Google

Dispenzační vytržení, část 2.

Datum:5 října, 2021
Komentáře
Přidej

V předchozím článku, který sloužil jako úvod k posouzení otázky pretribulačního vytržení, jsme se ve stručnosti zabývali zejména klíčovým východiskem dispenzacionalismu, totiž kladení striktní dělící čáry mezi starozákonním Izraelem a novozákonní církví. Teorie o vytržení církve před počátkem doby soužení z této dichotomie logicky vychází a dobře bez ní nefunguje.

Jak jsme již uvedli, mylné učení o pretribulačním vytržení není samo o sobě nejpalčivějším problémem, kterému musí současná církev čelit, ani největším nedostatkem dispenzačního teologického schématu – tím je nepochopení správného vztahu mezi zákonem a milosti a z něj plynoucí antinomianismus. Nicméně tím se nyní zabývat nebudeme. Pokud se tyto problémy mají vyřešit, musí se nejprve opustit celé dispenzační schéma a vrátit se k historické, biblické reformované smluvní teologii. To se však realisticky těžko stane, neadresujeme-li otázku pretribulačního vytržení, které je nejznámější součástí celého dispenzacionalismu. Ti v církvi, kteří se příliš aktivně nezajímají o oblast biblických proroctví – dnes majoritně probíranou právě z dispenzačního pohledu – možná z dispenzacionalismu nic jiného než vytržení pořádně neznají. Nebo ne v nějakém detailu.

Dokud bude v myslích křesťanů přežívat tato idea, dispenzacionalismus se všemi jeho omyly bude dál kvést, se všemi důsledky – přes nespornou upřímnost mnohých dispenzacionalistů a jejich snahu vycházet z Písem, jejichž neomylnost uznávají. Proto se na tuto v jistém smyslu klíčovou otázku nyní zaměříme.

Před velkým soužením

Jedním z hlavních pojmů, se kterým pretribulacionismus pracuje, je sedmileté soužení. Jako další aspekty pretribulacionismu je i koncept sedmiletého soužení navázán na radikální distinkci mezi novozákonní církví a starozákonním Izraelem. Samotných sedm let vychází z 9. kapitoly Daniele, kde čteme o sedmdesáti týdnech (dosl. „sedmičkách“; týdnem se v tomto kontextu rozumí sedmileté období), které dispenzacionalisté rozdělují na 69 „týdnů“ do příchodu Mesiáše a posledním „týdnem“ před Jeho druhým příchodem. Mezi ně se vkládá neurčitě dlouhé období novozákonní církve (s počátkem od Letnic), které tvoří mezidobí mezi prvotním a finálním Božím jednáním s Izraelem. Pojem Velkého soužení pak vychází ze slov Páně o posledních časech: „Nebo bude tehdáž ssoužení veliké, jakéhož nebylo od počátku světa až do té chvíle, aniž kdy potom bude“ (Mt. 24:21).

Poslední týden má začít běžet s vytržením církve do nebe. Má v něm dojít k nástupu Antikrista, který nejprve uzavře se státem Izraelem smlouvu, ale v polovině doby ji zruší a začne pronásledovat všechny Židy a další věřící, kteří se obrátí skrze jejich službu. V době tohoto velikého soužení onoho lidu, který též bude patřit Pánu Ježíši, bude podle dispenzacionalistů Spasitel slavit svou svatbu s vytrženou církví. To s ohledem na svatou lásku Beránka Božího ke všem, které vykoupil svou krví, považujeme za značně problematické učení, protože v tom těžko nespatřovat jistý nezájem o ty, co by se obrátili až po vytržení. Dále to poukazuje na velký paradox dispenzacionalismu, který s velikým důrazem všechny vyzývá ke studiu knihy Zjevení – proti čemuž samotnému těžko co namítat – ale zároveň křesťanům tvrdí, že budou-li věrní, drtivá většina knihy se jich nebude týkat, protože v tu dobu už budou bezpečně vytržení do slávy.

Pokud jde o poslední verše 9. kapitoly Daniele, historicky jim komentátoři rozuměli tak, že se jako celek vztahují k Mesiáši, který má být Tím, jenž „utvrdí však smlouvu mnohým v téhodni posledním,“ totiž onu Boží smlouvu milosti, a „u prostřed pak toho téhodne učiní konec oběti [zápalné] i oběti suché“ (Dan. 9:27) to jest, pro Jeho oběť na kříži skončí celý starozákonní obětní systém, který na onu velikou Oběť poukazoval. O dalších detailech předmětných veršů měli často odlišné názory, ale na tomto jádru panovala vesměs shoda. Dispenzacionalisté však závěr kapitoly vztahují k Antikristovi, který má nejprve učinit smlouvu s národním Izraelem, aby ji posléze zrušil a ve znovu postaveném chrámě v Jeruzalémě ukončil obnovenou judaistickou bohoslužbu s jejími zápaly.

Kamenem úrazu u dispenzacionalistického výkladu 9. kapitoly Daniele není jen, že se v něm nic nepíše o nějaké mezeře, která by měla být vložena mezi 69. a 70. týden, ale především to, že se jedná o text který je mimořádně těžký i na překlad, natožpak na výklad, pokud jde o detaily. Když chtějí učenci vystihnout, co přesně se zde píše, málokdy se shodnou, což platí dokonce i tehdy, když se snaží o co nejvyšší, až otrockou doslovnost. Nepřekvapí tedy, že se na znění veršů neshodnou ani různé překlady Bible – a nejde u nich jen o nepodstatné odlišnosti např. ve slovosledu nebo v použití synonymních ekvivalentů, mnohdy podávají odlišný smysl.

V Písmu máme samozřejmě mnoho těžkých veršů, ohledně jejichž přesného překladu a výkladu panují různé názory, aniž by nutně pramenily z nějakého nevěrectví vůči pravdě a neomylnosti Písem (jak také často žel bývá). Ale takové verše by neměly tvořit úhledné kameny našich doktrín. Musíme je vykládat ve světle jasných veršů, a nikoli ohýbat jiné verše, aby pasovaly k našemu preferovanému výkladu oněch obtížných oddílů. V tom ve vztahu k 9. kapitole Daniele dispenzacionalismus selhává. A nakonec, když se zabýváme v Písmu něčím nejasným, nejbezpečnější varianta je zvolit co nejvíce kristocentrický výklad, pokud je možný. Pán Ježíš je ve středu Písem, vše poukazuje na něj, a pokud se něco v Bibli zdá mluvit o Mesiáši, a zároveň není silný důvod, proč se to na Něj vztahovat nemůže (např. by z takového výkladu vyplýval nějaký zjevný blud nebo by to popíralo něco jiného jasného v Písmu), pak bychom měli kristocentrický výklad preferovat před těmi ostatními – což platí i pro naše verše z Daniele.

Vytržení ano… ale kdy?

Když se však hovoří o vytržení, základní text, který se typicky cituje, je 1. Tes. 4:15-17: „Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli. Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprvé. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme.“ Oddíl však o žádném pretribulačním vytržení nehovoří, jeho záměrem je vysvětlit, že křesťané, co se toho dožijí, nepředejdou ty, kteří zemřeli, ale budou proměněni hned po nich. Nečteme o žádných 7 letech před „plným“ příchodem Páně, naopak, že tato událost nastane při příchodu Páně, a od tohoto okamžiku budeme všichni navždy se svým Spasitelem.

Samozřejmě, slova „do příchodu Páně“ vykládá dispenzacionalismus ve světle svého učení o Jeho příchodu „na etapy“, kdy nejprve má přijít skrytě, vytrhnout církev, a až poté zjevně ve slávě, aby ho uzřelo každé tělo. Tuto domněnku však zcela vyvrací úvod 2. listu Tesalonicenským, ve kterém apoštol napravuje některá nepochopení Tesalonicenských, jenž byli pod vlivem špatných učitelů a svůdců: „Vám pak, úzkost trpícím, aby dáno bylo odpočinutí s námi, při zjevení Pána Ježíše s nebe, s anděly moci jeho, v plameni ohně, kterýž pomstu uvede na ty, jenž neznají Boha a neposlouchají evangelium Pána našeho Jezukrista, kteříž pomstu ponesou, věčné zahynutí, zahnáni jsouce od tváři Páně a od slávy moci jeho když přijde, aby oslaven byl v svatých svých a předivný ukázal se ve všech věřících, (nebo uvěřeno jest svědectví našemu u vás,) v onen den.“ (2. Tes. 1:7-10)

Nemůže být pochyb, že zde Pavel hovoří o onom viditelném příchodu Páně, spojeném s pomstou vůči všem bezbožným, o které čteme též v 19. kapitole Zjevení. Zaznamenejme však, že apoštol očekávání finální odpočinutí až v tento den, ne 7 let předtím. Přitom je zjevné, že jakmile budeme proměněni při zvuku poslední polnice, již dojdeme tohoto odpočinutí, neboť pak „vždycky se Pánem budeme.“ Ale jelikož tohoto odpočinutí dojdeme až při onom viditelném příchodu ve slávě spojeném s odsouzením hříšníků, pak ten zvuk poslední polnice nemůžeme očekávat o 7 let (či jinou dobu) dříve.

Kdyby Pavel zastával pretribulační pozici, znamenalo by to, že automaticky předpokládal, že ani on, ani Tesalonicenští nebudou mezi těmi, jenž Pán vytrhne před dobou soužení, neboť o odpočinutí píše, že bude dáno „vám… s námi.“ A i kdyby někdo chtěl oddíl vykládat tak, že Vám, nevytrženým, trpícím úzkost při velikém soužení, bude dáno odpočinutí při finálním příchodu Páně s námi, kteří budeme vytrženi již předtím, stále stojí před těžko vysvětlitelným dilematem, proč zde Pavel nevaruje Tesalonické, aby se věrně drželi Pána, aby mohli být vytrženi spolu s ním před velkým soužením a dojít finálního odpočinutí dříve.

Na podporu pretribulačního vytržení se z 1. listu Tesalonicenským někdy ještě uvádí verš z 5. kapitoly, podle kterého nás Pán Bůh nepostavil „k hněvu, ale k nabytí spasení skrze Pána našeho Jezukrista“ (v. 9). Jelikož velké soužení má být doba vylití hněvu Božího, pak křesťané nemají být postaveni k tomuto hněvu, a musí být vytrženi předtím. Tato interpretace vyvrací sebe samu – verš by stejně tak musí platit o spasených v době po vytržení, protože i ty Pán přeci postavil k nabytí spasení, tedy ne ke hněvu, a neměli by tímto soužením procházet. Ale co je podstatnější, odporuje kontextu celého listu. Podle něj se hněvem zcela jistě nemyslí hněv vylitý v době soužení, ale konečný hněv realizovaný v plamenech pekla. O Židech, kteří Pavlovi odporovali a chtěli mu zabránit v kázání evangelia, apoštol napsal, že „vylit jest na ně hněv Boží konečný“ (2:16). Jelikož tito vzpurníci zemřeli dávno před velkým soužením, vylitý hněv zde nelze vykládat v tomto smyslu, a podle kontextu tedy ani v 5. kapitole.

Přeci bychom to poznali…

Na výše uvedené lze namítat odkazem na varování Písma k bdělosti, protože nevíme dne ani hodiny (např. Mat. 25:13). To přeci nutně ukazuje, že proměnění popisované v 1. Tesalonicenským nastane náhle, bez varování – ale kdyby mělo přijít až těsně před viditelným příchodem Páně ve slávě, tak jej bude každý moci očekávat, protože se před ním musí stát všechny události popisované ve Zjevení.

Na to je třeba odvětit, že sama 24. kapitola Matouše nám sděluje, že příchod Páně nebude před velkým soužením, ale „hned po soužení, kteréž bude těch dnů“ (Mat. 24:29) a že Jeho učedníci mají vyhlížet znamení, které jej mají doprovázet. Na to sice dispenzacionalismus může odpovědět, že tyto verše se opravdu vztahují k veřejnému, finálnímu příchodu Mesiáše, ale nevylučují předchozí tajné vytržení. Tato slova ovšem Pán adresoval svým apoštolům, kteří – kdyby se toho dožili – by jistě byli vytrženi, a podle dispenzačního schématu by se tedy tím, co by mělo následovat, už nemuseli trápit. A známá slova o dvou, kteří budou spolu mlít nebo ležet na lůžku, a jeden z nich bude vzat a druhý zanechán – která dispenzacionalismus vztahuje k tajnému vytržení – následují hned poté, čili podle kontextu se vztahují k onomu viditelnému příchodu ve slávě, kdy budou „kvíliti všecka pokolení země a uzříť Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou, kterýž pošle anděly své s hlasem velikým trouby, a shromáždíť vyvolené Jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich“ (Mt. 24:29-30).

Ostatně, dané verše o vzatých a zanechaných mohou mít i přesně opačný význam, než jaký se mu dnes typicky přisuzuje, tj. že vzatí mají být ti vytržení do nebes, a ponechaní ti nevytržení na zemi. Z kontextu lze však dovodit i něco jiného: „Ale jakož [bylo] za dnů Noé, takť bude i příchod Syna člověka. Nebo jakož za dnů těch před potopou žrali a pili, ženili se a vdávaly se, až do toho dne, když Noé všel do korábu, a nezvěděli, až přišla potopa, a zachvátila všecky: takť bude i příští Syna člověka. Tehdyť dva budou na poli; jeden bude vzat, a druhý zanechán. Dvě budou mleti ve mlýně; jedna bude vzata, a druhá zanechána“ (Mt. 24:37-41). Za dob Noé byli vzati ti, co zůstali mimo koráb – vzati v soudu, vzati vodou potopy. Zanechán byl jen Noe a jeho rodina, bezpečně ukrytí v arše, která je typusem Krista. Tak při příchodu Páně ve slávě bude jeden vzat v soudu (Zj. 19:17-19), a zanechány budou Jeho ovce, shromážděné ke svému Pastýři. V tomto smyslu vykládali pasáž např. Albert Barnes nebo John Gill, i když je třeba přiznat, že jiní, jako J. C. Ryle nebo Matthew Henry měli za to, že vzatí budou ti do nebes (ne však již ve smyslu tajného vytržení 7 let před příchodem Páně).

Předpokládáme-li, že když zde budeme na zemi prožívat události, o kterých píše Zjevení, tak to přeci poznáme a příchod Páně pro nás tedy automaticky nebude překvapivý, pak se rovněž velmi mýlíme. Ano, ten, kdo bude bdít, totiž ten, kdo bude zůstávat ve vůli Boží, v čistém vztahu s Ním, v jehož srdci bude pracovat Duch Svatý, ten nebude překvapen: „O časích pak a chvilech, bratří, nepotřebujete, aby vám psáno bylo. Nebo vy sami výborně víte, že ten den Páně jako zloděj v noci, tak přijde. Nebo když dějí: Pokoj a bezpečnost, tedy rychle přijde na ně zahynutí, jako bolest ženě těhotné, a neujdouť. Ale vy, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den jako zloděj zachvátil. Všickni vy synové světla jste, a synové dne. Nejsmeť noci, ani tmy. Nespěmež tedy, jako jiní, ale bděme, a střízliví buďme“ (1. Tes. 5:1-5). Ale nic z toho nevypůsobí tělo a krev, nic z toho nám nezjeví přirozený zrak. Bez osvícení očí Duchem Svatým nepoznáme nic, byť sebejasnějšího. Dnešní protestanté, zaslepení kompromisem ekumenismu, dnes nejsou schopni rozpoznat ani zcela evidentní falešnost a modlářství římského katolicismu, aby se od něj oddělili, a jak by mohli tedy rozpoznat cokoliv jiného?

Protože křesťané opustili pravdu Písem, nejsou odděleni od světskosti a tělesnosti a uhašují kompromisem Ducha Svatého, žádné z biblických znamení nebudou schopni rozpoznat, podobně jako Židé v prvním století povšechně nedokázali rozpoznat znamení, která ukazovala na Pána Ježíše coby zaslíbeného Mesiáše. Tím spíše bude vůči všemu zaslepen svět a bude moci přes všechna trápení říkat „pokoj a bezpečnost“, zavíraje před ním oči. Jestli to někomu přijde nepravděpodobné, že by taková slepota byla možná, ať například pohledí, jak mnozí dnes stále zavírají oči před krutou povahou islámu, přes všechny důkazy o opaku. Jak píše Mathhew Henry, nikdo není tak slepý jako ten, kdo nechce vidět.

Závěr

V předchozím článku jsme uvedli, že učení o tajném pretribulačním vytržení není zdaleka tím nejzávažnějším omylem, kterému dnešní církev propadla, jistě ne sám o sobě – horší jsou antinomiální tendence, které dispenzační schéma podporuje. Jistým negativním důsledkem samotného pretribulacionismu může být jeho eskapismus, tj. že křesťany může podporovat v představě, že zde na zemi nebudou pro Pána nijak zásadně trpět, že z toho budou vychváceni. Písmo však učí, že „musíme skrze mnohá soužení vjíti do království Božího“ (Sk. 14:22).

Ať už však něčemu takovému v praxi podléháme či nikoliv, nemění to nic na skutečnosti, že relativně moderní představa pretribulačního vytržení je omylem a že od omylů v oblasti biblického učení, jakkoliv zdánlivě nevýznamných, bychom se měli chtít s Boží pomocí vyvarovat. Kéž Pán všem pomůže znovu a s otevřenou myslí a duchem prozkoumat základy této doktríny, k plnějšímu postavení se na pravdy Písem svatých. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.