Google

Perly Matthewa Henryho: Jeremiáš 35

Datum:Listopad 4, 2017
Komentáře
Přidej

Hospodin ve svém Slově osvědčuje, že není jako člověk a že neposuzuje věci jako my: „Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin, ale jakož vyšší jsou nebes a než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše“ (Iz. 55:8-9). Je vzácné, že to říká především v kontextu Jeho ochoty odpustit těm, jenž činí pokání; ta slova však vyjadřují obecnější pravdu, která zasahuje do mnohých oblastí. Proto může apoštol žasnout: „Jak jsou nezpytatelní soudové Jeho a nevystižitelné cesty Jeho“ (Řím. 11:33), stejně jako žalmista: „Divnější jest umění [tzn. poznání] Tvé nad můj [rozum;] vysoké jest, nemohu k němu“ (Ž 139:6) „Mezi všemi mudrci národů, i ve všem království jejich nikdá nebylo podobného Tobě“ (Jer. 10:7).

Boží děti by tedy v sobě měly pěstovat vědomí a plné přesvědčení, že Hospodin ví vše nejlépe; nejde přitom však jen o pouhý názor, ale o praktický postoj, který by měl vždy vést k tomu, že pokud se nám o něčem podle naší moudrosti zdá, že je to jinak, než píše Bible, rychle svých rozumů zanecháme a přizpůsobíme svůj pohled Slovu Božímu.

Jednou z oblastí, na kterou mívají dnešní křesťané poměrně silné – a odmítavé – názory, je cesta odříkání, zejména jedná-li se o odříkání toho, o čem není černé na bílém napsáno, že je zakázáno. Zdůrazněnme však, že se nám nyní nejedná o nebiblické římskokatolické praktiky jako např. povinný celibát a půsty (např. páteční zdržování se masa), protože u nich vede Písmo k pravému opaku: „Z příčiny smilstva, jeden každý manželku svou měj, a jedna každá měj muže svého“ (1. Kor. 7:2 – to se vztahuje na všechny až na výjimky, které však nejsou svázány z žádnou pozicí, ale vždy se uplatňují individuálně). „Duch pak světle praví, že v posledních časích odvrátí se někteří od víry, poslouchajíce duchů bludných (…) zbraňujících ženiti se, přikazujících zdržovati se od pokrmů, kteréž Bůh stvořil k užívání s díkčiněním věřícím a těm, kteříž poznali pravdu. Nebo všeliké stvoření Boží dobré jest, a nic nemá zamítáno býti, což se s díků činěním přijímá“ (1. Tim 4:1.3-4).

Zákonictví versus střídmost, která mrtví tělesnost

Jde nám o praxe, často sahající i do dávnější minulosti, jejichž snahou je vystříhání se skutečných hříchů a světskosti – pro příklad můžeme uvést pozici abstinence. To by mnozí odmítli jako výraz zákonictví. „Pozor, zahráváte si, skončíte jako farizeové! Křesťané mají svobodu v Kristu, nesnažte se je uvést znovu ve jho!“ Pomíjejí přitom, že svoboda v Kristu není svoboda činit si, co se nám zlíbí, ale především svoboda od snah si vysloužit svými skutky Boží přízeň.

To je jistě nebezpečné. Ale nezapomeňme, že toto nebezpečí je záležitostí vnitřního postoje a nelze se mu vyhnout tím, že přestaneme dělat věci, ve kterých bychom se mohli zákonicky zvrhnout. Vždyť snahou vysloužit si přízeň a ba, dokonce spásu, může být vedeno i pravidelné modlení, čtení Písma, navštěvování bohoslužeb, svědčení druhým nebo služba Pánu, a nikdo by jistě neříkal, že proto nemáme nic z toho činit. Ne; nebezpečí sklouznutí k zákonictví se lze vyvarovat jen hleděním ve víře na Krista, Jeho dokonalost, spásné dílo a nám přičtenou spravedlnost, jakož i pamatování na hrozivou hříšnost hřícha, která nakažuje i ty nejlepší naše snahy, takže by samy v sobě nemohly před třikrát svatým Hospodinem ani v nejmenším obstát. Toho si byl vědom například i John Bunyan, který řekl, že i ta nejlepší modlitba, kterou se se kdy modlil, v sobě měla dost hříchu, aby to zatratilo celý svět.

Pán zná naše srdce a ví, z jakých motivů činíme to či ono. Je to pro získání zásluh, nebo pro působení Ducha Svatého v nás, který nás pudí, abych žíznili a lačněli spravedlnosti, tzn. svatosti života? Je to, abychom sami sebe doporučili, nebo protože nás ovládá touha Roberta Murrayho McCheynea, který se modlil, ať ho Pán učiní tak svatého, jak to je jen pro ospravedlněného hříšníka na této zemi jen možné? Jestli je to to druhé, nenechá to bez povšimnutí a bez požehnání, neboť v takových věcech má zajisté líbost.

Příkladem postoje střídmosti jsou mezi jinými i Rechabitští, kteří ve své rodině po mnohé generace odmítali bydlet v domech a pít víno, protože jim to tak přikázal jejich předek Jonadab. Hospodin je však neodsoudil coby svázané zákoníky, ale vystavil je skrze Jeremiáše za příklad všemu Izraelskému lidu. Na jiném místě v jiné době se Pán ptal svého lidu: „Syn ctí otce, a služebník pána svého. Protož jestližeť jsem já otec, kdež jest čest má?“ (Mal. 1:6). A v tomto smyslu vydal svědectví o Rechabitských, že oni svého zemského otce ctili a činili, jak přikázal, a proto jim pro pravý postoj jejich srdce zaslíbil trvalé požehnání a milost. Z jejich strany nešlo totiž jen o bezduché následování mrtvé tradice, ale o živou poslušnost víry, což Pán osvědčil tím, že se k ní přiznal. Víme to i z toho, že podle Písma „bez víry pak nemožné jest líbiti se Jemu“ (Žd. 11:6), a v nich Hospodin zalíbení nalezl.

Jejich poslušnost jednak stála na přikázání „cti otce svého a matku svou“, a jednak na osobním přesvědčení o užitečnosti takového striktního postoje pro duchovní život. Chovali tak v jádru stejný postoj jako třeba apoštol Pavel: „Podmaňuji tělo své a v službu podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný [tzn. zavržený]” (1. Kor. 9:27), i když podle jejich situace se to třeba neprojevilo úplně stejným způsobem. O konkrétní vnější realizaci však jde méně, hlavní je to, jaký motiv vládne srdci.

Je nám o to, abychom „jakožto příchozí a pohostinní zdržovali se od tělesných žádostí, kteréž rytěřují proti duši?“ (1. Pt. 2:11) Ostříháme sebe samé jako ti, jenž narozeni jsou z Boha? (1. Jan 5:18) Snažíme se pro to prakticky učinit, co jen můžeme? Mrtvíme Duchem své tělesné sklony? Nebo nás tyto věci trápí jen málo a tomu, co může vést k hříchu, nestřídmosti a ochladnutí v hledání království Božího na prvním místě, se vyhýbáme pramálo, či jen tomu nejkřiklavějšímu? To jsou důležité otázky. Pamatujme na varovná slova puritána Johna Owena: „Ať nepředstírá, že se bojí hříchu ten, kdo se též nebojí pokušení! Tyto dvě věci jsou příliš spojeny, aby se mohly oddělit. Nemá skutečně v nenávisti ovoce ten, kdo má potěšení v kořeni.“

Příklad Rechabitských je tedy něco, nad čím bychom měli vážně rozjímat, co nás učí o pravé zbožnosti, ale i o Božím charakteru. Když půjdeme při studiu Písma, včetně oddílů jako tento, více do hloubky, možná zjistíme, že naše představy o tom, co je pravá svoboda, co je zákonictví a v čem má a nemá svatý Hospodin zalíbení, se od těch našich, nezřídka učiněných na základě povrchních dojmů, významně odlišují. A pro podporu takového důležitého přemýšlení předkládáme komentář Matthewa Henryho, který je jako vždy důkladný, hluboký, zbožný, duchovní, ale zároveň praktický. Kéž nám jej Pán všem velmi požehná.

Jeremiáš 35:1-11

Tato kapitola je dřívějšího data než mnoho předchozích, neboť to, co obsahuje, bylo řečeno a učiněno ve dnech Joakima (v. 1); pak to však muselo být v druhé části jeho vlády, neboť se to stalo poté, co král Babylonský vtrhl se svým vojskem do země (v. 11), což, zdá se, odkazuje na vpád zmíněný v 2 Kr. 24:2, který přišel v důsledku Joakimovy vzpoury proti Nabuchodonozorovi. I poté, co na tento vzpurný lid dopadly soudy Boží, s nimi stále jednal skrze své proroky, aby je odvrátil od hříchu, aby se od nich mohl odvrátit Jeho hněv. Za tím účelem jim Jeremiáš předkládá příklad Rechabitských, rodiny, která stála sama za sebe a již nebyla počítána mezi rodinami Izraelskými, jako oni nebyli počítáni mezi národy. Původně to byli Cinejští, jak vyplývá z 1. Par. 2:55: „Ti jsou Cinejští příchozí z Amata, otce čeledi Rechabovy.“ Cinejští, nebo aspoň ti, kteří se usídlili v zemi Izraele, byli potomky Chobaba, Mojžíšova tchána (Sd. 1:16). Shledáváme, že byli odděleni od Amalechitských (1. Sam. 15:6, Sd. 4:17). Jedna rodina těchto Cinejských nesla pojmenování od Rechaba. Jeho syn nebo přímý potomek byl Jonadab, muž ve své době známý pro moudrost a zbožnost. Prospíval za dnů Jéhu, krále Izraelského, téměř 300 let před touto událostí, neboť zde vidíme, jak byl povolán tímto povstávajícím knížetem, když se Jéhu ještě dařilo jevit se horlivým pro Hospodina (2. Kr. 10:15-16) a myslel si, že nic neutvrdí lidi pravděpodobněji v tomto zdání, než když s ním pojede na vozu tak dobrý člověk, jako Jonadab. Nyní je nám řečeno,

I. Jaká byla pravidla života, která Jonadab – pravděpodobně ve své řádně vystavené písemné poslední vůli – přikázal svým dětem a jejich potomkům po nich po všechna pokolení zbožně zachovávat; a máme důvod se domnívat, že je on sám zachovával po všechny své dny.

1. Byla shrnuta ve dvou zaznamenáníhodných rozkazech:— (1.) Zakázal jim pít víno podle zákona Nazarejských. Víno je vskutku dáno, aby obveselovalo srdce člověka a je nám dovoleno ho střízlivě a umírněně užívat, ale jsme tak náchylní ho nadužívat a škodit si jím, a dobrý člověk, jehož srdce se neustále raduje ve světle jasného obličeje Božího, jej k tomu účelu potřebuje tak málo (Ž. 4:6-7), že je chvályhodné sebezapření jej neužívat vůbec nebo jen velmi zřídka a pro léčebné účely jako Timoteus, (1. Tim.5:23). (2.) Uložil jim přebývat ve stanech, nestavět domy, nekupovat půdu, ani si ji nepronajímat či nezabírat (v. 7). Jednalo se o striktnost a mrtvení těla i nad rámec toho, co bylo povinné pro Nazarejské. Stany byly chatrné příbytky, což je mělo učit pokoře; byly to chladné příbytky, což je mělo učit být otužilí a nepovolovat tělu; byly to přenositelné příbytky, což je mělo učit, aby nemysleli na usazení se nebo zakořenění kdekoli na tomto světě. Po všechny dny své měli přebývat ve stanech. Od počátku si musí zvykat snášet obtíže, a pak to pro ně nebude obtížné ani v úpadku stáří. Nuže,

2. Proč Jonadab svým potomkům předepsal takové životní podmínky? Nebylo to jen, aby ukázal svou autoritu a vládu nad nimi tím, že na ně vloží cokoliv, co bude považovat za vhodné, ale aby ukázal svou moudrost a opravdovou péči o jejich blaho, doporučil jim to, o čem věděl, že jim prospěje. Přitom je však nesvázal žádnou přísahou nebo slibem, ani je nenutil dodržovat ta pravidla skrze tresty, ale jen jim doporučil, aby se poddali této sebekázni, nakolik ji shledávali duchovně prospěšnou, a z níž mohli v případě nezbytnosti slevit, jako zde (v. 11). Předepsal jim tato pravidla, (1.) aby si zachovali starodávný charakter své rodiny, který, jakkoliv na něj někteří nahlíželi s despektem, on sám považoval za něco, co jí dává pravou vážnost. Jeho předkové navykli pastýřskému životu (Ex 2:16) a on chtěl, aby si to jeho potomci udrželi a postupně z toho nevypadli tak, jak se to stalo Izraelcům, jenž byli původně pastýři a žili v stanech (Gen. 46:34). Zaznamenejme, že bychom se neměli stydět za čestné povolání svých předků, byť by bylo jen nízké a obyčejné. (2.) Aby se spokojili se svým podílem a stavem. Mojžíš jim dal naději, že se naturalizují (Num. 10:32), ale zdá se, že se to nestalo; stále ještě byli v zemi pohostinnu (v. 7), neměli v ní dědictví, a proto museli žít jen ze svého pastýřského povolání, což byl dobrý důvod, proč si měli zvykat na tvrdou stravu a bydlo, neboť cizinci jako oni nemohou očekávat, že budou žít jako vlastníci půdy, stejně bohatě a vytříbeně. Zaznamenejme, že je naší moudrostí a povinností přizpůsobit se našemu postavení a pozici a nechtít žít nad nimi. Jaký byl díl našich otců, že bychom neměli být spokojeni, aby byl dílem naším, a nežili podle něj? „Ne vysoce smýšlejte.“ (3.) Aby jim nezáviděli a a nechali je na pokoji jejich sousedé, mezi nimiž žili. Pokud by měli žít coby cizinci ve skvělosti, nabývat zboží a přebývat v přepychu, domácí obyvatelé by jim záviděli jejich hojnost a pohlíželi na ně žárlivě, jako Filistinští na Izáka (Gen. 26:14), a vyhledávali by příležitosti se s nimi přít a škodit jim; proto považoval za prozíravé držet se při zemi, neboť to byl způsob, jak dlouho pokračovat – žít skromně, aby mohli přebývat po mnohé dny v zemi, kde byli příchozí. Zaznamenejme, že pokora a spokojenost v nevýznamném postavení jsou často nejlepším postupem a nejjistější ochranou člověka. (4.) Aby mohli být vyzbrojeni proti pokušením přepychu a tělesnosti, převažujícím hříchem doby a místa, v nichž žili. Jonadab vnímal obecný úpadek mravů; ožralci Efraimští převažovali a on se bál, aby jeho děti nesvedli a nezničili. Proto je zavázal, aby žili sami, uchýleni na venkově, a aby nevběhli v žádné nedovolené rozkoše, měli se zapírat i v dovolených potěšeních. Musí být velmi střízliví a zdrženliví, což by přispělo ke zdraví jak mysli i těla a dlouhému životu po mnohé dny, a to klidné dny, o nichž mohou v pokoji rozjímat v zemi, kde byli pohostinnu. Zaznamenejme, že zvážení toho, že jsme hosté a příchozí na zemi, by nás mělo zavazovat ke zdržování se od všech tělesných žádostí, žít nad věcmi smyslů a hledět na ně s velkomyslným opovržením, které vyplývá z působení milosti. (5.) Aby mohli být připraveni na časy potíží a nouze. Jonadab mohl i bez ducha proroctví předpovědět zkázu tak bídně pokleslého lidu, a chtěl svou rodinu zajistit, aby, pokud by už nemohli žít v pokoji, měli aspoň pokoj uprostřed soužení. Ať tedy mají málo co ztratit, a pak pro ně budou časy ztráty méně děsivé: nechť se moc nestarají, co mají, a pak je nebude tak bolet, až o to přijdou. Zaznamenejme, že v nejlepším rozpoložení pro setkání s utrpením jsou ti, kteří jsou umrtveni světu a žijí život sebezapření. (6.) Aby se obecně naučili žít v poslušnosti a pod kázní. Je dobré pro nás všechny, abychom tak činili a učili naše děti, aby tak činily. Ti, kteří žili dlouho, jako pravděpodobně žil Jonadab, když zanechal svému potomstvu toto nařízení, mohou ze zkušenosti hovořit marnosti světa a nebezpečí nástrah, které jsou v nadbytků bohatství a potěšení, a proto by se měl mít ohled na jejich varování těm, co přijdou po nich, aby se měli na pozoru.

II. Jak striktně jeho potomci tato pravidla dodržovali (v. 8-10). Všichni ve svých pokoleních poslouchali hlas svého otce Jonadaba a jednali podle toho, co jim přikázal. Nepili víno, ač bydlili v zemi, kde ho bylo spousta; víno nepili ani jejich manželky a děti, neboť ti, kteří jsou sami střídmí, by se měli postarat, aby všichni pod jejich autoritou byli střídmí též. Nepostavili žádné domy, neobdělávali žádnou půdu, ale živilo je jen to, co jim dával jejich dobytek. Částečně to činili z poslušnosti svého předka a z úcty vůči jeho jménu a autoritě, a částečně ze zkušenosti, kterou si sami učinili o užitku takového střídmého života. Vizme sílu tradice a vliv, jaký má na lidi starobylost, příklad a slavná jména, a jak to, co se zdá velmi obtížné, se stane dlouhým užíváním a zvykem snadné a v jistém smyslu přirozené. Nuže, 1. co se týče jedné dílčí věci, kterou jim přikázal, je nám řečeno, jak od ní v případě nezbytnosti upustili a porušili ji (v. 11): když král Babylonský přišel do země se svým vojskem, tak, ač dosud žili v stanech, je nyní opustili a přišli a bydlili v Jeruzalémě v takových domech, jaké si mohli opatřit. Zaznamenejme, že pravidla přísné kázně nesmějí být přísná příliš, aby nepřipouštěla výjimku, když to vyžaduje nezbytnost situace, pro což je při skládání takových slibů moudré výslovně stanovit výjimku, aby byla cesta zřejmější a my nebyli nuceni říci: „To jest poblouzení“ (Kaz. 5:6). Příkazům takové povahy je třeba rozumět s takovými omezeními. Tito Rechabitští by pokoušeli Hospodina a nedůvěřovali by Mu, kdyby nevyužili v době obecného dopuštění pro zajištění své bezpečnosti řádné prostředky, a to bez ohledu na zákon a zvyk své rodiny. 2. Co se týče druhého příkazu, je nám zde řečeno, že se jej zbožně drželi navzdory bouřlivým časům. Jeremiáš je vzal do chrámu (v. 2) do prorokova pokoje a ne do komnaty knížat, která se k němu připojila, protože měl poselství od Hospodina, které takto více na první pohled působilo, když to bylo předáno v pokoji muže Božího. Tam se Rechabitských nejen zeptal, zda by se napili nějakého vína, ale předložil před ně koflíky plné vína a číše, aby se napili, učiniv to pokoušení co nejsilnější, a řekl: „Pijte víno, máte ho zadarmo. Porušili jste jedno z přikázání vašeho řádu, když jste přišli žít v Jeruzalémě, proč byste neporušili taky toto, a když už jste ve městě, proč byste nečinili jako jeho obyvatelé?“ Ale oni rezolutně odmítli. S tím odmítnutím souhlasili všichni. „Ne, nepijeme víno, neboť pro nás je to proti zákonu.“ Prorok věděl velmi dobře, že odmítnou, a když to učinili, nijak je dál nepřesvědčoval, protože viděl, že byli pevně rozhodnuti. Zaznamenejme, že u lidí s utvrzenou střídmostí nemají žádnou moc ani taková pokušení, která denně překonávají ty, kteří bez ohledu na své přesvědčení nejsou pevně odhodláni chodit cestami ctnosti.

Jeremiáš 35:12-19

Zkouška stálosti Rechabitských byla zamýšlena jen coby znamení; zde máme její aplikaci.

I. To, jak Rechabitští zachovávali ustanovení, která jim dal jejich otec, je užito, aby zveličilo neposlušnost Židů vůči Hospodinu. Vizte je a styďte se. Prorok se je v Božím jménu ptá: „Což nepřijmete naučení?“ (v. 13). Nic vás nezasáhne? Nic se vás nedotkne? Nic vás nepovede k odhalení vašeho hříchu a povinností? Vidíte, jak jsou Rechabitští poslušní přikázání jejich otce (v. 14), „vy však nenakloňujete uší svých“ (v. 15), ač by člověk mohl mnohem rozumněji očekávat, že bude Boží lid poslouchat Jej, nežli by synové Jonadabovi byli poslušni jeho; a jejich neposlušnost je zveličena nadmíru, neboť 1. Rechabitští poslouchali pouhého člověka jako oni, který měl jen lidskou moudrost a moc a byl pouze otcem jejich těla, ale Židé byli neposlušni nekonečného a věčného Bohu, který nad nimi měl absolutní autoritu coby Otec jejich duchů. 2. Jonadab byl dávno mrtev, nevěděl o nich a nemohl si ani být vědom jejich neposlušnosti vůči jeho příkazům, ani je nemohl napravovat či potrestat, ale Hospodin žije věčně, vidí, jak jsou jeho zákony dodržovány a je hotov pomstít veškerou neposlušnost. 3. Rechabitským nebyla jejich povinnosti vůči otci připomínána, ale Hospodin často poslal ke svému lidu své proroky, aby lid upamatovali na jeho povinnost vůči Němu, a oni to přesto nečinili. To je zde důrazně předkládáno coby veliké zveličení jejich neposlušnosti: „Já pak mluvím k vám, promlouvaje psaným slovem a skrze napomínání svědomí (v. 14), ba, posílal jsem k vám všechny služebníky své proroky, lidi jako vy sami, jejichž hrůzy vás nebudou předěšovat, ráno přivstávaje a posílaje je (v. 15) a vše marně.“ 4. Jonadab nikdy neučinil pro své símě tolik, co Hospodin pro svůj lid. Dal jim přikázání, ale nezanechal jim žádné statky, aby to lépe snášeli, ale Hospodin dal svému lidu dobrou zemi a slíbil jim, že jestliže budou poslušni, budou v ní přebývat v pokoji, aby byli vázáni jak vděčností, tak zájmem na poslušnosti, a přesto neslyšeli, přesto neposlouchali. 5. Hospodin nezavázal svůj lid k takovým těžkostem a takovému umrtvování, jako Jonadab své símě, ale přesto bylo Jonadabových rozkazů uposlechnuto a Božích ne.

II. Stejně jako mnohdy předtím se hrozí soudy proti Judovi a Jeruzalému pro jejich tak zveličenou neposlušnost. Rechabitští proti nim povstanou na soudu a odsoudí je, neboť velmi důsledně plnili přikázání svého otce a pokračovali a vytrvali ve své poslušnosti (v. 16), ale lid tento, lid vzpurný a odporující, mně neposlouchal, a tedy (v. 17), protože neposlouchali příkazy Jeho Slova, Hospodin naplní jeho hrozby: „Uvedu na ně skrze chaldejské vojsko všecko zlé, které jsem vyřkl proti nim jak v zákoně, tak v prorocích, protože jsem mluvíval k nim, volal jsem na ně – mluvil jsem tichým jemným hlasem těm, kteří byli blízko, a volal jsem nahlas na ty, kteří byli daleko, zkoušel jsem všechny způsoby a prostředky, abych je přesvědčil a pokořil – mluvil jsem svým Slovem, volal svou prozřetelností, oboje ke stejnému cíli, a přesto to vše bezvýsledně; neposlouchali, ani se neohlásili.“

III. Rodině Rechabitských je zde zaslíbeno milosrdenství za jejich trvalé a jednomyslné dodržování zákonů svého domu. Ačkoli byla jejich stálost prozkoušena jen k zahanbení Izraele, přesto, byvše nepohnuta, jim byla ke chvále, cti a slávě, a Hospodin využil příležitosti, aby jim sdělil, že jim prokáže přízeň (v. 18-19), v čemž mohou nalézt útěchu, 1. že jejich rodina bude mít trvání tak dlouho, jako kterýkoliv z rodů Izraele, mezi nimiž jsou cizinci a příchozími. Nikdy nebude postrádat muže, který by zdědil to, co měli, i když neměli dědictví, které by odkázali. Zaznamenejme, že někdy mají ty nejmenší statky to nejpočetnější potomstvo, ale ten, jenž dává ústa, jistě dá i jídlo. 2. Že v jejich rodině bude pokračovat pravá víra: „Nebude muž, ježto by nestál před oblíčejem mým po všecky dny.“ Ačkoli nejsou ani kněží, ani levité, ani se nezdá, že by měli nějaké místo v chrámové službě, přesto budou ve věrném chození stálé zbožnosti stát před Hospodinem, aby Mu sloužili. Zaznamenejme, (1.) že největším požehnáním, které může být na rodinu vylito, je, aby v ní bylo zachováno uctívání Hospodina z pokolení na pokolení. (2.) Střídmost, sebezapření a umrtvení se světu velmi napomáhají ve cvičení se ve zbožnosti a slouží k jejímu předávání potomstvu. Čím víc jsme umrtveni rozkošem smyslů, tím lépe jsme připraveni pro službu Boží, ale nic není pravé víře v rodině zhoubnější, než pýcha a přepych.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.