Google

Jeroboámovy kněžky, část 1.

Datum:Květen 14, 2018
Komentáře
Přidej

Po rozdělení království kvůli Roboámově nemoudrosti obyvatelé jak Judy, tak severního Izraele sešli na scestí a nechali se svést k modlářství. Co se týče severoizraelských králů, o všech čteme, že setrvávali v hříších Jeroboáma, syna Nebatova, totiž v modlářství v rozporu s druhým přikázáním, kdy si Hospodina vyobrazili skrze býčky v Bethel a v Dan, kterým se klaněli. Achab nadto přidal modlářství v rozporu s prvním přikázáním, totiž ctění Bále. V Judsku vládlo modlářství také, ale aspoň za některých králů se lid navracel a modlářství bylo vykořeňováno – například za Azy, Jozafata, částečně za Joase, v nebývalé míře za Ezechiáše a naposledy za Joziáše.

V čem ten rozdíl spočíval? Proč severní království neprožilo žádné veliké národní probuzení? Ano, Pán tam působil v době Eliáše a Elizea, ale i tehdy se rozvlažení týkalo jen ostatků, pouhé menšiny obyvatel. O takovém navrácení se jako za Ezechiáše si v severním Izraeli mohli nechat jen zdát. Důvod toho můžeme částečně spatřovat v tom, že Judstvo mělo podíl na smlouvě učiněné s Davidem, zatímco v severním Izraeli řekli při rozdělení: „Jakýž máme díl v Davidovi? Ani dědictví nemáme v synu Izai. K stanům svým, ó Izraeli!“ (1. Kr. 12:16) Písmo ostatně výslovně říká, že „Hospodin však nechtěl zahladiti domu Davidova, pro smlouvu, kterouž byl učinil s Davidem, a poněvadž byl řekl, že dá jemu svíci i synům jeho po všecky dny“ (2. Par. 21:7).

Ovšem další důvod, proč na tom byl severní Izrael duchovně hůře a nezažil žádné období zvláštního Božího působení na celém národě, a to důvod velmi podstatný, spočíval v tom, co hned na začátku své vlády učinil Jeroboám, totiž že „ustanovil kněží z lidu obecného, kteříž nebyli z synů Léví“ (1. Kr. 12:31). Podle ustanovení Hospodinova měli v Izraeli ve starozákonní době přisluhovat v Božím domě jen levíté, přičemž kněží měli vždy pocházet z linie Aronovi. Kněží dosazení Jeroboámem tak nesplňovali ani ty nejzákladnější předpoklady pro výkon služby Páně. Hospodin ovšem bude jednat jen prostřednictvím těch, které On sám ustanovil podle Jím určených kritérií. Severní Izrael ignoroval kritéria pro Boží služebníky a Pán Bůh tedy ignoroval severní Izrael – s výjimkou Jeho působení v době Eliáše a Elizea u ostatků, menšiny v Izraeli.

V tom je veliká lekce. Církev, která ustanovuje Boží služebníky, jenž nesplňují požadavky Písmem na ně kladené, nemůže čekat žádné probuzení. Snad se v ní Pán smiluje nad některými jednotlivci a dá jim z ní vyjít, ale pro denominaci jako takovou není naděje. Jestli v církvi nebudou služebníci, splňující požadavky kladené na jejich pozici, tak si v ní Pán nikoho nepoužije, a když v ní nebude jednat, taková denominace duchovně zajde na úbytě. Ano, navenek bude možná pokračovat dál, možná bude mít stále jméno, že je živá, ale bude mrtvá.

Tím nezákladnějším požadavkem na pozici kazatelů a starších je, že to mají být muži. Ženám ji Písmo zapovídá. Ve světle varovného příkladu severního Izraele tedy vidíme, jak důležitá otázka žen kazatelek je. Mnohým to přijde jako něco nedůležitého, co si může každá církev či každý sbor svobodně rozhodnout bez jakékoliv újmy na její duchovní živosti a účinnosti na vinici Páně. Jestliže však ženy nesplňují ani základní předpoklady pro obsazení kazatelského postu, jakože nesplňují, vyplývá z toho, že církve, které je do té pozice ustanoví, nemohou čekat, že jim Pán Bůh dá probuzení, stejně jako jej nedal severnímu Izraeli. A žádné probuzení znamená postupné odumírání a nakonec naprosté odpadnutí. Ordinace žen kazatelek tak přivede nutně církev do stejně beznadějné duchovní bídy jako Jeroboámovi kněží. Jsou tak jakýmisi „Jeroboámovými kněžkami“.

Nesmírná závažnost těchto důsledků by tedy měla všechny křesťany vést k vážnému zkoumání této otázky, možná i opětovnému. Jelikož však v posledních desetiletích liberální teologové tuto jasnou otázku zamotali, takže mnozí v ní znejistěli, překládáme vyvrácení některých domnělých argumentů na podporu toho, že ženy kázat mohou.

V ráji si byli Adam a Eva rovni, neexistovala mezi nimi hierarchie autority. Pán Ježíš nás přišel navrátit v původní stav, který jsme pádem ztratili, tedy i ve stav bez nadřízeného postavení muže, a proto nelze ženy vylučovat z kazatelské pozice.

Na začátek poznamenejme, že mnozí, kteří takto argumentují, ve skutečnosti nevěří, že by prvních 11 kapitol Genesis bylo historickým záznamem, a Adam a Eva pro ně tedy nejsou historické osobnosti. Z tohoto pohledu je poněkud paradoxní argumentovat tím, jaký vztah spolu měli či neměli, pokud vlastně nikdy neexistovali.

My však svědectvím Písma věříme, neboť jsou velmi jistá (Ž. 93:5), a proto na tento argument musíme odpovědět se vší vážností. Je pravda, že hřích přinesl do vztahu ženy a muže změnu. Pán Bůh Evě jasně řekl: „Pod mocí muže tvého [bude] žádost tvá, a on panovati bude nad tebou“ (Gn. 3:16). Dokonalá harmonie se vytratila; její ztrátu přitom pociťují všechny manželské páry. I ti nejoddanější, nejsladěnější a nejzbožnější manželé prožívají nedorozumění, třenice a vzájemná zklamání. Jak zdůrazňoval J. C. Ryle, je třeba pamatovat, že manželství je koneckonců spojení dvou hříšníků a ne dvou andělů.

Milost Boží jistě v životech manželů způsobuje, že se původnímu rajskému ideálu jejich vztah přeci jen poněkud přibližuje, určitě v porovnání s tím, čím by byl bez ní. Nesmíme však zapomínat, že na této straně nebes ještě neokoušíme plné ovoce Kristova vykoupení. Ano, naše vykoupení je již jisté a zapečetěné, ale stále žijeme v hříšném těle a stále „sami v sobě lkáme, zvolení synů očekávajíce, [a tak] vykoupení těla svého“ (Řím. 8:23). Některé důsledky pádu si poneseme až do doby našeho oslavení a proměnění těla. Ani ty nejzbožnější ženy nejsou pro své znovuzrození zbaveny porodních bolestí, a ani ti nejzbožnější muži nemohou jíst svůj chléb jinak, než v potu tváře své, tzn. v námaze, v níž jej získávají, ať už tělesné či duševní. A všechny, pokud se nedočkají druhého příchodu Pána Ježíše, čeká navrácení se v prach, kterým také jsme. I kdyby tedy podřízené postavení ženy, z něhož plyne, že je jí kazatelský úřad zapovězen, plynulo jen z prokletí vyplývajícího z pádu, neznamená to, že spásné dílo Mesiáše toto zvrátí, stejně jako nezvrátí nutnost rodit děti v bolestech. To by mohlo zvrátit jen oslavení a plné vykoupení těla po druhém příchodu Páně, jenže pak už žádné rození dětí ani kázání nebude. Ani Pavel ve svém argumentu proti kázajícím ženám nepočítal s tím, že by Kristovou obětí na kříži byly tyto důsledky zvráceny (viz 1. Tim. 2:12-14).

Nicméně předpoklad argumentu, že v ráji mezi mužem a ženou neexistoval žádný vztah autority a podřízenosti, je mylný. Už jen pořadí stvoření nám naznačuje opak, a apoštol Pavel sám dovozuje mužovu autoritu právě skrze něj ve svém učení o nošení pokrývek hlavy ženami coby symbol podřízenosti muži (1. Kor. 11:7-10). Pozorným čtením Písma můžeme vysledovat i to, že pořadí stvoření se přímo týkalo i vyučující role muže, a to ještě před pádem. Vše, co Pán činí, má svůj hluboký význam; On nic nedělá náhodně. Ve 2. kapitole Genesis, která podrobně popisuje stvoření člověka, čteme, že Hospodin dal zákaz jíst ze stromu Adamovi samotnému, ještě před stvořením Evy z mužova žebra (Gn. 2:16-18). Nikde se nepíše, že by Stvořitel něco Evě říkal samostatně. Přesto žena, když ve třetí kapitole hovořila s hadem, Boží přikázání znala – jistě o něm tedy byla zpravena svým manželem. Hospodin od počátku vše učinil svou moudrostí tak, že muž měl autoritu vyučovat ženu Božím věcem a žena měla toto naučení v podřízenosti přijmout. Kdyby toto Hospodin ustanovit nechtěl pak by dal jistě svůj příkaz až oběma najednou, když by přivedl ženu před probudivšího se muže.

Adamovu pozici autority rovněž potvrzuje jeho zodpovědnost za pád a prokletí, které přinesl, jak Pán Bůh výslovně řekl: „Že jsi uposlechl hlasu ženy své, a jedl jsi z stromu toho, kterýžť jsem zapověděl, řka: Nebudeš jísti z něho; zlořečená země pro tebe“ (Gen. 3:17). A Nový zákon potvrzuje, že smrt přišla skrze hřích Adamův: „A protož jakož skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všecky lidi smrt přišla, v němž všickni zhřešili. (…) Kralovala pak smrt od Adama až do Mojžíše také i nad těmi, kteříž nehřešili ku podobenství přestoupení Adamova, kterýž jest figůra toho budoucího“ (Řím. 5:12.14) Kdyby v Edenu neexistoval vztah autority a podřízenosti, musela by primární odpovědnost za vzpouru vůči Stvořiteli nést Eva, která jedla první. Biblicky se však jedná o Adamův hřích a pád, protože byl hlavou své ženy již před pádem. Bylo by nesmyslné, kdyby v ráji neměl muž žádnou pozici autority a ihned po společném hříchu, jehož nebyl iniciátor, by tuto nadřízenou pozici získal již spolu s odpovědností za pád.

Písmo tak jasně osvědčuje, že Adam byl hlavou a autoritou Evy již před pádem, a jelikož biblicky je s autoritou spojená též odpovědnost za vyučování (nelze vyučovat z podřízené pozice, viz 1. Tim. 2:11-12), argument pro kázání žen odkazem na návrat ke stavu před pádem nemůže obstát.

U osoby v kazatelské službě nezáleží na pohlaví, ale na povolání a obdarování Duchem Svatým. I ženy mají dar učit, a proto mohou kázat.

I tento argument má za cíl obejít jasné zákazy Božího Slova ohledně kázání žen. Ten, kdo s nimi přichází, nemůže skutečně věřit v plnou inspirovanost a vdechnutost Písma skrze Ducha Svatého. Kdyby věřil, musel by rozumět, že ony verše v Bibli mají stejnou závažnost a autoritu, jako by se otevřela nebesa a slyšitelně nám z nich zazněl Boží hlas. Rovněž by mu muselo být jasné, že konkrétní obdarování Ducha Božího nemůže jít proti tomu, co on vyřkl v psaném Slově, protože Duch Svatý je neproměnný Bůh, který si nikdy neprotiřečí a není jako člověk, aby odvolal, co jednou ustanovil.

Pokud by individuální obdarování jednotlivých žen mělo „přebít“ obecný zákaz jejich kázání, pak by nemusel Duch Svatý pudit apoštola Pavla, aby s tím kdy přišel. Ty ženy, které by podle určení Ducha neměly kázat, by prostě neobdržely dar vyučování a tím by se vše vyřešilo. A nehrozilo by, že těm ženám, které kázat mají, by vstup do úřadu znemožnilo nepochopení předmětných zákazů Písma ze strany církve. Tato argumentace tak ve svém důsledku popírá buď dokonalou moudrost Ducha Svatého, nebo Jeho působení při sepisování epištol apoštoly.

Nepopíráme, že i ženy Pán Bůh obdarovává schopností vyučovat ve věcech Božích. To však nijak nevyvrací, že nemají kázat celému shromáždění Božího lidu. Ten dar musí využívat v té pozici, kterou jim svrchovaný Pán dal. A to neplatí jen pro ženy. I sotva dospělý mládežník může mít podle Boží milosti schopnost vyučovat; jen naprostý blázen by však z toho vyvozoval, že je proto naprosto v pořádku, kdyby vyučoval na biblické konferenci zkušené kazatele. To by bylo s ohledem na jeho pozici a povinnost podřízenosti vůči starším a osobám postaveným v autoritě naprosto nepatřičné. I kdyby se na to připravil sebelépe, čerpaje z těch nejlepších zdrojů, z nichž by mohli být i kazatelé velmi obohaceni, stále by takový mládežník neměl na takové konferenci coby vyučující co dělat, protože se to neslučuje s jeho povinností podřízenosti.

Svůj dar musí takový mládežník realizovat podle pozice, do níž jej Pán postavil. Se souhlasem starších tedy může např. vyučovat na setkáních mládeže. Pro takového mládežníka to bude rovněž praktickou lekcí v povinnosti o sobě nesmyslit více, než sluší smysliti, ale smyslit v středmosti (viz Řím. 12:3). Jak píše Charles Hodge, toto slovo se zvláštním způsobem vztahuje na obdarované duchovními dary. Nemáme se pro ně povyšovat, ale máme je uplatňovat v pokoře a ve střízlivosti; máme znát své místo, do kterého nás Pán postavil, a nesmýšlet o sobě více a výše, než je nám podle toho určeno. A samozřejmě, místo, do něhož jsme postaveni, musíme posuzovat primárně podle toho, co praví Písmo o skupině, jejíž jsme součástí (muži/ženy, mladí/staří apod.).

Tak ženy nemají smýšlet výše, než jim Pán ve své svrchované moudrosti určil, na kazatelský úřad, ale musí své případné obdarování užít způsobem, který se sluší na jejich Pánem určené místo – typicky vyučování dětí, ať už doma nebo v nedělní škole, případně u starších žen vyučování žen mladších (Tt. 2:4).

Podle Galatským 3:28 již není ani muž, ani žena, nebo všichni jsme jedno v Kristu Ježíši. Kristus přišel zrušit dosavadní rozdíly mezi lidmi, a proto u kazatelské služby nelze rozlišovat mezi mužem a ženou, aby jedno pohlaví z ní bylo vyloučeno.

Tento výklad předmětného verše je typickým příkladem špatné hermeneutiky, ignorující kontext, v němž je výrok zakotven. V listu Galatským apoštol Pavel vyvrací pozici judaizujících učitelů, kteří hlásali, že chce-li kdo dosáhnout spasení, včetně pohanů, musí dodržovat židovské ceremonie, zejména nechávat se obřezat (viz Sk. 15:1). Galatští křesťané, vesměs pohanského původu, na nějakou dobu těmto židovským učitelům podlehli. Doufali, že podíl na zaslíbeních daných Abrahamovi si zajistí obřízkou. Pavel jim však ve 3. kapitole epištoly vysvětloval, že tato zaslíbení se vždy vztahovala k Mesiáši samotnému a že podíl na nich mají ti, co jsou z víry, nikoliv ze zákona; zaslíbení totiž přišlo před zákonem. Synové Boží a dědici Abrahamovi jsou ti, co patří Kristu skrze víru. A mezi věřícími v tomto není žádný rozdíl.

Žid nemá žádnou výhodu před pohanem, svobodný před otrokem, muž před ženou. Všichni mají naprosto stejný podíl na vykoupení Kristově, jsou stejným způsobem ospravedlněni a přijati za Boží děti a mají naprosto stejně jistou naději věčného života. Žid není „ospravedlněnější“ než pohan, muž nemá větší jistotu spásy než žena. Verš má tedy soteriologický význam, nikoliv eklesiologický, hovoří o naší spáse, ne o praktickém životě v církvi.

Dobrá hermeneutika se (vedle dalších principů) drží jednoho základního pravidla – doktrínu vyvozujeme z doktrinálních veršů a praktické lekce vyvozujeme z veršů praktických či aplikačních. Nemícháme to dohromady. Když se to takto řekne, zní to velmi jednoduše a naprosto logicky. Ale v praxi to často velmi pokulhává. Nejde ani tak o to, jak rozlišit oddíl doktrinální od praktického. Ano, můžeme sice narazit na těžší oddíly, ale zejména u Pavlových epištol to většinou složité není – první část je doktrinální a druhá aplikační, byť nebývají vždy stejně dlouhé. Najít předěl mezi nimi obvykle nepředstavuje problém. A pokud si nejsme jisti, pomůže dobrý komentář. Skutečné jádro problému spočívá v tom, že lidem se zdá, že sami svým rozumem dokážou vyvodit správnou aplikaci z doktrinálního verše nebo správnou doktrínu z verše aplikačního. Vždyť jedno z druhého přeci vyplývá tak jasně, že o správnosti našich závěrů nemůže být pochyb. Ale toto smýšlení plyne jen z naší duchovní pýchy, že se nevnímáme jako podle přirozenosti duchovně naprosto slepé a neschopné se sami v sobě dobrat pravdy Boží.

Správně máme k věcem Boží pravdy přistupovat tak, že když čteme doktrinální oddíl, studujeme jej s modlitbou ve spoléhání se na osvícení Ducha Božího – přičemž je vhodné rovněž konzultovat osvědčené výklady věrných Božích mužů minulosti – abychom se dobrali jeho smyslu. A když se tak stane, máme si říci: „Dobře, taková a taková je zde vyučovaná doktrína. Co to však znamená pro praktický život, ať už můj či církve? Nevím, musím studovat dál, co o tom praví Písmo jinde.“

Tak musíme přistupovat i ke Galatským 3:28. Podle kontextu jde nepochybně o verš doktrinální; jak už jsme uvedli, poukazuje na to, že co se týče výsad Božích dětí vyplývajících ze spásného díla Kristova, není mezi lidmi žádného rozdílu, všichni na nich mají stejný podíl. Ale co se týče praktického dopadu na možnost žen kázat, ten musíme posoudit podle jiných částí Božího Slova, které se zabývají organizací církve. A ty to zcela výslovně vylučují.

Stejná duchovní privilegia neznamenají stejné postavení v praktickém životě. Stejně, jako lze v soteriologickém smyslu říci, že v Kristu není muž a žena, můžeme směle osvědčit, že v Něm již není ani rodič ani dítě. Co se týče spásy a výsad vykoupených, otcové nemají nic navíc před syny a matky před dcerami, pokud všichni vpravdě věří. Všechny stejně obmyla krev Beránka, všem Hospodin přičítá stejně spravedlnost Kristovu, všechny stejně zapečetil Duchem Svatým, za všechny Pán Ježíš stejně oroduje. Ale to nijak neruší náležité biblické vztahy podřízenosti a nadřízenosti mezi nimi. Věřící děti musí poslouchat své věřící rodiče a nemohou ze sebe setřást jho autority s odkazem, že v Kristu mají přeci všichni stejné postavení. A podobně nelze s odkazem na Gal. 3:28 odmítnout vztahy podřízenosti a nadřízenosti mezi pohlavími, z nichž vyplývá, že ženám nelze svěřit kazatelský úřad.

Závěr

Apoštol Pavel, když hovoří o manželství, poukazuje, že je velikým duchovním tajemstvím, které poukazuje na vztahu Krista a církve. Proto má být žena muži podřízená a muž má o ženu láskyplně pečovat a duchovně ji vést, neboť přesně tak je tomu mezi Spasitelem a Jeho nevěstou. Na začátku jsme se zabývali tím, jaký dopad přinese otevření kazatelny pro ženy do církve; vedle toho ovšem nezůstanou zasaženy ani rodiny oněch kazatelek. V jejich manželském vztahu nemůže fungovat biblický řád, kde má muž roli hlavy rodiny. I kdyby se doma sebevíce snažili udržovat mužovu autoritu, přijde neděle a manžel se bude muset podřídit manželce coby autoritě ve sboru (viz výzvy Písma k podřizování se těm, jenž zastávají úřad starších, viz Žd. 13:17).

To nemůže fungovat. Takový vztah nebude reflektovat vztah Krista a církve, poněvadž tam se pozice autority nemění podle okolností, zůstává stejná, vždy je jí Pán Ježíš. I kdyby to manželům subjektivně vyhovovalo a navenek to i „fungovalo“, pořád přijdou o pravé Boží požehnání, protože svým vztahem neoslaví a nepoctí Krále církve Ježíše Krista, ale vydají o Jeho vztahu se svou nevěstou církví falešné svědectví, poněvadž ta nikdy nemá autoritu nad svým Ženichem. Obelhané ženy, které pod vlivem lživých učitelů vstoupí do kazatelského úřadu, tak z duchovního hlediska přijdou o pravou Boží přítomnost – a nejspíše to ani nebudou vědět, jako Samson nevěděl, že od něj po ostříhání vlasů Hospodin odstoupil (Sd. 16:20). I pro tento tragický důsledek v životech kazatelek samotných bychom měli stát na historické biblické pozici, co se týče kvalifikace pro kazatelský úřad, a vyučovat Boží lid o tom, jaké role Pán dává mužům i ženám a co z toho v praxi vyplývá, aby snad někdo nebyl sveden a neusiloval o pozici, jež mu není určena, čímž by přišel o požehnání Hospodinovo.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.