Google

Hrozivý verš

Datum:2 června, 2016
Komentáře
Přidej

„Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude“ (Žalm 137:9).

Pán Ježíš na začátku své veřejné služby v synagoze povrdil slova proroka Izaiáše, že byl poslán kázati evangelium chudým a uzdravovati zkroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti soužené v svobodu, a zvěstovati léto Páně vzácné. A to vskutku činil; nicméně ne vždy byla Jeho slova lidem příjemná a lehce stravitelná. Při jedné příležitosti mnozí ze širšího okruhu Jeho učedníků řekli: „Tvrdáť jest toto řeč. Kdo ji může slyšeti?“ a přestali Jej následovat. A nelze se čemu divit. To, jak mluvil Boží Syn, vtělené Slovo, reflektuje to, jak mluví vdechnuté Boží Slovo, a naopak. Obé přináší evangelium, sladké jako med ústům, ale také zjevuje hořké Boží soudy nad nekajícími hříšníky. Některé verše nám zní přirozeně krásně a probouzejí v nás ihned radost, ale jiné jsou značně hrubým pokrmem, velmi těžce stravitelným, nejsme-li duchovně zralí.

Poslední verš 137. Žalmu dozajista patří mezi ty druhé. Mnozí křesťané si s ním nevědí rady a vyhýbají se mu. Kázání na něj slyšelo asi jen velmi málo lidí. A v určitém smyslu se není čemu divit; mnozí mají pocit, že tento verš ospravedlňuje nebo dokonce povzbuzuje Boží lid k páchání zla, a tomu se přirozeně chce každý vyhnout. Oproti záměru vystříhat se zlé aplikace Písem, která by vedla k ničemnostem, nelze nic namítat. Nicméně je třeba si dávat pozor, abychom v tom nezašli příliš daleko. Nikdy bychom se neměli dostat do pozice, kdy bychom si přáli, aby určitý verš v Bibli ani nebyl. Jestliže si de facto myslíme, že víme lépe než Pán Bůh, co má být v Bibli a co ne, hřešíme a musíme činit pokání. Nezapomeňme, že veškerá Písma pochází z Ducha Svatého, neboť „Duchem svatým puzeni jsouce, mluvili svatí Boží lidé“ (2. Pt. 1:21).

Duch ve své dokonalé moudrosti dobře věděl a určil, co a proč má v Božím Slově být. Veškerá Písma jsou inspirovaná, a všechna jsou inspirovaná stejně. To neznamená, že všechna mají stejnou důležitost pro naši spásu. Jan 3:16 bude jistě hrát v životě církve větší roli než Žalm 137:9. Nicméně i ten druhý verš, jako ostatní Písmo, je užitečný „k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2.Tim. 3:16-17). I tento verš nám má co říci – a to ve svém doslovném smyslu. Nemusíme se vůbec uchylovat k symbolickému či alegorickému výkladu, abychom si z něj něco vzali, např. jako že babylonské dítky ve skutečnosti znamenají hříchy, a že je máme ve svém životě zničit, dokud jsou ještě malé. Takový výklad předkládat nebudeme.

A ne, skutečně se zde Boží lid nepodporuje v tom, páchat zlo a násilí, jak si budeme demonstrovat. Ve skutečnosti nás zde Hospodin neučí ničemu, co bychom nemohli nalézt i v Novém zákoně. A tomu se nemůžeme divit; Písmo je dokonalý a jednotný celek, kde vše má své místo a nic si neodporuje. Dokázat to i s ohledem na verš o rozrážení dítek o skálu je hlavním cílem tohoto článku, aby byl Boží lid ubezpečen a utvrzen, že vskutku všeliké, veškeré Písmo „od Boha [jest] vdechnuté, a užitečné“ (2. Tim. 3:16).

Kontext

Každý oddíl Písma je třeba vykládat v jeho kontextu – zejména v kontextu kapitoly, a následně i knihy a celého Písma, zejména starozákonní historie. Žalm 137 byl napsán v babylonském zajetí po pádu Jeruzaléma. Izrael hřešil proti Hospodinu, neposlouchal Jeho proroky a nakonec to dospělo k tomu, že Pán Bůh musel přikročit k nejpřísnějším trestům, které předložil již skrze Mojžíše (viz Dt. 28). A nyní Židé, které Babylonští odvedli pryč ze Siona, z Božího města, naříkají nad tou zkázou a rozpomínají se na Jeruzalém, na který nechtějí zapomínat ani v cizí zemi. Posměšné žádosti o slova písniček Sionských (které často opěvovaly Boží milost a péči o svůj vyvolený lid) v srdcích těchto Židů dále rozjitřovaly stále čerstvou ránu.

V této situaci jim jen těžko nemohly v mysli nevyvstávat vzpomínky na hrozné zločiny, které páchaly národy, jež se podílely na zničení Jeruzaléma, zvláště Idumejští a Babylonští. Prorok Jeremiáš ve svém Pláči zmiňuje, jak zle Babyloňané s jeho národem nakládali, jak vraždili bez milosti všechny a nečinili rozdílu mezi mladými a starými, muži a ženami, bohatými a chudými, vysoce a nízce postavenými. Něco takového Židy při řekách Babylonských nemohlo nechávat chladnými.

Jejich pocity jsou naopak oprávněné, jak píše ve svém komentáři i Charles Spurgeon: „V závěrečných verších máme vyjádření palčivého rozhořčení vůči hlavním nepřátelům Izraele – rozhořčení stejně spravedlivého jako žhnoucího. Nechť si v něm nachází vinu ti, kdo nikdy neviděli svůj chrám spálený, své město zničené, své ženy zprzněné a poté své děti zabité; nebyli by nejspíše tak jemnoústí, kdyby trpěli takovým způsobem. Je jedna věc mluvit o hořkých pocitech, které hýbaly Izraelitskými v Babyloně, a docela jiná věc být zajatci surové a nemilosrdné mocnosti, která neznala projev milosrdenství, ale vyžívala se v barbarstvích vůči bezbranným. Píseň jako tuto je vhodné zpívat na místě, kde Židé naříkali. Je ovocem Babylonského zajetí a často skýtala vyjádření pro zármutek, který by byl jinak nevyslovitelný.“

Hospodin je spravedlivý Bůh, který nad nespravedlností nemůže přivírat oči; prorok Abdiáš o Něm osvědčuje: „Čistéť jsou tvé oči, tak že na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůžeš“ (Abd. 1:13). Ani Boží lid proto nemůže být vůči nespravedlnosti a páchaným zločinům netečný. Proto se v tomto Žalmu truchlící Židé dovolávají Božího zásahu, spravedlivé odplaty vůči těm, jenž vůči nim páchali nešlechetnosti, jak vidíme v 7. verši: „Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, [a] na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.“

Prosba „rozpomeň se“ v tomto kontextu znamená „potrestej“. Idumejští, potomci Ezau, se v den pádu Jeruzaléma ochotně a s radostí připojili k Babylonským, aby hubili Izraelity. Proto nad nimi svatý Bůh také vyhlásil soud skrze proroka Abdiáše: „Pro nátisk bratru tvému Jákobovi činěný přikryje tě hanba, a vypléněn budeš na věčnost. Stál jsi v ten den naproti, a když zajímali cizí vojsko jeho, a když cizozemci vcházeli do bran jeho, a o Jeruzalém metali losy, ty jsi také byl jako jeden z nich. (…) Jakž jsi činil, tak se stane tobě, odplata tvá navrátí se na hlavu tvou“ (Abd. 1:10-11.15) V tom byla modlitba ze 137. Žalmu vyslyšena; a jestliže byla vyslyšena, pak se ji Židé modlili v souladu s Boží vůlí, a tím pádem ji nemůžeme odsuzovat jako nepatřičnou.

Výklad

V 7. verši jasně vidíme, že odplatu vůči Idumejským nebrali Židé v Babyloně do vlastních rukou, ale očekávali v tom cele na Hospodina. Podle tohoto kontextu tedy musíme vykládat i následující verše o Babylonských a jejich dětech. Stejně jako se Židé osobně nemstili vůči Idumejským, zde neměli na mysli ani osobní pomstu vůči Babyloňanům na jejich dětech. Oni žádné děti nezabíjeli, jen plakali u vod Babylonských. Odplatu vůči nim nechávali na Hospodinu samém, aby ji uskutečnil časem svým a skrze nástroje, které sám určí.

To jasně vyplývá ze slov „Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš.“ To znamená, že je uloženo, aby byla zničena; tím si byli Židé při skládání Žalmu jisti, protože to Hospodin sám předem zaslíbil skrze proroky Jeremiáše, Izaiáše a další. Ve 13. kapitole proroka Izaiáše čteme jeho vidění, břímě o Babylonu, jak Hospodin osvědčil 150 let před jeho zničením toto: „Já jsem přikázal posvěceným svým, povolal jsem také i udatných reků svých k [vykonání] hněvu svého, veselících se z vyvýšení mého. Hlas množství na horách, jakožto lidu mnohého, hlas [a] zvuk království [a] národů shromážděných: Hospodin zástupů sbírá vojsko [k] válce. (…) Kdožkoli nalezen bude [tzn. v Babyloně], bude proboden, a kteříž by se koli shlukli, od meče padnou. Nadto i dítky jejich rozrážíny budou před očima jejich, domové jejich zloupeni, a ženy jejich poškvrněny. Aj, já vzbudím proti nim Médské, kteříž sobě stříbra nebudou vážiti, a v zlatě nebudou se kochati, ale z luků dítky rozrážeti, aniž se nad plodem života slitují, aniž synům odpustí oko jejich. I budeť Babylon, [někdy] ozdoba království [a] okrasa důstojnosti Kaldejské, podobný podvrácené Sodomě a Gomoře“ (Iz. 13:3-4, 15-18).

Při čtení 8. a 9. verše 137. Žalmu se může zdát, že vyjadřují touhu Židů po pomstě, přání, aby kdokoliv, kdo by chtěl a ochotně se toho ujal, začal jejich uchvatitelům činit to nejhorší, co v tu chvíli byli schopni vymyslet. V kontextu Izaiášova proroctví však vidíme, že slova o rozrážení dětí se vztahují k dřívějšímu proroctví, že Pán Bůh přesně toto sám učiní a dopustí, a to skrze Médské. Z dalších oddílů vyplývá, že Jeho nástrojem bude významný král Kýros Veliký, kterého Izaiáš v 45. kapitole nazývá dokonce Hospodinovým pomazaným, což znamená, že byl Boží prozřetelností oddělen a určen vykonat konkrétní úkol, tedy porážku národů – zejména právě Babylonských – nad nimiž měl být takto vykonán Boží soud. Zmínka o rozražených dětech ve 137. Žalmu je příliš specifická, abychom ji mohli chápat nějak jinak. Z toho také vidíme, jak je důležité vykládat Písmo Písmem; jestliže se touto zásadou neřidíme, snadno dospějeme k mylným závěrům.

Aplikace

Když jsme si nastínili, jak verši rozumět, můžeme přikročit k aplikaci, totiž vysvětlení toho, co praktického si z něj můžeme vzít, co nás učí o Pánu Bohu, o člověku, o křesťanském životě. To si můžeme shrnout do následujících bodů (byť by se k tomu dalo jistě říci i více):

1. Pán Bůh je spravedlivý a nenechá zlo nepotrestané.

Na Boží spravedlnost jsme si už jsme si poukázali výše. Pán Bůh vždy odplatí každému spravedlivě, není u Něj bezpráví a přijímání osob. „Bůh veliký, silný, mocný, jehož jméno Hospodin zástupů, veliký v radě a znamenitý v správě, poněvadž oči tvé otevřené jsou na všecky cesty synů lidských, abys odplatil jednomu každému podlé cest jeho, a podlé ovoce předsevzetí jeho“ (Jer. 32:18-19). Hospodin naložil spravedlivě s Judou, když nechal Babylonské pro jejich hříchy vyplenit Jeruzalém a odvést jeho obyvatele do zajetí, jak vyznává v Pláči Jeremiáš: „Vzbudiltě Hospodin proti Jákobovi všudy vůkol něho nepřátely jeho, mezi nimiž jest [dcera] Jeruzalémská [jako] pro nečistotu oddělená. Spravedlivý jest Hospodin, neboť jsem na odpor činila ústům jeho“ (Pl. 1:17-18).

Ale stejně tak Hospodin odplatí těm, kdo činili nepravost vůči Izraeli. To jsme viděli již na příkladu Idumejských, zmíněných v 7. verši, kteří se ochotně přidali k páchání násilí, jen co se jim naskytla možnost, a poukázali jsme si na slova Abdiášova, že „jakž jsi činil, tak se stane tobě, odplata tvá navrátí se na hlavu tvou.“ Obdobně čteme i v Pláči: „Ó dcero Sionská, když vykonána bude kázeň nepravosti tvé, nenechá tě déle v zajetí tvém. [Ale] tvou nepravost, ó dcero Idumejská, trestati bude [a] odkryje hříchy tvé“ (Pl. 4:22).

To stejné platí ovšem i o Babylonských. Ano, Hospodin ve vynesení rozsudku dovolil, aby Babylonští dobyli Jeruzalém, ale to neznamená, že přivřel oči nad zlem, které při tom páchali, Hospodin znal jejich zlé srdce a věděl, s jakou krvežíznivostí si počínali. I když při tom nevědomky vykonávali Boží záměr potrestat Judské, neomlouvalo to jejich hříšné motivy. V tomto smyslu hovořil před mnohými lety Hospodin skrze Izaiáše proti Asýrii, která byla nástrojem Jeho hněvu proti Severnímu Izraeli: „Běda Assurovi, metle hněvu mého, ačkoli hůl rozhněvání mého jest v rukou jeho, [a] na národ ošemetný pošli jej, a o lidu hněvu mého přikáži jemu, aby směle bral kořisti, a loupil bez milosti, a položil jej v pošlapání jako bláto na ulicích. Ale on ne tak se bude domnívati, ani srdce jeho tak mysliti bude; nebo srdce jeho jest hubiti a pléniti národy mnohé. (…) I staneť se, když dokoná Pán všecko dílo své na hoře Sion a v Jeruzalémě, že navštívím ovoce pyšného srdce krále Assyrského, a nádhernost vysokých očí jeho. (…) Protož pošle Pán, Hospodin zástupů, na vytylé jeho vyzáblost, a po zpodku slávu jeho prudce zapálí, jako silný oheň“ (Iz. 10:5-7.12.16) A podobný princip je vzahoval později i na Babylon.

To, že Hospodin je spravedlivým Bohem, který potrestá každou nepravost a odplatí každému náležitě podle jeho skutků, potvrzuje i Nový zákon. Ve zjevení čteme o andělu, který vylil koflík na moře, které bylo obráceno v krev, a osvědčil přitom: „Spravedlivý jsi, Pane, Kterýž jsi, a Kterýž jsi byl, a Svatý, žes to usoudil. Neboť jsou krev svatých a proroků vylévali, i dal jsi jim krev píti; hodniť jsou zajisté [toho]“ (Zj. 16:5-6). I Babyloňané byli hodni soudu, osvědčeného prorokem Izaiášem v 13. kapitole jeho knihy a očekávaného Božím lidem ve 137. Žalmu. Jeho osmý verš možná naznačuje, že se jim má odplatit obdobně podle jejich činů (doslova zde je „blahoslavený, kdo odplatí tobě skutek, který jsi učinila“) – Babylonští sami možná při plenění Jeruzaléma činili podobné krutosti vůči židovským dětem, a podle toho měli být potrestáni. Podobně i Egyptským, kteří vraždili novorozené chlapce, později anděl Hospodinův zabil jejich prvorozené.

2. Hříšníci přinášejí na své děti zhoubu.

Někdo však namítne, proč je zde Boží soud nad Babylonem vykonán na jeho malých dětech, které samy nic neučinily. Na prvním místě zde musíme odkázat samospravedlivého člověka na jeho patřičné místo. My, přirozeně nespravedliví lidé nejsme v pozici, abychom si mohli dovolit posuzovat nebo dokonce zpochybňovat spravedlivé Boží soudy. „Běda tomu, kdož se v odpory dává s tím, jenž jej sformoval, jsa střep jako jiné střepiny hliněné. Zdaliž dí hlina hrnčíři svému: Což děláš?“ (Jer. 45:9) „Ale ó člověče, kdo jsi ty, že [tak] odpovídáš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal?“ (Řím. 9:20).

Nicméně druhotně nelze než poukázat na nepříjemnou pravdu: rodiče mohou snadno své děti zničit a uvést do záhuby. Jejich zodpovědnost je veliká. Jestli nebudou poslušni svému Stvořiteli, sami dopadnou hrozně a jejich děti s nimi. Rodiče mají své děti vychovávat v cvičení a napomínání Páně, tak, aby se neoddávaly hříchu, činily pokání a skrze Krista unikly věčné záhubě. A když to neučiní, jak by měli, budou nad nimi hořce plakat. David, ač byl Božím mužem, nebyl některým svým dětem dobrým otcem, a to je přivedlo ke smrti. Amnon, Absolon, Adoniáš – ti všichni zemřeli předčasně, protože se jim nedostalo dostatečné kázně. Amnonovi ani Adoniášovi David nic neodepřel (2. Sam. 13:13, 1. Kr. 1:5-6), Absolona nepotrestal řádně pro bratrovraždu.

Bylo-li tomu tak s Davidem, mužem podle Božího srdce, že jeho nedůslednosti (a koneckonců i hřích s Betsabé) zapříčinily smrt jeho synů, nemůže nás překvapit, že příčinou záhuby svých dětí byli převelmi hříšní Babylonští. A nemylme se: oni by přivedli na své děti zkázu, i kdyby nad nimi Hospodin nevykonal žádný časný soud. Kdyby jejich děti nebyly rozraženy o skálu, tak by vyrostly v hříchu – pokračujíce v hříchu svých rodičů – a po smrti by se dostaly do pekla, což je konečná záhuba. Babylonští rodiče by na ně skrze a pro svůj hřích přivedli smrt tak jako tak; v tomto případě to bylo jen viditelnější.

Pro rodiče je to velké varování; jestli skutečně milují své děti, musí se zastavit na svých cestách, činit pokání, přestat hřešit, začít chodit po cestách spravedlnosti a stejně vést své potomky, jinak sebe i je povedou na věčnou smrt. „Protož ostříhej po všecky dny ustanovení a přikázaní jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, aby dobře bylo tobě i synům tvým po tobě, a abys prodlil dnů v zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě“ (Dt. 4:40). To jasně vyplývá i z Nového zákona, který na řádné vedení a vychování dětí též dává důraz (Ef. 6:3-4). Neodvažujeme se ani odhadovat, kolik lidí v pekle právě teď, v tuto chvíli, proklíná své rodiče, že je vedli cestou hříchu, cestou smrti.

3. Boží lid může a má toužit, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost.

To přirozeně vyplývá z toho, že spravedlnost je jednou z Božích vlastností. Boží dětí musí odrážet Boží charakter, a proto jim má záležet na tom, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Ano, Písmo zapovídá brát mstu do vlastních rukou: „Ne sami sebe mstíce, nejmilejší, ale dejte místo hněvu [tzn. Božímu]; nebo psáno jest: Mně pomsta, já odplatím, praví Pán“ (Řím. 12:19). Nicméně toužit po to spravedlnosti a toužit se sám pomstít jsou rozdílné věci. Nemáme se mstít, ale máme odplatu nechat na Hospodinu, že On odplatí sám, časem a způsobem svým. Je správné očekávat, že Hospodin potrestá ty, jenž nám činili křivdy.

K tomu vedl i apoštol Pavel, když Tesalonickým napsal: „My se vámi v sbořích Božích chlubíme, vaší trpělivostí a věrou ve všech protivenstvích a souženích, kteráž snášíte; [kterážto jsou] zjevný důvod spravedlivého soudu Božího, abyste tak za hodné jmíni byli království Božího, pro něž i trpíte, poněvadž spravedlivé jest u Boha, aby zase odplaceno bylo těm, kteříž vás sužují, soužením, vám pak, úzkost trpícím, [aby dáno bylo] odpočinutí s námi, při zjevení Pána Ježíše s nebe, s anděly moci jeho, v plameni ohně, kterýž pomstu uvede na ty, jenž neznají Boha a neposlouchají evangelium Pána našeho Jezukrista, kteříž pomstu ponesou, věčné zahynutí, [zahnáni jsouce] od tváři Páně a od slávy moci jeho“ (2. Tes. 1:4-9).

Ostatně i oslavení svatí v nebesích volají po Boží spravedlnosti vůči jejich pronásledovatelům: „A když otevřel pečet pátou, viděl jsem pod oltářem duše zmordovaných pro slovo Boží a pro svědectví, kteréž vydávali. I volali hlasem velikým, řkouce: Až dokud, Pane svatý a pravý, nesoudíš a nemstíš krve naší nad těmi, kteříž přebývají na zemi?“ (Zj. 6:9-10).

Samozřejmě, nesmíme při tom zapomenout na povinnost křesťana milovat své nepřátele. Ta se s výše uvedeným ovšem nijak nevylučuje, jak ukazuje 12. kapitola Římanům, kde hned po verši o čekání na Boží odplatu čteme o nakrmení a napojení nepřátel. Ano, za nepřátele se máme modlit a toužit po jejich dobrém – což na prvním místě znamená toužit po tom, aby poznali svůj hřích (včetně hříchů, jichž se dopustili vůči nám) a činili z nich pokání. Za to se modleme na prvním místě. Nebudou-li ovšem toto chtít učinit, pak je na místě očekávat, že jim Hospodin spravedlivě odplatí, aby se oslavil ve vykonání spravedlnosti. Jak k tomu řekl Charles Spurgeon: „City všeobecné lásky jsou krásné, ale nesmí být odděleny od horlivého smyslu pro spravedlnost.“

4. Lze se vždy spolehnout, že Boží záměry se naplní.

Hospodin je dokonalý a svatý Bůh, a proto je nemožné, aby klamal (Žd. 6:18). Co řekne, co zaslíbí, to se stane. „[Bůh] silný není [jako] člověk, aby klamal, a [jako] syn člověka, aby se měnil. Což by řekl, zdaliž neučiní? Což by promluvil, zdali neutvrdí toho?“ (Nu. 23:19). To se stalo i v případě Babylonských, i když to tak v době pádu Jeruzaléma vůbec nevypadalo, to byla babylonská říše na vrcholu své moci. Nicméně plačící Židé se neřídili tím, co bylo před jejich očima, podle svého zdání; ne, oni věřili tomu, že všemocný Bůh učiní, co řekl, tak či onak. A tak se také stalo; po několika desítkách let byl podle proroctví Babylon skutečně dobyt. Ať už se nám tedy nyní zdá jakkoliv nepravděpodobné, že se to či ono Boží Slovo naplní, můžeme si být podle příkladu těchto Židů jisti, že se tak stane. Okolnosti se mohou změnit velmi rychle, a co se dřív zdálo nemožné, se lehce může stát nejen pravděpodobným, ale i skutečností.

5. K vykonání svým záměrů si Pán Bůh sám určuje své nástroje.

Tento bod je důležitý zejména s ohledem na hypotetické riziko zneužití našeho verše k ospravedlnění páchání zla, kvůli kterému se mu křesťané většinou raději vyhnou. Jak jsme si ovšem poukázali, Židé se v tomto Žalmu neobraceli myšlenkami ke komukoliv, kdo by se rozhodl vykonat nad babylonskými dětmi Boží trest. Boží Slovo nikde nepodporuje braní spravedlnosti do vlastních rukou. Spravedlnost má vykonávat ten, kdo je k tomu zvlášť určen. Obecně to mají být vládci (viz Řím. 13:4).

V novozákonní době křesťané tuto pravomoc nemají (nejsou-li ovšem zároveň vládci, vrchnost; to se ovšem týká jen malé části z nich). Proto nemohou vykonávat tresty nad činitely zla, a učiní-li tak, sami páchají zlo. Židé ve Starém zákoně žili v teokracii, a proto ve stanovených případech vykonat trest mohli, měli k tomu oprávnění od Hospodina. Proto v některých případech měli vyhladit bezbožné pohanské národy. Vždy se ovšem jednalo o konkrétní vykonání Božího soudu nad konkrétními lidmi, jejichž míra hříchů přesáhla stanovenou mez. (A vždy to bylo z Boží autority, nerozhodl o tom člověk, rozhodl sám nejvyšší Král a Soudce.) To, že měl Saul vyhubit Amalechitské, znamená, že měl Saul vyhubit Amalechitské, a nic víc. Nevyplývá z toho, že by nějaký národ dnes mohl hubit jiný národ. A to samé ostatně platilo i pro Boží lid ve starozákonní době; to, že Pán Bůh přikázal Izraeli vykonat soud nad národy v Kanánu, neznamenalo, že mohli vést válku proti Idumejským (Dt. 2:3-8).

Truchlící věřící ve 137. Žalmu tomu dobře rozuměli. Oni věděli, že jim není v tomto případě uloženo vykonat soud nad Babylonem. Proto také žádné děti o skálu nerozráželi. Pán Bůh určil, že to udělá někdo jiný, konkrétně Kýros. A tomuto Božímu uložení se lid, o kterém čteme, pokorně, poslušně a s doufanlivou vírou podřídil. Jsou v tom příkladem pro nás, abychom se nepouštěli do věcí, jež nám nejsou určeny, a to nejen ve vykonávání spravedlnosti, ale obecně, ve všem. Nemáme-li povolání Boží, nesnažme se vetřít v pozice a k úkolům, jenž nám nepřísluší. „Neboť pravím (skrze milost, kteráž dána jest mi,) každému [z těch], jenž jsou mezi vámi, aby ne více smyslil, než sluší smysliti, ale aby smyslil v středmosti, tak jakž jednomu každému Bůh udělil míru víry“ (Řím. 12:3).

6. Být nástrojem k naplnění Božích záměrů je blahoslavené.

Když už se ovšem někomu dostalo Božího povolání k vykonání či vykonávání nějakého Božího uloženého záměru, pak se nemusí ostýchat tak činit, protože je to požehnané, blahoslavené. Co se týče křesťanů, hovoříme nyní obecně, a ne ve vztahu k vykonávání trestů. Nikde v Novém zákoně se nepíše, že by křesťané měli uplatňovat (civilní) tresty vůči přestupníkům, takže nemáme očekávat, že k tomu budeme povoláni. Nežijeme už v teokracii, ta skončila. Nicméně náš Bůh nás zamýšlí užít coby svých nástrojů k naplnění jiných svých záměrů, a pokud se jako nástroje necháme Jím použít, budeme blahoslavení, protože Jej tím oslavujeme, a není nic požehnanějšího než svým životem a skutky oslavit Pána Boha.

Blahoslavené je ovšem, i když někdo, kdo je k tomu skutečně povolaný, vykoná soud Boží nad hříšníky. Kýros byl povolán vykonat soud nad Babylonskými, a proto se o něm mohlo napsat, že je blahoslavený, když pochytí jejich dítky a rozrazí o skálu. (Kdyby to ovšem učinil svévolně někdo jiný, už by nebyl blahoslavený, ale naopak, nespravedlivý přestupník.)

Stejný princip vidíme i v Novém zákoně u Pána Ježíši, který jednou, až skončí doba milosti, bude nástrojem Božího hněvu: „I viděl jsem nebe otevřené, a aj, kůň bílý, a ten, jenž seděl na něm, sloul Věrný a Pravý, a [kterýž] v spravedlnosti soudí i bojuje. Oči pak jeho [byly] jako plamen ohně, a na hlavě jeho korun množství, [a] měl jméno napsané, kteréhož žádný neví, než on sám. A byl odín v roucho pokropené krví, a sloveť jméno jeho Slovo Boží. A rytířstvo nebeské jelo za ním na bílých koních, jsouce odíni v kment bílý a čistý. A z úst jeho vycházel meč ostrý, aby jím bil [všecky] národy. Nebo on bude je spravovati prutem železným; onť i pres vína hněvu a prchlivosti Boha všemohoucího tlačiti bude“ (Zj. 19:15).

Boží hněv je jednou z Božích vlastností, a Pán Bůh je oslaven ze svých soudů nad hříšníky, stejně jako je oslaven ze svého milostivého zaopatřování svého stvoření. Jak jsme už poukázali, i andělé oslavují Pána Boha za Jeho soudy nad světem: „Jistě, Pane Bože všemohoucí, praví [jsou] a spravedliví soudové tvoji“ (Zj. 16:7). I za to je Hospodin hoden oslavování, i to tedy manifestuje Jeho slávu. Když tedy bude Pán Ježíš bít národy a tlačit pres Božího hněvu a prchlivosti, bude to ke slávě Otce, a proto při tom bude Kristus blahoslavený.

Závěr

Boží Slovo nepochází od člověka. Ano, napsali jej lidé, ale pod přímým vedením Ducha Svatého. Proto je dokonalé a vše v něm má své místo a svůj význam, včetně veršů, u kterých bychom to na první pohled vůbec neřekli, jako je i závěr 137. Žalmu. Ano, někdy není snadné se toho významu dobrat. V Bibli jsou věci těžké k vyrozumění; kdyby tomu tak nebylo, nebyla by Božím Slovem. Nemůžeme si myslet, že kniha, která má svůj původ u věčného, neomezeného Boha, bude ve všech ohledech srozumitelná pro omezeného člověka. (Budiž ovšem Bohu dík, že v základních věcech naší spásy je srozumitelná i těm nejprostším.)

Je ji proto potřeba zkoumat, hledat, rozjímat, studovat, abychom porozuměli jejímu smyslu, zejména co se týče obtížných pasáží. Je smutné, jak málo je tento postoj mezi dnešními křesťany zažitý. Místo toho, co by intenzivně a na modlitbách hledali pravdu, zejména u starozákonních textů řeknou, že to pro církev dnes už neplatí. To by neměl být postoj nikoho, kdo Hospodina miluje z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své. Takový má postoj krále Davida: „Ostříhá duše má svědectví tvých, nebo je velice miluji“ (Žalm 119:167). Miluje veškeré Boží Slovo, včetně částí, kterým nerozumí, a je si jist, že vskutku veškeré Písmo je pro něj tak či onak užitečné. Kéž z Boží milosti i toto studium Písma povzbudí Boží lid k takovému zdravému postoji. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.