zde Kristus mluvil o své smírčí smrti jako o „povýšení“. Židé vyhlíželi Mesiáše, který měl být povýšen, ale zcela jiným způsobem, než který zde zmiňuje Pán. Očekávali, že bude vyvýšen na trůn Davidův – ale On musí být předtím povýšen na kříž hanby a podstoupit soud Boží nad hříchem Jeho lidu.

Aby znázornil povahu, smysl a účel své smrti, Pán zde odkazuje na známou událost při putování Izraele pouští, zaznamenanou v Numeri 21. Izrael reptal proti Hospodinu, a On poslal na lid hady ohnivé, kteří je štípali, takže někteří pro jejich uštknutí zemřeli a mnoho dalších těžce onemocnělo. Následně vyznali, že zhřešili, a volali k Mojžíšovi o pomoc. On zase volal k Pánu Bohu, a Hospodin mu přikázal, aby učinil hada měděného – nebo bronzového – připevnil ho na tyč a řekl uštknutým Izraelitům, aby na něj pohleděli ve víře a budou uzdraveni. To vše byl neobyčejný předobraz Kristova povýšení na kříži, aby mohl skrze pohled víry zachránit ty, jenž umírají pro svůj hřích. Ten typus je pozoruhodný, a zaslouží si to nejpečlivější zkoumání.

„Had“ byl tím nejvhodnějším znázorněním oné smrtelné a hubící moci, jejíž původ nás Písmo učí vysledovat k tomu Hadovi, za jehož „sémě“ jsou označeni hříšníci. Jed hadího uštknutí, který ničí celý systém jeho oběti, a z jehož fatálních následků nebylo vysvobození, leč toho, jež poskytl Pán Bůh, pozoruhodně poukazuje na strašlivou povahu a následky hříchu. Lékem, který Pán Bůh opatřil, bylo vystavení zničeného ničitele. Proč však Mojžíš nepověsil na hůl jednoho ze skutečných hadů? Ach, to onen typus zmařilo: představovalo by to rozsudek vykonaný nad samotným hříšníkem; a co je ještě horší, zkreslil by našeho bezhříšného Zástupce. Vybraný typus byla jen podoba hada, ne skutečný had, ale kus bronzu, který jako had vypadal. Stejně tak Ten, jenž jest Spasitelem hříšníků, byl poslán „v podobnosti těla hřícha“ (Řím. 8:3), a Bůh „toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm“ (2. Kor. 5:21).

Jak ale mohl had náležitě znázornit toho Svatého Božího? Ten je tím úplně posledním, o čem bychom si mysleli, že by mohlo být s jakoukoliv příhodností Jeho figurou. Je pravda, že „had“ nebyl a nemohl být Jeho typusem co se týče Jeho podstatného charakteru a dokonalého života. Bronzový had pouze předznamenával Krista, když byl „vyvýšen“. Povýšení zjevně poukazovalo na kříž. Co byl ale „had“? Byla to připomínka a symbol kletby. Kvůli působení toho starého hada, ďábla, byli naši první rodičové svedeni a přivedeni pod zlořečenství svatého Boha. A na kříži, drahý čtenáři, byl Ten vtělený svatý Boží učiněn pro nás zlořečenstvím. Neodvážili bychom se něco takového tvrdit, kdyby nám to výslovně nepotvrzovalo Písmo samo. V Galatským 3:13 je nám řečeno: „Vykoupilť nás Kristus z zlořečenství zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím.“ V onom předobrazu tedy nebyla žádná chyba. Figura byla dokonalá. „Had“ byl tím jediným v celé přírodě, co mohlo přesně typizovat ukřižovaného Spasitele, jenž byl pro nás učiněn zlořečenstvím.

Ale proč „had“ z bronzu? To jen ještě více poukazuje na dokonalou přesnost typusu. „Bronz“ mluví o dvou věcech. V symbolice Písma bronz značí Boží soud. Tuto pravdu ilustruje bronzový oltář , protože na něm byla zabíjena obětní zvířata, a na něj sestoupil spalující oheň z nebe. A dále v 5. Mojžíšově 28. kapitole Hospodin vyhlašuje Izraeli, že pokud nebudou poslouchat Jeho hlas a činit Jeho přikázání (verš 15), že na ně přijde Jeho zlořečenství (verš 16), a varoval je, že coby součást Božího soudu, jímž měli být navštíveni, „i to nebe, kteréž jest nad hlavou tvou, bude měděné“, bronzové (verš 23). V 1. kapitole Zjevení, kde se Kristus zjevuje jako Soudce, zkoumající sedm církví, je nám řečeno: „Nohy pak Jeho podobné mosazi“ (verš 15). „Had“ tedy hovořil o kletbě, kterou hřích přinášel; „bronz“ nebo „mosaz“ mluvila o Božím soudu, který padl na Toho, který byl pro nás učiněn hříchem. Ale bronz nás přivádí ještě k další myšlence. Bronz je tvrdší než železo nebo stříbro nebo zlato. Mluví tedy o Kristově převeliké moci, která mohla snést ten hrozný soud, jenž na Něj dopadl – pouhé stvoření, byť bezhříšné, by jím bylo zcela pohlceno.

Z toho, co bylo řečeno, je zjevné, že když Pán Bůh řekl Mojžíšovi, aby učinil hada z bronzu, připevnil ho na hůl a přikázal uštknutým Izraelcům, aby se na něj hleděli a budou žít, že jim tím kázal evangelium své milosti. Poukážeme nyní na sedm věcí, které tito Izraelité nebyli vyzváni, aby činili.

1. Nebylo jim řečeno, aby vyrobili nějakou mast coby prostředek k hojení ran. To by se jim nepochybně zdálo mnohem rozumnější. Ale to by onen typus rozbilo. Dnešní náboženští doktoři mají plné ruce práce s vymýšlením různých duchovních mastí, ale nedokážou vyléčit. Ti, kdo hledají duchovní úlevu v takových prostředcích, jsou jako ona chudá žena zmíněná v evangeliu, která „mnoho byla trápena od mnohých lékařů, a vynaložila všecken statek svůj, a nic jí bylo neprospělo, ale vždy se hůře měla“ (Marek 5:26).

2. Nebylo jim řečeno, aby sloužili ostatním nemocným, aby se dostalo úlevy i jim. I to by se více zamlouvalo jejich smýšlení, protože je to praktičtější a žádoucnější než hledět na hůl, přesto to bylo ve skutečnosti velmi nepraktické. K čemu by bylo, kdyby někdo skočil do hluboké vody, aby zachránil tonoucího, když by sám neuměl udělat ani tempo! Jak tedy může ten, kdo umírá a není schopen se zachránit, pomáhat ostatním v podobném stavu? Přesto se dnes mnoho lidí zapojuje do charitativních činností s marným očekáváním, že poskytování úlevy jiným účinně zapůsobí proti smrtícímu viru hříchu kolujícímu v jejich vlastních duších.

3. Nebylo jim řečeno, aby bojovali s hady. Pokud by toho dne byli přítomni někteří z našich současníků, naléhali by na Mojžíše, aby utvořil Společnost pro vyhlazení hadů! Ale jak by to prospělo těm, jenž již byli uštknuti a umírali? I kdyby každý jeden uštknutý zabil tisíc hadů, stejně by zemřel. A k čemu je všechen ten boj proti hříchu? Pravda, dává průchod tělesným snahám; ale všechny ty křížové výpravy proti nestřídmosti, klení a neřestem nijak nezlepšily společnost ani nepřivedly jediného hříšníka byť jen o krok blíže ke Kristu.

4. Nebylo jim řečeno, aby obětovali hadovi na tyči. Pán Bůh od nich za jejich uzdravení nežádal žádnou platbu. Ne, vskutku. Milost přestává být milostí, pokud za to, co přináší, platíme nějakou cenu. Jak často je ale evangelium převráceno právě v tomto bodu! Nedávno autor této knihy kázal o lidské zkaženosti a zaměřoval se výhradně na nespasené. S Boží pomocí chtěl nevěřícímu ukázat hrůzu jeho stavu a zoufalou potřeba Spasitele, aby ho vysvobodil od přicházejícího hněvu. Když jsme se posadili, pastor toho sboru vstal, ohlásil, že se bude zpívat nesouvisející píseň a poté vyzval všechny přítomné, aby se „znovu zasvětili Bohu“. Chudák! Nic lepšího neznal. Ale jak bídná slepota! Jiní kazatelé říkají svým posluchačům, aby „dali své srdce Ježíši“ – další bídná zvrácenost. Bůh nežádá hříšníka, aby něco dával, ale aby přijal Jeho Krista.

5. Nebylo jim řečeno, aby se modlili k hadovi. Mnoho evangelistů naléhá na své posluchače, aby šli na určené místo a tam prosili Boha o milost k odpuštění hříchů, a budou-li to myslet vážně a upřímně, jsou vedeni, aby věřili, že je Pán Bůh je vyslyšel pro jejich mnohomluvnost. Pokud tito „hledající lepšího života“ věří tomu, co jim kazatel řekl, totiž že „si to vymodlili“ a nyní „obdrželi odpuštění,“ cítí se šťastní a na chvíli pokračují v kráčení po čistší straně oné široké stezky s lehkým srdcem; ale téměř konstantním důsledkem je, že jejich poslední způsob je horší nežli první. Ó, drahý čtenáři, nedělej tu fatální chybu, abys modlitbou nahradil víru v Krista.

6. Nebylo jim řečeno, aby hleděli k Mojžíši. K Mojžíši již hleděli a naléhali naň, aby za ně volal k Pánu Bohu; a když Pán Bůh odpověděl, strhl jejich zrak z Mojžíše a přikázal jim, aby hleděli na bronzového hada. Mojžíš vydal Zákon – a kolik lidí dnes hledá záchranu v něm! Důvěřují ve svou vlastní nedokonalou poslušnost Božích přikázání, že je přivede do nebe. Jinými slovy, spoléhají na své vlastní skutky. Písmo však důrazně říká: „Ne z skutků spravedlnosti, kteréž bychom my činili, ale podlé milosrdenství svého spasil nás“ (Titus 3:5). Zákon byl dán skrze dal Mojžíše, ale milost a pravda stala se od Ježíše Krista, a jen Kristus sám může spasit.

7. Nebylo jim řečeno, aby hleděli na své rány. Někteří se domnívají, že se musí více zabývat zkoumáním svých vlastních bezbožných srdcí, aby vypůsobili ten stupeň pokání, jenž považují za nezbytný předpoklad spásy. Ale stejně tak se můžete pokusit vyprodukovat teplo hleděním na sníh, nebo světlo hleděním na tmu, jako hledat spásu skrze hledění na sebe sama. Zaobírat se sám sebou znamená pouze spolčit se s tím, co Pán Bůh odsoudil a nad čím je již vypsán rozsudek smrti. Můžete se však ptát: „Neměl bych snad mít onen zbožný zármutek, který působí pokání, než složím svou důvěru v Krista?“ Rozhodně ne. Nemůžete mít zbožný zármutek, dokud se nestanete zbožným člověkem, a nemůžete se stát zbožným člověkem, dokud se nepoddáte Pánu Bohu a neposlechnete ho skrze víru v Krista. Víra je počátkem veškeré zbožnosti.

Těchto sedm bodů jsme výše rozvinuli, abychom odhalili některé nástrahy, jimiž onen Nepřítel oklamává množství duší. Nelze se než velmi obávat, že v dnešních církvích jsou mnozí, jenž se upřímně domnívají, že jsou křesťané, ale upřímně se mýlí. Věřit, že jsem milionář, jej mě ze mě neudělá; a věřit, že jsem spasen, když nejsem, mě nespasí. Ďábla velmi těší, když dokáže přimět hříšníka, který má probuzené svědomí, aby hleděl na cokoli jiného než na Krista – na dobré skutky, pokání, pocity, předsevzetí, křest, cokoli, pokud to není Kristus sám.

Když se nyní obrátíme z negativně vymezené stránky věci na tu pozitivní, zvažme, byť stručně, jeden nebo dva body ohledně typusu samotného. Za prvé, Mojžíšovi přikázal vyrobit hada z bronzu Pán Bůh – zaopatřil jej Pán sám – a duchovním významem této věci jsme se již zabývali. Za druhé, Mojžíš měl onoho bronzového hada připevnit na hůl. Takto byl Boží lék veřejně vystaven, aby naň mohl hledět celý Izrael a byl uzdraven. Za třetí, Pán zaslíbil, že „každý ušťknutý, když pohledí na něj, živ bude“ (4. Mojž. 21:8). Pán Bůh tak zde nepředložil pouze předobraz prostředků, jimiž má být spása hříšníkům podávána, ale i samotný způsob, jakým hříšník získává podíl na této spáse, konkrétně tak, že odhlíží sám od sebe a hledí k Pánem Bohem ustanovenému objektu víry, totiž Pánu Ježíši Kristu. Jak to bylo požehnané: bronzový had byl „povýšen“, takže ti, co byli příliš slabí, aby se doplazili až k samotné holi, a možná příliš daleko, aby mohli pozvednout svůj prosebný hlas, přesto mohli pozvednout své oči v prosté víře v zaslíbení Boží a být uzdraveni.

Stejně jako byli uštknutí Izraelité uzdraveni pohledem víry, tak hříšník může být spasen hleděním ve víře na Krista. Spásná víra není nějaké obtížné a záslužné dílo, jenž člověk musí vykonávat, aby měl před Pánem Bohem nárok na všechna požehnání spásy. Pán Bůh nám nedává spásu kvůli naší víře samotné, ta je k tomu jen prostředkem. Jsme spaseni skrze věření. Je to jako říci vyhladovělému: Ten, kdo sní tento pokrm, bude vysvobozen z mučivého hladu, jsa osvěžen a posílen. Jedení není žádným záslužným činem, ale z podstaty věci je nepostradatelným prostředkem k utišení hladu. Říci, že když kdo uvěří, bude spasen, znamená jen říci, že nejvinnějších z vinných a nejnešlechětnější z nešlechetných jsou zváni ke spáse, přijmou-li ji jen tím jediným způsobem, kterou může být z povahy věci přijata, a to skrze osobní víru v Pána Ježíše Krista, což znamená věřit tomu, co Pán Bůh zapsal o svém Synu v Písmu svatém. Ve chvíli, kdy toto hříšník učiní, je spasen, stejně jako když Pán Bůh řekl Mojžíšovi: „Každý ušťknutý, když pohledí na něj, živ bude.“

„Každý uštknutý.“ Bez ohledu na to, kolikrát byl uštknut; bez ohledu na to, jak daleko se jed smrtelně rozšířil v jeho oběhovém systému, pokud jen pohleděl, měl „žít“. Tak prohlašuje evangelium: „Každý, kdo věří v Něho, nezahyne, ale má život věčný.“ Neexistuje žádná výjimka. Největší bídník na tváři zemské, ten nejzkaženější a nejopovrženější, nejbídnější a nejhorší ze všeho lidského druhu, který uvěří v Krista, Jím bude spasen věčnou spásou. Žádný hřích krom nevěry nemůže hříšníku zabránit v cestě ke Spasiteli.

Je možné, že někteří Izraelité, jenž slyšeli o Pánem Bohem ustanoveném léku, jej zlehčili; někteří možná chovali hříšné pochyby, že by mohli dojít pomoci hleděním na bronzového hada; někteří možná doufali v uzdravení za pomocí běžných prostředků; přesto však, i když o nich tyto věci platily, a později zjistili, že se jejich nemoc stupňuje a tedy pozvedli s vírou zrak k Pánem Bohem předložené zástavě, i oni byli uzdraveni. I kdyby snad tyto řádky četl někdo, kdo dlouho prodléval a po mnohá léta setrvával v zatvrzelé nevěře a nekajícnosti, přesto však podivuhodná milost našeho Boha vyhlašuje, že „každý, kdo věří v něho, nezahyne, ale má život věčný.“ Stále je „čas příhodný“; stále je „den spasení“. Uvěřte nyní a budete spaseni.

Člověk se stal ztraceným hříšníkem hleděním neboť první věc, co máme o Evě zaznamenanou v souvislosti s pádem našich prvních rodičů je: „Viduci tedy žena, že dobrý [jest] strom k jídlu“ (Gn. 3:6). Podobně je ztracený hříšník hleděním i zachráněn. Křesťanův život počíná hleděním: „Obraťtež zřetel ke mně, abyste spaseny byly všecky končiny země; nebo já jsem Bůh silný, a není žádného více“ (Iz. 45:22). Křesťanův život hleděním pokračuje: „Skrze trpělivost konejme běh uloženého sobě boje, patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše“ (Žd. 12:1-2). A na konci křesťanova života má stále hledět ke Kristu: „Ale naše obcování [občanství] jest v nebesích, odkudž i spasitele očekáváme Pána Jezukrista“ (Fil. 3:20.) Od počátku až do konce, jediné, co se od nás požaduje, je hledět na Syna Božího.

Ale možná právě zde ztrápený a třesoucí se hříšník vysloví svou poslední překážku – „Nevím, pane, zda hledím tím správným způsobem.“ Drahý příteli, Pán Bůh po tobě nechce, abys hleděl na svůj pohled, ale na Krista. Tehdy v onom velikém zástupu uštknutých Izraelitů hleděli někteří na hada mladýma očima a někteří starýma; někteří byli jasným zřením a někteří s matným; někteří viděli hada celého, protože byli onomu typusu Krista blízko; a někteří jej s největší pravděpodobností sotva viděli pro svou velkou vzdálenost od oné hole, ale Pán Bůh nechal zaznamenat: „Každý ušťknutý, když pohledí na něj, živ bude.“ A tak je tomu i dnes. Pán Ježíš říká: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ Nevymezuje metodu nebo způsob příchodu, a i když ubohý hříšník tápá, klopýtá, padá, přesto, jen když „přijde“, je s otevřenou náručí přijat. Tak je tomu i v našem textu: je to „každý, kdož věří“ – nic se zde neříká o síle nebo poučenosti víry, protože spásu nedává ani charakter ani stupeň víry, ale Kristus sám. Víra je pouhým okem duše, jež vzhlíží k Pánu Ježíši: Nespoléhej se tedy na svou víru, ale na Spasitele samotného.