Google

Přijímající Pán Bůh

Datum:Říjen 12, 2013
Komentáře
Přidej

Často dnes můžeme v křesťanských kruzích slýchat větu: „Pán Bůh nás přijímá takové, jací jsme.“ (Nebo ještě spíše jen ‘Bůh nás přijímá takové, jací jsme.“) Bývá opakována na různých evangelizacích, aby se zdůraznilo, že k Pánu Ježíši může přijít každý, kdo jen chce a nebude odmítnut, ale nejen tehdy. Zvlášť v duchovním slovníku mladých lidí tato poučka zaujala pevné místo, a u některých jsou na místě obavy, zda nepředstavuje jejich teologii v kostce.

Je pravda, že něco na tomto výroku je a nemůžeme jej odmítnout apriori jako nepravdivý. Na druhou stranu, jak tomu někdy u frází bývá, nelze mu také bez výhrad přisvědčit. Největší problém spočívá v tom, že toto tvrzení není dostatečně rozvedeno. V jistém smyslu – či lépe řečeno v jistém kontextu – je to biblická pravda, a v jistém smyslu je to naopak zavádějící, nebiblická a duchovně škodlivá fráze. Je tedy namístě se hlouběji na předloženou otázku zaměřit a dobrat se důslednějších biblických definic a vymezení.

Přijetí ztraceného hříšníka

Na prvním místě je třeba si ujasnit, co přesně se myslí tím „jací jsme“. Pokud to vymezíme biblicky, není zde problém. „Všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží.“ (Řím 3:23) Pokud tomu rozumíme tak, že jsme naprosto ztracení a zatracení hříšníci, mrtví ve vinách a hříších, absolutně neschopní se svým stavem cokoliv udělat a jakkoliv se sami přiblížit svatému Hospodinu, a že Pán Bůh přijímá každého hříšníka, který k Němu přichází s takovým sebe pochopením a sebe vnímáním skrze dokonalého Prostředníka Pána Ježíše Krista, pak je to plně pravda. Pán Ježíš sám zaslibuje: „Toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven.“ (Jan 6:37) Nedává zde žádné podmínky charakteru, že přijme toho, kdo se předtím aspoň trochu polepšil, že přijme toho, kdo byl jenom průměrným hříšníkem či cokoliv jiného. Písmo proto vyzývá i ty nejbídnější: „Ej, všickni žízniví, poďte k vodám, i vy, kteříž nemáte žádných peněz.“ (Iz 55:1)

Kdokoliv je zasažen v srdci Duchem svatým kvůli svému hříchu, může přijít k Pánu Ježíši a volat k Hospodinu v Jeho jménu, a nebude vyvržen, byť by byl jeho hřích sebevětší. Pán Bůh odpustil i takovému zločinci, jako byl král Manases, když se upřímně pokořil a vyznal své hříchy (2. Par. 33:1-13). Puritán Thomas Brooks napsal, že nemáme zoufat na Boží milosrdenství, neboť jej obdrželi i ti největší hříšníci a tedy jej můžeme obdržet i my; jako příklad dával právě tohoto bezbožného krále. Stejně tak apoštol Petr, když na kolenou vyznal před Kristem: „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný,“ (Lk. 5:8) nebyl vyhnán, ale byl Pánem Ježíšem milostivě přijat. Považoval se za naprosto nehodného být v přítomnosti Pána Ježíše, a přesto byl takto – sám v sobě skutečně nehodný – přijat.

Thomas Brooks ostatně píše, že nikdo nepřijal a nechopil se Krista a tak skrze Něj neobdržel milost a odpuštění, než nehodné duše, a že kdybychom mohli k Pánu Ježíši přijít, až toho budeme aspoň trochu hodni, nikdy bychom k Němu přijít nemohli. I kdyby zde byla byť sebemenší podmínka a povinnost nějakého vnitřního sebezlepšení, než bychom mohli k Pánu Ježíši přijít, my lidé, kteří jsme byli duchovně mrtví, bychom ji nemohli naplnit, a nikdo, ani ten nejlepší z nás by nebyl spasen. Spasení není ze skutků, nezakládá se ani v nejmenším na tom, co bychom činili, ale z milosti skrze víru. „Nebo milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe: darť jest to Boží, ne z skutků, aby se někdo nechlubil.“ (Ef. 2:8-9)

Podstata přijetí

V tomto smyslu Pán Bůh přijímá každého, kdo k Němu přijde skrze Pána Ježíše Krista, i kdyby byl sebehorší. Nevěřící lidé se někdy ptají, jestli by mohl být spasen i Hitler, a odpověď zní jednoznačně ano; kdyby činil pokání ze všech svých hrozných činů, přišel se zlomeným srdcem pod kříž a volal by v zoufalství nad sebou a svým hrozným hříchem k Hospodinu o smilování, věře v oběť Pána Ježíše Krista na kříži a plně se spoléhaje na Jeho zásluhy a prostřednictví, bylo by mu odpuštěno a byl by spasen. (Naopak jakýkoliv v lidských očích morální člověk, který by třeba celý život strávil prací pro charitu, když toto neučiní, skončí v pekle. Mnozí lidé se tuto pravdu Písma nemohou překousnout a pro ni odmítají křesťanství a evangelium jako takové; to je ovšem součást pohoršení kříže a evangelia, které nemůžeme odstranit, aniž bychom podkopali jejich základ.)

Výše popsané přijetí nám nicméně ještě nedává plný obrázek o celé problematice. To, že Pán Bůh takto přijímá hříšníka, není pro většinu křesťanů problém pochopit a přijmout. V důsledku nedostatečné duchovní výuky však zejména mladí lidé často plně nechápou, proč Pán Bůh takto hříšníky přijímá. Mnoho lidí by řeklo, protože jim jsou díky oběti Pána Ježíše odpuštěny hříchy. To je pravda, ale není to vyčerpávající odpověď. Je tomu tak pro naprostou dokonalost Pána Ježíše Krista.

Je hrozně důležité a naprosto nezbytné, že za nás – místo nás – Pán Ježíš umíral na kříži, ale to je jenom polovina plné pravdy. Pán Ježíš místo nás totiž nejen umíral, On místo nás i žil. Nejenom, že nám jsou skrze něj odpuštěny hříchy, ale je nám i přičtena Jeho spravedlnost: „Toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v Něm.“ (2. Kor. 5:21) Písmo tak zde učí doktrínu teology nazývanou dvojí imputace (přičtení), která vyjadřuje, že v Božích očích si Pán Ježíš vyměnil místo s námi, Jeho ovečkami.

Dvojí imputace

Imputace znamená něco jako přisouzení někomu nějaké vlastnosti, často v právním smyslu. Může, ale nemusí se shodovat s objektivní realitou. Když soud nad někým vyhlásí osvobozující rozsudek, je dotyčný de iure nevinný, ať už je ve skutečnosti pachatelem nebo ne, a stejně to funguje naopak.

Tak to je i s biblickou imputací, jak o ní hovoří list Římanům v kapitolách 4-5. Ačkoliv byl Pán Ježíš objektivně zcela nevinný, plně bez hříchu a naprosto dokonalý, byl Mu v Božích očích přičten náš hřích a podle toho s Kristem také Hospodin jednal – vylil na Něj svůj spravedlivý soud a hněv nad hříchem a nad hříšníky, takže Kristus za tento přičtený hřích zemřel na kříži. To je podstata imputace hříchu. Všechno, co jsme spáchali my, bylo právně přičteno Pánu Ježíši, a bylo s Ním jednáno, jako by to všechno spáchal On, ač byl sám o sobě plně nevinný.

Stejně tak tomu je i v případě spravedlnosti. Pán Ježíš žil dokonalý život, bez sebemenší poskvrny, bez sebemenší chyby, zcela bez hříchu, plně v souladu s Boží vůlí. Naplnil veškerý zákon (Mt. 5:17). Za naplnění Zákona Písmo zaslibuje jako odměnu život (Lev. 18:4, Řím. 10:5, Gal. 3:12 apod. ). Pán Ježíš si tak jako člověk objektivně zasloužil dostat se do nebe a být plně přijatý Hospodinem (termínem ‘jako člověk’ je zde míněna Jeho lidská stránka, nepopírajíc, že byl zároveň plně Bohem). My lidé, zrození z Adama, jsme kvůli jeho hříchu (který nám je mimochodem také přičten, Řím. 5:12) naprosto neschopní Boží požadavky naplnit a zasloužit si tak život. Proto apoštol Pavel tak často píše, že ze skutků zákona nemůže a nebude nikdo ospravedlněn – pro přirozeně zrozeného člověka, který je automaticky hříšníkem (Ž. 51:7), je to naprosto nemožné. Jediný, kdo kdy naplnil Boží zákon a zasloužil si tak podle zaslíbení Zákona věčný život, byl Duchem počatý, z panny zrozený, Pán Ježíš Kristus, který neměl podíl na Adamově pádu (byvše ostatně sám druhým Adamem) a tak mohl Boží požadavek spravedlnosti naplnit.

Tuto spravedlnost Kristovu Hospodin přičítá těm, kteří věří ve jméno Pána Ježíše Krista. Tak jsme učiněni „spravedlností Boží v Něm.“ Sami v sobě jsme objektivně vzato naprostými hříšníky a naše hříchy jsou doslova nespočetné. Nicméně tomu, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, Pán Bůh přičítá Jeho spravedlnost, což znamená, že ač je objektivně hříšníkem, Hospodin na něj nahlíží, jako by žil život stejně jako Pán Ježíš, tedy dokonale a bezhříšně, a z toho titulu jej přijímá za syna a dává mu nebeské dědictví.

Plné přijetí jen v Kristu

Fráze, že nás Pán Bůh přijímá takové, jací jsme, vede bez takového důkladného vysvětlení a zakotvení v solidní biblické doktríně k zavádějícím představám o Pánu Bohu. Mladí lidé tak třebas nevědomky získávají představu, že Pán Bůh je nakonec vůči hříchu vcelku shovívavý a nebere ho až tak vážně, nebo že teď, když už za nás Pán Ježíš umřel, se jaksi snížily Jeho standardy a On už není tak přísný, takže nás klidně přijímá takové, jací jsme. Je pravda, že Hospodin „zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme,“ (Ž 103:14) a že se svými dětmi jedná milostivě a přívětivě. Není to ovšem jen tak, pro obecnou náklonnost vůči člověku, že nás tvrdě nestíhá pro naše nepravosti a přijímá v odpuštění za syny. Boží přijetí a vše, co s ním souvisí, se vztahuje k Pánu Ježíši Kristu a Jeho dílu.

Můžeme žít, neboť On zemřel. Jsme přijati za syny, neboť On byl na kříži Otcem opuštěn. Jsme ospravedlněni, neboť On byl odsouzen. Jsme spaseni a zachráněni, neboť On sám sebe zmařil. Jsou nám odpuštěny hříchy, neboť Bůh Otec Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej. Je nám odpuštěna naše neposlušnost, neboť On byl až do konce poslušen. Jsme osvobozeni z pout hřícha, neboť On byl místo nás svázán. Ovce byly ušetřeny, neboť Hospodin bil dobrého Pastýře. Máme Boží požehnání života, neboť On byl za nás učiněn proklatým na dřevě kříže. Budeme jednou věčně žít v nebi, neboť On na čas sestoupil na zem. Budeme žít ve slávě, protože On se ponížil a svou slávu opustil.

Je velmi nebezpečné hovořit o Božím přijetí a nevztáhnout ho k dílu a osobě Pána Ježíše Krista. Za prvé Jej tím okrádáme o Jeho náležitou slávu a za druhé tak podporujeme laxní přístup k hříchu. Když my lidé přestaneme vnímat, že můžeme být ve všech ohledech přijati jen a jen pro dílo Kristovo, přestaneme mít také správný náhled na hřích a jeho důsledky, což může mít katastrofální dopad.

Mysle pasoucí vepře

Jak jsem se mohl v osobních rozhovorech s mladými lidmi přesvědčit, časté opakování nedostatečně rozvedené a vysvětlené fráze „Pán Bůh nás přijímá takové, jací jsme“ u nich až příliš často vedlo k tomu, že si málo nebo snad již skoro vůbec neuvědomují realitu a důsledky Adamova pádu a hřícha. Ne, že by o tom nevěděli nebo to odmítali, ale neberou tuto doktrínu příliš v potaz. Nevnímají, že přirozené žádosti a přirozené způsoby člověka jsou pádem a hříchem poskvrněné a že přinášejí zkázu a záhubu (viz Římanům 8. kapitola).

V generaci, která takto vyrostla, je tak až příliš mnoho mladých lidí, pro které jsou posvěcení a oddělení od světa jen abstraktní pojmy bez podstatnějšího navázání na realitu. Mají stejné sklony, stejnou zálibu ve světě a jeho věcech a usilují o stejné věci jako nevěřící, ale necítí nejmenší potřebu s tím cokoliv dělat, neboť v jejich myslích je Pán Bůh přijímá, protože On přeci přijímá každého takového, jaký je. V jejich očích jsme zkrátka takoví, jaké nás Pán Bůh stvořil, a takoví máme být. Libuje si někdo v death metalu (aspoň tedy v tom „křesťanském“)? Je závislý na světské hudbě? Pán Bůh ho tak stvořil a takového ho také přijímá (a možná má v takových lidech přímo zalíbení, protože On podle nich přeci tak miluje rozdílnost). Přál bych si, aby to všechno byly vymyšlené nebo hypotetické příklady, ale přesně toto jsem slyšel z úst mladých křesťanů, kterým na tom očividně nepřišlo nic divného nebo nenormálního.

Pán Bůh je Otec, jako byl otec v podobenství o marnotratném synu. Zbloudilého syna, který se v pokání navracuje ze světa, laskavě přijímá a zdaleka mu přichází vstříc. Nikde v podobenství ovšem nečteme, že by otec přišel svému synu vstříc k prasatům, aby s ním měl obecenství ve špíně jeho hříchu. Ano, syn byl přijat i ve svém špinavém oblečení, ale uložil si v srdci, aby už nepásl vepře, ale sloužil svému otci sice jako pouhý služebník, ale v čistotě.

Když někdo volá k Hospodinu v pokání, je mu odpuštěno, jeho poškvrnění a nečistota jsou odstraněny a obdrží bílé roucho spravedlnosti Kristovy a prsten synovství. Pokud si někdo ovšem stále libuje mezi svými prasaty, přijde mu to normální a nechce s tím vůbec nic dělat, nic z toho nemůže očekávat. Komentátor Písma Matthew Henry napsal: „Je velké množství těch, kteří dávají přednost vepřům před Spasitelem a tak přichází o Krista a spásu skrze Něho. Touží po tom, aby Kristus odešel z jejich srdcí, a nedopouštějí, aby Jeho Slovo v nich mělo místa, protože On a Jeho Slovo by zničilo jejich smyslné žádosti, oni vepři, kterým se oddávají, aby je živili. A spravedlivě Kristus opustí všechny, kdo jsou Jím otráveni, a těm, co nyní říkali Všemohoucímu“ ‘Jdi od nás,’ On řekne poté: ‘Jděte ode mě, zlořečení.’“

Odchýlení se od evangelia

Nedostatečně vyložená fráze o přijetí má negativní vliv také na prezentaci evangelia. Apoštolové kázali pokání z mrtvých skutků, jak také píše apoštol Pavel: „I pohanům zvěstoval jsem evangelium, aby pokání činili a obrátili se k Bohu, skutky hodné pokání činíce.“ (Sk. 26:20) Praxe mnohých kazatelů dnes je však tomuto vzdálena. Jistě, aby evangelium vůbec zůstalo evangeliem, je třeba kázat o veliké milosti Boží, že cesta k Hospodinu skrze Pána Ježíše Krista je otevřena pro každého, kdo jen chce, byť by jeho hřích a vina byly sebevětší. Nicméně bez obrácení se, bez změny směřování dosavadního života, bez odvrácení se od ďábla, hříchu, světa, těla a pekla k Hospodinu, ku posvěcení v Duchu svatém a ku nebeským věcem to nejde.

Moderní falešný důraz na přijetí mnohé vede k tomu, že již lidem nekáží o nezbytnosti pokání z celého dosavadního způsobu života, které musí pravé obrácení k Pánu Bohu doprovázet. Pán Bůh přeci každého přijímá takového, jaký je, takže nějaká zásadní změna není nutná, jenom snad několik nejzávažnějších problémů, kvůli kterým není náš život tak naplněný, jak by mohl být. Postupně tento trend vede k přehlížení i těch nejzávažnějších hříchů.

Joel Osteen je pastor megasboru Lakewood Church v Texasu, jehož knihy a kázání propagují evangelium prosperity; možná, že nedává vždy důraz na nízce materiální stránku věci jako někteří zvlášť ujetí charismatici, ale jeho zvěst je určitě evangeliem prosperity sociální – často mluví a píše o tom, jaké recepty vedou ke spokojenosti, naplnění svého potenciálu a podobně. Tento muž velice nedávno v jednom interview prohlásil: „Nezáleží na tom, kdo vás má nebo nemá rád, vše, na čem záleží, je, že vás má rád Bůh. Přijímá vás, uznává vás.“ Na otázku moderátora, zda to zahrnuje i homosexuály, odpověděl: „Určitě. Věřím, že Bůh vdechl svůj život do každého jednoho člověka. Všichni jsme na cestě. Nikdo není dokonalý.“

Bude-li toto naše zvěst, k čemu pokání? Pán Bůh nás přijímá a uznává, ať jsme jacíkoliv, ať už se dobrovolně a se zálibou oddáváme jakýmkoliv hříchům, byť sebeohavnějším. K čemu tedy potřebujeme zásadní změnu, o které Písmo hovoří?

Pokání a jeho biblické vymezení

Aby bylo jasno, homosexuálům samozřejmě není cesta spásy uzavřena. Mohou být spaseni jako všichni ostatní lidé, budou-li zasaženi zvěstí evangelia a odvrátí-li se skrze milost Boží od své hříšné cesty, jako musí učinit i všichni ostatní. Homosexuální chování je mezi hříchy, o kterých apoštol Pavel píše, že jejich činitelé dědicové království nebudou. A dále píše Korintským: „A takoví jste někteří byli, ale obmyti jste, ale posvěceni jste, ale ospravedlněni jste ve jménu Pána Jezukrista a skrze Ducha Boha našeho.“ (1. Kor. 6:11) Takže i pro takového je možné být skrze Pána Ježíše Krista spasen, pokud takový činí pokání.

Pokání znamená změnu smýšlení, změnu směru. Apoštol Pavel píše o pokání Tesalonicenských toto: „[Vy] jste se obrátili k Bohu od modloslužby, abyste sloužili Bohu živému a pravému, a očekávali Syna jeho s nebe, kteréhož jest vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše, kterýž vysvobodil nás od hněvu budoucího.“ (1. Tes. 1:9-10) Dříve byli Tesalonicenští svázáni způsobem tehdejšího světa, oddáni modlářství, ale od toho všeho se odvrátili ke službě pravému Bohu v Duchu svatém. Dříve bylo jejich očekávání zaměřeno jen na tento svět. Jejich náboženství bylo obchodem s jejich bohy, kdy očekávali, že za oběti a službu jim od nich dostanou dobré věci v tomto životě. Nyní však odvrhli toto své dřívější smýšlení a očekávali na nebeskou odměnu, kterou dostanou po zjevení Pána Ježíše Krista, který je vysvobodil z pekla.

O takovém pokání, které provází Boží spasení, hovoří na nejednom místě i prorok Ezechiel, když prorokuje Izraeli o návratu z Babylona a duchovní obnově lidu. „Nebo poberu vás z národů, a shromáždím vás ze všech zemí, a uvedu vás do země vaší, a pokropím vás vodou čistou, a čisti budete; ode všech poškvrn vašich, i ode všech ukydaných bohů vašich očistím vás. A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité.Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je. (…) I rozpomenete se na zlé cesty vaše a na skutky vaše nedobré, tak že sami se býti hodné ošklivosti uznáte pro nepravosti vaše a pro ohavnosti vaše.“ (Ez. 36:24-27.31) Podobně popisuje pokání i Jeremiáš: „Nebo po obrácení svém pokání činiti budu, a když mi k známosti sebe poslouženo bude, udeřím se v bedra. Stydímť se, anobrž i pýřím, že snáším útržku dětinství svého.“ (Jr. 31:19)

Pravé pokání není jen nějaké přiznání si, že jsme něco udělali špatně nebo že našemu životu něco chybí a že tedy potřebujeme Pána Boha. Doprovází ho naprosté znechucení hříchem, zošklivení si svých dřívějších cest a sebe sama, že jsme se hříchu dobrovolně a radostně oddávali. Ezechiel hovoří vícekrát o tom, že Izraelští v pokání uznají sami sebe hodné ošklivosti. V pravdě pokání činící člověk si nemyslí, že bude jen tak Pánem Bohem přijat takový, jaký je – jeho hřích je mu ostatně tak ohavný, že není ochotný v tomto stavu jen tak bez dalšího přijmout ani sám sebe. Proto se utíká k nezasloužené milosti a spoléhá se jen na zásluhy a dílo kříže Pána Ježíše Krista, pro které může být přes všechnu svou ohavnost přijat v odpuštění a očištění, a následně z milosti Boží a skrze Ducha svatého nese ovoce pokání, které je vždy jeho výsledkem, to vše podle slova Písma: „Protož čiňte ovoce hodné pokání.“ (Mt. 3:8)

Skutky spravedlnosti cílem spásy

Všichni praví křesťané spolu s apoštolem Pavlem vyznávají, že spasení je z víry, nikoliv ze skutků; nestojí na tom, co bychom činili, ale plně a stoprocentně na díle Pána Ježíše Krista, kterého se chápeme vírou. Nejsme spaseni ani podmínečně, že se musíme osvědčit dobrými skutky, abychom jej potvrdili. Znovuzrozený člověk, který v pokání vírou přijal Pána Ježíše, je ospravedlněný a spasený, a nic k tomu nemůže přidat ani ubrat.

To ovšem neznamená, že skutky s naší spásou vůbec nesouvisí, jak vyplývá i ze služby Jana Křitele (viz výše), jejíž cíl byl ostatně připravit cestu Páně, „aby bylo dáno umění spasitelné lidu jeho na odpuštění hříchů jejich.“ (Lk. 1:77) Jistě, skutky nejsou ani v nejmenším a v žádném slova smyslu podmínkou spásy. Písmo ovšem jasně učí, že jsou jeho výsledkem. Nejsme totiž spaseni jen proto, abychom byli spaseni. „Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili.“ (Ef. 2:10) „Kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti, a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.“ (Tt 2:14) „Jakož vyvolil nás v Něm před ustanovením světa k tomu, abychom byli svatí a neposkvrnění před obličejem Jeho v lásce.“ (Ef. 1:4)

Posvěcení, oddělení od světa, služba Hospodinu, činění dobrých skutků – to vše je cílem naší spásy, nebo aspoň jedním z cílů. Proto jsme spaseni bez skutků, protože to, co má být cílem a výsledkem, logicky nemůže být zároveň podmínkou. Toto vše tedy není podmínkou Božího otcovského přijetí, ale zároveň to v životě Božích dětí nemůže chybět. Jestliže v našem životě není vidět to, k čemu jsme byli spaseni, je veliká otázka, jestli jsme vůbec byli spaseni, jestli jsme se skutečně obrátili, je-li naše víra pravá nebo falešná, pokrytecká. Proto nám zní slovo Písma: „Sami sebe zkušujte, jste-li u víře; sami sebe ohledujte.“ (2. Kor. 13:5)

Apoštol Pavel na jiném místě s pláčem varuje Boží lid před těmi, kteří „jsou nepřátelé kříže Kristova,jichžto konec jest zahynutí, jejichžto bůh jest břicho, a sláva jejich v mrzkostech jejich, kteříž o zemské věci stojí.“ (Fil. 3:18-19) Všichni učedníci Pána Ježíše na sebe musí vzít Jeho kříž. Ten, kdo netouží nebo přímo odmítá ukřižovat své tělo s vášněmi a s žádostmi, ten je nepřítelem kříže Kristova, který dokazuje, že pod ním svůj život nikdy ve skutečnosti nesložil. Takový nikdy neměl srdce sice původně marnotratného, ale později navrátivšího se syna, který přišel k otci ne proto, aby dostal bohatý šat, prsten a hostinu, ale aby mu pokorně sloužil. A ten, kdo zůstává u svých vepřů, jehož sláva je v jeho mrzkostech a který stojí o zemské věci, nebude Pánem Bohem přijat, protože k Němu vlastně nikdy nepřišel.

Závěr

Thomas Brooks vyzývá hříšníky k pokání velmi výmluvnými slovy: ‘Ó, hříšníku, nejsou to tvá veliká přestoupení, které tě vylučují z milosti, pokud v pokání opustíš své hříchy a navrátíš se ke zřídlu milosti. Kristovo srdce, Kristova náruč jsou doširoka otevřené, aby přijali navrátivšího se marnotratníka. Zkrátka, není to velikosti tvého hříchu, ale tvé rozhodnutí setrvávat v něm, co bude tvou věčnou záhubou.’

Fráze „Pán Bůh nás přijímá takové, jací jsme“ je nebezpečná v tom, že nevede lidi k tomu, aby zpřetrhali pouta hříchu, jak praví Písmo: „Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo.“ (2. Tim. 2:19) Naopak v nich buduje dojem, že nic takového vlastně ani není příliš potřeba. Důslednější a pravdivější tvrzení by tak mohlo být třeba toto: Pán Bůh milostivě přijímá každého takového, jaký je, ale nepřijímá nikoho, kdo chce zůstat takový, jaký je. Aplikace je jednoduchá: pokud je někdo obtížen svým hříchem a zoufá si nad svou bídou a beznadějným stavem, který nemůže sám nijak změnit, nechť neváhá, přijde k Hospodinu skrze Pána Ježíše Krista a může si být naprosto jist, že bude milostivě v odpuštění přijat. Jestliže však někdo něco takového nikdy neprožil, neusiluje o změnu svého života a jen si libuje v tom, jak ho Pán Bůh přijímá takového, jaký je, ať si takový ani na minutu nemyslí, že má se svatým Hospodinem nějaké obecenství.

Nezbytná proměna do podoby Krista je náročná, vyžaduje úsilí a sebezapření. Když člověk hledí sám na sebe a na svou slabost a neschopnost se změnit, mohl by opět propadnout zoufalství. Kdo je takto upřímně trápen svým přirozeným stavem, nemusí však malomyslnět. Ačkoliv Boží člověk nemůže být v cestě za posvěcení, oddělením od světa a skutkům spravedlnosti ani v nejmenším laxní, nemusí a nemá zabřednout do beznadějné otrocké záslužnické snahy se změnit sám ze sebe, z těla. To, co je cílem spásy, je totiž plně dílem Božím, stejně jako dílo kříže. Jako spasení a ospravedlnění zajistil od A po Z Pán Ježíš Kristus, tak změnu života, posvěcení a nesení obrazu Kristova je plně dílem Ducha svatého.

Jestli jsme tedy výše uvedené neučinili, odvraťme se tedy od svých starých cest, nechoďme podle žádostí těla oklamávajících, a na ty věci, kteréž jsou za námi, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou před námi, usilovně, ze vší své síly chvátaje, k cíli běžme, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši, v plné víře a důvěře, že Duch svatý sám nás zmocní a bude v nás působit to dobré, k čemu jsme byli svrchovaně povoláni. „Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.Věrnýť jest ten, jenž povolal vás, kterýž také i učiní to.“ (1. Tes. 5:23-24) Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.