Google

Duch Františkův, duch Antikristův

Datum:20 ledna, 2015
Komentáře
Přidej

Oni ze světa jsou, a protož o světu mluví, a svět jich poslouchá. (1. Jn. 4:5)

Apoštol Jan je mezi dnešními křesťany znám ponejvíce jako apoštol lásky, a to ne neopodstatněně, neboť o podivuhodné a v plnosti nevystižitelné lásce Boží, projevené k nám, hříšným lidem, v Pánu Ježíši, mnoho píše. Nicméně to není to jediné, co v jeho epištolách, tak vzácných, obsažných a duchovně bohatých, nalezneme. Jedním z důležitých témat listu onoho milovaného učedníka Páně je rozdíl mezi dobrými a zlými. Jsou zde spravedliví (ospravedlnění skrze víru) a hříšníci (ti, kteří nikdy nečinili pravé pokání), děti Boží a děti ďáblovy, ti, jenž žijí ve světle, a ti, jenž si libují v temnosti; je zde také Pán Ježíš Kristus a antikrist (antikristové – nikde jinde, než v epištolách Janových se přímo toto slovo nevyskytuje, i když jiná místa Písma o Antikristu samozřejmě také hovoří, byť pod jinými tituly, jako např. člověk hřícha a podobně).

Co se týče rozlišení mezi těmito antagonistickými stranami, apoštol nenechává křesťany bez jasných vodítek. To samé platí i pro identifikaci oněch různých antikristů, kteří byli aktivní již v 1. století. Ve 4. kapitole tak Jan píše, podle čeho (mimo jiné) znát ducha antikristova. „Oni ze světa jsou, a protož o světu mluví, a svět jich poslouchá.“ (1. Jn. 4:5) „Oni“ jsou falešní proroci a učitelé, ve kterých působí duch antikristův, který působí ve světě a kterého se mají křesťané varovat. Tito lidé jsou zaměřeni na věci zemské, nepozdvihují svou mysl ke svrchním věcem, zabývají se na prvním místě záležitostmi, které zaměstnávají světské mysle nejvíce, a hovoří podle moudrosti tohoto věku. Tím samozřejmě imponují svrablavým uším neznovuzrozených, a proto mezi nimi získávají popularitu a vážnost. Pán Ježíš učedníkům řekl: „Byste byli z světa, svět, což jest jeho, miloval by,“ (Jan 15:19) a tito ze světa skutečně jsou, a proto je svět obdivuje a miluje. A tak tomu bylo se všemi falešnými proroky všech dob. „Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak jsou činívali falešným prorokům otcové jejich.“ (Lk. 6:26) Ti, v nichž působí duch antikristův, nestojí proti světu, a svět nestojí proti nim, ale právě naopak, mají k sobě přirozeně blízko.

Takovým falešníkem je i papež František. Onen duch, který popisuje apoštol Jan, je v něm z jeho postojů i činů, jakož i z reakcí sekulárních kruhů na něj, velmi patrný, jak může vidět každý věřící, nezaslepil-li mu ekumenismus zcela mysl a zrak. A tento článek se zaměří na některé aspekty Františkova veřejného působení v jeho pontifikátu, které demonstrují výše uvedené.

Evangelium pravé a evangelium sociální

To, že současný papež je u široké veřejnosti velmi populární, nelze popřít. Chvála se naň hrne ze všech možných stran. Lze se kupříkladu setkat s dobře míněnými karikaturami Františka jako „superpapeže“, přirovnávaného tak k Supermanovi (i když zrovna proti tomuto přirovnání se papež ohradil). A obecně je papež i mnohými bezbožníky vyzdvihován jako morální autorita.

Už jen to by mělo pravé věřící vést k ostražitosti, neboť, jak již bylo uvedeno výše, tak popisoval náš Spasitel falešné proroky a vztah světu k nim. Tito vlci v rouše beránčích jsou se světem zajedno, a svět je zajedno s nimi; nejdou proti sobě, jelikož jsou v jádru na stejné straně. A to nutně znamená, že tito lidé, jakkoli zbožně se mohou tvářit, nejsou na straně Hospodinově, neboť „přízeň světa jest nepřítelkyně Boží.“ (Jk. 4:4) Jelikož svět, ležící ve zlém, stojí v opozici vůči Božím věcem, nechce se poddat svému Stvořiteli a pohrdá evangeliem, logicky z toho můžeme dovodit, že ti, kteří jsou u světa v přízni, mu nepřináší evangelium Kristovo, nevolají ho k pravému pokání a poddání se Hospodinu a nepředkládají mu onu celou radu Boží. Kdyby tak činili, museli by u světa svou věrnosti vzbudit velikou nelibost, protože by mu předkládali něco, co by šlo přesně proti hříšné a zkažené lidské přirozenosti, která panuje ve světských lidech – ledaže by nastalo v historii zcela bezprecedentní všeobecné obrácení se k Pánu Ježíši.

Žádnou takovou (významnou) opozici z řad neznovuzrozených však současný papež nemá. Jeho sociální evangelium, které neobrací mysle ke království nebeskému a jeho spravedlnosti a které nepředkládá lidem palčivou realitu věčnosti, nemá důvod budit odpor; k věcem tohoto světa směřují hříšníci přirozeně. Podpora míru ve světě, boj proti chudobě, volání po novém ekonomickém řádu, varování před globálním oteplováním – to jsou všechno témata tohoto světa, a papež jim nejen horlivě přizvukuje, ale staví se do čela při jejich prosazování. Některé z těch cílů (konkrétně první dva) jsou samy o sobě dobré – jako křesťané si samozřejmě nepřejeme války ve světě nebo bídu hladovějících v rozvojových zemích. Problém s Františkem spočívá v cestě, kterou si k řešení těch problémů volí, která je ve své podstatě politická.

Boží cesta je jiná – je to vyhlašování evangelia Kristova. Ne, že by nebylo co činit i prakticky, ale bez proměňující moci Ducha Svatého žádného pravého řešení nelze dosáhnout. Problém musíme zasáhnout u kořeně, to jest u hřícha, který je prvotní příčinou veškeré bídy na tomto světě. Důsledky se řešit mohou a mají, ale vždy s ohledem na to nejdůležitější. To měl na i mysli i William Booth, zakladatel Armády spásy (dnes již smutně zkompromisované), který se sice ve velké mře zaměřoval na sociální práci, ale vždy pamatoval, že to nejpotřebnější, co lidé potřebují, je vykoupení v Pánu Ježíši Kristu. Praví věřící také pamatují, že ač mohou učinit mnoho dobrého, svět který ve zlém leží a který hyne, uzdravit nemohou. Nemohou zde vytvořit ráj na zemi. Dokud Pán Ježíš podruhé nepřijde, bude zde na zemi panovat hřích, a proto zde bude panovat i bída, nepokoj, války a všemožné zlo. Pravý pokoj mezi národy, jakkoliv žádostivý, zde na zemi nebude; Pán Bůh sám jej lidstvu odňal, a bude tomu tak až do konce (Zj. 6:4). Tyto věci musíme mít na paměti, čelíme-li sociálním problémům naší doby; nezdá se však, že by se Františkovy činy jakkoliv vyplývaly z pravého duchovního vhledu do situace dnešního světa. (Jak by jej ostatně člověk, který se nechce poddat spravedlnosti Boží, usilujíc vystavit spravedlnost svou, mohl mít?) Už jen obdiv a potlesk světských lidí tomuto muži ukazuje, že má papež stejně zemskou mysl jako oni.

Při tom všem nelze nepodotknout, že ač se papež tváří – a ač je prezentován – jako veliký reformátor, který skoro vše v římské církvi staví na hlavu, není nic z toho, protože nestojí za ničím, co bychom v nemohli nalézt v oficiálním papeženeckém učení, včetně jeho pozic k sociálním záležitostem – jeho proklamace jsou v římskokatolickém sociálním učení pevně založeny (zdroj v angličtině). A když se toho již dotýkáme, dodejme to nejpodstatnější: tento papež stále stojí za učením Říma o spáse, a konkrétně tím, že mimo církev není spásy, že člověk, aby přišel k Pánu Bohu, potřebuje církev jako svého prostředníka, jak asi před půl rokem zdůraznil, že je nebezpečným pokušením věřit, že „člověk může mít osobní, přímý vztah s Ježíšem Kristem bez obecenství a prostřednictví církve.“ (Zdůraznění přidáno, zdroj v angličtině zde). Ano, ne solus Christus, jedině Kristus, ale Kristus skrze církev, to jest, církev římskou. František tak stojí za tím samým, za čím stáli desítky a stovky papežů před ním. (Více k papežově „reformnímu úsilí“ v angličtině zde.)

Falešná útěcha nevěřícím

Thomas Brooks, když se ve své knize Precious Remedies Against Satan’s Devices (Vzácné léky proti satanovým úkladům) zabývá charakteristickými znaky falešných učitelů, na prvním místě zmiňuje, že falešní učitelé se snaží zalíbit lidem. To zcela souzní s tím, co jsme četli u Jana, že takoví o světu mluví, a svět jich poslouchá – protože říkají, co se se světu líbí. A takovým mužem je i František; i za ne zas tak dlouhou dobu, co je v úřadě, přišel již s několika kroky či výroky, kterými – ač někdy trochu nejednoznačně – projevil neočekávanou vstřícnost vůči lidem či skupinám, u kterých by to někdo neočekával.

První skupinou, které se tak snažil papež jistým způsobem vlichotit, jsou ateisté. V homilii z května v roku 2013 řekl: „Hospodin vykoupil všechny z nás, všechny z nás krví Kristovou, všechny z nás; ne jen katolíky, každého. ‘Otče, i ateisty?’ I ateisty. Každého. A tato krev nás činí dětmi Božími první kategorie. Jsme stvořeni dětmi v obrazu Božím a krev Kristova vykoupila každého z nás. A všichni máme povinnost činit dobro. A toto přikázání činit dobro, myslím, je krásnou cestou k míru. (…) Musíme si jít navzájem naproti v činění dobra. ‘Ale já nevěřím, Otče, jsem ateista.’ Ale čiň dobro, a oba se tam potkáme“ (zdroj). Velice podobně hovořil i v dopise adresovaném italskému novináři Eugenio Scalfarimu, s nímž vedl dialog: „Věřím, že… co vás zajímá, je pochopit vztah církve k těm, kdo nesdílí její víru v Ježíše. Především se ptáte, jestli Bůh křesťanů odpouští těm, kteří nevěří a kteří víru nehledají. Vzhledem k premise, a ta je fundamentální, že milost Boží je neomezená k těm, kteří se k němu obrací s upřímným a zkroušeným srdcem, pro něvěřícího spočívá otázka v poslušenství jeho svědomí“ (zdroj).

Tato slova hovoří sama za sebe. Někteří katolíci, včetně nejvyšších představitelů, se je pokoušeli „uvést na pravou“ míru, že papež nechtěl říci, že ateisté budou spaseni tak, jak jsou, jen na základě činění dobrých skutků, a že i když jsou ateisté vykoupení krví Kristovou, neznamená to, že budou spaseni. (Nelze nepodotknout, že ten, kdo si toto myslí, má o oné drahocenné a neporušitelné krvi Beránkově dost nízké mínění.) Budiž. I když v tom dáme Františkovi výhodu pochybnosti [the benefit of the doubt] a budeme předpokládat, že ve skutečnosti nemyslel tak, jak se na první pohled zdá, musíme si položit otázku: proč to tedy později nevysvětlil lépe? Světová média se těchto výroků chytla a interpretovala je jako papežovo uznání, že ateisté nemusí uvěřit, aby se dostali do nebe. Papež o tom musel vědět. Proč to tedy nevyvrátil? Proč v reakci na to jasně a veřejně neprohlásil, že to je zásadní dezinterpretace jeho slov, a nepotvrdil, že bez víry nemožné jest líbiti se Bohu?

To je závažná otázka. Nemůžeme než k dospět k závěru, že ať už si František o spáse ateistů osobně myslí cokoliv, chtěl, aby veřejnost jeho názor vnímala tak, jak prezentovaly i česká média, totiž že i nevěřící mohou do nebe, pokud činí dobré skutky, nebo s tím byl aspoň srozuměn. Ano, papež ve skutečnosti stojí za vším učením své církve. Ale ve své jezuitské vychytralosti se to tam, kde se mu to hodí, snaží zakrýt, aby získal popularitu. Což toto vše není jasný doklad, že se František snaží všemi způsoby naklonit si svět, který zůstává ve vzpouře vůči svatému Bohu a nechce se v pokání pokořit pod Jeho mocnou ruku Boží? Což to není doklad toho, jak se mu snaží vlísat do přízně falešným evangeliem, uzpůsobeným pro mysle dnešního člověka, které však není vůbec evangeliem, protože stojí ne na pouhé milosti Boží skrze víru, ale na skutcích? Přemýšlej, ó křesťane, a posuzuj sám.

Papež pro svrablavé uši

Nepatřičnou vstřícnost vůči světu František demonstruje i jinak, zejména podporou – ať už přímou nebo nepřímou – různých moderních postojů, názorů a trendů, které převládají v západní společnosti, jenž Pána Boha zavrhla a vydala se ve všelikou bezbožnost. Pontif tak podpořil teorii velkého třesku a evoluce, byť naroubované na Boží stvořitelskou moc. Na druhou stranu musíme přiznat, že není prvním papežem, který to učinil, a že totéž učinili i mnozí (podle jména) protestanté.

Podobně „svatý Otec“ pošimral uši všech aktivistů, kteří lobují za všeobecné společenské přijetí sodomie, když se vyjádřil na adresu „hledajích“ homosexuálů, byť tak učinil ve svém stylu, to jest poněkud mlhavě, dávaje prostor aspoň jistým spekulacím, jaký jeho postoj vůči sodomii jako takové vlastně je. V letadle na cestě z Brazílie do Říma v červenci 2013 odpovídal na otázku ohledně sodomitské lobby ve Vatikánu, a řekl, že „když je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, tak kdo jsem já, abych ho soudil?“ Je pravda, že poté dodal, že homosexuální praktiky považuje římská církev stále za hříšné, ale samotnou orientaci nikoliv (zdroj). Přesto se toho média chytla jako dokladu papežova přívětivého přístupu k sodomitům a možné předzvěsti změny pozice římské církve, a papež to nijak nevyvrátil.

Jaké hledání má však papež na mysli? Ano, chce-li jaký homosexuál v pokání přijít ke Kristu, dozajista může – zřídlo krve Beránkovy je otevřené i pro něj. Ale jako každý člověk musí i homosexuál přijít ke Kristu podle Božích podmínek, tou Boží cestou, a nikoliv, jak by si přál on sám. A tak „je-li kdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli,“ neměl by být na tuto cestu nasměrovaný? Nemělo by mu být poukázáno na nutnost pokání? (Ostatně to, zda bude takový činit pokání, demonstruje, zda má skutečně dobrou vůli či nikoliv; ten, kdo „hledá Boha“ a zároveň chce zůstat pořád stejný, žádnou dobrou vůli nemá.) O ničem takovém však od papeže ani zmínka, protože to lidé neradi slyší, a v souvislosti se sodomií zvlášť.

Papež chce také vycházet vstříc rozvedeným lidem (a těm, kteří znovu vstoupili do manželství), a usiluje o to, aby jim bylo dovoleno přicházet k přijímání (zdroj). Je pravda, že rozvedeným zrovna toto může být vlastně jedno, protože eucharistie jim nijak nepomůže, a tak nic neztrácí tím, že k ní nemají přístup. Nicméně o mnohém to hovoří. Zde nechceme ani v nejmenším podporovat blud Říma, že manželství je svátost. Bible dokonce v některých případech rozvod a nové manželství umožňuje – a to v případě smilstva pro podvedeného manžela (manželku), a pro věřícího, když ho opustí nevěřící (což se ovšem vztahuje na ty, kteří uvěřili až v manželství, a ne na ty věřící, kteří si v neposlušnosti Písmu vzali nevěřícího již jako věřící). Nicméně takových případů je dnes přeci jen menšina. Více je dozajista těch, kteří ignorovali slova Páně, že v nenávisti má propuštění (tzn. rozvod) a že se jedná o smilstvo. Takoví lidé žijí v hříchu. Ano, mohou z něj činit pokání, a i když se následky již často nedají napravit, má se k takovým přistupovat jako k bratřím. Ale hovoří papež o těchto případech? Nebo nijak nerozlišuje ty, jenž činili z rozvodu pravé pokání, a ty, jenž tak učinit odmítají? Spíše vskutku to druhé. Dnešní člověk nevidí v rozvodu nic tak špatného, a nechce, aby se mu připomínalo, že v tom hřeší. A tak to nečiní ani František. Jsou toto způsoby pravých Božích služebníků, nebo spíše těch falešných učitelů, o kterých Písmo tolik hovoří? Opět křesťane, přemýšlej a rozsuzuj sám.

Závěr

Praví věřící v historii vždy v papežství rozeznávali systém Antikristův, a papeže jako Antikrista. A dokonce i ti, kteří byli přesvědčeni, že ten Antikrist musí teprve ještě přijít, silně vnímali, že papežové jsou minimálně jeho předchůdci. Ne takovou mysl však mají evangelikální křesťané dnes. Buď to zkrátka vidí jinak, nebo by se i na postoj svých předků ve víře dívali svrchu, nebo by mu dokonce přímo odporovali. Písmo však jasně zjevuje charakteristické znaky Antikrista a jeho ducha – ducha všech jiných možných antikristů, kteří se objevili, viz 1. Jan 2:18. Jedním z oněch znaků je provázanost se světem – orientace na stejné hodnoty, stejné směřování, dobrý vztah mezi nimi, a nemůže tomu být jinak, neboť mají stejnou přirozenost.

To projevuje i František. Přesto, jak zjevné to je, dostává se mu i od evangelikálních křesťanů vší chvály, úcty a uznání. To je nanejvýš znepokojivé. Účelem toho článku není ani tak pohanět papeže; co on činí, pravým křesťanům v jistém smyslu může být jedno, když následují svého Pána v nebesích. Neponesou za něho zodpovědnost a on nevládne jejich svědomí, aby je mohl odvrátit od jejich dobrého Pastýře. Nicméně vzhledem k papežově současné popularitě je nutné bít na poplach, aby se křesťané probudili. Ó, kéž by Pán dal, aby se nenechali zcela zaslepit, ale mohli prohlédnout a uvidět pravý Františkův charakter. Jestliže se Boží lid nechá podvést a obelstít někým takovým, kdo je koneckonců velmi zjevně falešný učitel, pak se musíme obávat, že se nechá podvést čímkoliv a kýmkoliv, a to je smutná vizitka.

Falešní učitelé vždy uvádějí sekty zatracení, a následování jich vede k duchovnímu ztroskotání, ne-li přímo zahynutí. Se srdcem pro ovečky Páně, které dnes tápou ve všem možném zmatku, proto píšeme tyto řádky, aby se probudily a vymanily z vlivu těch, kteří obluzují slovy sice hezky znějícími, ale postrádajícími pravé světlo evangelia, a nebyli obráceni po hltavých vlcích, kteří nebudou odpouštět stádu. Kéž by to v srdcích způsobil sám Kníže pastýřů skrze svého svatého Ducha. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.