Při příležitosti připomínání si 499. výročí začátku reformace, totiž dne, kdy Martin Luther vyvěsil na dveře wittenbergského kostela svých 95 tezí, navštívil papež František Švédsko, aby se s tamními luterány účastnil oslav tohoto jubilea. Tato Františkova aktivita má za cíl předejít tomu, aby si ekumeničtí protestanté příští rok snad nevzpomněli na svou historii, na důvody, proč se jejich předkové před půl tisíciletím od Říma oddělili, a nezačali přemýšlet, jestli byl skutečně dobrý nápad se s papežstvím začít znovu sbližovat. Ne; toto nebezpečí je třeba zneutralizovat hned v zárodku, a nejen to, obrátit jej opačným směrem, aby oslavy skrze vyjadřování lítosti nad dávným rozdělením naopak podporovaly další sblížení.
V souvislosti s návštěvou vydali předseda Světové luterské federace Munib Younan a papež František společné prohlášení, ve kterém deklarovali svou vděčnost za společnou jednotu a pokrok ve vzájemném porozumění. I když „povinně“ vyjádřili, jak si váží toho, co reformace přinesla, nemohli nezmínit svou lítost nad tím, že „luteráni a katolíci zranili viditelnou jednotu církve“. Jako by viditelná jednota všech, kteří sami sebe nazývají křesťany, byla nějakou hodnotou sama o sobě. Ne; tam, kde chybí pravá duchovní jednota, zachování viditelné jednoty, setrvávání ve svazcích pozemské organizace, nejenže k ničemu nevede, ale přímo poškozuje evangelium. K čemu by byla kupříkladu vnější jednota mezi lidmi, co nosí jméno křesťan, kdyby někteří z nich popírali Boží Trojici? Nebylo by to snad k veliké újmě pravé víry? A stejně tak by bylo k újmě evangelia Pána Ježíše Krista, kdyby reformátoři zůstali v římské církvi, když je dělily zcela zásadní a nepřekonatelné rozpory ve věcech víry. Naopak, v takové situaci by bylo zachovávání viditelné jednoty pokrytectvím a hříchem.
Nedostatečné porozumění?
Aby se této nepříjemné pravdě papež spolu se svým – od původní Lutherovy pravdy odpadlým – protějškem vyhnuli, museli tvrdit, že rozdíly mezi jejich církvemi nejsou až tak velké, že ostrý historický spor byl dán z velké části nedorozuměním a že jej lze překonat debatou, důkladnějším vzájemným vysvětlením svých pozic. Totéž potvrdil papež i v rámci svého kázání v katedrále Svatého Vavřince v Lundu. „Máme možnost napravit ústřední moment svých dějin překonáním kontroverzí a nepochopení, která nám často brání vzájemně si rozumět. (…) Ačkoli zde byla upřímná vůle – obou stran vyznávat a hájit pravou víru, uvědomujeme si také, že jsme se uzavřeli do sebe ze strachu či z předsudku vzhledem k víře, kterou druzí vyznávají odlišnými akcenty a jazyky.“
Při jen trochu zběžném pohledu do dějin je však velmi zřejmé, že rozkol mezi reformátory a Římem nebyl způsoben vzájemným nepochopením. Vyplývá to už jen z pozadí všech reformátorů první (a často i druhé) generace. Oni nezačínali jako protestanté, oni začínali jako římští katolíci! A to nejen jako katolíci běžní, neučení, vlažní, naopak, jako katolíci vyčnívající, učení, horliví. Luther byl kněz, augustiniánský mnich – přičemž augustiniáni dávali důraz na poznání, rozum, učenost – a doktor teologie, přičemž jiná teologie než římskokatolická se samozřejmě za jeho mládí nevyučovala. Kalvín byl před svým obrácením katolíkem velmi horlivým, až přepečlivým. Totéž William Farel. Ulrich Zwingli byl knězem a polním kaplanem, kterého poctil i papež Julius II. formou finanční podpory. Martin Bucer vstoupil v mládí do dominikánského řádu a vystudoval teologii na Heidelbergeské univerzitě. Na této univerzitě vystudoval bohosloví rovněž Johannes Oecolampadius. Mezi reformátory na britských ostrovech byli původně kněžími John Knox, Nicholas Ridley nebo Hugh Latimer – ten dokonce jako svou bakalářskou práci napsal pokus o vyvrácení učení Melanchtona.
Opravdu všichni tito muži se svým pozadím špatně pochopili římskokatolické učení? Opravdu byli ovládáni předsudky, které jim bránily prohlédnout k podstatě věci a uvědomit si, že jejich doktrína se od té papežské podstatně neliší? (V tomto kontextu nemůžeme opomenout upozornit, že jádro sporu mezi Římem a reformátory se ani za 500 let nezměnilo.) Jestliže tomu tak skutečně bylo, musely mít římskokatolické teologické fakulty v 16. století skutečně velmi bídnou úroveň, když tolika svým studentům, v mnoha případech těm nejnadanějším a nejpilnějším, nedokázaly patřičně vysvětlit podstatu papežského učení!
Stará taktika
Přestože jde vzhledem k výše uvedenému o nelogickou tezi, nejedná se o nic nového. Ve skutečnosti je to tvrzení staré takřka jak reformace sama. Ano, prvotní reakcí papeženců na Lutherovo učení bylo, že se jedná o naprostou novotu, která v historii církve nemá obdoby, a proto nemůže být pravdivá. To bylo v době, kdy si mysleli, že se jim podaří tento pomyslný požár brzy uhasit. Netrvalo však dlouho a ukázalo se, že potlačit nově vznikající reformační hnutí nebude vůbec snadné; naopak, na dalších a dalších místech povstávali noví muži, chápající se praporu znovuobjeveného evangelia.
Řím musel přijít s jinou taktikou. Někdy po Augsburském říšském sněmu v roce 1530 úplně obrátil a jeho apologeti začali naopak tvrdit, že Luther a ostatní říkají vlastně jinými slovy to, co řimskokatolická církev učila vždycky, zejména co se týče zásadního bodu sporu o ospravedlnění, a reformátoři to jen nepochopili. Rozdíly, jsou-li vůbec jaké, nejsou nijak zásadní a dají se odstranit důkladným vysvětlením a porovnáním vzájemných pozic. Luther o této snaze prohlásil, že vlk na sebe vzal beránčí kůži, dokud nezíská přístup do stáda.
Jedním z pokusů o nalezení souladu v protikladných pozicích byla Erasmova kniha O souladu v náboženství, ale jednalo se spíš o první vlaštovku. Na něj navázal svými články Johann Gropper, jenž se poté staly jedním z podkladů při koncilu v Řezně. Ten byl vyvrcholením uvedených snah. Římskokatolická strana na něm učinila zdánlivě mnoho ústupků, a v otázce ospravedlnění se dospělo dosti rychle k domnělé shodě. Mohlo by se zdát, že to potvrzovalo tezi o vzájemné podobnosti obou doktrinálních postojů. Nicméně formulace, k nimž obě strany dospěly, byly přeci jen příliš dvojznačné, takové, které se daly vyložit jak v souladu s naukou protestantskou, tak papežskou. Skotský učenec James Buchanan k tomu napsal: „Článek [o ospravedlnění], tak pečlivě konstruovaný, leč vyjádřený nejednoznačnými výrazy, neuspokojoval ani jednu stranu a byl otevřeně oběma odmítnut. Měl v sobě příliš mnoho evangelia na to, aby byl stravitelný zásadovým přívržencům Říma, a příliš mnoho přestrojeného zákonictví, aby byl přijatelný pro reformátory.“
A dále: „V Řezně se rozdíl mezi papežským a protestantským učením o ospravedlnění zdál rozhodovat na jednom bodě, a dokonce i na tomto bodě se obě strany v něčem shodly. Mohlo se tedy zdát, že mezi nimi nebyl žádný radikální nebo nesmiřitelný rozpor, ale přesto, když přišlo na vysvětlení jejich příslušných pohledů, ukázalo se, že se přeli mezi dvěma protikladnými způsoby ospravedlnění – jeden skrze vlastní a druhý skrze přičtenou spravedlnost – jeden skrze osobní poslušnost věřícího a druhý skrze zástupnou poslušnost Kristovu – jeden skrze zárodečné a neúplné dílo Ducha v lidech a druhý skrze dokončené dílo Kristovo pro ně, když ‚poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže.‘ To ukazuje na naprostou pošetilost každého pokusu smířit dva systémy, které jsou radikálně protikladné, skrze kompromis mezi nimi, a velké nebezpečí toho, nechat se zatáhnout do soukromých jednání s tímto záměrem.“
I když koncil v Řezně selhal, Řím se snah nalákat zpět do svého lůna oddělivší se protestanty skrze předstírání, že ve své podstatě učí totéž, co oni, nevzdal. Katolíci se o to pokoušeli ještě na několika dalších říšských sněmech, až do Tridentského koncilu, kdy nakonec – po definitivním selhání takových pokusů – vyhlásil Řím radikální anathema nad biblickým protestantským učením. Nicméně i v následujících desetiletích a stoletích se vyskytovaly pokusy vylíčit papežské učení jako ve své podstatě nijak odlišné od toho protestantského.
(Pro hlubší studium doporučujeme anglicky mluvícím čtenářům prostudovat celou kapitolu „Historie této doktríny v římské církvi v době po reformaci“ knihy Jamese Buchanana Ospravedlnění.)
Závěr
To, o čem nyní hovoří papež František se svým luteránským protějškem, není nic jiného než pokračování staré římskokatolické lži, se kterou Řím přišel, když se ukázalo, že reformaci nepotlačí tak snadno, jak si myslel, a než zjistil, že ji nedokáže potlačit vůbec. V průběhu historie se pak objevovala znovu a znovu ve snaze přilákat pošetilé protestanty znovu do lůna „svaté matky církve.“ Vskutku, „což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem“ (Kaz. 1:9). Něco však přeci jen v posledních desetiletích nového je. Ale není to na straně Říma, je to na straně protestantů. Dříve na tuto taktiku protestanté neskočili; byli obezřetní a nespolkli dvojznačná vyjádření, která si může každá strana vyložit po svém. Dobře rozuměli, co učí Řím a co učí oni, dobře vnímali ten zásadní rozdíl a nenechali se podvést. Je velmi smutné, že jejich následovníci po pětistech letech si však jejich moudrou opatrnost a důkladnost nezachovali a uvěřili starým lžím, které reformátoři prohlédli. Kéž dá Pán ze své milosti zasvítit svému světlu, aby se dotklo zaslepených myslí dnešních vyznávajících křesťanů, aby prohlédli staré bludy a přiklonili se raději ke staré biblické pravdě, kterou i pro nás podle působení Božího Ducha reformátoři znovuobjevili.
Přidej