Google

Spor reformace s papeženstvím kdysi a dnes

Datum:Červenec 30, 2016
Komentáře
Přidej

Je smutnou skutečností, že doby, kdy byl onen zásadní rozdíl mezi protestantstvím a římským katolicismem jasný všem vyznávajícím evangelikálním křesťanům, již pominuly. Ekumenické hnutí obrousilo mysle mnohých, takže již nedokážou prohlédnout pod vnější slupku a dobrat se jádra věci. „Všichni přeci věříme v Pána Ježíše.“ „Oni katolíci to říkají jinak, ale myslí to vlastně stejně.“ „I katolíci uznávají, že Bible je pravda, že musíme mít víru a že jsme spaseni milostí. Tak proč dbát na nějaké doktrinální rozdíly, které se za půl tisíciletí stejně nevyřešily?“

Klade-li si někdo tyto otázky s upřímnou touhou po odpovědi, pak by si měl nejprve odpovědět, proč se vlastně před těmi mnoha staletími protestanté od Říma oddělilim v čem spočíval spor Luthera, Kalvína a dalších s papežem, a porovnat tuto historii se současností. Na čem se tehdy ta vnější, viditelná, církev rozdělila?

Předmět rozkolu

Odpovědí bychom jistě mohli dát víc, ale spokojíme se s poukázáním na 5 základních principů, hlavních důrazů reformace, později vyjádřených v tzv. 5 solas. Jedná se o sola Scriptura (pouze Písmo je autoritou ve věcech víry a praxe), sola fide (ospravedlněni jsme pouhou vírou), sola gratia (spaseni jsme pouhou milostí), solo Christo nebo solus Christus (pouze Kristus je prostředníkem mezi človekem a Hospodinem) a soli Deo gloria (pouze Pánu Bohu náleží sláva a uctivání).

Proč se ovšem na tyto body staly předmětem takové kontroverze? Což katolíci neuznávají, že Bible je autoritou, že potřebujeme víru, že jsme spaseni milosti, že Kristus je naším knězem a že máme uctívat a slavit Otce? Jistě uznávají. Scriptura, fide, gratia, Christus i Deo gloria v římském katolicismu nalezeneme, To, kde se lámal chleba, byla ona solas – jedině, pouze. Ano, Písmo je autoritou, na tom se všichni shodli – ale je naší jedinou autoritou, nebo musíme závazně poslouchat i papeže, biskupy či někoho jiného? Ano, jsme ospravedlněni vírou, na tom se všichni shodli – ale jsme ospravedlněni pouhou vírou, nebo je k víře potřeba něco přidat, nějaké naše skutky? Ano, Kristus je naším knězem, na tom se všichni shodli. Ale je naším jediným knězem, nebo potřebujeme další kněze, další prostředníky? A mohli bychom pokračovat.

To bylo jádro celého historického sporu reformátorů a Říma. A tak se musíme ptát, zdali se něco za tu dobu změnilo. Zaujímá dnešní římskokatolická církev jiná stanoviska, nežli ta středověká? Přiklonila se pod vlivem desítek let ekumenických hovorů k protestantským solas?

Zde je nejlépe jít přímo ke zdroji a prozkoumat nejaktuálnější římský katechismus. Jako zdroj budeme používat stránky www.katechismus.cz. Katechismus, který obsahují, podle jejich vlastních slov „předkládá uspořádaný a souhrnný výklad podstatných a základních složek křesťanského katolického učení, jak o víře, tak o etice, a to ve světle 2. vatikánského koncilu a celkové tradice církve. Jeho hlavními prameny jsou Písmo svaté, Otcové, liturgie a učitelský úřad církve.“ Tento katechismus lze zakoupit i v knižní podobě (čímž nechceme říci, že koupi doporučujeme!), kdy její anotace uvádí: „Oficiální souhrn katolické nauky o víře a mravech. Katechismus vystihuje s přesností obsah a ucelenost katolické víry, předkládá věrně a organicky učení Písma svatého, tradice žijící v církvi i tradice autentického učitelského úřadu, jakož i duchovní dědictví Otců, Učitelů, světců a světic církve. Nabízí se každému člověku, který chce poznat, co věří katolická církev.“

Jedná se tedy o zdroj, z něhož lze bezpečně čerpat informace o tom, jaký je postoj papeženectví v otázce pěti solas dnes. Čísla paragrafů tohoto katechismu jsou vždy uvedena v závorce za citací, aby si je každý mohl snadno na uvedených stránkách ověřit.

Sola Scriptura

Autoritu Písma jako Božího Slova římská církev uznává. „Písmo svaté obsahuje Boží slovo, a protože je inspirováno, je to opravdu slovo Boží“ (135). „Bůh je autorem Písma svatého v tom smyslu, že inspiruje jeho lidské autory; působí v nich a skrze ně. Tak nám dává jistotu, že jejich spisy neomylně učí spásonosné pravdě“ (136). Je ovšem nutno podotknout, že toto osvědčení není zcela adekvátní; vždy je nebezpečné tvrdit, že Písmo obsahuje Boží Slovo, protože to otvírá dveře všem, kteří si z něj chtějí vybírat jen věci, které se jim hodí. A neomylnost a inspirace se netýkají jen částí, kde Bible učí o spáse, ale všeho. Všeliké, veškeré Písmo jest z Boha vdechnuté. Nicméně to je na jiné pojednání.

Co je pro nás nyní důležitější, je, zda je pro římskokatolickou církev Písmo dnes jedinou autoritou, nebo vedle něj staví i jiné autority. Inu, nechť každý čtenář posoudí sám: „Evangelium bylo předáváno podle Pánova příkazu dvěma způsoby:- ústně, prostřednictvím apoštolů, kteří ústním kázáním, příkladem a ustanovováním řádu předávali to, co přijali z Kristových úst, ze styku s ním a z jeho skutků, i to, čemu se naučili z vnuknutí Ducha svatého; – písemně, prostřednictvím těch apoštolů a jejich spolupracovníků, kteří z vnuknutí téhož Ducha svatého zaznamenali poselství o spáse písemně (76). „Toto živé předávání, vykonané v Duchu svatém, se nazývá tradicí – nakolik se liší od Písma svatého, i když je s ním úzce spojeno. Skrze tuto tradici podání tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří. Výroky svatých Otců svědčí o oživující přítomnosti této tradice, jejíž bohatství se přelévá do praxe a do života věřící a modlící se církve“ (78).

Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi v jedno a směřuje k témuž cíli. Jedno i druhé zpřítomňuje v církvi tajemství Krista a činí je plodným, neboť on slíbil, že zůstane se svými po všechny dny až do konce světa (Mt. 28:20)“ (80). „Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého. Co se týká posvátné tradice, ta předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili“ (81). „A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností“ (82). „Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista, to je biskupům ve spojení s Petrovým nástupcem, římským biskupem“ (85).

Bible a papeženská tradice jsou tedy podle formulace katechismu na stejné úrovni. (Pomiňme nyní, že v praxi musí mít něco stejně přednost, a takřka výhradně je to tradice.) A navíc je třeba dbát na papežův oficiální výklad ex catedra, s nímž římští katolíci nemohou nesouhlasit. Zásadu sola Scriptura Řím neuznává dnes o nic více než za dob Luthera. Je tedy zřejmé, že v tomto bodu se nic nezměnilo, a že kdyby reformátoři žili dnes, vystupovali by proti papežově církvi stejně razantně a nekompromisně jako v 16. století.

Sola fide

Reformátoři z Božího Slova vyrozuměli, že ospravedlnění je právní akt Boží milosti, kdy nám Hospodin pro krev Beránka Božího odpouští náš hřích a přičítá nám dokonalou spravedlnost Pána Ježíše Krista v tzv. dvojí imputaci (viz 2. Kor. 5:21) – „spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všem a na všecky věřící“ (Řím 3:22). Ospravedlněni se stáváme v jednom okamžiku, jednou provždy, a to z víry a z ničeho jiného (Ef. 2:8-9). Sola fide, pouhou věrou. Není ze skutků: „Tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost“ (Řím. 4:5) Ospravedlnění proto nezávisí na posvěcení. Pán Bůh činí spravedlivé, tzn. ospravedlňuje ne posvěcené, ale bezbožníky. Ano, ti, kteří jsou ospravedlněni v pouhé víry, jsou Duchem i posvěceni, ale posvěcení není součástí ospravedlnění – je jedním z jeho cílů (Ef. 2:10). Takové bylo vyznání všech protestantů všech dob.

Jaký je oproti tomu postoj církve římské k ospravedlnění? Mohli bychom poukázat na výroky tridentského koncilu, který vynesl anathema, prokletí, nad každým, kdo by učil, že ospravedlnění je skrze pouhou víru. Na to by někdo řekl, že to bylo vyneseno před více než 450 lety. Tridentský koncil je sice poslední autoritativní, oficiální prohlášení římskokatolické církve k nauce o ospravedlnění, ale budiž, podívejme se, zda její současná nauka se v něčem odchyluje a učí sola fide: „Prvním dílem milosti Ducha svatého je obrácení, které působí ospravedlnění podle Ježíšova kázání na počátku evangelia: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království (Mt. 4:17). Pod vlivem milosti se člověk obrací k Bohu a odvrací se od hříchu a tak přijímá shůry odpuštění a spravedlnost. Ospravedlnění … není prosté odpuštění, nýbrž také posvěcení a obnovení vnitřního člověka“ (1988).

V tomto kontextu musíme poukázat, že obrácením se zde nemyslí znovuzrození v evangelikálním slova smyslu, tedy Boží působení v člověku, kdy ten na základě Božího Slova pochopí, že je ztracený hříšník, uvěří, že Pán Ježíš jej vykoupil svou smrtí na kříži a skrze Spasitele volá k Hospodinu, aby mu byl pro spásné dílo Kristovo milostiv. Ne: obrácení nebo regenerace je v papežství to, co se děje automaticky, ex opere operato, při křtu. „Ospravedlnění nám bylo zaslouženo utrpením Krista, který se obětoval na kříži jako živá, svatá a bohumilá oběť a jehož krev se stala nástrojem smíru za hříchy všech lidí. Ospravedlnění se uděluje křtem, svátostí víry. Uvádí nás v soulad se spravedlností Boha, který nás mocí svého milosrdenství činí vnitřně spravedlivými. Cílem ospravedlnění je oslava Boha a Krista a dar věčného života. V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou (spásnou) spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. Bůh totiž ve své shovívavosti promíjel hříchy, které byly páchány v dřívější době, aby nyní projevil svou (spásnou) spravedlnost a ukázal, že sám je spravedlivý a že ospravedlňuje toho, kdo má víru v Ježíše (Řím. 3:21-26)“ (1992).

Jistě, papeženská církev zde nepopírá, že ospravedlnění je z víry – ale není podle ní z pouhé víry. K ospravedlnění je nám dle ní potřeba dalších věcí: „Ospravedlnění jako obrácení představuje dvě hlediska. Člověk se pod vlivem milosti obrací k Bohu a odvrací se od hříchu, a tak přijímá odpuštění a spravedlnost shůry“ (2018). „Ospravedlnění zahrnuje odpuštění hříchů, posvěcení a obnovu vnitřního člověka“ (2019). „Ospravedlnění nám bylo zaslouženo Kristovým utrpením a je nám uděleno křtem. Ospravedlněním nás uvádí v soulad se spravedlností Boží, která nás činí spravedlivými. Jeho cílem je oslava Boha a Krista a dar věčného života. Je svrchovaným dílem Božího milosrdenství“ (2020).

Z toho všeho jasně vyplývají dvě věci: podle papežského učení nestačí k ospravedlnění pouhá víra. Za prvé je mimo ní potřeba člověku i křtu, aby mu bylo ospravedlnění vůbec uděleno, a za druhé je k němu potřeba skutků. To je bezpochyby dáno tím, že ospravedlnění podle něj zahrnuje posvěcení. Posvěcení je sice dílo Ducha Svatého v nás, ale bezpochyby je rovněž otázkou našich skutků. Posvěcení dejme tomu bývalého alkoholika závisí na tom, že se přestane opíjet a začně svým střízlivým životem oslavovat Hospodina. To je z Boží milosti, jistě, ale pořád je to skutek. A jestli je posvěcení součástí ospravedlnění, pak je ospravedlnění ze skutků. Tomuto závěru se nelze vyhnout. Takže žádné sola fide nenalezeneme v římském katolicismu ani dnes.

Sola gratia

Spasení je dar pouhé svrchované milosti Boží. Nezáleží na tom, co my jsme učinili, ale co Trojjediný Bůh učinil pro nás – proto je to milost. Boží milost z definice musí být pouhá. Není-li pouhá, pak je částečně ze zásluh, ze skutků, a pak už to není milost. Milost je dar, a dar musí být zdarma. Jestli je k obdržení daru potřeba učinit něco víc, než jej toliko přijmout, už je to protiplnění, a dar přestává být darem, stává se koupí. „Kdožť skutky činí, tomuť odplata nebývá počtena podle milosti, ale podle dluhu“ (Řím. 4:4). Sola gratia vyjadřuje, že co se týče naší spásy, vše je z Pána Boha a nic z nás.

A co k tomu praví římská církev? „Milost je pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpovídali na naše povolání stát se jeho adoptivními dětmi. Uvádí nás do vnitřního života Nejsvětější Trojice“ (2021). „Boží iniciativa v díle milosti předchází, připravuje a vyvolává svobodnou odpověď člověka. Milost odpovídá na hluboké touhy lidské svobody; vybízí ji, aby s ní spolupracovala, a zdokonaluje ji“ (2022). „Před Bohem nemáme zásluhu, leda jako důsledek svobodného Božího plánu nechat člověka spolupracovat na díle své milosti. Zásluhu je na prvním místě nutno připisovat Boží milosti, na druhém místě spolupráci člověka. Zásluha člověka tím opět patří Bohu“ (2025). „V síle našeho adoptivního synovství nám může milost Ducha svatého udělit opravdovou zásluhu jako důsledek nezasloužené Boží spravedlnosti. Láska je v nás hlavním pramenem zásluh před Bohem“ (2026). „Nikdo si nemůže zasloužit první milost, která je na počátku obrácení. Pod vlivem Ducha svatého si můžeme zasloužit pro sebe i pro druhé všechny milosti potřebné k dosažení věčného života, jakož i potřebná hmotná dobra“ (2027).

Jak vidíme, milost není v římskokatolické teologii neznámým pojmem. Její definice je však zásadně odlišná od biblické definice reformátorů. Milost je pro Řím jakýsi Boží první impuls, který nám umožňuje posléze dosáhnout před Hospodinem zásluh. Sice zní hezky, že podle papeženců bez onoho prvního milostivého impulsu a Boží pomocí obecně nemůže člověk učinit nic, ale je to pořád málo, neboť zůstává dost prostoru pro lidské zásluhy, které mají v konceptu římskokatolické soteriologie své pevné místo. Milost navíc nestojí sama o sobě, ale přijímá se zprostředkovaně skrze svátosti: „Kristus sedící po pravici Otce, odkud vylévá Ducha svatého do svého těla, kterým je církev, působí nyní prostřednictvím svátostí, jež sám ustanovil, aby tak udílel svou milost. Svátosti jsou vnímatelná znamení (slova a úkony), přístupná našemu současnému chápání. Prostřednictvím Kristova působení a mocí Ducha svatého účinně uskutečňují milost, kterou naznačují“ (1084).

To, že koncept sola gratia v papeženectví nenajdeme, potvrzuje i skutečnost, že v papeženectví stále funguje praxe odpustků. Ta byla jedním z významných impulzů pro reformátory, aby proti Římu vystoupili – nejen u Luthera, ale i u našeho Mistra Jana Husa a dalších. A co píše nejaktuálnější katechismus? „Odpustky se získávají prostřednictvím církve, která na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Ježíšem Kristem, zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy. Tímto způsobem církev nechce pouze poskytnout tomuto křesťanu pomoc, nýbrž touží ho i pobídnout, aby konal skutky zbožnosti, pokání a lásky“ (1478). „Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat, mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy“ (1479). Víc k tomu snad není ani třeba dodávat. Větší záslužnictví než odpustky snad ani není myslitelné. Sola gratia v římském katolicismu? Ani náhodou.

Solus Christus

Pán Ježíš Kristus je jediným prostředníkem mezi člověkem a Pánem Bohem, a to proto, že sám je zároveň plně člověkem a plně Bohem: „Jedenť [jest] zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš“ (1. Tim. 2:5). V římskokatolické nauce je Pán Ježíš nejhlavnějším prostředníkem, nejhlavnějším knězem (protože kněz je prostředník) – aspoň v teorii, jak je to v praxi, je ještě jiná věc. „Všechny předobrazy kněžství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, jediném prostředníku mezi Bohem a lidmi (1 Tim. 2:5). Melchizedech, kněz Boha Nejvyššího (Gn. 14:18), je křesťanskou tradicí považován za předobraz kněžství Krista, jediného velekněze podle řádu Melchizedechova (Žid. 5:10; 6:20), svatého, nevinného, neposkvrněného (Žid. 7:26), který jedinou obětí přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil (Žid. 10:14), to jest jedinou obětí svého kříže“ (1544).

To zní velmi pěkně. Dokonce se zde hovoří i o jediném veleknězi. Ale On vlastně jediný není, protože vedle Něj zprostředkovaně figurují další kněží a další prostředníci. „V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stádce, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. To vyjadřuje církev, když říká, že silou svátosti kněžství kněz jedná in persona Christi capitis — v osobě Krista — Hlavy: Je to týž kněz Ježíš Kristus, kterého služebník skutečně zastupuje. Služebník pak je v síle kněžského svěcení, které přijal, připodobněn veleknězi, má moc působit silou samého Krista, kterého zastupuje (‘virtute ac persona ipsius Christi’). Kristus je pramenem každého kněžství: vždyť kněz Starého zákona byl jeho předobrazem, zatímco kněz Nového zákona jedná v osobě Krista“ (1548).

Služebné kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista — hlavu církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé církve, když přednáší Bohu modlitbu církve a především když přináší eucharistickou oběť“ (1552). „Jménem celé církve. To neznamená, že kněží jsou delegáti společenství. Modlitba a oběť církve jsou neoddělitelné od modlitby a oběti Krista, její hlavy. Je to vždy uctívání Krista v církvi a skrze církev. Je to celá církev, Kristovo tělo, která se modlí a obětuje skrze něho a s ním a v něm v jednotě Ducha svatého Bohu Otci. Celé Tělo, „hlava i údy“, se modlí a obětuje; proto ti, kdo jsou v Těle služebníky ve vlastním slova smyslu, jsou nazýváni nejen služebníky Krista, nýbrž i služebníky církve. Právě proto, že služebné kněžství zastupuje Krista, může zastupovat církev“ (1553).

Svůj posvátný úřad však [kněží] vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy. V mešní oběti zpřítomňují a přivlastňují až do příchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista obětujícího sama sebe jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar.“ Celé jejich služebné kněžství bere svou sílu z této jediné oběti“ (1566). „Skrze zvláštní milost Ducha svatého tato svátost [kněžského svěcení] připodobňuje svého nositele Kristu tak, aby sloužil jako Kristův nástroj pro jeho církev. Kněžským svěcením je oprávněn jednat jako představitel Krista, hlavy církve v jeho trojím úřadu kněze, proroka a krále“ (1581). Katolická nauka se zde sice snaží dávat důraz na jakousi Kristovu přednost, ale nemůže uniknout před skutečností, že nehlásá solus Christus – hlásá Krista skrze další prostředníky, skrze zástupce, totiž kněží. A pak už to jednoduše není pouze Kristus. Je to Kristus a někdo další.

Stejný princip vidíme v papežském přístupu k Marii: „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkon, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami … Proto je blahoslavená Panna vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice“ (969) „Mariina mateřská úloha vůči lidem nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny na lidi … plyne z nadbytku Kristových zásluh; opírá se o jeho prostřednictví, na něm naprosto závisí a z něho čerpá celou svou sílu. Žádný tvor nemůže být nikdy kladen na jednu rovinu s vtěleným Slovem a Vykupitelem. Avšak jako mají na Kristově kněžství rozličným způsobem účast jak posvěcení služebníci, tak věřící lid, a jako se Boží dobrota skutečně vylévá na tvorstvo různým způsobem, tak ani jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediném zdroji“ (970).

Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás… S Alžbětou se divíme: Jak jsem si zasloužila, že Matka mého Pána přišla ke mně? (Lk. 1:43) Maria je Matka Boží a naše Matka, protože nám dává Ježíše; můžeme jí svěřovat všechny své starosti a prosby: prosí za nás, jako prosila za sebe: Ať se mi stane podle tvého slova (Lk 1,38). Když se svěřujeme její prosbě, odevzdáváme se s ní do Boží vůle: Buď vůle tvá. Pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k Matce milosrdenství, která je celá svatá. Svěřujeme se jí nyní, tedy v přítomném okamžiku naší existence. A naše důvěra se rozšiřuje, abychom jí už nyní svěřili hodinu své smrti. Kéž je Maria při ní, jako byla při smrti svého Syna na kříži, a kéž nás v hodině našeho přechodu přijme jako naše Matka, aby nás uvedla ke svému synu, Ježíši, v nebi.“ (2677). „Maria je dokonalá postava modlitby (Orant), obraz církve. Když se k ní modlíme, přijímáme s ní bezvýhradně Otcův plán, který posílá svého Syna, aby spasil všechny lidi. Jako milovaný učedník bereme k sobě Ježíšovu Matku, která se stala matkou všech živých. Můžeme se modlit s ní i k ní. Modlitba církve se jakoby opírá o modlitbu Marie, s níž je spojena nadějí“ (2679).

Podobně to dle nauky církve římské platí i u všemožných svatých: „Přímluva svatých. Nebešťané totiž tím, že jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou církev ve svatosti … neustále se za nás přimlouvají u Otce a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi bohem a lidmi, Ježíše Krista … Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti. Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji než za svého života. V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi“ (956). „Když církev připomíná v ročním cyklu mučedníky a ostatní svaté, hlásá velikonoční tajemství v těch, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary“ (1173). „Svědkové, kteří nás předešli do království, zvláště ti, které církev uznává jako svaté, se podílejí na živé tradici modlitby příkladem svého života, předáváním svých spisů a svou dnešní modlitbou. Patří na Boha, chválí ho a nepřestávají se ujímat těch, které zanechali na zemi. Tím, že vstoupil do radosti svého Pána, byli ustanoveni nad mnohým. Jejich přímluva je nejvyšší službou, jakou prokazují Božímu plánu. Můžeme a máme je prosit, aby se přimlouvali za nás i za celý svět“ (2683).

V listu Židům o Pánu Ježíši čteme, že „poněvadž zůstává na věky, věčné má kněžství, a protož i dokonale spasiti může všecky přistupující skrze něj k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně. Takovéhoť zajisté nám slušelo [míti] nejvyššího kněze“ (Žd. 7:24-26). Jako věčný kněz za nás Kristus oroduje pro své zásluhy před Otcem, a jelikož může dokonale spasiti všecky přistupující skrze Něj k Pánu Bohu, není nám třeba dalších kněží, dalších orodovníků s dalšími zásluhami. To vše ovšem římskokatolická církev předkládá – a proto z principu nemůže stát za reformačním důrazem jedině Kristus.

Soli Deo gloria

Jen Hospodinu náleží sláva a uctívání. „Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš“ (Mt. 4:10). Oproti tomu v římské církvi náleží nějaká forma uctívání, klanění se a modlení různým dalším osobám. Jednak to jsou ordinovaní kněží, kteří ostatně, jak vyplývá z výše uvedeného, zastupují, reprezentují obyčejným katolíkům Krista: „Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny. Katolická nauka, vyjádřená v liturgii, v učitelském úřadu a ve stálé praxi církve, uznává, že existují dva různé stupně služebné účasti na Kristově kněžství: biskupství a kněžství. Jáhenství je určeno k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo. Proto výraz sacerdos“ — kněz — označuje v současném způsobu vyjadřování biskupa a kněze, ale ne jáhna. Nicméně katolická nauka učí, že stupně účasti na kněžství (biskupství a kněžství) a stupeň určený ke sloužení (jáhenství) se udělují všechny tři svátostným úkonem, který se latinsky nazývá ordiantio, jinak svátost kněžství (sacramentum ordinis): Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a sboru apoštolů: bez nich není církev“ (1554).

Dále nelze samozřejmě nezmínit mariánskou úctu (k tomu viz i body katechismu uvedené výše o modlitbách k Marii): „Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů a vítězi nad hříchem a smrtí. Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů: Ve svém mateřství jsi uchovala panenství, ve své smrti (dosl. usnutí — pozn. překl.) jsi neopustila svět, ö Matko Boží; dosáhla jsi pramene života, ty, která jsi počala živého Boha, a osvobodíš svými modlitbami naše duše od smrti.“ (966). „Svým naprostým souhlasem s Otcovou vůlí, se spasitelným dílem jeho Syna a s každým hnutím Ducha svatého je Panna Maria pro církev vzorem víry a lásky. Proto je oslavována jako vynikající a zcela jedinečný člen církve a je předobraz [typus] církve“ (967).

Budou mě blahoslavit všechna pokolení (Lk. 1:48). Úcta církve ke svaté Panně je niterný prvek křesťanského kultu. Marii … církev právem uctívá zvláštní úctou … Už od nejstarších dob je blahoslavená Panna uctívána pod názvem ‘Bohorodička’ a věřící se v modlitbách utíkají pod její ochranu ve všech nebezpečích a potřebách … Tato úcta … je sice zcela jedinečná, ale podstatně se liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému Slovu stejně jako Otci i Duchu svatému, a velmi ji podporuje; nachází svůj výraz v liturgických svátcích, zasvěcených Matce Boží, a v mariánské modlitbě svatého růžence, souhrnu celého evangelia“ (971).

A pak je zde i uctívání obrazů: „Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněnou — proti obrazoborcům — úctu obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou éru obrazů“ (2131). „Křesťanská úcta obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje, a kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována. Čest vzdávaná posvátným obrazům je zbožná úcta, a nikoliv klanění, které přísluší jen Bohu. Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodobení vtěleného Slova. A tak hnutí mysli, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje“ (2132).

Náleží v římskokatolické nauce sláva a uctívání jen Trojjedinému Bohu samotnému? S ohledem na uvedené body papežského katechismu to jednoduše tvrdit nelze.

Konzistentní postoj

Vidíme, že sporné body, které byly před pěti sty lety tak zásadní pro reformátory – a nejen pro první generaci, ale i pro mnohá pokolení vyznávajích protestantů po nich – tak zásadní, se ani po tak dlouhé době nezměnily. Ani dnes Řím neuznává ta tak zásadní sola, tu jedinečnou výhradnost Písma, víry, milosti, Krista a slávy Boží. Dodnes je nepřestává míchat se svou tradicí, rituály, skutky a svatými coby prostředníky. On vlastně ani nemůže jinak, protože by popřel sám sebe, svou domnělou neomylnost, apoštolskou posloupnost a pravost. Před celou pravdou se papeženectví proto nikdy neskloní. Drobečky, části, poloviny pravdy – to v zájmu ekumenické jednoty klidně uzná. Ale celou pravdu? To nemůže.

Jak se k tomu tedy postaví protestanté? Zaujmou konzistentní stanovisko s ohledem na své přesvědčení a své postoje? Ten, kdo je kvůli sblížení v ekumenickém hnutí nakloněn netrvat tak pevně na oněch solas – na tom jedině, pouze – by měl důkladně zvážit, co tím v důsledku sděluje světu. Přes všechen historický vývoj, přes všechny koncily (včetně II. Vatikánského) a přes různá papežská prohlášení se jádro rozkolu mezi Římem a reformací nezměnilo. V postojích vůči oněm sola se stále liší jako den a noc, dnes stejně jako před 500 lety. A tak rozvažujme.

Pro reformátory bylo to, zda ve věcech víry a spasení platí pouze Písmo, pouhou věrou, pouhou milostí, pouze Kristus a pouze Bohu sláva tak zásadní, že všechno ostatní bylo podružné. I vnější jednota. Kvůli ní se oddělili od církve římské. Jejich následovníci stáli ve stejném přesvědčení po staletí, až do nedávné doby. A tak se ptáme – jednali správně? Nebo měli v zájmu jednoty slevit, odsunout tu otázku do pozadí a dát důraz na jednotu? Vzhledem k tomu, že ten rozdíl mezi protestantskou a papežskou doktrínou od té doby nepominul ale zůstal v jádru stejný, odpověď na otázku ohledně správnosti postoje reformátorů dává odpověď na to, jaký postoj máme zaujímat dnes.

Jestli bylo pro reformátory správné se v jejich době oddělit, pak musí být správné i pro nás stát od Říma zcela odděleně. Tvrdí-li kdo něco jiného, je nekonzistentní a usvědčuje sám sebe. A naopak, je-li pro nás dnes špatné stát proti papeženectví a musíme-li usilovat o co největší jednotu s ním, pak totéž měli učinit reformátoři. Jejich oddělení bylo v tom případě hříchem proti Pánu Bohu. A jestli zhřešili svým oddělením reformátoři, pak hřešíme i my, zůstáváme-li ve svých protestantských denominacích. V tom případě jsme podobní těm všem severoizraelským králům, kteří bez výjimky po celou dobu chodili v hříších Jeroboáma, syna Nebatova. Bylo-li oddělení reformátorů hříchem, pak to, že je v jejich oddělenosti protestanté následují (totiž tím, že mají vlastní denominace), nezahladí ani ekumenické snahy. Ty by v tom případě možná byly krokem správným směrem, ale nic to nemění na tom, že budeme stále zůstávat na půli cesty, pořád budeme jednou nohou v hříchu našich předků ve víře, v hříchu oddělení. V tom případě je jen jediný lék, jediný správný krok, a totiž plné sjednocení s Římem, vstup do papežovy církve. Nic menšího nepomůže, nic menšího není dost.

Závěr

Srovnáváme-li situaci reformátorů v 16. století a naši dnes, staví nás to před nutnost zaujmout stanovisko, a to jak ke své historii, tak ke své současnosti. Zhřešili reformátoři tím, že opustili římskokatolickou církev a zpřethrali s ní veškeré duchovní i formální svazky? Pokud ne, pak i my máme povinnost stát mimo Řím a zpřethrat všechny svazky ekumeny, které by nás s ním poutaly, protože propast v přesvědčení ve věcech víry a spasení (tedy rozdílný pohled na sola, pouze, jedině) se od doby reformace nijak nezmenšila. A naopak, činí-li protestantské církve dnes správně v tom, že usilují o sbližování s papežstvím v rámci ekumeny, v důsledku to znamená, že reformátoři učinili ve své době špatně, a my odsuzujeme sami sebe, když kráčíme v jejich stopách, setrvávajíce ve svých vlastních denominacích. Stáli v Boží vůli naši předkové nebo v ní stojí ekumenické protestantské církve dnes? O obou zaráz to platit nemůže.

Stojí před námi tedy rozhodnutí, které předkládal před Izrael Eliáš: „I dokudž kulhati budete na obě straně? Jestližeť jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli jest Bál, jdětež za ním.“ Dokud budeme kulhat na obě strany, zároveň stát za oddělením a zároveň se s papežem sbližovat? Obojí nelze konzistentně zastávat. Můžeme se vydat cestou buď plné jednoty s Římem, nebo plného oddělení. Kterou cestu si křesťané dnes zvolí? Kéž Pán dá, aby odpovědí nebylo jen mlčení, jako tomu bylo po slovech Eliášových, ale aby se pravé Boží děti jasně přihlásily, kde stojí.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.