Nedávno jsme byli potěšeni a povzbuzeni návštěvou sedmi mladých sester ze Severního Irska, se kterými jsme z milosti Boží mohli prožít požehnaný a očerstvující týden. Sestry také vydávaly na bohoslužbách svědectví, jak uvěřily v Pána Ježíše Krista a jak jim bylo z milosti Boží dáno se obrátit. Všechny bez výjimky vyznávaly vděčnost Pánu Bohu, že jim bylo dáno vyrůstat v křesťanské rodině pod vlivem zbožných rodičů, kteří je vedli jako ztracené hříšníky k Pánu Ježíši a pod kříž, a všechny svědčily, že byly už v raném věku zasaženy Božím Slovem a evangeliem doma u rodinného oltáře, a že je následně k pokání vedli jejich rodiče. Jedna sestra také hovořila o tom, že v důsledku poslouchání moderní hudby se na čas od Pána vzdálila, a celým srdcem se k Němu v pokání navrátila na základě jednoho kázání.

Za svůj život jsem už slyšel pěknou řádku svědectví, nicméně svědectví mladých lidí takového rázu mezi nimi bylo jako šafránu, bylo-li vůbec jaké. Dnes děti křesťanských rodin spíše hovoří, jak uvěřily na nějakém křesťanském táboře, english campu či mládežnické konferenci. Tento trend by nás měl vskutku zarazit. Zamysleme se tedy nyní nad tím, kde a jak se obracejí děti z křesťanských rodin. O obrácení lidí z nevěřícího prostředí nyní hovořit nebudeme, ne snad proto, že by to bylo méně důležité, ale protože je to poněkud jiná oblast.

Plodná a neplodná

V knize Genesis můžeme číst o Jákobových ženách, z nichž jedna, Lía, byla velmi plodná, a druhá, Ráchel, dlouho žádné děti nemohla mít. Jejich vztah byl proto velmi komplikovaný a plný hořkosti a řevnivosti, nicméně to nyní ponechme stranou a přemýšlejme, jestli naše rodiny a kazatelny jsou podobné Líe nebo Ráchel, jestli jsou duchovně plodné, nebo v nich a skrze ně dlouhodobě nedochází ke znovuzrození těch, kteří jsou mnohá léta pod jejich přímým vlivem; mám nyní na mysli právě děti z křesťanských rodin.

Jsou-li jaká místa, kde bychom přirozeně očekávali, že budou lidé usvědčováni z hříchu a kde se tedy budou děti z křesťanských rodin obracet k Pánu Ježíši v pokání, jsou to buď jejich rodiny nebo kazatelny.

Obecný trend

Musíme nyní zdůraznit, že hovoříme o obecném trendu, který nelze jen tak bez dalšího přímo aplikovat na konkrétní rodiny. Nesmíme ztratit ze zřetele, že každé obrácení bez ohledu na rodinné pozadí je zázrak a milosti Boží, na kterém nemáme zásluhy a který si nemůžeme zajistit. Když se v nějakém konkrétním případě stane, že se dítě z křesťanské rodiny neobrátí doma nebo ve svém sboru, či se dokonce neobrátí vůbec, nemůžeme ihned automaticky takovou rodinu odsoudit, že něco udělala špatně, protože tak tomu vůbec být nemusí. I když uděláme vše, jak jsme podle Božího Slova měli a mohli učinit, nahradit Boží milost tím nemůžeme a proto se může stát, že se děti neobrátí ani v nejlepších rodinách. Odsuzování konkrétních rodin, pokud o nich navíc skoro nic nevíme, bychom se měli vyhnout, abychom nebyli podobni Jobovým přátelům. Pokud však na druhou stranu víme, že někteří rodiče své děti nijak zvlášť k Pánu Ježíši nevedli a tolerovali jim kde co, pak je na místě upozornit, že je pravděpodobné, že nevíra jejich dětí je způsobená tím, že zanedbávali jejich duchovní vedení.

V konkrétních případech je tedy na místě zdrženlivost, nicméně obecné trendy je třeba sledovat důsledněji a pečlivě je analyzovat a zkoumat. Ačkoliv v konkrétních případech nemůžeme obrácení dětí z křesťanských rodin doma nebo pod kazatelnami brát za samozřejmost, obecně vzato by takové případy neměly být nijak výjimečné. Nedá se samozřejmě určit konkrétní poměr, ale ve zdravém sboru se zdravými rodinami by se takové případy vyskytovat měly, a to nikoliv ojediněle. Záleží také samozřejmě na velikosti a složení sboru. Pokud je některý sbor malý a má jen jednu či dvě rodiny s dětmi, pak to patrně nebude dávat dostatečně reprezentativní vzorek k řádnému posouzení.

Příklad Abrahamovy rodiny

Hospodin vyvýšil Abrahama mimo jiné proto, že doma vytvářel zdravé duchovní prostředí. „A řekl Hospodin: Zdali já zatajím před Abrahamem, což dělati budu? Poněvadž Abraham jistotně bude v národ veliký a silný, a požehnáni budou v něm všickni národové země. Nebo znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aťby naplnil Hospodin Abrahamovi, což mu zaslíbil.“ (Gn. 18:17-19) Abraham vedl Izáka k poslušnosti Hospodinu a ke spáse v Pánu Ježíši Kristu. Dozajista, když Izák nebyl obětován na hoře Moria a Hospodin za něj zaopatřil skopce, vysvětlil mu na základě tohoto příkladu, že Hospodin zaopatří Beránka Božího, Mesiáše, který bude dokonalou obětí za hřích, a vedl ho podle tehdejší míry zjevení evangelia k přijetí Pána Ježíše Krista. Na základě otcovského vedení se tak i Izák skrze Krista podřídil Hospodinu, který se ze své milosti počal nazývat i jeho jménem, Bohem Izákovým.

Tak to vypadá, když jsou křesťanské rodiny duchovně zdravé. Rodina je nepřirozenější místo, kde mohou děti přijít k osobnímu poznání a přijetí Pána Ježíše Krista v pokání. A nestane-li se to tam, pak jsou zde kazatelny, kde by mělo být kázáno živé, mocné a proměňující evangelium, kde by měl být kázán Kristus ukřižovaný a kde by měli být všichni neobrácení voláni k pokání z mrtvých skutků – a tyto jsou druhým místem, kde bychom tedy měli očekávat, že naši potomci dojdou spásy.

Pán Bůh jistě některé vodívá ve své prozřetelnosti podivuhodnými a nepředvídatelnými stezkami, takže se i děti z křesťanských rodin mohou obrátit úplně jinde a jinak. Každé pravé obrácení je milostí Boží a hodné veliké radosti, nehledě na místo (pomněme na podobenství o ztracené ovečce či penízi). Když se tedy stane, že se někdo konkrétní vpravdě obrátí jinde než pod kazatelnou nebo doma, nemusí být znepokojen, že se to „nepočítá“.

Nakolik jsem však vypozoroval, málokdo dnes očekává, že by se křesťanské děti obrátily doma u každodenních rodinných bohoslužeb (probíhají-li vůbec) nebo u kázání Božího Slova v rámci pravidelných bohoslužeb, protože se to také málo děje. Častokrát spíše, když věřící rodiče chtějí, aby se jejich již náctileté dítě obrátilo, pošlou jej na křesťanský tábor či konferenci. To není příliš zdravý trend a ukazuje to, že je něco v nepořádku a cosi chybí.

Aplikace pro rodiny

Máme-li v bázni Boží zdravou starost o duchovní prospěch našich dětí a duchovní zdraví našich rodin, musíme zkoumat, zda jsme skutečně duchovně živí, jak máme být. Nebudeme-li chodit Duchem v poslušnosti a bázni Boží, je všechno marné. Tělesnými prostředky duchovních výsledků nedocílíme. Je-li kdo výše uvedeným trendem znepokojen, vnímá jeho nebezpečnost a obává se o duchovní zdraví své rodiny, nechť na prvním místě prosí o to, aby naň dechl Duch Boží, aby se probudil ze spánku, vstal z mrtvých, a zasvítil se jemu Kristus ve Své slávě, moci a okrase svatosti, jak Jej zjevuje neomylné Slovo Boží.

Je zde samozřejmě také mnoho praktického, co činit. Rodiny, pokud mají být zdravým prostředím, kde děti přicházejí k poznání Krista, musí obnovit své rodinné oltáře, tedy pravidelnou rodinnou bohoslužbu, při které se všichni schází, aby pod vedením otce rodiny zpívali Pánu vpravdě duchovní písně, modlili se a naslouchali čtení a výkladu Božího Slova. Jak výstižně se zpívá v jedné duchovní písni: „Domov nám dej, kde Kristus sám je Vládce, Písmo se čte, písně staré pěji, modlí se vždy rodinné Jeho stádce, v soužení, míru, díky z úst znějí.“ Mají-li být křesťanské rodiny duchovně plodné jako Lía, musí být děti podřízeny rodičům, žena muži a muž spolu se všemi Kristu, jak učí apoštol Pavel (1. Kor. 11, Ef. 5 aj.).

Jak jsou dnes v mnohých rodinách tyto rodinné oltáře pobořené, jak byl zbořen oltář Hospodinův na hoře Karmel v době Eliášově! Zde jistě můžeme najít kořen mnohých manželských problémů a rozvodů, které jsou dnes i v církvi čím dál častější. Touží-li kdo po zdravé rodině, kde by jeho děti složily život pod křížem a zároveň zanedbal toto rodinné shromažďování, nechť z toho činí pokání a spolu s Eliášem obnoví a opraví onen pozapomenutý a zbořený rodinný oltář (1. Kr. 18:30), a pravidelně, denně se u něj schází k pokornému Bohu sloužení, úpěnlivě prosíce, aby na oltář všech přítomných srdcí Hospodin seslal shůry oheň Ducha svatého, kterým by se studená lidská srdce rozhořela horlivou láskou k Pánu Ježíši Kristu, který musí ve všem prvotnost držet (Kol. 1:18).

Aplikace pro kazatelny

Když se navrátil lid izraelský z Babylona, rozvlažení a duchovní obroda přišly skrze kázání Ezdrášovo a levítů, kteří vykládali Písmo. Dobrořečili Hospodinu, četli ze Zákona, vykládali smysl, což vedlo lid k zármutku v pokání. Zvěstovali ovšem také evangelium, aby shromáždění nabyli opět dobré mysli. I kazatelny v českých sborech vskutku potřebují obnovu těchto dob, aby byly jako ona kazatelnice Ezdrášova.

V 8. kapitole Nehemiáše, která toto popisuje, na prvním místě čteme, jak se shromáždil lid, dožadujíce se slyšení Slova Božího, a jak byl ochoten naslouchat – dokonce ve stoje – dlouhé hodiny. „A uši všeho lidu obráceny byly k knize zákona.“ (Neh. 8:3) Na prvním místě, chceme-li, aby pod našimi kazatelnami docházelo k obrácení (nejen) našich dětí, musíme být sami nanejvýš žádostiví mléka Slova Božího. Jestliže je pro nás poslouchání kázání jen zvykem a povinností, na kterou se dovedeme soustředit sotva půl hodiny, nemůžeme očekávat, že bude proměňovat životy dětí. Jestli tedy nejsme jako Izraelci v době Ezdrášově dychtiví slyšet věrné výklady Písma, čiňme pokání a prosme za obnovu oněch blahých časů, abychom měli srdce onoho lidu. Pak také úpěnlivě, usilovně a vytrvale prosme za kazatele, aby nehlásali své smyšlenky a marně nemudrovali nad textem, jak je dnes zvykem, ale aby jak z Nového, tak ze Starého zákona prohlašovali jako heroldi (což je význam řeckého slova česky překládaného jako kázání) evangelium našeho smírci, Pána Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, o pokání z mrtvých skutků a vykoupení skrze Jeho svatou, dokonalou a neporušitelnou krev, a to v autoritě Písma a moci Ducha svatého. To může a má činit každý z nás.

Pak je třeba zkoumat, zda nebrání Božímu žehnání kázání nějaký kompromis a uhnutí z cest spravedlnosti. Bez moci z výsosti je každé promlouvání marné. Život proměňující kázání nespočívá „v slibných lidské moudrosti řečech, ale v dokázání Ducha svatého a moci.“ (1. Kor. 2:4) Odchýlí-li se kdo od spoléhání se na Hospodina a od pravých cest Písma, nemůže v takovou moc kázání doufat. Chceme-li plodné kazatelny, pod nimiž budou naše děti i jiní přicházet k poznání cest života, musíme opustit kompromis. Je třeba odvrhnout veškeré utíkání se o pomoci do Egypta například v podobě zavádění moderní „křesťanské“ hudby, abychom si v kostelích udrželi mladé a snad i někoho přitáhli. Je třeba zavrhnout veškeré chození po radě bezbožných, tedy všelijaké inspirace psychologií, managementem, marketingem a podobně. Je třeba opustit humanistický antropocentrický pohled na Pána Boha a Pána Ježíše Krista a všechno, co je jím ovlivněno. A mohli bychom hovořit ještě dlouho.

Naposledy, chceme-li, aby pod kazatelnami docházelo k obrácení, je třeba si dávat pozor na obsah kázání. Nejsou dnes z kazatelen spíše ke slyšení rozličné myšlenky a rady lidské moudrosti namísto důsledných biblických výkladů a Písmem podložených odpovědí na konkrétní aspekty duchovního, ale i praktického života křesťanů? Je vskutku ke slyšení bláznové kázání Krista ukřižovaného, které má za cíl nejprve co nejvíce vyvýšit jméno Pána Ježíše, aby tak On „ve všem prvotnost držel“ (Kol 1:18), a které by usvědčovalo hříšníka z porušení Božího zákona a nekajícího člověka ze šlapání po Božím Synu a Jeho vykupujícím díle milosti?

Pastýři Božího stáda mají také veliký úkol velmi konkrétně a adresně varovat před odpadnutím církve, před všemožnými duši ohrožujícími bludy a zlými trendy, jak i varoval apoštol Pavel Efezské (Sk. 20:28-20) nebo Timotea (1. Tim. 4:1-6). Musí spolu s prorockými syny volat: „Smrt v hrnci! Učení těchto lidí hubí duši a tato praxe ničí církev!“ Mají zvěstovat Božímu lidu Boží Slova, kterými by je odvraceli od cesty jejich zlé a od nešlechetnosti předsevzetí jejich (Jr. 23:22) Dnes však spíše posilují „rukou bezbožného, aby se neodvrátil od zlé cesty své, obživujíce jej.“ (Ez. 13:22) Kolik kazatelů by dnes kupříkladu tvrdilo, že není znesvěcováním dne Páně, když si křesťané místo trávení onoho času v přemyšlování o Božích věcech a posléze na odpolední či večerní bohoslužbě činí cest svých, vykonávají, co by se jim líbilo, a mluví prázdné a světské řeči (viz Iz. 58:13-14), čímž jenom posilují a obživují srdce těch nejsvětštějších, zatímco tak kormoutí srdce spravedlivého lžmi? Ó, jak málo je dnes Izaiášů, a jak je dnes třeba, aby opět vystoupil někdo s podobnou zvěstí.

Závěr

Když čteme svatou historii Jákobovy rodiny, můžeme však přes všechny neveselé trendy skrze Písmo opět ve víře nabýt dobré mysli. I k neplodné Ráchel se Hospodin nakonec sklonil a dal jí zbožného Josefa a milovaného Benjamina. I my, učiníme-li pokání a navrátíme-li se k Hospodinu celým svým srdcem a půjdeme-li podle pravdy po Jeho cestách, budeme moci býti opět učiněni duchovně plodnými. Navraťme se tedy ke stezkám starým, obnovme zbořené rodinné oltáře, a vyjdouce z duchovního Babylona kompromisu a apostáze, připravme kazatelnice dřevěné pro nové Ezdráše, načež v modlitbě a s vírou vyhlížejme opět časy rozvlažení od tváři Páně. „Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď.“ (Iz. 54:1-2) Kéž nás opět Hospodin duchovně rozmnoží a dá nám do církví i z našich dětí mnoho nově obrácených zbožných Josefů. Amen i amen.