Google

Lesk a bída reformy Jéhu

Datum:Listopad 12, 2018
Komentáře
Přidej

Když se prorok Eliáš zvláštním způsobem setkal na Orébě s Hospodinem, který k němu nepřišel ani ve větru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ale v hlasu tichém a jemném, uložil mu jeho Bůh pomazat Hazaele za krále nad Syrií, Jéhu syna Namsi za krále nad Izraelem a Elizea syna Safatova za proroka místo sebe. To vše Eliáš zajistil, ať už osobně v případě Elizea, nebo zprostředkovaně skrze Elizea – a jednoho ze synů prorockých – v případě ostatních dvou.

Jéhu byl pomazán za krále, a v té souvislosti dostal slovo od Hospodina, aby vykonal Jeho pomstu nad domem Achabovým: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraelský: Pomazuji tebe za krále nad lidem Hospodinovým, nad Izraelem. A zmorduješ dům Achaba pána svého; neboť pomstím krve služebníků svých proroků, a krve všech služebníků Hospodinových z ruky Jezábel. A tak zahyne všecken dům Achabův, a vypléním z domu Achabova močícího na stěnu, a zajatého i zanechaného v Izraeli. Učiním zajisté domu Achabovu, jako domu Jeroboámovu syna Nebatova, a jako domu Bázy syna Achiášova. Jezábel pak sežerou psi na poli Jezreel, a nebude, kdo by ji pochoval“ (2. Kr. 9:6-10).

To Jéhu skutečně udělal; následně též vyplenil všechny kněží Bále, které ustanovila převrácená Jezábel – k tomu měl mandát v Božím zákoně, viz Deuteronomium 13. kapitola. V tom Pána Boha poslechl a dostalo se mu v té věci jistého Božího uznání: „Poněvadž jsi snažně vykonal to, což dobrého jest před očima mýma, a všecky věci, kteréž jsem měl v srdci svém, učinil jsi domu Achabovu, synové tvoji až do čtvrtého pokolení seděti budou na stolici Izraelské“ (2. Kr. 10:30). Protože se však Jéhu neodvrátil od cest Jeroboáma, syna Nebatova, už za jeho dnů Hospodin začal zmenšovat jeho království. A možná sto let poté prorok Ozeáš nad domem Jéhu vyhlásil soud: „Já vyhledávati budu krve Jezreel na domu Jéhu, a přestati káži království domu toho“ (Oz. 1:4). Krví Jezreel se myslí krví, kterou Jéhu prolil při hubení Achabova domu, protože to se stalo právě v Jezreel.

Je to zvláštní, že Pán Bůh skrze Ozeáše soudil skutek, který předtím aspoň nějak pochválil, totiž že se jednalo o to, „ což dobrého jest před očima mýma“, a zaslouží si to řádné zvažování. Snahy Jéhu o vyhubení achabovského modlářství ze země a jejich přijatelnost v očích Hospodinových by nadto měli dnešní křesťané, zvláště konzervativní noví evangelikálové, důkladně studovat obecně, ne jen ve vztahu k Ozeášově proroctví, protože mají moderní církví mnoho co říci.

Duchovní dno severního Izraele

Achabův nástup na trůn představoval určitý zlom v dějinách severního Izraele. Samozřejmě, významný krok k němu učinil už jeho otec Amri, o kterém čteme, že „horší věci činil, než kdo ze všech, kteříž před ním byli“ (1. Kr. 16:25), ale až při vládě Achaba se to rozvinulo v plné míře. I o něm Písmo říká, že „činil Achab syn Amri před oblíčejem Hospodinovým horší věci než kdo ze všech, kteříž před ním byli“ – to znamená i horší než Amri. Důvod Bible podává jasný: „Pojal ženu Jezábel dceru Etbál, krále Sidonského, a odšed, sloužil Bálovi a klaněl se jemu. A vzdělal oltář Bálovi v chrámě Bálově, kterýž byl ustavěl v Samaří“ (1. Kr. 16:30-32).

Achab, či přesněji řečeno jeho manželka Jezábel – což ovšem Achaba nijak neomlouvá, ba naopak – zavedli v severním království čistě pohanský kult, přičemž zejména Jezábel se snažila z něj učinit prakticky státní náboženství, což vidíme zejména v tom, jak horlivě pronásledovala proroky Hospodinovy. Achab nemohl mít legitimně o charakteru Jezábel při jejich sňatku žádné iluze. Její otec Etbál byl původně knězem Astarty (jakéhosi Bálova ženského protějšku) v Týru, který se spikl proti předchozímu králi Phellovi, zavraždil ho a uchvátil trůn. Dcera vychovávaná takovým člověkem nemohla být jiná, a skutečně, jak vidíme v Písmu, také nebyla.

Zdá se, že Jezábel byla hlavním hybatelem tohoto úsilí připodobnit severoizraelské království Týru a Sidonu. Achab sám působí v líčení Písma jako příliš slabý a druhými ovlivnitelný člověk, aby sám inicioval takové snahy, které musely spoustu Izraelitů velmi trápit a pro které povstali proroci jako Eliáš a Elizeus. Nakonec, Achab se v něčem dal Eliášem ovlivnit, byť jen na povrchu, aniž by se pravě a srdečně obrátil k Hospodinu – to vidíme nejen u jeho vnější pokání po Eliášově obvinění z vraždy Nábota, ale třeba i na tom, že Tesbitskému aspoň mlčky přivolil, když prorok v souladu se zákonem Hospodinovým pobil na Karmelu Bálovy proroky. Smutně pro něho se však nechal stejným způsobem ovlivnit i svou zlou manželkou – považme třeba tragickou historii s vraždou Nábota, k čemuž by se nejspíš sám nikdy neodhodlal – a jelikož jejímu vlivu byl vystaven mnohem intenzivněji, nelze ho hodnotit jinak, než jako krále zcela zkaženého.

Kdyby Jezábel ve svých snahách uspěla, došlo by k naprosté proměně severoizraelské společnosti. Všechno, čím se ještě Efraim aspoň vnějšně odlišoval od ostatních národů, by definitivně padlo, a charakter 10 kmenů by se stal v plném slova smyslu pohanským. Nebyl by to jen konec severního Izraele coby tělesných dědiců Abrahamových zaslíbení, ale svým způsobem i národa jako takového. Ano, čistě etnicky by se nic nezměnilo, ale v mnoha ohledech by se jednalo o jiný národ.

Snahy Jéhu a jejich úspěch…

Jéhu si byl snah a vlivu Jezábel – a tím pádem i celé Achabovy linie – dobře vědom, a je zjevné, že jej nesl velmi nelibě. Alfred Edersheim píše, že byl patrně jedním z vůdců, ne-li dokonce hlavní vůdce, vlastenecké skupiny v severním Izraeli, která skutky královny i krále vnímala jako v jádru protiizraelské. Jezábel zůstala zjevně věrná svému otci a jeho cestám, a de facto působila coby agent cizí mocnosti, k čemuž byl navíc přimíchán silný náboženský element.

Proto, když k Jéhu přišel syn prorocký a pomazal jej za krále s úkolem vyhladit podle slova Hospodinova celý Achabův dům, on i jeho společníci se ochotně a rychle vydali to dílo vykonat. Musíme ovšem podotknout, že zejména jeho společníkům pravděpodobně ležely na srdci více věci národní než náboženské – proto také s pohrdáním hovořili o Elizeově poslu coby o bláznovi, fanatikovi (2. Kr. 9:11). Nicméně jelikož Boží povolání se zrovna shodovalo s jejich cíli a záměry, ochotně šli a splnili, co jim bylo přikázáno, byť to nemůžeme striktně vzato nazývat poslušností, protože tak neučili s upřímným srdcem před Hospodinem.

Jéhu musíme přiznat, že svůj úkol dokonat soud nad domem Achabovým a bálovskou modloslužbou uskutečnil velmi důkladně. Neunikl nikdo – od Achabových potomků, včetně nástupníka trůnu Jorama a vnuka Ochoziáše, syna Atalie, který vládl Judsku, přes manželku Jezábel, širší příbuzenstvo Ochoziášovo (1. Kr. 10:13-14), až po všechny kněží a ctitele Bále. Nevynechal žádné město, kde se nacházel dům Bálův, aby jej nevypálil. „A tak vyplénil Jéhu Bále z lidu Izraelského“ (1. Kr. 10:28). To vše bezpochyby můžeme považovat za úspěch a pozitivní krok správným směrem.

…i nedostatky

Jak jsme však již uvedli, ač Pán Bůh samu skutečnost, že se Jéhu tak razantně vypořádal s domem Achabovým i jeho paganizujícím vlivem, hodnotil kladně, přesto mu měl co říci odsuzujícího. Slova z Ozeáše to jasně potvrzují. Připomíná nám to, že Pán Bůh si sice může někoho použít ke splnění svých záměrů, ale zároveň jej bude soudit pokud to dotyčný neučinil ze správného srdce a z pravých motivů.

Například Asýrie byla Pánem určena coby nástroj hněvu vůči Jeho lidu: „A na národ ošemetný pošli jej, a o lidu hněvu mého přikáži jemu, aby směle bral kořisti, a loupil bez milosti, a položil jej v pošlapání jako bláto na ulicích“ (Iz. 10:6). Ale přesto zní Assurovi běda, neboť „on ne tak se bude domnívati, ani srdce jeho tak mysliti bude; nebo srdce jeho jest hubiti a pléniti národy mnohé“ (v. 7). Asyrští to vše nečinili proto, že by chtěli poslušně vykonat dílo, jenž jim svatý Bůh určil – ve svém srdci, subjektivně, chtěli jen z pouhé krvežíznivosti hubit ty, jenž byli slabší, nežli oni. Objektivně sice vykonali soud Páně, ale subjektivně šlo o pouhé vykonání zla, které vládlo v jejich srdci. A za to subjektivní zlo je pak Hospodin soudil. „I staneť se, když dokoná Pán všecko dílo své na hoře Sion a v Jeruzalémě, že navštívím ovoce pyšného srdce krále Assyrského, a nádhernost vysokých očí jeho“ (v. 12).

Podobný princip vidíme u Jéhu. Ano, on objektivně vykonal Pánem Bohem ustanovený soud, ale v jeho srdci nevládla pravá poslušnost Jeho příkazům. Hlavní motivaci pro něj nejspíše představovalo vlastní zvýšení a zajištění pozice coby nového krále. Sice měl v ohavnosti bálovskou modloslužbu, ale chyběla mu láska k Hospodinu a touha činit vše pro Jeho slávu. Proto, jak píše Jan Kalvín, ač vyhlazení domu Achabova bylo ve vztahu k Hospodinu samému a Jeho svrchované prozřetelnosti spravedlivým soudem, co se týče Jéhu, byla to krádež, neboť si skrze ní sobecky přivlastnil trůn k vlastním cílům a k vlastnímu zvelebení, nikoliv, aby v pozici krále dále sloužil svému Bohu, jako například činil zbožný David.

Je zde pro nás mnoho velikých lekcí. Velmi důkladně je rozepisuje například puritán Jeremiah Burroughs, který jich uvádí 11 – například, že člověk může navenek Pána Boha poslechnout, a přesto se Mu tím nezalíbit; že tělesný člověk poslechne Hospodina jen do té míry, do které se mu to hodí s ohledem na jeho vlastní cíle, ale jinak ne; že Hospodin si dovede užít lidské služby a dovednosti ke svým cílům, a přesto člověka potrestat za bezbožnost, která je s nimi spojena, a že to, že si ho Hospodinem použil, takového člověka nijak neomlouvá; že Pán může vnější poslušnost nějak odměnit zde na zemi, a přesto na věčnosti člověka potrestat za hřích v srdci, se kterým vše vykonal; že je nebezpečné činit skutky Boží jen pro své vlastní cíle; že Pán bude soudit, když učiníme jen půlku díla, které nám On určil, a navíc tu horší polovinu; a další.

Nicméně i kdyby Jéhu činil svou reformu s upřímnějšími motivy, nevedlo by to k zásadně jinému hodnocení jeho díla Pánem Bohem. Jeho snahy měly ještě jiný fatální nedostatek – sice si ošklivil ryze pohanskou modloslužbu, kterou Achab s Jezábel zaváděli v Izraeli a kterou se jej snažili zcela popohanštit, a sice chtěl severoizraelské království navrátit zpět k dřívějšímu stavu, ale špatně určil moment, ke kterému se chtěl navrátit. Místo toho, co by toužil po reformě, která by Izrael vedla k té správné bohoslužbě, jejíž parametry pod Božím vedením ustanovil Mojžíš a dále před postavením chrámu David, spokojil se Jéhu s návratem k službám, které v severním království zavedl Jeroboám.

Z pohledu Jéhu to byl návrat ke starým časům, kdy lid ještě uctíval Hospodina (což opravdu uctíval – druhá věc byla, že naprosto po svém, nebiblicky). První severoizraelský král nastoupil na trůn již téměř před 100 lety; bohoslužba, kterou zavedl, proto v době Jéhu již mohla mít punc něčeho zavedeného a časem prozkoušeného. A určitě působila o mnoho lépe než to, s čím přišel Achab. Úpadek si tak Jéhu snadno mohl spojit až s nástupem amriovské dynastie, přičemž zcela pominul předchozí odstoupení od cest Páně, které jen připravilo Achabovi a Jezábel cestu. Nový král na trůnu si sice ošklivil to shnilé ovoce, které přišlo, ale ne kořen, ze kterého vzešlo.

Aplikace pro dnešní dobu

Jéhu má v dnešní době, zejména v posledních několika letech, mezi konzervativněji založenými novými evangelikály mnohé následovníky – zejména pokud jde o posledně zmíněný problematický aspekt jeho snah. Konzervativní noví evangelikálové vidí veliký úpadek církve a hrozivé ovoce – rozmáhající se skepticismus vůči neomylnosti Písem, neomezená ekumenická tolerance, která přijímá i papeženství se všemi jeho rouhavými doktrínami, zpochybňování kardinálních doktrín křesťanství, nahrazování kázání evangelia sociálním aktivismem, obhajování hrozivých hříchů včetně sodomie a podobně.

Podobně jako Jéhu těžce nesl, jak v jeho lidu bezbožníci prosazují čisté pohanství, i tito noví evangelikálové nemohou snést, jak se v církvi rozmáhá praktický ateismus, byť pořád pod pláštíkem nějaké „víry“. Ve své podstatě se také jedná o prosazování pohanství, totiž zcela lidského přístupu k Pánu Bohu, který vše uzpůsobuje na míru neznovuzrozenému člověku podle představ jeho zatemněné mysli. A tak se tito rozhodli s tím něco dělat, přijít s reformou, návratem k praxi, která v církvi panovala dříve. (Podotkněme však, že tyto nové evangelikály netřeba přitom podezírat ze zlých, sobeckých a zištných motivů, které choval v srdci Jéhu. Máme za to, že jejich snahy jsou subjektivně upřímné. A i kdyby snad někdo z nich vskutku hledal skrze ně jen své zvelebení, my to neposoudíme, protože nevidíme do srdce. To ví jen Pán. Proto takové soudy nechceme činit; posuzovat můžeme jen to, co máme před očima.)

Problém je však v tom, k jakému stavu se chtějí vrátit. Mnozí mají za to, že problém vznikl před 20, 30, možná i 40 lety, a tam se musí církev duchovně vrátit. Když se zbaví tohoto shnilého ovoce teologického liberalismu, bude vyhráno. Ne, že by to nebylo potřeba, a že by to nebyla Hospodinu libá snaha. Odstranění dynastie Amri a ryze pohanských vlivů, jak učinil Jéhu, severní Izrael rovněž nezbytně potřeboval, a Pán Bůh výslovně řekl, že to byl správný čin. Ale Jéhu tím nevyřešil všechny duchovní problémy své země, protože neodstoupil od bohoslužby, kterou si na míru vytvořil Jeroboám. Podobně ani konzervativní noví evangelikálové nechtějí odstoupit například od moderních způsobů bohoslužby s moderní hudbou a její orientací na pocity, kteréžto obojí v jádru vycházejí ze světské filosofie a světských zdrojů. Je to bohoslužba utvořená na míru člověku, ale ve světle těch hrůz, co se dnes dějí, už to nevidí ani ti, kteří si ohaví ty liberální extrémy, a nevnímají potřebu odvrátit se i od toho. Stejně jako ji nevnímal Jéhu.

Závěr

„Jemných“ nebiblických věcí, které se vetřely v 20. století do církve a které ani konzervativní noví evangelikálové povětšinou neberou jako zlé, bychom mohli zmínit vícero – například moderní překlady Bible vycházející z moderních kritických textů, nebo charismatismus jako takový (ne jen jeho extrémní verze). Není to však rozhodující. Jádro je stejné: kam se přesně chceme vrátit? Kořeny dnešního odpadnutí sahají hlouběji do minulosti, než si lidé myslí, a proto je potřeba se vrátit dále, než si myslí. Jinak budou všechny snahy konzervativních nových evangelikálů dlouhodobě marné, i kdyby třeba uspěli a odstranili ty všechny v jádru ateistické nánosy, které dnes vidíme v církvi panovat.

Kdyby se tak skutečně stalo, budeme to vítat – stejně, jako každý pravý Izraelita musel vítat, když Jéhu zbavil severní království ryze pohanské vlivy Achaba a Jezábel, bez ohledu na ostatní nedostatky. Ale že taková neúplná jéhuovská reforma přinese pravé očištění, požehnání a probuzení, v to doufat nemůžeme. Jéhu pravé duchovní rozvlažení svému národu také, žel, svou reformou nepřinesl. Kéž Pán tedy dám, abych se dali jeho příkladem velmi varovat.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.