Google

Sedm otázek proroka Amose

Datum:8 června, 2020
Komentáře
Přidej

Období začátku druhé poloviny 19. století přineslo v Anglii velký zlom v oblasti lékařství, jak v chápání příčin vzniku nakažlivých nemocí, tak dalších epidemiologických zákonitostí. Už před několika desetiletími se do Londýna z Asie dostala cholera, která z něj poté na dlouhou dobu nikdy zcela nevymizela, ale propukala znovu a znovu v menších či větších epidemiích. Vzhledem k tomu, že tehdy obecně přijímaná teorie vzniku nemocí – miasma, tj. špatný vzduch – byla mylná, tehdejší společnost nedokázala choleře účinně čelit. Změnu přineslo až úsilí známého doktora Johna Snowa, mj. vynálezce dávkované anestezie, který při lokální epidemii cholery ve čtvrti Soho v roce 1854 prokázal na základě pečlivé statistické analýzy, že jejím původem byla kontaminovaná studna na ulici Broad Street (bakterii Vibrio cholerae, která choleru způsobuje, přitom samozřejmě ještě neznal). Zajímavé je, že některá důležitá data pro něj opatřil anglikánský kněz Henry Whitehead, jehož soukromý výzkum mezi místními farníky pomohl doplnit některá slepá místa ve Snowových datech.

Na základě zjištění dr. Snowa (vedle dalších důvodů) začali londýnští volení představitelé – konkrétně jimi vytvořená Metropolitní komise pro kanalizaci – budovat velký kanalizační systém, který posléze zlepšil hygienickou situaci natolik, že cholera z Londýna prakticky vymizela. V roce 1866 však kanalizace nebyla zcela dokončená, takže v East Endu vypukla poslední lokální epidemie cholery ve městě – vyžádala si něco přes 5 tisíc životů z více než 2 a půl milionu tehdejších obyvatel anglické metropole. V té době již v Londýně působil známý kazatel Charles Haddon Spurgeon; za dob cholery navštěvoval nemocné a buď jim poskytoval útěchu připomenutím evangelia coby znovuzrozeným ovečkám Božím, nebo se je coby ztracené hříšníky na poslední chvíli snažil vytrhnout z moci pekla, když je vedl k pokání a víře ve všemocného Spasitele. A jelikož byl Spurgeon duchovním mužem, nemohl nevnímat za těmito událostmi Boží ruku a nevyučovat své posluchače, jak správně tehdejším událostem porozumět podle Písma svatého.

Kníže kazatelů coby přesvědčený zastánce doktrín milosti a naprosté Boží svrchovanosti neochvějně hlásal, že cholera není náhoda, ale Boží zásah. Tím nepopíral působení přirozených příčin, ani možnost a nutnost šíření nemoci předcházet skrze důslednou hygienu a jiná medicínská opatření. Ty věci se nevylučují. Máme zodpovědnost a povinnost podle svých nejlepších možností a vědomostí chránit lidský život – jak vyplývá i z šestého přikázání – ale zároveň musíme vnímat své veliké limity, jakož i to, že neexistují žádné náhody, neboť všechny události má Pán Bůh pevně ve své ruce a červíčkové lidští nemohou zvrátit to, co On uložil: „Ještě prvé nežli den byl, já jsem, a není žádného, kdož by vytrhl z ruky mé. Když co dělám, kdo ji odvrátí?“ (Iz. 43:13) Jestli se v tom někomu zdá být neslučitelný rozpor, tak ať. Písma svědčí jinak, a to stačí – takový postoj vždy zastával i dobrý Spurgeon.

Zažíváme nyní dobu, která není londýnským událostem z roku 1866 zcela nepodobná. I když řádí jiná nemoc, možná ani ne stejně nebezpečná, stejně odhaluje mnohé podobné věci. Člověk se snaží přicházet s nejlepšími a nejvyváženějšími odpověďmi na koronavirus, ale koneckonců tápe ve tmě a veškerý úspěch v boji s nemoci stejně nakonec záleží na Boží milosti. „Poďte, a navraťme se k Hospodinu; nebo on uchvátil a zhojí nás, ubil a uvíže [rány] naše“ (Oz. 6:1). Ale nejprve je třeba zkoumat, proč nás tímto způsobem Pán bije, protože On nečiní nic bezdůvodně. „Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských“ (Pl. 3:33). K tomu vedl ve své době kazatel Spurgeon, a to na základě textu z knihy Amose, z úvodu 3. kapitoly, který obsahuje sedm otázek. Těch sedm otázek rozebral v kázání nazvaném Hlas cholery (The Voice of the Cholera) z 12. srpna 1866, a dnes jsou stejně aktuální jako tehdy. Nepřinášíme zde ovšem plný překlad kázání, ale shrnutí hlavních myšlenek, spolu s nějakými aktuálními komentáři.

Zdaliž půjdou dva spolu, leč by se snesli?

Touto základní otázkou prorok Amos vede k zvážení, jak může Pán Bůh kráčet uprostřed tak hříšného lidu. Dva lidé spolu – vedle sebe – mohou jít jedině, jestliže mezi nimi není překážky a sporu. Pokud vidíme nějaký pár spolu jít klidně delší dobu, můžeme směle usoudit, že se znají a že mezi nimi není nepřátelství. Takové společné kráčení v sobě zahrnuje jistou intimitu, kterou nelze předpokládat u cizích či rozkmotřených lidí, kteří si navzájem vadí. Pokud jdeme vedle někoho, nejspíše nám nevadí – proto je tak důležité oddělení od kompromisu a neposlušnosti v církvi, protože bez něj dáváme chtě nechtě najevo, že nám to vlastně nevadí, nebo minimálně ne dost.

Ale u Pána Boha ve vztahu k rebelujícímu člověku je to ještě mnohem intenzivnější. „Čistéť jsou tvé oči, tak že na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůžeš“ (Abk. 1:13). Hřích bezbožných je pro Něj neustálou provokací, a proto se nelze divit, když s takovými kráčet nebude. Kdyby na nás po cestě náš druh neustále útočil a činil nám navzdory zlé věci, o kterých by musel vědět, že nám velmi vadí, také bychom jej brzy opustili. Ano, Hospodin je milostivý a dlouhoshovívající, ale také svatý, a proto na lidský hřích nemůže nereagovat, aspoň ne časem svým. „Nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším, a hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi“ (Iz. 59:2). A když tak učiní, rovněž od člověka odtáhne svou ruku, takže ten ztrácí veškerou ochranu, na které závisel, ať si to uvědomoval či nikoliv. „Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí“ (Ž. 104:29).

Spurgeon předložil svým londýnským posluchačům několik velmi rozšířených hříchů té doby, které, jak duchovně vnímal, bohatě stačily na to, aby Pán Bůh nemohl snésti s nimi kráčeti. Přes mnohý společenský tlak a varování a působení spolků abstinentů, v té době většinou duchovně motivovaných, se mnozí oddávali alkoholu a opilství. Byli skutečně bez výmluvy, mnohem více, než jinde – ač se jim dostalo více světla, jejich stav nebyl lepší oproti jiným zemím, kde se pravda Písma ani zdaleka tak nerozšířila. Podobné to bylo s chlípností, kterou se i vlády snažily striktně regulovat a potlačovat, a přesto že manželství bylo všeobecně podle Bible vyzdvihováno a chováno v nejvyšší vážnosti – přesto si lidé nedali říci a oddávali se mnohému smilství.

Od hříchů proti druhé desce Zákona se Spurgeon dostal k hříchům ještě závažnějším, týkajícím se našich povinností vůči Pánu Bohu a Jeho věcem. Jednak poukázal na široké zanedbání bohoslužeb a dne Páně, v čemž se Londýn mnoho lišil od anglického venkova. Tam zůstalo doma v neděli jen naprosto nezbytné množství lidí, nemocní, jejich pečovatelé a podobně, ale v Londýně do shromáždění většina obyvatel nešla. V tomto křesťanském městě s mnoha sbory v každé čtvrti bylo snad více pohanů než křesťanů. Tam, kde zavírali uši před slyšením Slova Božího z kazatelen, musel Pán Bůh promluvit jiným, bolestivějším způsobem. A jestli se nenechají lidé varovat morem cholery, zaplaví je mor duši hubícího bludu, když Pán odejme od nevděčných světlo evangelia.

A nakonec k tomuto bodu Spurgeon varoval před vkrádajícím se papeženstvím v podobě Oxfordského hnutí, které se snažilo anglikánskou církev co nejvíce přiblížit Římu. Evangelikální frakce v anglikanismu slábla, i když stále v ní byli dobří muži, rozšířila se lhostejnost vůči zdravému učení a proto se do ní vkradl zhoubný ritualismus, čerpající z předreformačních dob a soudobého katolicismu. Na rozdíl od dnešních křesťanů Spurgeon nehalil svá varování do žádných líbivých slov – jasně označil papežství a jeho principy za antikristovské, a varoval, že kdo římskému katolicismu ve všech jeho podobách a formách – jakkoliv skrytých – ze vší síly neoponuje, jako mocní předkové víry za reformace, bude zachvácen jeho záhubou. „Jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás“ (2. Kor. 6:16-17).

Jestliže Spurgeon vnímal jako dostatečný důvod pro Boží trest hříchy tehdejších obyvatel Londýna, kteří se „jen“ navzdory rozšířenému světlu oddávali typickým hříchům nevěřících, opilství, smilnění, zanedbávání Božích věcí, tím spíše má Pán Bůh dostatečný důvod trestat lidi dnes. Nejenže tyto – samy o sobě víc než závažné – hříchy dodnes přetrvávají a ba, ještě se velmi rozbujely, ale naše společnost k nim přidala mnohé další, ještě horší. Ohavnosti jako sodomie se nejen praktikují, ale veřejně obhajují coby dobré a normální. V moderních očích je naopak hanbou stát za biblickým pohledu na ni. „Běda těm, kteříž říkají zlému dobré, a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo, a světlo za tmu, pokládajíce hořké za sladké, a sladké za hořké“ (Iz. 5:20). A co se týče vlivu římského katolicismu, Spurgeon si ve své době – ač byla situace zlá již tehdy – patrně vůbec neuměl představit, jak nesmírně se v důsledku ekumenického hnutí dnes rozšíří. O to vážněji bychom jeho slova měli brát, když jsme jako společnost i církev mnohé přidali k tomu, nad čím si on stýskal ve svých časech.

Zdaliž zařve lev v lese, když by nebylo žádné loupeže? Vydá-liž lvíček hlas svůj z peleše své, kdyby lapiti neměl?

Tyto dvě Amosovy otázky rozebírá kazatel Spurgeon najednou, protože vyjadřují to v principu to samé. Lev ani lvíčata neřvou bezdůvodně, když neloví. Vždy k tomu mají nějaký motiv. Platí-li to o tvorech bez rozumné duše, tím spíše o Tom, který sám rozumnou duši vdechl člověku a Jehož moudrost nekonečně přesahuje vše, s čím máme zkušenost na své zemské úrovni.

Je v rozporu s Božím charakterem, aby sesílal své soudy bez závažného důvod. Je příliš milostivý, aby dopustil trápení na člověka, když k němu nevede potřeba více se odvrátit a očistit od poškvrn a lásky světa (viz Pláč 3:33). Je příliš moudrý na to, aby nevěděl, že dávat zbytečná varování, chybí-li jim řádné opodstatnění, je kontraproduktivní, protože lidé pak přestanou dbát i na ta oprávněná. A je příliš veliký a důstojný, aby si s člověkem lehkovážně zahrával. Malé dítě může z rozmaru zbytečně šťouchat klacíkem do malých broučků, ale rozvážný dospělý se k tomu nesníží. Tím spíše Hospodin ve svém nekonečném majestátu nebude tímto způsobem nakládat s námi, pouhými červíčky lidskými. Když už se s námi takto zabývá, že na nás seslal nějakou ránu, má k tomu dobré důvody – o tom nelze pochybovat.

Tím hlavním důvodem je probudit nás a varovat před hříchem a jeho důsledky, časnými i věčnými. Zdůraznit, jak velmi svatého Boha naše převrácenost provokuje, a co si náš hřích zaslouží. Veškeré trápení spojené s pandemií, zdravotní, ekonomické, sociální i jiné, které na naši společnost nyní Pán dopustil, je jen malou připomínkou těch konečných důsledků odvrácení se od Hospodina, totiž hrůz pekla, které se s ničím zde na zemi nedají srovnat. Proto Hospodin řve ze Siona (Am. 1:2), abychom se zastavili a prohlédali na poslední věci své (Dt. 32:29). To dnešní člověk doslova zoufale potřebuje, a k tomu jej Pán nyní vede.

Kníže kazatelů v tomto kontextu vedl posluchače k sebezkoumání, zda sami nepřispívají k té hříšné provokaci, která Hospodina vedla k seslání nemoci. A nehovořil přitom jen o aktivním podílu na hříších té doby, ale i na tom pasivním. Může každý čestně a upřímně říci, že zcela očistili své duše – zejména, že se nestali spoluviníky po skutku? Jistě, vymýtit nepravost nikdo z nás nedokáže, ale učinili jsme pro to vše, co jsme podle své pozice mohli? Nepřispěli jsme k šíření převrácenosti mlčením, laxností, braním jí na lehkou váhu, zdržením se od poukazování na zlo? Uchránili jsme se i ve svém srdci všech těch poskvrn? Varovali jsme náležitě bezbožníky podle Písma? Bylo z naší řeči a jednání všem zřejmé, že uvedené hříchy jsou odporné nám i našemu Bohu? Protestovali jsme proti zlu morálnímu i duchovnímu? Oddělili jsme se od ekumeny s Římem? Jestli ne, Pán Bůh oprávněně řve jako lev i na nás, a máme Mu mnoho co v pokání vyznávat a z Jeho milosti vyjít všemi způsoby z Babylona, abychom nevzali z jeho ran.

Padne-liž ptáče do osídla na zem, když by žádné léčky nebylo?

Třetí otázka proroka Amose poukazuje na ptáčníky, bez jejichž osidel by se žádný pták nechytil do sítě. Samotná skutečnost, že v osidle zahynul, nutně předpokládá, že tu síť ptáčník s tímto záměrem natáhl. Tuto prostinkou kauzalitu pochopí i dítě. Amos tímto způsobem připomíná, že člověk je podobný těm ptáčkům, že ani on nezemře bez toho, že tak určil svrchovaný Hospodin. Ostatně, bez Jeho dopuštění nezahynou ani ti po jedné stránce bezcenní ptáčci, tím méně lidé, koruna stvoření. Žádná skutečná náhoda na tomto světě neexistují, a tím spíše to platí o tak zásadní věci, jako kdy kdo umírá.

Oběti COVIDu-19 nepodlehly koronaviru proto, že měly smůlu, ale proto, že jim vypršel Pánem Bohem daný čas, a že se naplnilo to, co jim od věčnosti ve své nekonečné moudrosti určil. Tyto věci musíme naprosto přenechat Jemu, protože se dotýkají úradků Božích, které nás nekonečně přesahují. Stačí nám vědět, že vše, co se na našem světě děje, se děje podle vůle a dopuštění svrchovaného Boha, a s tím se spokojme. Jediné, nad čím máme rozjímat, proč nyní určil, aby smrti podlehlo více lidí, než obvykle, ve smyslu předchozích otázek. Z toho, co nás Písmo učí o Božím charakteru, víme, že vše činí v milosti a v soudu. Aspekt soudu proto musíme vnímat jako výraz spravedlnosti Boží, abychom se třásli před Jeho trestající rukou, a aspekt milosti tak, že nás tím volá k činění pokání, aby se nad námi v tom smiloval. Proto nás volá do domu zármutku (Kaz. 7:2-4), abychom na příkladu jiných zvážili svůj konec, pokořili se pod Jeho mocnou ruku a tak obdrželi milost.

Bude-liž zdviženo osídlo z země, když by nic neuvázlo?

Zde prorok rozvíjí dále předchozí myšlenku s ptáčníkem. Když už své osidlo nastražil, pak jej nechá na místě, dokud do něj něco nechytí, či dokud přímo nechytí ptáka, na kterého měl spadeno. S jiným, menším se nespokojí, ale bude past líčit tak dlouho, dokud nedosáhne svého. Tak i Pán Bůh, když sesílá své rány, je neodejme, dokud nedojde naplnění, co jimi zamýšlel.

Duchovně zvažující Spurgeon věřil, že hlavním cílem moru cholery bylo probudit spící svědomí a vyburcovat lid z laxnosti k většímu hledání Hospodina, usilovnějším a opravdovějším modlitbám, jakož i k větší citlivosti vůči Slovu. V jeho době už byl společenský pokrok spolu se zlepšením materiální situace v Anglii oproti minulým stoletím dosti patrný. Tamější lid měl již tehdy dost důvodů děkovat Pánu Bohu, že Jej uchránil mnohých hrůz, které se děly v minulosti, morových ran, hladomoru, válek a podobně. Kníže kazatelů však znal lidskou přirozenost, a oprávněně se obával že tak trvalá prosperita, svoboda a bezpečí zplodí v lidech pýchu, hříšnou, tělesnou bezpečnost a zapomenutí se na Hospodina: „Dobré pastvy měvše, nasyceni jsou, ale když se nasytili, pozdvihlo se srdce jejich, protož zapomenuli na mne“ (Oz. 13:6) Bez soužení duše začíná zahnívat hříchem; proto „musíme skrze mnohá ssoužení vjíti do království Božího“ (Sk. 14:22).

Přitom však byl Spurgeon Pánu vděčný, protože již měl od některých dobré zprávy, že v té době obyvatelé Londýna ochotněji naslouchali evangeliu a že bohoslužby se děly v horlivějším duchu, než dříve, což bral jako znamení, že soužení působí, co mělo. Kéž Pán dá, aby se taková větší citlivost rozmohla i v dnešní době; nestane-li se tak, můžeme čekat pokračování soudů Božích, ať už v té či oné podobě.

Někdo řekne, že nyní již pandemie koronaviru pomíjí, a žádná masová obrácení nevidíme, takže Pán Bůh zjevně odjímá tuto ránu, aniž by docílil svého záměru, o němž jsme hovořili. Jenže je nutno brát v potaz, že za prvé nevíme, jestli hlavním nebo jediným voláním má být sama nemoc a úmrtí na ni, nebo až následné ekonomické důsledky, se kterými přichází i další negativní projevy, např. zhoršená zdravotní péče pro nedostatek financí, nárůst všemožných závislostí, nezřídka sebevraždy v důsledku krachů a jiné podobné tragické věci. A dále, nevíme, jak velkou část populace Pán ve své svrchovanosti zamýšlel účinně zasáhnout, a jakou nechal ve své svaté spravedlnosti napospas jí samotné, k jejímu většímu zatvrzení a shromáždění si většího hněvu „ke dni hněvu a zjevení spravedlivého soudu Božího“ (Řím. 2:5). To jsou věci skryté, které nám nenáleží a které musíme nechat na Něm. Z Písma však víme, že když přijde rána a soud, byť třebas dopadnou fyzicky na jiné, máme činit pokání (Lk. 13:1-5), a na to se máme soustředit.

Zdaliž když se troubí trubou v městě, lid s strachem se nezbíhá?

Prorok nyní pokládá další logicky navazující otázku. Jestliže rána nepřichází bezdůvodně, má nějaký účel a nebude zastavena, dokud ten nebude naplněn, pak by mělo být výsledkem procitnutí k náležité akci. Když ve městě zazní válečná trumpeta, znamená to, že přichází nepřítel a lidé se mají nechat varovat a připravovat se na obranu. Město, v němž by obyvatelstvo takto nereagovalo, by nemohlo dlouhodobě obstát, dříve či později by bylo vyvráceno, a spíš dříve. Hluchota a pasivita vůči výstražnému troubení znamená záhubu.

Z duchovního hlediska Amos vyzývá lid, aby se nechal zburcovat k činění pokání, včetně nesení ovoce hodného pokání, a návratu k Hospodinu. Nemoc a její dopady, včetně dopady nouzového stavu, mluví hlasitě a nikdo je nemůže ignorovat. Kéž Pán dá, aby onou reakcí bylo hluboké zkoumání svého srdce, uvědomění si své bídy a nemožnosti obstát před svatým Bohem, a rychlé a upřímné utečení se ke Kristu coby jediné záchraně a pomoci pro člověka.

Zdaž když se má státi v městě co zlého, Hospodin toho nečiní?

V kraličtině tento verš čteme, že „toho známa nečiní,“ ale v kurzívě, tj. jedná se o doplnění překladatelů, patrně s ohledem na následující verš: „Nečiníť zajisté Panovník Hospodin ničeho, leč by zjevil tajemství své služebníkům svým prorokům“ (Am. 3:7) . V tomto případě je však lépe tyto verše brát podle originálu a chápat je jako dvě samostatné myšlenky, nikoliv jednu a tu samou, jen rozvitou.

Zde prorok vyjadřuje, že když se má stát cokoliv zlého – ne ve smyslu zla morálního, ale nějaké tragédie – nemůže tomu být jinak, než že za tím stojí svrchovaný Bůh sám. „Jáť jsem Hospodin, a není, žádného více. Kterýž formuji světlo, a tvořím tmu, působím pokoj, a tvořím zlé, já Hospodin činím to všecko“ (Iz. 45:6-7). Je to vyvrcholení a výslovné konstatování všeho, k čemu doposud vedl posluchače nepřímo. Spurgeon to komentuje slovy, že lidi nezabíjela v jeho době cholera, to byl jen meč; zabíjel ten, kdo meč držel, tedy Pán sám, jako když v Egyptě procházel zemí v noc prvního pesachu. Když Pán Bůh sám sestoupí, aby kráčel mezi lidmi, je to nesmírně vážná věc – Sodoma a Gomora to nepřežily, a dnešní svět není o nic méně hříšný. Mojžíš si na půdě, kde byl Bůh, musel zout i svou obuv. Bázeň Boží je tou nejnáležitější reakcí na cokoliv, co On ve své svatosti činí.

Je tedy na místě pro všechny zkoumat svá srdce a dbát na slova Amose: „A protož takť učiním, ó Izraeli, a poněvadž takť učiniti míním, připraviž se vstříc Bohu svému, ó Izraeli“ (Am. 4:12). A jediný způsob, jak se podle této výzvy skutečně připravit, je smířit se s Hospodinem skrze Pána Ježíše Krista. „Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze náš žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm“ (1. Kor. 5:20-21). To platí jak pro neznovuzrozené, kteří potřebují ono první smíření, skrze které jsou teprve přijati za děti Boží, ale stejně tak pro vyznávající křesťany, kteří se odchýlili, opustili první lásku a přestali kráčet po té cestě úzké, vedoucí do slávy. „Navraťtež se k tomu, od něhož hluboko zabředli synové Izraelští“ (Iz. 31:6). „Jestliže pošli morovou ránu na lid svůj, a ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se, a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich.“ (2. Par. 7:13-14).

Závěr

Již dříve jsme psali, že na to, jak hříchy moderního člověka volají podobně jako za dob Sodomy až k nebesům, je koronavirus soud velmi mírný, až je těžké toto milosrdenství Boží pochopit. Mnoho lidí tak prozatím jistě jeho dopadům unikne, jak zdravotním, tak ekonomickým. Ale před konečným soudem Páně neunikne nikdo, leč ten, kdo by se utekl ke Kristu: „Byť se pak do země zakopali, i odtud by je ruka má vzala; pakli by vstoupili do nebe, i odtud bych je strhl. A jestliže by se schovali na vrchu Karmele, vyhledám a vezmu je odtud; pakli by se skryli před očima mýma na dně moře, přikáži hadu, aby je i odtud vyhryzl. Pakliť by šli v zajetí před nepřátely svými, i tam přikáži meči, aby je zmordoval; obrátím zajisté oko své proti nim k zlému, a ne k dobrému“ (Am. 9:2-4).

Můžeme si být ovšem přesto jisti, že současné Boží jednání dozajista vykoná ten účel, který vykonat mělo. Ty, které mělo vést k pokání, k němu vzbudí, a u těch ostatních vzpurných vykoná dílo zatvrzení. „A protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů aby věřili lži, [a] aby odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost“ (2. Tes. 2:11-12). Oč lépe bude každému z nás, když se pokoříme pod mocnou ruku Boží, abychom obdrželi milosti, neboť On se pyšným protiví, ale pokorným dává milost. Když ovšem ve své zaslepenosti člověk mine čas a nevnímá Boží volání skrze skutky Jeho Prozřetelnosti, skrze kterou řídí svět, pak příště bude ještě zaslepenější a s menší nadějí, že se duchovně probere a zasvítí se mu Kristus. Mějme tedy oči k vidění a uši ke slyšení, abychom rozpoznali dobře Boží ruku v událostech své doby a to, k čemu se nás snaží dovést. To byla před stoletím a půl zvěst Charlese Spurgeona, a to je nyní zvěst naše.

Žádné komentáře Přidej

Napsat komentář: ...... Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *