Google

Soukromá modlitba Murrayho M‘Cheyna

Datum:15 listopadu, 2021
Komentáře
Přidej

Po celou historii lidu Božího, v každé generaci, v některých mužích a ženách Pán zvláštně zapůsobil Duchem Svatým, přitáhl si je k sobě a učinil je velmi zřetelnými obrazy Pána Ježíše Krista. To platí jak o recích víry, výjimečných biblických osobách, jako Josef, Mojžíš, Samuel, David, Daniel, Pavel a podobně, tak o mnohých po nich, jak z řad reformátorů, tak puritánů i jiných. Někdy jejich duchovní zbudování trvalo déle; například Mojžíš potřeboval strávit 40 let v ústraní, coby bezvýznamný pastýř ovcí svého tchána, než mohl začít konat dílo, ke kterému jej Hospodin povolal. Jiní byli duchovně cele vyzbrojeni již ve velmi mladém věku, jako Josef, Samuel nebo Daniel. To můžeme říci i o postavách z post-biblické historie; například Kalvín sepsal první vydání svých Institucí již v 26 letech a Spurgeon začal kázat od 16 let. Vůdčí kazatel Svobodné presbyterní církve Dr. Ian Paisley byl mocným mužem Božím rovněž již brzy po dvacítce.

I ti, kteří na sebe svou zbožností a duchovností upozornili již velmi brzy, obvykle měli delší dobu života, aby se otiskli do historie církve. Skotský presbyterní kazatel Robert Murray M‘Cheyne [vyslovuje se jako klasické skotské „Mac“, tj. mekšejn] je jedním z nemnoha, kteří prosluli svatostí již velmi brzy a jejichž služba měla velký dopad přes svou krátkost. Tento muž zemřel před dovršením 30 let a jako kazatel sloužil necelých 7 roků. Málokdo se otiskl do paměti lidu Božího tak výrazně za tak krátkou dobu. V českém prostředí je sice znám jen málo, ale v anglicky mluvících zemích proslul nejen jako muž neobyčejné svatosti, ale i autor známého plánu čtení Bible a některých vzácných duchovních písní, zejména When This Passing World Is Done (v češtině přeloženo jako Až pomine tento svět).

Krátký, ale plný život

M‘Cheyne se narodil jako nejmladší syn do rodiny skotského právníka Adama M‘Cheynea a od mala vykazoval zvláštní nadání. Už jako čtyřletý znal řeckou abecedu, později dokonce dokázal vést konverzaci v hebrejštině; univerzitu v Edinburghu dokončil už ve 14 letech.

Už od mládí byl velmi vychovaným chlapcem, který navenek plnil duchovní povinnosti tak spořádaně a oddaně, že si mnozí i mysleli, že již byl obrácený; v tu dobu to však byly jen naleštěné snahy mladého farizeje, které mohly sice snadno oklamat člověka, ale ne svatého Hospodina, který zná nejtajnější koutky srdce. M‘Cheyne později vyznával, jak v jeho duši v té době vládla světskost. Zlom nastal po smrti milovaného staršího bratra Davida, v pravdě znovuzrozeného a posvěceného muže. Jak později napsal, ta jej vedla k hledání onoho velikého Bratra, který nemůže zemřít. I když otec původně chtěl, aby mladý Robert následoval v jeho šlépějích, pod vlivem svého duchovního probuzení začal studovat teologii a o 4 roky později byl ordinován. Nejprve sloužil jako asistent ve farnosti Larbert a Dunipace, poté jej povolali jako kazatele ve sboru sv. Petra v Dundee s asi 1100 členy.

M‘Cheyne bral svoje povinnosti služebníka Božího velmi vážně; zejména vnímal duchovní mrtvotu a tvrdost lidí ve své farnosti. Proto velmi usilovat, aby si ho Pán použil k jejich probuzení, aby vnímali své nebezpečí a potřebu spásy v Kristu. Jeho veliké úsilí a zapálení se podepsalo na jeho zdraví. Na konci roku 1838 se kvůli tomu musel ke svému velkému zármutku stáhnout ze služby. Na kazatelně jej po dobu rekonvalescence zastupoval William Chalmers Burns, později známý jako misionář v Číně a spolupracovník Hudsona Taylora. Za působení Burnse dal Pán do sboru duchovní rozvlažení, které pokračovalo i po návratu M‘Cheyna na svou pozici.

Předtím však skotská presbyterie vyslala komisi do Palestiny, aby prozkoumala stav tamního židovstva a možnosti misie mezi nimi. Jelikož o ní se M‘Cheyne zajímal již dříve, vyslali jej spolu s dalšími muži na tuto cestu. V průběhu se mladý kazatel velmi roznemohl, až si už myslel, že jej Pán povolá k sobě, ale v té době se ještě uzdravil. Zpráva z jeho cesty napomohla k ustavení misijní práce skotské církve mezi Židy, nejen v zemi zaslíbené, ale i jinde. Skrz ní se nakonec obrátil třeba i Alfred Edersheim, byť ne přímo působením M‘Cheyna, ale jednoho z jeho přátel, Johna „Rabbiho“ Duncana.

Mladému kazateli Hospodin na nějakou dobu navrátil zdraví nejen z nemoci na misijní cestě, ale i z té předchozí, kvůli které se musel ze služby stáhnout. Vrátil se na svou pozici na čas s obnovenou vitalitou, kázaje nejen ve svém domácím sboru, ale i na misijních cestách po Británii. Pán mu však dával vnímat krátící se čas, což jej jen dále burcovalo ke službě duším, aby jich mohl ještě získat co nejvíce a co nejvíce jim prospět, jak také toužil apoštol Pavel. Poslední měsíc před smrtí ještě strávil na cestě po Skotsku, ze které se již vrátil velmi unaven. Poslední kázání měl 12 března 1843, poté jej schvátila horečka tyfu, který v jeho městě v té době propukl. Zemřel o 13 dní později ve věku nedožitých 30 let. Již v té době byl ale tak známým a váženým, že na jeho pohřeb přišlo několik tisíc lidí.

Asi rok po jeho smrti vydal blízký přítel Andrew Bonar M‘Cheynovy memoáry, když čerpal částečně ze svých vzpomínek, ale zejména z přítelových deníků. Kniha si ihned získala širokou popularitu pro hlubokou svatost a duchovnost, která v ní byla skryta a kterou podporovala. Z ní čerpáme i hlavní myšlenky pro tento článek o modlitbě, které se týkají programu nápravy, reformace osobních, soukromých modliteb, který si mladý muž sám pro sebe předkládal.

M‘Cheynovo sebezkušování v modlitbě

Modlitby toho, v němž Pán vykonal tak zvláštní a výjimečné dílo posvěcení, objektivně nemohly mít zásadní nedostatky, určitě ne ve srovnání s většinou modliteb ostatních křesťanů. Pán Bůh pracuje skrze Jím ustanovené prostředky, a pokud kdo ve víře a posvěcení kulhá, pak jich zjevně nevyužívá, jak měl. A naopak, pokud je ve víře a svatosti někdo silný a utvrzený, je to doklad, že Hospodin měl v jeho užívání prostředků milosti zalíbení a velmi jim požehnal a rozmnožil je. To viditelně o M‘Cheynovi platilo. Přesto ten Boží muž vnímal, kolik mu chybí do pravé dokonalosti, jak mnoho ve svých prosbách musí růst, a sám pro sebe si ukládal, v čem se musí zlepšit. Je to důkazem, že dokud jsme na tomto světě, nikdy nemáme vyhráno, nikdy nemůžeme říci, že jsme již dosáhli – jak dobře věděl i apoštol Pavel – a že již nemusíme úsilně chvátat k odplatě povolání Božího v Kristu.

Když mladý presbyterní kazatel zkoumal, co musí napravit, reformovat, píše vlastně samé prosté věci. Neuvádí vlastně nic, co by křesťan neměl správně vědět i bez toho, a nic z toho, co by každého nemělo samotného napadnout, kdyby se nad svými modlitbami více zamyslel.

To přirozeně plyne i z toho, že modlitba je nejprostším a nejdostupnějším prostředkem milosti. Jiné prostředky jako čtení Písma či účast na setkávání lidu Božího nám nemusí být vždy dostupné – byť v naší době to už platí opravdu jen velmi výjimečně, když i při nemoci se můžeme připojit k bohoslužbám online (což ovšem není ani zdaleka plnohodnotná náhrada osobní účasti, a určitě ne, kdybychom si ji zvolili k pouhé lenosti). Ale v minulosti se častěji stávalo, že lidé Bibli neměli k dispozici, neuměli číst, byli zavřeni ve vězení, upoutáni sami na lůžko, a k Písmu ani bohoslužbám neměli přístup – což však neplatilo o modlitbě. Ta byla a je dostupná všem, za všech okolností. Je-li kdo vzhůru a aspoň trochu funguje mysl, může se modlit. Může se k ní utíkat dítě, mladý, starý, bohatý, chudý, muž, žena, běloch, černoch, asiat, svobodný, otrok, lidé jakékoliv charakteristiky jsme jen schopni vymyslet. Křesťanu, který se modlí – myšleno opravdu modlí, ne jen něco odříkává – by nemělo být možné říci o modlitbě něco zcela převratného, o čem by neměl sebemenší tušení (není-li tedy opravdu čerstvě obrácený ze světa). A pokud něco takového uslyší, měl v minulosti velký problém.

Přesto má M‘Cheynovo sebezpytování svou velikou krásnu a hloubku, která by měla pohnout srdcem každého dítěte Božího. Kdo si může dovolit říci, že v ničem z toho, co se níže píše, neselhal? Tak tomu je s každým vyučováním o modlitbě. Jeho hlavním cílem je připomenout lidu Božímu, co teoreticky ví nebo má vědět, ale v praxi na to pozapomněl, nebo v tom ochladl, nebo to nežije v takové míře, jak by náleželo. Má burcovat a napomínat k prohloubení modlitebního života, k rozvíjení svých proseb, aby byly hlubší, pokornější, doufanlivější, vyjadřovaly více lásky k Pánu i k bližním, a mnoho dalších věcí.

Jednu věc však musíme zmínit obzvláště, a to sebenapomínání se ohledně (jak M‘Cheyne pro sebe vnímal) často nedostatečného pamatování na nekonečnou velikost svatého Hospodina, která vede k bezmyšlenkovitému a zbrklému vrhání se do Jeho přítomnosti, aniž bychom řádně s bázní vnímali, jak jsme sami v sobě, mimo Krista a Jeho prostřednictví, nehodni tak činit. M‘Cheynovi zajisté nescházel vysoký pohled na Pána Boha, ale byl dalek toho si myslet, že jej má dostatečně vysoký. Přitom moderní křesťany v tom převyšoval nastokrát. Uvedli jsme, že křesťanu by nemělo být správně možné říci o modlitbě něco, co vůbec neví, ale moderní církev dospěla k tomu, že o tomto aspektu ví většina věřících jen pramálo a takový zbožný a vážný přístup k Pánu v modlitbě jim nic neříká. To neznamená, že nemáme přicházet s důvěrou, plnou jistotou a svatou smělostí – ale ta nesmí pramenit z toho, že třebas i jen podvědomě vnímáme Hospodina jako někoho trochu na naší úrovni.

Veškerá naděje a smělost musí pramenit z plné jistoty v prostřednictví zásluhy Pána Ježíše, ve kterém máme přístup k veškeré milosti. A k té naději, je-li pravá, se vždy připojuje hluboká bázeň Boží. „A poněvadž Otcem nazýváte toho, kterýž bez přijímání osob soudí vedlé skutků jednoho každého, viztež, abyste v bázni čas svého zde putování konali, vědouce, že ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, vykoupeni jste z marného svého obcování toho, od otců vydaného, ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a nepoškvrněného, Krista“ (1. Pt. 1:17-19). I k tomu vede zbožný a posvěcený příklad M‘Cheynova sebezkušování, o kterém žel v dnešní církvi lidé vědí již pramálo. Čtěme tedy a kéž Pán sám probudí větší horlivost pro nápravu vlastních modliteb podle tohoto vzácného příkladu výjimečného muže Božího.

Náprava soukromé modlitby

Neměl bych vynechat žádnou část modlitby – vyznání, vyvyšování, díkůvzdání, prosbu a přímluvu.

Mám hrozivý sklon pomíjet vyznání, plynoucí z nízkého pohledu na Pána Boha a Jeho zákon, přezíravého hledění na své srdce a hříchy mého minulého života. Tomu je třeba se bránit. Mám hrozivý sklon pomíjet vyvyšování, když zapomínám, ke Komu mluvím – když se bezmyšlenkovitě vrhám do přítomnosti Hospodina, velikého Jehovy, aniž bych si připomínal Jeho bázeň budící jméno a charakter – když málo zřím Jeho slávu a málo se podivuji Jeho divům. „Kde jest moudrý?“ (1. Kor. 1:20) Mám přirozený sklon srdce pomíjet díkůvzdání. A přece je to zvlášť přikázáno, Fil. 4:6. Často, když je srdce sobecké, mrtvé vůči spáse druhých, vynechávám přímluvy. A přece je toto obzvláště duchem toho velikého Přímluvce, jenž má jméno Izraele stále na svém srdci.

Každá modlitba snad nemusí obsahovat všechny tyto prvky, ale jistě by neměl uplynout den, aniž by nebyl každému z nich věnován nějaký prostor.

Měl bych se každé ráno modlit dřív, než se setkám s někým jiným. Často, když dlouho spím nebo se mám s někým setkat brzy, a pak mám rodinnou modlitbu, snídani a dopolední návštěvy, je často jedenáct nebo dvanáct hodin, než začnu se soukromou modlitbou. To je bídné uspořádání. Je nebiblické. Kristus vstal před svítáním a šel na pustá místa. David říká: „Tebeť hned v jitře hledám; v jitře vyslyšíš hlas můj“ (Ž. 63:2, 5:3). Maria Magdaléna šla ráno k hrobu, když tma ještě bylo. Rodinná modlitba ztrácí mnoho ze své síly a sladkosti; a já nemohu nijak prospět těm, kdo chtějí něco ode mne. Svědomí se cítí provinile, duše nenasyceně, lampa nepřipraveně. Když pak přijde čas na soukromou modlitbu, duše je často jako nenaladěná. Vnímám, že je mnohem lépe začít u Pána Boha – zřít nejdříve Jeho tvář – přivést svou duši do Jeho blízkosti dříve, než se přiblíží k někomu jinému. „Procítím-li, a já jsem vždy s Tebou“ (Ž. 139:18).

Pokud jsem spal příliš dlouho, nebo se brzy ráno chystám na cestu či se mi čas ukrátí jakkoli jinak, je lepší se obléknout narychlo a strávit s Pánem Bohem o samotě aspoň pár minut, než to zcela vzdát jako ztracené.

Obecně je však nejlepší strávit o samotě s Pánem Bohem alespoň hodinu, než se pustím do čehokoliv jiného. Zároveň si musím dávat pozor, abych neposuzoval obecenství s Pánem Bohem podle strávených minut či hodin nebo podle samoty. Už se mi stalo, že jsem se celé hodiny studoval Biblí na kolenou, a přitom jsem s Ním měl obecenství jen malé nebo žádné; a časy mé samoty byly často časy největšího pokušení.

Co se týče přímluv, měl bych se denně přimlouvat za svou rodinu, známé, příbuzné a přátele; také za své stádce – za věřící, za ty, co se probudili k vědomí své potřeby i za spící; za nemocné i pozůstalé; za chudé i bohaté; za své starší, učitele nedělní i denní školy, za děti, kolportéry traktátů, aby všechny tyto prostředky byly požehnány – nedělní kázání a vyučování; navštěvování nemocných, návštěvy od domu k domu; všechno prozřetelné jednání Boží, jakož i vysluhování ustanovení Páně.

Denně bych se měl krátce přimlouvat za celé město, za skotskou presbyterní církev, za všechny věrné služebníky; za sbory bez kazatele, za studenty bohosloví atd.; za drahé bratry jmenovitě; za misionáře mezi Židy i pohany, pro který cíl musím pravidelně číst misijní zpravodajství a seznamovat se se vším, co se děje po celém světě. To mne povzbudí, abych se modlil s mapou před sebou. Musím mít modlitební plán, jakož i jména misionářů vyznačená na mapě.

Za výše uvedené bych se měl obzvláště přimlouvat v sobotu ráno a večer od sedmi do osmi. Možná bych také mohl nechat různé části na různé dny, jen bych měl denně prosit za svou rodinu a stádce. Měl bych se modlit ve všech věcech. „O nic nebuďte pečliví, ale ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby vaše známy buďte Bohu“ (Fp. 4:6). Často dostávám dopisy s žádostí o kázání nebo něco podobného. Zjišťuji, že odpovídám dříve, než jsem požádal o radu Pána Boha. Ještě častěji na mne zavolá nějaký člověk a o něco mě požádá, a já se neptám Hospodina na směr. Často jdu ve spěchu navštívit nemocného, aniž bych Jej požádal o požehnání, které jediné může způsobit, že návštěva bude užitečná. Jsem přesvědčen, že bych nikdy neměl činit nic bez modlitby, a pokud možno bez zvláštní soukromé modlitby.

Když čtu dějiny skotské presbyterní církve, vidím, do jaké míry byly její soužení a zkoušky spojeny se spásou duší a slávou Kristovou. Měl bych se za naši církev mnohem více modlit, jmenovitě za naše vůdčí kazatele a za to, abych já sám měl jasné vedení v té správné cestě, abych se nenechal odvést nebo odvrátit od následování Krista. Může se stát, že na nás bude tlačeno mnoho obtížných otázek, na které nejsem plně připraven, jako je například dovolenost zvláštních slibů Hospodinu. Musím se mnohem více modlit ve dnech pokoje, abych byl správně veden, až přijdou dny zkoušky.

Nejlepší hodiny dne bych měl trávit v obecenství s Hospodinem. Je to moje nejvznešenější a nejplodnější zaměstnání a nemá být odstaveno někam do kouta. Ranní hodiny, od šesti do osmi, budou nejméně pravděpodobně přerušeny, a proto bych je měl využít, mohu-li zabránit ospalosti. Nějaký čas po snídani bych mohl věnovat přímluvám. Nejlepší hodina pro mne je po čaji, a tu bych měl, možno-li, vážně zasvětit Pánu Bohu.

Neměl bych se vzdávat starého dobrého zvyku modlit se před spaním, ale je třeba se mít na pozoru před usínáním: plánování, o jaké věci budu prosit, je nejlepším lékem. Když se v noci probudím, měl bych vstát a modlit se, jak činil David a reformátor John Welsh.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: