Jedenáctá kapitola epištoly Židům nám předkládá jako vzácné příklady mnohé reky víry; na závěr tohoto oddílu nás ovšem apoštol vyzývá, abychom především hleděli „na vůdce a dokonavatele víry Ježíše, kterýž místo předložené sobě radosti strpěl kříž, opováživ se hanby, i posadil se na pravici trůnu Božího“ (Žd. 12:2). Je to proto, že na rozdíl od Spasitele všichni ostatní byli hříšníci, kteří potřebovali odpuštění hříchů a spasení v Něm. A vskutku, i u mnohých nejlepších mužů Božích čteme o jejich nevěře a neposlušnosti – otec věřících a přítel Boží Abraham lživě vydával Sáru za svou pouhou sestru, nebo si na její radu vzal Agar a zplodil s ní Izmaele, místo co by čekal na narození dítěte zaslíbení; Mojžíš, nejtišší ze všech lidí, neposvětil Hospodina u vod sváru, kde Izraelité „k hořkosti přivedli ducha jeho“ (Žalm 106:33); i David, muž podle Božího srdce, zhřešil s Betsabé. Vskutku, jak to potvrzuje pravdu slov Písma, že „všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží!“ (Řím. 3:23)

O některých vzácných postavách Bible však přeci jen nemáme zaznamenáno nějaké jejich selhání – výrazné místo mezi nimi zaujímá patriarcha Jozef nebo Daniel, muž velmi milý. To neznamená, že byli bez hříchu, ale zkrátka o něm nečteme (Jozefovo vyprávění snů nepovažujeme za projev pýchy, nanejvýš jakési bezelstné naivity). Jedním z mužů, o kterém toto rovněž platí, ale který nám většinou v tomto kontextu nepřichází na mysl, je Nehemiáš. Královskému číšníku šlo vždy na prvním místě o věci Boží a tomu podřizoval všechno – jak píše R. A. Torrey, „byl ochoten obětovat bohatství, pohodlí, bezpečí i život sám, mohl-li by jen být nástrojem obnovy zpuštění Izraele.“

Ve svém přesvědčení byl zcela nepohnutelný, a všechny úklady Tobiáše, Sanbalata a Noadie prorokyně, kterými se jej snažili svést ke kompromisu a hříchu, přišly vniveč. Podobně rázně se Nehemiáš vypořádával s hřešícím lidem, ať už s těmi, kteří utlačovali prostý lid, s těmi, co se snažili provozovat obchod v sobotu, nebo s těmi, kteří se smísili s pohany. Oprávněně se tak mohl modlit: „Budiž pamětliv na mne, Bože můj, pro to, a nevyhlazuj dobrodiní mých, kteráž jsem prokázal k domu Boha svého i k službám jeho“ (Neh. 13:14).

Rozhodnutý i kolísavý velekněz

Nehemiáš byl hlavním hybatelem obnovy jeruzalémských hradeb a spolu s Ezdrášem hrál velikou úlohu v náboženském rozhorlení lidu, který věrně vedli k pokání a poslušnosti Zákona Božího. Nestáli však zcela sami; do jisté míry měli podporu vůdců lidu i kněží. Ti, i když nebyli vždy bez viny, si dali aspoň říci a na napomenutí napravili své cesty, když je například Nehemiáš vyzval, aby navrátili chudším bratřím jejich dědičné pozemky, které od nich vzali coby zástavu.

V té době byl nejvyšším knězem Eliasib, syn Joiakimův. Eliasibovi bezpochyby nějakým způsobem leželo na srdci blaho lidu Božího, a jistě nestál v jedné linii se Sanballatem a Tobiášem, které „velmi to mrzelo, že přišel člověk, kterýž by obmýšlel dobré synů Izraelských“ (Neh. 2:10). Naopak, když Nehemiáš oznámil, že má v úmyslu obnovit hradby, což mu nadto schválil král, „tedy povstal Eliasib, kněz nejvyšší, a příbuzní jeho kněží, a stavěli bránu bravnou, (tiť jsou ji vystavěli, a zavěsili vrata její, až k věži Mea vystavěli ji), až k věži Chananeel“ (Neh. 3:1). Kněží stavěli i jiné části zdi, i když nevíme, jestli se na tom podílel i sám Eliasib.

Můžeme se však rozumně domnívat, že to nebylo vše. Například se těžko představuje, že by velekněz vůbec nebyl mezi těmi, kteří potvrdili smlouvu nepohnutelnou, učiněnou mezi lidem a Hospodinem (viz Neh. 9:38 ve spojení s Neh. 10:28-29) – i když v tom patrně nepatřil mezi nejhorlivější, jelikož o tom nečteme výslovně. Ze stejných argumentů můžeme domnívat, že Eliasib patřil mezi ty, jenž na základě Ezdrášova vyučování „dali prohlásiti a provolati po všech městech svých i v Jeruzalémě,“ aby lid slavil svátek stánků (viz Neh. 8:13-16). Mohli bychom tedy poměrně rozumně dovozovat, že i když nebyl sám o sobě tak horlivý, přeci jen Eliasib sdílel stejná přesvědčení s Nehemiášem. Možná by Eliasib sám řekl, že vlastně stojí v jedné linii.

V teorii to třeba i platilo. Ale byl zde jeden zásadní rozdíl – jeden z nich bral svá přesvědčení zcela vážně a druhý nikoliv. Nehemiáš věděl, že koná dílo Boží, a proto se v ničem nespolčoval s těmi, o kterých si byl jist, že tak nečiní. Sanballat a Tobiáš se ve svých úkladech snažili Nehemiáše mnohokrát lapit, ale on se s nimi nikdy nespolčil, ani nedal sebemenší záminku někomu se domnívat, že je v něčem přijímá. Všechna slova těch pokrytců – nebo jimi najatých nešlechetníků – byla marná: „Přiď, a rozmluvíme spolu ve vsi na rovinách Ono“ (Neh. 6:2) – což učinili čtyřikrát, a vždy marně. „Slyší se mezi národy, jakž Gasmu praví, že ty a Židé myslíte se zprotiviti, a že ty proto stavíš zed, abys králem jejich byl, jakž se to dokoná. Také žes i proroky postavil, aby hlásali o tobě v Jeruzalémě, řkouce: Král v Judstvu. Nyní tedy uslyší král ty věci. Protož přiď, a poradíme se spolu“ (Neh. 6:6-7). „Sejděme se do domu Božího, do vnitřku chrámu, a zavřeme dvéře chrámové; nebo přijdou, chtíc tě zamordovati. A to v noci přijdou, aby tě zamordovali“ (Neh. 6:10). Nenechal se obměkčit, ani když se s Tobiášem spříznili mnozí Židé a „i dobré činy jeho vypravovali“ před ním (Neh. 6:19). Zůstal nekompromisně oddělený pro Boží věci a Boží službu. Podobně nepohnutelný byl Nehemiáš vůči obchodníkům, kteří prodávali v sobotu a kteří zkoušeli, jestli myslí zavření bran vážně, tím, že několikrát zůstávali vně před Jeruzalémem.

Naproti tomu Eliasib, i když mu na nějaké úrovni záleželo na prospěchu díla Božího a obnově Jeruzaléma, neměl přesvědčení zdaleka tak silné, vyjádříme-li se velmi mírně. Už jen skutečnost, že sám se nepostavil proti hříchům, proti kterým se postavil Nehemiáš – ač o nich musel vědět – je dostatečně vypovídající. Především ale neměl dostatečné přesvědčení k tomu, aby nevstoupil ve svazek s Tobiášem, který chtěl překazit veškeré dílo podnikané Božím lidem a který – i když někdy předstíral opak – nestál na straně Hospodinově. Když se musel Nehemiáš vrátit ke králi, „Eliasib kněz, správce komory domu Boha našeho, spříznil se s Tobiášem, kterémuž udělal pokoj veliký, kdež prvé skládali dary, kadidlo a nádoby, a desátky z obilé, mstu a oleje nového, nařízené Levítům a zpěvákům i vrátným, též i obět kněžím.“ Spřízněním se zde rozumí vstup do příbuzenského svazku skrze nějaké manželství. Tobiáš byl „zetěm Sechaniáše syna Arachova“, který musel být v nějakém vztahu k Eliasibovi.

To, že mu poskytl onen pokoj veliký, si Eliasib možná omlouval tím, že mu poskytl jen jednu z mnoha místností, určených pro chrámové potřeby, a to přeci není nic tak hrozného. Koneckonců, Tobiáš teď byl členem rodiny, a těm se přeci musí nějak vyjít vstříc. Jeden kompromis však vedl k dalšímu a rozšířil se po celé veleknězově rodině. „Z synů pak Joiady syna Eliasiba, kněze nejvyššího, jeden byl zeť Sanballata Choronského“ (Neh. 13:28).

Eliasibův problém byl, že ve skutečnosti neměl stejné přesvědčení, jako Nehemiáš. Na nějaké úrovni mohl mít podobné názory, ale to bylo málo. Názory nutně nevedou k pravému srdečnému odhodlání. Kdyby náš velekněz bral Boží věci stejně vážně, jako Nehemiáš, byl by býval i stejně oddělený. Vyvaroval by se vstupování v jakékoliv obecenství s těmi, kteří se stavěli proti pravdě Boží, proti prospěchu lidu Páně, a kteří stáli na opačné straně barikády. Nehemiášovské přesvědčení by ho vedlo k nehemiášovské oddělenosti.

Aplikace pro dnešní dobu

Co má však tento příklad co do činění se situací v dnešní církvi? Inu, víc než dost. Dnes mnozí jakž takž konzervativní evangelikálové (konzervativní aspoň na poměry dnešní doby, i když v porovnání s Božími muži minulosti je ta konzervativnost spíš k pláči) ústy stále osvědčují, že stojí za těmi velkými reformačními principy, že ve věcech víry a praxe je autoritou jedině Písmo, že spása a přístup k Hospodinu je jedině skrze Krista, že ospravedlnění docházíme jedině milostí skrze víru a podobně. A berou se za ty, jenž přesvědčeně stojí v doktrínách evangelia.

To vše jim však nebrání se spolčovat v ekumeně především s římskokatolickou církví, ale i s jinými, velmi liberálními církvemi, které se k výše uvedenému hlásí maximálně coby k nějakému historickému dědictví, ale nijak to neovlivňuje jejich současnou teologii a praxi, ve které učení o zástupné oběti Kristově na kříži, Jeho plném Božství, neomylnosti Písma ve všech věcech a podobně nemá prakticky místo; ba, jejich kazatelé tomu nezřídka výslovně oponují. Členství v ekumenických spolcích má prý za účel toliko službu společnosti v různých především sociálních oblastech, a plné přesvědčení o historických fundamentech víry to nijak nesnižuje.

Výmluva je to velmi chabá, a jen značně pokročilý kompromis vysvětluje, jak to dotyční mohou nevidět. Podobnou argumentaci by v jiných případech přeci nikdo nepřijal. Představme si, že by někdo osvědčoval, že přesvědčeně, pevně a neochvějně stojí za trojičním učením, ale zároveň by mu to nebránilo mít oficiální ekumenické vztahy s jehovisty nebo mormony, byť jen za účelem sociální služby společnosti. To by bylo směšné. Přinejlepším by to ukazovalo, že celou biblickou nauku o Trojici takoví nepovažují za natolik zásadní. Nesouhlas v méně podstatných bodech nauky – například eschatologie – skutečně bránit obecenství mezi bratřími a církvemi nemusí a nemá, i když jsou jinak všichni zainteresovaní třeba o své pozici pevně přesvědčeni. Ale už jen samotný fakt, že se přes jiné postoje ostatních dokážou přenést, ukazuje, že ten – z jejich pohledu – omyl je buď legitimní, nebo ne tak důležitý.

To samé bychom dávali najevo o antitrinitářství, kdybychom se spolčovali s jehovisty, a to samé dáváme najevo o velkých doktrínách reformace, když jsme ochotni na jakékoliv úrovni spojit se s Římem. Argument, že se to nedá srovnávat, neboť jehovisty a mormony pro jejich sektářství nikdo neuznává za křesťanské církve, není relevantní, protože to samé z protestatntského pohledu platilo pro církev papežskou, kterou až do 19. století všichni označovali za církev Antikristovu nebo aspoň antikristovskou. Ani dnešní protestanté nemohou legitimně tvrdit, že jim nejsou jasné zásadní rozdíly mezi Římem a protestantstvím – ledaže „tohoť zajisté z úmysla věděti nechtí“ (2. Pt. 3:5). Jejich přesvědčení je tak v nejlepším případě chabým přesvědčením Eliasibovým.

Osobní aspekt věci

Celé téma se nás dotýká rovněž velmi osobně, a to s ohledem na současné dění v Bratrské jednotě baptistů, ze které pocházíme, a od které jsme se museli v poslušnosti Pánu oddělit. V současné době z BJB vystupuje 5 z jejich nejkonzervativnějších sborů, a to pro její veliký úpadek, plynoucí z dlouhodobého kompromisu. To se projevuje v odklonu od plného přesvědčení v neomylnost Písma, ve spolupráci s jednoznačně odpadlými církvemi v ekumenickém hnutí, včetně církve papeženecké, v toleranci jasné neposlušností příkazů Božího slova např. ohledně žen kazatelek nebo sodomie u některých sborů – protože ochota zůstávat ve svazku se sbory, které v těchto věcech instrukce Písma popírají, ať už v praxi či v teorii, je jejich tolerancí – a v mnoha dalších věcech.

Na tento krok reagoval Výkonný výbor BJB svým prohlášením, ve kterém odmítl důvody 5 sborů jako údajně nepodložené a nepravdivé. Na něj vlastně tento článek reaguje především. Ta slova jsou však marná, protože skutky a spolky, se kterými se BJB sdružuje, hovoří samy za sebe. BJB neopouští učení o ospravedlnění z pouhé víry, i když odmítá označit jako falešnou církev Řím, který ospravedlnění z pouhé víry odmítá? Nesmysl. Cožpak bychom, jak uvádíme výše, neopouštěli učení o Trojici, kdybychom odmítali označit coby falešnou církev jehovisty či mormony? Jistě opouštěli. A pokud jde o Řím, nenechme se zmást tím, že papeženci uznávají ospravedlnění z víry – rozdíl, na kterém vše závisí, je to slovíčko pouhé. O něm byla celá reformace.

Nakonec, velmi výstižným dokladem bídného stavu BJB je už sama skutečnost, že pro mé naprosté odmítnutí jakéhokoliv spolčení s římskokatolickou církvi – což je mimochodem historický protestantský postoj, společný všem jeho proudům – byla hned na počátku ze strany BJB uťata jakákoliv spolupráce s námi, která byla zpočátku z naší strany zvažována coby naplnění té zodpovědnosti, kterou jsme měli vůči lidu, ze kterého jsme pocházeli. To bylo to jasné povolání Boží, které mi Pán Bůh dal ze třetí kapitoly Ezechiele, že mne neposílá k lidu cizímu, ale k domu Izraelskému a to, abych strážný byl jemu a slyše slov z úst Hospodinových, napomenutí dal jemu, aby se i navrátili na stezky staré. Když jsem ale byl již v roce 2007 osloven volební komisí Vinohradského sboru BJB ohledně kandidatury na kazatele, celý pohovor ztroskotal právě na mém odmítnutí jakéhokoliv spolku s Římem. A tak byl zapečetěn náš rozchod s BJB – naší rodnou denominací, s níž nás pojí vztah už od 30. let minulého století – a i Vinohradským sborem, kde jak můj otec, tak dědeček byli kazateli a vůdci. Nutno dodat, že ti, co teď vystupují, se v tomto nečistém spolku „patlali“ dalších 11 let, i když vše bylo jasné již tenkrát a i mnohem dříve.

Co se týče vystoupení 5 sborů sice hodnotíme jako krok správným směrem, ale zároveň smutně vnímáme, že jejich návrat ke stezkám starým je stále neúplný, zejména pro svazky s novokalvinistickými skupinami, které se sice odkazují na vzácné předky ve víře, ale v praxi popírají a pošlapávají mnohé, za čím tito muži Boží minulosti stáli, jak výstižně popisuje Dr. Peter Masters, současný kazatel Spurgeonova sboru Metropolitan Tabernacle.

Závěr

Celá otázka oddělení je pro většinu dnešních křesťanů přinejlepším okrajová, jestli nad ní vůbec přemýšlí jinak než v negativním kontextu. Přitom je ale v mnoha ohledech zásadní, protože ukazuje na sílu, nebo častěji spíše absenci, přesvědčení ohledně podstaty a důležitosti věcí, ohledně kterých se (ne)oddělujeme od těch, kdo nestojí na stejné pozici. Nepopíráme, že někdy neoddělení vyjadřuje správné rozpoznání relativní (ne)důležitosti předmětné otázky – již jsme zmínili třeba eschatologické pozice. Ano, jsou zde zásadní body, u kterých nelze uhnout, především realita viditelného druhého příchodu Pána Ježíše, ale vedle toho jsou zde legitimní různé názory na spoustu s tím spojených detailů, jak přesně má vše probíhat – a skutečnost, že se kvůli tomu od bratří neoddělujeme, ukazuje na to, že to (správně) nepovažujeme za tu nejzásadnější otázku, byť jsme třeba jinak o své pozici silně přesvědčeni.

Stejně tak ale neoddělení ukazuje na to, jak nepohnutelní ve skutečnosti jsme v otázkách, které sami ústy označujeme za ty nejdůležitější, totiž ty, které rozhodují o tom, zda je někdo pravý křesťan či nikoliv. Máme za to, že s pravým, biblickým křesťanstvím je neslučitelná sodomie či její obhajování? Popírání ospravedlnění z pouhé víry bez skutků Zákona? Uctívání kohokoliv jiného než Trojjediného Boha? Popírání pravdivosti některých částí Písma? Či ještě jiných věcí? A jsme zároveň v oficiálních spolcích s denominacemi, kde vše uvedené buď odmítají výslovně, nebo to aspoň v jejich praxi nehraje velkou – či spíše žádnou – roli? Pak zajisté toto vše opouštíme, jakkoliv bychom se k uvedenému i otevřeně hlásili. Protože samotná slova nepodpořená činy nakonec neznamenají nic. Tím nezbytným činem je právě – oddělení.

A ještě jedno slovo, co se týče závěru otevřeného dopisu výkonného výboru BJB o ponechání těch, kteří zůstávají v BJB, na pokoji. Naše slovo jim zní takto: Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran (Zj.18:4)!

Kazatel Miloš Šolc III.