S rozmachem nejprve letničního a později charismatického hnutí se v církvích všech směrů v posledních sto letech nebývale rozšířil kontinualismus, tedy teologický názor, podle kterého jsou proroctví a zázraky (konané skrze lidské prostředníky jako za dob apoštolů) dostupné i pro dnešní církev. Tento pohled převládl i mezi evangelikály a reformovanými, ač historicky byli protestanté cessacionisty, to znamená, že zastávali postoj, že proroctví a moc činit zázraky dával Pán Bůh do té doby, než dal lidem plné zjevení své vůle, totiž dokončený kánon Písma, a že sloužily především k potvrzení autority těch, kteří sepisovali pod inspirací Ducha biblické knihy.
Přesvědčení, že Pán Bůh stále dává svému lidu prorocké slovo (v plném slova smyslu), má samozřejmě vliv na duchovní život věřících v charismatických kruzích. Kdo by nechtěl, aby k němu Pán Bůh promlouval přímo skrze proroctví? Čím extrémnější charismatismus, tím větší dychtění po prorockých slovech a tím menší zájem vážně studovat Boží Slovo. To nutně neznamená menší zájem číst Bibli; spíše menší vnímání nutnosti správně pochopit slova Písma skrze jeho důsledný a přesný výklad, abychom věděli, co od nás Hospodin očekává. To je přeci lepší a snadnější počkat, až nám to řekne přímo skrze nějakého svého proroka.
Oproti takovému postoji se nestaví jen cessacionisté, ale i konzervativněji zaměření kontinualisté, zejména z evangelikálních kruhů. Ti sice věří, že prorocké slovo dává Pán i dnes, nicméně dávají důraz na primát Božího Slova, a to nejen ve slovech, ale i prakticky, čímž se od extrémních charismatiků odlišují. V teoretické rovině zastávají nadřazenost autority Písma skoro všichni, ale čím rozvinutější charismatická praxe, tím méně se tato proklamace projevuje v životech sborů i jednotlivců. Konzervativní kontinualisté se nicméně snaží takovým excesům vyhnout a vést věřící, aby svůj duchovní život stavěli hlavně na psaném Slovu Božím, a nakolik můžeme říci, bývají to snahy upřímné.
Úsilí vést Boží lid, aby se řídil na prvním místě autoritou Písma, je obecně dobré. Pozice konzervativních kontinualistů má však jeden háček. Jestliže je předpoklad o tom, že Pán i dnes dává své církvi přímé prorocké slovo, platný, pak je jejich postoj mylný, a správný je naopak postoj extrémních charismatiků, kteří staví více na proroctvích než na Písmu.
Dvě autority
Na prvním místě předesíláme, že i když nyní předpokládáme platnost tvrzení o existenci moderních proroctví, činíme tak toliko pro účely argumentu a neznamená to, že je pro nás tato otázka nejistá. Jelikož se však chceme zabývat případnými logickými, biblickými a praktickými důsledky tohoto tvrzení, musíme aspoň pro tuto chvíli vycházet z předpokladu, že Pán Bůh stále dává pravé, přímé prorocké slovo do konkrétních situací.
Takové prorocké slovo ze své podstaty musí být závazné. Hospodin nikdy nehovoří k nám lidem s tím, že si můžeme vybrat, zda Jej poslechneme či nikoliv. Jistě, můžeme to ignorovat, ale pak budeme neposlušní a poneseme následky. U prorockého slova tedy musíme rozpoznat jeho autoritu, uznat ji a podřídit se jí. Nicméně jelikož vedle autority specifického proroctví máme rovněž autoritu Písma, musíme určit, co má v praxi přednost. Když vedle sebe figurují dvě zcela rovnocenné autority, nemůže to fungovat (s tím má problémy i římskokatolická církev, podle které je třeba přijímat Písmo i tradici se stejnou vážností). Něčemu musíme dát v konkrétní situaci přednost.
Je hezké, že konzervativní kontinualisté chtějí dávat za všech okolností přednost psanému Božímu Slovu, ale má to svůj háček. Přednost Písmu dát můžeme a máme, ale musíme z něj s jistotou vyčíst, jak se v dané situaci zachovat. Takových životních situací sice není málo, ale týkají se především hříchu. Máme-li na výběr zhřešit či nezhřešit, na základě Bible se můžeme jasně rozhodnout – samozřejmě, pokud ji dostatečně známe – a i kdyby nám v této situaci přišlo specifické slovo proroctví, můžeme teoreticky říci: „Já se rozhodnu primárně podle Bible, proroctví je až sekundární.“
Těžké rozhodování
V křesťanském životě ale přichází mnoho situací, kdy si Boží člověk musí vybírat mezi možnostmi, z nichž ani jedna není hříšná a oboje či všechna mohou být legitimní. V obdobných situacích dokonce mohou různí křesťané zvolit různě a přitom stále činit Boží vůli. Pokud v takových situacích máme na jedné straně normy Božího Slova, ze kterých nevyplývá, že by jedna z možností byla hříšná, a na druhé straně specifické prorocké slovo, čemu dát přednost? Inu, proroctví.
Demonstrujme si to na příkladu. Představme si situaci, kdy se kazatel připravuje na kázání, ale podívá se náhodou z okna a vidí svého souseda, jak odhazuje sníh. Co teď má činit? Má pokračovat ve svých přípravách na kázání s modlitbou a ve studiu Písma, nebo má projevit křesťanskou lásku a sousedovi pomoci? Podle jakého verše se má rozhodnout? Co je nejmoudřejší? Není náhodou lepší souseda nechat, ať má taky nějaký zdravý pohyb? (Předpokládejme nyní, že soused není starý nebo nemocný člověk.) Možná by ten ušetřený čas strávil jen při sledování nějakého bezbožného pořadu v televizi. Ale na druhou stranu, praktická pomoc může otevřít dveře jeho srdce a vést ke sdílení evangelia. Jenže pak třeba dotyčný kazatel nebude dostatečně připraven na neděli. Rozhodnout se na základě obecných norem Bible není jednoduché, a různí kazatelé by mohli legitimně dojít k různým závěrům.
Normálně by člověk v uvedeném případě zvážil věc před Pánem v modlitbě (podle okolností asi ne moc dlouhé) a následně by se rozhodl podle moudrosti, kterou mu Pán podle svého zaslíbení dá, přičemž v obou případech by se mohl opřít o biblický princip, ať už zodpovědnosti kazatele nebo lásky k bližnímu. Ale představme si, že by onen kazatel právě ve chvíli, kdy by zvažoval nejlepší krok, dostal prorocké slovo od Pána, ať už jakýmkoliv způsobem, sám, skrze manželku či křesťanského přítele, jakkoliv. Je zjevné, že pak by musel jednat podle prorockého slova – a to dokonce, i kdyby se mu podle jeho moudrosti zdálo lépe se na základě biblického principu rozhodnout přesně opačně.
Pokud by Pán Bůh chtěl, aby se dotyčný zařídil primárně ne podle proroctví, ale podle obecných principů Bible, proč by mu to prorocké slovo vůbec posílal? Specifický prorocký příkaz má logicky přednost před obecnou normou Bible, zvlášť, když uvážíme, že Hospodin to proroctví nemusí dát. Ostatně přednost specifického před obecným je platný hermeneutický princip i u biblického výkladu. Máme-li vedle sebe jednu pasáž, která se zabývá dejme tomu vztahy mezi lidmi obecně, a druhou, jenž hovoří o vztazích mezi manžely, pak u svých manželství musíme brát v úvahu přednostně to druhé. Stejný princip proto musí platit i o proroctví, které je dalším slovem Božím, jen ještě specifičtějším.
Příklad z Božího Slova
Takový závěr však není jen produktem pouhé lidské logiky. Přednost konkrétního proroctví přede vším ostatním ukazuje i Bible sama. Považme příklad prorockého syna za dob Achabových z 20. kapitoly 1. Královské. Král Achab vytáhl podle slova jednoho proroka do bitvy proti Benadadovi, králi syrskému, který se vyvyšoval proti Izraeli, a Hospodin mu dal nad Benadadovým vojskem vítězství. Jelikož Pán Bůh určil, že bezbožný syrský král má pro své hříchy zemřít, bylo Achabovou povinností jej zabít; to však neučinil, naopak Benadada přijal jako bratra. A v této situaci měl jeden z Eliášových prorockých synů (žáků) vyřídit Boží soud skrze názorný příklad, k čemuž potřeboval být zraněn, aby vypadal jako někdo, kdo přišel z bitvy.
Pro nás je nyní důležitý jen jeden detail: „Muž pak nějaký z synů prorockých řekl bližnímu svému z rozkazu Božího: Ubí mne medle. Ale muž ten nechtěl ho bíti. Kterýž řekl jemu: Proto že jsi neuposlechl hlasu Hospodinova, aj teď, když půjdeš ode mne, udáví tě lev. A když šel od něho, trefil na něj lev a udávil ho“ (1. Kr. 20:35-36).
Ten druhý muž, jenž nechtěl prorockého syna zranit, měl patrně ve svých očích dobrý důvod, proč tak neučinit. Mohl by se dokonce odvolávat na obecné normy Božího Slova o lásce k bližnímu a civilní soudy Mojžíšova zákona nad těmi, jenž druhým způsobí škodu na zdraví. Ale bylo to bezpředmětné. Dostal konkrétní prorocké slovo od Pána, co má činit, a jeho odmítnutí bylo hříšnou neposlušností.
Když Pán Bůh dává konkrétní prorocké slovo, nečiní tak naprázdno. Nechce předložit před člověka jen nějakou další perspektivu ke zvážení, aby měl pro své zkoumání Boží vůle další argument k tomu či onomu rozhodnutí. Ne; jednoduše mu chce říci, co má činit, tečka. Když tedy někdo dostane proroctví, je zbytečné, aby spekuloval, musí poslechnout. Apoštol Pavel při druhé misijní cestě nejdříve nějakou dobu hledal Boží vůli, kam má jít, a navštívit některá místa mu Duch zabránil; když však dostal v Troadě přímé slovo od Pána skrze sen, že má přijít do Makedonie (Sk. 16:9), nijak nespekuloval a ihned poslechl.
Debaty o přednosti Bible nebo proroctví nemají v praxi význam, musíme poslechnout proroctví. Písmem můžeme maximálně zkoumat, zda je proroctví pravé či nikoliv. Proto extrémní charismatici, co staví svůj život víry hlavně na jejich proroctvích, jsou z hlediska svých kontinualistických předpokladů vlastně bibličtější než konzervativnější kontinualisté, kteří chtějí dát v praxi přednost Písmu a proroctví upozaďují.
Praktický dopad
Otázka přednosti údajného konkrétního proroctví nebo obecných norem Písma ovšem není jen věcí akademickou, odtrženou od praktického života. Naopak, některé křesťany může ovlivnit doslova na celý život – máme na mysli zejména ty, jenž si na základě „prorockého slova“ vzali manžela či manželku.
K výběru životního partnera či partnerky nemáme přistupovat lehkovážně, naopak, vzhledem k důležitosti tohoto rozhodnutí musí mladí lidé pečlivě a usilovně hledat Boží vůli. Ano, Bible jasně zakazuje brát si nevěřící – pro naše vlastní věčné dobro, jakož i našich dětí. To bereme jako automatické; nevěřící jako choť nepřichází v úvahu. Ale pořád mládežníci stojí před těžkým rozhodováním – mám si vzít tuto křesťanku, o kterou se právě nyní zajímám (a opačně), nebo pro mě Pán připravil někoho jiného?
Tolik otázek, tolik nejasností, tolik pochyb. Není divu, že mladí charismatičtí křesťané v souladu s tím, jak jsou vyučováni, vyhlížejí, jestli se jim nedostane vedení skrze proroctví. Tím pádem jsou mnozí v pokušení, aby s takovým „proroctvím“ pro svůj protějšek přišli sami: „Pán mi dal prorocké slovo, že si mě máš vzít.“ Nemusí se nutně jednat o úmyslný podvod; dotyčný si jednoduše mohl tak přát vstoupit do manželství, že sám sebe přesvědčil, že mu to Pán Bůh skutečně řekl. Charismatici jsou často v pokušení považovat prosté hnutí své mysli za něco, co jim přímo vnukl Duch Svatý.
Nyní se však podívejme na celou situaci z hlediska křesťanské dívky, která právě uslyšela, že si má vzít mladého muže, jenž jí předložil své proroctví. Logicky jsou jen dvě možnosti – buď je to proroctví pravé, nebo falešné. Měla by jej rozsuzovat podle Bible, řekl by konzervativnější kontinualista. Jenže jak to posoudí? Písmo jí dává instrukce, že si nemá vzít nevěřícího a že má ve svém manželovi hledat především zbožnost a duchovní smýšlení. Jestliže je ale mladý muž, jehož si má podle údajného proroctví vzít, vyznávajícím křesťanem a v jeho životě lze vidět ovoce nového života, příliš se dál neposune. Musí se řídit především slovem proroctví, u kterého nemá objektivní standard, podle kterého posoudit, zda je pravé či nikoliv.
Pokud Pán Bůh skutečně chce, aby si ho vzala a zároveň i dnes dává svému lidu proroctví, pak je docela rozumné předpokládat, že jí skrze onoho mladého muže skutečně říká, co má učinit. Pak musí bez otázek poslechnout, jako měl poslechnout prorocký syn v oddíle v 2. Královské. Cožpak by jí Hospodin dal prorocké slovo, aby o něm půl roku přemýšlela, jestli se jím má řídit nebo ne? Takový způsob přímého Božího vedení skrze proroctví není ani logický, ani praktický. Nebo se dívka může rozhodnout, že proroctví nebylo pravé; pak je ovšem třeba mladého muže odsoudit – byť třebas nejednal v úmyslném podvodu – protože zneužil Boží jméno. Pořád je to falešné proroctví (falešné = ne pravé). Vydávat své slovo za slovo Hospodinovo je nesmírně vážnou věcí. Ve Starém zákoně za to byla smrt. To pro novozákonní církev, která již není teokracií, neplatí, ale minimálně by za něco takového měla přijít přísná církevní kázeň.
Paradoxy kontinualismu
Pro křesťanku z našeho příkladu je jediný konzistentní postoj tedy buď proroctví přijmout jako pravé a začít se bez reptání a otázek připravovat na vstup do manželství, nebo jej odmítnout a označit mladého muže za falešného proroka, se všemi důsledky, co z toho vyplývají. Obé má navíc učinit bez zbytečného odkladu. Falešný prorok nemá být ponechán bez razantního odmítnutí a pravý prorok bez odpovědi poslušnosti.
To však není typická reakce v charismatických kruzích v takové situaci – tedy aspoň mezi těmi, co mají aspoň trochu rozumu. Většinou by se doporučovalo s takovým proroctvím zacházet opatrně a nechat si jej od Pána Boha „potvrdit“ v osobním hledání Boží vůle; vlastně se pak proroctví suspenduje, protože i když se dotyčná rozhodne pro manželství, stane se tak na základě osobního hledání a nikoliv proroctví, které vlastně bylo skoro zbytečné. To je v rámci charismatických možností dobrá rada, protože žít v manželství založeném na lži (ať už vědomé či nevědomé) je vskutku hořkou věcí, a jelikož z něj už není cesta ven, je nutné varovat k opatrnosti.
Nicméně se nejedná o konzistentní postoj z hlediska kontinualistických a charismatických principů, protože v praxi staví „obyčejné“ osobní hledání Boží vůle nad domnělé proroctví. Mladí lidé v charismatických kruzích jsou tak vrženi do ještě většího zmatku, neboť na jednu stranu slyší proroctví vyvyšovat a na druhou stranu jsou odrazováni od jeho okamžitého následování. Charismatická proroctví tak hledání Boží vůle nejenže neusnadňují, ale naopak zatemňují a kladou před mladé lidi další překážku. Protože vskutku – kdo se v tom má vyznat, pokud dostáváme proroctví, aby nás vedlo, ale zároveň si na něj musíme dát pozor a hledat potvrzení Boží vůle mimo něj?
Nakonec musíme říci, že jsou-li charismatické a kontinualistické předpoklady pravdivé, pak extrémní charismatici, kteří se přede vším ostatním řídí ve slepé poslušnosti svými proroctvími, činí správněji a bibličtěji, než umírnění kontinualisté. Ale paradoxně tento konzistentnější přístup vede k zjevně nemoudrým rozhodnutím a možná i celoživotní hořkosti. Není tedy na místě se zamyslet nad platností samého východiska?
Touha po Božím vedení
Dychtění po specifických proroctvích do konkrétní osobní situace je vcelku pochopitelné; je to mnohdy výraz touhy po intenzivnějším vnímání Božího vedení a přítomnosti. I proto se tolik lidí drží kontinualismu, ač se třeba snaží dávat větší důraz na psané Písmo a ač mnohdy vyřčená „proroctví“ uvádějí adresáty do většího zmatku. Touha po zažívání osobního Božího vedení je pro pravé křesťany jistě přirozená i zdravá. K tomu však Boží lid dnes, kdy má k dispozici plné Boží zjevení v Bibli, moderní charismatická proroctví nepotřebuje. Na stezkách starých nacházíme vše, co je nám potřebí. „Jakož nám od jeho Božské moci všecko, což k životu a ku pobožnosti náleželo, darováno jest“ (2. Pt. 1:3).
Kdo chce vnímat ve svém životě vedení laskavé a milostivé ruky Hospodinovy, má dbát zejména na několik v principu jednoduchých zásad – i když se jedná zároveň o zásady tak hluboké, že je plně nevystihneme ani v mnoha kázáních.
(1.) Musí pamatovat na to, že ve středu všeho je Pán Ježíš Kristus a Jeho oběť za nás. Z Něj a z toho, co pro nás učinil, plyne všechno, život, přijetí, pokoj, Boží požehnání. Nic si nezasloužíme, ale vše je nám milostivě dáno v Spasiteli. „Nebo kolikžkoli jest zaslíbení Božích, v Němť jsou: Jest, a v Němť také jest: Amen“ (2. Kor. 1:20).
(2.) Musí chodit v poslušnosti zjeveného Slova a v oddělenosti od světa, hříchu a kompromisu. „Mluvil-li bych o národu a o království, že je v okamžení vzdělám a vštípím, však činil-li by, což zlého jest před očima mýma, neposlouchaje hlasu mého: i já litoval bych dobrodiní toho, kteréž bych řekl učiniti jemu“ (Jer. 18:9-10).
(3.) Musí být ustavičný v modlitbách, a to v plném očekávání na Boží zaslíbení a působení Ducha Svatého: „Takto praví Hospodin, kterýž učiní to, Hospodin, kterýž sformuje to, potvrdí toho, Hospodin jméno jeho: Volej ke mně, a ohlásímť se, a oznámímť věci veliké a tajné, o nichž nevíš“ (Jer. 18:2-3). „Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá. Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána“ (Jak. 1:7-8).
(4.) Musí pilně využívat všech příležitostí být v obecenství Božího lidu, kde Pán Bůh zaslíbil své zvláštní požehnání. Na mnoho otázek naleznou Boží věrní odpověď v domě Božím: „Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl“ (Žalm 73:17).
(5.) Musí číst pravidelně Písmo. Mělo by to být na pokračování, podle nějakého předem vybraného plánu, ne náhodně na přeskáčku. Pán Bůh hovoří skrze svoje Slovo, a jestli trpělivě, s modlitbou a ve víře hledáme Jeho vedení, On v pravý čas promluví, ukáže cestu, zvláštním způsobem osloví skrze nějaký verš či oddíl, tak, že by nás to ani nikdy nenapadlo. Pokud si ovšem vybíráme oddíly ke čtení náhodně, ďábel nás snadno zviklá, že verš, jenž k nám tak silně osobně promluvil, jsme si jednoduše v Bibli sami vyhledali, protože se nám zrovna hodil. Pokud ale čteme podle plánu na pokračování, tento argument nemůže satan použít, neboť v době, kdy jsme s ním začali, jsme nemohli tušit, že za půl roku daný oddíl přesně promluví do situace, ve které zrovna budeme nebo dá odpověď na otázky, které si zrovna budeme klást.
Závěr
O osobním Božím vedení se toho dá jistě napsat mnoho a mnoho, a jistě jsme tuto rozsáhlou oblast v předchozích odstavcích ani zdaleka nevyčerpali. Důležité však je, že Pán Bůh své děti vede i dnes svým Slovem a svým Duchem a že křesťané nepotřebují vyhlížet moderní proroctví, aby toto zakušovali. Jestliže se rozloučí s nekonzistentním umírněným charismatismem a konzervativním kontinualismem, vyhnou se zmatkům, které tyto přístupy produkují, aniž by byli ochuzeni o to podstatné, oč usilují, totiž vnímání osobního Božího vedení, které stejně spočívá úplně v něčem jiném.
Přidej