Google

Ulf Ekman pod křídly papeže

Datum:Duben 9, 2014
Komentáře
Přidej

Nejen českými charismatickými církvemi nedávno zahýbala zpráva, že Ulf Ekkman, zakladatel církve Slovo života, vstoupil se svou manželkou do římskokatolické církve. Slovo života (ve švédštině Livets Ord) je charismatická denominace mající sídlo v Uppsale, patřící do proudu tzv. hnutí víry, které klade velký důraz na to, že s vykoupením z hřícha skrze krev Pána Ježíše má být nerozlučně spojeno také fyzické uzdravení, prosperita a úspěch ve všech oblastech života. Slovo života působí i v České republice, má 12 sborů – největší v Brně – a hlásí se k ní necelá tisícovka členů (podle sčítání lidu v roce 2011 se jednalo o 850 věřících). Ekman je i u nás poměrně známý, v češtině vyšlo téměř 20 jeho knih.

Svůj odchod Ekman oznámil v rámci kázání nazvaném ‘Následovat Beránka, kamkoli jde.’ S římským katolicismem se dostal do kontaktu v rámci ekumenické spolupráce a své rozhodnutí se k němu připojit zdůvodnil následovně: „Viděli jsme tam [s manželkou] velikou lásku k Ježíši a zdravou teologii založenou na Bibli a klasickém dogmatu. Zakusili jsme bohatost života ve svátostech [the richness of sacramental life]. Viděli jsme smysl toho, mít pevnou strukturu kněžích, kteří zachovávají víru církve a předávají ji z jedné generace na druhou. Setkali jsme se s etickou a morální silou a konzistencí, které se odvažují čelit obecnému názoru, a laskavostí vůči chudým a slabým. A v neposlední řadě jsme se dostali do kontaktu se zástupci milionu charismatických katolíků a viděli jejich živou víru.“ Ekmanova slova mluví sama za sebe. Jedná se o další doklad skutečnosti, že charismatici a katolící jsou si blíže, než by se na první pohled mohlo zdát.

Požehnání Joakima Lundqvista

Joakim Lundqvist, současný pastor Ekmanova megasboru v Uppsale, se při rozlučkové bohoslužbě vyjádřil v tom smyslu, že nepochybuje, že Ulfa Ekmana v tomto rozhodnutí vedl Duch Svatý (mimochodem, sám Ekman tvrdí, že ohledně tohoto kroku dostal také potvrzující prorocké slovo), a že staršovstvo nemá o jeho kroku žádné pochybnosti a důvěřuje Pánu Bohu, že měl a má toto vše ve své režii. Na závěr se modlil, aby mu Pán Bůh v tomto rozhodnutí a následné cestě požehnal. (Záznam s angl. simultánním překladem lze nalézt zde, Lundqvist mluví cca od 48. minuty.)

Nabízí se otázka, pokud je Lundqvist přesvědčen, že toto vše vskutku pochází od Hospodina (notabene, pokud v tom mělo hrát roli proroctví), proč tedy Ekmana nenásleduje? Jestliže je přesvědčen, že jeho přestup vychází z působení Ducha Svatého, je jenom jedna logická a konzistentní věc, která se mu nabízí – učinit totéž. V rozloučení se Lundqvist toto vše snažil vylíčit, jako by se jednalo o otázku pouhého osobního vedení, ale jsou to jen prázdná slova, neboť se zcela zjevně jedná o záležitost týkající se obecné pravdy.

Ekman dospěl k závěru, že římskokatolická církev je pravdě a tomu, co Pán Bůh ustanovil a zamýšlel, mnohem blíž, než jeho původní sbor, a to dokonce takovým způsobem, že Livets Ord z jeho pohledu ani nemělo smysl reformovat nebo navést k této pravdě blíže, ale opustit ji (v jakkoliv přátelském duchu to proběhlo) – což je vlastně pochopitelné, protože žádnou církev nelze změnit, aby se stala sama o sobě nějakou novou římskokatolickou církví; když se chce někdo vydat tímto směrem, vskutku mu nezbývá nic jiného, než se poddat papeži se vším všudy. Nicméně – Duch Svatý nikoho nebude vést k menší, omezenější nebo nedokonalejší pravdě (viz Jan 16:13). Pokud Ekmanův odchod do římskokatolické církve byl skutečně pod režií Božího Ducha, tak to znamená, že římskokatolická církev stojí v lepší a plnější pravdě než Livets Ord, a každý v této církvi, který v Ekmanově kroku vidí Boží vedení, má přímo povinnost učinit totéž. Mluvit v této souvislosti o Božím vedení svého charismatického vůdce a neučinit to, co učinil on, je extrémně nekonzistentní.

Osobní vedení kontra záležitost Boží pravdy

Co se týče osobního Božího vedení, je samozřejmě možné v životě druhých křesťanů spatřovat osobní vedení Ducha Svatého bez nutnosti jednat stejně. Kupříkladu to, že rozpoznávám a souhlasím, že můj bratr je Duchem povoláván, aby byl misionářem v Africe, mě nenutí také jet do Afriky na misii. Konkrétní místo a způsob služby Pánu není otázka objektivní Boží pravdy. Všichni máme Pánu Bohu sloužit, ale každý má své vlastní místo a povolání. Jakub, Petr a Jan rozpoznali, že Pavel byl povolán k hlásání evangelia pohanům, ale je samotné Duch vedl ke službě Židům (Gal. 2:9). Není také (aspoň obecně vzato) důvod neuznávat osobní Boží vedení u toho, kdo mění svůj sbor, protože se stěhuje na jiné místo, aniž bychom my byli zavázáni učinit stejně. Konkrétní služba Pánu a její místo je vskutku individuální záležitostí a proto může každý druhému upřímně přát Boží požehnání v tom, kam jej Pán vede.

To však není případ Ulfa Ekmana. Joakim Lundqvist je jistě přesvědčen, že učení i praxe Livets Ord odpovídá tomu, co Pán po své církvi chce a co zjevuje v Božím Slově více, než praxe a učení římskokatolické církve, jinak by ve svém sboru nezůstával a svého původního přesvědčení se nedržel. Z jeho osobního pohledu Ulf Ekman učinil minimálně krok zpět od pravdy a Božích požadavků. Jak nad ním tedy může vyhlašovat Boží požehnání? Cožpak to přichází automaticky? Nikoli; Boží požehnání spočívá na těch, kteří chodí po Božích cestách, v Boží pravdě. Nelze to oddělit. Je zásadním omylem nebrat v úvahu vzájemnou souvislost a závislost křesťanského života a křesťanské pravdy; jedno bez druhého nemůže fungovat a existovat.

Požehnání jen na cestě požehnání

Většina křesťanů dnes sice rozumí tomu, že je špatně, když se křesťanské učení stane jen záležitostí teorie a nijak se neprojeví v praxi – a vystupovala by proti tomu – ale až příliš mnoho jich sklouzlo k druhému extrému, když je jim jedno, že žijí bez řádného zakotvení v Boží pravdě, v doktrínách evangelia, na kterých zbožný křesťanský život stojí, a usilují o něj bez tohoto základu. Výsledkem je proto mimo jiné i to, že křesťané mnohdy přejí slovy požehnání i těm, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou úplně mimo. Ne, že bychom neměli druhým přát plnost Božího požehnání, ale správná aplikace tohoto principu spočívá ve varování a uvádění druhých na cesty pravdy, které Hospodin žehná, a ne v pronášení prázdných slov o tom, že druhým přejeme Boží požehnání (pomněme na výstrahu Pána Ježíše, že v den soudný vydáme počet z každého prázdného slova, Mt. 12:36!)

Je pravda, že v jistých případech je možné upřímně přát Boží požehnání i těm, o kterých si myslíme, že nevykročili správným směrem. Ne všechny Boží pravdy jsou stejně zásadní; jistě je rozdíl, když někdo změní svůj pohled dejme tomu na eschatologii než na trojiční učení. Když někdo zůstává v pravdě Kristova evangelia a v čistém, posvěceném a zbožném životě, není důvod nepřát Boží požehnání i těm, se kterými nesouhlasíme v některých méně podstatných věcech. Když by tedy kupříkladu někdo opustil zásadový metodistický sbor a odešel do zásadového a Písmu věrného sboru baptistického, protože by na základě svého studia Bible dospěl k přesvědčení, které více odpovídá baptistickým důrazům, jeho bratři z původního metodistického sboru, i když budou nejspíše osobně přesvědčeni, že se v těchto věcech zmýlil a i když si nebudou myslet, že byl přímo veden Duchem Božím, mohou mu – pokud se stále drží stejného evangelia, stále stojí na Písmu a trvá ve zbožném životě – upřímně a konzistentně přát, aby jej Pán provázel a byl s ním, protože neopustil ty věci, od kterých je Boží milostivé a nezasloužené požehnání nejvíce odvislé.

Evangelium, věc zásadní

Ač by toto možná Joakim Lundqvist a jemu podobní rádi vztáhli na případ Ulfa Ekmana, není to možné, neboť zde jde o evangelium samotné, a v tomto případě tedy nelze o nikom, kdo se od něj odvrací, tvrdit, že jej vede Duch Boží, natož slovy vyjadřovat, aby mu Hospodin požehnal. Jediná cesta požehnání je jen návrat k evangeliu. (Je nutné podotknout, že by především byl potřebný návrat k čisté biblické víře, a tedy ne do Livets Ord. Ale snad – a je to otázkou, obzvláště za zde zmíněných okolností – i v Livets Ord by byli o něco blíže Boží pravdě než římskokatolická církev, a tak návrat ze strany Ulfa Ekmana by pořád byl správnějším krokem.) Proto, když se apoštol Petr přidal na stranu judaizujících učitelů, kteří se vetřeli do církve, mu apoštol Pavel nezačal přát Boží požehnání na jeho cestě a v jeho rozhodnutí a neodvolával se na to, že Pán Bůh má pro oba svoji zvláštní, byť třeba odlišnou cestu. Naopak, tvrdě jej pokáral a postavil se proti němu. Když už Joakim Ludqvist neměl tuto Pavlovu odvahu, aby krok svého bývalého vůdce odsoudil, jak bylo jeho povinností, měl aspoň mlčet: „Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.“ (Jb. 13:5)

Někteří by možná tento krok hájili s tím, že jej Ekman s manželkou učinili v upřímnosti srdce. Takoví však jen ukazují, jak povrchní a špatné chápání evangelia mají; jejich evangelium se smrsklo na něco takového: „Pán Bůh přijímá ty, kteří jsou vůči Němu subjektivně upřímní. Ve své milosti chce odpustit hříchy všem. A taky v tom hraje nějakou roli Ježíšova smrt na kříži, popřípadě vzkříšení, když v to nějak věříme.“ Jelikož onu víru a její pravý obsah nijak důkladně nezkoumají, demonstrují tím, že v praxi je u nich nakonec nejdůležitější ta subjektivní upřímnost, a ne pravá, biblická víra v Kristovu zástupnou oběť na kříži, ve které je jediná naděje. Když mluvíme o upřímnosti, nesmíme zapomenout, že ač spásy nedojde žádný neupřímný pokrytec, nikdo nebude spasen skrze pouhou subjektivní upřímnost. Spasení budou jen vpravdě znovuzrození věřící, spoléhající se jen a jen na smírčí oběť Pána Ježíše Krista na kříži.

Rozdíl mezi biblickým evangeliem našich protestantských předků ve víře a evangeliem římskokatolickým je naprosto zásadní. Platí reformační ‘solus Christus’, jedině Kristus a jeho oběť na kříži, nebo římskokatolické ‘Kristus skrze kněze’, ‘Kristus skrze církev’, ‘Kristus skrze svátosti’, ‘Kristus a naše skutky’? Podobnou otázku řešila i první církev – solus Christus, nebo Kristus skrze židovské ceremonie? (Nezapomeňme, že nikdo z oněch judaizátorů, se kterými se potýkal apoštol Pavel, nepopíral Kristovo dílo spásy jako takové, „jenom“ k němu přidávali něco navíc.) Pavel v tom měl jasno, a ty, kteří to viděli jinak, se nebál označit za falešné učitele a vyhlásit nad nimi Boží prokletí (Gal. 1:8-9). Jakkoliv hezky může o Pánu Ježíši papež František mluvit, je spolu se všemi svými následovníky pod tímto apoštolským prokletím, a spolčit se s ním znamená záhubu.

Je vskutku tragické, jak se tak mnozí dnešní protestanté ve své neomezené ignoranci odchýlili od biblické víry a přesvědčení svých předků ve víře a tyto naprosto zásadní rozdíly by vnímali jako něco nepodstatného – hlavní je přeci ona upřímnost a jméno Pána Ježíše v ústech. Jaká škoda, že takové protestantské mudrce, kteří hlásají, že člověk může klidně zůstat – nebo se i stát – římským katolíkem, neměl po boku Martin Luther, když byl měsíce a roky soužen ve své duši a když přes veškeré úsilí nemohl v římskokatolickém učení i praxi najít pokoj a smíření s Hospodinem! Ti by mu mohli vysvětlit, že nakonec stačí, aby to myslel upřímně a Pán Bůh ho přijme tak, jak je a tam, kde je, a tím mu ušetřit mnoho zbytečných těžkostí s celou reformací. Chudák Luther, tolik zbytečného trápení a úsilí!

Opustíme-li však ironii, každý protestant by měl být Hospodinu vděčný za ono duševní soužení, které Luther prožíval, protože jej vedlo k znovuobjevení evangelia o pokoji s Pánem skrze víru a plné spolehnutí se na oběť Pána Ježíše Krista, které pak hlásal dál. Ó, kéž by křesťané dnes nebyli tak krátkozrací a domýšleli věci více do důsledků.

Závěr

Jakkoliv smutné to je, nezbývá než konstatovat (aniž bychom si dělali nějaké iluze o jeho předchozím duchovním životě), že Ulf Ekman s manželkou zhynuli u víře. Hezká slova o Božím požehnání a vedení a o upřímností mu nepomohou, naopak přispívají k jeho zkáze. Je to pravda, jakkoli nepříjemná, která přináší život. „Kdo domlouvá člověku, potom [spíše] milost nalézá nežli ten, kterýž lahodí jazykem.“ (Př. 28:23) Ulf Ekman a jeho manželka nepotřebují žehnání a přání Božího vedení, potřebují slyšet, že se odcizili od Krista, a potřebují modlitby, jako celá Livets Ord která je v tak velikém zmatku, a to za Boží smilování a za otevření očí, neboť, jak jsme psali výše, je sice dobré dbát o blaho a požehnání druhých, ale musí se tak dít v souladu s Písmem a Boží pravdou.

2 komentáře Přidej

  1. Jiří Suchánek says:

    Nemyslím si že by Ulf Ekman zhynul ve víře. ŘKC je zde již téměř 2000 let a on by se měl vracet k církvi, u jejíhož zrodu sám nějak byl a která i stačila změnit název. To by rovnou mohlo být řečeno: Nic se nezdařilo, zpátky na stromy!

    • Martin Hýsek says:

      Dobrý den,
      římskokatolická církev zde určitě není 2000 let. I když lze jen těžko určit přesnou dobu, kdy postupně upadající církev v Římě nabyla skutečně “římskokatolický” charakter, dřív než v polovině 1. tisíciletí to nebylo. Trochu se touto historií zabývá Komenský ve svém Retuňku proti Antikristu (kapitola 21). To, jestli Ulf Ekmann zhynul ve víře, se musí posuzovat dle toho, jestli Řím učí pravé evangelium podle Bible – a to neučí. Ten zásadní rozdíl je rozebrán např. v tomto článku.
      S pozdravem
      MH

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: