Google

C. H. Spurgeon: Jen Jemu věř!

Datum:Únor 18, 2019
Komentáře
Přidej

Kdybychom mohli naživo porovnat typické shromáždění církve před dejme tomu 150 lety s tím dnešním, ani tomu nejnevnímavějšímu člověku by nemohly uniknout zcela zásadní rozdíly. Musela by nás především zarazit odlišnost celkové atmosféry setkání. Dalo by se to vystihnout slovy „vážnost oproti uvolněnosti,“ „svatost proti světskosti,“ ale v neposlední řadě rovněž „důraz na rozum versus důraz na city.“ Slova apoštola o „rozumné službě své“ (Řím. 12:2) bral Boží lid minulosti rozhodně vážněji než vyznávající křesťané dnes. Mnohým by tradiční – nebo ještě lépe historická – bohoslužba našich předků přišla mdlá, suchá, studená, nezáživná. Dnešní člověk chce a vyhledává při „setkání s Bohem“ především intenzivní zážitek, to jest, silné emoce.

Tomu je uzpůsobena i evangelizace – vlastně se nesnadno určuje, co stálo na počátku, jestli křesťané začali sami dychtit po silných emocích, a přirozeně tedy tímto způsobem přistupovali i k evangelizaci, nebo jestli to zpočátku jen považovali za dobrou „metodu“, a až v jejím důsledku přišli do církve takto nastavení lidé. Tak či tak, postupem času se každopádně obojí slilo v jeden celek, a nyní mnohdy už nejde jedno odlišit od druhého. Ke zdůraznění emocí jak při bohoslužbě, tak při evangelizaci nadto velkou měrou přispělo charismatické hnutí a jím ovlivněná moderní hudba, které obě na silných pocitových hnutí stojí se vším všudy.

K emoce vzbuzujícími přístupu se přidává i davový efekt na velkých evangelizačních shromážděních, pod jehož dojmem se sice mnozí přihlásí na výzvu, ale dlouhodobé ovoce je pramalé. Moderní křesťanství tak až příliš často charakterizuje zrno padlé na skálu, které rychle vzchází, ale také rychle usychá. Před tímto nebezpečím už před více než 150 lety varoval Boží služebník J. C. Ryle, když řekl: „Mnoho lidí postrádajících milost je oklamáno a myslí si, že jsou “obráceni”, protože byli naleháním nebo tělěsným nadšením a dočasnými pocity dovedeni k tomu, aby vyznali, že uvěřili. (…) Jsem si jist, že ve věcech víry je třeba se nezdravého vzrušení bát nade všeho, protože často přináší fatální, duši ničící následky a končí úplnou mrtvostí. A když jsou zástupy náhle ovlivněny intenzivními duchovními pocity, nezdravé vzrušení bude téměř jistě následovat.“ Praktických dokladů pravdivosti biskupových slov jsme jen za posledních několik desetiletí mohli vidět bezpočet.

Nelze však tvrdit, že uvedené nebezpečí je záležitostí jen dvou či tří posledních generací. Ostatně, jak ukazuje výše uvedený citát, vypořádávat se s ním museli Boží muži už v 19. století – i když nepochybujeme, že ten problém i pro neexistenci charismatismu nebyl tak rozšířený. Adresoval jej i baptistický kazatel Charles Spurgeon, a to například ve svém kázání Only Trust Him! (Jen Jemu věř!) z roku 1881 na oddíl Lukáš 17:12-14, kde varuje, jak je pošetilé spoléhat na emoce, místo na Krista skrze víru. Náš nedlouhý úryvek z kázání obsahuje vzácné učení i ilustrace, které by bylo škoda minout, a proto jej překládáme k rozjímání.

Spurgeonův příklad ukazuje, že lékem na předložené nebezpečí příliš se nechat v duchovních věcech unášet emocemi, je více rozumného kázání evangelia, totiž autoritativního předkládání Boží cesty spásy spojené s důkladným vysvětlením toho, kým je Kristus, co pro nás učinil a jakým způsobem získat spásný podíl v Něm. Víra není z cítění, ale ze slyšení – a to slyšení rozumného, spojeného s pochopením. Ezdrášovo kázání mělo takový efekt, protože mu lidé rozuměli: „Čtli v té knize v zákoně Božím srozumitelně, a vykládajíce smysl, vysvětlovali to, což čtli. (…) Odšel všecken lid, aby jedli a pili, a aby se sdíleli. I veselili se velmi, proto že srozuměli slovům těm, kteráž jim v známost uvedli“ (Neh. 8:8.12).

Samozřejmě, jakoukoliv odpověď na kázané Slovo v srdci musí vypůsobit Duch Boží, a nelze popřít, že se s tím často spojují emoce, tím méně to automaticky odsoudit. Jde jen o to, co je naším hlavním prostředkem. Chceme vzbudit víru ze slyšení, nebo z cítění? A o co se v životě víry opíráme – o známost Pána Ježíše, nebo o nějaké proměnlivé pocity? O to zde jde a tím se zabývá i kazatel Spurgeon.

Jen Jemu věř!

Známe některé, kteří měli velmi zvláštní představu, která se mi jen těžko formuluje, totiž, že mají-li být spaseni, musí zakusit nějaké velmi neobyčejné vzrušení. Mohli by uvěřit v Krista, kdyby to jen mohli pocítit jakýmsi tajemným způsobem! Lidem je někdy poměrně obtížné porozumět, ale ale když jsem mluvil s některými hledajícími, zdálo se mi, že očekávali dokonce fyzické vzrušené pohnutí – vzrušené pohnutí ve svém těle.

Vzpomínám si, jak mi kdosi řekl: „Pane, byl jsem si jist, že jsem došel spásy, neboť jsem se cítil tak lehký.“ Nešťastný prosťáčku, co záleží na tom, zda jste se cítil lehký nebo obtížený? Co to s tím má co dělat? Možná jste měl závrať, nebo jste byl napůl poblázněn pošetilým vzrušením; dávejte si pozor na takové nesmysly! Cítit se lehce lze vykládat i tak, že jste byl zvážen na váze a nalezen lehkým – je to vzrušení, které může vyděsit stejně jako utěšit.

Ó,“ řekne někdo, „ale já se cítil tak neobyčejně.“ Ano, a mnozí, co jsou nyní v blázinci, by mohli říci totéž. Co záleží na tom, co jste cítil? Není to pocit, který vás spasí! Víra v Pána Ježíše vám přinese požehnání milosti, ale zvláštní pocity mohou být vyvolány tím, co jste jedli, počasím, hysterií nebo stovkou dalších věcí! Což nevíte, že když se diskutuje o politice, nebo když se přeme o něco jiného, horlivý řečník často vyburcuje lidi k takovému nadšení, až to hýbe celým jejich tělem? Ale co z toho? Vzrušení nikoho nespasí! Mnozí se dojmou k slzám u románu nebo divadelní hry, ale co to přinese? Můžete být pohnut náboženským vzrušením, a polovina těch pocitů může být přitom čistě fyzická – nemusí v ní být nic z působení milosti Boží.

Moudřejší je klidně sedět a říci: „Toto je Boží cesta spásy – spása skrze Jeho ukřižovaného Syna, Ježíše Krista. A On zaslíbil, že když budu Jeho Synu věřit, spasí mne z hřešení, učiní mne novým stvořením a uzdraví z mých duchovních nemocí. Budu Mu věřit, protože jsem si jist, že svědectví Boží je pravda.“ Tímto prostým a vědomým skutkem víry jste spasen! Moc věřit svému Bohu je důkazem toho, že léčba započala, a že započala dobře! Pokud jste Mu vskutku uvěřil, Pán Ježíš se ujal vašeho případu a spasí vás! Skutečnost, že dokážete věřit a skutečně věříte, má v sobě bytostnou moc, skrze kterou budete vysvobozeni od nepřátelství v mysli. Ten, kdo věří Pánu Bohu, už není Jeho nepřítelem. Ty, kterým věříme, se brzy naučíme i milovat. Vidíte tedy, že to nevyžaduje žádné zvláštní pohnutí ani vzrušení – to je zjevné a zcela jasné.

Ale cožpak se nemusíme znovuzrodit?“ zeptá se někdo. Ano, vskutku, a ten, kdo věří v Krista, se znovuzrodil. Ač to ještě neví, první známka života už v jeho duši je, neboť první jistý důkaz duchovního života je věřit jedině Pánu Ježíši Kristu. Nejlepším důkazem nejsou známky víry, znamení, důkazy, vnitřní pocity, dojmy a podobně – ale jen odvrátit se od toho všeho a důvěřovat Pánu Ježíši! V tom spočívá podstata spásné změny – odvrátit se od sebe k Pánu Bohu v Kristu Ježíši!

Jistý námořník má skvělou kotvu, jednu z nejlépe zkonstruovaných kotev, které námořnictvo kdy používalo. Má ji na své lodi, a přesto mu není ani za mák užitečná! Dokud ji má na lodi, kotva neslouží svému účelu! Jeho loď je unášena i s kotvou na palubě. Vytáhne ji na palubu a dívá se na ni. Jaká to kotva! Což nebude v čas bouře tu loď pevně držet? Obdivuje svou kotvu, jako by byla ze zlata! Vítr kvílí a vlny burácejí, ale on se se svou kotvou na palubě cítí bezpečně.

Blázne! Ta kotva je ti k ničemu, dokud ji vidíš. Kotviště lodi nemůže být na lodi samotné! Dejme tomu, že ji pověsím na bok lodi. Ani tam není k ničemu! Co s ní musíš učinit? Vrhni ji přes palubu! Pusť ji do hlubin, až na samé dno. Je pryč! Nevidíš, kde je. Výborně! To postačí.

Nuže, duše, vrhni svou kotvu víry přes palubu! Nenech ji viset na svých pocitech, dojmech nebo na čemkoliv, co je v tobě, ale nech ji spadnout přes palubu, hluboko do vody nekonečné lásky – a nech ji zachytit se Pána Ježíše! Vaše naděje musí ležet mimo vás; dokud budete důvěřovat sami v sebe nebo v něčem záviset sami na sobě, je to jako mít kotvu na palubě, která jen zvyšuje váhu lodi, ale rozhodně jí nedokáže pomoci v čas bouře. To je pravda Boží. Kéž vám Pán Bůh dá milost, abyste ji přijali.

Závěr

Na první pohled se nám může zdát, že zde Spurgeon sklouzává k tomu, čemu se v angličtině říká „easy-believism“ (odvozeno od „snadného věření“, v češtině je nejbližším používaným ekvivalentem patrně „laciná milost“), tedy přístupu, kdy se spása předkládá hříšníkům ve stylu „stačí jen uvěřit, odříkat modlitbu hříšníka, a tím je vše hotovo“. Myšlenkové schéma „easy-believismu“ se neptá po opravdovém pokání, změně života, poslušném sebevydání se Pánu, posvěcení a dalších věcech, které se pojí s pravým znovuzrozením. Podstata tohoto pojetí je přesvědčení, že když někdo učinil vnější kroky, které si s obrácením spojujeme, tedy přihlášení se na výzvu, odříkání modlitby, učinění veřejného vyznání, možná dokonce podstoupení křtu na toto vyznání, tak dozajista došel spásy. (A když pak v budoucnosti odpadl, tak tu spásu ztratil).

Toho byl Spurgeon ve svém učení dalek. Ostatně, o nezbytnosti znovuzrození se zmiňuje i v našem oddíle. Každopádně z jednoho relativně krátkého oddílu, který se velmi specificky zaobírá jednou myšlenkou, nelze vyvozovat dalekosáhlé závěry o tom, čemu jeho autor věřil ohledně dalších věcí nezbytně souvisejících s pravou vírou. To bychom snad mohli učinit, kdyby ten krátký oddíl obsahoval naprosto jasné a evidentní bludy neslučitelné s biblickým evangeliem, ale to jistě není tento případ. Jakýkoliv problém, který by pravý křesťan mohl mít s citovaným oddílem, by spočíval v tom, co se v něm nepíše, než co se v něm píše. Ale důležité je, že tyto „chybějící“ věci Spurgeon rozvedl v jiných kázáních. Příkladů bychom mohli dát mnoho – angličtiny znalým čtenářům doporučujeme například studium kázání The Strait Gate (Úzká brána), Why Some Seekers Are Not Saved (Proč někteří hledající nedochází spásy), Is True Conversion Necessary? (Je pravé obrácení nezbytné?) nebo The Need and Nature of Conversion (Potřeba a povaha pokání).

Jestli bychom mohli Spurgeonovo učení nějak nazvat, bylo by to „only-believism“ („jedině věření“). To, o čem hovoří, je, že jediný zdroj všeho je víra v Krista. Lidské snahy a všechno, na co by kdo mohl spoléhat, jsou mimo víru marné. „Cožkoli není z víry, hřích jest“ (Řím. 14:23). „Bez víry pak nemožné jest líbiti se jemu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest [Bůh], a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává“ (Žd. 11:6). Modlitby, čtení Písma, chození do shromáždění, pocity, snaha po nápravě, služba, pomoc druhým, nic z toho nedovede do nebe. Pokud kdokoliv spoléhá na to, že je křesťanem, protože činí tyto věci, velmi se svodí. Křesťana činí z člověka víra v Krista – přičemž na Krista musíme dát větší důraz než na víru. Nevěříme ve víru. Jedině Pán Ježíš je Spasitel; víra slouží „jen“ k tomu, abychom se k Němu spásně utekli.

Kristus je zdroj, víra je prostředek, kterým se k Němu dostáváme, a vše ostatní z toho plyne. Naším Spasitelem je Pán Ježíš, ne my sami. Nespasíme se svým pokáním, svými modlitbami, svým hledáním. Ano, pokání, modlitba, hledání, to vše je se spásou nezbytně spojeno. Ale není to něco, co nám Pán dává jako podmínku, něco, co musíme vlastními silami ze svého těla vypůsobit, abychom mohli Jeho spásně získat. To je vše již dílo Ducha Svatého. A jak Ducha dostaneme, aby to v nás učinil? Inu, opět skrze víru! „Z skutků-li zákona Ducha jste přijali, čili z slyšení víry? (…) Ten tedy, kterýž vám dává Ducha, a činí divy mezi vámi, z skutků-li zákona, čili z slyšení víry?“ (Gal. 3:2.5).

Ohlédnout od sebe, a chtít vše najít a získat v Kristu, včetně toho, co je nezbytně spojeno se spásou, je podstata toho, o čem hovoří Spurgeon, a co jsme nazvali „only-believism“. Dokud budeme naši víru opírat o to, co jsme učinili či jak jsme se snažili – i když to vztáhneme i na „správné“ povinnosti, jako třeba povinnost modlit se – jsme stále jako onen námořník s kotvou na své lodi. „Já, já jsem Hospodin, a žádného není kromě mne spasitele“ (Izaiáš 43:11). To znamená, že svými spasiteli nejsme ani my sami. Těžko to vystihneme lépe, než Spurgeon sám, a proto ho opakujeme: „Vaše naděje musí ležet mimo vás; dokud budete důvěřovat sami v sebe nebo v něčem záviset sami na sobě, je to jako mít kotvu na palubě, která jen zvyšuje váhu lodi, ale rozhodně jí nedokáže pomoci v čas bouře. To je pravda Boží. Kéž vám Pán Bůh dá milost, abyste ji přijali.“ Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: