„I přišel do Nazaréta, kdež byl vychován, a všel podlé obyčeje svého v den sobotní do školy“ (Lukáš 4:16).

I vstal, aby četl. I dána jemu kniha Izaiáše proroka. A otevřev knihu, nalezl místo, kdež bylo napsáno: Duch Páně nade mnou, proto že pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati skroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti ssoužené v svobodu, a zvěstovati léto Páně vzácné. A zavřev knihu, a vrátiv služebníku, posadil se. A všech v škole oči byly obráceny naň. I počal mluviti k nim: Že dnes naplnilo se písmo toto v uších vašich. A všickni jemu posvědčovali, a divili se libým slovům, pocházejícím z úst jeho, a pravili: Zdaliž tento není syn Jozefův? I dí k nim: Zajisté díte mi toto podobenství: Lékaři, uzdrav se sám. Které věci slyšeli jsme, žes činil v Kafarnaum, učiň i zde v své vlasti. I řekl jim: Amen pravím vám, žeť žádný prorok není vzácen v vlasti své. Ale v pravdě pravím vám, že mnoho vdov bylo za dnů Eliáše v lidu Izraelském, když zavříno bylo nebe za tři léta a za šest měsíců, a když byl hlad veliký po vší zemi, však Eliáš k žádné z nich není poslán, než toliko do Sarepty Sidonské k ženě vdově. A mnoho malomocných bylo v lidu Izraelském za Elizea proroka, a však žádný z nich není očištěn, než Náman Syrský. I naplněni byli všickni v škole hněvem, slyšíce to. A povstavše, vyvedli jej ven z města, a vedli ho až na vrch hory, na níž město jejich bylo vzděláno, aby jej dolů sstrčili. Ale on bera se prostředkem jich, ušel“ (Lukáš 4:16-30).

Tento oddíl popisující reakci obyvatel Nazareta na kázání Pána Ježíše, kterého dobře znali, jelikož Jej viděli vyrůstat, velmi výmluvně ukazuje na zkaženost lidské přirozenosti. Považme jen celou tu situaci: Máme zde nábožensky založené lidi. Lidi, jenž byli odmala vyučováni ve známosti pravého Boha a v Zákoně Božím, kterému také pevně věřili. Věřili rovněž zaslíbení o přicházejícím Mesiáši, potěšení Izraele. Nazaretští také celý život mohli pozorovat svatý, dokonalý život Pána Ježíše, svědectví Jeho života, Jeho zbožnost, věrnost a poslušnost. Jestli by někdo měl být nakloněn uvěřit, byli to tito Židé.

Považme též, jakého privilegia se jim dostalo. Sestoupil k nim samotný Syn Boží, skrze Něhož a pro Něhož je učiněno všecko, Ten, v němžto jsou skryti všickni pokladové moudrosti a známosti, a vykládal jim Boží Slovo. (Lze se právem domnívat, že při této příležitosti Pán Ježíš vyložil text důkladněji, ale Duch Svatý nevedl Lukáše, aby to zaznamenal.) Nikdy tak člověk nemluvil, jako On. Kristus učil jako moc maje, a ne jako zákoníci. Byl pravým Knížetem kazatelů – tento titul sice dáváme Spurgeonovi, ale v pravém smyslu náleží Pánu Ježíši. Jakého privilegia se nazaretským Židům dostalo! Všichni starozákonní svatí, Enoch, Noe, Abraham, Job, Mojžíš, David, Daniel a všichni proroci chtěli slyšet, co oni slyšeli, a neslyšeli. Co by Nazaretští mohli žádat víc? Přesto si toho nejenže nevážili, ale dokonce se pro Kristova slova tak rozhněvali, že Jej chtěli zabít. Jaký to smutný, ale výstižný obraz lidské zkaženosti, která tak odporuje pravdě Boží!

Tento oddíl ukazuje, že obrácení neznovuzrozeného člověka není vůbec snadnou věcí. Nestačí u něj jen správně zabrnkat na ty správné struny, a už už začne volat v pokání k Pánu Ježíši. Kdepak. „Snázeť jest velbloudu skrze ucho jehly projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího“ (Mt. 19:24), ani u chudých to není o moc snadnější. „Může-li změniti Mouřenín kůži svou, aneb pardus peřestost svou, také vy budete moci dobře činiti, naučivše se zle činiti“ (Jer. 13:23). Uvedený text z Lukášova evangelia vyvrací 3 domněnky, vztahující se k obrácení člověka a získávání duší.

1. K obrácení člověka nestačí hezky mluvit o Boží lásce.

To je v moderní církvi velmi rozšířený omyl. Podle mnohých je hlavní problém lidí, kteří nechtějí uvěřit v Pána Boha, že jim není křesťany vylíčen dostatečně pozitivně – nebo, jejich slovy, že křesťané obraz Pána Boha pokřivují, když hovoří o Jeho hněvu, soudu a pekle. Proto lidé nemohou dost dobře uvěřit Boží lásce a milosti. Kdyby jen křesťané líčili nevěřícím Hospodina „patřičně“, to znamená, soustředili se na ty v lidských očích pozitivní aspekty Jeho charakteru, tak by hned byli nakloněnější se obrátit a stát se křesťany.

Je smutné, že s takovými teoriemi vůbec někdo přichází, natožpak takový zástup. Ukazuje to, jak málo je smýšlení dnešních křesťanů skutečně formováno Božím Slovem. V Bibli toho o Božím hněvu čteme více, než o Boží lásce, a chce-li kdo poctivě a čestně ukazovat na plný charakter svatého Stvořitele, nemůže se tomu vyhýbat. Ani kdybychom se soustředili jen na Nový Zákon, závěru, že Pán Bůh se hněvá na nekající hříšníky a připravil pro ně věčný trest v pekle, se nedá vyhnout. Pán Ježíš před peklem varoval víc než starozákonní proroci před ním. A nezapomeňme, co o Božích trestech učí kniha Zjevení.

Nicméně i kdybychom toto vše ignorovali (jakože to ignorovat nemůžeme), pořád nelze výše uvedené strategii přitakat, neboť jednoduše nebude fungovat. Příklad Pána Ježíše kázajícího v Nazaretě ukazuje, že ani kázání o lásce samo o sobě nikoho k pokání a víře nepřivede. Považme jen, jaké krásné a milostiplné kázání to bylo, a jaký krásný text si Kristus vybral k výkladu. Poukazoval, že Mesiáš byl Otcem poslán, aby kázal dobrou zprávu o Jeho milosti, aby přinesl vysvobození a úlevu a zvěstoval Boží sklonění se k hříšníkům. Bylo to úžasné kázání o milosti a lásce. Sami Nazaretští „divili se libým slovům, pocházejícím z úst Jeho.“ Znělo jim to velmi příjemně a nemohli najít nic, proti čemu by se mohli ohradit, zejména ne, že by jim vykresloval Hospodina v „negativních“ barvách. Co chtít víc? Jaké láskyplnější slovo ještě přinést? Ale přesto to nevedlo ani k jednomu obrácení.

Tím samozřejmě nechceme říci, že kázání o Boží lásce nemá při evangelizaci místo. Už jen tento příklad našeho Spasitele ukazuje, že má. Ale nemá to být to jediné, o čem se z kazatelny káže. Jestli chceme, aby na základě kázaného slova v našich sborech docházely ztracené duše spásy, potřebujeme Boží milost, požehnání a mocné působení Ducha Svatého. Bez toho není žádné obrácení možné. A abychom mohli doufat, že Pán takto požehná a zapůsobí svým Duchem, musíme být Jemu poslušní. Nesmíme doufat ve své metody, v lidskou moudrost, jak lidi ovlivni , ale užívat Boží způsob, který On sám určil a zjevil. Tím je kázání celé rady Boží se vším všudy – nejen o milosti, ale i o hněvu, nejen o nebi, ale i o pekle – a to s tím, že Pán Bůh si použije sám ve svůj čas buď to, buď ono. Někoho Duch zasáhne v srdci hrůzou z toho, kam jej dovede jeho hřích, a někoho tou převelikou láskou Pána Ježíše, který pro spásu hříšníků vše opustil a vše obětoval. Nikdy nemůžeme říci dopředu, jestli ten či onen bude první či druhý případ, nebo snad něco mezi; proto je třeba hovořit o obojím a s modlitbou nechat na Pánu Bohu samotném, ať působí podle dobře libé vůle své. Ale určitě se nemáme domnívat, že pouhé kázání o lásce vykoná to veliké dílo obrácení hříšníka.

2. K obrácení člověka nestačí, aby viděl zázrak.

Mezi charismatiky je rozšířený dojem, že činění zázraků je podstatnou součástí evangelizace. Bez nadpřirozeného působení – totiž bez zřejmých viditelných divů jako je okamžité uzdravování (skrze lidské prostředníky) nebo dokonce vzkříšení z mrtvých – nelze očekávat, že lidé uvěří, zvlášť ne v dnešní skeptické době. Kdyby ovšem dnes lidé mohli vidět takové nadpřirozené působení na vlastní oči, církve by se plnily obrácenými jako na běžícím páse, nebo aspoň podstatně rychleji, než dnes.

Moc Božího Ducha k evangelizaci jistě potřebujeme – ovšem moc působící v srdci ku obrácení, a ne moc působící vnější, viditelný zázrak. Pán Ježíš to v Nazaretě jasně demonstroval svým postojem. Nazaretští slyšeli, co učinil v Kafarnaum, jak tam uzdravoval nemocné a vyháněl z posedlých ďábly, a očekávali, že u nich učiní to samé; je-li skutečně Mesiáš, neměl by s tím mít problém, podobně jako by lékař neměl mít problém uzdravit sebe sama.

Pán Ježíš samozřejmě měl moc ten zázrak učinit. Ale místo toho oněm Židům poukázal, že není povinen tak učinit. Eliáš a Elizeus, proroci plní Ducha Svatého, jistě měli moc zázračně živit izraelské vdovy a uzdravovat izraelské malomocné. Ale neučinili tak; Eliáš byl poslán jen k vdově ze sidonské Sarepty a Elizeus uzdravil jen Námana ze Sýrie. To je velmi významné. Kdyby jediné, co Nazaretští potřebovali k uvěření, byl zázrak, což by ho Pán Ježíš neučinil? Pro Něj by to bylo to nejmenší. Pravda je ovšem taková, že by to k ničemu nevedlo. Hlavní problém Židů v Nazaretu nebylo, že neviděli zázrak; jejich hlavní problém bylo zkažené srdce, nepřátelství v mysli své vůči Božím věcem. To by nezměnilo ani deset zázraků, ne bez působení Ducha Svatého v srdci.

Takových příkladů vidíme v Písmu mnoho. Kolik jen zázraků viděli Izraelci na poušti? A přeci Hospodinu neuvěřili; z generace, která vyšla z Egypta, do zaslíbené země vešel jen Kálef a Jozue. Jakou velikou manifestaci Boží moci viděli lidé na Karmelu, když na Eliášovu modlitbu oheň z nebe zapálil oltář politý vodou! Ale víru to v nich nevzbudilo, neboť brzy poté si Eliáš zoufal, neboť měl dojem, že zůstal zcela sám. A co farizeové a velekněží v době Pána Ježíše? Ti viděli mnoho zázraků, ale neváhali označit Krista za služebníka Belzebuba. Také si dobře pamatovali na Jeho proroctví, že třetího dne vstane z mrtvých. I když poté sami na vlastní oči viděli prázdný hrob a měli svědectví vojáků o andělu, který odvalil kámen, stejně neuvěřili. Neuvěřili, protože absence zázraků není důvod nevěry. Důvod nevěry je hřích a vzpoura v srdci. A to žádný viditelný, vnější zázrak nezmění. To změní jen nadpřirozené působení Ducha Božího vnitř člověka.

3. K obrácení člověka nestačí jej intelektuálně přesvědčit.

Z našeho textu vidíme, že v tom, co Pán Ježíš říkal, nebylo nic, s čím by Židé intelektuálně nesouhlasili. Nemohli poukázat na nic diskutabilního, na nějaké nedostatky v Jeho výkladu. Nikdo neřekl: „Ale to není smysl toho oddílu z Izaiáše, v tom se mýlíš.“ Co se týče příkladu s Eliášem a Elizeem, nikdo nepochyboval o jeho pravdivosti. Všichni věděli, že Bible o tom opravdu hovoří, a všichni byli pevně přesvědčení, že Bible je pravda (na rozdíl od tolika dnešních tzv. „křesťanů“). Nemohli říci: ale tak to není, Eliáš šel i za izraelskými vdovami, a Elizeus uzdravil i izraelské malomocné, protože to by nebyla pravda. Proti ničemu, co jim Pán Ježíš řekl, nemohli vznést jakoukoliv intelektuální námitku, a také ji nevznesli. Kdybychom na ně zatlačili a chtěli po nich jasnou odpověď, jestli s tím, co Kristus říkal, souhlasí – ve smyslu, že (obecně vzato) uznávají pravdivost faktů, které uvedl – museli by říci ano. Přesto je to nevedlo k víře, ba právě naopak.

Racionální přesvědčení není to samé, co víra. Člověk může uznávat všechna biblická fakta o Pánu Ježíši Kristu a přesto nebýt obrácený, nemít spásnou víru. Takových jsou zástupy, především těch, co vyrostli v církvi. Odmala byli doma, ve shromáždění a v nedělní škole vyučováni pravdám Písma. Uznávají, že Pán Ježíš je Boží Syn, že umíral na kříži a že vstal z mrtvých. Vědí, že může odpouštět hříchy. Ale sami pravou víru v Něj nemají. Intelektuální přesvědčení samo o sobě nestačí.

Je to jisté varování vzhledem k apologetickým snahám. Někdy mívají křesťané tendenci pojímat získávání duší především apologeticky, totiž, racionálně lidem dokazovat pravdu Bible, ať už se to týče reality šestidenního stvoření nebo historicity vzkříšení. Nemáme si však myslet, že toto samo o sobě povede k uvěření. I když lidi přesvědčíme, pořád jsme je tím nespasili. Rozumové přesvědčení samo o sobě nevede k víře. „Víra [je] z slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží“ (Řím. 10:17).

Tím nechceme říci, že apologetika nemá mít v evangelizaci žádné místo a že na ní má církev rezignovat. Samozřejmě, aby někdo uvěřil tou spásnou vírou v Krista, musí být předtím přijmout všechna biblická fakta o Něm. Jestli bude někdo intelektuálně odmítat, že skutečně nastalo vzkříšení, o žádné spásné víře v jeho případě nelze z podstaty věci hovořit. Proto v naší skeptické, sekulární společnosti apologetické snahy svůj smysl mají. Tímto bodem toliko upozorňujeme na nebezpečí spoléhání se na apologetiku, před přesvědčením, že když jen budeme v apologetice dostatečně vycvičení, abychom lidi dokázali přesvědčit, je prakticky vyhráno. Není. Bez zapůsobení Božího Ducha v srdcích lidí to z duchovního hlediska nepovede k ničemu.

Závěr

Křesťanům v tomto světě vždy hrozí nebezpečí, že podlehnou sklonům k tělesnosti a začnou na věci nahlížet z perspektivy těla, a ne s patřičným duchovním pohledem. To se netýká jen zemských věcí spojených s tímto životem, jako je studium, práce, rodina a podobně, ale i těch věcí, které mají přímý přesah do věčnosti, jako je právě služba Pánu Bohu a evangelizace. Toho bychom se měli s Boží pomocí vyvarovat. Nebudeme-li ostražití a podlehnme-li k tělesným tendencím pohlížet na věci zemsky, bude to mít na naši službu Pánu Bohu dozajista škodlivý vliv. Nesmíme proto zapomínat, že obrácení a znovuzrození je nadpřirozené dílo Boží. Nevypůsobí ho žádný člověk, a už vůbec ho v sobě nevypůsobí ti, kteří se mají obrátit. Praví věřící „ne ze krví, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou“ (Jan 1:13).

Proto si nemůžeme myslet, že nějaká lidská aktivita může lidi sama o sobě obrátit. Ano, Pán Bůh si k obrácení ztracených duší naši aktivitu – zejména kázání a svědectví změněného života – používá jako prostředky, ale to neznamená, že ty prostředky znovuzrození vypůsobují samy o sobě, nějak automaticky. Nakonec je to nadpřirozená moc Ducha Svatého a nic jiného, co činí, že lidé v pokání volají k Pánu Ježíši. Tuto nadpřirozenou moc při evangelizaci nezajistí žádné lidské metody. Jestli jí chceme být svědky, musíme poslušně konat, co po nás Pán Bůh žádá, bez kompromisů a svých lidských spekulací, a úpěnlivě o ní prosit na modlitbách. To je lekce, kterou bychom si měli vzít u tohoto oddílu, totiž nespoléhat se na sebe, svou moudrost, své plány a metody, ale v bázni a poslušnosti očekávat na Boží jednání.