Google

Jednota těla a jednota Ducha

Datum:Březen 5, 2018
Komentáře
Přidej

„Usilujíce zachovávati jednotu Ducha v svazku pokoje“ (Efezským 4:3).

Nelze popřít, že téma jednoty mezi křesťany v posledním století v církvích a sborech velmi rezonuje. Slova z velekněžské modlitby Pána Ježíše „aby všickni jedno byli“ patří v kontextu ekumenických snah k nejcitovanějším. Úsilí dnešních křesťanů po jednotě má však mnohé nedostatky, ať už máme na mysli jednotu sborovou, denominační nebo mezidenominační. Jelikož však v jejich myslích má jednota přednost před takřka vším, málokdy se jejich myšlenky tímto směrem vůbec vydají, natožpak aby z toho vyvodili něco praktického.

Pravý obsah jednoty podle Písma

Předně se lze obávat, jestli si dnešní křesťané nakonec v praxi nepředstavují jednotu především jako absenci nejednoty, což ovšem navzdory možnému prvnímu dojmu není to samé. Nejednota nepanuje ani na hřbitově, ale to neznamená, že je tam jednota. Jednota, natožpak jednota Ducha, kterou předkládá Písmo, je něco víc. Nejde jen o hrátky se slovíčky, jde o věci, které zásadně ovlivňují praxi církve – a proto si zaslouží naši nejvyšší pozornost, v dnešním ekumenickém věku o to více.

Jednota, jak ji předkládá Písmo, má pozitivní rozměr. Není definována absencí, ale přítomností něčeho. Proto Boží Slovo tak často vyzývá k jednomyslnosti (Řím. 12:16, 5:5-6, 2. Kor 13:11, Fp. 1:27, 2:2; 1. Pt. 3:8). Skutkové apoštolů vystihují slovy, že „toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše“ (Sk. 4:32). To je mnohem více, než jen nemít roztržky, ba, více než sdílet společný světonázor. Je to něco, co vyžaduje společné zapálení a horlení o Boží věci, společné úsilí o šíření Božího království.

Nemůžeme tvrdit, že nikdo z dnešních křesťanů, kteří tak volají po jednotě, tak nečiní z takových pozitivních motivů. Někteří to vskutku činí z naivní představy, že šíření evangelia, o které jim tak jde, prospěje co nejširší kooperace všech denominací, přičemž však nejdou pod povrch a často je smutně ani nenapadne, aby se vypořádali s kompromisem a dokonce i apostází, do které mnohé z nich upadly. O jiných ovšem nelze říci ani to; žel, nalezneme mnohé, kterým více než o šíření Božího království jde o klidný život v církevní komunitě. Ten nejvíc narušují horlivci, kterým jde o svatost lidu Páně a vymýcení světskosti, což se těm vlažným nelíbí, protože to jejich klid narušuje. Jejich volání po jednotě tak představuje jen zástěrku sloužící k tomu, aby se jim někdo nepokoušel říkat, že něco dělají špatně a že musí činit pokání.

Tam, kde převažují křesťané s chladnými srdci, kteří žijí jako nepřátelé kříže Kristova, protože stojí o zemské věci, není jednota Ducha možná. Nějakou jednotu i vytvořit mohou, ale ne tu, o které hovoří Písmo. Bude to jednota těla. Ta se vskutku dá vybudovat – například skrze společné zájmy, trávení času, zážitky nebo „teambuildingové“ akce. Zejména pro sborové mládeže jsou takové postupy typické – nyní hovoříme i z vlastní dřívější zkušenosti. Na to jistě mnozí již namítají, že ty věci samy o sobě nejsou zlé; cožpak spolu věřící nemohou trávit čas i jindy a jinde než na bohoslužbě? To jistě legitimně mohou. Ale jestli nás spojuje jenom nebo především toto, máme veliký problém, a o jednotě Ducha nemůžeme hovořit.

Odpovězme si upřímně – měli bychom ve svém sboru stejné vztahy a stejnou jednotu i bez nich? Dokázali bychom se bez toho na delší dobu, třeba i rok či dva, zcela obejít, aniž by tím naše vzájemné pouto utrpělo? Pokud ne, tak se musíme vážně zamyslet nad tím, co nás skutečně spojuje, jestli Duch či tělo. A nemylme se, ono se to vždy ukáže. Když Pán začne skutečně jednat, když začne probouzet z duchovní ospalosti, když Duch začne burcovat k posvěcení a oddělení, pak bude brzy zjevné, kteří lidé byli sjednoceni Duchem a kteří toliko tělem. Ti, kteří měli jednotu jen podle těla, pravou jednotu Ducha nebudou moci snést a postaví se proti všemu s ní spojenému. V jistém smyslu na to můžeme vztáhnout i verš z Galatským 4:29, byť jeho kontext je odlišný: „Ale jakož tehdáž ten podlé těla zplozený protivil se tomu, kterýž [byl] podlé Ducha, tak i nyní.

Zřídlo pravé jednoty

Jednota Ducha je něco, co z principu může vypůsobit jen Duch sám. Bez Jeho působení jsou všechny lidské snahy o její vytvoření nebo i jen zachování marné. Proč však tedy Bible vyzývá, abychom usilovali o zachování jednoty Ducha? Co pro to můžeme udělat? Duch přeci vane, jak chce.

To je pravda, ale Boží Trojice, když něco činí, obecně tak činí skrze Jí ustanovené prostředky, v nichž se Jí zalíbilo své působení realizovat. Když tedy toužíme po práci Ducha mezi námi, abychom zachovali Jeho jednotu, musíme se soustředit na ty prostředky, se kterými Pán podle dobře libé vůle své udílení Ducha spojil.

Tím prostředkem je jednoduše víra v evangelium, jak ukazuje apoštol Pavel v listu Galatským: „Toto bych jen rád chtěl zvěděti od vás, z skutků-li zákona Ducha jste přijali, čili z slyšení víry? (…) Ten tedy, kterýž vám dává Ducha, a činí divy mezi vámi, z skutků-li zákona, čili z slyšení víry?“ (Gal. 3:2.5). Ano, není to nic, co si můžeme vydobýt nebo vysloužit vlastní aktivitou nebo dokonce věrností. Ale tam, kde křesťané skutečně věří evangeliu – protože „slyšení víry“ zde znamená přijetí evangelia – tam Pán ze své milosti dává Ducha a činí divy mezi nimi. Pod tím si ovšem v dnešní době nemáme představit charismatické zázraky, jako spíše divy posvěcení života.

Chceme plnost Ducha? Pak se soustřeďme na to, abychom věřili evangeliu. Usilujíce zachovávati jednotu Ducha v praxi znamená usilujíce společně věřit evangeliu. Nejde zde ovšem jen o nějaký povrchní souhlas s pár základními doktrínami, jako že Pán Ježíš je Bůh, který zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých. Jde o víru živoucí, plně si vědomou své bídy, jakož i hrozné hříšnosti, a v kontrastu toho nekonečné velikosti Spasitele a přenesmírné moci Jeho drahocenné a neporušitelné krve, která očišťuje od každého přestoupení a dává smíření s třikrát svatým Otcem. Je to víra, která produkuje velmi nízký pohled na člověka, velmi vysoký pohled na Pána Boha a srdce zanícené svatým úžasem nad velikostí nestihlých bohatství Kristových, pro něž je On sám dostatečným Spasitelem, k Jehož spásnému dílu nelze nic přidat, a je nejvyšším rouháním se o to jen snažit.

Pravá jednota je tak možná jen tam, kde křesťané skutečně věří evangeliu. Jednotu Ducha proto nikdy nevybudujeme s římskými katolíky, kteří věří jinému evangeliu a jsou proto pod prokletím Písma, ani s odpadlými a zkompromisovanými církvemi, které buď pravdu evangelia zavrhly zcela, nebo moc evangelia nahradily metodami lidské moudrosti, jako třeba lákáním lidí na zábavu, moderní hudbu a podbízení se tělu.

Nemysleme si, že jednota Ducha bude tam, kde se v nejobecnějších termínech shodneme na pár základních teologických výrocích. (Ty si navíc různé denominace často vykládají po svém – kupříkladu i jehovisté podle jejich slov věří, že Pán Ježíš zemřel za jejich hříchy. Ale v kontextu celé jejich věrouky prodchnuté záslužnictvím to nemá význam, protože když se podíváme jen trochu pod povrch, nevěří biblickému evangeliu.) Judaizátoři, proti kterým apoštol Pavel v listu Galatským bojoval, by také řekli, že věří, že Bůh Kristus zemřel za jejich hříchy a vstal z mrtvých. Ale to nebylo celé jejich evangelium; vedle toho tvrdili, „že nebudete-li se obřezovati podlé obyčeje Mojžíšova, nebudete moci spaseni býti“ (Sk. 15:1). Tam, kde lidé k evangeliu přidávají – nebo od něj odjímají – ve skutečnosti evangeliu nevěří, a proto mezi nimi ani nepůsobí Duch Svatý. S takovými pak nelze zachovat jednotu Ducha; jakákoliv jednota s nimi bude pouze jednota těla

Jednota Ducha prakticky

To, zda má jednota mezi vyznávajícími křesťany povahu tělesnou nebo duchovní, lze prověřit i na základě praktického testu. Jednota Ducha totiž předpokládá chození Duchem, jedno bez druhého nemůže být, jsou to spojené nádoby. Jestli je to mezi námi s chozením Duchem slabé, nedělejme si iluze, že u nás zároveň panuje jednota Ducha. Do jaké míry bude tělesné chození, do té míry bude i tělesná jednota. A tělesná jednota neobstojí, ale v ohni zkoušky shoří jako dříví, seno, strniště.

Jak v praxi vypadá chození Duchem, můžeme číst průběžně v celém Písmu, a velmi specificky v každé epištole (zejména Pavlovy epištoly se často dělí na první doktrinální část a druhou praktickou). Postačí nám proto zůstat v druhé polovině listu Efezským, abychom načerpali dost duchovního materiálu k rozsouzení, zdali jednota mezi námi nemá charakter toliko tělesný. Zaměříme se nyní jen na klíčové body, které s ohledem na tendence naší doby prozrazují tělesnost vybudované jednoty.

Smilstvo pak a všeliká nečistota, neb lakomství, aniž jmenováno buď mezi vámi, jakož sluší na svaté“ (Ef. 5:3). To jsou jasná slova. Tam, kde vládne Duch, musí být toto činěno. Proto můžeme směle říci, že s těmi, kteří relativizují nebo dokonce obhajují sodomii, nepanuje jednota Ducha a veškerá jednota má ryze tělesný ráz. Sodomie není jen tak ledajaké smilstvo (což říkáme s plným vědomím toho, že striktně vzato žádné smilstvo nelze nazvat ledajakým), ale to, co Písmo nazývá ohavností. Už jen hovořit o něm otevřeně, totiž beze studu a mimo kontext snah varovat před tím hrozivým hříchem, jde zcela proti našemu textu; co pak ještě říci o snahách jej hájit? „Neníť ta rada z Toho, kterýž vás volá“ (Gal. 5:8) – a z Toho, který nás volá, není ani jednota s takovými lidmi.

A neobcujte s skutky neužitečnými tmy, ale raději je trescete“ (Ef. 5:11). To se týká biblické kázně. Tam, kde se tato nadmíru důležitá část sborového života odsouvá stranou, nebo se dokonce proti ní vystupuje, byť v zájmu „lásky“, nemůže panovat jednota Ducha, protože Duch Svatý nikdy nevede Boží lid proti tomu, co mu zjevuje ve svém Slovu. Žádná kázeň, žádná biblická jednota. Věřící ze staré Jednoty bratrské, Jednoty Komenského, by dozajista vyjádřili srdečné „Amen.“

Naplněni buďte Duchem, mluvíce sobě vespolek v žalmích, a v chvalách, a v písničkách duchovních“ (Ef. 5:18-19). Bohoslužba Pánu má být rozumná (Řím. 12:1-2) a duchovní, ne tělesná – proto k sobě máme mluvit v písničkách duchovních, ne písničkách tělesných. Tělo žádá proti Duchu a Duch žádá proti tělu. Tam, kde je „uctívání“ založené na snaze vyhovět tělu skrze užívání světské hudby, není žádné naplnění Duchem, které vede k učení a napomínání se skrze duchovní písně. U duchovní bohoslužby jde na prvním místě o zpívání hlubokých pravd Božích o Něm a Jeho svatém dílu, zejména tom spásném. U tělesného uctívání jde o vybuzení emocí, aby se člověk cítil dobře a povzneseně. Veškerá jednota pociťovaná při takových setkáních se v jádru neliší od jednoty, kterou mezi sebou mají návštěvníci světského koncertu, protože obě pochází ze stejného zdroje, z tělesné přirozenosti.

Ženy mužům svým poddány buďte jako Pánu“ (Ef. 5:22). Tam, kde se relativizuje Pánem ustavený řád v rodině a vzájemné postavení mužů a žen, není chození v Duchu a tím pádem ani jednota v Duchu. To není v ničem patrnější, než v ustavování žen v kazatelský úřad zcela proti jasnému zákazu apoštola: „Nebo ženě nedopouštím učiti, ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení“ (1. Tim. 2:14). Ve vztahu k kazatelčině manželovi se jedná o porušení dvojnásobné, neboť jde nejen proti slovům z 1. Timoteovi, ale i výše uvedenému verši z Efezským. Žena, která káže celému shromáždění, už jen touto svou činností proti slovům přímo inspirovaným Duchem Svatým ukazuje, že jím není vedena, a jednota ve sboru nebo se sborem, který toto dovoluje, není jednota vypůsobená Duchem. (Nehovoříme nyní o případech vyučování dětí v nedělní škole, na kterém se ženy Pánem obdarované k vyučování samozřejmě podílet mohou, viz Př. 1:8. I Timoteus byl v dětství učen ženami, matkou a babičkou. Vyučování dětí ženami v nedělní škole tedy jednotu Ducha nenarušuje.)

Vezměte i meč Ducha, jenž jest slovo Boží“ (Ef. 6:17). Bible, Boží Slovo, je mečem Ducha, a je to meč na obě strany ostrý. Tam, kde se lidé snaží tento meč otupit zpochybňováním pravdy Písma – ať už stvoření nebo jiné historické části Bible – nemůže Duch vládnout, a tím pádem ani působit jednotu. Jednotu Ducha nelze sloučit s útoky proti jiným věcem Ducha.

Na závěr dodejme, že samozřejmě i tam, kde obecně vládne pravá jednota Ducha, se mohou vyskytnout někteří lidé, kteří se budou snažit prosadit něco, co se s pravou jednotou Ducha vylučuje. Jednota Ducha neznamená dokonalost. I v první církvi, kde „množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše“ (Sk. 4:32), se vyskytly případy jako Ananiáš a Zafira. Ale tam, kde nevládne jednota těla, ale Ducha, se to nenechá jen tak být. Nedojde k žádném zametení pod koberec, na vše se jasně poukáže a věc se vyřeší – zde se vracíme k bodu biblické kázně. Ovšem tam, kde tyto věci bují bez povšimnutí, nebo kde se dokonce většina aktivně staví proti těm, kteří by je chtěli řešit, nečekejme žádnou jednotu Ducha – nanejvýš jednotu těla.

Nebiblické novoty

Někteří namítnou, že uvedené věci jsou záležitosti teologických názorů, a rozdíly v nich nemají být na překážku jednotě mezi věřícími, protože na tomto světě stejně nikdy nedosáhneme toho, aby měli všichni vyznávající křesťané na všechno stejný pohled. V tomto kontextu se často cituje Filipským 3:15-16: „Protož kteřížkoli jsme dokonalí, to smýšlejme. A pakli v čem jinak smyslíte, i toť vám Bůh zjeví. Ale k čemuž jsme již přišli, v tom při jednostejném zůstávejme pravidle, a jednostejně smyslme.“ Podle toho se máme – zní argument – soustředit na to, co nás spojuje, k čemu jsme již společně přišli, a ne bazírovat na rozdílnostech ve věrouce. Vyřešení rozdílů nechme na Pánu Bohu, až to časem svým zjeví.

Co se tohoto verše týče, nejde zde Pavlovi primárně o záležitosti věrouky. To, v čem mají dokonalí – tzn. buďto ryzí, upřímní, nebo spíše zralí, vyspělí – křesťané smýšlet jako Pavel, je být zaměřeni v životě na usilovné chvátání, běh k cíli pro uchvácení od Pána Ježíše, a to k odplatě svrchovaného povolání Božího v Něm (viz Fil. 3:12-14). Smýšlením se zde proto nemyslí zastávání pouhého názoru; i vlažný křesťan bude intelektuálně souhlasit s tím, že by všichni věřící měli především usilovat o Boží věci, hledat nejprve království Boží, nebo jakými jinými slovy ještě můžeme opsat, o čem Pavel píše ve 12.-14. verši. Ne, zde jde o nastavení mysle, o skutečné priority, o něco, co ovládá náš život.

Připusťme však i širší aplikaci tohoto verše ve výše uvedeném smyslu, totiž rozdílného smýšlení v tom či onom věroučném bodu. I tak však náš verš zástupy dnešních křesťanů volajících po jednotě odsuzuje a ukazuje, jak se od něj odchýlili. Často právě ti lidé, kteří nejvíc argumentují tímto veršem, úplně ignorují to, co říká, totiž jeho druhou část: „Ale k čemuž jsme již přišli, v tom při jednostejném zůstávejme pravidle, a jednostejně smyslme.“ Oni totiž v tom, k čemu jsme již přišli, totiž jednostejně zůstávat nechtějí.

Ano, i praví, evangelikální křesťané různých denominací mezi sebou měli vždy některé rozdíly, které se nikdy nepodařilo překonat, ať už jde o křest, církevní zřízení nebo eschatologii. Ty by vskutku neměly být na překážku mezidenominační jednotě Ducha. Ale na mnohých věcech by se historicky všechny shodly, a mezi ně patří i vše uvedené v předchozí části. K tomu jsme již přišli, a v tom jsme měli jednostejně zůstávat a jednostejně smyslet.

V posledních desetiletích však přicházeli mnozí vlci v rouše beránčím, kteří na přesně těchto věcech nechtěli zůstávat, ale stále se dovolávali povinnosti zachovávat jednotu Ducha. Historicky všichni protestanté odmítali Řím. V tom již nechceme jednostejně zůstávat, ale pořád musíme zachovávat jednotu Ducha, a ti, kdo by se kvůli tomu od nás chtěli oddělit, tu jednotu narušují. Již nechceme stát na naprosté neomylnosti Písma, již nechceme odmítat ženy kazatelky, sodomii nebo světskou hudbu, již nechceme praktikovat biblickou kázeň, ale pořád spolu zachovávejme jednotu Ducha! Kdepak, takhle to nefunguje. Chcete jednotu? Tak jste měli zůstat na tom, na čem se všichni protestanté historicky shodovali. Nechtěli jste? Pak je rozdělení vaše zodpovědnost. Nic jiného nelze z daného verše dovodit.

Závěr

Na začátku jsme si kladli otázku, oč nám skutečně jde, když ústy voláme po jednotě. Chceme pravou, biblickou jednotu Ducha, jakou měli v první církvi, nebo jakoukoliv jednotu, definovanou především coby absenci nejednoty? Jestli jsme ochotni se smířit s jednotou těla, s jednotou za cenu kompromisu s pravdou (což nebyl ochoten učinit třeba Jan Amos Komenský), pak nám o jednotu Ducha ve skutečnosti nejde. Jednota Ducha není jen lepší verze jednoty těla. Jedná se o naprostý opak a protiklad. „Tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek odporné“ (Gal. 5:17). Sjednocení a smíření zde neexistuje.

Možná je to na první poslech pro někoho šokující, ale než tělesná jednota v církvi, to už je lepší žádná jednota. Tam, kde panuje nejednota, je aspoň naděje, že si to Pán použije k duchovnímu rozvlažení, že si lidé uvědomí, odkud vypadli a že musí činit pokání. Mohou i díky tomu rozpoznat, že ještě tělesní jsou, nebo poněvadž jest mezi nimi nenávist, svárové a různice, zdaž ještě tělesní nejsou, a podlé člověka nechodí? (Viz 1. Kor. 3:3.) Ale když mezi nimi navenek vládne nějaká jednota, či lépe řečeno nevládne nejednota, mohou se snadno oklamat, že je vše v pořádku a že to vypůsobil Duch Boží. Což se přesně stalo v ekumenickém hnutí.

Jednota těla je pro duchovní zdraví církve nesmírně nebezpečná. Pokud nám na něm tedy záleží, měli bychom dbát na to, abychom se ujistili, že to, co panuje mezi námi, je skutečně z Ducha a odpovídá charakteru jednoty Ducha. Nepolevme proto, dokud se o tom skutečně nepřesvědčíme, a nesvoďme se, abychom k posouzení toho užili jiného standardu, než který Duch sám dává ve svém neomylném plně inspirovaném Slově. „K zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře“ (Iz. 8:20).

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: