Hlas synů Izacharových

Otázka rozsahu lidské zkaženosti, která byla a je předmětem mnoha teologických sporů mezi kalvinisty a arminiány, se některým křesťanům může zdát poněkud akademická, odtržená od praktického křesťanského života. Hlavní je přeci vnímat, že jsme hříšníci a že potřebujeme vykoupení a odpuštění hříchů skrze spásné dílo Pána Ježíše na kříži. Spoléhá-li kdo ve své spáse plně na Krista, bude zachráněn, ať už zastával ten či onen názor. Doktrinální spory, jenž rozdělují…

V jednom z nejkratších Žalmů Písma čteme o blaženosti, které pro lid Boží přináší pravá jednota: „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají! Jako mast výborná na hlavě, sstupující na bradu, bradu Aronovu, tekoucí až i na podolek roucha jeho. A jako rosa Hermon, kteráž sstupuje na hory Sionské. Nebo tu udílí Hospodin požehnání [i] života až na věky“(Žalm 133). Prožívat takové obecenství plné jednomyslnosti a…

Je smutné vidět tolik vyznávajících křesťanů, o kterých se zdá, že Boží hněv považují za něco, zač se musí omlouvat, nebo alespoň že si přejí, aby nic takového nebylo. Zatímco někteří by nešli tak daleko, aby otevřeně přiznali, že jej považují za vadu na Božím charakteru, přesto na něj ani zdaleka nenahlížejí s potěšením, neradi nad ním přemýšlí a zřídkakdy, slyší-li o něm zmínku, se v jejich srdci proti němu…

Jsou tři věci, které nám Písmo říká o přirozenosti Boží. Za prvé, „Bůh je duch“ (Jan 4:24). V řečtině není žádný neurčitý člen, a říci „Bůh je [nějaký] duch“ je nanejvýš problematické, neboť Jej to staví na stejnou úroveň s ostatními. Pán Bůh je “duch” v tom nejvyšším slova smyslu. Protože je „duch“, je nehmotný, nemaje viditelnou podstatu. Měl-li by Pán Bůh hmotné tělo, nebyl by všudypřítomný, byl by omezen…

Není pochyb, že v průběhu času se každý jazyk vyvíjí, resp. posouvá jiným směrem – chceme-li se vyhnout hodnocení, zda je daný posun jevem pozitivním či negativním. Do češtiny pronikají nová slova popisující nové skutečnosti, stará nepoužívaná slova z něj začínají vypadávat a v důsledku užívání moderních komunikačních prostředků, zejména textových zpráv a internetového chatování, si lidé zvykli vyjadřovat se jednoduššími, méně komplexními větnými stavbami. Proto se nelze divit, že…

V 19. století vznikla celá řada dnes již velmi rozšířených a „zavedených“ sekt, jako například adventisté, russelité (tzv. svědkové Jehovovi) nebo mormoni. Nicméně mezi vyznávajícími křesťany nebyl jejich vliv tak zásadní, neboť jejich hereze jim byly zřejmé. Mnohem ničivěji zapůsobil nástup racionalistického modernistického liberalismu, který usiloval ostranit z křesťanství jakékoliv nadpřirozené prvky a odmítal vše, co protiřečilo přirozenému lidskému rozumu, povýšenému nade všecky autority. Proto odmítal takřka všechny ortodoxní doktríny…

Když čteme v Božím Slovu o některých, jejichž stav je tak beznadějný, že jim nebude odpuštěno, že se za ně ani nemáme modlit či že pro ně nezůstává již oběti za hříchy, musíme se přirozeně třást: „Kdož by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím“ (Mt. 12:32) „Jestiť hřích k smrti; ne za ten, pravím, aby se modlil“ (1. Jan 5:15). „Nebo jestliže…

„…kterýmž před očima Ježíš Kristus prvé byl vypsán…” (Galatským 3:1). Vzhledem k rozšířenému antiomianismu valná část moderního křesťanstva odmítá závaznost Desatera pro křesťany coby měřítka svatosti, podle kterého mají skrze Ducha ve víře směrovat svůj život, spoléhajíce se ve všem na Krista. (O tom, že poslušností Zákona si nelze vydobýt spásu ani zásluhy před Pánem Bohem, přitom nemůže být mezi znovuzrozenými křesťany sporu.) Když se však zaměříme na jednotlivá přikázání,…

„Usilujíce zachovávati jednotu Ducha v svazku pokoje“ (Efezským 4:3). Nelze popřít, že téma jednoty mezi křesťany v posledním století v církvích a sborech velmi rezonuje. Slova z velekněžské modlitby Pána Ježíše „aby všickni jedno byli“ patří v kontextu ekumenických snah k nejcitovanějším. Úsilí dnešních křesťanů po jednotě má však mnohé nedostatky, ať už máme na mysli jednotu sborovou, denominační nebo mezidenominační. Jelikož však v jejich myslích má jednota přednost před…

O sodomii napsal puritán Thomas Manton, že je to „hřích, který má v sobě dost nečistoty na to, aby poškvrnil i jazyk, jenž o něm mluví.“ Bezpochyby patří mezi hříchy, o nichž je mrzko i mluviti (Ef. 5:12). Jak jsme již zmínili dříve, její rozebírání nás nijak netěší a vskutku bychom o ní raději nemluvili. Stejně tak bychom nejraději ve svých argumentech neodkazovali na obdobné ohavnosti – například ty popsané…