I když bychom to třeba z názvu neřekli, Westminsterský kratší katechismus byl zcela zásadním dílem, které ovlivnilo celé generace protestantů, a to nejen z presbyterních kruhů, protože pro své potřeby si jej drobně adaptovali i mnozí jiní, včetně například baptistů. Naučit se všechny jeho otázky a odpovědi nazpaměť po dlouhou dobu patřilo ke standardům náboženského vzdělání. Od hlavy rodiny se očekávalo, že všechny jemu svěřené osoby – děti i případné služebnictvo – budou zkoušet ze znalosti a porozumění tomuto katechismu, a v případě potřeby dovysvětlí některé nejasnosti. Aby se jim v tom dostalo další pomoci, mnozí významní kazatelé zpracovali svůj detailnější výklad tohoto katechismu. Klasickým dílem byla práce puritána Thomase Vincenta, doporučovaná mnohými nejvýznamnějšími puritány vůbec, v čele s Johnem Owenem, Josephem Carylem nebo Thomasem Mantonem.

Svůj výklad předložil lidu Božímu i vzácný Boží služebník Thomas Watson (1620-1686). Ten byl už jako mladý student na Cambridgi pilným písmákem, a po jejím absolvováním se stal kazatelem v Londýně ve sboru St Stephen Walbrook, kde působil 16 let a získal si oprávněně pověst učeného a horlivého pastýře, který se věrně stará o prospěch jemu svěřeného stádce. Pro jejich duchovní zbudování také sepsal mnoho spisů, které Charles Spurgeon charakterizoval jako „šťastné spojení zdravého učení, srdce zpytující zkušenosti a praktické moudrosti.“ Proto se obecně považuje za jednoho z nejpřístupnějších puritánských autorů, a pro seznámení se s puritány se často doporučuje začít právě s jeho knihami.

Ačkoliv v době anglické občanské války zůstával Watson loajální k Stuartovcům, jeho věrnost primárně patřila jeho Pánu a Slovu Božímu. Brzy poté, co Karel II. v tzv. období restaurace opět nastoupil v roce 1660 na trůn, jeho nový parlament připravil tzv. Zákon o jednotné bohoslužbě (Act of Uniformity, 1662), který v anglikánské církvi zavedl povinné užívání liturgie. To zbožní puritáni, včetně Thomase Watsona, bez ohledu na jejich dřívější politické inklinace, nemohli tolerovat. Ti, co se nepodřídili, byli zbaveni svých pastýřských funkcí, čemuž se říká Velké vypuzení (Great Ejection). Po svém vypuzení náš dobrý puritánský kazatel zůstal ve službách Božích a věnoval se kázání, jak jen mohl, aspoň soukromě, dokud jej nezradilo zdraví. Zemřel náhle, když se modlil – a nemiňme, že muž, který se ve svém životě tak ponořil do modlitby, že i smrt sama jej zastihla uprostřed ní, nás toho má o modlitbě mnoho co naučit.

Pokud jde o výklad katechismu, Watson jej rozdělil do 3 dílů – první, zabývající se úvodními 39 teologickými otázkami, se nazývá A Body of Divinity (něco jako Soustava teologie), otázkami o zákonu Božím a cestě spásy The Ten Commandements (Desatero přikázání) a otázkami o modlitbě The Lord‘s Prayer (Modlitba Páně). Každá z nich má přes 300 stránek a jsou skutečně klasickými knihami na daná témata. Počet stran je vhodné zaznamenat zejména u poslední knížky, ze kterých je vidět, jak modlitbu Páně tento vzácný Boží muž rozebral skutečně tak důkladně, jak to jen lze.

Puritánské vyučování o modlitbě

Pokud bychom měli Watsonův přístup k výkladu jednotlivých proseb vystihnout jednou větou, pravděpodobně by to byla tato: „Boží věci na prvním místě.“ Věci věčné před věcmi časnými, věci duchovní před věcmi tělesnými, sláva Hospodinova před prioritami lidskými. Tato jeho duchovní bystrost se projevila i v tom, že neminul, jak na to poukazuje i rozdělení jednotlivých proseb modlitby Páně – tři za věci Boží („posvěť se jméno Tvé; přiď království Tvé; buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi“), dvě za duchovní potřeby („a odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům našim; i neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“) a jen jedna za potřeby časné („Chléb náš vezdejší dej nám dnes“).

Podle vzoru Spasitele dává nejvyšší důraz na věci Boží a duchovní potřeby i dobrý puritánský kazatel. Jeho výklad čtvrté prosby zabírá ani ne dvacetinu celé knihy – a i v něm zdůrazňuje, že „Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá“ (Jan 6:63), a vede k tomu, aby i v prosbách za zemské věci dominovaly duchovní motivy. Nedlouhé, ale o to vzácnější pojednání na toto téma předkládáme v tomto článku.

Watsonův text hovoří sám za sebe, a vlastně k němu není co přidat. Poukazuje a nabádá k postoji, který puritáni někdy nazývali „svatou neodbytností“ (holy importunity); je to ovšem neodbytnost pokorná, plná bázně, která by se vůči Pánu Bohu ani neodvážila být neodbytná, kdyby ji k tomu On sám nevyzýval v Božím Slovu. Tak musíme k Pánu přicházet – ano, s plnou jistotou a smělým doufáním (Žd. 4:16), ale takovým, které dobře ví, oč se opírá, totiž o dokonalého Krista a zaslíbení Boží v Písmu, a je si vědomo, že bez toho by nemělo vůbec nic. Ale se svatou neodbytností se smíme modlit jen za věci věčné, u kterých máme stoprocentní jistotu, že jsou Boží vůlí. Nevíme, jestli Pán chce, abychom nyní byli zdraví, možná pro nás přichystal nemoc, jako Pavla trápil osten v těle; proto, ač se o zdraví modlit smíme, nesmí to být s touto neodbytností, protože se možná dle vůle Boží budeme muset poddat tomu, že nám určil nemoc. Naproti tomu však víme, že máme být svatí, jako On je svatý (1. Pt. 1:16), a že Pán nechce, abychom upadali v hřích, proto se za vítězství víry nad svou tělesností můžeme a ba, musíme, modlit naprosto neústupně.

Poukažme ovšem ještě na jednu důležitou věc. Apoštol Pavel si naříkal nad těmi, kteří jsou „nepřátelé kříže Kristova, jichžto konec [jest] zahynutí, jejichž Bůh [jest] břicho, a sláva v mrzkostech jejich, kteříž o zemské věci stojí“ (Fil. 3:18). Přitom nemluvil o bezbožnících, ale o vyznávajících křesťanech – o těch, jejichž obcování, na rozdíl od apoštola, nebylo v nebesích, ale na zemi. Jinými slovy, přes vnější plášť náboženství žili spíše jako občané země než občané nebes. To, do které kategorie kdo patří, nezřídka prozradí i modlitby; nejen to, že někdo se modlí a jiný moc ne, ale i to, za co se kdo modlí především. Ti, jejichž obcování je po vzoru apoštola v nebesích, se modlívají nebesky a za nebeské věci. Nepřátelé kříže Kristova se také mohou modlit, ale i ve svých prosbách často o zemské věci stojí. Za věci tohoto života a jeho zajištění se jim modlí snadno, a možná i velmi horlivě, ale věčné věci Boží se přejdou v několika úvodních formálních větách.

Buďme před tím velmi varováni, a rozpomeňme se, jak jsme takovým obráceným prioritám nakloněni. Což se nám nikdy nestalo, že když jsme zjistili, že někdo z naší rodiny či sboru těžce onemocněl nebo měl nehodu, najednou jsme se probrali a najednou začali usilovně volat na jméno Boží, když jsme předtím v nich byli formálnější a vlažnější? Jistě, není zlé prosit za rodinu či bratry a sestry v tělesné nouzi. Ale je smutné, když tělesnou nouzi vnímáme o mnoho závažněji, než nouzi duchovní. Když nás bolí srdce nad tělesnými nemocemi, což je náležité („plačte s plačícími“, Řím. 12:15), oč více by nás měla tížit duchovní bída církve, kompromis, světskost, rozbujelé falešné učení a odpadnutí! Když někdo v modlitbách volá za pomoc a vysvobození z této bídy ještě více, než přirozeně voláme za tělesně nemocné, je to jako znamení na čele těch, „kteříž vzdychají a naříkají nade všemi ohavnostmi dějícími se u prostřed něho“ (Ez. 9:4). Kéž Pán sám dá, abychom my byli takovými muži a ženami. Muži a ženami, kteří dobře rozumí – nejen v teorii, ale v praxi – tomu, jaký je rozdíl mezi modlitbami za věci časné a za věci duchovní, který popisuje Thomas Watson, a jejichž modlitby se vyznačují tím zaměřením, které nám v modlitbě Páně předložil náš svatý Spasitel – nejvíce prosit za věci Boží, pak za svou duši, a až nakonec za věci časné, a i za ty s duchovními motivy.

Modlitby za věci časné a duchovní

[1] Tak dovozujeme ze slova „Dej“, že dobré věci tohoto života jsou dary Božími; On je jejich původcem a dárcem; a že není nedovolené se modlit za časné věci. Smíme se modlit za vezdejší chléb. „Živ mne pokrmem vedlé potřeby mé“ (Přísloví 30:8). Smíme se modlit za zdraví. „Uzdrav mne, Hospodine, nebo ztrnuly kosti mé“ (Žalm 6:2). Tyto věci jsou samy o sobě dobré, a stejně tak jsou nám užitečné; jsou zapotřebí pro zachování utěšení života stejně, jako je olej potřebný pro uchránění lampy před vyhasnutím. Dovolte mi uvést toliko dvě věci:

(1) Mezi modlitbami za věci časné a věci duchovní je velký rozdíl. Při modlitbě za věci duchovní věci musíme být neodbytní. Modlíme-li se za odpuštění hříchu, za Boží přízeň a za posvěcující milostivé působení Ducha, které jsou ke spáse nezbytně nutné, nesmíme se smířit s odmítnutím; ale modlíme-li se za časné věci, naše modlitby musí být limitované; musíme se modlit podmíněně, nakolik to pro nás Pán Bůh vidí jako dobré. On někdy vidí důvod, proč nám odepřít časné věci; když by se nám staly osidlem a odvábily naše srdce od Něj; proto bychom se za tyto věci měli modlit v podřízenosti vůli Boží. Izrael zhřešil v tom, že kategoricky a neodbytně žádal časných věcí; Boží jídelníček jim nevyhovoval, museli mít lahůdky. „Kdo nám dá najísti se masa?“ (Numeri 11:18). Pán Bůh jim dal mannu, nakrmil je skrze zázrak z nebe, ale jejich bujné chutě chtěly mít víc: musí mít křepelky. Pán Bůh jim dal, co chtěli, ale ke křepelkám dostali trpkou omáčku. „Ještě nevyplnili žádosti své, ještě pokrm byl v ústech jejich, a v tom prchlivost Boží připadla na ně“ (Žalm 78:30-31). Ráchel byla ve své touze po dítěti neodbytná: „Dej mi syny; pakli nedáš, umru“; Pán Bůh jí dal dítě, ale byl to Ben-oni, syn mého zármutku; jeho narození jí stálo život (Genesis 30:1; 35:18). Za vnější věci se musíme modlit v podřízenosti vůli Boží, jinak přijdou v hněvu.

(2) Když se modlíme za věci vztahující se k tomuto životu, musíme po časných věcech toužit pro duchovní cíle; musíme u nich toužit, aby nám byly pomocí na naší cestě do nebe. Modlíme-li se za zdraví, musí to být proto, abychom tuto hřivnu rozmnožili pro slávu Boží, a mohli být užitečnější v Jeho službě; modlíme-li se za dostatek majetku, musí to být ke svatému účelu, abychom mohli být uchráněni od pokušení, kterým chudoba obvykle vystavuje, a abychom byli lépe vybaveni rozsévat zlatá semena lásky a pomoci těm, kteří jsou v nouzi. Za časné věci se máme modlit pro duchovní cíle. Anna se modlila za dítě, ale bylo to proto, aby její dítě mohlo být zasvěceno Pánu Bohu. „Hospodine, jestliže rozpomeneš se na mne, a dáš služebnici své plod pohlaví mužského, tedy dám jej tobě, Hospodine, po všecky dny života jeho“ (1 Samuelova 1:11). Mnozí se modlí za vnější věci, jen aby uspokojili své tělesné choutky, jako krkavci volají po potravě (Žalm 147:9). Modlit se za vnější věci pouze za účelem uspokojení přirozených potřeb znamená volat více jako krkavci než jako křesťané. V našich modlitbách musíme mít vyšší cíle, musíme mířit k nebeskému, když se modlíme za zemské. Máme se modlit za časné věci pro duchovní cíle, abychom byli lépe vybaveni sloužit Pánu Bohu? Jak bezbožní tedy jsou ti, kdo žádají o časná milosrdenství, aby mohli proti Pánu Bohu ještě více hřešit! „Prosíte, abyste na své líbosti vynakládali“ (Jakub 4:3). Někdo je nemocný a modlí se za zdraví, aby se mohl vrátit ke svému hodování a nevěstkám; jiný se modlí za majetek; nejen za naplnění břicha, ale i spižíren; chce být bohatý, aby zvýšil své jméno, nebo měl ve svých rukou větší moc a mohl se nyní účinněji pomstít svým nepřátelům. Je bezbožnost spojená s nestoudností, modlit se k Pánu Bohu, aby nám dal časné věci, abychom mohli lépe sloužit ďáblu.

Máme-li se modlit za časné věci, oč pak více za ty duchovní? Máme-li prosit za chléb, oč více za chléb života? Pak-li za olej, oč více za olej veselí? Pak-li za ukojení hladu, mnohem více se máme modlit za spásu své duše. Běda! Měl-li by Pán Bůh vyslyšet naše modlitby a dát nám tyto časné věci, ale nic víc, oč bychom na tom byli lépe? K čemu je mít jídlo a postrádat milost? K čemu je mít oblečená záda a a nahou duši? Mít zemi suchou a postrádat živoucí studnice v krvi Kristově – jaké utěšení by to bylo? Ó, usilujme tedy o duchovní milosrdenství! Pane, nejen mě živ, ale i posvěcuj; dej mi raději srdce, ve kterém plně působí Tvá milost, nežli dům plný zlata. Máme-li se modlit za vezdejší chléb, za věci tohoto života, pak mnohem více za věci života budoucího.