Google

Argument Lutherem

Datum:Září 11, 2016
Komentáře
Přidej

Na podporu moderní „křesťanské“ hudby, která za poslední desetiletí zaplavila církve všech směrů a vyznání, která se tak intenzivně inspirovala světskými hudebními styly, popem, rockem i všemožnými jinými žánry, se používají různé argumenty, od odvolávání se na to, že spory o formy uctívání jsou vlastně jen otázka kultury nebo osobního vkusu, přes poukazování na údajné bubny v Žalmích (když se jimi ve skutečnosti míní spíše tamburíny, než moderní bubnové soupravy) až k přesvědčování, že to církvi pomůže být pro dnešní mladé lidi relevantnější, a tím pádem efektivněji získávat duše.

Jedním z velmi rozšířených a oblíbených argumentů je i odvolávání se na příklad Martina Luthera, případně dalších Boží mužů minulosti, jako např. bratrů Wesleyových nebo Williama Boothe – ale u Luthera je to nejčastější. Vždyť reformátor přeci sám přejímal u svých písní různé hospodské melodie. Konzervativní křesťané, kteří moderní styly při bohoslužbě odmítají, si Luthera často velmi váží; je proto od nich pokrytecké, když se staví proti křesťanským hudebníkům, kteří přebírají hudbu ze světa, neboť Luther, kdyby žil dnes, by zjevně činil podle svých principů to samé. Jestli mu tenkrát nevadilo přebírat světské melodie hospodských písní, jistě by neměl problém ani s dnešní rockovou hudbou.

Jak to tedy s Lutherem bylo? Ospravedlňuje tato jeho údajná praxe dnešní scénu moderních „chval“, přebírajících světské hudební styly?

Hudebník Luther

Chceme-li si na to odpovědět, první otázka, kterou si musíme položit je: A je to vůbec pravda? Nejde zde o to, zda lidé, kteří takto argumentují příkladem Luthera, úmyslně lžou (to nepředpokládáme), ale mohou se mýlit, mít špatné informace. Můžeme to položit ještě konkrétněji: adaptoval-li německý doktor pro své duchovní písně hospodské melodie, tak kterých písní konkrétně se to týká? Některé z jeho písní zpíváme dodnes; použil třeba pro svou „hymnu reformace“ Hrad přepevný jest Pán Bůh náš melodii z opileckého popěvku? Nebo to udělal u nějaké jiné písně? A které? Tak specifický ovšem (dosti příznačně) žádný proponent teze o „světském“ Lutherovi–hudebníku není.

Inu, není-li tak konkrétní žádný zastánce uvedeného argumentu, budeme konkrétnější my. Reformátor za svůj život složil slova k 37 písním. K 15 z nim složil melodii Luther sám, u 13 ji převzal či adaptoval z latinských římskokatolických chorálů, u 4 melodie vycházela z německých lidových náboženských písní, 2 byly původně písně náboženských poutníků, u 2 jejich původ neznáme a jen jedna byla převazata ze sekulární, nenáboženské lidové písně (viz Robert Harrell: Martin Luther, His Music, His Message. Greenville, South Carolina: Majesty Music, 1980, s. 18). Tou písní byla v té době oblíbená Ich komm aus fremden Landen her (Přišel jsem z cizí země), a Luther ji adaptoval pro vánoční píseň Vom Himmel hoch da komm ich her (Přicházím k vám z nebes na zem). Nejednalo se původně o žádnou hospodskou píseň; nicméně občas ji bylo oněch dobách možno zaslechnout v hostincích a na tanečních zábavách; to bylo pro Luthera ovšem tak nepříjemné a zahanbující, že tu melodii posléze změnil! (Viz Paul Nettl: Luther and music. Russell & Russell, 1948, s. 48)

Vidíme, že Luther si ve skutečnosti velmi dbal na to, jakou hudbu používá. Robert Harell ve své knize komentuje jeho postoj: „Je tedy zřejmé, že používání Lutherovy hudby jako historického precedentu pro užívání rocku a další světské hudby v našich církvích dnes je naprosto v rozporu s historickými fakty. Luther nepoužíval hospodské písně své doby, a nepoužíval ani světskou hudbu své doby. Ve skutečnosti si dával velký pozor na to, aby chránil Boží Slovo před jakýmkoliv smísením se světskými prvky. To můžeme vidět i v jeho slovech ‘přeji si skládat svaté duchovní písně, aby Boží Slovo mohlo přebývat mezi lidmi rovněž prostřednictvím písní’.“

Je-li tomu tak – a popravdě řečeno, není žádným překvapením, že uvedený argument se nezakládá na pravdě, protože vůbec neladí s Lutherovým charakterem a důrazy reformačních snah obecně – kde se tedy tento argument vzal? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že pramení z nepochopení toho, že mnoho Lutherových písní je složeno v tzv. Barform (něm.). To je středověká umělecká forma, jejíž název vychází ze slova „Bar“, které označovalo báseň tvořenou z tří a více Gesaetze (slok), z nichž je každá rozdělena do dvou Stollen (část A) a jedné Absegang (část B). Používali ji často trubadúři a minesengři, ale svoje uplatnění našla i v církevních chorálech. Typická a rozšířená byla skladba tzv. „dovršené Barform“ ve formě AABA. Touto formou složil Luther například i svou nejznámnější píseň Hrad přepevný je Pán Bůh náš. Barform si můžeme znázornit takto:

A: Hrad přepevný jest Pán Bůh náš, zbroj výborná i síla;
A: Onť nás chrání, když satanáš své proti nám vysílá.
B: Ten starý nepřítel zkazit by nás chtěl, moc a mnohá lest hrozná zbraň jeho jest,
A: v světě nemá rovného.

(Pro doplnění, v němčině se všechny verše částí A vzájemně rýmují, i ta závěrečná.)

Někdo si však zřejmě ono Bar v Barform vyložil jako odkaz na hostince a krčmy (die Bar v němčině může samo o sobě skutečně unamenat i bar, nálevnu, ale nikoliv v kontextu Barform), a mýtus o Lutherovi používajícím hospodské melodie byl na světě. A pokud si zběžně ověřil, že jedna z Lutherových písní skutečně používala melodii, kterou bylo lze slyšet na tanečních zábavách – byť znovu, původně se nejednalo o hospodskou píseň – měl to ve svých očích „potvrzené“.

Dodejme ovšem, že i kdyby byla pravda, že Luther používal pro své písně hospodské melodie, jakože není, stejně by to neospravedlňovalo hraní světské rockové hudby v církvi, a to z jednoduchého důvodu, protože to jde proti jasným slovům Písma: „A nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměňtež se obnovením mysli své, tak abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá“ (Řím. 12:2). Kdyby Luther používal hospodské melodie, bylo by to jednoduše špatně, a nikdo by ho v tom neměl následovat.

Proč by měl mít ďábel všechnu dobrou hudbu?

Podobným argumentem je údajný Lutherův citát „Proč by měl mít ďábel všechnu dobrou hudbu?“, zpopularizovaný zejména hudebníkem Larry Normanem (1947-2008), jehož deska z roku 1972 Only visiting this planet (Jen navštěvuji tuto planetu) obsahovala píseň Why Should The Devil Have All The Good Music?, tedy uvedený citát v angličtině. Tento výrok patří mezi ty citáty, jejichž autenticita je velmi zjevně sporná, neboť to samé je připisováno např. Georgi Whitefieldovi, oběma bratřím Wesleům nebo Williamu Boothovi. To by bylo jen stěží možné, pokud by bylo Lutherovo autorství jasně doložitelné.

To, že by reformátor něco takového řekl, je dost nepravděpodobné; považme např. jeho slova, že „hudba je jedním z nejkrásnějších a nejskvělejších darů Božích, jehož [tzn. daru] je Satan zarputilým nepřítelem.“ Luther si očividně nemyslel, že by ďábel měl tu nejlepší hudbu, když jej považoval za nepřítele tohoto Božího daru. Není proto divu, že uvedený výrok o ďáblu a nejlepší hudbě není v drtivé většině seriózních zdrojů o Lutherovi k nalezení. Nakolik je nám známo, jediný jeho životopis, který nějaký takový citát udává jako fakt, je kniha německého autora populárních biografií Richarda Friedenthala Luther: His Life and Times (Luther: Jeho život a doba, 1967). Ten píše: „Lutherovy záměry byly striktní; chtěl světské písně zcela eliminovat. Jak se to stalo, ptal se, že na světské scéněje tolik znamenitých básní a tolik krásných písní, zatímco na náboženské scéně máme tolik mizerných věcí bez života?’ Co je nepopiratelné, je, že do toho žánru vlil svůj vlastní žár, ať už melodie a slova pocházely odkudkoli. ‘Ďábel nepotřebuje všechny dobré melodie pro sebe,’ poznamenal, a vzal si je s sebou.“

I kdyby uvedená Friedenthalova slova zcela odpovídala doložitelným historickým faktům, nelze říci, že by plně podporovala tezi, že Luther byl nakloněn světským melodiím nebo že v adaptaci světských melodií neviděl žádný problém. Nicméně skutečně doložená (totiž z primárních zdrojů) je jen první část Friedenthalova citovaného textu. Ta pochází z knihy Hovory u stolu (Tischreden, v angl. vydáno jako Colloquia Mensalia: Or the Familiar Discourses of Dr. Martin Luther), která obsahuje sbírku Lutherových citátů zaznamenaných zejména jeho studenty. V té se můžeme dočíst, že Luther řekl: „Jednou jsem vyzval svého harfeníka, aby hrál takové cvičení, jaké hrál David. Jsem přesvědčen (řekl jsem), ‘že kdyby David vstal z mrtvých, velmi by obdivoval, jak toto umění hudby došlo tak velikého zlepšení. Nikdy nebylo tak vysoké, jako je nyní. Jak to, že v tělesných záležitostech máme tolik znamenitých básní a tolik krásných písní, ale v duchovních věcech máme takové studené, mizerné kompozice?’ a [harfeník] nacvičoval nějaké německé písně. Domnívám se, že to je příklad toho, jak říkal sv. Pavel, ‘vidím jiný zákon v oudech svých’. Kteříkoli odsuzuje hudbu (jako dělají všichni svůdci), s těmi nejsem zajedno; vedle teologie dávám největší prostor a čest hudbě. Neboť skrze ni je zapomenut veškerý hněv a zahnán ďábel; necudnost, pýcha a všechny ostatní rouhání jsou vytlačeny. Také vidíme, jak David a všichni svatí vnášejí do slok své zbožné uvažování a rozjímání a své rýmy a písně. V časích pokoje hudba vládne.“

O žádných dobrých ďáblových melodiích v tomto kontextu tedy nečteme, ba právě naopak. Z Lutherových slov jasně vyplývá, že takto vysoce hovoří o čisté, krásné, důstojné, vznešené hudbě; jeho slova o tom, že hudba vytlačuje necudnost, pýchu a rouhání nikdo soudný nemůže vztáhnout na světskou zkaženou hudbu (dnešní rocková hudba nestoudnost, pýchu a rouhání naopak přitahuje.) Ani tento zdroj nepotvrzuje autenticity údajného Lutherova citátu; co se týče první části Friedenthalova odstavce, je zjevné, že ji převzal z Hovorů u stolu (viz podtržená část); není však zřejmé, kde vzal tu druhou část o ďáblovi, který nepotřebuje všechny dobré melodie pro sebe. V této části tudíž nelze jeho knihu brát jako důkaz, že Luther uvedený citát skutečně řekl. (Friedenthal zemřel v roce 1979 a už se k této otázce tedy nevyjádří.)

Na okraj ještě poznamenejme, že vzhledem k historickému kontextu ony „mizerné věci bez života“, o kterých se Luther zmiňoval, odkazují nejspíše na římskokatolické gregoriánské nebo podobné chorály. Kongregační zpěv v církvi bylo něco, s čím reformátoři teprve začínali, co obnovovali, a v té době tedy začínali téměř od nuly; jejich možnosti čerpat z minulosti byly tedy omezené. Proto ten postesk. Lutherovou odpovědí na to, co považoval za mizerné písně bez života, byly důstojné duchovní písně jako Hrad přepevný jest Pán Bůh náš – takový styl písní považoval za krásný a plný života! Vztahovat uvedený (doložený) citát na moderní chvály evangelikálního protestantstva a dokládat z něj, že církev má hrát divoké, světské rockové písně, by tedy bylo zjevně zneužitím zcela v rozporu s Lutherovým smyslem.

Zatím tedy podle dostupných důkazů můžeme uzavřít, že připsání tohoto výroku německému reformátorovi nemá žádný podklad a je mylné. Ostatně – a není to nijak překvapivé – v roce 1997 profesor James L. Brauer vypsal odměnu pro toho, kdo tento citát nalezne v Lutherových dílech, a nikdo se o ní nepřihlásil. Nejčastěji se uvádí, že skutečným autorem uvedeného výroku je kazatel nezávislé evangelické církve v Surrey Chapel Rowland Hill (1744-1833), kterému jej v roce 1858 připsal katolický časopis The Rambler. Jedná se nicméně o drobnou poznámku v textu, který se Rowlandem jinak nezabývá, a není zřejmé, odkud autor článku s názvem „How doth the little busy Bee!“ čerpal.

Postoj bratří Wesleyů

Zastánci moderní „křesťanské“ rockové hudby se však neodvolávají jen na Luthera. Podobně se často udává, že pijácké melodie používali u svých písní i bratři Wesleyovi. (Byť Charles Wesley byl nadanějším a podstatně plodnějším autorem, nějaké duchovní písně složil a přeložil i jeho starší bratr John.) Odpověď na tuto smyšlenku podal Dr. Dean B. McIntyre, ředitel hudebních zdrojů ve Veřejném výboru učednictví Sjednocené metodistické církve (United Methodist Church) v Nashvillu, Tennessee:

Mýtus o pijáckých melodiích prostupuje celou naší denominaci a v očích mnoha lidí dosáhl statutu pravdy, a to včetně kazatelů, hudebníků, profesorů, spisovatelů, studentů i našich obyčejných věřících. Cílem tohoto článku je toto vyvrátit. Je důležité, aby měl čtenář na paměti, že je rozdíl mezi použitím sekulární hudby coby melodie k duchovním písním – což je praxe, ke která bratři Wesleyovi občas uchýlili – a využíváním pijáckých melodií nebo hospodských písní coby melodií k duchovním písní -– což nedělali. Následuje několik výpovědí, které mají přispět k vyvrácení mýtu o hospodských melodií u Wesleyů.

1. Bartří Wesleyovi nevyužívali hospodské nebo pijácké melodie, aby nesly jejich texty. Jejich teologie stejně jako jejich estetický smysl něco takového činí nemyslitelným. Ve sbírkách jejich písní neexistují žádné takové příklady. V jejich spisech nejsou žádné návrhy nebo doporučení, aby tak dělali jiní.

2. Tato často opakovaná legenda pochází od nějakého nevalného, neinformovaného člověka, který smíchal středověký literární styl Barform s hodpodskou písní. Jednou vyslovená z nevědomosti, popletená verze začala žít svým vlastním životem a zdánlivě roste s každým opakováním.

3. Uvedenou legendu nyní opakují ti, kteří hájí právě tuto praxi v církevní bohoslužbě a hudbě dnes. Používají “fakt”, že bratři Wesleyové to také činili, jako ospravedlnění pro jejich tvrzení, že bychom měli dělat totéž. Chtěl bych tvrdit, že těm, kteří chtějí doporučit tuto praxi církvi, by nemělo být dovoleno apelovat na historické nepřesnosti nebo lži coby její zdůvodnění. Měli by být schopni obhájit tuto pozici podle jejího vlastního jádra.

4. Bratři Wesleyovi skutečně využívali sekulární hudbu jako melodie duchovních písní – výjimečně. Ale když to udělali, ta hudba vždy pocházela ze zdrojů rozpoznatelné krásy a výjimečnosti, jako je například původní kompozice velkého skladatele Handëla coby melodie pro ‘Plésej, Hospodin kraluje.’ Ostatní sekulární zdroje používané bratry Wesleyovými zahrnovaly klasickou hudbu jejich časů, několik operních melodií a možná i jednu nebo dvě lidové písně. Ale vždy, když pro své písně využili sekulární hudby, byla to hudba té nejvyšší kvality, nikdy žádné popěvky nebo jednorázové soudobé moderní populární melodie jejich časů, které bývají odloženy, jakmile je složeno něco dalšího. To je v souladu s dřívější praxí (contrafactum) používání výjimečných sekulárních melodií pro duchovní písně. Německý skladatel Hans Leo Hassler přizpůsobil starší středověkou milostnou píseň pro svou vlastní sekulární píseň ‘Mé všechny city jsou zmateny’ v roce 1601. Tato melodie byla zase skladatelem Johannem Cruegerem použita k doprovodu písně ‘Ó, hlavo plná trýzně’ ve vydání z roku 1656. Tato stejná melodie, v harmonizaci od J. S Bacha, nazvaná ‘St. Matthew Passion‘, z roku 1729 stále doprovází tuto píseň v našem současném zpěvníku. Člověk se musí ptát, jak dlouho může taková melodie zůstat známá jako “sekulární”, vzhledem k tomu, že nyní existuje mnohem déle jako posvěcená duchovní píseň než kdy existovala jako světská milostná píseň. Bachovo rozsáhlé užití této melodie v jeho skladbě ‘St. Matthew Passion’ měla tuto záležitost vyřešit už dávno.

5. Docela klidně v této věci budu na straně Cruegera, Bacha a bratrů Wesleyových. Jsem pro, abychom “vykupovali” a používali při naší bohoslužbě sekulární hudbu, je-li to vhodné (a legální), a je-li výsledkem něco, co se nemusíme stydět předkládat Pánu Bohu. Použivání hudby nás ovšem nesmí spojovat a aktivitami, životním stylem a chováním, jež jsou v rozporu s životem lásky v Kristu. (…)

6. Ta legenda v sobě má něco svůdného. Jak může někdo něco namítat vůči takové horlivosti pro evangelium, demonstrované někým, kdo by šel ztracené duše hledat do výčepů a hospod v našich komunitách, a kdo by byl ochoten využít hudbu té kultury v pokusu na ně zapůsobit, aby slyšeli naše poselství? Je to ta velmi lákavá evangelizační horlivost, která nás vede opakovat ten příběh znovu a znovu, i když to není pravda. Chceme si myslet, že to bratři Wesleyové dělali, i když to není pravda. Pravdou je, že i když docela pravděpodobně kázali všem ztraceným včetně mnoha opilců a alkoholiků na mnoha místech, nikdy nepoužili a by nepoužili hudbu spojenou s tímto hříšným chováním ve svých duchovních písních. Rozhodně je nepoužívali v jimi vydaných kancionálech ani v jejich denících či dopisech.“

Touto citací nevyjdařujeme svou podporu praxi Sjednocené metodistické církve, která je v mnoha ohledech zkompromisovaná a čím dál více se odklání od pravdy Písma; jádro tohoto jeho textu je ovšem věcné a pravdivé. Praxi bratří Wesleyů nelze použít na obhajobu dnešní praxe adaptace světských hudebních stylů spojených s bezbožností, necudností a nemravností, a to Dean B. McIntyre dokládá účinně.

Závěr

Jakkoliv by si dnešní křesťané rádi namlouvali něco jiného, praxe přejímat světské hudební styly otevřeně bezbožných lidí protivících se biblické morálce nemá u zbožných Božích mužů minulosti obdobu a nelze ji na jejich příkladu obhajovat. Naopak, jelikož taková tvrzení nemají žádný historický základ, je na čase, aby byla opuštěna, spolu s tím, co měla obhajovat, totiž světskou hudbou v církvi. Boží lid od sebe musí vzdálit slova lživá, byť je třeba nešířil vědomě. Subjektivní domněnka, že to byla pravda, není v tomto případě přílišná omluva. Každý, kdo se s tímto mýtem setkal, se měl nebo by se měl nejdřív zamyslet. Opravdu Luther používal hospodské písně? Není to trochu zvláštní? Neměl bych to nejdříve prozkoumat? V době internetu je to ostatně snažší než kdykoliv dřív. Je smutnou vizitkou, jak málo lidí, včetně vedoucích postav v církvi, tak v tomto případě učinilo.

Dnešní křesťané by si měi připomenout Šalomounova slova „hloupý věří každému slovu, ale opatrný šetří kroku svého“ (Přísloví 14:15), protože se na nich v této věci smutně naplňují. Přestaňme šířit nesmysly a výmysly, zvlášť, pokud neoprávněně na někoho vrhají zlé světlo, bez ohledu na to, zda dotyčný ještě žije či nikoliv. „Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví“ platí dodnes, a to nejen vůči živým.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.