V předchozím článku jsme začali komentovat jedno akademické pojednání, které se zabývá srovnáním klasických duchovních písní minulosti a moderních chval. Daný text byl napsán ve vcelku neutrálním duchu: výrazně neprosazoval ani jedno z nich, pouze oprávněně konstatoval, že jde v jádru o dva odlišné přístupy ke skládání, a nikoliv produkt nějakého průběžného na sebe navazujícího vývoje. Tuto skutečnost doložil i seznam 11 bodů porovnání, které rozbíral na jakési přednášce David Novák, současný předseda Církve bratrské.

Ačkoliv uvedený text přímo neuváděl, zda by Boží lid měl preferovat způsob starý či nový, při řádném duchovním zvažování by odpověď na to měla být každému jasná – zejména, když ji zváží s ohledem na náš veliký vzor duchovního zpěvníku, Duchem Božím inspirovanou knihu Žalmů. Autorka eseje nijak nezastírá, že moderní chvály jsou obsahově prostinké a o obsah v nich nakonec jde o hodně méně než o hudební stránku věci. Naproti tomu Žalmy jsou celé o obsahu; jejich nápěv ani neznáme. Moderní chvály se vyhýbají jakékoliv byť jen trochu hutnější teologii, zatímco o hluboké teologičnosti Žalmů nelze mít pochyby, už jen s ohledem na množství citací z Žalmů v Novém Zákoně, kdy ve valné většině slouží jako důkazy nějaké veliké duchovní pravdy.

Kniha Žalmů tak vždycky lid Boží vedla k vážnému poznávání Hospodina a intenzivně všechny vyučovala v bázni Hospodinově. Třináct Žalmů má dokonce přímo nadpis „vyučující“, a to nejsou zdaleka jediné, které by se převážně zaměřovaly na předkládání doktrín – z těch ostatních lze za všechny zmínit třeba Žalmy 105 nebo 106, které shrnují a aplikují biblickou historii izraelského národa. Podle tohoto biblického vzoru se naši předkové ve víře vždy snažili svými písněmi budovat věřící ve stále větším a hlubším poznání Pána, ve všech aspektech. Proto byly církevní kancionály v jednom smyslu vlastně takovými malými systematickými teologiemi, uspořádané tak, aby se dotýkaly jak objektivních doktrín evangelia, tak praktických aspektů našeho duchovního života a služby Pánu.

Něco takového o zpěvníčcích moderních chval nelze vůbec říci – písně v nich jsou krátké, všeobecné, často si velmi podobné a leckdy obsahově ploché. Jde v nich především o pomíjivé emoce vyvolané jímavou hudbou. (Nutno poznamenat, že leccos z negativních jevů, které vidíme u chval, se postupně dostává i do nově vydaných kancionálů, kam denominace začínají zařazovat právě některé z „klasičtějších“ moderních písní. Tím rozmazávají ten původní silný rozdíl mezi oběma přístupy. Nemůžeme tedy říci, že vše, co nacházíme v knize nazvané „kancionál“, zejména pochází-li z poslední dekády či dvou, musí být tedy dobré. To pozitivní se vztahuje k onomu starému, historickému přístupu ke skládání písní.)

Je smutné, že i když mnozí v současné církvi tyto rozdíly vnímají, přesto z nich nedokážou vyvodit správné závěry, a stále na moderní chvály hledí jako na sice odlišný, ale stále legitimní přístup ke zpěvu církve. Platí to i o rozebírané akademické stati. Zaměříme se tedy na další poznatky v něm a znovu si je posoudíme, opět se zvláštním přihlédnutím k biblickému vzoru knihy Žalmů.

Jazyk a styl písní

Uvedené pojednání předkládá adaptaci současných chval jako něco logického a v jádru přirozeného, zejména pro stáří písní klasických, většinou pocházejících právě z 19. nebo z 18. století, občas i z dob dřívějších. S ohledem na to se nám v něm zdůrazňuje archaičnost jejich jazyka, proti kterému stojí jazyk dnes běžný v současných chvalách, což se předkládá jako snad legitimní či aspoň pochopitelný důvod pro jejich vzájemné nahrazení.

V této části se poněkud míjí, že řada archaismů ve starých písních nejsou samoúčelné, ale mají svůj praktický účel, zejména při překladech. Anglický jazyk, jehož hymnologie je zdaleka nejrozsáhlejší a z něhož se písně přebíraly nejčastěji, obsahuje více jednoslabičných slov – míníme nyní slova plnovýznamová, ne pouhé předložky apod. Ne snad, že by taková čeština postrádala, ale u klíčových výrazů jich přeci jen má méně, nadto některé důležité teologické pojmy, jako milosrdenství, vykoupení či spravedlnost, mají slabik mnoho. Převést anglický obsah do češtiny, aby se zachoval původní počet slabik ve verši a přitom se z něj významově něco podstatného neztratilo, tedy není vždy snadné. Leckteré archaismy mají právě výhodu jejich krátkosti – například užití slova „zřít“ místo „vidět“ může někdy představovat jediný způsob, jak převedený text „vměstnat“ do příslušného verše. Jejich vynechání či nahrazení může často vést k okleštění obsahu. Jindy může archaismus představovat jedinou cestu, jak obsah zrýmovat – například slovo „jest“ nabízí celou řadu možných rýmů.

Zrýmování, resp. zmetrizování přitom představuje v podstatě jediný opravdu dobrý způsob, jak složit píseň s větším množstvím slok. (Metrum je definováno jako „obecně platné rytmické schéma střídání stejného počtu slabik přízvučných a nepřízvučných“, v důsledku čeho pak text přirozeně plyne a dobře se zpívá. Existují různá metra, v hudbě obvykle označovaná podle počtu slabik v jednom řádku, např. 8.6.8.6.) Rýmy napomáhají k zapamatování si písně, protože když člověk ví, že další řádek musí nějak odpovídat poslednímu slovu z předchozího, snadněji mu pak „naskočí“ – podobně ostatně některé Žalmy v hebrejštině mají akrostické schéma, tj. že každý verš začíná na jedno písmeno hebrejské abecedy, což pravděpodobně mělo rovněž napomoci zapamatování.

Když text písně žádné metrum nenásleduje, lze sice upravit melodii tak, aby šel nějak zazpívat, ale poté tvůrce obvykle nedokáže složit další sloky, aby do dané melodie dobře seděly. Proto tolik moderních chval následuje formát „jediná sloka–refrén–můstek“, které pak pro absenci dalších slok musí jen znovu a znovu opakovat. Opuštění starého způsobu skládání písní v metru – které někdy autory tlačilo k archaičtějším výrazům – neznatelně vedlo k jejich zkrácení a tím pádem v podstatě nevyhnutelně i k jejich obsahovému zploštění.

Dobrovolná ignorance

Nicméně tak či tak, v citovaném článku zmiňovaná nesrozumitelnost klasických duchovních písní je značně přehnaná. To, že současným generacím nic neříkají, neplyne ani tak z jazyka, jako spíše z nezvyku nad obsahem písně skutečně přemýšlet a s tím související duchovní lenosti. Nemalá část mládežníků ve sborech dnes navštěvuje dobré školy a univerzity, a skutečně by neměli mít problém s pochopením slov jako „ráčit,“ „rtové“ nebo „byť“, které zmiňuje článek. V povinné četbě, která se od nich při studiu vyžaduje, jako třeba v Babičce, se s takovými výrazy setkávají na každé stránce. Když zvážíme, že před 150-200 lety, kdy tyto písně vznikaly, je zpívali členové sborů, kteří ve většině případů byli rádi, pokud vychodili pár tříd vesnické základní školy a naučili se základně číst, psát a počítat, tak nikdo v naší společnosti, která si tak zakládá na vzdělání, nemá výmluvu – nechce-li uznat, že je hloupější než nejprostší lidé z generace jejich pra-pra-pradědů. Moderní vzdělání by mělo bohatě vyvážit skutečnost, že se jazyk od té doby poněkud posunul. Z osobní zkušenosti víme, že překonání jisté archaičnosti jazyka ve skutečnosti ani nevyžaduje žádnou zvláštní snahu, stačí jen trochu chtít.

Jak poukazuje naše rozebírané pojednání, jazyk je jen jedním z „problémů“, kteří se obhájci nového způsobu snaží na tom historickém najít: „Odpůrci kancionálových písní často kritizují přílišnou složitost textů těchto písní. Důkladné porozumění kancionálovým písním často vyžaduje hlubší znalost teologické terminologie a Bible (např. odkaz na Bethel v písni Blíž tobě, Bože můj, který se vztahuje na konkrétní biblickou událost).“ Přitom smysl těchto odkazů zcela zjevně spočíval nejenom v připomenutí dané události, ale také ve vyučení lidí v církvi a její aplikaci – která je ostatně přeci cílem čtení Bible. (Článek ostatně sám správně podotýká, že „autoři textů kancionálových písní často měli snahu osvětlit určité pasáže z Bible z nějakého nového nebo neobvyklého pohledu (…), sdělit nějakou svou zkušenost víry (…) nebo nově připomenout určité biblické události…“). Navíc kontext citovaného textu ani nezdůrazňuje nové návštěvníky našich sborů, ale obecně mladou generaci v nich, z níž pořád větší část v církvi vyrůstala a uvedená neznalost daných biblických událostí by je tedy spíš měla zahanbit, než aby představovala oprávněné opodstatnění k zavržení písní, jež se na ně odkazují.

Naproti tomu u moderních chval čteme poukaz, že „autoři (…) často obhajují jednoduchost chval a častý prvek opakování tím, že inspiraci čerpají v biblických žalmech (např. viz chvála Dobrořeč duše má Hospodinu, která je zhudebněním veršů 1 – 4 z Žalmu 103).“ To samo ukazuje, jak málo tito autoři o Žalmech, z nichž zdánlivě čerpají, skutečně přemýšlejí. Kdyby se současní skladatelé skutečně inspirovali Žalmy v pravém smyslu, tak by z nich nemohli vzít jen veršík či dva a desetkrát jej zopakovat, protože ty Žalmy – s výjimkou toho 136. – žádný refrén neobsahují a naopak na převzatý verš navazuje obvykle spousta dalšího duchovního obsahu, který moderní autor pomíjí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Takové nakládání je v případě moderních chval téměř hanba nazývat inspirací, když jde tak intenzivně proti tomu, jak byl daný Žalm zpíván starými Izraelity ve své původní podobě.

Nejtěžší kancionál vůbec

Pokud jde o srozumitelnost, jakkoliv jde samozřejmě o podstatnou součást duchovních zpěvů, přesto má jeden aspekt, který v tomto kontextu církev skoro nezvažuje – to jest, zcela míjí jednu věc ohledně knihy Žalmů, onoho vzorového zpěvníku lidu Božího. (Vzorovým zpěvníkem nemíníme, že je novozákonní církev omezena pouze na písně přímo převzaté ze starozákonních Žalmů, ale že skrze něj Pán Bůh učí svůj lid, co by měl asi tak obsahovat jejich zpěvník, jaký zhruba podíl písní subjektivních či objektivních, chválících či vyučujících apod.) Jde o to, že Žalmy jako písně nejsou obsahově vůbec jednoduché.

Každý si může otevřít svou Bibli, projít si všech 150 Žalmů a zaznamenávat si, kolika věcem z něj rozumí a nerozumí. Sotvakdo asi postihne význam naprosto všeho. A takové písně Duch Svatý vybral pro vesměs agrární společnost starověkého Izraele, kde měli obyčejní lidé jen omezenou možností vzdělání. V něčem snad mohli chápat určité obraty nebo ilustrace lépe než my, ale vysloveně snadné pro ně být nemohly v žádném případě, už jen pro samotnou délku, která v průměru činí 16-17 veršů. Některým Žalmům jistě rozuměli při zpěvu dobře, ale když si je procházíme opravdu pečlivě, sotva se ubráníme dojmu, že naprostým pravidlem to asi nebylo.

Zvažme jen třeba takový 110. Žalm, jehož smysl neuměli postihnout ani zákoníci (viz Mt. 22: 41-46). V něm máme prorocké slovo o Mesiáši, že bude Knězem podle řádu Melchisedechova (v. 4). Jak nám vysvětluje list Židům, znamená to, že Kristus bude Veleknězem podle vyššího řádu, než byl starozákonní řád levirátní, podle řádu věčného a neproměnitelného, a proto tedy nahradí a ukončí kněžství Arona a jeho potomků. Který starý Izraelec asi při zpěvu 110. Žalmu dokázal proniknout k těmto pravdám? Kdo z nich na jeho základě porozuměl, že Aronovo kněžství přijde s příchodem Mesiáše ke konci? Nebo jiný případ – kdo pochytil smysl Žalmu 22, prorocky popisujícího ukřižování, které Židé nepraktikovali? A obdobných příkladů bychom našli v celé knize opravdu celou řadu.

Kdybychom si vzali jakýkoliv historický neinspirovaný zpěvník a nechali libovolného běžného křesťana si jej pročíst, patrně by v něm nalezl mnohem méně skutečně nesrozumitelných věcí (aspoň pro někoho, kdo se na vyrozumění soustředí a nezavře zpěvník při první řádce, která jej nutí k trošičku hlubšímu zamyšlení), než kolik jich v Žalmech nacházel obyčejný starý Izraelec. Je k velkému zamyšlení, jestli ve světle toho může vůbec obstát nějaký zpěvníček moderních chval, ve srovnání s kancionály tak obsahově primitivní.

Ano, v Žalmu 47. máme výzvu „zpívejte Žalmy rozumně“ (v. 7). Bezpochyby to znamená, že máme zpívat se zapojením mysli a s rozvažováním toho, co zpíváme. Ale v kontextu výše uvedeného se vskutku nabízí myšlenka, jestli rozumné zpívání Žalmů nutně vždycky předpokládá skutečné porozumění každého jednotlivého detailu v nich. Možná pod ‚rozumný‘ zpěv spadá i to, když při něm usilovně přemýšlíme, co to či ono znamená, byť nejsme ještě schopni dojít k nějakému závěru. Snad Duch Boží vdechnul do Žalmů tolik těžkých veršů i pro ochranu dlouholetých věřících, aby nezískali pocit, že všechny písně dobře znají a dobře jim rozumí a v důsledku toho mysl při zpěvu napůl vypínali. A rozhodně to Duch nepovažoval za nevhodnou překážku zpěvu pro mladé věřící.

Zde se samozřejmě pohybujeme na citlivé půdě, ale činíme tak schválně, i pro větší zatřesení čtenářem. Srozumitelnost písní pochopitelně hraje velkou roli, a i v biblických Žalmech nacházíme mnoho, čemu může rozumět na své úrovni i dítě – třeba obraz Hospodina coby našeho Pastýře (Žalm 23:1). Boží lid samozřejmě musí kategoricky odmítnout jakoukoliv složitost umělou – totiž takovou, kterou nacházíme v sekulární poezii, která hýří záhadnými metaforami a jinotaji, jejichž smysl možná nechápou ani sami autoři. Něčeho takového musí být duchovní písně daleky. Biblicky však není zřejmě na škodu, když v nich ne všemu každý porozumí hned, je-li to pro jejich biblickou hloubku nebo i obsaženou těžší teologii, a když k ní pronikneme třeba i po delší době. Staří Izraelci bezpochyby pronikali k mnohým Žalmům také až časem, a i ten nejtěžší neinspirovaný církevní zpěvník se hloubkám a teologické obtížnosti tohoto Božího zpěvníku ani zdaleka neblíží. Nemluvě o délce písní.

Svědectví starého biskupa

Naši předkové duchovní „výživnost“ textů ve zpěvnících zjevně pečlivě zvažovali. Kniha Žalmů je tak přímo i nepřímo formovala, a podle toho vybírali, co budou zpívat. Vidíme to zejména na Janu Amosi Komenském, který v úvodu k nově vydanému bratrskému zpěvníku z r. 1659 uvádí:

„Nyní povím, čeho jsem nejvíce šetřil v pozůstavených písních a proč jsem na všech stranách vše proměnil pro pěkné urovnání. Poznal jsem a totéž může poznati každý při sobě, při jiných i při dítkách, že při zpívání některých písní ve shromážděních dává se malý pozor na to, co se zpívá – především na obsah – jistě bychom dospěli k témuž úsudku, kdybychom zkoušeli kohokoli. Jest pak píseň toliko halekáním a hlaholem bez srdce.

V čem tkví příčina? Přílišná délka některých zpěvů neomylně napomáhá přirozené lidské nedbalosti a proto ustává mysl, nebo od chuti odpadá a malátní, když hned na počátku vidí před sebou dlouhou píseň. Další příčinou je někdy malá jadrnost obsahu a proto mysl necítí chuť k němu, když vidí stále jen obvyklé věci a nemá možnost opříti se o nějaký hlubší smysl. Konečně poslední příčinou je i slabost a jalovost slov, úsloví, sentencí (poučných výroků) a rytmu, a když ani vnější smysly necítí určitých vnad, odvrací se a slábne pozornost. V německé církvi je patrné, jak daleko živěji se v církvi zpívá, když se užívá písní kratších, jadrnějších a skládaných mistrněji.

Žádoucí je tedy i u nás:

1. méně zpěvů a kratších,

2. obsažnějších, které dávají duším více jádra k pastvě,

3. mistrnějšího skládání, aby i samotná vnější líbeznost jímala mysl a při sobě ji přidržovala svou svatou vnadou.

Poznali jsme tedy při této příležitosti nového vydání, že nutno napraviti, co bylo dosud nedostatkem. Dlouhé písně jsme zkrátili, do jalových jsme vnesli více jádra a okrášlili jsme všechny větší líbezností řeči. Dávali jsme však pozor nejen na jadrnost slov, úsloví a sentencí, ale také – jak nám dal v této době Pán Bůh v nejvyšší míře – dbali jsme i na plnější rytmus a metrum.“

Někdo by snad na první přečtení řekl, že tento příklad muže Božího právě podporuje moderní chvály, které jsou kratší a proto se tedy na ně lidé mohou více soustředit. Jenže nesmíme zapomenout, v jakém kontextu toto poslední biskup staré Jednoty bratrské psal: příliš dlouhými písněmi mínil takové, které měly třeba i 10 nebo více slok – takové byly tehdy běžné. To se písní v našich kancionálech již netýká.

Za druhé, jako odpověď na daný problém nenavrhoval Komenský zjednodušení písní, ale jejich zhutnění – viz jeho slova „do jalových jsme vnesli více jádra“. I v tom se vlastně chtěli přiblížit Žalmům, neboť žádný Žalm bychom jistě nenazvali „málo jadrný“ či dokonce „jalový“. Ovšem jestli o nějakých písních dnes platí, že v jejich obsahu mysl „vidí stále jen obvyklé věci a nemá možnost opříti se o nějaký hlubší smysl,“ pak o moderních chválách. Jan Amos by žádnou z nich do svého zpěvníku rozhodně nezařadil, naopak by k nim jistě v mysli cítil silnou nechuť. Když ve světle toho zvažujeme, kolik lidí v církvi si v nich přes jejich obsahovou chudost libuje, těžko dojít k jinému závěru, než že se na obsah vůbec nesoustředí a jejich zpěv lze tedy slovy Komenského nazvat „toliko halekáním a hlaholem bez srdce.“

Písně z prášku a hutné vývary

Žijeme v instantní době – současný člověk chce mít vše hned a na nic nechce čekat. V duchovní oblasti to ale tak nefunguje. Instantní náboženství je k ničemu. Ostatně, kdyby někdo založil svou fyzickou stravu toliko na instantních pokrmech, zdravotně by zrovna neprospíval. Totéž platí o naší stravě duchovní. Moderní chvály představují duchovní ekvivalent fast-foodu; mohou lidem víc chutnat, ale rozhodně ne prospívat.

Námi komentované pojednání se dotýká argumentu údajné přílišné složitosti historických duchovních textů, kterým současná mládež nerozumí, např. odkazu na Bethel v písni „Blíž tobě, Bože můj“. Už jsme si poukázali, že mladí, co vyrůstali v církvi, by něco takového měli znát, nebo minimálně z celého kontextu písně pochopit, k čemu se vztahuje. Ale i když budeme uvažovat někoho, kdo uvěřil ze světa a začíná se teprve učit duchovní abecedu, není důvod, aby takový člověk staré písně zavrhl. Ano, mnohé odkazy mu uniknou a lecčemu hned neporozumí, ale když se bude pokorně a pilně učit, může udělat i za poměrně krátkou dobu značný pokrok.

Kdyby si někdo při prvním zpívání řekl něco ve smyslu, „Bethel, co to je, tomu nerozumím, to zpívat nechci“, prokázal by tím mimořádně špatného ducha. To lze velmi snadno doložit. Smysl klasických duchovních písní spočíval ve vyučení zpívajících v pravdách Písma (viz Kol. 3:16). Co kdyby tedy někdo projevil stejný přístup k Bibli samotné? Přečetl by si něco z proroků, z knihy Římanům, Židům nebo ze Zjevení a hned by si řekl, že tomu nerozumí, takže tohle číst nechce a zůstane jen u opakování si Jan 3:16 a podobných jednoduchých veršů. Takového člověka bychom – doufejme – silně napomenuli. Ano, při prvním čtení celé Bible toho nový věřící sám pochopí pravděpodobně jen málo, ale právě to je důvod, aby v tom vytrval a četl více a znovu. Ten růst v poznání bude postupný, patrně pomalý, ale jistý. Je to „naučení za naučením, naučení za naučením, správu za správou, správu za správou, trošku odtud, trošku od onud“ (Iz. 28:10).

A když je tomu takto s Biblí samotnou, proč bychom k duchovním písním, které mají primárně vyučovat a odkazovat na Bibli, měli přistupovat jinak? Lze to vůbec nějak biblicky či snad i jen prostě logicky ospravedlnit? Tím spíše, když hloubku Písem svatých nelze ani s těmi nejteologičtějšími duchovními písněmi vůbec srovnat? I dlouholetí křesťané pořád ve svým Biblích naráží na mnoho pasáží, kterým stále dobře nerozumí; naproti tomu u skladeb v historickém kancionálu se jim něco takového nestává. Mohou v nich třeba někdy po čase objevit zvláštní, nový smysl, který předtím nevnímali, ale že by roky a roky vůbec nechápali nějakou sloku, můžeme téměř vyloučit. Pochopení jejich smyslu vyžaduje mnohem méně úsilí než pochopení hlubin Božího Slova.

Závěr

Když tedy porovnáme klasické duchovní písně s moderními chválami podle skutečně biblických a principů a standardů, v jejich světle se všechny domnělé důvody pro zavedení obsahově chudých moderních chval rozpadají na prach. Vidíme, že jejich zavedení neplynulo z toho, že někdo četl svou Bibli a dospěl k závěru, že biblický vzor vyžaduje užití mnohem jednodušších, hudebně líbivých kusů, ale z pouhého pragmatismu – lidem se světská tělesná hudba prostě víc líbí, a na slovech nám nezáleží.

Podle toho pak také smutně vypadá duchovní úroveň vyznávajících křesťanů. Dr. Albert Barnes napsal, že ten, komu je dovoleno tvořit písně pro církev, se nemusí příliš starat, kdo v nich káže nebo vytváří konfese, protože takový skladatel bude účinněji utvářet smýšlení a postoje sboru než kdo jiný. Je to veliká pravda. Navyknou-li si lidé v církvi povrchním, obsahově mělkým písním, povede to u nich k povrchnímu a mělkému křesťanství, i kdyby jinak mohli slyšet docela dobrá kázání. Naše doba je toho už po desetiletí smutným dokladem. Kéž Pán dá všem tyto věci zvažovat aby „zkušením rozeznati mohli užitečné věci [od neužitečných]“ (Fil. 1:10), a tak aby byli upřímí a bez úrazu, až ke dni Kristovu. Amen i amen.