Google

Křesťané, přestaňme se nenávidět!

Datum:Březen 21, 2016
Komentáře
Přidej

„Nebudeš nenáviděti bratra svého v srdci svém.“ (Leviticus 19:17)

Apoštol Pavel varoval Timotea, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční. V historii církve již nastaly velmi zlé časy takřka všeobecného úpadku, kdy ustydla láska mnohých a kdy vztahy mezi křesťany ani zdaleka nereflektovaly tu lásku, podle které – jak řekl Spasitel – svět pozná Jeho pravé učedníky. V málokterých dobách se ovšem mezi vyznávajícími evangelikálními křesťany, kteří by se hlásili k biblickému učení o nutnosti pokání a znovuzrození, rozšířila tak všeobecná vzájemná nenávist. A do této dnešní doby nám zní Boží varovný příkaz, abychom se takových postojů k bratřím a sestrám vyvarovávali.

Jak ten příkaz uchopit dnes?

Už při těchto úvodních větách se ovšem mnozí zarazí. Jak to, že málokdy v minulosti panovala v církví taková nenávist, jako dnes? Což není vzájemná láska vedle jednoty dnes z kazatelen i jinde nejskloňovanějším slovem? Což křesťané v ekumenickém hnutí již neodložili vzájemné teologické spory a konfesní nevraživosti, aby společně a sjednoceně, nakolik to jen v rámci mezidenominačních vztahů lze, kráčeli za Kristem? A nebyla právě láska hlavním motivem toho všeho? Naopak, jistě mezi křesťany různých církví a proudů nikdy nepanovala taková vzájemná láska, respekt a tolerance!

Abychom na takové námitky odpověděli, podívejme se, co přesně Hospodin mínil, když Božímu lidu vydal příkaz úvodního verše. Na prvním místě musíme zdůraznit, že se jedná o slovo platné i pro dnešní církev. Za prvé je pošetilé argumentovat, že normy Mojžíšova zákona jsou pro křesťany irelevantní; i kdybychom však takovým řečem obecně dopřávali sluchu, zrovna tento verš je platný v každém případě. Obsahem hned následujícího verše je to, co Pán Ježíš sám označil za druhé největší přikázání: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ A verš 17 je bezesporu obsahově spojen s následujícím. Platí-li pro dnešní křesťany verš 18, jakože jistě platí, musí pro ně nutně platit i tento. A jak zní celý verš 17? „Nebudeš nenáviděti bratra svého v srdci svém; svobodně potresceš bližního svého, a nesneseš na něm hříchu.“ Pán zde sám vysvětluje, co má na mysli. A pokud dobře porozumíme, proč zde říká, co říká, pochopíme i, jak je to s nenávistí mezi křesťany dnes, a zdali se dnešní doba vskutku vyznačuje nenávistí mezi křesťany.

Pán Bůh zde skrze Mojžíše dává do přímé souvislosti nenávist vůči bratrům a (odmítnutí) jich napomínat v případě, kdy zhřeší. V kontextu se zdá, že se na prvním místě míní hřích přímo proti nám, i když by se význam verše neměl omezit jen na toto, což platí zejména pro vůdce a pastýře Božího lidu, kteří musí dbát nad tím, aby napravovali ty, kteří jsou zachváceni v nějakém pádu (viz Gal. 6:1-2). Hospodin zde tak předkládá něco velmi podobného, co později učil Spasitel: „Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého“ (Mt. 18:15). Z toho vyplývá, že když se zde hovoří o nenávisti, nemíní se jí nějaký subjektivní pocit. Subjektivně pociťovaná nenávist a odmítnutí napomínání bližního není něco, co bychom spolu spojovali. Jak tomu tedy rozumět?

Osvětlující pasáž z Přísloví

V uvedené otázce nemusíme ovšem dlouho tápat, neboť Písmo vysvětluje samo sebe. Podobný verš, byť zasazený do jiného vztahového kontextu, nalezneme v Přísloví: „Kdo zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého; ale kdož ho miluje, za času jej tresce“ (Př. 13:24). Zde Šalomoun jistě nechce vyjádřit, že důvodem, proč kdo odmítá své děti fyzicky trestat, je, že vůči nim subjektivně pociťuje nenávist. Často by takoví rodiče dokonce tvrdili opak, že své děti tak milují, že by jim nikdy nedokázali naplácat. Proč tedy Písmo tyto dvě věci, nenávist a zdržování metly, dává do přímé souvislosti?

Podstata nenávisti spočívá v tom, že člověk, kterého ovládne, chce druhému učinit to nejhorší, co může, často jej i zabít (a když se to neodváží provést, aspoň po tom touží a představuje si to). Kain nenáviděl Abele, a zabil jej na poli; Ezau pojal v nenávist Jákoba, který jej připravil o požehnání, a též si uložil jej zabít; Josefovi bratři jej pro nenávist chtěli také zabít, a nakonec jej pro ohledy na otce „jen“ prodali do otroctví; Aman pro nenávist vůči Mardocheovi usiloval vyhladit celý židovský národ; a nakonec, farizeové tak nenáviděli Pána Ježíše, že Jej nechali ukřižovat.

Když Písmo v souvislost s (ne)trestáním dětí hovoří o nenávisti, činí tak s ohledem na praktické výsledky, a ne subjektivní postoje. Subjektivní postoj zde není relevantní; ať už by netrestající otec svůj vztah k dětem popsal jakkoliv, i kdyby popisoval svou lásku k nim těmi nejzanícenějšími a nejlíbeznějšími slovy, na verši to nic nemění, pořád platí, že „kdo zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého.“ Výsledek je totiž, jako by jej nenáviděl. A proč? I na to Boží Slovo odpovídá: „Neodjímej od mladého kázně; nebo umrskáš-li jej metlou, neumřeť. Ty metlou jej mrskávej, a tak duši jeho z pekla vytrhneš“ (Př. 23:13-14). „Tresci syna svého, dokudž jest [o něm] naděje, a k zahynutí jeho neodpouštěj [jemu] duše tvá“ (Př. 19:18).„Bláznovství přivázáno jest k srdci mladého, [ale] metla kázně vzdálí je od něho“ (Př. 25:15).

Každý člověk bez výjimky je z přirozenosti blázen, to jest, blázen v biblickém slova smyslu, bezbožník, který jen co začne brát rozum, oddá se hříchu a ve své zaslepenosti s radostí a ochotně utíká rovnou do pekla. Není-li zastaven, nezdrží-li ho jeho rodiče skrze patřičnou kázeň z této cesty (aspoň natolik, nakolik lze člověk zdržet od hříchu před jeho obrácením a znovuzrozením), pak takový po oné široké cestě nemůže dojít jinam, než do pekla, kde je pláč a škřipění zubů. Nic horšího se člověku nemůže stát. Než se dostat do pekla, to je lépe i přijít o nohu nebo o ruku, jak zdůraznil sám Kristus. A z toho pohledu vskutku můžeme říci, že když rodiče neudělají nic pro to, aby své dítě zastavili na cestě do věčného zahynutí, je to jako by jej nenáviděli. Nic horšího mu už udělat nemohou – doslova.

Největší projev lásky

V tomto smyslu hovoří o nenávisti Pán Bůh i v 19. kapitole 3. Mojžíšovy. I v tomto kontextu jde více o praktický výsledek než subjektivní pocit. Hospodin přikázal, aby mezi Jeho lidem panovala láska; nemínil však lásku tělesnou, často až opičí, ale lásku nebeskou, duchovní, která pamatuje na to, co je pro druhé vskutku nejlepší, nejlepší z pohledu věčnosti. A nejlepší je být uchráněn hříchu, a nebo, zamotal-li se kdo v jeho sítě, být z ní vytržen. I láska Pána Ježíše k nám se na prvním místě projevila v tom, že nás přišel vysvobodit z hříchu – z jeho viny, odsouzení, ale i moci a naposledy, při našem oslavení, i od přítomnosti hříchu. V tom musíme svého Mistra následovat i my.

Nejinak smýšleli i apoštolové. Pavel varoval: „Viztež, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého, ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokudž se dnes jmenuje, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hřícha“ (Žd. 3:12-13). Hřích oslepuje a zatvrzuje. Jestliže upadneme do hříchu a nečiníme pokání, pak si na svůj hřích zvykneme, přestaneme vnímat jeho nebezpečnost a nutně to s námi půjde k horšímu. Jak řekl puritán Thomas Manton, nejdřív hřích spácháme, pak jej obhajujeme, a nakonec se jím budeme chlubit. Bez pomoci a napomenutí bratří se často ku činění pokání neprobudíme a nevzpamatujeme. A neprobudíme-li se v takovém smutném stavu ku činění pokání, zcela jistě ztroskotáme u víře a poneseme si dlouhodobé, pokud ne přímo věčné následky. Jak řekl John Bunyan, jedna trhlina potopí loď, a jeden hřích zničí hříšníka.

Pro úplnost k tomu dodejme, že když jsou křesťané voláni pro jejich věčné dobro napomínali své bratry a sestry, aby jim pomohli se vymanit z osidla hříchu, musí si dávat trojnásobně pozor sami na sebe, aby sami neupadli v totéž, jak varuje apoštol Pavel v Galatským (viz níže). Pán Ježíš řekl, ať nejprve vyjmeme břevno ze svého oka, než budeme vyjímat mrvu, třísku z oka bratra svého; a je bezpečné a patřičné vyjmout byť i jen mrvu, třísku ze svého oka, než vyjmeme dokonce i břevno z oka svého bratra.

Láska a biblická kázeň

Náš Bůh ve své nekonečné moudrosti připravil pro církev nástroj, jaký užívat v případech hřešících křesťanů, kterým pro nekajícnost hrozí zatvrzení oklamáním hřícha. Vedle vzájemného napomínání je to biblická kázeň – ta kázeň, kterou důsledně praktikovala stará Jednota bratrská, a pro kterou ji obdivovali i reformátoři. Kázeň, která může ve smutnějších případech vést i k vyloučení ze sboru, je dnes ovšem velmi nepopulární; často se proti ní argumentuje právě láskou (a u napomínání tomu není jinak). Láska, která se staví proti napomínání, kázání o hříchu a biblické kázni, není ovšem tou duchovní láskou, k níž nás vede Boží Slovo, ale pozemskou láskou opičí.

Což Pavlovi scházela láska, když psal „bratří, by pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu, vy duchovní napravte takového v duchu tichosti, prohlédaje sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušín“ (Gal. 6:1)? To dozajista nikoliv. Vždyť hned poté dodává: „Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův.“ A copak zákon Kristův není zákonem lásky? Dozajista je. I tvrdá apoštolova slova o vyloučení hříšníka z Korintského sboru v sobě lásku nepostrádají: „Naprosto slyšeti, že jest mezi vámi smilstvo, a to takové smilstvo, jakéž se ani mezi pohany nejmenuje, aby někdo měl manželku otcovu. (…) Já zajisté, ač vzdálený tělem, ale přítomný duchem, již jsem to usoudil, jako bych přítomen byl, abyste toho, kterýž to tak spáchal, ve jménu Pána našeho Jezukrista sejdouce se spolu, i s mým duchem, s mocí Pána našeho Jezukrista, vydali takového satanu k zahubení těla“ (1. Kor. 5:1-5) Jak to však můžeme tvrdit, když Pavel dotyčného podle svých slov „vydal satanu“? Jednoduše; proč měl být vydán satanu, to jest, vyloučen z církve? „Aby duch spasen byl v den Pána Ježíše.“ Pavlovi šlo o věčné, tedy nejvyšší dobro onoho provinilce – a není snad toto projevem pravé lásky Boží?

Na nebezpečí hřícha a na to, jak napomínání (do čehož spadá i církevní kázeň, jakožto další stupeň podle Mt. 18:15-17) úzce souvisí s láskou, poukazuje v komentáři k našemu textu i Matthew Henry: „Zvažme (1.) vinu, které se vystavujeme; je zde vyložena jako nenávist k bratru. Často říkáme, „Ten a ten je přítel, kterého miluji, a proto jej nezneklidním tím, že mu řeknu o jeho nedostatcích,“, ale měli bychom raději říkat, „a proto mu prokážu laskavost a řeknu mu o nich.“ Láska přikrývá hřích před jinými, ale ne před hříšníkem. (2.) Škodu, kterou způsobujeme nenapomínáním: snášíme na něm hřích. Musíme pomoci oslu nepřítele, který padá pod jeho břemenem, ale neměli bychom pomoci duši přítele? (Exodus 23:5) A tím, že na něm snášíme hřích, jsme v nebezpečí, že poneseme hřích kvůli němu, jak se verš dá také přeložit. Netrestáme-li, nenapomínáme-li neužitečné skutky tmy, obcujeme s nimi a stáváme se spoluviníky ex post facto, po vykonaném skutku (Efezským 5:11). Je to tvůj bratr, tvůj bližní, o koho zde jde; a by to Kain, kdo řekl, zdaliž jsem já strážným bratra svého?

Hrozivé důsledky

To nejhorší, co se může křesťanu přihodit, není soužení a pronásledování. Nejhorší je upadnout do hříchu a setrvávat v něm. Reformátor Johannes Oecolampadius dokonce řekl: „Je pro nás lépe umřít, než být přemoženi pokušením.“ Věděl dobře, co říká. Nikdy nelze říci dopředu, jak člověk, co pokušení podlehl a odkládá návrat ke Kristu a vyznání hříchu, nakonec dopadne, jestli bude z milosti Boží činit pokání, nebo se zatvrdí a ztroskotá ve víře (čímž prokáže, že nikdy nebyl spasen). Být od toho uchráněn je veliká milost a dobrodiní.

Kolik mladých lidí dopadlo velmi špatně, protože bratři a sestry okolo nich příliš dlouho ignorovali či omlouvali nějaké jejich odklonění! Mohli bychom hovořit o nejednom smutném případu, kdy si mladý křesťan začal vztah s nevěřícím protějškem, a ostatní v církvi (včetně staršovstva) to nechali být, neřešili to, doufajíce, že to nějak dobře dopadne, hlavně aby se dotyčný po napomenutí neurazil a neodešel ze sboru. Tak se propásla příležitost, kdy byla nějaká naděje, že by napomínání a kázeň mohly mít efekt, a došlo právě k onomu zatvrzení oklamáním hřícha, před kterým varuje apoštol v listu Židům, a když se poté věc konečně začala řešit, protože už zkrátka zašla moc daleko, bylo pozdě; dotyčný už si nedal říci, skutečně se urazil a odešel ze sboru. Když odkládáme napomínání a biblickou kázeň s obavami, aby kvůli tomu hřešící křesťan neodešel, jenom tím připravujeme půdu pro to, aby takový později skutečně odešel. Je pravda, že někdy se člověk po napomenutí urazí a opustí sbor hned; v takových případech však nelze pomoci nijak, ty skončí odchodem tak jako tak. Nebo k odchodu nedojde, ale pro tolerování hříchu se hříchem nakazí celý sbor, a následky jsou tedy ještě horší.

Vyznávající křesťané, kteří nedbají na biblickou církevní kázeň nebo proti ní dokonce brojí, jen ukazují, jak neduchovně smýšlí, a jak postrádají tu pravou lásku Boží, kterou nám přikazuje Pán Ježíš: „Totoť jest přikázaní mé, abyste se milovali vespolek, jako já miloval jsem vás“ (Jan 15:12) Kristus sám se nikdy nezdržel napomínání, když viděl, že to Jeho učedníci potřebuji. Petrovi dokonce řekl: „Jdi za mnou, satane, ku pohoršení jsi mi“ (Mt. 16:23). Takto nenapomínají ani ti nejpřísnější křesťané. A o lásce Pána Ježíše k Petrovi nemůže nikdo pochybovat.

Závěr

Vidíme, že oč více se o lásce dnes mluví, tím méně se praktikuje – hovoříme-li aspoň o té pravé lásce, o které hovoří Písmo, o lásce Boží> takové, jaká je, a ne jakou si ji vysnili bláhoví vyznávající křesťané, neduchovní, sentimentální, opičí, která nevnímá skutečné duchovní potřeby sebe ani druhých. Jestliže se můžeme klidně dívat, jak se náš bližní sám ničí, a nic se s tím nepokusíme učinit, pak jej opravdově nemilujeme. Vskutku, patřičněji můžeme říci, že jej nenávidíme, jak ostatně hovoří Pán Bůh sám v našem verši, a to bez ohledu na to, zda to subjektivně (ve své ignoranci) myslíme dobře.

Takové postoje v dnešní době „tolerance“ vůči všemu, hřích nevyjímaje, v církvi dnes jen bují, a stále se rozmáhají. Biblická kázeň se opouští a hájí se hrůzy dříve nemyslitelné, to vše s odvoláváním se na lásku. Chce-li ovšem lid Boží vskutku prospívat, růst a těšit se Božímu požehnání, musí tuto falešnou lásku, která je ve skutečnosti – podle Písma samého – nenávistí, opustit. Každý čtenář Bible, který si nelže do kapsy, ale poctivě jej studuje, musí uznat, že takovou „lásku,“ která toleruje nevyznaný hřích, nejenže Boží Slovo nepodporuje, ale zcela zavrhuje. Ani u Hospodina samého nic takového nenalezneme. Ano, Jeho láska nemá hranice a není žádného příliš hříšného, aby nemohl prosit o odpuštění, a dostane se mu ho. Ale Boží odpuštění není bez pokání. Pán Bůh hřích nikdy jen tak nepřejde, nikdy nad ním nepřivře oči. Důkazem je sám umírající Kristus na kříži, když Mu byl přičten náš hřích.

Dnes více než kdy dříve musíme volat: „Křesťané, přestaňme se nenávidět! Navraťme se k biblické kázni!“ To, co ve své lásce činí Pán Bůh, se nemusí a nemůže stydět praktikovat Jeho církev. „Kohož miluje Pán, tohoť tresce, a švihá každého, kteréhož za syna přijímá. Jestliže kázeň snášíte, Bůh se vám podává jako synům“ (Žd. 12:6-7). Jen naprostý zaslepenec může považovat biblickou církevní kázeň za něco, co je v rozporu se vzájemnou láskou. Kéž dá Pán sám milost své vyznávající církvi, aby prohlédla, uviděla, kam klesla, činila pokání a navrátila se ke skutkům prvním – mezi něž bezpochyby patří i praktikování biblické kázně.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: