Google

J. C. Ryle: Úskalí při kázání evangelia

Datum:16 června, 2016
Komentáře
Přidej

Kázání evangelia je jedním z velkých úkolů církve, vyplývajícím z Velkého poslání našeho Spasitele, které nám uložil před svým nanebevzetím, a které trvá, dokud On nepřijde ve slávě podruhé, aby soudil svět a odměnil své věrné. Evangelizovat tedy není pro církev možnost, ale povinnost.

To nicméně neznamená, že určité formy kázání evangelia s sebou nenesou rizika a úskalí. Tím nyní nemyslíme rizika spojená s pronásledováním, ale nebezpečí, která májí potenciál způsobit duchovní škody na posluchačích, někdy vedoucí až k jejich úplnému zatvrzení. Jistě, Boží lid je v těch, kteříž hynou, vůní smrtelnou k smrti, a Kristus je kamenem úrazu a skálou pohoršení těm, jenž se urážejí na slovu, nepovolní jsouce, k čemuž i odloženi jsou (2. Kor. 2:15-16, 1. Pt. 2:7-8). Tomu, že nekající hříšníci přirozeně směřují k čím dál většímu zatvrzení a nakonec zahynou, my lidé sami ze své síly a svými snahami nezabráníme. Nicméně nemoudrým a nevyváženým způsobem kázání evangelia k tomu můžeme přispět a hříšníkům „pomoci“ (byť nechtěně a nezamýšleně) na jejich cestě do pekla.

Toto nebezpečí není nijak nové a věrní kazatelé před ním varovali už před více než 100 lety. Jedním z nich byl i anglikánský evangelikální kazatel a biskup J. C. Ryle. Ten v následujícím textu označeném kurzívou píše o zlém ovoci, které vypůsobili v jeho době někteří kazatelé tzv. probuzeneckého hnutí, a dává nám příklad toho, jaké konkrétní způsoby kázání evangelia jsou nebezpečné a jaké riziko v sobě nesou. Text je v originále obsahem poznámky pod čarou v jeho knize Holiness (Svatost) z roku 1877, v kapitole která se zabývá cenou následování Krista a počítání nákladů. Biskup Ryle konstatoval, že jedním z důvodů, proč mnozí lidé, kteří se při probuzeneckých evangelizačních kázáních přihlásili na výzvu, se po nějaké době vrátili zpět do světa, bylo, že nepočítali náklady podle výzvy Pána Ježíše (Lukáš 14:28). A aby svůj postoj k těmto tak zvaným probuzením blíže vysvětlil a zamezil případnému nepochopení, přidal do textu následující poznámku:

Evangelizace v probuzeneckém hnutí

Vskutku by mě velmi mrzelo, kdyby vyjádření, která jsem užil o probuzeních, byla nepochopena. Abych tomu zabránil, předkládám na vysvětlenou několik poznámek. Nikdo není vděčnějí než já za opravdová rozvlažení pravého náboženství. Ať už dějí kdekoliv a skrze jakékoliv prostředníky, chci za ně Pána Boha velebit celým svým srdcem. „Pokud se Kristus zvěstuje,“ raduji se, ať je kazatelem kdokoliv. Když jsou duše spaseny, raduji se, ať už jim Slovem života sloužila kterákoliv část Církve. Ale smutná skutečnost je, že na tomto světě nelze mít dobré bez zlého. Neváhám říci, že jedním z důsledků probuzeneckého hnutí byl teologický systém, který se cítím povinen označit za vadný, ba až škodlivý.

Přední rysem teologického systému, na nějž se odkazuji, je toto: přemrštěné a nepřiměřené zveličování tří bodů v křesťanství, a totiž: okamžité obrácení, – zvaní neobrácených hříšníků, aby přišli ke Kristu – a vnitřní radost a pokoj coby test obrácení. Opakuji, že tyto tři důležité pravdy (neboť to jsou pravdy) jsou v některých kruzích předkládány tak ustavičně a výlučně, že to působí velké škody.

K okamžitému obrácení lidé by měli být bezpochyby vyzýváni. Ale určitě by neměli být vedeni k tomu, aby se domnívali, že není žádný jiný druh obrácení a že pokud se k Pánu Bohu neobrátí zčistajasna, neobrátili se vůbec. Povinnost přijít ke Kristu hned, „takoví, jací jsme,“ je třeba předkládat všem. Je to úhelný kámen kázání evangelia. Ale lidem by se jistě mělo říkat, ať činí pokání, stejně jako ať uvěří. Mělo by se nim říci, proč mají přijít ke Kristu a pro co mají přijít, a z čeho plyne jejich potřeba. Lidem by mělo být vyhlášováno, že v Kristu je pokoj a útěcha. Ale jistě měli by být [též] učeni, že mít velikou vnitřní radost a vznosné rozpoložení mysli není pro ospravedlnění nezbytné, a že lze mít pravou víru a pravý pokoj [s Pánem Bohem] i bez takových plésavých pocitů. Radost sama není spolehlivým důkazem [působení] milosti [v životě].

Vady teologického systému, který mám na zřeteli, se mi jeví tyto: (1) Dílo Ducha Svatého v obrácení hříšníků je až příliš zúženo a omezeno na jeden jediný způsob. Ne všichni praví obrácení se obracejí okamžitě jako Saul nebo žalářník ve Filippis. (2) Hříšníci nejsou dostatečně poučeni o svatosti Božího zákona, hloubce jejich hříšnosti a pravé vině hříchu. Neustále vyzývat hříšníka, aby „přišel ke Kristu“, je k ničemu, pokud mu neřekneme, proč [k Němu] musí přijít a nepoukážeme mu plně na jeho hříchy. (3) Víra není řádně vysvětlena. V některých případech jsou lidé učeni, že pouhý pocit [už] je víra. V jiných [případech] jsou učeni, že jestli [nějak] věří, že Kristus zemřel za hříšníky, pak mají víru! V tom případě jsou věřící samotní ďáblové! (4) Z vnitřní radosti a ujištění [o spáse] se dělá něco pro víru nezbytného. Ale jistota [spásy] rozhodně není pro spásnou víru to nejpodstatnější. Lze mít víru, i když není jistota. Trvat na tom, že všichni věřící, jakmile uvěří, jsou hned plní radosti, je velmi nebezpečné. Někteří, nepochybuji, se budou radovat bez uvěření, zatímco jiní uvěří, i když se nebudou moci hned radovat. (5) V neposlední řadě se příliš často přehlíží Boží svrchovanost ve spáse hříšníků a naprostá nezbytnost předcházející milosti. Mnoho lidí mluví, jako by šlo obrácení vyprodukovat podle lidské libosti, a jakoby nebylo žádných takových veršů jako je tento: „A tak tedy není na tom, kdož chce, ani na tom, kdož běží, ale na Bohu, kterýž se smilovává“ (Řím. 9:16).

Škoda způsobená teologickým systémem, o kterém hovořím, je dle mého přesvědčení veliká. Na jedné straně zbavuje odvahy a zastrašuje mnoho pokorně smýšlejících křesťanů. Ti se pak domnívají, že postrádají milost, protože nemohou dosáhnout onoho vysokého rozpoložení mysli a pocitů, jenž se jim neustále předkládají. Na druhé straně je mnoho lidí postrádajících milost oklamáno a myslí si, že jsou „obráceni“, protože byli naleháním nebo tělěsným nadšením a dočasnými pocity dovedeni k tomu, aby vyznali, že uvěřili. A na to vše pohlížejí nepřemýšlející a bezbožní s pohrdáním, a nachází v tom další důvody, proč zavrhnout náboženství úplně.

Prostředky nápravy stavu věcí, nad nímž lamentuji, jsou zjevné a je jich několik. (1) Učme „všeliké radě Boží“ ve vyváženém poměru podle Písma; a nenechme dvě nebo tři vzácné doktríny evangelia zastínit všechny ostatní pravdy. (2) Vyučujme se o pokání úplně stejně jako o víře, a nedávejme jej do pozadí. Náš Pán Ježíš Kristus a sv. Pavel vždy učili obojímu. (3) Poctivě uznejme a vyučujme rozličnost díla Ducha Svatého; a ač bychom měli lidi stále vyzývat k okamžitému obrácení, nevyučujme to jako nezbytnost. (4) Jasně varujme ty, jenž vyznávají, že okamžitě nalezli a pocítili pokoj, aby se dobře zkoumali a měli na paměti, že pocit není víra a že trpělivé „trvání v dobrém skutku“ je ten nejlepší důkaz toho, že víra je pravá (Jan 8:31). (5) Vždy pobízejme k oné veliké povinnosti „počítat náklady“ (Lukáš 14:28), co to bude stát, a to všechny, kdo jsou nakloněni vykročit ve víře, a poctivě a přímo jim říkejme, že ve službě Kristově je zápas stejně jako pokoj a kříž stejně jako koruna.

Jsem si jist, že ve věcech víry je třeba se nezdravého vzrušení bát nade všeho, protože často přináší fatální, duši ničící následky a končí úplnou mrtvostí. A když jsou zástupy náhle ovlivněny intenzivními duchovními pocity, nezdravé vzrušení bude téměř jistě následovat. Nemám přílišnou důvěru ve spolehlivost obrácení, když se mají dít v davech a hromadně. Nezdá se mi, že je to v souladu s obecným Božím jednáním v tomto období církve. Jeví se mi, že Boží obkvylý záměr je povolávat jednotlivce jednoho po druhém. Proto, když slyším o tom, že se lidé obracejí najednou ve velkých počtech, naslouchám tomu s menší nadějí než jiní. Nejzdravější a nejtrvalejší úspěch misijních polí rozhodně není tam, kde domorodci přešli ke křesťanství davově. Nejuspokojivější a nejstálejší práce na domácí půdě se mi nejeví být ta, která byla vypůsobena probuzeními.

Jsou dvě pasáže Písma, které bych chtěl, aby byly v dnešní době často a plně vykládány těmi, kdo kázají evangelium, a zvláště těmi, kteří mají co do činění s probuzeními. Jeden oddíl je je podobenství o rozsévači. Toto podobenství není zaznamenáno třikrát za sebou bez důvodu a hlubokého významu. – Druhým oddílem je učení našeho Pána o „počítání nákladů,“ a slova, která mluvil k “ mnohým zástupům“ těch, které viděl jít za Ním. Stojí za povšimnutí, že při té příležitosti neřekl nic, čím těmto ochotným posluchačům zalichotil nebo je povzbudil, ať Jej následují. Ne: On viděl, co v té chvíli potřebovali. Řekl jim, aby se zastavili a „spočetli náklady“ (Lukáš 14:25 a dále). Nejsem si jist, že by někteří současní kazatelé jednali stejně.

Kontext

Některá tvrzení J. C. Rylea v tomto textu mohou zarazit a působit až kontroverzně. Pro jeho porozumění je proto nutné mít na paměti, v jakém historickém kontextu vznikal a na co reagoval. Když mluví o probuzeních, nemá na mysli všechna probuzení obecně; to dosti jasně vyplývá z jiných jeho spisů. Ryle si velmi kupříkladu velmi vážil George Whitefielda a předkládal jej jako veliký vzor všech kazatelů; Whitefield byl přitom významnou postavou Prvního velkého probuzení v Americe. Kdyby výše uvedená skeptická slova o probuzeních mínil vskutku všeobecně, pak by byl s ohledem na toto americké probuzení velmi nekonzistentní, a J. C. Ryle nebyl mužem, který by si sám sobě odporoval.

Biskup Ryle psal svou knihu o svatosti obyčejným Angličanům své doby. Ti, když slyšeli slovo probuzení, si přirozeně vybavili to, co se dělo v jejich zemi a v jejich době, a nemysleli primárně na to, co se stalo za oceánem před 130 lety (míněno z jejich pohledu). A co se dělo v jejich zemi v jejich době, bylo spojeno právě s probuzeneckým hnutím. Otcem probuzeneckého hnutí byl americký právník a kazatel Charles Grandison Finney (1792-1875). I když Finney působil především ve Spojených státech, v 50. letech 19. století navštívil Anglii a zorganizoval sérii probuzeneckých shromáždění, která měla veliký ohlas. Finneyho vliv tak nezůstal omezen jen na Ameriku, ale své následovníky si našel i v Británii; v době J. C. Rylea si tak mnoho lidí spojovala probuzení právě s probuzeneckým hnutím, které formoval právě Finney.

Bez ohledu na Finneyho upřímný zápal musíme konstatovat, že jeho systém měl mnoho nedostatků. Sám Finney byl v podstatě teologický samouk a v jeho učení se to projevilo. Zjednodušeně by se dalo říci, že Finney obrátil důraz z Božího působení na člověka, na jeho rozhodnutí, na jeho činnosti, a to jak při obrácení, tak při evangelizaci. Jistě, lidé mají zodpovědnost. Písmo před nás překládá povinnosti, včetně povinnosti uvěřit. Ale to je jen polovina pravdy; nesmíme zapomínat, že bez Pána Ježíše nemůžeme nic učiniti (Jan 15:5), a že k naplnění svých duchovních povinností potřebujeme milostivé působení Ducha Svatého, svrchované třetí Osobě Trojice, a to jak při obrácení, tak při evangelizaci.

Finneyho učení tuto vyváženost postrádalo, bylo příliš jednostranně zaměřeno na to, co činí člověk. Co se týče obrácení, Finney odmítal dědičný hřích a naprostou lidskou zkaženost a tvrdil, že člověk sám je schopen dokonale Pána Boha poslouchat, kdyby jen chtěl. Co se týče probuzení, Finney jej nevnímal jako svrchované dílo Boží, ale něco, co mohou křesťané vypůsobit sami, a mají dokonce povinnost tak učinit.

Takové smýšlení nutně musí ovlivnit i způsoby služby, ať už vůči nevěřícím nebo vnitřně v rámci církve. Jestliže vše vlastně závisí na člověku a člověk má schopnost vypůsobit v sobě obrácení nebo v církvi probuzení, tak vlastně stačí ho jen správně „povzbudit“, zahrát v něm na ty správné struny, vyburcovat ho a pak se výsledek jistě dostaví. Takové učení tak povzbuzuje nevyvážené kázání, které působí zejména na emoce, aby v lidech vyplodilo žádaný efekt. Ten je potom ovšem pochopitelně až příliš často tělesný a nepřináší proto trvalé ovoce. A to s velkým znepokojením ostatně komentoval i J. C. Ryle.

Závěr

Vzhledem k dobovému kontextu, ve kterém byl text napsán, nelze očekávat, že všechny důrazy biskupa Rylea budou dnes stejně aktuální jako tehdy. Je například otázka, jestli je v dnešní době tak prominentní teorie, že každý, kdo se skutečně obrátí, musí ihned prožívat intenzivní radost a subjektivně pociťovat výrazný pokoj. Nicméně ve svých obecných důrazech nám má mnoho co říci i dnes.

Na prvním místě je to důraz na vyvážené kázání evangelia, ve všech jeho aspektech. Duch Svatý v Písmu hovoří jak o lásce Boží, tak o Jeho hněvu, jak o nebi, tak o pekle, jak o milosti zdarma, tak o ceně následování Krista, jak o výsadách křesťanů coby synů Božích, tak o povinnostech křesťanů coby služebníků Božích, jak o lidské zodpovědnosti, tak o Božím nepodmíněném vyvolení. Služba slovem církve Páně toto vše musí reflektovat, a když se tak neděje, nikdy to nepřinese dobré ovoce. Nejde zde samozřejmě o to, že v každém evangelizačním kázání se musí zmínit všechny aspekty evangelia; to ani není možné. Jednotlivá kázání budou jistě dávat důrazy na specifické evangelijní doktríny, už podle textu, ze kterého se káže; někdy se bude víc hovořit o lásce Boží, někdy o ospravedlnění z pouhé víry, někdy o Kristu coby jediném Prostředníku, někdy o nutnosti obrácení a změny života, někdy o potřebě uniknout peklu, někdy o Božím přijetí za syny a podobně. Jde však o to, aby dohromady tato kázání dávala celkový obraz Boží spásy, se vším všudy. Jestliže budeme chtít být moudřejší než Duch Svatý a budeme se některým – zejména těm nepříjemným – částem vyhýbat, možná tím naplníme své sbory, ale nezbudujeme Kristovu neviditelnou církev, a i té viditelné způsobíme duchovní škody. To je jedno stále velmi aktuální varování.

Druhé varování, dnes často opomíjené, je pamatovat na to, že to, že se někdo přihlásí na výzvu „kdo chce přijmout Krista“, ještě to neznamená, že je spasený. Mnozí budou ti, kterým Pán Ježíš jednou řekne, že je nikdy neznal. Proto Boží Slovo varuje, abychom sami sebe zkušovali, zdali jsme u víře, sami sebe ohledávali. Jestli některý vyznávající křesťan duchovně neroste, nepostupuje v posvěcení, může to být znamením, že se nikdy nestal skutečným křesťanem; pokud takový po nějakém čase zcela z církve odejde, jenom to potvrdí. Ano, pocity nejsou důkazem znovuzrození; svatost je. V tom by měli být ti, kteří učinili vyznání, vedeni a vyučováni, totiž aby se snažili povolání a vyvolení své upevňovati; nebo to činíce, nepadnou nikdy. Měli by být varováni, že dobře vykročit není vše.

A naposledy by měla církev znovu zvážit a přehodnotit způsob evangelizace, který sice vede k okamžitým viditelným výsledkům – totiž zástupům, které se přihlásily na výzvu – ale dlouhodobé ovoce je minimální. To byl problém už probuzeneckého hnutí za dob Finneyho, a nezmizel. O 100 let později vidíme totéž u evangelizačních kampaních Billyho Grahama – to, co začínalo miliony zvednutých rukou, po nějaké době končilo prázdnými místními sbory (resp. téměř o nic plnějšími sbory). Tak tomu býti nemá. Jistě, tomu, že se při kázání evangelia vyskytnou nějací falešní obrácení, se nevyhne ani ten nejvěrnější služebník Boží. I evangelista Filip u sebe měl po nějaký čas Šimona černokněžníka. Ale jestli je takových tělesných, krátkodobých reakcí na kázání většina, ba dokonce drtivá většina, pak se musíme zastavit, protože je zcela očividně něco naprosto špatně.

Duchovní škoda způsobená na nepravých obrácených je veliká, protože takoví lidé získají dojem, že křesťanství je k ničemu, protože ho vyzkoušeli a nefungovalo. Ano, ono jim to nefungovalo proto, že nikdy neměli pravou, živou víru, ale přesvědčit je o tom je většinou úkol nad lidské síly. Už nebudou chtít nic slyšet. Nemoudré, nevyvážené kázání evangelia, založené na pouhé lidské moudrosti, takové až příliš často definitivně zatvrdilo na cestě do pekla.

Ano, některým zatvrzením nemůžeme zabránit. Některým budeme vůní smrti ke smrti, byť bychom byli sebevěrnější, sebesvatější, sebezapálenější, sebelaskavější. S tím musíme počítat, to nám zjevuje Boží Slovo. Ale někdy je zatvrzením vinna sama církev. Před tím bychom se měli třást a prosit Pána, ať nás toho uchrání. A nejbezpečnější cestou, jak se vyhnout tomu, zavinit zatvrzení hříšníků, je být věrní Pánu, chodit s Ním ve svatosti a hlásat celou radu Boží, celé evangelium ve všech jeho aspektech. Kéž nám v tom pomáhá sám Bůh spasení našeho. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: