Google

Problémy s ekumenickým překladem – řecký text

Datum:Říjen 15, 2018
Komentáře
Přidej

Pán Ježíš jasně řekl, že nepřišel rušiti zákona aneb proroků, ale naplniti. Tím potvrdil jeho neměnnost a nepohnutelnost – vírou ostatně zákon nerušíme, ale tvrdíme, potvrzujeme (viz Řím. 3:31). V tomto kontextu také Spasitel potvrdil důležitost každého slovíčka, ba každého písmene v Božím vdechnutém Slově: „Amen zajisté pravím vám: Dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puňktík nepomine z zákona, až se všecky věci stanou.“ A podobně jindy osvědčil: „Snázeť jest zajisté nebi i zemi pominouti, nežli v zákoně jednomu tytlíku zahynouti“ (Lk. 16:17). Doslova zde čteme, že nepomine ani jediná ιωτα, jóta, a κεραια, keraia. První označuje nejmenší písmenko hebrejské abecedy, י čili jod, naše J, a druhé tečku nebo „interpunkční znaménko“ nad písmenem, které odlišuje některá jinak podobná písmena, např. שׁ, š, a שׂ, s.

Uvedená slova Pána Ježíše mají samozřejmě především příslovečný význam, který poukazuje na neměnnost a trvalost Božího zákona. Ale má i své doslovné jádro – pominutím jóty nebo tytlíku by mohlo dojít ke změně významu slova, a proto je u Písma třeba dbát i na takové maličkosti; malé změny tedy neznamenají nutně pouze minimální dopady.

Pokud jde o Starý zákon, masoretský text, ze kterého všechny překlady vycházejí, byl židovskými písaři zachován s takovou pečlivostí, že o jeho věrnosti originálu nemohou být rozumné pochybnosti. Co se týče zákona Nového, posledních 150 let už to neplatí. Moderní textová kritika v 19. století převrátila naruby do té doby uznávané postupy, totiž stanovení textu s ohledem na většinové svědectví manuskriptů, a nahradila je novými soubory, většinou omezenějšími a někdy i výslovně odlišnými. Text, ze kterého překládali Kraličtí, se tedy v detailech liší od těch, ze kterých se překládaly moderní verze. Některé pomyslné „tytlíky“ – míněno nyní přeneseně – v textu Nového zákona tak působením moderních kritiků pominuly.

Textové verze

Textové kritika rozlišuje tři nebo čtyři relativně samostatné „rodiny“textů, které lze „vyextrahovat“ z dostupných manuskriptů. První je byzantinský nebo tradiční text, kterému více méně odpovídá Textus Receptus. Jelikož ho nacházíme až v 90% manuskriptů, i když ne v těch nejstarších, říká se mu také majoritní, většinový. Poté máme text západní, který je sice starý, ale zároveň bezpochyby hodně vadný; hodně k textu Písma přidává, například kniha Skutků je v něm asi o desetinu delší než u všech ostatních textů. Pro moderní textovou kritiky je nejzásadnější text alexandrijský, který vychází z nejstarších manuskriptů a kodexů, totiž kodexu Sinajského a Vatikánského. U cesarjeského textu se kritici neshodnou, jestli se skutečně jedná o samostatnou rodinu nebo jen o směsku ostatních textů.

Odlišnosti přijatého textu (Textus Receptus), ze kterého vychází historické protestantské překlady, včetně naší Bible Kralické a anglické Autorizované verze, od alexandrijského textu, ze kterého vychází téměř všechny překlady za posledních 150 let, nejsou takového rázu, aby absolutně zpochybnily některou z doktrín Písma, ale někdy je přece jen oslabují. Rozdíly se počítají na tisíce případů, i když je nutné přiznat, že mnohdy jde o změny minimální, které by nezřídka ani nešly při překladu postihnout. Alexandrijský oproti tradičnímu text vynechává 45 celých veršů, u dalších 134 vynechává důležité části a asi na 200 místech vynechává či mění některou z Osob Trojice. Dalších 400 míst vynechává slova či fráze, které významně mění překlad, případně i celý smysl verše. (Podotkněme rovněž, že někdy kritické verze založené na alexandrijském textu dávají změny „jen“ do závorek, čímž naznačují, že je mají za velmi pochybné.)

Nejdůležitější vynechaná či zpochybněná místa jsou závěr Markova evangelia, konkrétně 16:9-20, dále pericope de adultera, tedy text z Jana 7:53-8:11 o ženě přistihnuté při cizoložství, a 1.Tim 3:16, pojednávající o tajemství pobožnosti, že Bůh zjeven jest v těle, kde se vynechává ono „Bůh“.

Božství Pána Ježíše sice dostatečně dokazují i jiné verše, ale přeci jen není důvod se vzdávat tak jasného svědectví zde. Důvod jeho vynechání v manuskriptech pravděpodobně spočívá v tom, že staré unciální manuskripty – tedy ty, co užívaly jen kapitálky – slovo Bůh (θεός, theós) zkracovaly jako ΘϚ. To se při přepisování snadno zaměnilo za ΟϚ, znamenající „který“ v mužském rodě. Tajemství pobožnosti (ženský rod), který (mužský rod) je gramatický nesmysl. Proto někteří písaři, kteří si neuvědomili, jak chyba vznikla, nahradili „který“ za „jenž“.

Pokud jde o závěr Markova evangelia a pericope de adultera, textoví kritici si netroufli je zcela vynechat, protože tušili, že by jim to neprošlo. Vynechání slova či verše si lidé bez porovnání ani nevšimnou, ale s vynecháním celých známých oddílů by běžní křesťané měli problém a takové verze Bible by asi nechtěli. Proto v zájmu „nečeření vod“ i ekumenický překlad tyto oddíly v textu ponechává, i když je v poznámce zpochybňuje.

Je zajímavé, že autentičnost konce Markova evangelia nepřímo potvrzuje i Vatikánský kodex, který jej sám neobsahuje – ovšem jeho písař pro něj vynechal zvláštní místo, byť nebylo nikdy doplněno. Vatikánský kodex je psán vždy ve třech sloupcích na list. Když skončí jedna kniha třeba uprostřed prvního sloupce, pisatel na závěr dopsal název knihy, a s další knihou začal v sloupci následujícím (viz Vatikánský kodex online). Ovšem evangelium Markovo končí uprostřed druhého sloupce a celý třetí sloupec nechává prázdný. Nikde jinde se v kodexu takový naprosto prázdný sloupec nevyskytuje. Konzervativní textový kritik, John William Burgon (1813-1888), nejvýznamnější obhájce tradičního textu, dovozuje, že písaři někdo řekl, aby závěr Markova evangelia vynechal, ať už z jakýchkoliv důvodů – možná se mu nehodilo teologicky. Písař sám si ovšem byl existence těchto veršů dobře vědom a proto schválně nechal místo, aby se mohl případně doplnit, což se nakonec nestalo.

Pokud jde o oddíl z Jana, jeho absenci lze nejlépe vysvětlit vlivem starověkých lekcionářů, totiž liturgických knih obsahujících úryvky z Bible určené pro jednotlivé dny církevního roku nebo zvláštní příležitosti. V lekcionářích se často hodilo dát za sebe konec 7. kapitoly a oddíl od verše 8:12, aby nedocházelo k „přerušení“ nějaké návaznosti, kterou chtěli jejich tvůrci zdůraznit. Proto také spisy některých významných církevních otců, kteří při kázáních často postupovali právě podle lekcionářů, se o tomto oddílu nezmiňuji. To vše přirozeně za vytvořilo zmatek a nejistotu, jestli perikopa do evangelia vůbec patří, případně na jaké místo (v některých manuskriptech je pericope de adultera dávána na úplný konec Janova evangelia). Avšak o její starobylosti a původnosti máme dobré důkazy. Ve většině manuskriptů se vyskytuje. Rovněž se na ni odkazuje například spis Didascalia Apostolorum, který pochází nejpozději z počátku 3. století. O dalších důvodech, proč mít oddíl za pravý, zde není prostor se rozepisovat, ale zabývá se již zmíněný John Burgon.

Staré dobré manuskripty?

Hlavní argument pro užití alexandrijského textu je jeho starobylost. O starším rukopisu se předpokládá, že je lepší a přesnější. Na první pohled to zní logicky, ale automaticky to neplatí. Například u poněkud příbuzné otázky kánonu Nového zákona starší bezpochyby neznamená lepší. Nejstarší pokus o sestavení kánonu byl naopak nejhorší ze všech – omezený výběr heretika Markiona se Sinopy církev musela ihned razantně odmítnout jako nedostatečný. Ani významný Muratoriho kánon, jehož sestavení pravděpodobně nemotivovala snaha prosadit kacířské myšlenky, nebyl dokonalý – neobsahuje listy Petrovy, 2. a 3. Janovu a list Židům, a naopak v něm navíc nacházíme nekanonickou Petrovu apokalypsu a Moudrost Šalomounovu. Až pozdější kánony jsou úplné.

Možná nás to překvapí – i když, pamatujeme-li na ďáblovu vychytralost a snahu převráti veškeré Boží dílo, překvapit by nás to nemělo – ale novozákonní knihy byly téměř od počátku vystaveny snahám o falšování a úpravy. Markionova snaha prohlásit ty knihy, které se mu nehodily, za neinspirované, nebyla jediná linie falešných učitelů. Jiní se snažili si je upravit k obrazu svému více či méně významnými změnami či doplňováním textu. V druhé polovině druhého století si na to stěžoval například korintský biskup Dionýsios. Burgon dodává, že to bylo typické zejména pro Origena, jímž způsobená škoda v této oblasti se „ani nedá vyjádřit.“

V tomto kontextu si musíme uvědomit, proč se nám jako nejstarší zachovaly právě manuskripty s alexandrijským textem. Nejstarší manuskripty byly pořizovány na papyru, což je materiál, který snadno podléhá zkáze. V sušším egyptském podnebí se mu však daří přeci jen lépe – a nejstarší manuskripty, které se nám dochovaly, skutečně vznikly zde. A zrovna „náhodou“ právě v této oblasti působila Origenem zásadně ovlivněná alexandrijská škola. Tyto manuskripty tedy nepředstavují ten nejlepší a nejvěrnější text Nového zákona, ale upravený text, který měl vzhledem ke svému podnebí to „štěstí“, že se zachoval lépe než texty z jiných, klimaticky méně vhodných oblastí. Vedle toho můžeme spekulovat, že další důvod, proč se zachovaly právě tyto starší redukované manuskripty, mohl být i ten, že se všeobecně vědělo o jejich nedostatcích a chybějících slovech a verších, takže je církev nepoužívala a tím pádem ani tolik neopotřebila jako manuskripty, které považovala za důvěryhodnější tedy z nich častěji pořizovala kopie. Že se to na nich nutně muselo podepsat, jako se časté používání podepisuje i na našich osobních Biblích, netřeba zdůrazňovat.

S ohledem na to je mnohem bezpečnější při sestavování postupovat historicky užívaným postupem, totiž vybírání konkrétních čtení podle toho, které se v manuskriptech používá nejčastěji. Když jedno čtení nacházíme ve 100 manuskriptech a druhé jen v 5, pravděpodobněji bude správné to první. Tato historicky užívaná metoda byla ve skutečnosti o něco komplexnější – například se braly v úvahu i to, jakou verzi nejčastěji citovali církevní otcové – ale v zásadě nám výše uvedený popis dává o jeho fungování dobrou představu.

Když ty historické principy „skládání“ textu Nového zákona podle majority manuskriptů opustíme, vyvstane nám problém, jak objektivně určit, které čtení si zvolit jako to pravé. Shoda mezi manuskripty s minoritními texty není dostatečná, aby z ní bylo vždy možno vyvodit „správné“ čtení nezpochybnitelným způsobem, na kterém by se všichni shodli – i kdybychom brali v úvahu jen shodu textových kritiků přijímající Hortovy a Westcottovy principy. Jen vzájemné rozdíly mezi Sinajským a Vatikánským kodexem jsou skoro tak velké, jak rozdíly mezi těmito dvěma a majoritním textem. Burgon k tomu podotýká, že je snazší v nich najít dva po sobě jdoucí verše, které se v něčem odlišují, než dva po sobě jdoucí verše, které se naprosto shodují. Proto se nedivíme, že jedna z nejznámějších edic textu Nového zákona založeného na minoritních textech, kterou původně vydal Eberhard Nestle (1851-1913), se dodnes dočkala 28 revizí.

I textový kritik Bruce Meztger musel uznat, že vzhledem k moderním principům je tato disciplína stejně tak uměním jako vědou. Nejde zde tedy jen o objektivní porovnání různých textů, na základě kterého musí každý odborník dospět k stejnému nebo takřka stejnému výsledku. Hodně zde záleží na subjektivním posouzení textového kritika, které čtení označí za nejpravděpodobnější. Pro pravé křesťany je tedy na místě důkladně zkoumat, jací muži se podíleli na složení řeckých textů, ze kterých vychází moderní překlady, a to zejména s ohledem na jejich duchovní důvěryhodnost. Jestliže bychom se na ně nemohli spolehnout coby na vůdce v jiných oblastech, jak jim můžeme důvěřovat, že dokážou dobře posoudit, jaké čtení řeckého textu Písma je nejpravděpodobnější? „Povede-liť pak slepý slepého, oba v jámu upadnou“ (Mt. 15:14).

Otcové moderní textové kritiky

Z kritiků Textu Receptu, kteří propagovali moderní revize podle minoritního textu, zastával evangelikální postoje snad jen Samuel Prideaux Tregelles (1813-1875). U teologie Constantina von Tischendorfa (1815-1874), který objevil Sinajský kodex, nenacházíme sice tvrdé hereze, ale to spíše proto, že jeho dílo spočívá právě v textové kritice a jiným teologickým oblastem se v porovnání s tím věnoval málo. Ovšem v době, kdy vystudoval, už v Německu naplno bujel racionalistický liberalismus, který popíral autoristu Písem ve všech ohledech. Tischendorf sice patrně stál proti těm nejhorším excesům této filosofie, ale ne z plně ortodoxní pozice; on sám podle svých slov šel ve šlépějích Karla Lachmanna, který ovšem inspiraci Bible popíral.

Za otce moderní textové kritiky ovšem můžeme považovat Brooka Fosse Westcotta (1825–1901) a Fentona Johna Anthonyho Horta (1828–1892), kteří už nebyli ortodoxními věřícími ani náhodou. Kategoricky popírali od učení o naprosté autoritě a plné bezchybnosti Písma, a sami se od evangelikálů v této věci razantně distancovali. Logicky proto popírali i historicitu prvních kapitol Genesis – Hort si ostatně nesmírně cenil Darwinových knih. Westcott považoval Mojžíše a Davida za mytické postavy, o kterých Pán Ježíš hovořil tak, jak hovořil, jen aby se přizpůsobil omezeným představám svých současníků, kteří je stále považovali za postavy historické.

Hort věřil v očistec a souhlasil s myšlenkou posmrtného pokání – ale paradoxně si již nebyl jist věčným trestem v pekle. Doktrínu, že smíření je možné jen skrze Kristovu oběť, považoval za herezi, a přikláněl se raději k teorii o výkupném zaplaceném Satanovi – když už by se tedy uznalo, že smrt na kříži vůbec měla co společného s vykoupením, zaplacením ceny za hřích. Přikláněl se k římskokatolickému učení o znovuzrození skrze křest, a celkově měl za to, že papeženské učení je pravdě blíže než to evangelikální. Westcott měl za to, že nebe je nějaký stav, zřejmě mysli a duše obecně, a ne reálné místo. Byl též nakloněn uctívání Marie.

Odklon od kardinálních doktrín Písma u obou těchto mužů je tak zásadní, že je nemůžeme považovat ani za křesťany. Lze se tedy spolehnout na výsledky jejich textové kritiky, která nezbytně stojí na subjektivních domněnkách kritiků?

Edice ekumenického překladu

ČEP ovšem nevychází přímo z edice Westcotta a Horta, ale z kritické edice řeckého textu Nového zákona, kterou vydali Kurt Aland, Matthew Black, Carlo Martini, Bruce Metzger (viz výše) a Allen Wikren. Rozdíly však nejsou velké a filosofie vytváření jejich edice byla stejná – Westcott a Hort ostatně přišli s principy a metodologií, které po nich všichni moderní textoví kritici přejali.

Pokud jde o duchovní důvěryhodnost mužů, říci, že není vysoká, je velmi mírné vyjádření. Carlo Martini byl římskokatolickým kardinálem a členem jezuitského řádu. Už jen to, že v oné komisi pracoval muž jako on, nám o ní říká vše, co bychom potřebovali vědět. Allen Wikren byl členem liberální americké baptistické denominace American Baptist Churches USA, která mj. nyní toleruje členským sborům oddávání sodomitů. Bruce Metzger zase vystudoval na odpadlém Princetonském teologickém semináři a po celý život byl horlivým proponentem ekumenismu – hlavní smysl svého díla textové kritiky viděl v tom, předložit všem denominacím, včetně pravoslavné a římskokatolické, společný text Bible, který by napomohl jejich jednotě. Osobně takové texty přeložil jak papeži Pavlu VI., tak Janu Pavlu II.

Nejvíce vypovídající jsou však Kurta Alanda (1915-1994), spolu s Metzgerem asi nejznámějšího a nejvýznamnějšího – podle měřítek tohoto světa – muže z celé té skupiny. Byl to rovněž silně ekumenicky zaměřený teolog a zabýval se zejména vyšší a textovou kritikou. Jeho pohled na inspiraci a neomylnost Písma byl však všechno jen ne ortodoxní. Už jen jeho názory na autorství novozákonních knih šly proti všem biblickým postojům. Vedle popírání všeobecně přijímaného autorství evangelií silně prosazoval liberální smyšlenku, že pastorální epištoly – tedy listy Timoteovi a Titovi – a obecné či katolické listy, totiž Židům, Jakubův, listy Petrovy, Janovy a Judův, jsou pseudonymní, tzn. že je nenapsali apoštolové, jak buď přímo udávají úvodní pozdravy těchto listů nebo jak dokládají spisy raných křesťanů, ale že je nějací jiní křesťané v rámci „apoštolské posloupnosti“ psali pod jejich jménem.

To je dost závažné tvrzení, neboť by to z těch epištol činilo dílo podvodníků. Kupříkladu v 2. Petrově nejde jen o to, že se autor za Petra označuje, on výslovně píše, že byl přítomen na hoře proměnění. Pokud list Petr ve skutečnosti nenapsal, autor lže, a nedá se to přejít, ani kdybychom přistoupili na pochybnou myšlenku, že vydávání se za apoštola nevadí u toho, komu byla předána jeho apoštolská autorita v rámci „apoštolské posloupnosti“ (jakože tato teze je stejně nesmysl, který nemá žádnou oporu v Písmu). Stejně tak pastorální epištoly obsahují různé Pavlovy osobní zmínky, týkající se zejména rodiny a příkladu, který mladým služebníkům evangelia jejich duchovní otec svým životem ukazoval. Opět, nenapsal-li to Pavel sám, autor vysloveně lhal.

Na rozdíl od jiných učenců s tímto názorem se musí Alandovi přiznat, že je aspoň v něčem konzistentní, protože některé z těchto knih považuje za nekanonické – konkrétně list Židům, 2. Petrovu, 2. a 3. Janovu, epištolu Judy a Zjevení – a navrhuje jejich vyřazení z Písma. Aspoň tedy chápe, že měl-li by ohledně jejich autorství pravdu, nemají ony knihy v Novém zákoně co dělat. Když církev rozsuzovala, které knihy jsou inspirované, apoštolská autorita byla jedním z důležitých měřítek. Za knihou musela stát přímá apoštolská autorita, spočívající buď v autorství nebo aspoň v „dohledu“ – proto máme v Bibli např. evangelium Marka, který, ač nepatřil mezi apoštoly, zpracovával paměti apoštola Petra, což potvrzuje Papias a jiní. Podobně Lukáš stál pod autoritou apoštola Pavla.

Ovšem ať už konzistentní či nekonzistentní, Alandovy domněnky musí každý pravý věřící naprosto odmítnout. Otázka kánonu je již uzavřena a již ji není třeba znovu podrobovat zkoumání. Pán Bůh bdí nad svým Slovem a bděl i nad utvářením kánonu. Zpochybňování zařazení některé knihy do Písma je zpochybněním inspirace a dokonalosti Písma. Kurt Aland ovšem v inspiraci předmětných knih nevěřil v žádném případě, neboť tvrdil, že 2. Petrovu, 2. a 3. Janovu a list Judův zdaleka překonávají i nekanonické listy Ignáciovy. Tvrdil, že 2. list Petrův a listu Jakubův obsahují pramálo reality historického Pána Ježíše a Jeho moci. Domníval se, že pro jejich autory byl Pán Ježíš jen přízrakem či vidinou. Dr. Hembd z Trinitářské biblické společnosti (Trinitarian Bible Society), který zpracoval vynikající studii Alandových pozic, to výstižně komentuje, že bláznovství této myšlenky se skoro vyrovnává zvrácenosti jejího rouhání. Jako by apoštol Petr ve svém 2. listě nepopisoval a neodkazoval se na proměnění Pána Ježíše na hoře. Na závěr dodejme, že Kurt Aland tyto své myšlenky nikdy neodvolal, neredigoval ani z nich nečinil pokání. Dr. Hembd, když porovnává Alandovy názory z počátku 60. let a z roku 1985, konstatuje, že „Kurt Aland z roku 1985 je ten samý Kurt Aland z roku 1961 a 1962, jenom horší“.

Na základě toho všeho se musíme ptát: Jestliže Kurt Aland nedokáže správně rozpoznat, které knihy patří do Nového zákona, jak může správně na základě svého „citu“ – a zde nezapomeňme, že podle slov samotných textových kritiků je jejich disciplína ne objektivní vědou, ale ve stejné míře uměním – rozpoznat, co je správný řecký text Nového zákona?

Závěr

Podobně jako u překladatelů ekumenického překladu i zde u textových kritiků vidíme, jak hluboce nedůvěryhodní muži to z duchovního pohledu byli. Naproti tomu Kraličtí vycházeli z majoritního textu sestaveného Kalvínovým žákem, přítelem a posléze nástupcem Theodorem Bezou, což je vynikající doporučení samo o sobě.

Při obhajobě majoritního textu však nemusíme zůstávat jen u toho, kdo jej sestavil. Je mnoho dobrých důvodů, proč stát za ním a ne za dnes propagovaným minoritním textem – ale to už je na jiný článek. Ostatně, už jen sama skutečnost, že popularita minoritního textu zásadně vzrostla v posledních 150 letech, tedy v době, kdy zároveň ohromně pokročila apostáze církve a praktické popírání autority Písma, by nás měla velmi varovat.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.