Někteří čeští křesťané nevnímají s přílišným potěšením, že na českou církev mají velký vliv církve nebo častěji paracírkevní organizace z Ameriky. V mnoha ohledech se jim nelze divit ani jim to příliš zazlívat, neboť většina vlivů ze Spojených států, které k nám v průběhu 20. století a zejména po pádu komunismu přišly, bylo nezdravých, popřípadě vyloženě škodlivých, ať už mluvíme o charismatickém hnutí, moderní „křesťanské“ hudbě, seeker-sensitive nebo manažerskému přístupu k evangelizaci a mnoha dalších věcech.
Na trendy zpoza Atlantiku tedy takoví hledí nedůvěřivě, což je spíše lépe než hůře, či by aspoň bylo, kdyby ta nedůvěra panovala vůči všemu výše zmíněnému (a kdyby se čeští křesťané v minulosti i dnes dívali se stejnou nedůvěrou na vlivy z Německa, díky kterým se u nás zabydlel odpadlý liberalismus, podkopávající a dusící víru v neomylnost Božího Slova). Je sice lépe je hodnotit věci podle jejich skutečného obsahu, zda odpovídají učení Písem či nikoliv, ale vzhledem ke skutečnosti, že z Ameriky toho přišlo tolik velmi jemně řečeno všelijakého, se uvedenému postoji nelze příliš divit.
Tito lidé by místo toho rádi viděli, kdyby česká církev čerpala spíše ze své vlastní tradice, což je rovněž pochopitelné, a jen těžko bychom nacházeli důvody takové přání kritizovat samo o sobě. Z Boží milosti máme dědictví víry velmi vzácné, a to nejen z Husovy doby předreformační, v níž se učinily první krůčky ke znovunalezení pravdy Boží, ale zejména od staré Jednoty bratrské, Jednoty Komenského.
Hlavní rys našeho dědictví
Když toto dědictví víry svých předků zkoumáme, musíme vnímat, že jedním z jeho nejpodstatnějších důrazů je ten na biblickou kázeň, která má z Božího lidu vykořeňovat hřích a světskost. Kázeň vnímali jako uplatňování klíčů Kristových, o kterých čteme v 16. kapitole Matouše, a považovali ji za tak důležitou, že o ní ve svém vyznání víry vyčlenili zvláštní artikul. Podle jejich vlastních slov „ti pak klíčové jsou zvláštní služebnost moci Kristovy a Ducha svěřená Jeho svatým, služebníkům a církvi nebo sborům Páně do skonání světa. (…) Vlastnost klíčů Kristových jest tedy nejprve, otvírat a rozvazovat, to jest, věřící a kající v svědomích jejich v Kristu pokojit, svědčit jim odpuštění hříchů, chovat v jisté naději spasení, a tak jim nebeské království otvírat a posilňovat a zmocňovat je proti všelijakým pokušením. (…) Na druhou stranu vlastnost a moc klíčů Kristových jest, zavírat a svazovat, totiž z poručení Kristova a z moci od něho svěřeného úřadu (jenž jest moc a berla) všechněm nevěřícím, hříšníkům nekajícím atd. svědčit hrozný soud a nesnesitelný hněv Boží, vynášet Jeho ortele, a tak slovem Páně podle míry provinění trestat, odkládat a odlučovat od požívání svátosti, vyhánět ze spolku církve a summou, zavírat jim království nebeské.“
Snahu o uplatňování kázně mez Bratřími zaregistrovali i reformátoři a velice si ji cenili. Například Martin Bucer, reformátor ze Štrasburgu, se o kázni v Jednotě vyjádřil takto: „Při křesťanu máme hledět na zbožnost, nikoli na vybranost řeči. Je to zjevně dílo Boží, že vy, nepříliš učení, máte církev tak pěkně uspořádanou. Ale my, ačkoli se zdáme učenějšími, přece málo prospíváme, poněvadž zanedbáváme kázeň. Proto všemožně uvažujeme, jak ji zavésti. (…) Vy jste toho času jediní na světě, u nichž vedle neporušeného učení kvete čistá, užitečná a blahodárná kázeň. Přečetl jsem konfesi mně poslanou a byl jsem proniknut nemalou radostí, spatřiv u vás tak veliké světlo pravdy a takový pořádek a ryzost. Jistě se projevila vůči nám veliká štědrost Boží, když máte tak čisté učení a takové jeho stoupence, že se bedlivě starají, aby byla kázeň znovu uvedena do církve, takřka ve svá bývalá práva. My se ovšem hodně za sebe stydíme, kdykoli srovnáváme svou církev se stavem vaší církve. (…) Nejlepší způsob je zajisté ten, jaký zachovávají Bratří, zvaní pikarti, kteří téměř jediní na světě zachovali u sebe s čistotou učení i životnost kázně Kristovy. Sama skutečnost nás nutí, abychom jim vzdali tuto chválu a velebili Pána, který v nich takto působí; přes to, že tito Bratří jsou v nevážnosti u některých zpozdilých vzdělanců.“
Bucer ve svém hodnocení nebyl zdaleka sám. Slyšme například hodnocení Filipa Melanchtona: „Tužší zpráva a přísnější kázeň ve vašich sborech jistě mi se dobře líbí; kéž by i v našich církvích něco pořádněji mohla být vedena a držena!“ Podobnou lítost vyjadřoval i Zachariáš Ursinus, autor Heidelbergského katechismu: „Z vaší konfese je nám známé, jak s námi máte jednostejné smýšlení o všech hlavních bodech křesťanského učení, tak i péči a pilnost k vedení na křesťany náležitého života. A v tom zajisté ne bez příčiny vám přejeme toho štěstí a žádáme vás, že svými modlitbami nám budete nápomocni u Pána Boha k dosažení té Jeho milosti, z které bychom mohli dojíti poněkud hojnějšího prospěchu v řádu a ozdobě křesťanské, a tak sami sebe soudíce, abychom nebyli ode Pána souzeni. Nebo, ačkoli naše touha i snažnost směřuje k tomu, aby nějaký lepší řád vždy jednou byl mezi námi spatřován: avšak že jméno církevní kázně (jak jedni nemoudře a svévolně na ni dotírají, jiní ji pak urputně a beze všeho rozdílu zamítají) vešlo tak v ošklivost, že větší část jí se štítí, a usilují, aby z ní sešlo; tak že my sotva mezi sebou dosud držíme jméno a nebo špatný stín té kázně. Proto s hanbou a bolestí nám to přichází, že vidíme, jak se nám vaším zdáním více přivlastňuje, nežli se u nás vskutku nachází.“
Jak tuto kázeň ve staré Jednotě bratrské uplatňovali, sepsali Bratří ve svém Řádu Jednoty bratrské, který obsahuje popis celého praktického fungování jejich církve. Starou češtinu jsme trochu aktualizovali, neboť pro starší slovník, spojený s rozvitými souvětími a odlišným pořádkem slov, je sledování textu pro moderního čtenáře obtížné a rozptylující.
O řádu kázně v Jednotě Bratrské
Jak se v Jednotě děje dohlížení na řád skrze návštěvy, už bylo sděleno [tj. v předchozí kapitole]. Sám rozum pak ukazuje, že nestačí, aby zahradník na štípky, mistr na učedníky nebo hospodář na čeládku dohlížel, ale že zahradník musí oklešťovat, mistr bránit kazům a hospodář dohánět lenivou čeládku k práci. Proto je v církvi také potřeba kázně, aby přestupníci byli upamatováni, ti, kteří se upamatovat nedají, zahanbováni, urputní skutečně trestáni, a nakonec aby pohoršující, zlí, shnilí údové byli odtínáni a odmítáni.
Proto Kristus řekl: „Dobráť jest sůl; mějtež sůl v sobě sami, a pokoj mějte mezi sebou“ (Mk. 9:50). Dále: „Zhřešil-li by bratr tvůj, jdi a potresci ho“ (Mt. 18:15). Dále: „Horší-li tě noha tvá, utni ji a vrz od sebe“ (Mt. 18:8-9); a apoštol vysvědčil, že kázeň je jistým znamením synů Božích, přijatých na milost: „Jestli že pak kázeň snášíte, i Bůh se vám podává jako synům; pakli jste bez kázně, kteréž všickni synové účastni jsou, tedy jste cizoložňata a ne synové“ (Žd. 12:7).
A z těch důvodů se té svaté kázni poddali hned od začátku Jednoty všichni, kteří se k ní přidali, od největších do nejmenších, starší, spolustarší, kněží, jejich pomocníci i všichni posluchači, urození i neurození, nýbrž i vrchnosti samy, kteří věřili, že je to lék proti hříchům (Žalm 119:71), když lidé vědí, že je někdo, kdo by dával pozor na jejich život a obcování, upamatoval je při každém odchýlení a nedopouštěl jim nebezpečně bloudit (2. Kor. 7:8-11). Proto až doposud všichni v Jednotě mají být pod kázní; mají a musejí, od dítěte až do starce, od poddaného až do pána, od učedníka až do biskupa, a to pro zbudování jeho i jiných. Člověkem zajisté jsa, jeden každý padati může (Přísl. 24:16; Jk. 3:2); ale aby v pádu nezůstal, nezmrtvěl a nezahynul, od Krista, toho lékaře duší, je k tomu coby pomoc nařízená kázeň; která když se při lidech moudře koná, prospívá i jiným, jakž praví apoštol: „Ty, kteříž hřeší přede všemi, tresci, aby i jiní bázeň měli“ (1. Tim. 5:20).
Církevní kázně podle Kristova nařízení (Mat. 18, 15 a násl.) jsou tři stupně:
- Soukromé napomenutí nebo tajné pokárání.
- Veřejné zahanbení.
- Úplné vyloučení a vyvržení z církve.
I. O vzájemném napomínání
Kněží Jednoty vyučují své posluchače, aby znali, že od Krista je dáno právo, ba, je vydán zákon, aby jeden každý pečoval o svého bratra, a viděl-li by jej hřešit, aby jej bratrsky (1. Tim 5:1-2) napomenul (Kaz. 17:13; 1. Tes. 5:11; Žd. 3:13). Proto vedou k tomu, aby každý každému, co je potřeba, se říci odvažoval, bratr bratrovi, sestra sestře. A ač i mladší k staršímu, když bude postupovat moudře, má stejné právo, obzvláště však přísluší starším, aby ho využívali vůči mladším; nejen vůči přímo podřízeným, ale i k jiným. Například, když někdo vidí hřešit cizí dítě nebo cizího čeledína, je povinen jej napomenout a pokárat; poslechne-li tak jeden druhého a přijme napomenutí, bývá pokoj; pokud neposlechne, musí to oznámit o tom jeho představenému, a nebo věc předat někomu, na něhož by onen musel brát větší ohled, aby od něho byl upamatován; což se u nás přenechává obzvláště někomu ze soudců a nebo samému správci, nebo někomu jinému z jeho pomocníků.
II. O zahanbování nepovolných
Neprospěje-li ani to, bývá takový se svým hříchem a urputností uveden v známost církvi, totiž správci a všem soudcům, kteří ho povolají, aby s ním pracovali, aby poznal své přestoupení. Pozná-li se a slibuje nápravu, bývá propuštěn s napomenutím a potěšením; jestli setrvává ve vzpouře a svévolnosti, svazuje se mocí klíčů Kristových jeho svědomí a bývá od odloučen od společenství Večere Páně dotud, dokud by, jsa tímto způsobem zahanben před církví, se neupamatoval a nepoddal Božímu řádu.
Tak se děje u méně závažných přestoupeních; u těžkých pohoršujících hříchů se postupuje jinak. To bývá hříšník povolán před správce a soudce, kde se mu jeho hřích předkládá, a činí se mu služba ku pokání; pozná-li závažnost hříchu a je-li nad ním opravdu zarmoucen, bývá potěšen (Sk. 3:17-19) nadějí milosti Boží, ovšem s určitými podmínkami: Předně, aby se po nějakou dobu zkoumal v pokání, prosil vroucně Pána Boha za odpuštění, mrtvil tělo (Kol. 3:5) a skutečně na sobě prokazoval začátky svého polepšení (a takové zkušební období trvá jak kdy, obyčejně do prvního vysluhování Večeře Páně, někdy déle; církev však mezi tím nezanedbává se za takové padlé modlit. A dále, aby potom církev, kterou svým hříchem pohoršil a zarmoutil, zase upokojil, odprosil shromáždění Boží (někdy sám, někdy skrze správce). Někdy však, není-li hřích veřejně známý, odprošení se děje jen před soudci.
To vše je proto, aby prohřešilý měl jednak větší důvod k opravdovému pokání a potom vyvarování se hříchu, jednak aby i jiní měli bázeň a brali si přestoupení svého bližního jako varování sami pro sebe (1. Tim. 5:20).
III. O vylučování nenapravitelných
Jestliže je hřích příliš ohavný a nebo hříšník místo činění pokání pokračuje ve vzpouře, přistupuje se k poslednímu stupni klíčů, který je vyloučení, což poroučí Kristus i sv. Pavel, aby se v církvi používalo (Mat. 18:17; 1. Kor. 5:6). To se pak hříšník vydává v moc Satanu, jsa úplně odloučen od svatého obcování, pokud by setrvával ve vzpouře a nekajícnosti. Když se zjevně vyhlašuje taková exkomunikace, všechen lid říká Amen, jako by zapečeťoval to, co se koná jménem Kristovým, ovšem ne bez slz a vzdychání celého shromáždění. A tím způsobem se mají vyobcovaní vzpurní hříšníci jako za celníky a pohany, jakož poručil Kristus.
Ale nikomu se však neodjímá naděje milosti, jestli že se navrací skrze opravdové pokání od cesty zahynutí na cestu spasení. Proto vidí-li se, že někomu Pán Bůh dává milost ku pokání, takový se potěšuje a po jeho opravdovém pokání je zase veřejně s radostí a plesáním i chválením Pána Boha přijat do církve (2. Kor. 2:6-7), čímž se uplatňuje druhá část klíčů Kristových (otevírání nebe kajícím). Všech těchto stupňů kázně používají služebníci Jednoty také mezi sebou, jak důvěrného bratrského napomínání, tak přísného zahanbování i vylučování z počtu lidu Páně. Tato kázeň ve všech svých stupních bývá uplatňována i z kajících zase snímána ne s nějakým vášnivým nebo pokryteckým, natožpak nadřazeným duchem, ale, jak učí apoštol, v duchu tichosti a lásky Kristovy (Gal. 6:1), s moudrostí a srdečnou vnímavostí (2. Kor. 2:4-7), jménem a mocí Kristovou (1. Kor. 5:4), ke zbudování a ne ke zkáze církve (2. Kor. 10:4-6. a 13:10).
Navázání na tuto tradici
Jestliže chceme dnes čerpat především ze svých vlastních křesťanských tradic, důraz na důsledné uplatňování kázně po vzoru starých Bratří z Jednoty by měla být první věc, na kterou bychom se měli ve svých sborech zaměřit, protože to byla jedna z podstatných věcí, která víru našich předků definovala a v čem i podle svědectví jiných vynikali nad ostatní v Evropě. Kde jinde ostatně začít, než u nejsilnější stránky vlastní tradice?
Jsme si samozřejmě vědomi, že jednotlivé sbory dnes nemusí přebírat způsob nastavený starou Jednotou ve všech výše uvedených detailech. Jednota stála na episkopálním principu, a denominace uplatňující presbyterní (synodní), popř. kongregacionální model správy církve, nejsou povinny opustit způsob, který před Pánem vnímají jako nejbibličtější. Když odkazujeme na kázeň uplatňovanou ve staré Jednotě bratrské, jde nám především o její principy a ducha, v němž tak činili.
Především jde o pamatování na závažnost hříchu a potřebu se ho vystříhat a potlačovat, aby v lidu Božím nerozbujel a nezničil ho. Hřích nás snadno obkličuje (Žd 12:1) a „v mnohém zajisté klesáme všickni“ (Jk. 3:2). „Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není“ (1. Jn. 1:8). Nejsme vůči němu nikdo imunní, a proto se potřebujeme vzájemně napomínat „vespolek po všecky dny, dokavadž se dnes jmenuje, aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hřícha“ (Žd. 3:13). Proto je třeba ve sborech praktikovat kázeň, aby byl hřích včas vykořeňován a nenarostl do neřešitelných, zhoubu přinášejících rozměrů.
Další opomíjený aspekt biblické kázně, na který ovšem Bratří dbali, je princip, že veřejné hříchy – totiž ty, o kterých každý ví – se mají řešit veřejně; ne snad nutně ve všech fázích kázeňského řešení, ale dříve či později je jejich veřejné adresování nezbytné. V některých případech, podle závažnosti hříchu a vlivu osoby, která do něj upadla, je veřejné řešení natolik nezbytné, že se ani nemá čekat na soukromé napomenutí, kterým se má jinak obecně začít. Tak Pavel řešil věc muže z Korintského sboru, který žil s manželkou svého otce, ihned, a dokonce i na dálku (2. Kor. 5), aniž by s ním předtím hovořil. Podobně hned coby první krok veřejně pokáral apoštola Petra, když se ten nechal ovlivnit judaizátory, aby se stranil pohanů (Gal. 2:14).
A naposledy zdůrazněme, jak pozitivně v Jednotě biblickou kázeň vnímali. Ne jako nutné zlo, ale jako pomoc a dílo Boží milosti. Dobře rozuměli tomu, že „když býváme souzeni, ode Pána býváme poučováni, abychom s světem nebyli odsouzeni“ (1. Kor. 11:32). Kázeň má vést k duchovnímu prospěchu a navracení našich nohou na stezky pokoje, a to jak těch, kteří jsou jí podrobeni přímo, tak těch, kteří to vidí u druhých a jsou tím napomínáni, aby si o to větší pozor dávali sami na sebe. Kolik lidí v církvi dnes však nedokáže snést nejen dání do kázně, ale i jakékoliv napomenutí, natožpak, aby to vnímali jako projev bratrské lásky a péče o jejich dobrý duchovní prospěch?
Závěr
Je smutnou skutečností, že české sbory a církve, místo toho, aby šly ve stopách svých předků, kteří věrně následovali Pána a dbali na Jeho řád a kázeň – vždyť On je Bohem řádu – se vydaly spíše cestou těch, na nimiž si stýskal Zachariáš Ursinus, totiž lidí, kteří „nemoudře a svévolně na ni dotírají,“ případně ji dokonce „urputně a beze všeho rozdílu zamítají.“ Každý čtenář může pohledět na své církevní okolí, kolik lidí v něm bylo v posledních dejme tomu 5 letech dáno kvůli nějakému hříchu do kázně. Moc jich asi nebude, jestli vůbec někdo. A těžko to ukazuje, že jsou české sbory natolik svaté, že se v nich nevyskytují problémy kázně hodné. Stačí se jen zamyslet – jestlipak je dejme tomu rozvodů dnes mezi vyznávajícími křesťany více nebo méně než před dvaceti, třiceti lety? A takových věcí, které by ještě ne tak dávno byly většinou křesťanů považovány za nemyslitelné, se dnes rozbujelo a toleruje stále více.
Jestliže se kdo chce vrátit k stavění na své historii a ne na cizích tradicích, zde je výchozí bod, ke kterému by se měl vrátit (byť podotkněme, že úplně nejlépe je vedle navrácení se k praktikování kázně našich předků zároveň nepomíjet to dobré a biblické z jiných proudů, ať už pochází ze kterékoliv země, podobně jako apoštol vyzýval Korintské, že všecky věci jsou jejich, „buďto Pavel, buďto Apollo, buďto Petr, buďto svět, buďto život, buďto smrt, buďto přítomné věci, buďto budoucí, všecko jest vaše, vy pak Kristovi, a Kristus Boží“ (1. Kor. 3:21-22) – čímž mínil že vše mohou využít ke svému duchovnímu prospěchu a nemusí se jednotlivě vázat na toho či onoho).
To, o jak důležitou věc se jedná, ukazuje samotná česká historie, jak to vnímal i poslední biskup Jednoty Jan Amos Komenský, který viděl opuštění biblické kázně jako jeden z důvodů, proč Pán dopustil Bílou horu a vše, co přišlo po ní. Proto ve svém Kšaftu píše: „Nebo vás nyní opustila vroucí láska k Pánu Bohu a jeho poctě, nenávist ke světu a jeho marnostem, a všech mých dítek společná prostota a upřímnost k sobě; naproti tomu se pak vloudilo mezi všecky téměř napořád nedověra, podhlídání, různíce a sváry, hledání svých věcí, z toho hrdost proti sobě vespolek a různolézení. A to jakož jste doma ještě začali, tak ani v exilu jste nepřestali, nýbrž ve svém rozptýlení jste tím více se myslí rozptýlili. (…) Někteří jste se pak ze jha kázně vypřáhli, osazujíc se na těch místech, kdež by vám činiti volno bylo, což by se vidělo.“
Proto v něm na závěr tuto kázeň české církvi odkázal: „Za třetí, poroučímť obzvláště tak zvláštní milost k církevním řádům a láskyplné té kázni (kteráž mezi dítkami božími být má a musí), aby se napotom u vás Kristu nejen jako proroku kazatelny, nejen jako knězi a biskupu oltáře, ale jako králi trůnu a berly ke konání soudu nad neposlušnými přálo. Tu co mně z milosti své udělil Pán, nekryla jsem se s tím, je to dáno na světlo; užij, vlasti milá, ke svému dobrému i toho, buď jakž u mne bylo, aneb jak nejvzdělavatelněji může být vyhledáno z Písem svatých a příkladem prvotní apoštolské církve, neboť na staré základy stavěti, kdykoli se obnovuje chrám Boží, je nejbezpečnější (1. Ezdr. 3, 3)!“ Po více než 350 letech je snad již čas pro české křesťany na tento odkaz začít pečlivěji dbát.
Přidej