Google

Muž, jenž se modlil ve spánku

Datum:2 března, 2022
Komentáře
Přidej

“A když procítil Šalomoun, a aj, byl sen.” (1. Královská 3:15)

Pán Bůh nás skrze své Slovo napomíná, abychom se neustále modlili. Modlitba je zbraní, štítem i samotným dýcháním dítěte Božího. Každý křesťan, je-li sám se sebou upřímný, jistě vyzná, že se nemodlí, jak by měl a že mnohdy v situacích, které by k tomu měly přímo vybízet, na pozvednutí hlasu k trůnu milosti ani nevzdechl. Kdybychom měli zkoumat, kdy vždycky jsme se nemodlili, napadlo by nás bezpochyby spousta případů, ale málokdo by nejspíš zvažoval, že se nikdy nemodlil ve spánku. Bible přitom o takových případech mluví; jedním z nich je i známá událost, kdy Šalomoun po nástupu na trůn šel do Gabaa učinit veliké oběti, načež se mu zjevil Hospodin ve snu a řekl mu ať, žádá, co chce, že mu bude dáno.

Ano, tato událost byla nepochybně něčím zvláštním, patřícím do dob, kdy Hospodin ještě mluvíval k otcům rozličnými způsoby, než k nám finálně promluvil ve svém Synu a po Jeho nanebevstoupení dokončil kánon Písma skrze apoštoly. Taková zvláštní setkání s Hospodinem ve snu již nemáme očekávat. A jistě lze podotýkat, že sny neovládáme svou vůlí, takže se ani nemůžeme rozhodnout, že bychom se ve spánku modlili, i kdybychom chtěli. Že se Šalomoun modlil ve spánku, bylo dáno zvláštním charakterem snu i pomocí Boží. My nemůžeme očekávat jiné sny než ty běžné, zmatené, iracionální, ve kterých snad skutečné modlitby ani nejsme sami ze sebe schopni.

Nenaznačujeme tedy, že je zlé, když se ve svých snech nemodlíme. Nicméně stojí za krátké zamyšlení, jestli naše sny mívají nějaký „duchovní“ obsah – čímž nyní myslíme, jestli v nich nějak zpracováváme události a situace ze své křesťanského a sborového života, ne snad v každém jednotlivém snu, ale aspoň občas. Takové sny si sice přímo nevynutíme, že bychom se pro ně rozhodli, ale jejich naprostá absence může naznačovat, jak moc nám věci Boží a Jeho církve leží na mysli (pokud jsme si tedy schopni jiné sny vybavit). Pokud o nich přemýšlíme často a hodně, nejspíše se jimi náš mozek v noci bude ve snech aspoň občas zaobírat, byť třebas v nesmyslných kontextech. Co si ale do hlavy nevkládáme, to v ní nebude ani ve spánku.

Pozadí Šalomounovy modlitby

Ve světle toho je skutečně zvláštní rozjímat, že Šalomoun se ve spánku opravdu modlil, nadto velmi moudře, a byl vyslyšen. Ano, zmínili jsme, že mu v tom jistě Pán velmi pomohl, ale jistý lidský aspekt bychom pominout neměli. Mladičký Šalomoun musel mít Boží věci a svou potřebu moudrosti shůry již předtím velmi na mysli, jinak by na nečekanou Boží výzvu ve snu nedovedl reagovat. Také byl již předtím řádně vyučen, jak s bázní přistupovat před tvář svatého Hospodina, jinak by nepředložil svou prosbu v tak náležitém duchu. Je pro nás vhodné nad obsahem a způsobem Šalomounovy prosby více rozjímat, protože pro nás představuje krásný vzor. Jestli se mladý král takto vzácně modlil ve spánku, tím spíše se máme podobně vážně a uctivě modlit my v bdělém stavu.

Důvod, proč se Hospodin Šalomounovi takto zvláštně zjevil ve snu a vyslyšel jeho modlitbu, máme uveden ve 3. verši: „Nebo miloval Šalomoun Hospodina.“ A jelikož Jej miloval, miloval rovněž modlitbu a služby Boží; tyto věci nelze od sebe oddělit. Kdo nemiluje se modlit, nemiluje Pána, určitě ne, jak by měl. Ale i zde platí, že „my milujeme Jej, nebo On prvé miloval nás“ (1. Jn. 4:19); i zde první miloval Pán Bůh Šalomouna, jak dokládá i jeho druhé jméno Jedidiah, které dostal skrze Nátana proroka (2. Sam. 12:25) a které znamená „milovaný Hospodinův“; o lásce Hospodina vůči Šalomounovi Písmo výslovně mluví i ve verši předchozím.

Láska Šalomouna se projevila i dalšími způsoby, nejen modlitbami; pro ní chodil v přikázáních zbožného otce Davida, které v posledku stejně pocházely jen z Bible. Pro ní obětoval tisíc zápalných obětí na oltáři v Gabaon, což vyjadřovalo hlubokou touhu ctít Hospodina tím nejlepším, čím mohl, společně s vírou v zástupnou krvavou oběť zaslíbeného přicházejícího Mesiáše. Ani tisíc kusů dobytka mu nebylo málo, jen když na základě té zástupné oběti a ustanovené bohoslužby bude mít obecenství se svým Bohem, kterého miloval. Tomu, komu není pro Pána nic zatěžko učinit, může doufat, že se s ním On setká, jako se setkal se Šalomounem.

Zvláštní setkání

Se Šalomounem se Hospodin setkal v noci. V něčem se tak jeho zkušenost podobala tomu, co dobře znal jeho otec David (Ž. 17:3) nebo třeba apoštol Pavel, jehož v noci navštívil Pán, aby ho posílil (Sk. 18:9). Někdy, když v noci nemůžeme spát a mysl se zaobírá problémy, které musíme řešit či výzvami, které na nás čekají, se nás Pán dotkne, připomene nám svým Duchem svá zaslíbení a rozlije v srdci svůj pokoj. To zakusil Šalomoun, a blahý, kdo má podobnou zkušenost.

Jako i u všeho ostatního, i toto setkání ve spánku mělo svůj počátek u Pána Boha samotného. „Ukázal se [pak] Hospodin v Gabaon Šalomounovi ve snách noci té, a řekl Bůh: Žádej začkoli, [a] dám tobě“ (v. 5). Prvé, než Šalomoun prosil a obdržel, dostal zaslíbení. Člověk, v jehož srdci vládne bázeň Boží a který zná velikost a hrůzu svatého Boha, by se snad sám ani neodvážil prosit, kdyby jej k tomu Pán opakované ve svém Slovu nevyzýval. Jak by si bez toho červíček Jákobův mohl troufnout přicházet k onomu velebnému trůnu Hospodina zástupů?

Nicméně v oněch slovech „žádej začkoliv“ je veliká naděje, která vede k překonání obav; tím spíše, když bylo jeho svědomí právě očištěno krvavou obětí – ne snad obětí tisíců zvířat, která hříchy shladit nemůže (Žd. 10:4), ale obětí Kristovou, ke které Šalomoun hleděl skrze typus oběti zvířecí. V této naději můžeme směle přicházet k trůnu milosti, my stejně jako moudrý král.

Někdy můžeme snít o tom, jak krásné by bylo, kdyby se nám Pán zjevil ve snu se stejnou výzvou, žádat začkoli, ale On k nám vskutku se stejnou výzvou ve Slově Božím přichází ve svém Synu: „A jestliže byste co prosili ve jménu mém, toť učiním, aby oslaven byl Otec v Synu. Budete-li zač prositi ve jménu mém, jáť učiním“ (Jan 14:13-14). Zaslíbení máme stejné, stejně plné, stejně nepodmíněné, prosíme-li ve jménu Kristově, totiž se spoléháním na Jeho milost, zásluhy a prostřednictví.

Ponížená žádost velikého krále

Bázeň Boží, o níž jsme mluvili, vedla Šalomouna k tomu, že na výzvu k prošení neodpověděl ihned seznamem požadavků, ale začal vyznáním Boží dobrotivosti vůči sobě i svému otci Davidovi. Vnímal, že nemá žádné zásluhy, nič, čím by se sám v sobě Pánu doporučil, a proto jej tak štědré zaslíbení povzbudilo na prvním místě k veliké vděčnosti. O všem, co pro něj a jeho rodinu Hospodin vykonal, musel neustále přemýšlet, stále rozjímat ve své mysli, jinak by je ve svém snu jistě nepředložil tak podrobně. Slyšel výzvu „žádej“, ale slovo „dej“ se v jeho modlitbě vyskytuje až v devátém verši, i když začal mluvit v šestém. Podobně v modlitbě Páně nás Kristus vede, abychom při prošení nejdříve dbali na Boží věci, Jeho vůli, svatost, vládu a slávu; „dejž“ obsahuje až čtvrtá prosba. I apoštol Pavel píše podobně: „Ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby vaše známy buďte Bohu“ (Fil. 4:6).

Chceme-li se modlit podle těchto biblických vzorů, jak bychom taky měli, musíme mnoho rozvažovat o Božím milosrdenství v Kristu vůči nám, na prvním místě v Jeho velikém díle spásy, ale rovněž také v Jeho prozřetelném vedení a každodenním zaopatření. Pokud nevíme, co bychom řekli a z čeho bychom svého Boha chválili, odhaluje to, že nerozjímáme o Božích skutcích, o tak velikém spasení v jednorozeném Božím Synu a o zvláštních cestách prozřetelnosti – nebo jen pramálo. Skutky Hospodinovy jsou patrné „všechněm, kteříž v nich líbost mají“ (Ž. 111:2), a komu jsou patrné, nemá problém přijít na to, ze kterých skutků Božích by Jej měl vyvyšovat. A jestliže tento problém máme, ukazuje nám to, že ve skutcích Páně náležitou líbost nemáme.

O Šalomounovi to však neplatilo. Jedním z důvodů jistě byla i jeho pokora, vnímání své nehodnosti, nízkosti a veliké potřeb Boží pomoci. Pán jej postavil na izraelský trůn, ale Šalomoun dobře znal, že tak neučinil pro jeho vlastní moudrost a výjimečné schopnosti. Sám vyznával, že neví, jak by měl dobře vládnout, že na vládu nestačí. Vzhledem k jeho mladému věku je taková pokora o to víc chvályhodná, protože mladí lidé se často cítí přesně opačně, že všemu rozumí, vše mají pod kontrolou, vše sami ví nejlépe. Vysoké mínění o sobě samých představuje jistě nebezpečí v každém věku, ale u mladých obzvláště, zejména získají-li nějaké formální vzdělání. Je zvláštní milostí Boží, když mladý člověk, který došel brzy vyššího společenského postavení, zůstane pokorný.

Šalomoun o sobě mluvil nejponíženějším způsobem – „já však jsa velmi mladý,“ lze přeložit i jako „já však jsa ještě dítě“ (tak i KJV); užité slovo může označovat hocha od dětského až po adolescentní věk, někdy přeneseně i služebníka. Tak přesně dospívající či čerstvě dospělí – a někdy ani skutečné děti – obvykle nechtějí být vnímání. Ale Pán Ježíš nám říká, že nebudeme-li jako děti, jistě nevejdeme do království Božího. Šalomoun v tomto jako dítě skutečně byl, a je mu to ke chvále. Protože se ponížil a přeložil svou nouzi a nedostatečnost, byl povýšen. „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“ (Jk. 4:6)

Moudrý obsah modlitby za moudrost

Nejvíce si však musíme vzít k srdci, zač se Šalomoun modlil. Pán Bůh sám zdůraznil, že se nemodlil za dlouhý věk, aniž žádal sobě bohatství, aniž žádal bezživotí nepřátel svých – tj. za zemské věci, pro které by byl jeho život pohodlnější, příjemnější, méně problémový. Nesnažil se uspokojit žádost těla, žádost očí a pýchu života. Jeho prosba se netýkala jeho samotného, ale úkolu, jejž mu svatý Bůh svěřil tím, že jej posadil na trůn. Měl vést a spravovat lid Hospodinův, a proto prosil za moudrost shůry, která by jej k tomu uschopnila.

Tak i my, ač máme prosit za Boží zaopatření, totiž chléb vezdejší, nemáme být žádostivi nad to: „Jestiť pak zisk veliký pobožnost, s takovou myslí, kteráž na tom, což má, přestati umí. Nic jsme zajisté nepřinesli na tento svět, bez pochyby že také nic odnesti nemůžeme. Ale majíce pokrm a oděv, na tom přestaneme“ (1. Tim. 6:6-8). Má nám jít o slávu Boží; jako Archippus máme hledět, abychom služebnost, kterou jsme přijali od Pána, vyplnili (Kol. 4:17). Pak budeme žádat, aby nás Hospodin uschopnil k jeho vykonání, obecně i specificky.

Některé dary shůry potřebujeme ke všem službám, jako plnost Ducha, větší lásku k Pánu, trpělivost, vytrvalost a podobně; a vedle toho každá služba vyžaduje svá speciální obdarování. Služba kazatele vyžaduje jiná specifická obdarování, než např. služba diakona, a podobných příkladů bychom mohli uvést povícero. Každý by měl prosit i za to, co pro službu potřebuje obecně, i za to, co potřebuje specificky, jak učí apoštol: „Ale majíce obdarování rozdílná podlé milosti, kteráž dána jest nám, buďto proroctví, [to ať se koná] podlé pravidla víry; buďto úřad, v přisluhování; buďto ten, kdož učí, v vyučování; též kdo napomíná, v napomínání; ten, kdo rozdává, v upřímnosti; kdož předložen jest, v pilnosti; kdo milosrdenství činí, [čiň to] s ochotností“ (Řím. 12:6-8).

Veliké poučení se však skrývá i v tom, zač konkrétně prosil Šalomoun ve vztahu ke svému úkolu, totiž za moudrost. Tu bychom přiřadili spíše k darům, které potřebuje každý z nás obecně pro svou službu, byť zejména vůdčí v církvi ji potřebují ještě kritičtěji, než ostatní. Šalomoun nevěděl, jak správně soudit a spravovat lid, proto prosil za moudrost, srdce rozumné – a užil slovo, které doslova znamená „naslouchat“, „slyšet“. Poprvé jej Písmo užívá, když mluví o Adamovi, jak po pádu slyšel hlas Hospodinův a skryl se před Ním. Moudrost a rozumnost křesťanů spočívá hlavně v ochotě naslouchat Božímu Slovu: „Ó jak miluji zákon tvůj, tak že každého dne on jest mé přemyšlování. Nad nepřátely mé moudřejšího mne činíš přikázaními svými; nebo mám je ustavičně před sebou. Nade všecky své učitele rozumnější jsem učiněn; nebo svědectví tvá jsou má přemyšlování. [I] nad starce opatrnější jsem, nebo přikázaní tvých ostříhám“ (Ž. 119:97-100).

Vpravdě moudrý člověk nespoléhá na svou rozumnost, ale na Boží vedení: „Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej. Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé“ (Př. 3:5-6). Ve stejném smyslu máme žádat o moudrost i my, abychom se naučili Božím přikázáním a činili Jeho vůli. A taková modlitba má stejné zaslíbení o vyslyšení, kterého došel Šalomoun: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž [jí] od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu. Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá.“ (Jk. 1:5-6).

Šalomounovo vyslyšení

Když dítě Boží za cokoliv prosí, touží, aby jej Pán vyslyšel podle svého milosti a svých zaslíbení. Šalomoun se takového vyslyšení dočkal, protože se modlil podle vůle Boží. Když se takto modlíme, máme jistotu, že se Mu naše prosby líbí, jako se Mu líbila žádost mladého krále: „I líbilo se to Hospodinu, že žádal Šalomoun za tu věc“ (v. 10). A kdo se usiluje Jemu líbiti (viz 2. Kor. 5:9), bude prosit v tomto duchu a za tyto věci.

Takové modlení má zaslíbení vyslyšení: „A totoť jest to smělé doufání, kteréž máme k němu, že zač bychom koli prosili podlé vůle jeho, slyší nás“ (1. Jan 5:14). Boží vůlí je, abychom hledali Jeho království, totiž svrchních věcí, kdež Kristus na pravici Boží sedí; abychom se ve všem připodobňovali svému Spasiteli, Jehož obraz neseme (Řím. 8:29, 2. Kor. 3:18, Kol. 3:10); a abychom Mu sloužili v svatosti a v spravedlnosti před oblíčejem Jeho, po všecky dny života svého (Lk. 1:74-75). Když se Pánu naše modlitby líbí, není sebemenší důvod, proč by je časem svým nevyslyšel. A pokud nějaký čas s vyslyšením Jemu libých proseb prodlévá, pak abychom se v nich rozhojnili a prosili ještě intenzivněji a vytrvaleji.

Boží odpověď na Šalomounovu prosbu je vskutku úžasná, když se nad ní jen trochu více zamyslíme: „Aj, učinil jsem vedlé řeči tvé.“ Často v Bibli čteme, že Hospodin učinil něco podle svého Slova, jak On sám řekl. Na tom neshledáváme nic divného, On je svrchovaným a všemohoucím Bohem, říci a učinit u Něj nepředstavuje rozdíl, jako u nás. Ale že Bůh, který je vyšší nad nebesa nebes, učiní podle slov prachu země, červíčků Jákobových, by nás mělo naplnit bázní. Charles Spurgeon jednou řekl, že modlitba hýbe rukou, která hýbe světem. Jak málo ji doceňujeme!

Nicméně když tyto věci zvažujeme, nesmíme zapomenout, že Pán Bůh učinil vedlé řeči Šalomounovi, protože králova řeč byla vedlé řeči Boží, jak jsme již poukázali. Taková prosba má jisté vyslyšení – což potvrzuje i užitý čas, ne učiním, ale učinil jsem. Stalo se zde tak to, co popisuje prorok Izaiáš: „Nadto stane se, že prvé než volati budou, já se ohlásím; ještě mluviti budou, a já vyslyším“ (Iz. 65:24).

Nejen však, že Pán učinil podle řeči Šalomounovi, on učinil nad ní. Hospodin je mocen učinit mnohem více, než zač žádáme: „Kterýž mocen jest nade všecko učiniti mnohem hojněji, než my prosíme aneb rozumíme, podlé moci té, kterouž dělá v nás“ (Ef. 3:18). Šalomoun neprosil, aby byl nejmoudřejším králem v celé historii, chtěl jen dostatek rozumnosti, aby dovedl spravovat svůj lid. Ale Hospodin mu udělil rozumnosti mnohem hojněji, než se nejspíš vůbec odvážil doufat, aby rovného jemu nebylo před ním, ani po něm aby nepovstal rovný jemu.

A naposled si připomeňme, že Pán zde naplnil slovo, že tomu, kdo hledá nejprve Jeho království a spravedlnosti jeho, bude vše ostatní přidáno. Šalomoun obdržel i bohatství a slávu, byť je nehledal. Důležité však je, že toto svaté přehlížení pozemských věcí bylo z jeho strany upřímné, nesnažil se k nim dostat jakoby oklikou. Velmi zde na zemi něco chci, ostatní věci mi budou přidány, když budu hledat Boží věci, tak se tedy zatnu, budu se je snažit hledat, a tak se tedy nepřímo doberu toho, po čem zde opravdu toužím. Tak Boží věci nefungují, Pán Bůh nebude oklamán, On zná nejtajnější zákoutí srdce. Pán hojně přidává, ale chce, abychom k ostatním věcem nepřikládali srdce. Usilujme tedy, abychom všecky věci pokládali „škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána svého“ (Fil. 3:8), a co Hospodin dá nebo nedá, můžeme nechat na Něm.

Závěr

Boží zjevení se Šalomounovi v noci a jeho modlitba představuje známou událost, o které se děti učí již v nedělní škole. Ač je v jednom ohledu jedinečná a neopakovatelná, na duchovní rovině hovoří o něčem, co se vztahuje na všechny věřící všech věků. Někdy křesťané sní, jaké by to bylo, kdyby dostali stejnou nabídku od Hospodina, aby žádali, co chtějí, ale takovou nabídku v Jeho Slově máme: „Zůstanete-li ve mně, a slova má zůstanou-liť v vás, což byste koli chtěli, proste, a staneť se vám“ (Jan. 15:7). Ke všem aspektům toho, co zakusil Šalomoun, máme v Bibli tolik paralelních veršů, že o tom nemůžeme mít pochyb. Náš text je jednoduše jedním z mnohých příkladů vyslyšení modliteb, který nás má vést ke stejnému modlení, protože v duchovním jádru věci jsme ve stejné situaci jako Šalomoun a můžeme počítat se stejným vyslyšením. „Nebo kteréžkoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou, abychom skrze snášelivost a potěšení písem naději měli“ (Řím. 15:4).

Přitom všem však nezapomínejme hledět k Tomu, který je více nežli Šalomoun, totiž Pánu Ježíši Kristu, nejen coby našem Příkladu modlitebníka, nad nějž větší není, ale i Prostředníka a Orodovníka, skrze Něhož byl vyslyšen jak Šalomoun, tak i my. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.