Není pochyb, že v průběhu času se každý jazyk vyvíjí, resp. posouvá jiným směrem – chceme-li se vyhnout hodnocení, zda je daný posun jevem pozitivním či negativním. Do češtiny pronikají nová slova popisující nové skutečnosti, stará nepoužívaná slova z něj začínají vypadávat a v důsledku užívání moderních komunikačních prostředků, zejména textových zpráv a internetového chatování, si lidé zvykli vyjadřovat se jednoduššími, méně komplexními větnými stavbami. Proto se nelze divit, že přestávají rozumět češtině, kterou ještě uvedené jevy takto neformovaly, a přitom ani není o tolik starší. Mnozí si to neuvědomují, ale například dnes již „těžký“ Alois Jirásek zemřel ani ne před 90 lety (1930), což v porovnání s celou historií není tak dlouhá doba – ještě dnes lze potkat lidi, kteří jej zažili, byť jen v dětství.

Změna jazyka má dopad i na církev a její službu lidem směrem ven. Duchovní slovní zásobu formovaly doby minulé; dnešní bezbožná společnost ji nijak nerozvíjí, a jelikož jí jsou věci věčnosti cizí a ani o nich nehovoří, příslušná terminologie upadá do zapomnění. Mnozí argumentují, že má-li být evangelizace úspěšná, je třeba křesťanské výrazivo upravit na míru (post)modernímu člověku. Slovům jako hřích, ospravedlnění, spása, posvěcení a podobně lidé dnes už nerozumí, a proto se musí nahradit nějakými – jakýmis takýmis – ekvivalenty, problém, pomoc, integrita nebo kdovíco ještě.

S tím, že biblickým výrazům nevěřící dnes nerozumí, nelze polemizovat; to však neznamená, že můžeme akceptovat navržené řešení. Moderní náhrady totiž postrádají biblický obsah, a proto skrze ně nejde vystihnout pravdu evangelia a kázat jej skutečně biblicky. A bez toho nemůže mít kázání úspěch, neboť víra je z slyšení, „slyšení pak skrze Slovo Boží“ (Řím. 10:17). Řešení však existuje, a je vlastně velmi prosté – dále používat historicky zaužívané pojmy, které nelze nahradit, ale vždy je posluchačům vysvětlit. Hřích je pojem cizí, vzdálený, ale není problém vysvětlit, že se jedná o přestoupení Božího zákona, Desatera (viz 1. Jan 3:4).

Problém a řešení

Proč tedy dnešní křesťané, včetně kazatelů, raději vymýšlí náhradní slova? Inu, nejspíše proto, že původní termíny dobře vysvětlit neumí – a patrně jim sami pořádně nerozumí, aspoň ne tak dobře, aby je jednoduše vyložit dovedli. A s jistou nadsázkou se říká, že když něco neumíme vysvětlit, aby to pochopilo i dítě, nechápeme to sami – i když to samozřejmě nemůžeme brát tak doslova.

Někdo by však mohl namítnout, že takové vysvětlování, i když je teoreticky možné, by zabralo vždy příliš mnoho času, a proto by ze strany kazatelů bylo nepraktické odbočit z hlavního tématu kázání na minimálně 10 či 15 minut jen proto, aby vysvětlili jedno slovo. Nutno uznat, že vysvětlit komplexní biblické termíny jako ospravedlnění v jedné větě je složitá věc, kterou nelze spravedlivě očekávat od každého, ba ani ne od většiny kazatelů, měli-li by tak učinit sami.

Dobrá zpráva je, že nic vymýšlet nemusíme. Udělali to za nás už naši předci ve víře již před stovkami let, když velmi pečlivě formulovali dobré a biblické katechismy. Mezi evangelikály má samotné slovo katechismus negativní nádech, protože si jej spojují s římskokatolickou církví. Odpor proti všemu spojenému s papeženectvím by byl chvályhodný – kdyby byl tedy aspoň konzistentní a týkal se skutečně všeho. Nicméně katechismus sám o sobě není o nic „římskokatoličtější“, než vyznání víry nebo kázání. Katechismus – tedy soubor otázek a odpovědí, který dává dohromady přehled doktríny – je pouhou formou, u které záleží, čím se naplní. Katechismus „naplněný“ falešným učením Říma je zlý, zatímco ten, co obsahuje shrnutí pravého učení Bible, dobrý.

Proto se svými katechismy přicházeli už od počátku i protestanté. Základním dílem reformované větve byl katechismus heidelbergský (ten většinou přejímali i reformovaní v našich zemích); pro své následovníky zpracoval katechismus zase Luther sám, dokonce ve dvou verzích, kratší a delší. V anglických zemích byl standardním dílem Westminsterský katechismus kratší, který spolu s Westministerským katechismem delším a Westminsterským vyznáním víry tvoří tzv. Westminsterské standardy, tedy shrnutí základních pozic presbyteriánství. Nicméně vycházely z nich i jiné reformované církve, včetně baptistů, kteří své vyznání z roku 1689 založili na tom Westministerském, samozřejmě s tím, že jej drobně upravili v bodech, které se dotýkají specificky baptistických distinktiv (zejména křtu a církevního zřízení). Vliv Westminsterských standardů byl v anglosaských zemích tak veliký, že i Charles Spurgeon si při zpracování svého katechismu vzal za vzor ten Westminsterský kratší, který si – opět jen drobně – upravil s ohledem na své baptistické distinktivy.

Vidíme, jak i tento věrný a vzácný muž Boží vnímal ryzí bibličnost tohoto katechismu, s výjimkou několika málo oblastí, o kterých panovala historicky kontroverze a u kterých je zcela legitimní pevně držet své přesvědčení. Nakonec, Spurgeon si vždy velmi vážil puritánů (mimo jiné už v 19. století podotkl, že knihy puritánů stojí za víc než všechny moderní věci dohromady – co by asi řekl dnes?), a v tzv. Westminster Assembly, schůzi, která po několik let pracovala na uvedených dokumentech, pilně pracoval výkvět puritánů.

Taková skupina takových velikých teologů a písmáků se nikdy potom již snad nesešla nikde na světě, a kdoví, jestli kdy předtím – snad jen při překládání Autorizované verze (King James Version). Díla mužů jako byli Jeremiah Burroughs, Joseph Caryl, Thomas Goodwin, William Gouge, John Lightfoot, Henry Scudder, Obadiah Sedgwick nebo James Ussher se dají z Boží milosti sehnat i dnes – v angličtině, samozřejmě – a tvoří chloubu každé duchovní knihovny. Proto i jejich katechismus budoval ve víře generace a generace křesťanů v anglosaském světě i jinde. Mnozí zbožní muži, včetně Matthewa Henryho, k němu psali detailnější vysvětlení. Klasickým dílem pak je výklad Thomase Vincenta.

Český překlad

Jak už jsme uvedli, v našich zemích reformovaní užívali spíše katechismus Heidelbergský, ale ten Westminsterský jim rovněž nebyl neznámý. Jeho překlad pořídil v 19. století evangelický farář Ludvík Bohumil Kašpar (1837-1901). Ten mimo jiné založil i Spolek Komenského, který po dlouhá léta vydával mnohou užitečnou literaturu, na kterou se dá dodnes občas narazit v antikvariátech. V roce 1890 začal působit na pražských Vinohradech, kde sdružoval mládež v Křesťanském spolku mladých mužů Blahoslav, zřídil misijní kroužek paní a dívek, věnoval se dobročinnosti. Jeho pohřbu se mimo jiné účastnil i Tomáš Garrigue Masaryk.

Co se týče samotného Kašparova překladu Westminsterského kratšího katechismu, je na něm znát, v jaké době byl pořízen (1867) – například jej nazýval ještě Westminsterským katechismem menším. Jazyk se přeci jen posunul, význam slov také, a proto některé věci moderního čtenáře, který na starší češtinu není zvyklý, zavádí nesprávným směrem. Z toho důvodu jsme museli přikročit k opatrné revizi.

Naším cílem bylo především, aby úpravy vedly k pokud možno co nejpřesnějšímu a nejvěrnějšímu vystižení originálu. Kde to šlo, snažili jsme se být doslovní, ale ne za každou cenu. Každý jazyk má svá specifika, a co lze snadno a efektivně vyjádřit jednu řečí, je komplikované stručně vyjádřit druhou, a naopak. V některých případech, kdy má původní anglické slovo velmi bohatý obsah, jsme museli přikročit k jeho vyjádření dvěma i více českými výrazy, neboť žádné z nich samo o sobě nebylo dostatečně ekvivalentním vůči všem významům slova původního. Zároveň jsme ale nechtěli za každou cenu měnit libozvučný Kašparův originál, v kterém odpovědi melodicky plynou a napomáhají tak i učení nazpaměť – což bylo historickým zvykem ve všech reformovaných rodinách, díky čemuž byly děti odmala vykrmeny „slovy víry a pravého učení“ (1. Tim. 4:6).

Nicméně většina úprav je spíše drobnějších, výraznější změnu představuje jen otázka 95. s ohledem na pozici naší denominace. Vedle toho jsme upravili a rozšířili některé i důkazní texty Písem, kde jsme převzali jednak původní odkazy, které k nim připojili sami Westminsterští (Kašparova verze byla v tomto ohledu stručnější), jednak důkazní texty, které uvedli u Kratšího katechismu naši bratří z denominace v Severní Americe. Pokud jde o původní důkazy Westminsterských, na několika místech jsme je rozšířili o verše, které předcházely či následovaly verš vybraný Westminsterskými. Někdy totiž v českém překladu chyběl dostatečný kontext, o čem vlastně citovaný oddíl hovoří, a proto jsme jej pro snadnější pochopení a zorientování takto drobně doplnili.

Závěr

Dodejme ještě, že ač byl Westminsterský kratší katechismus se svými 107 otázkami a odpověďmi (oproti 196 otázkám Delšího katechismu) původně určen pro děti a „osoby menších duševních schopností“, jen pouhá revize jeho překladu nám zabrala mnoho týdnů pečlivé práce, kdy jsme úpravu jedné otázky museli někdy zvažovat i hodinu a déle.

Dnes ten, kdo obsáhne a pochopí všechny otázky, se může považovat za velmi nadprůměrně znalého teologa, a přitom historicky to byla duchovní strava i těch nejprostších. Hodně to vypovídá o schopnostech moderního člověka, který si tak zakládá na svém intelektu a vzdělání. Vývoj? V duchovních věcech ani náhodou.

Chceme-li tedy aspoň nějak pokročit ve své známosti věcí Božích, měli bychom pečlivě studovat tento katechismus. I ze zkušeností našich předků ve víře můžeme směle říci, že duchovní užitek toho bude převeliký, ať už na úrovni osobní, rodinné, sborové či celodenominační.

Westminsterský katechismus kratší s důkazy z Písem (PDF, 318 kB)

Westminsterský katechismus kratší bez důkazů z Písem (PDF, 149 kB)