Google

Mistrova láska až do konce

Datum:8 května, 2023
Komentáře
Přidej

„Ježíš (…) milovav své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval.“ (Jan 13:1).

Láska pro moderní církev představuje její nejprominentnější téma, které v praxi vytlačuje mnoho jiných, zejména těch „negativních“, jako Boží hněv, peklo, potřeba svatosti, vystříhání se světskosti a podobně. Právě kvůli absenci těchto aspektů křesťanské víry se však vnímání lásky Boží stává povrchnější, dotýká se jen lidských emocí – na podobné úrovni jako třeba jímavý film – a ne duše samotné. Pravé vnímání té nekonečné hloubky lásky pramení právě z důkladnému porozumění oné „odvrácené“ stránky evangelia, totiž otázky hrůzy hříchu a ohyzdnosti hříšníka v jeho neznovuzrozeném stavu. Apoštol Pavel v listu Římanům v úžasu končí 8. kapitolu hymnem na nekonečnou lásku Kristovu, od které nás nebude moci nic odloučit – ale k tomu se dopracoval postupně už od první kapitoly, která začíná pojednání o hněvu Božím s nebe, který se zjevuje proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících (Řím. 1:18). Právě vnímání hněvu Božího jej vedlo k o to většímu úžasu nad nepochopitelnou láskou Pána Ježíše k nám ohavným hříšníkům.

Dokud jsme v tomto těle, o každém z nás platí, že dovedeme jen málo porozumět lásce Pána Ježíše k nám, už jen proto, že nemáme žádný skutečný koncept slávy, kterou pro nás Boží Syn opustil; jak zpíváme v písni Svatý, svatý, svatý, „Tvoji slávu hříšné naše oko nevidí.“ Naše nejlepší představy ji jistě ani zdaleka nevystihují. Ale žel málo chápeme i to, co nám Pán zjevil ve svém Slovu, což v dnešní církvi smutně přes všechno zdůrazňování lásky platí snad ještě víc, než kdy dříve.

Lásku Páně můžeme vidět ve všech skutcích, které On na této zemi činil, ale zejména tam, kde na ni Boží Slovo zvláště upozorňuje. Takovým oddílem je i úvod k 13. kapitole Jana, kde máme zaznamenané, jak Spasitel umýval nohy učedníkům, ve kterémž kontextu se nám zdůrazňuje, že tak učinil pro svou lásku k nim. Tyto verše nás tedy o lásce Pána Ježíše zvláštně vyučují a měli bychom na ně tedy velmi dbát.

Objekt lásky

První, na co nám náš text o Mistrově lásce poukazuje, je to, koho se týká – „milovav své.“ To označuje Boží vyvolené, které dal Otec Synu, jak Pán také zdůraznil ve své Velekněžské modlitbě o pár kapitol později. Trojjediný Bůh ve své lásce a dobrotivosti dbá na všechny lidi, když „slunci svému velí vzchoditi na dobré i zlé, a déšť dává na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt. 5:), ale církev miluje a chrání zvláštním způsobem. Reformovaní teologové mluví o obecné lásce Boží vůči všemu lidstvu, pro kterou vůbec hříšníci zakušují zde na zemi nějaké dobro a je jim nabízeno evangelium, a vedle ní o zvláštní, speciální lásce vůči vyvoleným ovcím, z níž pramení jejich spása.

Ovce Pána Ježíše se poznají podle toho, že časem svým činí pokání a přichází ke Kristu, z Nějž skrze víru čerpají svůj život. Žádný, kdo tak neučinil, se nemůže spoléhat, že patří mezi pravé ovce, a naopak každý, kdo v Něho věří a vskutku se znovuzrodil, o tom nemusí pochybovat. Pán Ježíš řekl farizeům, nikoliv že nejsou z Jeho ovcí, protože nevěří, ale že nevěří, nebo nejsou z ovcí Jeho (J. 10:26). Vztah příčiny a následku tedy není takový, že naše víra konstituuje naše vyvolení, ale že naše vyvolení před ustanovením světa vede k tomu, že pro působení Ducha uvěříme a skrze víru obdržíme věčný život.

Pokud ovšem někdo nechce uvěřit, vinu si může klást jen sám sobě, protože jej k tomu vede jeho vlastní hříšná přirozenost a vzpoura v srdci. Jak praví prorok Ozeáš: „Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli, ješto ve mně všecka pomoc tvá“ (Oz. 13:9). To je pravda Písma, ať už to omezenému člověku dává smysl či ne. Kdo nejsi spasen, na nic nečekej, nezkoumej své vyvolení, přijď a uvěř v Pána Ježíše; a kdo jsi tak učinil, chval Hospodina, že tě z milosti od věčnosti vyvolil ke spáse a vzbudil ve tvém srdci víru, protože to nebylo z tebe. Nad tuto aplikaci tyto veliké a člověka nekonečně přesahující věci zkoumat nepotřebujeme a ani nemáme.

Náš text nám tu zvláštní lásku Pána Ježíše vůči těm, které vykoupil a kteří Mu patří, zdůrazňuje. Jidáš mezi ně nepatřil, nebyl objektem této zvláštní lásky; což však neznamená, že nezakusil lásku Mistrovu vůbec – ale nevzal z ní věčný užitek. I jemu Spasitel navenek prokázal službu umytí nohou, a nadto mu dal poslední varování, aby sám sebe zkoumal a zastavil se, když řekl učedníkům, že ne všichni z nich jsou čisti (J. 13:10-11). Když si Jidáš již uložil, že Pána zradí a pak slyšel ona slova, muselo nebo aspoň mělo mu být jasné, že Pán Ježíš mluví o něm. Ale nehnulo to s ním, měl již zatvrzelé a spálené svědomí; jelikož však varování obdržel, nemohl se na nic vymlouval a plně za svou zradu před Otcem odpovídal.

Rozsah lásky

Rozsah Spasitelovy lásky je ještě vzácnější, a také námi často míjený. Apoštol Pavel prosil za Efezské, aby jim Pán Bůh dal být mocí posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku, aby mohli poznati přenesmírnou lásku Kristovu a stihnouti, kteraká by byla její širokost, a dlouhost, a hlubost a vysokost – totiž její absolutní neomezenost (viz Ef. 3:18-19). Ta nám bez působení Ducha Svatého zcela jistě unikne, bez utvrzení vnitřního člověka – totiž té nové přirozenosti v Kristu – vůči ní zůstaneme slepí, i když o ní třeba hodně mluvíme či zpíváme. Kéž nám dá Duch více porozumět, co to znamená, že Kristus „milovav své, až do konce je miloval“!

Slovo „do konce“ nemá jen časový význam, zahrnuje v sobě rovněž aspekt ‚až do stanoveného cíle‘. V prvním sledu ta slova vyjadřují, že Pán Ježíš své ovce miluje až do konce jejich pozemského putování a, proto je také až do konce spasí. Nepovede je do svého království jen do půli cesty, aby jim následně dovolil se od Něj definitivně zatoulat a zahynout – to by neměl nikdo z nás naději, protože jestli je naše srdce k něčemu přirozeně nakloněné, tak k toulání se pryč od svého Pastýře. Pán své ovce miluje až do konce, proto je také vždy bude hledat a přivádět je zpět, když se Mu vzdálí v duchovním sklouznutí. A pokud se někdo, kdo navenek patřil k církvi a zdál se být křesťanem, nakonec cele a definitivně odvrátil, jen prokáže, že nikdy nepatřil mezi pravé ovce, ale mezi pouhé kozly, protože „ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne“ (Jan 10:27).

Pravá ovce tedy nakonec uslyší hlas volající k pokání a navrátí se k Pastýři. Veliký Pastýř ovcí se o to postará, protože je miluje až do konce. To je pro nás veliká útěcha. Pokud z toho ovšem někdo dovodí, že se tedy klidně může toulat cestami světa a nakonec se určitě nějak vrátí, dává tím ve veliký potaz, zda patří mezi ovce Kristovy – nejspíš ne, protože v jeho životě tím pádem chybí důkaz, že by opravdu slyšel hlas Pastýře a následoval Ho, podle čehož jediného lze pravou ovci rozpoznat.

Další aspekt lásky ‚až do konce‘ se týká potřeby ovcí – do konce, totiž do maximálního rozsahu jejich potřeby. Do té míry, do které ve své bídě potřebují smilování, pomoc a spásu od svého Pastýře, do té míry je On miluje a poskytuje jim vše, co potřebují. Je to láska, která se před ničím nezastaví a nenechá odradit ani tou největší nehodností. Pán Ježíš miloval svoje učedníky, přestože ve své vševědoucnosti dobře věděl, jak Jej velmi brzy všichni zklamou.

Byl si dobře vědom, že Filip za pár chvil prokáže, jak nerozumí, kdo Pán Ježíš skutečně je (Jan 14:8-9); že všichni učedníci se budou hádat, kdo je z nich největší (L. 22:24); že Petr bude ujišťovat, jak pro Něj rád i duši položí, aby se nedlouho poté před obyčejnou děvečkou zapřísahal, že svého Mistra nezná; že s Ním nikdo nevydrží bdít pouhou hodinu na modlitbách v Getsemane; že se Petr pokusí zabít Malcha a utne mu ucho; že se všichni ve tmě rozprchnou pryč; že nikdo nebude věřit zprávě žen o Jeho vzkříšení a že Tomáš výslovně odmítne uvěřit, dokud Mu nevloží prsty do Jeho ran.

Spasitel mohl velmi oprávněně říci, že když je to s učedníky takové, nemá smysl se s nimi trápit a zažívat nad nimi jen zklamání, takže jim žádnou lásku neprokáže. Ale On je miloval až do konce, všechno jim odpustil a i tomu Tomášovi nabídl, aby své prsty vložil do Jeho ran (J. 20:27). Neexistovala žádná potřeba učedníků v jejich slabosti, nevěře, selhání a hříchu, na kterou by neodpověděl a ke které by se nesklonil. A stejnou nekonečnou láskou miluje Pán všechny své ovce.

Třetí podstatný aspekt lásky ‚až do konce‘ spočívá v maximálním rozsahu činnosti, totiž, že není nic, co by taková láska neučinila, před čím by se zastavila. Na to ukazuje mytí nohou specificky; v tehdejší židovské společnosti se neočekávalo, že by jej vykonával nejdůstojnější člen jakékoliv skupiny, ba naopak. Zbožný luteránský učenec 19. století Ernst Wilhelm Hengstenberg – jeden z mála německých teologů své doby, který stál proti zhoubnému liberálnímu racionalismu – se domníval, že když všichni přišli do horní místnosti, aby se posadili, většina učedníků očekávala, že nezbytného mytí nohou od prachu z cesty se ujmou ti nejmladší, jenže ti se k tomu ze staré svárlivosti neměli (viz také již zmíněná hádka u pesachového stolu, kdo je největší) a rychle usedli rovněž. Když se tedy po sobě ohlíželi, kdo se úkolu chopí, povstal Mistr a vykonal práci, která se ostatním zdála ponižující, sám. Je to samozřejmě jen domněnka, na které nelze dogmaticky trvat, ale mohlo to tak být, a rozhodně zdůrazňuje nezpochybnitelnou pravdu, že se ze strany Spasitele jednalo o veliké pokoření vůči těm, kteří Mu měli být cele podřízeni, jak coby Učiteli, tak coby Mesiáši.

Syn Boží „nepřišel, aby jemu slouženo bylo, ale aby on sloužil“ (Mt. 20:28), a zde to opět, jako již tolikrát předtím, dokázal. On ve své lásce začal činit dílo, které normálně náleželo otrokům nebo nejníže společensky postaveným, které se možná zdálo učedníkům pod jejich úroveň. Ale tím pokoření se samozřejmě neskončilo, dále ochotně pro spásu svého lidu snášel zradu, zajetí, posmívání, poplivání, bičování, ukřižování a vše ostatní, co před svou smrti zakusil. Nekonečné lásce není nic, co by jí přišlo příliš mnoho, nic, co by nebyla ochotna učinit nebo podstoupit, aby přinesla věčné dobro těm, které miluje. Vše, co potřebujeme ke spáse, pro nás Pán Ježíš učinil a činí, jen se k Němu musíme ve víře upínat a vše z Něj čerpat.

Očištění a očišťování

Láska Pána Ježíše k učedníkům, projevená v omývání nohou, má ještě jeden aspekt, mnohdy velmi opomíjený. Když Pán Ježíš myl nohy, nedával jim tím toliko příklad pokory a sebeobětující služby; zároveň je tím duchovně vyučoval o tom, co je podstatné, aby měli přístup k Otci a podíl s Ním, totiž očištění od hříchu. Proto řekl Petrovi: „Neumyji-liť tebe, nebudeš míti dílu se mnou“ (J. 13:7). Očištění od Spasitele představuje nezbytnou podmínku obecenství se svatým Trojjediným Bohem, neboť do Jeho království nevejde „nic poškvrňujícího, aneb působícího ohyzdnost a lež“ (Zj. 21:27).

Toto očištění má pak dva aspekty, jeden se vztahuje k ospravedlnění a druhý k posvěcení. To Pán Ježíš učedníkům také vysvětlil, v reakci na Petrův požadavek, aby tedy Mistr umyl i jeho ruce a hlavu: „Řekl jemu Ježíš: Kdož jest umyt, nepotřebuje, než aby nohy umyl; nebo čist jest všecken. I vy čisti jste, ale ne všickni“ (v. 10). Koho Kristus jednou dokonale spásně obmyl svou krví a učinil jej svým údem, ten získal v Něm a skrze Něho tu nezbytnou čistotu, kterou potřebuje pro přístup k Otci. I když může zhřešit a hřeší, nemůže svou spásu a primární očištění ztratit, nepotřebuje obnovovat své ospravedlnění; „čist jest všecken“. Ospravedlnění je jednorázové a platí navěky.

To však neznamená, že jsme dokonalí; i když jsme v Božích očích pro zásluhy Kristovy celí čistí, stále se nám na nohy lepí bláto tohoto světa, ten snadně obkličující nás hřích (Žd. 12:1). Ty tedy potřebujeme stále omývat. To se dotýká našeho posvěcení, praktického pročišťování života. Neděje se tak pro obnovu spásy, ale pro obnovu plného obecenství s Pánem. Když jsme byli jednou dokonale očištěni v našem ospravedlnění, co se týče našeho právního postavení před Otcem, má se to také více a více projevovat v dennodenním kráčení: „A každý, kdož má takovou naději v něm, očišťuje se, jakož i on čistý jest“ (1. Jan 3:3). Toho se týká výzva ze Zjevení: „Kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a svatý posvěť se ještě“ (Zj. 22:11).

Lekce Páně k učedníkům spočívala přitom nejen v poukázání na důležitost tohoto ustavičného posvěcujícího očišťování, ale též na způsob, kterým se tak děje. Když zhřešíme, neočistíme se nikdy sami. Pán nechtěl po učednících, ať jdou sami k umyvadlu a omyjí se; nohy jim obmyl sám. Vždycky musíme své špinavé nohy dát do rukou Pánu Ježíši, aby z nich smyl špínu On sám. Jak jsme začali, totiž přijitím ke Spasiteli, tak musíme pokračovat: přicházet dennodenně k Němu s prosbou o odpuštění a zmocnění Duchem Svatým k novému kráčení ve svatosti a spravedlnosti.

Přední cíl lásky Páně

Když čteme verše o umývání nohou, nesmíme minout jejich úzkou návaznost na samotný úvod, kde se nám zdůrazňuje, že Pán vše učinil ze zvláštní lásky vůči nim. A v tom je hlavní lekce, kterou moderní církev tak přehlíží. Pán Ježíš své učedníky miloval – a předně Jej to vedlo k tomu, aby je očistil a očišťoval. Na tu úzkou souvislost poukazuje i apoštol Pavel: „Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo“ (Ef. 5:25-26).

Primární věcí, ke které Spasitele vedla Jeho láska vůči nám, bylo naše očištění od všeliké poškvrny těla a ducha. To, oč jde předně tak nekonečné lásce, má být rovněž předmětem našeho hlavního zájmu. Když někdo velmi miluje nějakého narkomana a snaží se mu pomoci z drog, pak onen narkoman, váží-li si skutečně takové lásky, má sám toužit a usilovat se své závislosti zbavit. Může jinak vůbec tvrdit, že je mu taková láska nesmírně drahá? Stejně tak my, bídní hříšníci, pokud si skutečně ceníme lásky Syna Božího, se musíme s Jeho pomocí vynasnažit co nejvíce mrtvit své sklony hříšného těla a být skutečně tak čistými, jaké nás On chce mít.

Když tedy někdo vyvyšuje lásku Kristovu, a přitom se o čistotu svou a své církve stará jen pramálo nebo toliko v teorii, přinejmenším jí vůbec nerozumí. Nevnímá, že zvláštní láska Mistrova až do konce Jej předně ponoukala k mytí nohou učedníkům, které symbolizovalo očištění srdce, duše i celého člověka. Stalo se mu to, o čem ve své druhé epištole psal apoštol Petr, když nejprve vyzýval k vynaložení veškeré snažnosti, abychom přidávali k víře své ctnost, umění, zdrženlivost, trpělivost, pobožnost, bratrstva milování a lásku – a následně dodal varování: „Nebo při komž není těchto věcí, slepýť jest, toho, což vzdáleno jest, nevida, zapomenuv se na očištění svých starých hříchů“ (2. Pt. 1:9).

Kdo se nestará o aktivní, každodenní přidávání všech těch věcí ke své víře – což není nic jiného, než praktická svatost – ve své slepotě zapomněl na očištění svých hříchů, a kdo zapomněl na toto očištění, zapomněl v důsledku na lásku Pána Ježíše, která Jej předně vedla, aby ono očištění vykonal. Může o ní mluvit, může ji zdůrazňovat, zpívat o ní a jakkoliv jinak ji ústy vyvyšovat, ale nic to nezmění na tom, že ji nedbá tak, jak by milující Spasitel sám chtěl. On přišel z lásky, abychom měli obecenství s Ním i s Otcem (1. Jn. 1:3), ale to můžeme mít jedině, když jsme očištěni a stále očišťováni: „Nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším, a hříchové vaši to způsobili, že skryl tvář před vámi“ (Iz. 50:2). Kdo si váží Jeho lásky, musí si vážit a pečlivě dbát i na cíl, který mu ta láska vytkla a kterému obětovala vše, totiž naši svatou čistotu.

Závěr

Pán Ježíš nám mytím nohou Jeho učedníků dal příklad, abychom Jej následovali: „Když pak umyl nohy jejich, a vzal roucho své, posadiv se za stůl zase, řekl jim: Víte-liž, co jsem učinil vám? Vy nazýváte mne Mistrem a Pánem, a dobře pravíte, jsemť zajisté. Poněvadž tedy já umyl jsem nohy vaše, Pán a Mistr, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste, jakož jsem já učinil vám, i vy činili. Amen, amen pravím vám: Není služebník větší nad pána svého, ani posel větší nežli ten, kdož jej poslal. Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti“ (J. 13:12-17).

Pro nás v našem kontextu to ovšem neznamená doslova si navzájem mýt nohy, ale sloužit si vzájemně ve stejném duchu pokory a sebezapomnění se, aby pro nás nebylo pro své bratry nic zatěžko učinit. Velkým varováním pro doslovnou aplikaci by pro věrné protestanty mělo být už to, jak ochotně to vykonává papež, vždy na velikonoce. Nicméně i bez toho nám tento závěr plyne z Bible samotné. Jak už jsme si výše poukázali, tehdy v dané době a místě bylo mytí nohou potřebná služba, která se očekávala i vyžadovala. Pán Ježíš to coby nedostatek respektu vytkl Šimonovi farizejovi: „A obrátiv se k ženě, řekl Šimonovi: Vidíš tuto ženu? Všel jsem do domu tvého, vody nohám mým nedal jsi, ale tato slzami smáčela nohy mé, a vlasy hlavy své vytřela“ (L. 7:44).

Musíme totiž dbát, abychom nebyli jako farizejové, kteří, „všecky pak své skutky činí, aby byli vidíni od lidí“ (Mt. 23:5). Pavel varuje: „Nic [nečiníce] skrze svár aneb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce“ (Fp. 2:3). „Služebníci poslušni buďte ve všem pánů tělesných, ne na oko sloužíce, jako ti, jenž se usilují lidem líbiti, ale v sprostnosti srdce, bojíce se Boha“ (Kol. 3:22). Jinými slovy, sloužit druhým máme z touhy jim skutečně prospět, a ne jen ukázat, jak jsme pokorní a nakloněni sloužit. Jelikož ve skutečnosti se mezi námi mytí nohou nevyžaduje a nebereme jej – na rozdíl třeba od takového obsluhování u stolu – jako užitečnou službu, jeho doslovné vykonávání je pro nás z podstaty věci jen prázdným, neužitečným rituálem, který se vykonává toliko pro jeho vykonávání samotné.

Pro nás, zdůrazňujeme. Pokud bychom žili v Judstvu 1. století, pak by se jednalo o skutečnou službu, kterou bychom byli povinni činit doslova, bezesporu. Ale když žijeme ve střední Evropě nyní, musíme hledat jiné formy této pokorné služby, abychom sloužili skutečně, a ne jen naoko, pro demonstrování, „koukejte, jak jsme zbožní a jak pečlivě následujeme Krista“. To je marná chvála, které se máme vystříhat.

Podstatné je, abychom následovali příkladu Páně v jeho duchu, se stejným srdcem. V tom kontextu tedy nesmíme nikdy zapomínat, jak podstatný aspekt Jeho služby mytí nohou bylo duchovní očišťování, které jím symbolizoval. I my tedy, když si vzájemně pokorně sloužíme, máme mít na mysli, abychom se vzájemně vedli a povzbuzovali k čistotě a posvěcení. Jistě, navzájem se očistit nemůžeme, to může jen Pán samotný. Ale můžeme a máme činit, jak psal apoštol v listu Židům: „Napomínejte se vespolek po všecky dny, dokudž se dnes jmenuje, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hřícha. (…) A šetřme jedni druhých, k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích, neopouštějíce společného shromáždění svého, jako někteří obyčej mají, ale napomínajíce se, a to tím více, čímž více vidíte, že se ten den přibližuje“ (Žd. 3:13, 10:24-25). Kde toto opomíjejí, míjí pravý význam lásky Kristovy, kterou se domnívají tak vyvyšovat.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *