Google

Pominutí nadpřirozených darů

Datum:Prosinec 12, 2013
Komentáře
Přidej

V předchozím článku jsme se zabývali falešnými proroctvími a na závěr jsme zmínili, že je třeba si dávat pozor na všechny moderní proroky, tedy nejen na ty, kteří již zcela prokazatelně vynášeli falešná, nenaplněná proroctví, a to z toho důvodu, že po dokončení kánonu Písma, které je konečným zjevením Božím (Zj. 22:18-19) již extrabiblická zjevení, ať už ve formě proroctví či jinak, nemáme očekávat. V tomto článku tedy prozkoumáme otázku pominutí těchto nadpřirozených darů ve světle Písma. (Učení o tomto pominutí darů se nazývá cessacionismus – český ekvivalent asi neexistuje.)

Proroctví přestanou

Na tuto problematiku bychom se mohli dívat z různých perspektiv, ale zaměříme se na 13. kapitolu 1. listu Korintským, kde apoštol Pavel mimo jiné píše, že „proroctví přestanou“ (1. Kor. 13:8). Většina křesťanů by k tomu dnes řekla, že ano, přestanou, ale až budeme v nebi. Je to však skutečně to, co apoštol Pavel zamýšlel Korintským a církvi Boží obecně sdělit? Na to se musíme podívat blíže, a i s pomocí trocha řečtiny.

Kraličtí překládají text takto: „Láska nikdy nevypadá, ačkoli proroctví přestanou, i jazykové utichnou, i učení v nic přijde.“ Žádný překlad Písma jakožto dílo lidské nikdy není zcela dokonalý a proto je třeba přihlédat i k originálu. Jakkoliv se kraličtí snažili překládat věrně a pokud možno doslova, tento verš originál zcela nevystihuje. Jednak slovo ‘učení’ se zdá být spíše výkladem kralických, protože v řečtině je použito prostě a jednoduše ‘poznání’ [γνῶσις – gnósis], a jednak obrat ‘v nic přijde’ je zavádějící, neboť se jedná o stejné slovo, které je ve verši použito v souvislosti s proroctvími [καταργέω, katargeó], a které znamená přestat, pominout, zrušit, odložit, učinit neúčinným a zbytečným, dokonce i zničit.

Pominutí pravého poznání?

Než se dostaneme dál, je třeba podotknout, že poznání v tomto verši určitě neznamená poznání obecně, ale je odkazem na dar (nebo řeč, slovo) poznání, o kterém píše apoštol Pavel v 12. kapitole, který zřejmě spočíval v nadpřirozeném zjevení či daru pochopení zvláštních Božích pravd (možná apoštol Jakub, když na Jeruzalémském koncilu vyložil proroctví Amosovo, realizoval tento nadpřirozený dar poznání, viz Sk. 15:13-17). Pokud bychom poznání zde chápali obecně, museli bychom nutně dojít k absurdním závěrům.

Je pravda, že my lidé jsme v tomto těle náchylní omylům, ale základní Boží pravdy jsme jako křesťané mohli z milosti Boží poznat jistě a nepochybně, a toto pravé poznání nikdy nemůže přestat. Poznali jsme kupříkladu, že Pán Bůh je Trojjediný. Poznali jsme, že Pán Ježíš, Boží Syn, se za nás obětoval a mřel na kříži, nesouce na svém těle trest za naše hříchy, a mohli bychom pokračovat ve výčtu dalších základních a nepochybných pravd evangelia. Cožpak toto poznání někdy pomine? Naopak, setrvá na věčnost. Slavné vykoupení v Pánu Ježíši, které jsme poznali a přijali zde na zemi, je předmětem písní chvály oslavených svatých před trůnem Božím (viz Zj. 5:9-10). Možná, že těmto věcem jednou porozumíme ještě lépe a hlouběji, ale toto pravé poznání nikdy nepřestane, nikdy nepomine.

Když tedy apoštol píše, že poznání pomine, nemůže mít na mysli poznání obecně; musí se jednat o onen zvláštní dar zjevení Božího. Proto i verš o tom, že částečně prorokujeme a částečně poznáváme, je v kontextu nutné chápat tak, že zjevení, kterého se církvi dostávalo skrze dar proroctví a dar poznání, bylo jen částečné, nedávalo celý obraz, ale pouze některé pravdy, podle toho, jak se Duchu svatému zalíbilo je tomu či onomu zjevovat. Pokud bychom to chápali tak, že zde na zemi obecně poznáváme částečně a pak v nebi obecně poznáme plně, pak bychom v zájmu konzistentního výkladu museli také tvrdit, že v nebi budeme plně prorokovat, což je absurdní.

Přestání a utichnutí

Vraťme se nyní k přestání proroctví. Pokud chce v tomto oddílu apoštol Pavel vyjádřit, že v nebi už nebudou jazyky, proroctví ani dary poznání, proč k tomu užívá dvou různých slov? (Jedná se o již zmíněné καταργέω, tedy pominout, přestat, být učiněn neúčinným či zbytečným, a παύω, pauó, které kraličtí překládají velmi dobře slovem ‘utichnout’, neboť se v Novém zákoně často používá v souvislosti s utichnutím bouře.) Pokud tyto dary přestanou až v nebi, je jasné, že pominou stejným způsobem – prostě se dostaneme do nebe a v tu chvíli už ty dary nebudou. Pokud by chtěl Pavel v této pasáži vyjádřit toto, předpokládali bychom, že buďto použije ve všech třech případech stejné slovo, aby myšlenku zdůraznil, nebo že použije výrazy tři, aby tak naopak podpořil velebný, slavnostní a takřka až básnický styl, kterého ve své „velepísni lásky“ užívá.

On ovšem namísto toho píše: ‘Proroctví přestanou, jazyky utichnou, poznání přestane.’ To z hlediska stylu není zas tak vytříbené, básnické vyjádření, což podkopává myšlenku, že těmito výrazy chtěl apoštol pouze učinit zadost vznešené formě pasáže. (Zde máme pravděpodobný důvod, proč překladatelé Bible většinou v druhém případě použili jiného výrazu než v prvním, synonymního; chtěli pro čtenáře vystihnout květnatý sloh 13. kapitoly a cítili, že doslovný překlad by s tím jaksi neladil.) Vskutku se tak spíše zdá, že Pavel chtěl vyjádřit nebo aspoň naznačit to, že dary proroctví a poznání – tedy dary zvláštního přímého zjevení – pominou jiným způsobem, než dary jazyků (kde výraz ‘utichnout’ dost možná naznačuje postupné vymizení, jak umírali ti, kterým byl dar v apoštolské době dán), a v tom případě je jeho formulace a volba slov naprosto smysluplná a oprávněná. A pokud proroctví a dar poznání pominou jinak než jazyky, nemohou pominout až v nebi, neboť v tom případě by všechny pominuly stejným způsobem.

Jakž by přišlo dokonalé

Neříká ovšem apoštol Pavel, že tyto dary přestanou, až přijde dokonalé? A co jiného by to mohlo znamenat, než nebe? Inu, zkoumejme dále. Písmo zde používá slovo τέλειος [teleios], které označuje něco hotového, něco, čemu již ke kompletnosti nic nechybí. Nevyjadřuje nutně naprostou a nebeskou dokonalost, protože ji pisatelé Nového zákona často vztahují i na zralé křesťany tohoto věku: „Moudrost pak mluvíme mezi dokonalými.“ (1. Kor. 2:6) „Ale dokonalých jest hrubý pokrm, totiž těch, kteříž pro zvyklost mají smysly způsobné k rozeznání dobrého i zlého.“ (Žd. 5:14) Ve skutečnosti tohoto výrazu Písmo k vystižení dokonalosti nebeského stavu nikde nepoužívá – na rozdíl od vystižení dokonalosti Božího Slova, Písma svatého: „Nebo byl-li by kdo posluchač Slova, a ne činitel, ten podoben jest muži spatřujícímu obličej přirozený svůj v zrcadle. Vzhlédl se zajisté, i odšel, a hned zapomenul, jaký by byl. Ale kdož by se vzhlédl v dokonalý zákon svobody a zůstával by v něm, ten nejsa posluchač zapominatelný, ale činitel skutku, ten, pravím, blahoslavený bude v skutku svém.“

Jonathan Edwards, významný puritán a jeden z největších teologických velikánů všech dob, proto vykládá ono ‘dokonalé’ jako dokončení kánonu Písma, tedy dokončení zjevení Božího člověku (aspoň před tím, než se Pán Ježíš zjeví ve své slávě při druhém příchodu), od kterého se nemá nic ubrat, ani k němu cokoliv přidat, a to pod hrozbou hrozných trestů (Zj. 22:18-19). (Nesmíme zapomenout, že 1. list Korintským je jednou z nejstarších knih Nového zákona, takže dokončení kánonu bylo tehdy ještě relativně vzdálené a Pavel vlastně ani nevěděl, kdy přesně přijde.)

Považme detailně a v kontextu celého Písma, co apoštol Pavel v této pasáži přesně píše. Když píše o tom, že to, co je dokonalé, nahradí to, co je částečné (resp. způsobí naprostý zánik částečného), podává ilustrace, kterými tuto pravdu demonstruje. První je přirovnání ke stavu dítěte a dospělého muže: „Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem učiněn muž, opustil jsem dětinské věci.“ (1. Kor. 13:11) Podle mnoha lidí takto porovnává náš stav zde na zemi a budoucí stav nebeský. Když se ovšem podle zásady výkladu Písma Písmem podíváme na jiná místa, tento výklad dostane výrazné trhliny. Apoštol Pavel podobné příklady s dětmi užíval na více místech, ale nikde ho nevztáhl do protikladu s budoucím oslaveným stavem po vzkříšení těla. Vždy tím označoval stav nevyzrálosti, ze kterého je ovšem možné vyrůst již v tomto těle, případně ho použil na vystižení rozdílu mezi starozákonní a novozákonní církví (viz Řím. 2:20, 1. Kor. 3:1, Gal. 4:1-3, Ef. 4:14 – všude je použito stejné řecké slovo).

Zvlášť významný je verš 1. Kor. 14:20, který je v přímém kontextu s naším oddílem (ve skutečnosti totiž 12.-14. kapitola 1. listu Korintským tvoří jednotný a navazující celek): „Bratří, nebuďte děti v smyslu, ale zlostí buďte děti, smyslem pak buďte dospělí.“ Když tedy apoštol píše o dětinskosti a dospělosti, jedná se o případy, kdy lze oné dospělosti dosáhnout již zde na zemi a o kterou má tedy být usilováno – a dokonce je problém, pokud jí křesťané nedosahují! Je tedy na místě předpokládat, že když apoštol Pavel ilustruje příchod dokonalého a opuštění částečného rozdílem mezi dětským a dospělým, hovoří o něčem, co se děje (nebo z jeho pohledu bude dít) zde na této zemské pouti, a ne o tom, co se stane jednou v nebi – což opět poukazuje na chápání onoho ‘dokonalého’ jako dokončení kánonu Písma. Opačný výklad vytrhává text z kontextu Písma a jako takový by tedy měl být brán s podstatně větším podezřením.

Tváří v tvář

Druhá otázka je, co apoštol Pavel míní slovy o tom, že nyní vidíme jako v zrcadle, v podobenství (nebo v zastřeném zrcadle, jak by šel text také přeložit), a pak uvidíme tváří v tvář? Taková slova lze jistě vztáhnout jen na budoucí oslavený stav v nebi, kdy uvidíme Pána Ježíše na vlastní oči, či snad nikoliv? Inu, kde jinde v Písmu můžeme najít frázi ‘tváří v tvář’? Písmáci si jistě vzpomenou, že takto Písmo popisuje setkávání Mojžíše s Hospodinem: „A všecken lid vida sloup oblakový, an stojí u dveří stánku, povstávali všickni, a klaněli se každý u dveří stanu svého. A mluvíval Hospodin k Mojžíšovi tváří v tvář, tak jako mluví člověk s přítelem svým.“ (Ex. 33:10-11)

Pozorný čtenář Písma dobře ví, že tento text nelze chápat doslovně, že Mojžíš skutečně na vlastní oči viděl Boží tvář. „Boha žádný nikdy nespatřil.“ (1. Jan 4:12) Jasně to demonstruje ostatně i ona 33. kapitola Exodu, která následně popisuje, jak Mojžíš žádal vidět slávu Boží, což Hospodin vyslyšel, ale také Mojžíše varoval: „Nebudeš moci viděti tváři mé; neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal.“ (Ex. 33:20) To jasně ukazuje, že ono mluvení tváří v tvář nelze chápat doslovně, ale že je jim spíše vyjádřeno přímější, lepší, dokonalejší zjevení, jak také Pán Bůh sám osvědčuje: „Ústy k ústům mluvím s ním, ne u vidění, ani v zavinutí“ [nebo: v tajemstvích, v hádankách] a podobnost Hospodinovu spatřuje.” (Nu. 12:8)

Když tedy apoštol Pavel – veliký učenec a znalec Zákona – píše v kontrastu o podobenstvích (nebo tajemstvích, jak lze řecké slovo ainigma, enigma také přeložit) a vidění tváří v tvář, není snad nejpravděpodobnější, že zde odkazuje na Boží zjevení Mojžíšovi (které stálo také v kontrastu k viděním a podobenstvím, hádankám), a skrze tento příklad chce vystihnout a popsat zjevení lepší, dokonalejší, přímější a plnější, které se ovšem vztahuje na tento věk, což nás opět vede ke hledění na dokonalost celého, uzavřeného kánonu Písma? To, že výraz ‘tváří tvář’ myslí apoštol spíše obrazně (tedy podobně, jako je tomu v Exodu), naznačuje i to, že používá obrazného vyjádření – přirovnání k zrcadlu – v první části. Pravidla hermeneutiky nám říkají, že když je první část věty užitou spíše obrazného vyjádření, měli bychom stejně chápat i druhou část, aby byla zachována přirozená významová kontinuita.

Jasné zjevení již na této zemi

Zajímavou podobnost také najdeme ve slovu Pána Ježíše k učedníkům při příležitosti poslední večeře: „Toto v příslovích mluvil jsem vám; přijdeť hodina, když již ne v příslovích budu mluviti vám, ale zjevně o Otci svém zvěstovati budu vám.“ (Jan 16:25) Zde Pán Ježíš také nehovoří o budoucím nebeském stavu, ale o něčem, co se stane již zde na zemi, jak i učedníci potvrzují: „Řkou jemu učedlníci jeho: Aj, nyní zjevně mluvíš, a přísloví žádného nepravíš.“ (Jan 16:29) V tu chvíli to možná ještě nezažili v plnosti, ale již neprodleně jim bylo dáno aspoň částečně zakusit to, co jim Pán Ježíš zaslíbil a co se plně naplnilo ještě za jejich života – tedy ne až v nebi – když je Duch svatý skrze své puzení k psaní inspirovaných knih Nového zákona přímo uváděl ve všelikou, veškerou pravdu (viz Jan 16:13). Pokud ostatně máme dosáhnout plného poznání až v nebi a po celou dobu, co zde církev na zemi je, se musíme spokojit s částečným poznáním skrze podobenství, pak Pán Ježíš tento slib daný apoštolům, že je uvede do veškeré pravdy, nesplnil, což je důsledek, který spolu s tímto výkladem musíme naprosto odmítnout.

Apoštol Pavel psal že nyní – tedy v době, kdy nebyl ještě uzavřen kánon a zjevení Boží člověku nebylo kompletní – vidí jako v hádankách, ale pak uvidí tváří v tvář, tedy bez podobenství. (Uvažme jen, v kolika figurách Starý zákon hovoří!) Ani jemu, ač mu byla dána vskutku neobyčejná zjevení (viz 2. Kor. 12:7), nezjevil Duch svatý naprosto všechno, i on mohl (nebo by mohl) ještě mnoho co načerpat z obecných epištol Petrových, Janových, Jakubovy a Judovy, ze Zjevení nebo z evangelií. Porovnáme-li jeho slova s jinými částmi Písma, jak je také třeba činit, opět nám vychází, že nehovořil o stavu nebeském, ale o stavu zemském po dokončení Písem, čehož také toužebně očekával.

Marně se také rozpomínám na nějaký jiný text Písma a Nového zákona zvlášť, který by popisoval stav našeho poznání jako částečné poznání skrze hádanky a tajemství, to vše v opozici vůči přímému zjevení v nebi. Naopak pasáže o tom, že již zde na zemi se nám z milosti Boží dostává velmi jasného zjevení, není problém najít: „Jakož psáno jest: Čehož oko nevídalo, ani ucho slýchalo, ani na srdce lidské vstoupilo, co jest připravil Bůh těm, kteříž jej milují. Nám pak Bůh zjevil skrze Ducha svého.“ (1. Kor. 2:9-10; mimochodem, ani tento text nehovoří o nebi.) „My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.“ (2. Kor. 3:18)

Povšimněme si obzvláště, že zde apoštol opět zmiňuje zrcadlo i tvář, a přitom jasně hovoří o tom, co se děje zde na zemi; kontext se ve skutečnosti přímo vztahuje k Božímu Slovu, neboť apoštol Pavel porovnává stav Židů, kteří čtou Písma se zastřením, závojem na srdci, jelikož nechápou, že to vše hovoří o Pánu Ježíši, a církve, která skrze Ducha jasně a nepokrytě spatřuje tvář Páně a je tak proměňována – a kontext nám to nedovoluje vykládat jinak, než že slávu Páně spatřujeme skrze zjevení Božího Slova. Ani zde kontext Bible proto nepodporuje myšlenku, že ‘dokonalé’, ‘plné’ a ‘tváří v tvář’ odkazuje na nebeský stav, ale opět nás směřuje k chápání těchto termínů v souvislosti s Písmem svatým.

Poznám, jak jsem poznán

Na závěr 12. verše čteme o tom, že až přijde dokonalé, „tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu,“, a to v kontrastu s částečným poznáním. Toto se však již dozajista může vztahovat jen a jen na nebe, či snad ne? Inu, rozvažujme nad Písmem dále.

Za prvé musíme opět upozornit, že doslovný překlad je spíše ‘tehdy poznám, jak jsem také poznán’ (tak i KJV). Uvažujme tedy, co přesně to znamená. Apoštol píše, že tehdy pozná tak, jak ho zná Pán Bůh. A jak nás zná Pán Bůh? Inu, zcela dokonale, neboť On je naprosto vševědoucí, nic mu nemůže uniknout, vše zná do nejmenších detailů, do nejmenších podrobnosti a takovým způsobem, že Jeho vševědoucnost svou myslí ani nedokážeme postihnout a představit si ji. Pokud se tento text vztahuje na nebe, pak nás učí, že v nebi dosáhneme stejné vševědoucnosti, která je vlastní Pánu Bohu. Musí nám však být jasné, že tak tomu být nemůže. Ano, budeme v oslaveném stavu, budeme mít proměněná těla, nebudeme již zasaženi hříchem, ale nebudeme jako Pán Bůh, nebudeme zbožštěni, nedosáhneme vševědoucnosti. Vševědoucí nejsou ani andělé (Mt. 24:36), natožpak my lidé, oslavení či neoslavení. Ani toto se proto nemůže vztahovat na nebe, což nám opět poukazuje na výklad dokonalého jako dokončení kánonu Písma.

Je pravda, že ani dnes, kdy již máme kánon kompletní, neznáme a nechápeme zdaleka všechno. Pán Bůh nám však již v Písmu zjevil vše, co by bylo k plnému poznání třeba. Proroci v dobách se pilně snažili těmto věcem porozumět: „O kterémžto spasení bedlivě přemyšlovali a je vystihati usilovali proroci, kteříž o té milosti, jenž se vám státi měla, prorokovali, snažujíce se tomu vyrozuměti, na který aneb jaký čas mínil by ten, kterýž v nich byl, Duch Kristův, předpovídající o utrpeních Kristových a o veliké slávě za tím jdoucí, kterýmž zjeveno jest, že ne sobě, ale nám tím přisluhovali, což jest vám nyní zvěstováno skrze ty, kteříž vám kázali evangelium, v Duchu svatém seslaném s nebe.“ (1. Pt. 1:10-12)

Tito proroci vskutku usilovali plně poznat to, co nám bylo zjeveno, ale nemohli. Pán Bůh jim ukázal, že jim to v plnosti ještě nezjevil, že celé zjevení toho, co usilovali vystihnout, přijde až mnohem později, a to nám, kterýmž svým proroctvím sloužili. Bylo to plné zjevení, co jim chybělo k plnému pochopení. S námi to však není. Jistě, nechápeme z Písma zdaleka všechno a v praxi nedocházíme k dokonalému vystižení celé rady Boží. Není to ale již dáno neúplným zjevením, ale pouhou omezeností naši zdegenerované, hříchem zasažené a pokřivené mysli. Můžeme si postěžovat pouze sami sobě (viz Žd. 5:11-12); neohlížejme se tedy k nebi po dalších přídavcích k Božímu zjevení, jako by nám ještě Hospodin k našemu osvícení něco dlužil.

Pán Bůh ve své vševědoucnosti nechal do Bible napsat vše, co je třeba, abychom se mohli cele poznat takové, jaké nás zná a jaké nás vidí On sám: jako zvrácené hříšníky, naprosto ztracené a propadlé peklu, jejichž jedinou nadějí je dokonale svatý Boží Syn, Pán Ježíš Kristus; abychom cele poznali Jeho dílo spásy, Jeho zástupné vykupitelské dílo na Golgotě, Jeho hroznou smrt ale i slavné vzkříšení, Jeho přimlouvání se za nás a Jeho slavné kralování nad církví i celým světem; abychom poznali vzácnost a slávu našeho postavení před Bohem Otcem v Kristu, v Němž jsme omilostněni, ospravedlněni, posvěceni, přijati za syny, spolu s Ním za dědice slávy, a jednou budeme i oslaveni; a abychom cele poznali krásný, dokonalý a svatý charakter celé Boží Trojice. V Písmu je nám také zanecháno naprosto všechno, čeho je nám potřebí ke svatému a zbožnému obcování v osobním, rodinném i sborovém životě v tomto věku až do slavného příchodu Páně: „Jakož nám od jeho Božské moci všecko, což potřebí bylo k životu a ku zbožnosti, darováno jest, skrze známost toho, kterýž povolal nás k slávě a k ctnosti.“ (2. Pt. 1:3) V tomto smyslu skutečně poznáváme, jak jsme také poznáni. Pokud toho v praxi nedocházíme, je to jen a jen následek našeho hříchu.

To, co nyní zůstává

Na úplný závěr kapitoly čteme známá a často citovaná slova: „Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.“ Toto se nepochybně vztahuje na bytí zde na zemi, a jen na bytí zde na zemi, a to, dokud zde církev bude. Je pravda, že láska bude i v nebi – proto je z těch třech také největší – ale naděje a víra tam nebudou, ty se vztahují jen k tomuto životu. Víra se vždy orientuje na věci, které nevidíme, které fyzicky nezakušujeme: „Nebo skrze víru chodíme, a ne skrze vidění.“ (2. Kor. 5:7) Když něco vidíme, nemusíme už v to věřit. Když vás vidím, nemusím věřit, že přede mnou stojíte, to jednoduše vím. Stejné je to s nadějí: „Naděje pak, kteráž se vidí, není naděje. Nebo což kdo vidí, proč by se toho nadál? Pakli čehož nevidíme, toho se nadějeme.“ (Řím. 8:24-25) V nebi to, v co věříme a v co doufáme, již uvidíme. Víra a naděje tedy v nebi pominou, nebudou, ale na této zemi zůstávají jako naprosto nepostradatelná součást křesťanského života, a ba, mnohem více, jeho nezbytný základ.

Nyní se zamysleme. Ve verši 8 apoštol Pavel popisuje proroctví, jazyky a poznání jako něco, co pomine. Pokud mají charismatici pravdu, že pominou až v nebi nebo až přijde Pán Ježíš (je jedno, jak to pojmeme), pak z tohoto pohledu není vůbec žádného rozdílu mezi těmito dary a vírou a nadějí. Všechny s námi mají být po celou dobu, co zde na zemi církev je, přítomny, a všechny skončí, až se setkáme se svým Pánem tváří v tvář. Přes tuto elementární shodu nadpřirozené dary apoštol Pavel popisuje jako něco, co pomine, a víru a naději jako něco, co zůstává, tedy nejen trochu jinými slovy, ale skrze naprosté a úplné protiklady. Procharismatický výklad této pasáže proto nedává smysl.

Mnohem logičtější a podloženější je výklad, že apoštol Pavel zde dary a lásku, víru a naději dává do kontrastu – dary pominou, ale tyto tři budou na této zemi zůstávat až do konce, z čehož vyplývá, že ony dary pominou již zde na zemi, takže jsme opět u pominutí darů v souvislosti s dokončením kánonu.

Shrnutí výkladu 13. kapitoly

Uznávám, že na první přečtení se vskutku může zdát, že v druhé polovině 13. kapitoly apoštol Pavel porovnává nynější stav zde na zemi s budoucím oslaveným stavem v nebesích. (Tento oddíl tak vskutku patří k místům „nesnadným k vyrozumění“, jak o tom píše apoštol Petr, 2: Pt. 3:15.) Jenže zde nemáme jen 13. kapitolu, je zde celé Písmo, které je nutné brát jako celek a vzájemně porovnávat. Je mnoho pasáží, které se na první pohled zdají hovořit o něčem, ale když je porovnáme s jinými pasážemi a důkladně prozkoumáme, zjistíme, že první dojem byl mylný.

Apoštol Jakub například v 2. kapitole píše o Abrahamovi, že byl ospravedlněn ze skutků, když obětoval Izáka, a naléhá na čtenáře: „Vidíte-liž tedy, že z skutků ospravedlněn bývá člověk a ne z víry toliko?“ (Jk. 2:24) Kdybychom měli k dispozici jen tuto pasáž, mohli bychom snadno dospět k závěru, že k tomu, abychom byli ospravedlněni, musíme činit různé dobré skutky. V Písmu jsou však jiné pasáže, které ukazují, že takový výklad by nebyl správný. Apoštol Pavel o Abrahamovi píše: „Nebo byl-liť Abraham z skutků spravedliv učiněn, máť se čím chlubiti, ale ne u Boha. Nebo co praví Písmo? Uvěřil pak Abraham Bohu, i počteno jemu za spravedlnost.“ (Řím. 4:2-3) Také na mnohých jiných místech silně zdůrazňuje ospravedlnění z víry beze skutků.

Ve světle těchto pasáží jsme tak nuceni se na Jakubovu argumentaci podívat blíže a zjistíme, že Jakub má na mysli vskutku něco jiného, než ustavit doktrínu o ospravedlnění na základě skutků. Argumentuje totiž úplně jinou pasáží než Pavel, obětováním Izáka (Gn. 22), což se stalo až mnoho let poté, co se Pán Bůh Abrahamovi zjevil a ospravedlnil ho z víry bez skutků (Gn. 15:1-6). Když tedy Jakub píše, že tehdy, při obětování Izáka, se naplnilo Písmo, že uvěřil Abraham Bohu, a počteno jest jemu to za spravedlnost, očividně tím míní, že tehdy se v praxi potvrdila ta Písma, která čteme v 15. kapitole, čímž učí, že ten, kdo je ospravedlněn z víry, to musí dokázat v praxi skrze Pánu Bohu libé skutky. Když to vše tedy důkladněji zkoumáme, zjišťujeme, že Jakub neučí, že jsme ospravedlněni na základě skutků, ani Pavlovi neodporuje, ale při povrchnějším čtení by nám to mohlo uniknout.

Podobné to je s naší 13. kapitolou 1. listu Korintským. Až při podrobném zkoumání zjišťujeme, že první dojem je mylný, a až při pečlivém porovnání s jinými oddíly a skrze výklad Písma Písmem docházíme k závěru, že apoštol Pavel nechtěl vyjádřit, že proroctví pomine až v nebi, kde dosáhneme lepšího stavu poznání, ale že tyto nadpřirozené dary pominou, až přijde dokonalé – neboli ukončené – zjevení Boží, Písmo svaté Starého a Nového zákona. Jak jsme si ukázali, je to výklad, kde do sebe vše dobře zapadá, který nevede ve svých důsledcích k absurdním závěrům, ani nezápasí s nekonzistentnostmi, a který má silnou podporu v jiných částech Písma – to vše na rozdíl od výkladu, který pominutí odkládá až do nebe. Výklady Božího Slova s těmito parametry je na místě přijímat a preferovat oproti těm, které je postrádají.

Jsem si dobře vědom, že otázka pominutí duchovních darů je ještě širší a komplexnější a mohli bychom ji rozebírat i z jiných úhlů. Můžeme mluvit o úloze zázraků jako doprovodných znamení Božího zjevení a potvrzení těch, kteří jej přinášejí (Ž. 74:9, Žd. 2:2-4 apod.) nebo o významu textů, které se nadpřirozenými dary zabývají – např. 14. kapitoly 1. listu Korintským – pro dnešek. V zájmu zachování aspoň trochu rozumného rozsahu článku se však těmito otázkami zde již nebudeme zabývat (možná někdy v budoucnu).

Závěr

Křesťané dnes mnohdy nechtějí přijmout biblickou cessacionistickou pozici, neboť mají pocit, že nemít nadpřirozené dary – ať už proroctví, jazyky či cokoli jiného – znamená být o něco ochuzen, nemít plnost prvotní apoštolské církve. Jak jsme si však ukázali, proroctví a jazyky apoštol Pavel přirovnával k dětským věcem (1. Kor. 13:11). To znamená, že nepřinášely plné zjevení, ale jen částečky, a plné zjevení kompletního Božího Slova – jehož vztah k nim je jako vztah zralých, plných dospělých věcí k neúplným věcem dětským – je převyšuje a má mnohem větší hodnotu.

Pán Bůh nedával proroctví jen proto, aby lidem řekl dopředu, co se stane, i když je tento aspekt proroctví důležitý (viz Iz. 44:6-8). Skrze proroctví zjevoval lidem sám sebe, jaký je, co od od člověka očekává (zejména pokání) a co pro člověka dělá. Nyní je však Boží sebezjevení člověku zde na zemi dokonané: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého.“ (Žd. 1:1) A skrze dokončení Nového zákona je nám dána plná, ve všech směrech dokonalá a naprosto postačující zpráva o Pánu Ježíši, Synu Božím, abychom skrze Něj plně poznali Otce (Jan 1:18, 14:7-10 apod.).

Další zprávy, další zjevení Boží proto v souladu s učením 13. kapitoly a dalších míst již nemáme očekávat. Jan Kalvín dokonce píše: „[V Kristu] jsou skryti všickni pokladové moudrosti a známosti (Kol. 2:3) v takové hojnosti a bohatství, že jak doufat, tak usilovat o nové přídavky k těmto pokladům znamená vskutku vzbouzet hněv Boží a podněcovat jej vůči nám.“ Podobně výstižně nám tuto pravdu ukazuje vzácná duchovní píseň Jak pevný to základ:

„Jak pevný to základ o vykoupení
Bůh položil pro vás ve svém zjevení!
Co více má říci, než řekl již vám,
jímž útočištěm jest jen Pán Ježíš sám?“

Na závěr poslyšme slova Johna Greshama Machena, známého amerického teologa 1. poloviny 20. století: „Ačkoliv v přítomném věku nám již není dáno nových nadpřirozených zjevení, bylo by velkou chybou znevažovat období, ve které žijeme. Toto období je obdobím Ducha svatého; ba, absence nových zjevení je sama o sobě v jistém smyslu znamením slávy – je to známka úžasného dokončení Božího počátečního daru své církvi. V dobách Starého zákona byla proroctví, neboť Boží vykupitelský plán byl stále v procesu odhalování; my však jsme dědicové věků a máme Spasitele samotného. V dramatu vykoupení zbývá již jen jeden velký akt – mocné, pohromu přinášející zjevení Páně ve slávě.

Prozatím máme Ducha svatého a máme také Písma Starého a Nového zákona, které si Duch svatý používá. Mnoho škody bylo bylo v církvi napácháno falešnými představami o „svědectví Ducha“; někdy se předpokládalo, že nás Duch svatý učiní na Bibli nezávislými. Opak je pravdou. Duch svatý je Duchem pravdy. Nepopírá jedné generaci to, co řekl jiné. Neprotiřečí Písmům, které sám dal. Naopak, to, co dělá, je, že dává slovům Písma zářit nebeským světlem a žhnout v lidských srdcích. Tato Písma jsou vložena do vašich rukou. Nemůžete říci s dávnými proroky: „Pán Bůh ke mně mluvil přímo a nezávisle; neodvolávám se k žádné vnější autoritě, když mluvím, je to: ‘Tak praví Hospodin’.“ Můžete udělat ale něco jiného. Můžete vystoupat po schodech vaší kazatelny, důstojně otevřít Bibli na pultu, modlit se k milostivému Duchu, aby objasňoval slova, která budete mluvit, a tak otevírat nuzným lidem Slovo Boží.“ Amen i amen.

1 komentář Přidej

  1. David Kohout says:

    Od té doby,co byl dokončený kánon Písma a církev byla pevně ustanovena, tyto nadpřirozené dary zcela pominuly. —Jonathan Edwards, Láska a její ovoce, 29

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: