Když Pán Ježíš Kristus, Beránek Boží z pokolení Judova, zlomil pátou pečeť té veliké knohy, viděl apoštol Jan viděl „pod oltářem duše zmordovaných pro slovo Boží a pro svědectví, kteréž vydávali“ (Zj. 6:9). Mezi nimi mohl spatřit nepochybně mnoho nám dobře známých osobností jako mistra Jana Husa, Williama Tyndalea, Hugh Latimera, Nicolase Ridley, Thomase Cranmera a dalších, jejichž jména jsou vyryta v historii zlatými písmeny. Vedle nich však stáli mnozí, o kterých známe jen málo, snad jméno, nebo vůbec nic. Pánu Bohu však známi jsou, a jistě nepřišli o svou odměnu.

Písmo svaté vyzývá lid Boží, aby vzpomínal na vůdce své, kteříž mu mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následoval jejich víry. Těch, kteří zpečetili svůj život a víru obětí nejvyšší, totiž svým životem, by se ono vzpomínání přirozeně mělo týkat obzvláště. S ohledem na výročí popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, od které již brzy uplyne plných 400 let, je vhodné si některé z nich připomenout, a to nejen ty nejznámější, jako Budovce, Šlika, Haranta či Jessenia, ale i ostatní z nich – nyní konkrétně měšťany Nového Města pražského Tobiáše Štefka z Koloděj a Valentina Kochana z Prachové.

Tobiáš Štefek z Koloděj pocházel z Náchodu – kdy se přesně narodil, nevíme. V mládí byl ve službách bohatého a významného šlechitckého rodu Smiřických ze Smiřic, nejprve jako vychovatel dětí a později jako správce jeho panství. Někteří ze Smiřických měli kontakty v Heidelbergu na tamní kalvínské univerzitě, proto k nim měl Štefek přirozeně blízko.

Měšťanem Nového Města Pražského se stal v roce 1611. V roce 1612 byl zvolen mezi defensory konsistoře a university v Praze. Do čela stavů – konkrétně na pozici direktora městského stavu – se dostal zejména kvůli kalvínské orientaci a právě vztah se Smiřickými. Jako direktor městského stavu spolupodepisoval konfederaci učiněnou s jinými zeměmi, hlasoval pro zavržení krále Ferdinanda II. a podporoval zvolení Fridricha Falckého českým králem. Je zajímavé, že byl 4x ženatý – ne, že by se snad někdy rozvedl, třikrát ovdověl. Měl celkem 4 děti, jeho synové museli po otcově popravě do exilu.

Valentin Kochan z Prachové se narodil roku 1561 ve Strakonicích. Na univerzitě získal titul mistra svobodného umění. Od roku 1609 působil ve funkci direktora, posléze se stal i defenzorem, tj. voleným obráncem náboženských zájmů českých protestantských stavů. Za krátké vlády Fridricha Falckého působil Kochan jako písař a purkmistr Nového Města pražského. Podobně jako Štefek byl poměrně zámožný, vlastnil dokonce Sweerts-Sporckův palác.

Kochan byl popraven jako první z měšťanského stavu, v celkovém pořadí jedenáctý. Je zaznamenáníhodné, že chtěl, aby byl na popravišti přítomen jeho malý syn. Dnešní člověk by se patrně bránil všemi možnými způsoby, aby dítě vidělo takovou hroznou smrt, ale Kochanovi šlo o věčný prospěch synovy duše, a chtěl, aby si jeho potomek dobře vryl do paměti, nejen jak, ale hlavně za co otec umíral, a aby se pak po něm držel se jeho spásné víry v Krista a neodstupoval po papeženských duši ničících bludech. V tomto záměru mu však zabránili a syna k němu nepustili. Po jeho popravě manželka i se sedmi dětmi odešla do exilu.

A nyní již čtěme, jak mučednickou smrt obou z nich zaznamenal Jan Amos Komenský ve své knize Historie o těžkých protivenstvích církve české:

Tobiáš Štefek z Koloděj, měšťan Nového města pražského

I ten pro smysli své spůsobnost od stavů za direktora zvolen byl, muž mysli pokojné a pobožnosti neošemetné, kterýž čas vězení svého téměř jen v slzách a vzdychání trávil.

Před smrtí řekl: „Můj milý Pán Bůh ráčil mi dávati všecko dobré v celém živobytí mém; nyní pak dává mi píti kalich utrpení. Jist jsem tím, že to činí k mému dobrému, abych skrze žalostivou a ohavnou smrt tou úzkou cestou přišel do království nebeského. Jáť jsem sic nezasloužil toho, aby mne s těmi vzácnými lidmi korunou mučedlnickou poctiti ráčil, ale když se tak jeho Božské milosti líbí; budiž mu ze všeho věčná čest i chvála.“

Když na něho zavoláno bylo, sepna ruce a do nebe tváří velice pokornou, obličejem smutným a očima slzavýma pohleděv, řekl: „Můj milý Spasitel umíraje pro mne, zvolal: Otče, ne jak já chci, ale jak ty chceš, děj se vůle tvá! A což já, červ bídný, prach a popel, mám se vůli jeho protiviti? Odstup to. Aj jdu, můj milý Bože poslušně. Prosím, smiluj se nade mnou, sejmi a shlaď všecky hříchy a nepravosti, a nenechávejž na mně poškvrny ani vrásky k odsouzení. Očisť mne, Bože, yzopem, a očištěn budu; obmyj mne krví Krista Ježíše, Syna tvého milého, a nad sníh zbílen budu.“

Tu kněz Jan vida jej tak truchlivého, potěšoval ho z slova Božího, načež on odpověděl: „Maličko ještě, a aj, setře Pán všecky slzy z očí mých, odejme pláč a kvílení, bolest i naříkání, a dá mi radost věčnou.“

A tak šel s velikou pokorou a vzdycháním, ne bez naděje; kdež s mnohými modlitbami ducha svého Bohu oddal.

Valentin Kochan z Prachové, měštěnín Nového města pražského

Muž byl učený a svobodných umění magister, mající let okolo šedesáti, Nového města. pražského písař. Ten, že pod Rudolfem učiněn byv konsistoře akademie pražské defensorem, když v létu 1617. Ferdinand na království se tiskl, od Pražanů mluvil a protestoval, že žádným spůsobem bez Moravanů a Slezáků král volen, mnohem méně korunován býti nemůže, v takovou upadl nenávist, že brzo za tím z povinnosti písařské na Novém městě složem potom pak, že i direktorství na sobě měl, za hodného smrti uznán byl.

Kněze Rosacia k sobě povolav, aby mu večeří Páně posloužil, žádal, a na ty kteříž učiněného mezi stavy pod obojí porovnání nehrubě sobě vážili a pro nějaký v slovích a ceremoniích rozdíl nesvornost a nenávist plodíce, k těmto antikristským tragediem napomohli, mnoho naříkal.

Po všecken vězení svého čas mnohými pobožnými a moudrými řečmi sobě i jiným dobré mysli dodával. Mezi jinými málo před smrtí povědění sv. Pavla, že naše obcování jest v nebesích, vykládav, pověděl, že věřící zde na zemi v těle živi jsouce, obcováním v nebi již jsou, na zemi že jich není než stín, sami v v skutku již s Kristem kralují na výsostech. Mnohem tedy víc že duše od těla oddělená hned s Kristem bude, aby ani myšleno jináče býti nemohlo.

Jda na popravní theatrum řekl: „Dej mi, Bože, abych tmavé údolí smrti projda, ihned v zemi živých tebe uhlédal. Však víš, můj Bože, že jsem slovo tvé miloval.“ V tom zpíval z žalmu 16. poslední verš:

„Ty mne na cestu k věčné radosti
sám uvedeš, můj Pane, bez meškání,
bych se těšil již v ustavičnosti
v přeradostném tváře Tvé spatřování,
po pravici Tvé, se vší svatou říší,
užívaje na věky Tvých rozkoší.“

A přijda na theatrum, říkal slova Simeonova: „Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji, neboť jsou viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před obličejem všech národů.“ Naposledy poklek, vysokým hlasem (latině) říkal: „V ruce tvé Pane, poroučím ducha mého, vykoupil jsi mne, Bože pravdy!“ A tak život svatě zavřel.