Spása člověka nezáleží na lidských skutcích. Proto tomu z povahy věci nemohlo být jinak, než že Pán Ježíš Kristus, který ji coby vtělený Boží Syn vykonal a dokonal, tak učinil sám, bez lidské asistence. „Když tedy viděl, že není žádného muže, až se užasl, že není žádného prostředníka. A protož vysvobození Jemu způsobilo rámě jeho, a spravedlnost Jeho sama Jej zpodepřela“ (Iz. 59:16). Proto Písmo prorokovalo o Jeho ovcích, které se při bití Pastýře Izraele rozutekly pryč, což se naplnilo na učednících do slova a do písmene.

Jakkoliv jejich selhání zvyšuje slávu Spasitele, Jehož moc a síla září v kontrastu se slabostí následovníků o to výrazněji, přesto musíme číst o tom, jak Jedenáct v hodině krize zklamalo, a to ve více než v jednom ohledu, se smutkem; nejvíce proto, že nám Písmo svaté skrze ně poukazuje na bídu nás samotných. Kristus Pán řekl, že bez Něj nemůžeme učinit nic, a události zajetí Páně v Getsemane nám to jasně demonstrují. Je proto pro nás dobré se na ně zaměřit, ne abychom poukazovali na učedníky, ale abychom v tomto zrcadle biblického líčení zkoumali sami sebe, v jak mnohém jsme jim podobní, a to i v podstatně méně vyhrocených situacích.

Nevyužitá předcházející milost

Slabost učedníků se vyjevuje o to silněji, když zvážíme, co vše Pán učinil, aby je před přicházející hodinou krize varoval a připravil na ni. Na prvním místě s nimi měl své obecenství u stolu Páně při Jeho poslední večeři. Jakkoliv se varujeme falešného, ritualistického a mystického přístupu Říma k tomuto ustanovení, jež má přinášet požehnání samo o sobě, ex opere operato, zároveň nechceme odbočit na druhou stranu a snižovat užitek, který nám z náležitého přijímání chleba a vína coby znamení těla a krve Páně plyne. Večeře Páně je pozemským setkáním s nebeským Kristem, kdy si pod přijímanými elementy připomínáme, co pro nás On učinil, jak z Jeho lámaného těla plyne život a prolévané krve očištění hříchů, čímž sytíme svou víru a podporujeme se v novém, aktivním spoléháním na zásluhy a přímluvy svého Velekněze. Proto nazýváme toto ustanovení biblicky též památkou.

O večeři Páně a všech aspektech bychom jistě mohli hovořit dlouho, ale pro naše účely toto shrnutí postačí. Podstatné je, že učedníci měli být skrz toto ustanovení posíleni ve víře, Mistr jim skrze ně předložil před oči, co pro ně učiní. K tomu přidal mnohé vyučování a varování. Nejvíce se o něm rozepisuje apoštol Jan. Vyučování se týkalo zejména odchodu Páně do slávy, ale i vynahrazení této ztráty sesláním Ducha Svatého se vší Jeho pomocí a utěšením. Varování pak zase zrady Jidáše, ale i slabosti učedníků, kteří se měli podle proroctví rozprchnout jako ovce, a především apoštola Petra, který Jej měl přes všechna silná slova o své lásce a ochotě pro Pána zemřít třikrát zapřít, a to ne ani před veleknězem či ozbrojenými vojáky, ale před obyčejnými služebníky a děvečkami. Učedníci si to však nevzali dostatečně k srdci. Kdo stojí, má hledět, aby nepadl, ale oni to neučinili. Petr si dokonce troufl Mistrovi na oponovat, když Mu na první varování odvětil právě sebevědomými slovy, že nikoli, i kdyby měl umřít; Marek výslovně zdůrazňuje, že „on pak mnohem více mluvil“ (Mk. 14:31). Ale varuje-li nás Pán před něčím ve svém Slovu, měli bychom zmlknout a brát to se vší vážností, jinak se ošklivě spálíme. Přesně to se stalo učedníkům.

I poté ještě Pán ve své milosti svých Jedenáct nenechal jim samým napospas, ale učinil další krok, aby je připravil na to, co je čekalo – totiž že je přivedl do Getsemane na modlitební chvíli. Bylo to místo tiché, příjemné, kde se mělo všem modlit dobře, bez zbytečných rozptýlení. Zároveň je vyzval k prosbám, včetně uvedení důvodu. „A když přišel na místo, řekl jim: Modlte se, abyste nevešli v pokušení“ (Lk. 22:40). Boží Slovo nás vyzývá, abychom se modlili neustále (1. Tes. 5.17), ale někdy nám svým Duchem klade na srdce potřebu volat k Němu zvláštním způsobem, protože ví, že v danou chvíli potřebujeme modlitbu o to více. Na takové chvíle máme být citliví, a nejsme-li, pak k naší veliké škodě.

Spánek na modlitební chvíli

Přes všechno, co pro ně Pán již učinil, zůstali učedníci nevnímaví a ospalí. Třikrát za nimi Spasitel přišel a třikrát je našel spící. Nemohli ani jednu hodinu bdít s Ním, jak řekl Šimonovi Petrovi (Lk. 22:37). Podobně my jsme často duchovně ospalí, smutně i po obdržení mnohého požehnání z prostředků milosti, totiž nejen večeře Páně, ale i kázání a času modliteb. A pro svou ospalost my stejně jako učedníci míjíme mnohé příležitosti, které měly být k našemu vyučení a zbudování ve víře, ale my je nevyužijeme.

Takovou příležitostí byl právě čas v Getsemane. Dříve apoštolové prosili: „Pane, nauč nás modliti se“ (Lk. 11:1) – a ano, tehdy je Kristus vedl k tomu, jaký má být obsah proseb Jeho lidu. To je nesmírně důležité, ale není to vše. Nestačí nám jen znát, jak správně mluvit a čím se ve svých prosbách zaobírat, čemu dávat prioritu, jakkoliv se jedná o první a nezbytný krok ke správnému prosení (a jakkoliv je i v tomto moderní církev velmi slabá). Můžeme ale říkat i obsahově správné modlitby, leč ne s dostatečně srdečným zapojením. A to nyní nemluvíme toliko o bezduchém opakování naučených formulí, jako činí římští katolíci při modlitbě růžence.

I v modlitbě, které věnujeme pozornost a myslíme ji upřímně, může scházet patřičné zaujetí a horlivost – a taky často schází. Může jí scházet dostatečná připravenost poddat se vůli Boží. Apoštol Petr se v Joppe v poledne modlil na střeše, a jistě tak činil v upřímnosti, pokoře a se zaujatou myslí. Leč když slyšel slova od Hospodina: „Petře, vstaň, bí a jez“, jako první reakce z něj vyšlo: „Nikoli, Pane, neboť jsem nikdy nejedl nic obecného aneb nečistého“ (Sk. 10:13-11). A to se stalo opakovaně. Jestliže i takový muž Boží byl při modlitbě tak rychlý ke slovům „nikoli, Pane,“ jak musíme při modlitbě pamatovat na neochotu svého srdce k poddání se my!

Nemůžeme plně pochopit, natožpak slovy vystihnout, kolik o těchto aspektech modlitby se mohli učedníci v zahradě naučit, kdyby více dbali na výstrahy Páně a nenechali se přemoci ospalostí. Z celého Jeho zápasu viděli nejspíše vždy opakovaně jen úvod, ale ne pokračování – usínání nějakou chvíli přeci jen trvá, i unavenému člověku, a z počátku se snad učedníci snažili spánku vyvarovat, byť jen krátce a nakonec neúspěšně. Něco z toho tedy viděli, ale mohli vidět mnohem více, a s větší pozorností.

Promarněné příležitosti k poučení

Mohli se více naučit o tom, jak vypadá pravý zápas v modlitbě. Zde máme veliké tajemství, které snadno mineme. „A jsa v boji, horlivěji se modlil“ (Lk. 22:44). To jsou velmi zvláštní slova, zvážíme-li, že dokonalý Syn Boží se vždy modlil dokonale, k čemuž patří i náležitá horlivost, usilovnost. I předtím se modlil s dokonalou horlivostí a usilovností, ale nyní ještě více, aniž by to znamenalo, že dřívější způsob modlitby byl nedokonalý. Zde musíme k textu Písma Svatého přistupovat s velkou opatrností a bázní. Lépe je nám příliš nespekulovat, jak tyto věci spolu skloubit, ale vzít si z toho aplikaci pro sebe. S ohledem na naši lidskou konstituci v nás někdy vyšší horlivost a usilovnost v prosbách plodí až větší tlak zkoušek, ne kterého k ní prostě nedospějeme. V jakém smyslu to platilo o Spasiteli, raději nechceme specifikovat, protože bychom to nejspíš stejně nevystihli a příliš snadno bychom napsali nějakou nepravdu. Ale o nás to platí s jistotou. A kdyby učedníci více dávali pozor na zápasícího Mistra, o kolik více mohli porozumět a v budoucnu napodobovat Jeho svatý zápas!

Mohli se více naučit o tom, co pro ně Pán Ježíš učinil. Zde v Getsemane na Něj Otec vložil naše hříchy, které Mu přičetl, a zde je Spasitel začal nést, aby nás vykoupil. To jediné může vysvětlit Jeho trápení a boj. Kdyby zde šlo jen o vnímání přicházející bolestivé smrti, pak by Pána Ježíše zastínili i mnozí mučedníci, kteří šli vstříc hrozivé smrti s větším pokojem. Ale žádný z nich nenesl to nesmírné břímě vin vyvolených Božích, a proto jejich pokoj nelze dávat do kontrastu s těžkým zápasem Páně. Kdyby učedníci přemohli ospalost, viděli by více z toho, co Pán pro ně činí – ostatně, v kontextu s předchozím odstavcem zmiňme, že puritán John Trapp napsal, že se Kristus modlil usilovněji i proto, aby učinil smíření za jejich a naši otupělost a ospalost v duchovních službách. Mohli více vidět z toho, jak pro ně proléval svou krev – tato pravda se totiž nevztahuje jen na krev vylitou přímo na kříži Golgoty, ale i na krůpěje krvavého potu v zahradě Getsemanské. Jak tím vším mohli být zbudováni ve víře! To totiž závisí ve veliké míře ve větším a hlubším porozumění toho, co pro nás a naši spásu Pán Ježíš učinil. Ale nebyli.

A nakonec se mohli více poučit o poddání se vůli Otcově, čehož jsme se již krátce dotkli. „Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.“ Kdyby více vnímali, čím zde Boží Syn v zahradě prochází a jak za ně nese hřích, více by rozuměli, jak těžkou věc pro ně snáší, a jak veliká věc Jeho poddání Otci je. Kdyby měli toto náležitě na paměti, neměli by strach před zástupem, který přišel Pána zatknout a neutekli by, protože by vnímali, že ať už by pro Něj měli snášet cokoliv, On pro ně snáší nekonečněkrát více.

Marné omluvy

Pro toto selhání a nevnímavost učedníků není omluvy, stejně jako pro selhání a nevnímavost naši, když ve své bídě kráčíme v jejich stopách. Člověk by sice nějaké výmluvy našel, a zdály by se mu i velmi oprávněné, ale postoj Pána Ježíše to vše zcela boří. On z toho byl velmi zarmoucený, a přišel s vážným napomenutím: „Tak-liž jste nemohli jediné hodiny bdíti se mnou?“ (Mt. 22:40) Z těchto slov nám jasně plyne, že mohli. Tělo bylo sice nemocno, slabé, ale v Duchu to mohli překonat, kdyby k Němu více lnuli.

Neomlouvala je pozdní hodina. Již byla noc a v Getsemane strávili delší čas, určitě nejméně hodinu i více. Když se Pán modlil poprvé, nejspíš to bylo právě tu hodinu, o které mluvil Petrovi. Ale pak čteme, že ještě zápasil podruhé i potřetí. Neomlouvala je předchozí pesachová večeře, při které vypili několik pohárů vína, což na schopnosti udržet se vzhůru rovněž nepřidá. A neomlouval je ani zármutek, který nás někdy vede, že bychom nejradši těžký čas odsunuli ve spánku zapomnění. „A vstav od modlitby, a přišed k učedlníkům, nalezl je, ani spí zámutkem. I řekl jim: Co spíte?“ (L. 22:45-46)

V celém případu pro učedníky vidíme několik přitěžujících okolností. Jednak se nacházeli v zahradě – totiž na líbezném, pokojném místě, kde se jim mělo modlit dobře, bez všelijakých rozptýlení; to už jsme zmínili. Ale modlitba je vždy zápasem, a samotné příznivé vnější podmínky nezajistí, že na ni budeme připraveni. O připravenost k modlení musíme prosit.

Rovněž je Pán Ježíš k modlitbám zvlášť vyzýval, aby se modlili s Ním, dokonce opakovaně. Ano, máme se modlit neustále, ale někdy nám to Pán zvlášť klade na srdce, třeba skrze kázání, nebo když nám Jeho Duch připomene nějaký verš o modlitbě; opět viz výše. Vždy to má nějaký důvod, a pokud toho ponoukání nedbáme, brzy se přesvědčíme, jak to bylo potřebné.

Nejhorší bylo, že učedníky neprobralo ani hledění na zápas Mistra pro jejich hřích. Kdyby vůči němu nezůstávali neteční, nemohli by usnout. Musíme před Pánem vyznat, že jsme v tom učedníkům často podobní. Čteme v Bibli o Jeho ukřižování a smrti, a našeho ztvrdlého srdce se to dotýká jen pramálo. Jaká hanba! Bídní my lidé! Kdo nás vysvobodí z toho těla smrti? Z příkladu apoštolů si vezměme, jak nebezpečný a hříšný stav je takové duchovní klimbání tváří v tvář Spasitelovým útrapám, jak nezdravý, a jak jistě vede k budoucímu selhání.

Důvod, proč učedníci tak umdlévali, bylo, že v danou chvíli přes všechna varování a výzvy Mistra v modlitbě neviděli užitek, ne takový, jaký měli. Kdyby náležitě vnímali, v jaké situaci se nacházejí, a dbali slov Spasitele, sama pociťovaná nutnost by je probrala. Ale oni si mysleli, že to není až tak životně nezbytné, že to počká, nyní jsou unaveni, více se vydat modlitbě mohou později, až si odpočinou a budou lépe připraveni. Ano, obecnou důležitost modlitby by si netroufli rozporovat, ale pro onen čas je tak netlačila. Podobně my často k naší škodě nevidíme dostatečný užitek v tom, co nám Pán přikazuje, a naléhavost okamžiku, ve kterém nám to klade na srdce.

Když jim toto vše Pán Ježíš smutně vytkl, učedníci nevěděli, co Mu na to odpovědět: „A navrátiv se, nalezl je, ani opět spí, (nebo oči jejich byly obtíženy); aniž věděli, co by jemu odpověděli“ (Mk. 14:40). Aspoň v tomto učinili dobře, že se nesnažili se vymlouvat na pozdní hodinu či jiné okolnosti. Svou duchovní ospalost a nedbalost výzev a příkazů Páně si nikdy nesmíme ničím omlouvat, byť by se nám to zdálo sebeoprávněnější. U událostí v Getsemane jsou nám učedníci v máločem příkladem – většinou jen smutným obrazem nás samotných – ale v této malé věci ano.

Nenahraditelná ztráta

Když Kristus přišel ke spícím apoštolům potřetí, již je k prosbám nevyzýval. „I přišel po třetí, a řekl jim: Spětež již a odpočívejte; dostiť jest. Přišlať ta hodina; aj, Syna člověka zrazují v ruce hříšných. Vstaňte, poďme. Aj, kterýž mne zrazuje, blízkoť jest“ (Mk. 14:41-42). Slova „spěte již a odpočívejte“ nás mohou zarazit, protože se zdají tak rozporná s předchozími výzvami – jako by nyní již potřeba modlitby pominula. Ve skutečnosti však nevyjadřují nic jiného, než že události se daly do pohybu a na účinnou přípravu na modlitbách již bylo pozdě. Učedníci v zahradě měli velikou příležitost se v mnohém přiučit, a velikou možnost se duchovně vyzbrojit na přicházející hodinu vlády temnosti, ale promeškali ji a nedalo se to nahradit.

Máme tendenci si myslet, že nynější zanedbání nejsou tak hrozná, že si je vynahradíme zítra, ale pravda, obecná i biblická, je, že někdy je příliš pozdě. V plném smyslu to platí v pekle, které někteří Boží minulosti popisovali jako „pravdu poznanou příliš pozdě.“ Jak se zpívá v jedné duchovní písni:

Pozdě, pozdě! děsné slovo! Pozdě bude již!
Zavřena ti bude nebes přeblažená říš.

Příležitostí nemáme nekonečně. Někdy se nám dostanou dokonce jen jednou, a promeškáme-li je, promeškáme doslova a v plném smyslu vše. Slepý Bartimeus měl jen jednu možnost prosit Pána Ježíše, aby mu vrátil zrak – jak blahoslavený ten muž, že ji využil a nenechal se odradit davem, který se ho snažil umlčet! Naproti němu Herodes měl mnohou příležitost ku pravému pokání, když věznil Jana Křtitele a často s ním hovořil, ale promarnil ji bláznivým slibem dceři Herodiady, a když Jana nechal popravit, popravil zároveň svou poslední příležitost. Když se pak osobně setkal s Ježíšem Nazaretským, kterého už chtěl dlouho vidět, On již s ním nemluvil. Herodova příležitost činit pokání tak zahynula mnohem dřív, než zahynul on sám ve svých hříších. To je to nejzávažnější promeškání. Ale i věřící mohou minout a často nenávratně míjejí některé příležitosti k duchovnímu růstu. Těm, kdo si dostatečně neváží věrného kazatele a touží všelijakých po novotách, jej Pán Bůh často dřív či později odebere, a dá místo něj hlad ne chleba, ale Slova Božího.

V důsledku promarněného času k modlitbám nebyli učedníci připraveni čelit tomu, co je čekalo, a selhali. A to nejen v jedné věci – ve skutečnosti sklouzli napravo i nalevo. Nejprve ve své tělesné reakci začali zbrkle bojovat; sice se pro forma zeptali, jestli mají tasit meče, ale nečekali na Kristovu odpověď a učinili podle sebe. Petr ve své špatně směřované horlivosti zaútočil na služebníka Malcha, kterému usekl ucho. Přitom tam zcela jistě nemířil, chtěl zabít, a jen z prozřetelné milosti Boží se mu to nepovedlo. Spolu s ostatními zapomněl, že jejich bojování není proti tělu a krvi a že všemocný Syn Boží jejich ochranu vůbec nepotřeboval.

Jak už to u nás lidí bývá, poté učedníci z jedné krajnosti upadli do druhé. Ihned po sice svým způsobem odvážném, ale naprosto špatném hájení Spasitele propadli strachu a opustili Jej, rozutekše se na všechny strany. Petr s Janem sice milovaného Mistra následovali, ale zdaleka, a po připojení se k čeledi velekněze Jej Šimon třikrát zapřel, z toho jednou mladému děvčeti. Tím se selhání apoštolů onu smutnou noc dovršilo. Kdyby se modlili, jak měli a jak je Pán vyzýval, nemuselo to dopadnout tak špatně. Ale onen čas k prošení prospali, a když se začal lámat chleba, už po modlitbě ani nevzdechli.

Závěr

Události, nad kterými se zamýšlíme, nám ukazují, že když Boží lid zanedbá čas modlitby, doplatí na to. Nicméně z nesmírné milosti Boží to pro Jeho pravé děti neznamená definitivní konec. Přes všechno jejich selhání a přes to, jak by si to zasloužili, Pán Ježíš stejně své učedníky zachoval a nenechal cele padnout.

Útok Petra napravil svým zázrakem. Tím prokázal milost nejen zraněnému, ale i útočníkovi. Petra za to mohli snadno obžalovat – moderními slovy za útok na veřejného činitele. Po nadpřirozeném zásahu však již nikdo z Jeho nepřátel neměl chuť tak činit. Přišli tím o hlavní důkaz, a kdyby ho chtěli nahradit výpovědí očitých svědků, vyšel by najevo nezpochybnitelný div Pána Ježíše, na čemž žalobci přirozeně neměli zájem.

Petrovo zapření napravil svým pronikajícím pohledem, který apoštola zasáhl až do nitra srdce, takže se sám nad sebou v pokání hořce rozplakal: „I obrátiv se Pán, pohleděl na Petra. I rozpomenul se Petr na slovo Páně, kterak jemu byl řekl: Že prvé než kohout zazpívá, třikrát mne zapříš. I vyšed ven Petr, plakal hořce“ (L. 22:61-62). A k ostatním učedníkům milostivě promluvil, když se jim zjevil za zavřenými dveřmi a řekl jim: „Pokoj vám.“ Kdyby s námi takto náš dobrotivý Pastýř nejednal a nepřitahoval nás opět a znovu k sobě samému, každý z nás by již nesčetněkrát zahynul a neměl by sebemenší naději. Milost Páně nám nejen dává spásu v okamžik uvěření, ale též nás zachovává a vede k opětovnému pokání, když zhřešíme.

Vědomí, že Pán vše nakonec napravil, nás nemá vést, abychom nad vším tragickým zanedbáním, o kterém jsme hovořili, mávli rukou, že se vlastně tedy nakonec nic nestalo, tak co. To by byl velmi zlý postoj. Když selžeme podobným způsobem, jako učedníci, máme se kvůli tomu velmi pokořit a vězme, že to má a bude mít důsledky. Musíme to vyznat a prosit za odpuštění. Leč nás to nemá odvést od doufání v milosrdenství našeho milostivého Boha, který nás nenechá zcela padnout. A dále máme prosit, ať v budoucnu využíváme své příležitosti lépe. Nakonec, učedníci se poučili a tak rozsáhlé selhání se už jim nikdy potom nestalo.