Google

Neradostné rozjímání nad radostným výročím

Datum:Říjen 22, 2017
Komentáře
Přidej

I když to tak protestanté často nevnímají, reformaci lze považovat za jedno z nejvýznamnějších, ne-li vůbec nejvýznamnější probuzení v dějinách církve. O probuzení spíše uvažujeme v poněkud modernějších kontextech, počínaje od Prvního velkého probuzení v Americe přes Druhé velké probuzení v 19. století až po různá menší či větší probuzení ve 20. století (přičemž musíme podotknout, že některá tak zvaná probuzení smutně nebyla pravými probuzeními z Ducha Svatého, ale něco uměle vypůsobeného člověkem skrze manipulaci s emocemi davů, co nepřineslo dlouhodobé ovoce – což platí zejména pro různé charismatické erupce rádoby duchovního nadšení). Nicméně reformace skutečně probuzením byla, a to velmi neobyčejným.

Její počátek sice datujeme od Lutherova vystoupení s 95 tezemi, ale to je trochu umělé dějepisné zakotvení, protože ve skutečnosti Pán Bůh vzbudil v podstatě zároveň na různých místech po Evropě více Božích mužů, kteří někdy i nezávisle na sobě dospěli k poznání pravého evangelia, totiž k biblickému učení o ospravedlnění z pouhé víry bez skutků, V některých případech to bylo i před Lutherem samým – například u Jacquea Lefèvrea d’Étaples, učitele Williama Farela, i když d’Étaples nezaujal tak konzistentní stanovisko jako německý reformátor. Takový rozsah zvláštního působení Ducha je velmi neobvyklý, protože probuzení většinou bývají relativně územně omezená. A podobně zaznamenáníhodné je i ovoce reformačního probuzení – různá historická probuzení změnila země, v ncihž se odehrála, ale reformace bez přehánění změnila celý svět.

Slavná minulost a smutná současnost

Přemýšlení nad takovým zásahem Božím do běhu dějin by mělo být důvodem veliké radosti Jeho lidu, zejména při příležitosti tak významného výročí, jaké si připomínáme nyní. Když o rozvlažení, v němž Hospodin znovu vedl své ovce k sobě, píše žalmista, vyjadřuje právě takovou radost: „Když zase vedl Hospodin zajaté Sionské, zdálo se nám to jako ve snách. Tehdážť byla plná radosti ústa naše,a jazyk náš plésání; tehdáž pravili mezi národy: Veliké věci s nimi učinil Hospodin. Učinilť jest s námi veliké věci Hospodin, a protož veselili jsme se“ (Žalm 126:1-3). A jistě, když se ohlížíme do minulosti, radujeme se z velikého díla Hospodina zástupů, které učinil pro naše předky ve víře a tím i pro nás.

Nicméně rozpomínání se na minulost tvoří jen jednu část rozjímání u příležitosti připomínání si minulých probuzení. I žalmisté, když odkazovali na dřívější působení Boží, nečinili tak jen, aby si lidé vzpomněli na nějakou dějepravu, ale aby to aplikovali do své současné situace – buď coby jako výstrahu před odstupováním od svého Boha, nebo jako povzbuzení k úpěnlivému volání k Němu, jak vidíme například v 85. Žalmu: „Laskavěs se, Hospodine, [někdy] ukazoval k zemi své, přivedls zase [z] vězení Jákoba. Odpustil jsi nepravost lidu svého, přikryls všeliký hřích jejich. Sélah. Zdržels všecken hněv svůj, odvrátils od zůřivosti prchlivost svou. Navratiž se zase k nám, ó Bože spasení našeho, a učiň přítrž hněvu svému proti nám.“

To volání by mělo být o to intenzivnější, čím více si uvědomujeme současný úpadek v porovnání se stavem, v němž církev byla v době onoho mimořádného působení Božího. To bylo výrazným motivem nářku proroka Jeremiáše, když oplakával pád Jeruzaléma. „Jak tě zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější, rozmetáno jest kamení svaté sem i tam po všech ulicích. Synové Sionští nejdražší, kteříž ceněni býti měli za zlato nejčištší, jakť jsou počteni za nádoby hliněné, dílo rukou hrnčíře! (…) Čistší byli Nazareové její než sníh, bělejší než mléko, rděla se těla jejich více než drahé kamení, jako by z zafiru vytesáni byli, ale [již] vzezření jejich temnější jest než černost, nemohou poznáni býti na ulicích; přischla kůže jejich k kostem jejich, prahne, jest jako dřevo“ (Pl. 4:1-2.7-8). To vše jej nakonec vedlo k prosbě za smilování: „Obrať nás, ó Hospodine, k sobě, a obráceni budeme; obnov dny naše, jakž byly za starodávna“ (Pl. 5:21).

Úpadek protestantstva a jeho příčiny

I dnešní protestanté mají mnoho důvodů volat se stejným srdcem a stejnou usilovností, jako volali synové Chóre v 85. Žalmu a prorok Jeremiáš ve svém Pláči; stačí jen zmínit jejich ochotu tolerovat a ekumenicky přijímat římský katolicismus, a už nemusíme nic dodávat. I kdyby šlo jen o to a o nic jiného, už to by stačilo k vskutku jeremiášovskému naříkání. Po tom všem úsilí, zápase, odříkání a nezřídka i mučednických smrtích, které reformátoři podstupovali v zápase za evangelium, aby mohli svým lidem a jejich potomkům zanechat slova života, se jejich následovníci, klidně to ignorujíce, do náruče Říma zase vrací, aby prohlašovali jednotu se systémem, který stále hlásá učení pro reformátory tak nepřijatelné, že by raději zemřeli, než by jej akceptovali. Jestli to není důvod ke lkání, pak už nic.

I když je současný stav do jisté míry způsoben nevědomostí dnešních protestatntů ohledně doktrín, které reformátory a papežence rozdělovaly – jako například rozdíl mezi přičtenou a vloženou spravedlností – jádro problému to není. To je hlubší – spočívá v nedostatku lásky. Takové tvrzení mnohé možná překvapí, protože vedle jednoty žádné slovo ekumenické hnutí neskloňuje častěji než lásku. Nejde zde však o nedostatek lásky k bližním (a ostatně, ekumenické chápání lásky coby všepřijímajícího postoje bezmezné tolerance vůči prakticky čemukoliv není biblickou láskou k bližním). Jde o nedostatek lásky k Trojjedinému Bohu, které je prvním přikázáním; na to nezapomeňme, láska k bližnímu, i ta podle Písma, je až místě druhém.

Láska k Pánu Bohu se musí projevit též v horlivé lásce vůči Pánu Ježíši, který Jej přišel vypravit (Jan 1:18). Taková láska nemůže jen tak tolerovat věci, které Mu ubírají slávu, ani Jeho jiné charakterizování, než jak Jej vykresluje Boží Slovo. Taková „tolerance“ je vždy špatným znamením. Proto si i apoštol Pavel stýskal na Korintské: „Kdyby někdo přijda, jiného Ježíše kázal, kteréhož jsme nekázali, aneb kdybyste jiného ducha přijali, kteréhož jste nepřijali, aneb jiné evangelium, kteréhož jste nevzali, slušně byste toho snášeli“ (2. Kor. 11:4).

Římský katolicismus předkládá jiného Pána Ježíše, než jakého hlásali reformátoři. Pána Ježíše, kterého přijímáme nikoliv pouhou vírou, ale ústy v proměněné hostii, a Pána Ježíše, který skrze své dílo na kříži nedává dokonalé spasení, ale jen možnost odčinit si své hříchy skrze muka v očistci, která jsou naprosto stejná jako v pekle, jen netrvají věčně. Jak by toto mohli protestanté dnes slušně, klidně snášet, a ba, i přijímat jako legitimní pohled na svého Spasitele, kdyby Jej milovali, jak mají? Kdyby by Jej milovali coby dokonalého Velekněze, jak by mohli tolerovat další zemské kněze v papežském systému? Kdyby Jej milovali coby dokonalého Přímluvce, jak by mohli tolerovat myriády římskokatolickách svatých a jejich vymyšlenou verzi Marie coby další přímluvce za nás před Hospodinem? Kdyby Jej milovali coby dokonalého Vládce, jak by mohli tolerovat papeže coby Kristova náměstka na zemi, který vládne církvi místo Něj? A tak bychom mohli pokračovat.

To je ta nejdůležitější věc, kterou by si dnešní protestanté měli při příležitosti tak významného výročí připomenout. V teorii všichni souhlasí, že by nám mělo jít nejvíc o Pána Ježíše a vztah s Ním. Ale v praxi to velmi pokulhává. Lákavá představa jednoty velmi široce vymezeného křesťanstva je pro nesčíselné zástupy důležitější, než čest a vyvýšenost jejich Mistra. Reformátorům o to šlo natolik, že byli pro svého Spasitele a Jeho evangelium ochotni i opustit církev, v níž vyrůstali a o níž jim bylo od mala vtloukáno do hlavy, že je jedinou pravou a neomylnou církvi. Když však poznali, jak její učení a praxe Krista znevažuje a i nahrazuje, vše to pro Něj zavrhli jako hnůj i za cenu velikého protivenství. Jejich dnešní následovníci, lze-li je tak vůbec zvát, jsou naopak pro dobrý pocit z dosažení tak zvané jednoty ochotni toto vše tolerovat, i když byli odmala vyučováni o všech nebiblických aspektech papežství, jako uctívání Marie, transsubstanciace, očistci a podobně. Jaký tragický obrat!

Další aspekty reformace ke zvážení

Když jsme již poukázali na tu nejpodstatnější věc, připomeňme další důležité aspekty reformace. které jsme již rozebrali dříve v samostatných článcích, jenž zde krátce shrnujeme:

Nejduležitější spor mnichů v dějinách: Po shrnutí základních dějinných faktů o tom, jak Luther vystoupil proti prodavači odpustků Johannu Tetzelovi, totiž o vyvěšení 95 tezí a toho, co následovalo, se článek zabývá tím, jakou relevanci má tato kontroverze o odpustcích pro dnešek – nejen jako spouštěč dalších událostí, ale coby teologická otázka sama o sobě.

I když se to nezdá, otázka odpustků, které v římskokatolické teologii figurují dodnes, byť se třeba neprodávají tak okatě za účelem zisku, jako kdysi, prozrazuje zcela jinou cestu spásy, než jak o ní hovoří Písmo a jak ji učili reformátoři. A nejde tolik o to, že se odpustky kupují, i když i to je samozřejmě veliký problém (viz Sk. 8:20). Větší problém představuje druhá strana, totiž zásluhy, které si lidé mají skrze odpustky opatřit ve svůj prospěch. Nejedná se totiž pouze o zásluhy Kristovy, ale i o zásluhy římskokatolických svatých v nebi. To má dalekosáhlé logické a teologické důsledky. Článel ukazuje, že v teologickém systému, který vychází z biblického historického protestantského učení o cestě spásy, by se celý koncept zásluh, čerpaných odpustky, logicky zbořil jako domeček z karet. To, že v římskokatolickém systému může figurovat velmi snadno, jej zrazuje a odhaluje jinou cestu spásy, jiné evangelium. A článek dále vysvětluje, jak přesně.

Zapomenutá reformace, část 1. a část 2: Opomíjeným aspektem reformace je pohled jejích představitelů na Antikrista, totiž, že jej ztotožňovali s papežským úřadem. To se dnešním ekumenickým protestantům příliš nehodí, protože je to odsuzuje; lidem se ve světle toho poněkud hůře hlásí k jejich odkazu, když se zároveň paktují se systémem, který oni opustili pro antikristovský charakter.

První část článku předkládá výroky významných reformátorů o Antikristu a papeži, aby byl jejich postoj dostatečně zdokumentován, a druhá část dále rozvíjí, co z toho vyplývá. Za prvé zdůrazňuje, že toto přesvědčení hrálo při reformaci zásadní roli, neboť bez něj by se reformátoři patrně neodvážili od římské církve oddělit, čímž by nakonec jejich snahy přišly vniveč. Dále poukazuje na biblické důvody, proč reformátoři považovali papežství za Antikrista, s důrazem, že i když se v tom třeba mýlili, jejich důvody měly nějaké opodstatnění, které nelze jen tak ignorovat. Z nich vyplývá, že není-li papež tím Antikristem s velkým A, pak je aspoň jedním z antikristů s malým a, o nichž psal apoštol Jan (1. Jan. 2:18). Tento závěr nelze jen tak obejít, abychom mohli i dnešní římskokatolickou církev legitimně považovat za součást pravé církve Kristovy – ne, pokud chceme na reformátory a naše protestantské předchůdce až do 19. století, kteří rovněž vnímali antikristovský charakter papežství, nějak rozumně navazovat.

Proč a jak si Řím připomíná reformaci: Článek je reakci na tezi kardinála Kurta Kocha, předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů, podle kterého skutečným cílem Martina Luthera nebylo rozdělení církve, nýbrž obrodné hnutí uvnitř katolické církve, a proto vznik samostatné protestantské církve, oddělené od Říma, bylo dočasné selhání původního záměru a nouzové východisko, které ostatně motivovaly zejména politické úmysly.

Na to článek odpovídá, že Luther sice skutečně původně opustit Řím nechtěl, ale to proto, že ještě nechápal plný rozsah problému, totiž, jak zkažený papežský systém skutečně je. Jako i jiní reformátoři a předreformátoři včetně Wycliffa a Husa se nejprve více zaměřoval na zkažené ovoce, vnější projevy, a až později se propracoval k pochopení jádra věci, totiž zásadního rozporu římskokatolického učení s Božím Slovem. Když k tomu ovšem dospěl, nemohl setrvávat v původní myšlence reformování papeženství, ale musel se oddělit. Rozdělení tedy nepředstavuje selhání jeho záměru, protože tím byl na první místě mít čistou, svatou církev stojící na evangeliu, což v rámci Říma nebylo možné.

Nové výročí, staré lžiVe snaze napravit dopady reformace, totiž historické oddělení protestantů od „matky církve“ se římskokatoličtí představitelé včetně papeže snaží namluvit, že vzájemný spor stojí hlavně na vzájemném nedorozumění obou stran, plynoucí z toho, že obě strany hovořily jiným jazykem a měly trochu jiné důrazy; o vše lze však překonat dialogem a snahou o pochopení druhého. Článek poukazuje, jak ahistorický takový výklad je, neboť většině reformátorů se původně dostalo řádného vzdělání v římskokatolické teologii, které tedy museli dobře rozumět. A dále poukazuje, že tato taktika není nijak nová, a ba naopak, že s ní přicházeli papeženci téměř ihned po nástupu reformace. Jediný rozdíl oproti dnešku tedy je, že dříve na to protestanté neskočili, a dnes ano.

Spor reformace s papeženstvím kdysi a dnes: Na obhajobu ekumenické spolupráce protestantů s římskými katolíky se argumentuje – a s ohledem na pětisté výročí tím více, aby se taková praxe mohla s ohledem na historii obhájit – že dnešní římskokatolická církev se za tu dobu změnila, a proto se nemáme snažit staré spory v dnešní době oživovat a kategoricky se proti ní stavět.

Na to článek odpovídá. Hlavní body sporu mezi reformátory s římským katolicismem vystihuje tzv. 5 reformačních solas, základních principů, na nichž reformace stála a které proti Římu hájila. Jedná se o sola Scriptura (pouze Písmo je autoritou ve věcech víry a praxe), sola fide (ospravedlněni jsme pouhou vírou), sola gratia (spaseni jsme pouhou milostí), solo Christo nebo solus Christus (pouze Kristus je prostředníkem mezi človekem a Hospodinem) a soli Deo gloria (pouze Pánu Bohu náleží sláva a uctivání). Tyto principy článek porovnává s předmětnými paragrafy nejaktuálnějšího oficiálního římskokatolického katechismu, na nichž dokládá, že papeženství ve svém učení tyto solas popírá. Ne snad, že by uvedené principy naprosto zavrhovalo – například víra v římskokatolické doktríně má jistě své místo – ale nestojí na jejich výlučnosti, na onom sola, tedy jedině, která představovala jádro sporu. Byť se tedy třeba za oněch 5. století učení Říma nějak změnilo nebo vyvinulo, nijak se to nedotklo onoho jádra věci, a dnešní protestanté mají naprosto stejný důvod stát proti papeženství jako reformátoři.

Další důležitou oblastí je oddělení od římskokatolické církve, které před 500 lety představovalo důležitou část reformace, a to až tak, že bez něj by musela selhat. To se také stalo jiným snahám o nápravu papežství, které byly realizovány pouze v rámci tohoto systému a s odmítnutím vystoupení. To dokládá například smutný případ Gaspara Contariniho, který rozebírá článek Marné úsilí kardinála Contariniho. Povinnost oddělení je naprosto biblická, a nijak není v rozporu s láskou vůči bližním, jak dokládá svědectví apoštola Jana, který – ač jej rozhodně nemůžeme obvinit, že by mu láska scházela – přesto hovoří o těch, které nemají křesťané ani pozdravovat, natožpak přijímat do domu. Článek Apoštol lásky o oddělení ukazuje, že Janova slova lze vůči římskokatolické církvi aplikovat velmi příhodně. Pokud to někdo ignoruje, byť v zájmu jinak šlechetných cílů, jako je například snaha stát proti bezbožnosti a nemravnosti, nikdy to nedopadne dobře. Takoví nejenže nedosáhnou, čeho zamýšleli, ale ztratí i to, co původně měli, totiž pevné stání pro Pána a Jeho pravdu, jak dokládá i článek Zbytečný kompromis Manhattanské deklarace.

Vedle toho odkazujeme na krátké životopisy některých významných mužů, které si Pán použil v době reformace i před ní. Zejména se jedná o anglického kazatele Johna Wycliffa, který významně ovlivnil i našeho Jana Husa; dále pak ohnivého Williama Farela, přítele a spolupracovníka Jana Kalvína; a nakonec prostého, neučeného rybáře Rawlinse Whitea, který, ač ani neuměl číst, přesto mnohým zvěstoval dobrou zprávu Bible o spáse učiněné v Božím Synu. Pokud jde o mistra Jana Husa, události jeho života a smrti shrunuje Svědectví Petra z Mladoňovic o kostnickém procesu a líčení Johna Foxe o posledních chvílích Jana Husa. Zamyšlení o Husově významu je pak obsahem knížečky Jana Karafiáta Mistr Jan Hus a článku Několik myšlenek k výročí upálení mistra Jana Husa.

Závěr

Evangelický kazatel z 19. století František Šebesta ve svém úvodu ke knize Křesťanská věrouka pro školu a dům píše o reformovaném učení: „Co chce tedy tato věrouka? Abychom poznavše učení církve, k níž se přiznáváme, byli srdcem reformováni, to jest obnoveni, a sloužili Bohu v Duchu a v pravdě skrze Ježíše Krista, Pána a Spasitele našeho, jemuž všecka čest i sláva.“ I když pojem reformované učení není zcela totožný s reformačním učení – reformované znamená kalvinistické, zatímco reformační zahrnuje i lutheránství s některými jeho specifiky – jeho hodnocení můžeme vztáhnout na obojí. Reformování srdce, totiž jeho obnovení, abychom sloužili Pánu Bohu v Duchu a v pravdě skrze Pána Ježíše Krista, je něco, co dnešní protestanté, včetně těch evangelikálních, velmi potřebují – něco, co potřebujeme každý z nás.

Jakou lepší příležitost můžeme mít, než připomínání si výročí reformace, kdy Pán v neobyčejném probuzení takto obnovil srdce mnohých, k tomu, abychom se zastavili a volali k Hospodinu: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má, a popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou“ (Ž. 139:23-24)? Kéž by Pán sám tak dal, abychom se zastavili na svých cestách a poznali, odkud jsme vypadli, totiž ze své první lásky ke Spasiteli, jehož slávu a výlučnost tak pošlapáváme tolerancí antikristovského papežství, aby i pro nás stejně jako pro Něj platilo, že „horlivost domu tvého snědla mne“, byť bychom tomu měli být „cizí učiněni bratřím svým, a cizozemci synům matky své” – natožpak synům falešně zvané „matky církve“.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.