Google

Trvalost čtvrtého přikázání

Datum:Duben 30, 2014
Komentáře
Přidej

Když se to vezme do důsledku, spory ohledně platnosti Desatera pro křesťany jakožto měřítka svatého života, o který má Boží lid ve víře a z moci Ducha Svatého usilovat, se ve své podstatě vlastně týká jen oddělení jednoho dne ze sedmi – záměrně neříkám soboty – pro bohoslužbu (možná by byly spory i o druhé přikázání v kontextu obrázků Pána Ježíše, ale to již spíše jako marginálie). Když dnes někdo v církvi poukáže na přikázání nezabiješ, nesesmilníš, nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo, cti otce svého i matku svou a podobně, asi nikdo nenamítne, že nežijeme pod zákonem, ale pod milostí. Nicméně když někdo řekne, že neděli coby den Páně by křesťané měli plně oddat Hospodinu a nevěnovat se práci či svým zálibám, neuslyší patrně nic jiného než slova o zákonictví.

Málokdo si dnes asi uvědomuje, že jestliže je zachovávání dne Páně a učení o jeho trvalé (principiální) platnosti zákonictvím, pak ještě před 100, 150 lety církev překypovala samými zákoníky. Těžko tak nalézt nějakého velkého Božího muže a kazatele minulosti, který by za tímto Božím přikázáním nestál. (Je pravda, že někteří, jako např. John Bunyan nebo Richard Baxter sice učili, že starozákonní sabat z Desatera se už na křesťany nevztahuje, ale dávali velký důraz na novozákonní den Páně, takže se od ostatních v praxi nelišili.) Mistr Jan Hus, Jan Amos Komenský, Matthew Henry, George Whitefield (ten, když hovořil o tom, jaký byl před svým obrácením, zmiňoval mezi svými hříchy právě i nedodržování dne Páně), John Wesley, Jonathan Edwards, D. L. Moody, Charles Spurgeon, J. C. Ryle a další učili své posluchače, aby podle čtvrtého přikázání světili den Páně a oddělili jej k bohoslužbě.

Tyto muže a evangelisty lze jen těžko obvinit z povrchního chápaní evangelia a Božího Slova a mávnout nad nimi rukou, že byli ještě napůl v temnotě a nerozuměli vztahu Zákona a milosti. Zvlášť v dnešní době takřka všeobecné ignorance a neznalosti Písma (jak aktuálně nám zní slovo z Oz. 4:6!) by v sobě měl každý najít dost pokory, aby se aspoň zastavil a zamyslel nad tím, na základě čeho se tito muži drželi svého přesvědčení. Tento článek se tedy bude zabývat tím, jaké biblické důvody pro držení neděle, dne Páně, jako křesťanského sabatu církev má.

O jaký sabat zde jde

Abychom se od počátku vyhnuli nedorozumění, které by mohlo vyvstat, je třeba zdůraznit, že zde nejde o uvádění církve pod otrocké jho a o takové svěcení, které se vyskytlo mezi zákoníky a fariezji, jehož výsledkem bylo například ono známé počítání kroků, kolik může člověk v sobotu ujít. Svěcení dne Páně, o které zde jde, vystihuje například Westminsterský delší katechismus: Sabat, neboli den Páně, má být svěcen skrze svaté odpočinutí po celý den, nejen od těch skutků, které jsou po vše časy hříšné, ale i od takových zemských zaměstnáních a zábav, které jsou po jiné dny povoleny, a s potěšením jej po celý čas trávení (mimo toho, co je nutné pro skutky nezbytnosti a milosrdenství) ve veřejné a soukromé bohoslužbě, pro kterýž cíl máme připravit naše srdce, a s takovou prozíravostí, pečlivostí a střídmostí si rozložit a patřičně uspořádat své zemské záležitostí, abychom byli svobodnější a připravenější pro povinnosti tohoto dne.

Hříchy zapovězené čtvrtým přikázáním jsou: všechna opomenutí vyžadovaných povinností, všechno lhostejné, nedbalé a neužitečné jich vykonávání, a unavenost a otrávenost jimi, všechno znesvěcování tohoto dne skrze zahálku a činění toho, co je samo v sobě hříšné, a skrze nepotřebnou práci, slova a myšlenky o našich zemských zaměstnáních a zábavách.“

Že Boží lid na různých místech a z jiného pozadí smýšlel v této věci stejně, dokazuje i Řád naší staré, předbělohorské Jednoty bratrské, ve kterém čteme: „Mezi svátky za nejpřednější pokládáme den sedmý, nedělní, kteréhož sobě žádný člověk ani pod zámyslem svobody křesťanské ku prácem a dílům robotným (Lv. 23:25.31; Nu. 28:31; Dt. 5:31.34) osvobozovati moci nemá. A to proto, že ho za žádné ceremonialní nařízení nemáme, ale za částku zákona Božího mravného, věčně neproměnného.

Světíme pak den Páně nedělní takto: 1. Přestáváním ode všech tělesných prací, ježdění totiž, vožení, nošení a dělání čehokoli k živnosti, řemeslu, handli náležitého; tak aby v den Páně i čeládka i hovádka podlé Božího nařízení (Ex. 20:10; Lv. 23:3; Neh. 13: 15) pokoj měli. Ovšem pak přestáváním hříchů, rozpustilosti, opilství, ožralství, tanců, her všelijakých i svadeb strojení i posvícení držení i trhů, jarmarků a jakýchkoli handlů provozování. A kde vrchnost nad řádem ruku držící jest, i to bývalo po místech, že lid náš v sobotu časně od prací přestávali a s přicházejícím večerem hned svátek začínali.

2. Obíráním se s věcmi Božími, zpíváním totiž a čtením sobě Písem svatých hned v sobotu u večer, potom pak chozením do shromáždění svatých a tam slova Božího posloucháním, rozjímáním a Pánu Bohu sloužením, ne jednou toliko a neb dvakrát za den, ale čtyrykrát neb pětkrát (Kol. 3:16), jakž prvé (pod titulem o řádu při kázání Božího slova) oznámeno. Nebo, poněvadž Pán Bůh celý ten den sobě vymínil (Ex. 20:9-10) jakožto den svatý svůj (Iz. 58:13), za nejlepší věc soudili předkové naši větší jeho díl v společném shromáždění stráviti, aby tak i zbytečným procházkám, zahálkám a marnostem jakýmkoli, kterýchž Bůh v den svatý svůj míti nechce (Iz. 58: 13), snáze vyhnuto bylo. Protož učíme lidi, aby ani s přehlídáním hospodářství neb důchodů a rejster, ani s upomínáním dluhů v ten den nezacházeli, ale všecky věci k časnému životu přináležející hned jako z mysli vypustíce, o věcech budoucího života přemyšlovali (Žd. 4:9).“

V zásadě zde tedy jde o oddělení jednoho dne ze sedmi pro soukromou a veřejnou bohoslužbu, a zdržování se toho, co by od toho mohlo odvádět, s výjimkou věcí nezbytných a skutků milosrdenství, jak bude pojednáno později s poukazem na učení Pána Ježíše. Jsou dva extrémy, kterým se vyhnout: jednak ignorovat, že něco se v den Páně dělat nemá, jak se děje dnes, a druhak z přestání od práce učinit jeho podstatu, jak to učinili zákoníci a farizeové. Podstata svěcení sabatu je celodenní oddání se bohoslužbě, chválení Hospodina a rozjímání nad Jeho Slovem a skutky; nevykonávání práce je pro to předpoklad.

Původ sabatu

Většina křesťanů, včetně mnohých konzervativních, by dnes nicméně toto pojetí odmítala s poukazem na to, že sabat byl určen jen Židům a čtvrté přikázání se na církev tedy nevztahuje. Ale proč by nemělo? Nikdo nepochybuje, že ostatních devět přikázání Desatera na křesťany aspoň v nějakém smyslu dopadá (přesné vysvětlení toho, jak a proč, by se lišilo, ale všichni by souhlasili, že křesťan nemá mít jiné bohy, nemá se klanět sochám, nemá brát Boží jméno nadarmo, nemá krást, smilnit, vraždit a podobně). Čtvrté přikázání v Desateru nemá žádné zvláštní postavení a není v něm naznačeno, že se svou podstatou od ostatních odlišuje – proč by se tedy nemělo na křesťany žádným způsobem vztahovat?

Chceme-li však jít ještě více do hloubky, musíme se ptát, kde má sabat počátek. John Owen, z jehož pojednání o sabatu tento článek významně čerpá, napsal, že má-li sabat svůj počátek od vzniku světa, bude nejspíše trvat až do jeho konce, a jestli se zrodil až později, bude jeho charakter nejspíše jen dočasný. A kdy byl sabat tedy ustanoven? Inu, při stvoření – ještě před pádem! – když Hospodin v den sedmý odpočinul ode všeho díla svého a požehnal mu a posvětil jej.

Jelikož Adam a Eva byli stvořeni už den šestý, prožili už tento sedmý den jako sabat, jako oddělený. Někteří tvrdí, že se nikde nepíše, že by Adam tento oddělený den světil, že ho Pán Bůh oddělil jen pro sebe bez vztahu k člověku. Toto pojetí však není udržitelné z několika důvodů. Za prvé, Pán Bůh, když Izraeli přikázal sabat na Sinai (což bylo minimálně 2500 let po stvoření), odvolal se na svůj příklad, viz Ex. 20:11. Dává smysl, že Pán Bůh přikazoval lidu, se kterým vstoupil ve zvláštní vztah 2500 let po stvoření, aby Jej v tomto odpočinku napodoboval, a zároveň totéž nepožadoval po Adamovi – se kterým též vstoupil ve zvláštní smluvní vztah (Gn. 2:16-17), navíc ještě nijak neovlivněný hříchem – který byl v době onoho odpočinutí přítomen? Což, když Pán Bůh odpočinul, to jest, přestal od svého díla, si Adam dál klidně v Edenu pracoval?

Boží posvěcení jednoho dne bez vztahu k člověku je ve své podstatě nesmyslné. Pán Bůh je mimo čas, nevnímá dny jako my, jeden den je u Něj jako tisíc let a tisíc let jako jeden den (2. Pt. 3:8); proč by tedy čistě jen pro sebe, bez vztahu k člověku, pro sebe odděloval jeden den ze sedmi? Hospodin je také celý svatý, naprosto svatý, a striktně vzato u Něj nemůže být jedna věc svatější než jiná, a tak je nemyslitelné, aby sám u sebe bez vztahu k člověku něco ještě zvlášť posvětil. Zvláštní posvěcení jednoho dne má smysl jen ve vztahu ke stvořeným bytostem, které tento čas mohou světit, to jest oddělit pro Pána Boha, ještě víc a příměji než jiné dny, které musí – legitimně – věnovat i svým zemským záležitostem, jako zaopatřování obživy a podobně.

Někdo by třeba namítl, že Adam před pádem byl také ještě svatý, a tak ani on nemohl nějaký den zvlášť posvětit. Jenže mezi svatostí Boží a svatostí Adamovou před pádem byl zásadní rozdíl. Pán Bůh je nejen svatý, je esencí svatosti, svatostí samou, svatost z něj přímo vyvěrá. Adam byl sice bez hříchu, ale takovou esencí svatosti sám o sobě nebyl a ze svého stavu mohl vypadnout. Adam měl svůj čas věnovat také práci, byť ještě ne v potu své tváře (Gn. 2:15), čímž Hospodina oslavoval nepřímo, a proto mohl a měl oddělit jeden den, aby od této činnosti odpočinul a celý jej věnoval přímé bohoslužbě a oslavování. Jak tedy píše John Owen: „Je marné se domnívat, že svět byl stvořen v šesti dnech, zakončených zvláštním dnem odpočinutí, bez zvláštního ohledu na poslušnost rozumných bytostí, jelikož pro Pána Boha samotného nic z toho nebylo potřeba.“

V Genesis ostatně vidíme, že lidé podle Božího vzoru drželi týden i před dáním zákona, a jestliže týden, pak tedy i sabat, bez něhož nemá týden opodstatnění. (Bylo by těžké udržet přehled o plynutí týdnů, kdyby zde nebyl něčím specifický konec týdne; měsíce se odměřovaly od měsíčních fází a roky podle ročních období, ale týden jiné vodítko než zvláštní den na jeho konci nemá.) Tak Noe, když vypouštíval krkavce a pak holubici, vždy mezi tím čekal 7 dní – týden – než ji vypustil znovu (Gn. 8:6-12). Tento záznam nemáme v Božím Slově náhodou. Proč by nám to Duch Svatý mínil takto zdůrazňovat, jednal-li by Noe naprosto náhodně? Z oněch dvou možností, tedy, že Noe pouštěl ptactvo náhodně nebo o sabatu (poté, co se s celou rodinou oddal zvláštní bohoslužbě), je jistě pravděpodobnější ta druhá.

Sabat a Mojžíšův zákon

Je jistě zajímavé, že o sabatu čteme ještě před vydáním Zákona, před vydáním Desatera, a to v souvislosti se sesláním manny, kdy dal Pán Bůh skrze Mojžíše lidu instrukce, že mají šestý den nasbírat dvakrát tolik. Někteří říkají, že sabat byl poprvé lidem zjeven a uložen právě zde. Nicméně v Ex. 16:5, kde je poprvé zmíněno, že Izraelci mají šestý den nasbírat dvakrát tolik, Pán Bůh neudává žádný důvod; kdyby ovšem Mojžíš, kterému je toto nařízení prvně adresováno, do té doby neměl o konceptu sabatu ani ponětí, je pravděpodobné, že by Pán Bůh tento důvod sdělil a sabat osvětlil. I vzhledem k předchozí části se tak lze směle domnívat, že Mojžíš o sabatu věděl již před tím – a proto, když za ním lid přišel (v. 22), jim toto vysvětlení mohl předložit. Že izraelský národ potřeboval o tomto dni zvláštní instrukce, není nic divného: když v Egyptě otročili, žádný sabat dodržovat nemohli, i kdyby chtěli. Nikdo z těchto vysvobozených otroků tedy neměl s praktickým svěcením sabatu zkušenost, a k tomu se ještě přidaly nové okolnosti, totiž seslání manny. V jistém smyslu to vše pro ně bylo nové; to, o čem zde čteme, tedy není ani tak zavedení, jako znovuzavedení sabatu pro Boží lid v nových podmínkách, po vykoupení z Egypta.

Poté byl sabat Izraeli potvrzen v Desateru. O platnosti Desatera je šířeji pojednáno jinde, proto zde budiž zmíněno jen toto: různá ceremoniální a civilní ustanovení, závazná pro starozákonní Izrael, byla vydána skrze Mojžíše jako prostředníka (zejména v knize Levicitus často čteme, že to či ono řekl Pán Bůh nejprve Mojžíšovi – někdy spolu s Aronem – a ten to pak ohlásil lidu). Jelikož naším prostředníkem není Mojžíš, ale Pán Ježíš Kristus, který Mojžíše ve všem nekonečně převyšuje (Žd. 3:1-6), ustanovení vydaná skrze něj, Mojžíše, pro nás křesťany nejsou přímo závazná (což neznamená, že by byla zcela irelevantní). Desatero nicméně vyhlásil Hospodin sám, přímo, veřejně a slyšitelně (Ex 20:1, Dt. 5:4, Neh. 9:13); jelikož Bůh, který tato přikázání vyhlásil, je pořád naším Bohem, Desatero pro nás stále představuje závaznou normou svatosti, a to včetně čtvrtého přikázání – jako ostatně pro všechno lidstvo, neboť Hospodin je Bohem nade všemi, ať už to kdo uznává a věří tomu nebo ne.

Je pravda, že sabat měl pro Izrael zvláštní význam a byl jeho zvláštní pečetí, jak Písmo osvědčuje: „Nadto i soboty své vydal jsem jim, aby byly na znamení mezi mnou a mezi nimi, aby znali, že já Hospodin jsem posvětitel jejich.“ (Ez. 20:12) Proto Izrael dostal i různá zvláštní ustanovení zejména civilního zákona, která čtvrté přikázání zkonkretizovala a přinesla aplikaci do jejich konkrétních podmínek (viz např. kamenování za sbírání dříví v sobotu, Nu. 15:32-36). To, že sabat byl zvláštním znamením smluvního vztahu mezi Hospodinem a Izraelem však nutně nevylučuje, že se jedná o příkaz, který se vztahuje – nebo měl původně vztahovat – univerzálně na všechny. Považme: zákaz smilstva (to jest, intimního soužití před nebo mimo manželství) se jistě univerzálně vztahuje na všechny lidi, ať už křesťany či nevěřící, ale bezbožnost dnešní doby dosáhla takové míry, že jej dnes budou v praxi nejspíše důsledně dodržovat jen znovuzrození křesťané, a tak se dá říci, že jde o jeden ze zvláštních znaků křesťana. Podobně, ač byl sabat původně určen pro celé lidstvo, toto přikázání v důsledku hříchu, zkažení a opuštění pravé známosti Boží upadlo v zapomnění nebo bylo hrozně překrouceno, a proto, jelikož byli Izraelci jediní, kteří jej dodržovali, jim byl dán za zvláštní pečeť. Univerzalitu sabatu ostatně potvrzuje, že jej v Izraeli měli dodržovat i všichni příchozí, nejen Židé (Ex. 20:10).

Předmětné učení Pána Ježíše

V evangeliích se s učením a praxí Pána Ježíše v souvislosti se sabatem setkáváme často, ponejvíce v kontextu sporů se zákoníky a farizeji. Kristus se dozajista stavěl proti tělesnému pojetí židovských učitelů té doby, kteří ignorovali, že Zákon je duchovní (Řím. 7:14), nicméně proti Božímu přikázání samotnému nikdy nevystoupil a nikdy jej nesnižoval, jen jej osvobodil od mylných výkladů a očistil od lidských přídavků, které zatemňovaly jeho smysl. Spory se tak netýkaly sabatu jako takového, ale toho, zda jsou v tento den povoleny výše zmíněné skutky nezbytnosti a milosrdenství.

Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk. 2:27 – na okraj si povšimněme, že zde Kristus neříká, že sabat je učiněn pro Židy, ale pro člověka.) To je jeden z úhelných kamenů správného pohledu na čtvrté přikázání. Člověk zde byl dřív než sabat a sabat byl určen pro jeho požehnání a prospěch, jak fyzický, tak duchovní (a ten především). Výklad, který by vedl k tomu, že by svěcení sabatu pro člověka znamenalo fyzickou újmu, proto nemůže být správný – pak by se člověk z tohoto dne nemohl v Pánu radovat tak, jak Stvořitel zamýšlel. Když tedy učedníci šli s Pánem Ježíšem v sobotu polem – nejspíše na bohoslužbu – a mnuli klasy, aby se posilnili, šlo o skutek nezbytnosti, zejména, pokud toho dne ještě nejedli. Nejednalo se o svévolné oddávání se práci, neodvádělo to od hlavního účelu sabatu, a co je nejdůležitější, učedníci tak činili se srozuměním Pána soboty, proto zde čtvrté přikázání nepřestoupili. (Na okraj – jelikož je Pán Ježíš také Pánem nad sabatem, máme jako Jeho služebníci o to větší důvod tento den Jemu plně oddělit.)

Stejný princip se vztahuje na skutky milosrdenství, pomoc bližním, kterou nejde odložit vůbec nebo u které by odložení pro dotyčného znamenalo zbytečné trápení. To Pán Ježíš ilustroval tím, že spadne-li v den odpočinku ovce do studny, nikdo by ji v ní nenechal a jelikož je člověk mnohem cennější než ovce, není uzdravování porušením čtvrtého přikázání, ba právě naopak, jeho naplněním. „Sluší-li v sobotu dobře činiti? duši zachovati, čili zatratiti?“ (Lk. 6:9) Farizeové a zákoníci však ve své zaslepenosti vůči pravdě a zatvrzelosti vůči Pánu Ježíši ignorovali pravý význam a účel sabatu, a to až do absurdnosti, jako například tehdy, když jeden z nich začal uzdraveným vyčítat: „Šest dní jest, v nichž náleží dělati; protož v těch dnech přicházejíce, buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.“ Ten muž pro něj velmi příhodně ignoroval, že se stal zázrak, a jednal, jako by zde šlo o něco obyčejného, jako kdyby Kristus provozoval nějakou běžnou lékařskou praxi. Pán Ježíš mu proto odpověděl: „Pokrytče, zdali jeden každý z vás v den sváteční a neodvazuje vola svého nebo osla od jeslí, a nevodí napájeti? Tato pak dcera Abrahamova, kterouž byl svázal satan již osmnácte let, což neměla býti rozvázána od svazku v den sváteční?“ (Lk. 13:14-16)

Stejně jako v případě zbytku Desatera i ve vztahu ke čtvrtému přikázání tak Pán Ježíš nepřišel stanovit nové normy a nová pravidla, ale uvést je na pravou míru a ukázat na původní zamýšlený smysl. Příkaz ustat od své práce nezakazuje veškerou činnost; povaha našich životů to vylučuje. Proto ne nutně každá práce je pro křesťana v neděli zapovězená. Pracuje-li kdo například u záchranné služby, jistě nenechá trpět nebo dokonce zemřít nějakého nešťastníka, co měl nehodu, jen proto, že se mu přihodila ve špatný den. Jelikož se nehody dějí i v neděli, nezbývá, aby v tento den záchranáři pracovali, jinak by se jednalo o odepření jak skutku nezbytnosti, tak milosrdenství. Tolik pro příklad; nelze vytvořit vyčerpávající závazný list toho, co dělat a co ne, to je otázka svědomí každého jednotlivce. Pokud by to však někdo chtěl využít jen jako záminku pro to, aby se mohl vyhnout nepohodlnému přikázání, nechť zví, že Pána Boha, který zpytuje srdce, nikdo neoklame.

Farizeové bezpochyby v otázce sabatu zbloudili a čtvrté přikázání velmi překroutili. Proto proti nim v této oblasti Pán Ježíš tak vystupoval. Jak však již před 150 lety varoval ve svých komentářích k evangeliím J. C. Ryle, křesťané většinou nemívají stejné tendence: „Farizeové předstírali, že přidávají k svatosti tohoto dne. Křesťané jsou ovšem až příliš často nakloněni ubírat z této svatosti a světit jej zahálčivým, znesvěcujícím a neuctivým způsobem. V dnešní době hrozí jen málo, že by byl den Páně dodržován příliš striktně. Mnohem větší nebezpečí spočívá v tom, že bude znesvěcen a naprosto zapomenut. Usilujme tedy o jeho zachování mezi námi v jeho celistvosti.“ Psal-li tento zbožný muž taková slova již tak dávno, co by asi říkal dnes?

Den Páně v novozákonní církvi

Židovská sobota pro apoštoly, kterým Duch zjevil, že judaistické ceremonie v Pánu Ježíši, který byl naplněním všech jejich předobrazů, pominuly (Žd. 8:13 apod.), neměla význam sama o sobě, byla jen příležitostí pro zvěstování evangelia Židům, kteří se jí ještě stále samozřejmě drželi. Proto často čteme, že apoštol Pavel šel v sobotu do školy, to jest, do synagogy. Církev samotná se však na své bohoslužby scházela první den v týdnu, to jest v neděli, v den, kdy Pán Ježíš vstal z mrtvých. Apoštolové pro to měli vzor od samotného vzkříšeného Mistra, který se sice jednotlivcům ukazoval různé dny, ale učedníkům jako celku, jako shromáždění, se osobně zjevil právě onen první den (Jan 20:19), tedy až celý týden po vzkříšení. A nevěřícímu Tomášovi, který s nimi nebyl, se ukázal zas až po dalším týdnu. Tak Kristus svým vlastním příkladem poctil neděli, den vzkříšení, když čekal na tento den, aby se ukázal shromáždění svých následovníků, a to dokonce i za cenu toho, že je – Tomáše zejména – v onom mezidobí ještě nechával v pochybnostech a nejistotě.

Zvláštní pečetí tohoto dne je i to, že v něm byl seslán Duch svatý. Boží dílo, vykonané v neděli, tak krásným a hlubokým způsobem vystihuje píseň V den Páně, v ten den klidu:

Aj, v tom dni při stvoření Bůh světlo světu dal,
a v něm též ku spasení nám Kristus z hrobu vstal,
Pán v den ten Církvi svojí dal Ducha svatého,
a tak v něm světlo trojí je světu zjeveno.

Apoštol Jan tento den nazývá dnem Páně (Zj. 1:10). Je proto pošetilé se domnívat, že svěcení neděle je výmyslem Konstantinovým nebo snad římskokatolickým, jak tvrdí adventisté. Naopak, je to den, který Hospodin učinil (viz Ž. 118:24, kde si povšimněme úzké souvislosti mezi tímto dnem a dílem Kristovým, pečetěným skrze vzkříšení, tedy dílem onoho Kamene, kteréhož zavrhli stavitelé, ale jenž byl učiněn hlavou úhlu), a církev se v něm scházela ke svým vlastním bohoslužbám, mimo ony příležitostí, kdy apoštolové hlásali evangelium v sobotu po synagogách. V ten den měli křesťané v Korintu pravidelně schraňovat a možná i vybírat peníze na sbírku na pomoc bratřím v Judsku (1. Kor. 16:1-2). V ten den se scházeli k památce večeře Páně a kázání Božího Slova (Ef. 20:7). Shromáždění v této 20. kapitole bylo sice poněkud specifické, neboť bylo spojeno s rozloučením s apoštolem, a tak Pavel mluvil přeci jen nezvykle dlouho, do půlnoci, a vlastně až do rána (verš 11). Nicméně skutečnost, že jej Efezští – s výjimkou mladého Eutycha, který usnul a vypadl z okna – vydrželi poslouchat, ukazuje, že na poslouchání byli zvyklí; můžeme se proto domnívat, že jejich bohoslužebná shromáždění se neskládala z půl hodiny chval, deseti minut modliteb a dvacetiminutového kázání, ale trvala déle, ráno i odpoledne, byť jistě většinou ne takto do noci.

Věc nedůležitá nebo i škodlivá?

Někteří poukazují na verše z Římanům 14. kapitoly, kde se píše o tom, že některý Pánu šetří dny a jiný ne, nebo dokonce na list Koloským, kde čteme, že křesťany nikdo nemá soudit „z strany svátku, neb novuměsíce, aneb sobot“ (Kol. 2:16) a list Galatským, kteří byli napomenuti, že šetří dnů, a měsíců a času i let, pro což se apoštol i bál, aby mezi nimi nepracoval nadarmo (Gal. 4:10-1), a dovozují z toho, že důraz na den Páně je přinejlepším věc osobního přesvědčení, nebo hůře, zákonické svazování křesťanů pod jho.

Tyto verše se nicméně nevztahují obecně na den bohoslužby (kterým pro křesťany nebyla sobota), ale na mojžíšovské ceremonie. Pro Židy nebyl sabat jen každotýdenní den odpočinku, ale také každý den, který měl nějaký vztah k přikázaným svátkům. Kupříkladu hod beránka byl sabatem, ať už vyšel na kterýkoli den. Je tak třeba rozlišovat, když Slovo Boží mluví o sabatu (jednotné číslo) a o sabatech (množné číslo), kdy první hovoří o jednom dni ze sedmi a druhé právě o sabatech jako dnech zvláštních svátků. Dodržování těchto židovských ceremonií apoštol v případě Židů, ve kterých bylo jejich slavení odmala zakořeněno, toleroval, ale pokud na nich chtěli stavět křesťané z pohanů svoje přijetí Pánem Bohem, byli tvrdě napomínáni. Podle stejného principu Pavel nechal obřezat Timotea, který byl napůl Žid (Sk. 16:3), ale u Řeka Tita to kategoricky odmítl (Gal. 2:3). V tom smyslu je nutno chápat, že někdo šetří Pánu dny a někdo nešetří. Někteří Židé podle starých tradic stále dbali na ceremoniální svátky – například hod beránka – a světili je se zvláštním důrazem na jejich naplnění v Pánu Ježíši, a jiní, ať už Židé či pohané, vědouce, že tyto svátky představovaly jen stín věcí a byly naplněny v Kristu, je nesvětili, čímž Pánu vyjadřovali vděčnost, že již přišla samotná skutečnost v Kristu a nemusí se tedy upínat k pouhým předobrazům a typům.

Vztáhnout takový princip na den bohoslužby je však absurdní. Kdyby bylo jedno, zda někdo oddá celý den (zejména) veřejné bohoslužbě a jiný si ve stejný den dělá, co chce a co se mu zrovna hodí, k čemu by pak bylo napomenutí z listu Židům „[neopouštějte] společného shromáždění svého, jako někteří obyčej mají?“ (Žd. 10:25) Není tedy patřičné vztáhnout text z Římanům na neděli (cožpak může někdo Pánu ignorovat ustanovený den bohoslužby?); případnější současná aplikace by se týkala spíše různých křesťanských svátků jako Vánoce, Velikonoce, Svatodušní svátky a podobně. Stejně tak by se apoštol v případě Koloských a Galatských asi těžko uchýlil k tak silným slovům, kdyby u nich šlo jen o to, že chtěli oddělit jeden celý den pro uctívání Pána Boha a čtení a slyšení Božího Slova a nenechat se od toho rozptylovat všedními záležitostmi. Pokud se slovo ‘soboty’ v Koloským vůbec vztahuje na týdenní sabat, pak jen ve vztahu k jeho specificky židovskému obsahu (ve spojení s výše zmíněnými přídavnými ustanoveními), nikoli k morálnímu ustanovení, které za ním stálo. V tom případě bychom tento verš mohli vztáhnout na adventisty, kteří usilují o návrat k židovské sobotě.

Někteří tvrdí, že nám má být každý den jakoby sabatem, dnem plně odděleným Hospodinu. Zní to pěkně, ale není to možné. Sice máme dozajista všechno činit ke slávě Boží, ale to neznamená, že všechny činnosti jsou si ve své oslavě Pána Boha rovny. Křesťan sice může ke slávě Boží hrát třeba fotbal, ale tuto činnost, která oslavuje Pána nepřímo, nelze dávat do jedné řady a srovnávat s bohoslužbou, kdy Boží lid oslavuje Hospodina přímo. Křesťan oslavuje Pána skrze svoji práci, ale když ji vykonává, nemůže se na Něj soustředit stejně, jako když se ve shromáždění modlí, zpívá Mu duchovní písně a poslouchá Boží Slovo – svou většinovou pozornost zkrátka musí věnovat té pracovní činnosti. Není na tom nic špatného nebo nelegitimního; jenom to nelze míchat dohromady s přímou bohoslužbou, jako by se jednalo o něco vzájemně zaměnitelného. Bohoslužba je něco zvláštního, a proto už jen samotná skutečnost, že na ni některý den máme jít, vylučuje, aby nám byl naprosto každý den jako den.

Odpočinek pro Boží lid

Písma znalejší někdy argumentují, že čtvrté přikázání není v Novém Zákoně zopakováno, a tedy se na křesťany nevztahuje. (Na okraj – je zajímavé, že v Novém Zákoně se nikde neopakuje starozákonní výzva k hraní na hudební nástroje, ale to nikomu nebrání hájit moderní chvály s poukazem na Žalm 150; a většina křesťanů by asi považovala za pošetilé používat tento argument absence novozákonního příkazu proti užívání hudebních nástrojů v církvi. Nicméně v otázce dne Páně a čtvrtého přikázání, které se dnes lidem nehodí, je to argument oblíbený.) Není to nicméně pravda; o jeho trvalosti svědčí Žd. 4:9, kde čteme, že „zůstává svátek lidu Božímu.“ Slovo, které Kraličtí překládají jako svátek, σαββατισμὸς [sabbatismos], se nikde jinde v Novém zákoně nevyskytuje a doslova znamená držení sabatu, i když přeneseně se mu dá rozumět jako odpočinku. Jak tomu tedy rozumět?

V předmětné pasáži se apoštol zabývá vstupem do odpočinku Božího. Ve 3. kapitole varuje čtenáře, aby zůstávali v Kristu, aby se varovali nevíry a neposlušnosti, a dává příklad Izraelitů, kteří sice vyšli z Egypta, ale pro nevěru nikdy do Kanánu nevstoupili. Pán Bůh sice dal zaslíbení, které nemůže zklamat, ale to nijak neprospěje těm, kdo mu neuvěřili (verš 2). Do Božího odpočinutí totiž vchází jen ten, kdo věří, jak dokazuje Boží přísaha o Izraelitech, že v Jeho odpočinutí nevejdou, a z kontextu vyplývá, že se tato přísaha konkrétně vztahovala na neuvěřivší (viz Žd. 3:19). Do Božího odpočinku nakonec vždycky někdo vejde (verš 6), ale jelikož to budou jen o věřící, apoštol tímto způsobem napomíná k víře. Nemá však na mysli odpočinutí v souvislosti s požehnáním sedmého dne při stvoření (verš 5) ani odpočinutí, kterého se Izraelitům dostalo při vstupu do Kanánu skrze Jozue, jak dokazuje z Žalmu 95, ve kterém David napomíná, aby se věřící nezatvrzovali a neminuli vstup do Božího odpočinutí dnes – a to napsal mnoho let po vstupu do Kanánu, natožpak po stvoření. Proto tedy zde musí být ještě nějaké jiné odpočinutí, které je před námi a do kterého se mají křesťané snažit vstoupit (verš 11).

Základ tohoto vstupu do odpočinutí dává verš 10: „Nebo kdožkoli všel do v odpočinutí jeho, takéť i on odpočinul od skutků svých, jako i Bůh od svých.“ Lepší překlad první části verše by byl: „Ten, kdo vešel do odpočinutí svého, také i on odpočinul od skutků svých.“ Nehovoří se zde totiž o věřícím, ale o Pánu Ježíši Kristu. Když apoštol v oddíle předtím hovořil o věřících, vždy používal množné číslo, ať už v první nebo třetí osobě. Očekávali bychom tedy, že chtěl-li by zde vyjádřit myšlenku, že věřící vcházejí do odpočinku od svých skutků, psal by i zde v množném čísle. Ještě zásadnější je však paralela mezi odpočinutím osoby, o které se píše, a odpočinutím Božím. Jak odpočinul Pán Bůh od svého díla? Inu, nejprve v 6 dnech učinil všechno dobré, dokonalé, svaté a bez sebemenšího nedostatku, a pak od této stvořitelské činnosti ustal.

Může toto o sobě tvrdit nějaký (pouhý) člověk? Cožpak křesťané zde na zemi všechno učiní naprosto dokonale, svaté a bez chyby, aby pak v nebi ustali od své práce? Tomu se zdaleka neblíží ani ten nejdokonalejší svatý. Nicméně o Pánu Ježíši to platí naprosto. Jeho dílo spásy bylo naprosto dokonalé a nic mu nescházelo, je hotové a nemusí se opakovat. Když se za nás jednou provždy obětoval, vstal z mrtvých a tak odpočinul – přestal – od skutků svých, a to stejně jako Hospodin od svých. Protože je toto dílo hotovo, mohou křesťané v Pánu Ježíši Kristu vejít do odpočinutí Božího, pokud v Něj věří a spoléhají se na toto Jeho dokončené dílo, které je základem onoho vstupu.

Svátek Božímu lidu zůstávající

Jak s tím tedy souvisí onen sabat, když text hovoří o vstupu do Božího odpočinutí v nebi na základě dokončeného díla Pána Ježíše Krista, a to skrze víru? Klíč spočívá opět v řečtině, jak již bylo naznačeno. Když apoštol hovoří o vstupu do odpočinutí, používá většinou slovo κατάπαυσις, katapausis, ale ve verši 9. naopak ono výše zmíněné zvláštní slovo sabbatismos. Vstup do odpočinutí je jistě hlavní myšlenkou oddílu. Nicméně kdyby bylo jedinou myšlenkou, není žádný důvod, proč najednou použít slovo, které by mohlo zavádět. Linie argumentace byla nebyla ničím narušena, kdyby bylo ve verši 9 napsáno, že ještě zůstává pro Boží lid katapausis, odpočinek, do kterého má vstoupit.

Adresáti této epištoly byli Židé, kteří uvěřili v Pána Ježíše a museli proto snášet veliké těžkosti od bývalých souvěrců, kteří je obviňovali, že opustili víru otců. Epištola si klade za cíl tyto věřící povzbudit, ale i napomenout v Pánu, a zabývá se tím, že křesťanství je ve všem lepší než judaismus, protože stojí na Kristu, který neskonale převyšuje Mojžíše, Jozue, velekněží a oběti. Při výkladu listu Židům je to třeba mít na paměti. Pro Židy byla otázka soboty velmi důležitá a mnozí se jistě ptali, jak to je s ní teď, když přišel Mesiáš. A v tomto kontextu jim apoštol píše, že zůstává svátek Božímu lidu (jak překládají kraličtí), a užívá slovo, které je vychází z řecké transliterace jim velmi dobře známého hebrejského slova sabat [nebo šabat]. Což by to tito Židé přirozeně nepochopili tak, že sabat je pořád platný? A nechtěl-li by apoštol toto vyjádřit, proč by toto (jinak vysoce zavádějící) slovo použil, když v kontextu oddílu by bohatě postačilo běžné slovo pro odpočinek, které je užito všude jinde?

Nejpřirozenější vysvětlení je, že když apoštol píše o vstupu do Božího odpočinku, zároveň adresátům – jakoby mimochodem – sděluje, že pro znovuzrozený Boží lid sabat stále zůstává, a to na základě díla Pána Ježíše. Mnoho věcí ze Starého zákona již pominulo, jako například oběti, ale svěcení sabatu zůstává. To je význam toho, že „zůstává svátek lidu Božímu.“ A bude zůstávat do té doby, než přijde plné odpočinutí v nebi, jehož je sabat typusem. Jak píší Jamieson, Fausset a Brown, typus, předobraz, pokračuje, dokud jej jeho naplnění nenahradí – jako pokračovaly oběti, které byly typusem a předobrazem oběti Pána Ježíše, dokud On vskutku nepřišel a onen typus nenaplnil skrze smrt na kříži. Podobně se nyní křesťané ještě namáhají, nyní ještě usilují vstoupit do onoho dokonalého nebeského sabatu (verš 11), a bude to tak, dokud Kristus podruhé nepřijde. Do té doby pro ně tedy zůstává platný typus týdenního sabatu, který jim to připomíná a směřuje k tomu pravidelně jejich mysl.

To, že Kristus odpočinul od svého díla vykoupení, tak tvoří základ křesťanského dne odpočinku (ve verši 9. a 10. čteme, že zůstává svěcení sabatu Božímu lidu, neboť Ten – to jest, Kristus – který vešel v odpočinutí své, odpočinul od svých skutků, tedy od skutků spásy a vykoupení). Jak píše John Owen, vždy, když Pán Bůh dokončil své dílo a vstoupil do smlouvy s člověkem, připojil k tomu vždy zvláštním způsobem svůj sabat. Když dokonal své dílo stvoření a vstoupil s Adamem ve smlouvu, v níž ho zavázal k poslušnosti (Gn. 2:16-17), připojil k tomu pro něj sabat, když požehnal sedmému dni, tomu dni, v němž odpočinul od svých skutků. Po mnoha stovkách let, když dokonal dílo vysvobození Izraele z Egypta a vstoupil s potomky Abrahamovými v novou, zvláštní smlouvu skrze Mojžíše, zase k tomu připojil svůj sabat, s určitými změnami či doplněním, a s dalším, novým, druhým důvodem pro jeho svěcení: „A pamatuj, že jsi byl služebníkem v zemi Egyptské, a vyvedl tě Hospodin Bůh tvůj odtud v ruce silné, a v rameni vztaženém. Protož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj, abys světil den sváteční.“ (Dt. 5:15)

Stejný princip platí i pro onu novou smlouvu v Pánu Ježíši Kristu. Je zde nový skutek Boží, dílo vykoupení, učiněné Božím Synem, druhou osobou Trojice, nová (obnovená) smlouva, které je On prostředníkem, a tak k ní stejně jako předtím Pán Bůh přidal sabat s určitými změnami – změnou konkrétního dne, ze soboty na neděli, jak ukazuje apoštolská praxe – a s novým, dalším důvodem pro jeho svěcení, tedy připomínání si vzkříšení, které je pečetí našeho vykoupení. Z toho také vidíme, jak adventisté bloudí, když trvají na židovské sobotě. Kdyby totiž nedošlo k oné změně sabatu, píše John Owen, znamenalo by to, že do Božího odpočinku musí křesťané vcházet stále stejným způsobem jako dřív, ve všemožných mojžíšovských ceremoniích a skrze smlouvu učiněnou s Mojžíšem. To by však nikdo netvrdil a neučil. Je-li však nová cesta a nová smlouva, je i nový sabat. Proto vidíme, že svěcení neděle jakožto dne Páně nestojí na tradici římskokatolické církve nebo příkazu Konstantinově, ale že pevně stojí na pravdě a učení Písma.

Závěr

Každé Boží přikázání a pravidlo je důležité, a jeho ignorování nemůže být bez následků. Když církev zavrhla Boží ustanovení o dni Páně, není divu, že pro onu neposlušnost také vychladla její láska ke svému Pánu. Kolik sborů má dnes v neděli bohoslužbu nejen ráno, ale i odpoledne (popřípadě večer)? A aby měl v neděli kdo ještě více než 2 shromáždění, jak bylo zvykem za dob Jednoty, by už nikoho ani nenapadlo. S opuštěním čtvrtého přikázání došlo k většinovému poklesu zájmu o Boží věci a kázání Jeho Slova. Je pravda, že zde mohou být nějaké výjimky, tedy sbory, kde se nedrží historického biblického pohledu našich předků na neděli, ale stále si ponechávají původní praxi – ale jsou to skutečně jen výjimky; převládající trend, kdy se ze dne Páně udělalo přinejlepším dopoledne Páně, je zřejmý. A to má další důsledky.

Při dvou shromážděních za den bývalo dobrým zvykem, že jedno bylo více zaměřeno na zvěst evangelia, případně na praktické výzvy pro křesťany, a druhé více na vyučování (což stále doplňovaly biblické a modlitební hodiny uprostřed týdne). Byl zde tak dostatečný prostor pro všechno, co církev potřebuje, a nemuselo se balancovat k „vyváženosti“, při které žádné z těchto důležitých věcí nedostává patřičného prostoru. Křesťané na tom proto nebyli tak bídně s biblickou gramotností a obeznámeností s celou radou Boží, jako dnes, a jednoduchá, prostá zvěst evangelia zněla z kazatelen mnohem častěji.

Pán Bůh ví nejlépe, proč po nás něco chce, a vše, co požaduje, je k našemu dobrému; a z neposlušnosti a ignorování Božích norem ještě nikdy nic dobrého nepošlo. Hospodin pro sebe zvláštním způsobem oddělil (minimálně) jednu sedminu času svého lidu, a to ve všech dobách. Oddat Mu tento čas, tento jeden den, něco stojí, něčeho se pro to musíme vzdát, ale nakonec přinese to požehnání. Účast na bohoslužbě a u Božího Slova nikdy není ztraceným časem, ale naopak, časem radosti a pokojného spočinutí v Pánu. Svěcení neděle (nejen dopoledne, ale po celý čas) proto není prázdným zákonictvím, ale něčím, v čem má Boží lid nacházet největší potěšení. Církev se tedy potřebuje navrátit ke stezkám starým, a konkrétně ke čtvrtému přikázání. Každý si může být jist, že tím nic neztratí, ale naopak mnoho získá. „Jestliže odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš-li sobotu rozkoší, a svatou Hospodinu slavnou, a budeš-li ji slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil slova: Tehdy rozkoš míti budeš v Hospodinu, a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba otce svého; nebo ústa Hospodinova mluvila.“ (Iz. 59:13-14) Amen i amen.

2 komentáře Přidej

  1. Danny Laufersweiler says:

    MOJŽÍŠ TVRDÍ, ŽE SEDMÝ DEN BYL POSVĚCEN – ODDĚLEN K BOHOSLUŽBĚ DÁVNO PŘED JEHO VLASTNÍ DOBOU. SOBOTA BYLA POSVĚCENA, TJ. ODDĚLENA K SVATÉMU BOHOSLUŽEBNÉMU ÚČELU PŘI STVOŘENÍ SVĚTA (1M 2,3)

    Písmo říká, že POSVĚTIT = ODDĚLIT K BOHOSLUŽBĚ (srovnej Písmo Písmem)
    2M 28,3 Promluvíš ke všem zručným lidem, které jsem naplnil duchem moudrosti, aby udělali Áronova roucha a POSVĚTILI HO, ABY MI SLOUŽIL JAKO KNĚZ. 41 Oblékneš to svému bratru Áronovi a s ním jeho synům, pomažeš je, zmocníš je a POSVĚTÍŠ JE, ABY MI SLOUŽILI JAKO KNĚŽÍ. 2M 29,1 Toto s nimi uděláš, abys JE POSVĚTIL, ABY MI SLOUŽILI JAKO KNĚŽÍ 44 POSVĚTÍM stan setkávání a oltář a posvětím Árona a jeho syny, ABY MI SLOUŽILI JAKO KNĚŽÍ. 2M 30,30 Pomažeš také Árona a jeho syny a POSVĚTÍŠ JE, ABY MI SLOUŽILI JAKO KNĚŽÍ. 2M 40,13 Oblékneš Áronovi svatá roucha, pomažeš ho a POSVĚTÍŠ HO, ABY MI SLOUŽIL JAKO KNĚZ

    I v pozdějších dobách znamenala svatost sedmého dne, to co při stvoření – oddělený k bohoslužbě – mít v sobotu „svaté shromáždění“:
    3M 23,3 „Šest dní se bude vykonávat práce a sedmého dne je NEJSVĚTĚJŠÍ SOBOTA, SVATÉ SHROMÁŽDĚNÍ. Nebudete dělat žádnou práci, je to HOSPODINOVA SOBOTA ve všech vašich sídlech.“

    Mezi smyslem podstatného jména SABBAT a slovesem SABAT není v podstatě žádný rozdíl – PO OBSAHOVÉ STRÁNCE JSOU VLASTNĚ ROVNOCENNÉ. První znamená: „Přestání, odpočinek“; druhé znamená: „přestat, odpočívat“. Zatím co Čech slyší prakticky nepřeložené podstatné jméno „sobota“ a pro mnohé nepoučené lidi je to tím pádem jen prázdný zvuk, tak Žid vyslovení slova ŠABBAT slyší: „Přestání – odpoČINek – volno od ČINŮ práce“ a prakticky stejný význam slyší při vyslovení slovesa ŠABAT: „přestat – odpoČÍvat – uvolnit od ČINů práce“.
    Ježíš říká, že sobota byla učiněna pro člověka (Mar 2,27), nikoli jen pro Žida. Svěcení soboty nebylo ustanoveno až na hoře Sinaj, stejně jako až tenkrát nebylo ustaveno přikázání „Nezabiješ“ či jakékoli další. „Nepokradeš“ přece také nezačalo platit až od doby vyhlášení Desatera na hoře Sinaj. Morální princip všech deseti přikázání byl znám již v nejstarších dobách.
    1.př.: 1M 35,1-5/// 2.př.: 1M 31,19; 1M 35,1-5 /// 3.př.: 1M 4,26;1M 11,4 /// 4.př.: 1M 2,1-3; 2M 16,1-35 /// 5.př.: 1M 28,7 /// 6.př.: 1M 4,8-15 /// 7.př.: 1M 39,7-9 /// 8.př.:1M 30,33; 9.př.: 1M 12,11-20 /// 10.př.: 1M 3,6-11
    2400 let od stvoření světa k Sinaji nebylo tak moc, jak se na první pohled zdá, protože dlouhověkost patriarchů zajišťovala snadný přenos pravdy jen přes několik málo generací. Tak Adam žil až do Lámecha, otec Noeho, až do jeho 56 roku věku; Lámech pak byl až do Šema, syna Noeho, až do 93 roku věku, Šem žil až do Abrahámových 150 – ti let.ap.

    ŽIDOVŠTÍ MYSLITELÉ UČÍ USTANOVENÍ SOBOTY PŘI STVOŘENÍ SVĚTA
    Ve starověké židovské literatuře nacházíme řadu příkladů, kde je sobota vyznáčnými pisateli zřetelně představena jako ustanovení stvoření pro celé lidstvo. Např. učenec Filón nejenže ukazuje počátek soboty ve stvoření, ale také ji s potěšením nazývá “narozeninami světa.”(1) S odkazem na zprávu o stvoření Filón vysvětluje: “Bylo řečeno, že svět byl učiněn v šesti dnech a že v sedmém Bůh přestal od svých děl a vidíc, že stvoření je velmi dobré, tak proto On nařídil těm, kdo budou žít na tomto světě, aby následovali Boha v této, jako v dalších věcech.” (2) Protože sabat existuje od stvoření, Filón zdůrazňuje, že to je “svátek nikoli ojedinělého města nebo země, ale světa, a pouze tento si nepochybně zaslouží, aby byl nazýván všeobecným, jelikož patří všem lidem.“(3)
    1. Philo, De Opificio Mundi 89. De Vita Mosis 1, 207; De Specialibus legibus 2, 59.
    2. Philo, De Decaloge 97.
    3. Philo, De Opificio Mundi 89.; Works, vol. i.; The Creation of the World, sect. 30.
    Proto není pravdou, že VŠICHNI dávní učenci či židovští myslitelé údajně JEDNOMYSLNĚ popírají ustanovení sabatu při stvoření světa a řadí jeho vznik až do doby vydání desatera na Sinaji.

    Starověký historik Josefus Flavius, jehož “Židovské starožitnosti” jsou psány v paralelní historické linii jako bible od svého začátku, PŘI POJEDNÁNÍ O PROCHÁZENÍ IZRAELE POUŠTÍ, NEDĚLÁ ZDE JAKOUKOLI NARÁŽKU NA USTANOVENÍ SABATU, což je jasný důkaz, že on nevěřil, že by sobota měla původ v poušti. Zato KDYŽ LÍČÍ UDÁLOST STVOŘENÍ, tak dává následující svědectví:
    “Mojžíš říká, že za pouhých šest dní, svět a všechno v něm byl učiněno. A že sedmý den byl odpočinek a ustání pracovní činnosti; tudíž to je důvodem, že my tohoto dne slavíme odpočinek od naší práce, a nazýváme to sabatem; což je slovo jež v hebrejském jazyce znamená odpočinek.” (Antiquities of the Jews, bi chap. i. sect. 1)

    BIBLIČTÍ TEOLOGOVÉ DŘÍVĚJŠÍCH DOB O USTANOVENÍ SOBOTY PŘI STVOŘENÍ SVĚTA – v dějinách křesťanství existuje značná podpora dokladů pro Edenický původ svěcení soboty

    Chryzostom (347-407) – komentář k 1M 2,2:
    „A požehnal Bůh den sedmý a posvětil jej“. „Co vlastně znamenají slova „posvětil jej“? …(Bůh) nás učí, že ze všech dnů týdne jeden musí být oddělen a zasvěcen duchovní službě.“(Chryzostom, Homilia 10,7 In Genesim PG 53, 89)

    Svědectví křesťanského zdroje z konce 4. století (r. 380) /modlitba/:
    “Ó Pane všemohoucí. Ty jsi stvořil svět skrze Krista, ustanovils sobotu na památku stvoření, proto v Tvém dnu dáváš nám odpočinutí od našich prací, abychom přemýšleli o Tvém zákonu.”(“Constitutions of the Holy Apostles 7”; por. “The Anti – Nicene Fathers” vol.VII. s. 474)

    Záznam z třetího století:
    “Sobotu máte zachovávat ke cti Toho, který dokonal dílo stvoření, nejen je udržuje; je to den zaměření se na zákon, ne na lenost rukou.” (“Anti – Nicene Fathers” vol.7, s. 413)

    Peter Comestor (+1179) – komentář k 1M 2,2:
    „Sabat byl vždy zachováván některými národy, dokonce před vydáním zákona“. (Peter Comestor, Historia scholastica: liber Genesis 10, PL 198, 1065)

    Martin Luther:
    „Bůh požehnal a posvětil den sobotní. Neučinil tak ze žádným jiným stvořením. Ani nebe ani zemi ani jiné stvoření neposvětil pro sebe, jedině sedmý den – sobotu. Znamená to především že se máme z toho učit porozumět, že sedmý den je obzvlášť určen(vhodný) k tomu, že bychom jej měli použít k bohoslužbě, protože posvěceným se nazývá to, co je odděleno od všeho ostatního stvoření a věnováno Bohu. Posvětit znamená oddělit k svatému účelu anebo k bohoslužbám.
    Z tohoto textu jasně vyplývá, že i tehdy, kdyby byl Adam obstál ve zkoušce a zůstal ve své nevinnosti, byl by stále zachovával sedmý den.
    A ačkoli člověk hříchem ztratil představu o Bohu, Bůh přece chtěl, aby přikázání o zachovávání svaté soboty zůstalo a chtěl, aby si člověk v sedmý den vštěpoval slovo Boží a úctu k Němu.“(Dr. Martin Luther v Copiuis Exposition on genesis; přel. dle něm. textu ve vyd. Waleh od F.W. Bugge, sv. I., str. 62.63)

    Martin Luther ve svém komentáři k 1M 2,3:
    „Jelikož Písmo vzpomíná sobotu mnohem dříve než Adamův pád do hříchu, což to neznamená, že byl ustanoven tehdy, když Adam pracoval šest dní a odpočíval sedmého dne. Je tomu nepochybně tak.“ (cit. v J.N. Adrews a L.R. Conradi „History of the Sabbath and First Day of the Week, 1912, s.33,67)

    Dr.Twisse cituje Martina Luther takto:
    „A Martin Luther prohlašuje toto (tome vi, komentář ke Gen.2:3): ‘Z toho vyplývá’, říká ‘že, kdyby Adam setrval ve své nevinnosti, ještě by zachovával v sedmý den jako svatý, to znamená, v tento den by učil své děti, a děti svých dětí, jaká je Boží vůle a v čem spočívá jeho bohoslužba; chválil by Boha, vzdával díky. V dalších dnech by obdělával svou zemi a pozoroval svůj dobytek…’“ (Morality of the Fourth Commandment, pp. 56, 57, London, 1641.)

    Filip Melanchton v roce 1555:
    „Od časů Adama první otcové zachovávalali sobotu jako den ve kterém odkládali práci svých rukou a shromažďovali se ke kázání, modlitbám, díkůčinění a přinášení obětí, jak přikázal Pán.“(On Christian doctrine, Loci Communes 1555, Clyde L. Manschreck, 1965, str. 96)

    Jan Kalvín ve svém Komentáři k 1. Knize Mojžíšově (r. 1554) naprosto otevřeně uznává sobotu za božskou instituci zřízenou při stvoření:
    „Za prvé proto, že Bůh odpočinul, poté požehnal tento odpočinek, aby jej po všechny věky lidé uznávali za svatý: neboli také oddělil každý sedmý den k odpočinku, aby se jeho vlastní příklad stal věčným zákonem.“ A o pár řádku níže opakuje: „Když to bylo přikázáno lidem od samotného počátku, že se mají zabývat oslavou Boha, je dobré, aby to bylo následováno až do konce světa.“(John Calvin, Commentaries on the First Book Moses Called Genesis, překl. John King(1948),str.106.107)

    Evangelista Dwight L. Moody /nezávislý/ “Weighed and Wanting” (1898) s. 46.47 – výklad k čtvrtému přikázání:
    “Poctivě věřím, že toto přikázání je dnes právě tak závazné jako bylo vždycky. Hovořil jsem s lidmi, kteří říkali, že bylo zrušeno, ale nemohli mi ukázat v Bibli nějaké místo, že je Bůh zrušil. Když byl Kristus na zemi nic z tohoto přikázání nevyloučil. Osvobodil je od stop, které na ně nanesli zákoníci a farizeové a dal mu jeho pravé místo: “Sobota pro člověka učiněna jest, ne člověk pro sobotu”. To je právě tak proveditelné jako nutné pro dnešní lidi, jak tomu vždycky bylo, skutečně více než kdykoliv předtím, protože žijeme v takové napjaté době.
    SABAT BYL ZÁVAZNÝ V RÁJI EDEN A OD TÉ DOBY BYL V PLATNOSTI VŽDYCKY. Toto čtvrté přikázání začíná slovem “pamatuj” a to ukazuje, že sabat byl již v době, kdy Bůh tento zákon psal na kamennou desku na hoře Sinaj. Jak mohou lidé tvrdit, že toto jediné přikázání bylo zrušeno, zatímco připouštějí, že ostatních devět ještě stále platí?
    Věřím, že sobotní otázka je dnes otázkou životně důležitou pro celý svět, je palčivou otázkou přítomnosti. Vzdáte-li se soboty, hyne církev, vzdáteli se církve hyne člověk. A když hyne člověk, hyne národ. To je směr, kterým se právě ubíráme.
    Církev Boží slábne, protože tak mnoho lidí se vzdává soboty a užívá ji k sobeckým zájmům.”

  2. Danny Laufersweiler says:

    STÁLE NARÁŽÍM NA NOVÉ A NOVÉ ZDROJE, KTERÉ UKAZUJÍ, ŽE ŘADA KŘESŤANSKÝCH TEOLOGŮ PŘIJÍMÁ PŮVOD RAJSKÉHO SVĚCENÍ SOBOTY:

    Dr. Archibald Hodge (1823-1826) – významný presbyteriánský teolog:
    “Bůh ustanovil sobotu při stvoření světa, sedmý den oddělil a zavedl jeho zachovávání jako univerzální a nepřetržitý morální závazek pro celé lidstvo.” (Archibald A. Hodge v Traktátu č. 175 presbyteriánského publikačního výboru)

    Zacharias Ursinus (1534 – 1583) význačný reformační teolog, nástupce Martina Luthera a tvůrce významného reformačního vyznání známého jako Heidelberger Catechism(1563) učí, že:
    “Sobota sedmého dne byla nařízena Bohem od samotného počátku světa, aby lidé podle Jeho příkladu odpočívali od své práce, a ikdyž sobota ceremoniální byl odstraněna v Nové smlouvě, přesto sobota morální stále existuje a týká se nás i ostatních.” (Zacharias Ursinus, The Summe of christian religion, Oxford 1587, str. 955)

    ThDr. George Busch /presbyterián/, prof. hebrejského jazyka (New York University) v komentáři k 1M 2,1-3 :
    “A posvětil ho”. Hebrejsky Kadasch. Právě tímto termínem je vyjádřeno pozitívní ustanovení soboty za den odpočinku pro člověka. Boží posvěcení tohoto dne odpovídá příkazu, kterým Bůh nařídil lidu, aby jej posvěcovali. Protože Hospodin na konci stvoření oddělil sedmý den k takovému účelu a NEOMEZIL HO DOBOU ANI MÍSTEM, TAK ZACHOVÁVÁNÍ SOBOTY PLATÍ PRO VŠECHNY LIDI a mělo prozřetelnostně přecházet s pokolení na pokolení. Toto vyplývá dále Z DŮVODU, proč Pán tento den požehnal a posvětil; totiž z výrazu: „P R O T O“ , že v něm odpočinul. JE TO VŽDY STÁLE – PRO VŠECHNY LIDI OD ADAMA – STEJNĚ PLATNÝ DŮVOD. KDYŽ TENTO DŮVOD BYL ZÁKLADEM A PŘÍČINOU POSVĚCENÍ PRVNÍ SOBOTY, JE TAKÉ DOSTATEČNÝM DŮVODEM PRO POSVĚCENÍ KAŽDÉHO SEDMÉHO DNE A TO AŽ DO SKONÁNÍ VĚKŮ. Přikázání o zachovávání tohoto dne je mimo to obsažené v Desateru, které nezaniklo spolu se zvláštním státním zřízením židovským, ale TRVÁ V PLATNOSTI I PRO KŘESŤANY VŠECH ČASŮ A NA CELÉM SVĚTĚ.” (ThDr. George Busch “Notes, Critical Practical on the Book of Genesis” (1838) s. 48.49)

    Baptistický teolog A. H. Strong (1836-1921) nazývá sobotu „trvalým závazkem, jako Bohem určený památník jeho stvořitelské činnosti“. (A. H. Strong, Systematic Theology/1886/, str. 408)

    Robert Jamieson, A.R. Fausset, and David Brown – r. 1871, komentář k 1 M 2,3:
    „Požehnal a posvětil sedmý den“ – zvláštní přednost je dána sedmému dni nad ostatními šesti dny a je ukázáno, že byl vyčleněn k posvátným účelům. Instituce soboty je tak stará jako stvoření a dala vznik týdennímu rozdělení času, který panoval od nejranější doby. Je to moudrý a blahodárný zákon, jež dopřává pravidelný interval odpočinku, který fyzická podstata člověka i jemu sloužících zvířat zvířat vyžaduje, a jeho zanedbávání přináší oběma předčasný úpadek. Kromě toho uchovává stanovenou dobu pro bohoslužbu, a pokud to bylo zapotřebí ve stavu prvotní nevinnosti, oč více nyní, kdy lidstvo má silnou tendenci zapomínat Boha a Jeho požadavky?” (Jamieson Fauset Brown Bible Commentary)

    Langeho komentář k 1M 2.3:
    “Pokud bychom neměli žádnou jinou pasáž než je tato z 1M 2: 3, nebyl by zde žádný problém z ní vyvodit nařízení pro univerzální dodržování soboty neboli sedmého dne, pro zasvěcení Bohu jako svatého času celým lidským pokolením, kterému země i všechny věci na ní byly speciálně připraveny. První lidé jej (sedmý den, sobotu`p.m.) museli znát. Slova, “On posvětil jej,” by jinak ztratily smysl. Byly by prázdné, pokud by nebyly ve vztahu k někomu, od koho je vyžadováno její svěcení”. (Langeho Komentář k Gn 2: 3, I, 197).(Lange’s Commentary on Ge 2:3, I, 197).

  3. Danny Laufersweiler says:

    SABAT PŘI STVOŘENÍ – krátká studie

    KDYŽ BŮH SOBOTNÍ DEN POSVĚTIL, TAK TO PODLE HEBREJSKÉHO TEXTU PRVNÍ LIDÉ SLYŠELI. POSVĚTIL = PROHLÁSIL ZA SVATÝ

    Písmo o tom hovoří na dvou místech:

    1. “A požehnal Bůh dni sedmému a posvětil jej.” (1 Moj. 2,3)
    2. “Proto požehnal Hospodin dnu sobotnímu a posvětil jej.” (2 Moj. 20,11)

    Je nutno si uvědomit, že výraz “posvětil jej” má širší obsažný smysl! Je to možno rozpoznat ve více než tříceti překladech bible nebo vidět přímo v lexikonech k hebrejskému textu.

    Biblia Tysiaclecia (BT – 1980): 1. “učinil ho svatým” 2. “prohlásil ho za svatý”
    Hans Bruns (1987): 1. “heiligte ihn” 2. “ihn für heilig erklärt”
    /posvětil ho/ /ho za svatý prohlásil/

    Einheitsübersetzung der H.S. 1. “erklärte ihn für heilig” 2. “ihn für heilig erklärt”
    Ökum. text (NEP – 1980) /prohlásil ho za svatý/ /ho za svatý prohlásil/

    Výraz použitý v hebrejském originálu “jekaddeš” (od slovesa “kaddaš”) je zesílenou formou, t.j. třetí konjugace tak zvaný piel. Piel má jak příčinný (kausativní), tak zároveň oznamovací (deklarativní) smysl. „To znamená, že Bůh PROHLÁSIL sedmý den sabatu a ZPŮSOBIL, že je prostředkem svatosti pro lidstvo.“ (HC Leupold, Expozice Genesis /New York, 1950/, p. 103).

    W. Gesenius – F. Buhl “Hebräisches und aramäisches Wörterbuch zum Alten Testament” (1962) s. 703:
    kaddaš – pi: “za svatý prohlásit, učinit /z toho/ něco svatého, prohlásit sabat za svatý, od Boha 1 Moj.2,3; 2 Moj. 20,11”

    L. Köhler ( – W. Baumgartner) “Lexikon in Veteris Testamenti libros – Wörterbuch zum hebräischen A.T.” (1985) s. 825:
    kaddaš – pi: “něco ve stav svatosti uvést /zacházení podle kultických pravidel/, z a s v a t é p r o h l á s i t ; dát nějakou věc do stavu svatosti /předmět k pravidlům bohoslužby/, p r o h l á s i t s v a t ý m : 1 Moj. 2,3; 2 Moj. 20,11; Ezech. 20,12”

    Stejně tak i Georg Fohrer (1989) s. 242, Blahoslav Pípal (1974) s. 160, Lisowsky (1981) s. 1238 a Feyerabend (vyd. Germany) s. 295.

    Závěr: Bůh vyhlásil sedmý den jako svatý, t.j. oddělený pro pravidelný bohoslužebný účel. Výraz má jasně instituční charakter a znamená, že Adam s Evou byli svědky tohoto deklarativního aktu a zasvěcovali tento den jako památku stvoření dle příkladu Stvořitele.

    ———————————————————————————————————————————————-

    ….A PROHLÁSIL JEJ ZA SVATÝ…
    Některé z překladů Bible, jež ve shodě s hebrejským originálem veršů 1 M 2,3 a 2M 20,11 překládají, že Bůh „prohlásil za svatý“ sobotní den – sedmý den týdne:

    1 M 2,3:
    Zadoc Kahn (1899) – hebrejsko- francouzská bible, překlad pod vedením vrchního francouzského rabína
    Dieu bénit le septième jour et le PROCLAMA saint, parce qu’en ce jour il se reposa de l’œuvre entière qu’il avait produite et organisée.

    TEXTBIBEL (Prof. Dr. Emil Kautzsch, 1906 – německý překlad)
    Und Gott segnete den siebenten Tag und ERKLÄRTE ihn für heilig, weil er an ihm geruht hat von all seinem Werk, das er geschaffen und gemacht hatte.

    Einheitsübersetzung (1980 – německý ekumenický překlad)
    Und Gott segnete den siebten Tag und ERKLÄRTE ihn für heilig; denn an ihm ruhte Gott, nachdem er das ganze Werk der Schöpfung vollendet hatte.

    New Living Translation (1996)
    (3) And God blessed the seventh day and DECLARED it holy, because it was the day when he rested from all his work of creation.

    Dios Habla Hoy (1996 – španělský překlad)
    3 Entonces bendijo el séptimo día y lo DECLARÓ día sagrado, porque en ese día descansó de todo su trabajo de creación.

    Gute Nachricht Bibel (1997)
    3Und Gott segnete den siebten Tag und ERKLÄRTE ihn zu einem heiligen* Tag, der ihm gehört, denn an diesem Tag ruhte Gott, nachdem er sein Schöpfungswerk vollbracht hatte.

    Siddur Sim Shalom for Shabbat and Festivals (1998 – překlad rabína Leonarda Cahana)
    Then God blessed the seventh day and CALLED it holy, because on it God ceased from all the work of creation.

    The Torah – Thev Five Books of Moses (1999 – anglický překlad)
    And God blessed the seventh day and DECLARED it holy, because on it God ceased from all the work of creation that He had done.

    O Livro (2000 – portugalský překlad)
    2-3 E no sétimo dia, sendo que a sua obra estava terminada, Deus DECLAROU que esse dia seria santo, pois que foi quando cessou esta sua obra de criação.

    Holman Christian Standard Bible (2004)
    (3) God blessed the seventh day and DECLARED it holy, for on it He rested from His work of creation.

    Neues Leben (2006)
    3Und Gott segnete den siebten Tag und ERKLÄRTE ihn für heilig, weil es der Tag war, an dem er sich von seiner Schöpfungsarbeit ausruhte.

    New Living Translation (2007)
    3 And God blessed the seventh day and DECLARED it holy, because it was the day when he rested from all his work of creation.

    La Palabra – España (2010)
    3 Y bendijo Dios el día séptimo y lo DECLARÓ día sagrado, porque en ese día descansó Dios de toda su obra creadora

    Nueva Traducción Viviente (2010)
    3 Dios bendijo el séptimo día y lo DECLARÓ santo, porque ése fue el día en que descansó de toda su obra de creación.

    Palabra de Dios para Todos (2012 – španělský překlad)
    3 Bendijo el séptimo día y lo DECLARÓ día santo porque cesó ese día todo el trabajo que había hecho en la creación.

    The Bnei Yissas’char – Rabbi Tzvi Elimelech of Dinov:
    God blessed the Shabbat and DECLARED it holy, for it was on this day that God ceased from all the work that God in creating had made. (Bereisheet 2:3)

    —–

    2M 20,11:

    TEXTBIBEL (Prof. Dr. Emil Kautzsch, 1906 – německý překlad)
    Denn im Verlaufe von sechs Tagen hat Jahwe den Himmel und die Erde, das Meer und alles, was in ihnen ist, gemacht; hierauf ruhte er am siebenten Tage. Daher hat Jahwe den Sabbattag gesegnet und für heilig ERKLÄRT.

    MENGE -Bibel (1939 – německý překlad)
    Denn in sechs Tagen hat der HERR den Himmel und die Erde geschaffen, das Meer und alles, was in ihnen ist; aber am siebten Tage hat er geruht; darum hat der HERR den Sabbattag gesegnet und ihn für heilig ERKLÄRT.

    CEI 74 La Sacra Bibbia (Testo a cura della Conferenza Episcopale Italiana – Editio princeps 1974 – italský překlad)
    Perché in sei giorni il Signore ha fatto il cielo e la terra e il mare e quanto è in essi, ma si è riposato il giorno settimo. Perciò il Signore ha benedetto il giorno di sabato e lo ha DICHIARATO sacro.

    Pattloch-Bible (1979 – německý překlad)
    Denn in sechs Tagen hat der Herr den Himmel, die Erde, das Meer und alles, was in ihnen ist, erschaffen; doch am siebten Tage ruhte er. Darum segnete der Herr den Sabbat und ERKLÄRTE ihn für heilig.

    Biblia Tysiaclecia (BT – 1980 – polský překlad)
    W sześciu dniach bowiem uczynił Pan niebo, ziemię, morze oraz wszystko, co jest w nich, w siódmym zaś dniu odpoczął. Dlatego pobłogosławił Pan dzień szabatu i UZNAŁ go za święty.

    Einheitsübersetzung (1980 – německý ekumenický překlad)
    Denn in sechs Tagen hat der Herr Himmel, Erde und Meer gemacht und alles, was dazugehört; am siebten Tag ruhte er. Darum hat der Herr den Sabbattag gesegnet und ihn für heilig ERKLÄRT.

    Hans Bruns (1987)
    “ihn für heilig ERKLÄRT.”

    Dios Habla Hoy (1996 – španělský překlad)
    11 Porque el Señor hizo en seis días el cielo, la tierra, el mar y todo lo que hay en ellos, y descansó el día séptimo. Por eso el Señor bendijo el sábado y lo DECLARÓ día sagrado.

    Gute Nachricht Bibel (1997- německý překlad)
    11 Denn in sechs Tagen hat der Herr Himmel, Erde und Meer mit allem, was lebt, geschaffen. Am siebten Tag aber ruhte er. Deshalb hat er den siebten Tag der Woche gesegnet und zu einem heiligen Tag ERKLÄRT, der ihm gehört
    .
    Traducción en lenguaje actual (2000 – španělský překlad)
    11 Yo hice en seis días el cielo, la tierra y el mar, y todo lo que hay en ellos. Pero el séptimo día descansé. Por eso bendije ese día y lo DECLARÉ un día especial.

    Hoffnung für alle (2002- německý překlad)
    11 Denn in sechs Tagen habe ich, der Herr, den Himmel, die Erde und das Meer geschaffen und alles, was lebt. Aber am siebten Tag ruhte ich. Darum habe ich den Sabbat gesegnet und für heilig ERKLÄRT.

    Holman Christian Standard Bible (2004)
    11 For the LORD made the heavens and the earth, the sea, and everything in them in six days; then He rested on the seventh day. Therefore the LORD blessed the Sabbath day and DECLARED it holy.

    La Palabra -España (2010)
    11 Porque el Señor hizo en seis días el cielo y la tierra, el mar y todo lo que hay en ellos, y el séptimo día descansó. Por eso mismo bendijo el Señor el sábado y lo DECLARÓ día sagrado.

    BIBLE – SLOVO NA CESTU (2011 – český překlad)
    11 Vždyť i já sám, Hospodin, jsem stvořil nebe a zemi s mořem a všemi živočichy za šest dní. Sedmý den jsem odpočíval. Proto jsem jako Bůh vesmíru udělil sobotě zvláštní význam a PROHLÁSIL ji za svatou.

    Palabra de Dios para Todos (2012 – španělský překlad)
    11 Porque en seis días el SEÑOR hizo el cielo, la tierra, el mar y todo lo que está en ellos pero el séptimo día él descansó. El SEÑOR bendijo el día de descanso y lo DECLARÓ día santo.

    La Sagrada Biblia
    11 – Porque en seis días el Señor hizo el cielo, la tierra, el mar y todo lo que hay en ellos, pero el séptimo día descansó. Por eso el Señor bendijo el día sábado y lo DECLARÓ santo.

  4. J.B. says:

    Řím 14, 4-13 co na to řeknete ?

    Dobrovolně, když se tak rozhodnu ve svém srdci, jistě to má veliká požehnání.
    Pokud k tomu přistoupím ze zákonického pohledu, že prostě musím, protože jsem pod Zákonem, jsem ztracen a Kristus mi nic neprospěje.

    Doporučuji také třetí, čtvrtou a pátou kapitolu Galatským.

    • Martin Hýsek says:

      Dobrý den, u Římanům 14. kapitole již ve článku uvádíme, že se vztahuje na ryze mojžíšovské ceremonie (jako pesach, svátek stánků atd.), ale ne na den, který máme zvláštně celý oddat bohoslužbě.

      Čtvrté přikázání se svou podstatou nijak neliší od ostatních devíti. Jistě že jej máme plnit z dobrovolného srdce, a ne s otrockou snahou zalíbit se Hospodinu. Ano, pokud svázaně dbáme na den Páně, protože musíme, neboť by nás Pán Bůh jinak poslal do pekla, pak jsme vskutku ztraceni a Kristus nám nic neprospěje, už jen proto, že nikdy nebudeme schopni ten den oddat Pánu tak, jak by bylo náležité, s celým a nerozděleným srdcem a bez jakéhokoliv rozptýlení mysle, aby každičká myšlenka ten den náležela Jemu. Kdyby naše svěcení dne Páně, i to nejlepší, měl Hospodin posuzovat mimo Krista a Jeho krvavou oběť, dozajista bychom šli do pekla. John Bunyan řekl, že i ta nejlepší modlitba, jakou se kdy, modlil, v sobě měla dost hříchu, aby to zatratilo celý svět, a stejně tak i to naše nejoddanější svěcení dne Páně, totiž jeho oddělení pro bohoslužbu, v sobě mělo dost hříchu, aby to zatratilo celý svět.

      Zákonické dodržování jakéhokoliv přikázání nás dovede do pekla. Stejně tak, pokud budeme chtít nebrat Boží jméno nadarmo, nebo nectít otce svého i matku svou, necizoložit, nemluvit proti bližnímu našemu křivého svědectví apod, že prostě musíme, abychom nešli do pekla, jsme ztraceni a Kristus nám nic neprospěje. To však neznamená, že když spoléháme plně na Krista, tak je jedno, jestli bereme či nebereme Boží jméno nadarmo, ctíme či nectíme rodiče apod. To prostě nemáme dělat. Ne proto, že bychom byli stále pod Zákonem – to znamená, pod odsouzením Zákona, protože to je to, co Písmo míní, když toto spojení používá – ale jsme v zákoně Kristu, tzn. kvůli Kristu. A to platí pro všechna přikázání, včetně čtvrtého.

      Činění toho nijak nepřidává naší spáse a nepodílí se na našem ospravedlnění, ale to neznamená, že je bezpředmětné, a že je dobrovolné v tom smyslu, že záleží čistě na našem rozhodnutí, zda to budeme či nebudeme činit, a můžeme se klidně rozhodnout, že to dělat nebudeme. To činění má být dobrovolné v tom smyslu, že jej budeme činit radostně z celého srdce a s plným souhlasem – s postojem, který apoštol Pavel popisuje slovy “povoluji zákonu, že jest dobrý… nebo zvláštní líbost mám v zákoně Božím podlé vnitřního člověka.” Plnit čtvrté přikázání máme jako křesťané úplně ze stejného důvodu a ve stejném duchu, jako to první, druhé, třetí, páté, šesté atd. Ne pro činění zásluh, ale protože nás Kristus osvobodil, abychom pro Něj poslušně žili po všechny dny života našeho.

  5. David Ševčík says:

    Dobrý den pane Hýsku,
    je podivuhodné, jak blízká je vaše argumentace (potažmo vaší církve) v otázce soboty adventistům.
    Pokud ovšem máte za to, že se jako adventisté mýlíme tím, že za pravou sobotu pokládáme židovskou sobotu a vaším hlavním argumentem je praxe v první církvi, myslím, že by vás mohla zajímat studie Samuele Bacchiocchiho o změně praxe svěcení soboty na neděli. Mám za to, že jeho práce má potenciál být jednou z nejerudovanějších co se týče tohoto tématu, protože nejen že dokázal tuto práci obhájit před jezuitskými teology a získala imprimatur, ale především díky přístupu k velmi vzácným zdrojům – tedy Vatikánského archivu.
    Na internetu jsem jeho práci nenašel, ale na YouTube je velmi hrubý výtah v podobě audia zjedné jeho přednášky: Od soboty k neděli, Jak k tomu došlo – Samuele Bacchiocchi, Ph D (kvůli restrikcím nemohu vložit odkaz, ale vložením do vyhledávání není těžké video nalézt).

    • Martin Hýsek says:

      Dobrý den,

      z Písma je zjevné, že praxe první církve byla scházet se v neděli (první den týdne) a příklad apoštolů – který ostatně plynul z příkladu Krista samého – je stejně závazný jako jejich slova v epištolách. Všechny argumenty je však třeba vnímat společně ve vzájemném kontextu (významný je i argument Johna Owena). To, co mohou obsahovat papežské archivy, na tom nic nemůže změnit, autorita je Písmo samo. Nehledě na to, že papeženci nejsou zrovna nestrannými posuzovateli, protože jim údajná pozdější změna ze soboty na neděli slouží jako potvrzení autority církve: “Podívejte, je to církev, kde je autorita, ne Písmo, vždyť církev sama změnila sobotu na neděli.”

      A co se týče podobnosti naší argumentace, jen chci podotknout, že z nic zásadního z toho nevyplývá. Jádro této argumentace zde bylo už dávno před adventisty, uznávání závaznosti čtvrtého přikázání bylo standardní historickou protestantskou pozicí (ne snad, že by byla mezi protestanty výlučná, ale naprosto běžná). Nicméně historická protestantská pozice své závěry vyvozovala z Písma samého, a nestála na žádných mimobiblických zjeveních (ani na vyučování žen, 1. Tim. 2:12), jako pozice adventistů, kdy Ellen Whiteová vycházela např. z vizí Desatera, kde 4. přikázání více zářilo. Protestanté historicky mimobiblická zjevení odmítali, jako i my. To je zásadní rozdíl v samotném základu našich vzájemných pozic. Veškerá podobnost je jen vnější, a nedotýká se skutečného jádra věci.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: