„Uděláš k tomu sochory z dříví setim, a obložíš je zlatem“ (Exodus 25:13).

Jelikož Boží Slovo vdechnul Duch Svatý, můžeme směle říci, že v něm máme dbát na všechno; o ničem nelze říci, že by bylo nedůležité. Pán Bůh v něm k nám lidem mluví, a máme tedy velmi pečlivě poslouchat. „Jednou mluvil Bůh, dvakrát jsem to slyšel“ (Ž. 62:12). Tím spíše musíme dávat pozor, pokud Hospodin v Bibli mluví vícekrát, něco opakuje. Události, o nichž hovoří více evangelií, si zaslouží zvláštního zaznamenání, nejvíc pak ukřižování Páně a zmrtvýchvstání, o kterém hovoří všechna.

Stejný princip platí i o Starém Zákoně, leč v praxi se mnohem více opomíjí. Významným příkladem jsou kapitoly z Exodu, které popisují stánek úmluvy a všechno jeho vybavení. Nejprve vše Mojžíš vypisuje v kontextu příkazu, který dostal od Hospodina na Sinai, a podruhé při líčení, jak to Izrael skutečně vyrobil, mimo jiné aby demonstroval, že lid všechno učinil skutečně přesně tak, jak jim Pán přikázal (viz Ex. 39:43). O vybavení stánku máme tedy zjevně mnoho přemýšlet, věnovat mu obzvláštní pozornost. Co je v Bibli mimořádně důležité, máme opět posuzovat podle Bible samé; opakování textu napovídá, že má zvláštní duchovní význam. Ostatně, i Bezeleel a Aholiab, kteří práce primárně realizovali, se nade vším museli zvláštně zamýšlet. Když zvažovali, jak nejlépe vyrobit to či ono, jistě museli zároveň v mysli rozjímat, proč Hospodin chce, aby vyrobili přesně toto, proč musí být ve stánku stůl na chleby předložení, svícen, umyvadlo a podobně.

Jak poukazují zbožní komentátoři, stánek úmluvy se vším, co obsahoval, nám myšlenky směřuje na prvním místě k Pánu Ježíši Kristu a Jeho spásnému dílu, které stánek typizoval. Zaslíbený a přišedší Mesiáš je středem všeho Písma. Stánek byl místo, kde se Hospodin rozhodl přebývat a kde jedině byl k nalezení (Ex. 33:7). V Kristu, který k nám přišel na zem, „přebývá všechna plnost Boží tělesně“ (Kol. 1:19), a každý, kdo hledá Pána Boha, Jej musí hledat skrze tohoto Božského prostředníka: „Žádný nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14:6). On je naším pravým stánkem; na to nám ostatně ukazuje i známý 14. verš 1. kapitoly Jana, že „Slovo se stalo tělem, a přebývalo mezi námi,“ kdy slovo „přebývat“ v originále znamená „stanovat.“

Na Něj poukazuje rovněž i jednotlivé vybavení: svícen na to, že On je světlem světa, stůl s chleby předložení, že je nám Chlebem života, umyvadlo na to očištění, které v Něm máme neustále k dispozici, oltář ke kadění na Jeho neustále přímluvy, a schrána úmluvy zvláštní to symbol přítomnosti Boží pro Izrael, nám směřuje mysl na tom, že když jsme v přítomnosti Kristově, jsme v přítomnosti Boží: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14:9). Zvláštní a velmi specifický poukaz představuje i slitovnice, tedy zlaté víko na schráně, které jednou za rok velekněz pokropil krví, když vstupoval do svatyně svatých. O Pánu Ježíši čteme, že je oběť slitování pro hříchy naše (1. Jan 2:2), přičemž zde užité slovo je v řečtině stejné jako to, které Židům 9:5 užívá pro slitovnici.

Jelikož máme odrážet charakter Pána Ježíše, něco z výše uvedeného zároveň v druhém sledu hovoří i o církvi a věřících, například svícen mluví rovněž o tom, že tak, jako je Kristus světlo světa, i naše svíce má svítit před lidmi ke slávě Boží a šíření království Božího, nebo oltář ke kadění nám připomíná, že stejně jako náš dokonalý Přímluvce i my máme přinášet Otci „báně zlaté plné vůně, jenž jsou modlitby svatých“ (Zj. 5:8).

To jsou jen některé základní věci, o nichž můžeme v souvislosti se stánkem a jeho vybavením rozjímat. Zejména zde je velmi vhodné si brát poučení z moudrosti prověřených komentátorů – například vždy spolehlivého Matthewa Henryho, nebo z modernějších zásadového Arthura W. Pinka, který se typologií dost zabýval. Jeho dílo Gleanings in Exodus je zde užitečnou pomůckou. Začátečník v této oblasti sám snadno dojde k mylným závěrům.

V našem článku se ovšem zaměříme na jeden specifický detail, který se většinou příliš podrobně nerozebírá. K mnohému z vybavení stánku Pán přikázal přidělat kruhy, aby se skrze ně mohly provléci sochory, na kterých se pak mělo nosit. I v tom můžeme nalézt duchovní poučení, nadto poučení nesmírně aktuální pro dnešní dobu.

Vybavení k putování

Kruhy a sochory na prvním místě Izraeli připomínaly, že stánek úmluvy neměl svého trvalého místa. Byl stanem, příbytkem navrženým do podmínek putování, neustálého přesouvání. I když na některých místech po oněch 40 let putování mohl lid zůstávat poměrně dlouho, vše muselo být uzpůsobeno tomu, aby se kdykoliv mohl znovu vydat na cestu. I my jsme na poušti tohoto světa jen poutníci, nemáme zde místa zůstávajícího, musíme stále směřovat do nebeské země zaslíbené a nesmíme zde lnout k ničemu natolik, aby nám to bránilo jít kupředu za Pánem, kam nás vede.

Zejména u archy úmluvy měly kruhy a sochory též svůj vztah k Mesiáši, jak poukazuje Arthur Pink s odkazem na komentář Edwarda Denneta (1831-1914): „To nám ukazuje, že Izraelité byli poutníky na poušti, putujíce na místo, které jim Hospodin připravil. Ale měl přijít čas, kdy své dědictví obdrží, totiž až postaví chrám, který bude svou nádherou odpovídat slávě krále izraelského. Sochory, které se na poušti nesměly z kruhů archy vytahovat, se pak měly vyjmout (2. Par. 5:9), protože její putování již skončilo a archa měla spolu s lidem vejít do svého odpočinutí (Ž. 132:8). Sochory v kruzích tedy hovoří o Kristu s Jeho zástupem poutníků, coby Tom, kdo s nimi sám přebývá v podmínkách pouště. Je to Kristus v tomto světě, Kristus v celé své dokonalosti coby člověk – jedním slovem, Kristus ve všem, v čem nám zjevil Otce; neboť On byl v pravdě dokonalým představením a předložením Pána Boha člověku.“

Že se sochory nesměly u archy na poušti vytahovat, poukazuje na pohotovost vyrazit dál. Schrána měla být neustále připravena k tomu, aby ji mohli kněží vzít na svá ramena a jít, kdykoliv Hospodin zavelí tím, že se nad stánkem zvedl svůj sloup oblakový a ohnivý. Stejně tak je Pán Ježíš vždy připraven jít uprostřed svého lidu; a i my jako královské kněžstvo máme být připraveni Jej s sebou vzít, kamkoliv jdeme, jak osobně, tak coby církev. Pokud Jej s sebou a uprostřed lidu Božího nemáme, je to vždy naší vinou, že jsme si Jej s sebou nevzali, a ne proto, že On by nás zanechal. Pokud na svých ramenou neseme svá zlatá telata hříchu a neposlušnosti, nemůžeme se divit, že s námi není schrána Boží přítomnosti v našem Spasiteli; dvě věci se nám na bedra nevejdou. Ale nikdy se nemůžeme vymlouvat, že jsme neměli jak si s sebou archu vzít; sochory se v ní nacházely neustále. Chopit se Pána Ježíše vírou smíme vždycky, pokud v pokání zavrhneme vše ostatní, co jsme nosili na ramenou místo Něj.

Vážnost, bázeň i blízkost

Sochory nám rovněž poukazují na vážnost, ve které máme vůči Pánu Ježíši a věcem Božím chovat. Nošení na ramenou dříve vyjadřovalo nejvyšší úctu. Monarchové a velmoži se často nechávali nosit na nosítkách; když otroci někoho nosili na ramenou, každý ihned věděl, že se jedná o někoho velmi významného a bohatého. Izrael tuto nejvyšší úctu neprokazoval Mojžíšovi, knížatům ani kněžím, ale schráně úmluvy a dalšímu vybavení stánku, které tím či oním způsobem poukazovalo na Pána Ježíše, Jeho osobu a dílo. On a vše, co by chtěl, má mít v našem srdci první místo, což máme také prokázat navenek tím, že Jej coby Jeho otroci vyvýšíme, když si Jej pomyslně dáme na svá ramena. Samozřejmě, náš Spasitel nepotřebuje, abychom Jej my, lidští červíčci, někam nosili, jako by se bez nás nikam nedostal. Ale máme se k Němu mít stejně poddaně a poslušně jako služebnictvo vůči svému králi, kterého nosili na nosítkách tak, aby jej každý mohl vidět a vnímat jeho majestát a moc.

Další aspekt této bázně spočíval v tom, že sochory měly bránit, aby se kdo dotkl těch věcí samotných – aspoň pokud to nevyžadovala naprostá nezbytnost při plnění svatých povinností, jako třeba při zapalování svícnu. Nikdo, ani kněží, k nim neměli přistupovat s neuctivou familiárností jako k něčemu běžnému, na jejich úrovni. Vybavení stánku bylo svaté a mělo se s ním svatě nakládat. Všechno, i nádobí, které žádné sochory nemělo, se muselo před přenášením nejprve opatrně zakrýt (Nu. 4:5-15.).

Na opovážlivé nedbání těchto principů doplatili obyvatele Betsemes za Samuele, kteří otevřeli truhlu, aby do ní nahlédli (1. Sam. 6:19) a Uza za dob Davidových, když se snažil zabránit jejímu pádu a vztáhl ruku svou, aby ji pozdržel: „I vstavili truhlu Boží na nový vůz, vzavše ji z domu Abinadabova, kterýž [byl] na pahrbku. Uza pak a Achio, synové Abinadabovi, spravovali ten vůz nový. (…) A když přišli k humnu Náchonovu, vztáhl [ruku] svou Uza k truhle Boží a pozdržel jí, nebo uchýlili se volové. Protož rozhněval se Hospodin na Uzu, a zabil ho Bůh pro neprozřetelnost; i umřel tu u truhly Boží“ (2. Sam. 6:3.6-7). Uza to myslel dobře, dokonce se mu zdálo, že zásah je nevyhnutelný a tedy ospravedlnitelný, ale svrchovaný Hospodin hodnotil věci jinak. Ostatně celá situace vznikla z toho, že Izraelci nevyužili právě oněch sochorů, jimiž se zabýváme, ale vsadili truhlu na vůz po vzoru Filistinských (1. Sam. 6:7-12).

Tato svatá bázeň a vážnost vůči Božím věcem a ustanovením, která nám zbraňuje, abychom se jich byť jen neuctivě dotkli, přitom nepřináležela jen době starozákonní, před příchodem Mesiáše. Schrána úmluvy Jej ostatně typizovala, a to, s jakým srdcem měli Židé přistupovat k ní, nás učí, jak my máme přistupovat ke Spasiteli, na Něhož je nám v ní poukazováno. O tomto postoji ostatně čteme mnoho i v Novém Zákoně: „Protož království přijímajíce nepohnutelné, mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a uctivostí. Neboť Bůh náš jest oheň spalující“ (Žd. 12:28-29). „A poněvadž Otcem nazýváte toho, kterýž bez přijímání osob soudí vedlé skutků jednoho každého, viztež, abyste v bázni čas svého zde putování konali“ (1. Pt. 1:17). Vážný přístup v sobě zahrnuje i často užívané slovo zbožnost. Měla by to vyjadřovat už jen naše mluva.

Jedná se o přístup, kterému nás učí Duch Boží kontinuálně od počátku až do konce. Ani oslavení svatí a nikdy nezhřešivší andělé jej nemají jiný: „Tedy těch čtyřmecítma starců, kteříž před oblíčejem Božím sedí na stolicích svých, padli na tváři své, a klaněli se Bohu, řkouce: Díky činíme tobě, Pane Bože všemohoucí, kterýž jsi, a kterýžs byl, a kterýž přijíti máš; nebo jsi přijal moc svou velikou, a království ujal. I rozhněvali se národové, a přišel hněv tvůj, a čas mrtvých, aby souzeni byli, a aby dána byla odplata služebníkům tvým, prorokům a svatým, a bojícím se jména tvého, malým i velikým, a aby zkaženi byli ti, kteříž nakažují zemi“ (Zj. 11:16-18). „Serafínové stáli nad ním. Šest křídel měl každý z nich: dvěma zakrýval tvář svou, a dvěma přikrýval nohy své, a dvěma létal. A volal jeden k druhému, říkaje: Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jest všecka země slávy jeho“ (Iz. 6:2-3).

Obraz sochorů nám ovšem zároveň ukazuje, že nejvyšší bázeň před věcmi Božími, která si ani netroufá se dotknout truhly úmluvy či jiného vybavení stánku, neznamená odstup od nich. Pravá bázeň Boží a hluboká poníženost před Ním se vždy pojí s blízkostí Pánu, s přicházením před Jeho tvář: „A učiním s nimi smlouvu věčnou, že se neodvrátím od nich, abych jim neměl dobře činiti; nadto bázeň svou dám v srdce jejich, aby neodstupovali ode mne“ (Jer. 32:40). „Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano [i] s tím, kterýž jest skroušeného a poníženého ducha [přebývám,] obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce skroušených“ (Iz. 57:15). „Takto praví Hospodin: Nebe jest mi stolice, a země podnože noh mých. Kdež ten dům bude, kterýž mi vzděláte? Aneb kde bude místo odpočívání mého? Nebo všecko to ruka má učinila, a [jí] stojí všecko, praví Hospodin. I však na toho patřím, kdož jest chudý a skroušeného ducha, a třese se před slovem mým“ (Iz. 66:1-2).

Kněží, kteří nosili schránu na ramenou, se sice neměli opovážit na ni neuctivě sahat, ale zároveň k ní byli tak blízko, jak jen to bylo možné. Moderní křesťanství zejména mladým nakukává, že „staromódní“ uctivý a opatrný přístup k bohoslužbě brání prožívání pravého a úzkého společenství s Pánem Ježíšem, ale opak je pravdou. Ti muži Boží, kteří měli k Hospodinu nejblíž, jako Abraham, Mojžíš, David, Eliáš nebo Daniel, si zároveň zachovávali tu nejvyšší poníženost a úctu vůči Němu (viz Gen. 18:27, Ex. 3:1-6. 2. Sam. 7:18-19, 1. Kr. 18:42, 19:12-13, Dan. 9:3-19). Právě užití sochorů bázně Boží nás přivádí do pravé blízkosti Spasiteli.

Nejlepší způsob

Verše o sochorech nám v kontextu bázně Boží přináší ještě jedno významné ponaučení. Skutečnost, že se vybavení stánku nemohlo přenášet přímo, protože Hospodin kněžím zapověděl se jich dotýkat, může působit jako zbytečné omezení. Ostatně ani Davidovi se moc nelíbilo, když Hospodin zabil Uzu pro pouhý dotek schrány úmluvy: „Tedy zkormoutil se David, proto že se Hospodin tak přísně obořil na Uzu“ (2. Sam. 6:8). Slovo „zkormoutit“ vyjadřuje v originále hněv nebo velikou nelibost; poprvé je užito, když se Kain rozlítil pro nepřijetí své oběti.

Člověk by přirozeně řekl, že zejména takový stůl se dá přeci stejně dobře přenášet tím, že se vezme za své rohy, a trvání na povinnosti vždy před jeho přenesením do něj vsouvat sochory a nést ho na nich by mnozí označili za příliš úzkoprsé puntičkářství. Dbát na takové detaily je vyslovené puritánství, podstatné přeci je, aby se stůl přenášel, když Hospodin zavelí k přesunu; tuto hlavní povinnost přirozeně nezpochybňujeme, ale proč bychom se měli omezovat ve způsobu, jak to činit? Proč si nemůžeme sami zvolit, jak by se nám přenášel nejpraktičtěji? Obzvláště zbytečně by se to asi zdálo při přemístění jen na krátkou vzdálenost.

Jenomže při putování pouští se vše muselo nést dlouhé míle, často špatným terénem. K tomu těžko nalézt příhodnější, praktičtější a pohodlnější způsob než nesení na ramenou. To platí i pro onen stůl, a tím spíše pro těžkou truhlu – zlatá schrána vážila hodně sama o sobě, a nadto ukrývala kamenné desky zákona. Kdyby ji kněží měli přenášet tak, že by k ní přistoupili a chytli ji zespoda za dolní rohy, šlo by se jim s ní velmi špatně. Už jen sto metrů by bylo hodně, natožpak celodenní pochod. I když se tedy na první pohled zdál Boží způsob, který zapovídal byť i jen dotek svatého vybavení, příliš přísný, ve skutečnosti sledoval prospěch kněží, aby jejich služba při přenášení byla co možná nejpříhodnější a nejsnadnější – v kontextu podmínek pouště, ve kterých se nacházeli. I když přenášení výbavy nástrahami pouště skrze sochory na ramenou nebylo snadné a kněží při něm jistě museli cítit únavu, otlaky, nepohodlí a podobně, všechny ostatní způsoby nesení by byly dlouhodobě ještě horší.

Duchovní aplikace je zřejmá. I když Pán Bůh vyžaduje, aby k Němu a k službě Jemu znovuzrození přistupovali s nejvyšší bázní a uctivostí, nečiní tak z tvrdosti a nelaskavosti, naopak v tom sleduje náš nejvyšší dlouhodobý zájem, aby naše cesta po namáhavé úzké cestě do království Božího s archou úmluvy, totiž Kristem mezi námi, byla co nejutěšenější. Potížím se na ní nemůžeme vyhnout, protože se nám na cestě protiví hřích v nás, svět okolo nás a ďábel v povětří nad námi; když však Pána Ježíše ve svém srdci neseme na sochorech bázně a uctivosti, je naše procházení nástrahami života nakonec pořád nejsnazší a nejpotěšenější.

Z krátkodobého hlediska se to tak nemusí zdát; když se soustředíme jen na tu hodinku či dvě bohoslužby, která nás při nejbližší příležitosti čeká, mnozí mají dojem, že jim lehkovážný, uvolněný přístup bude sedět lépe. Nebudou se muset otravovat s upjatým, formálním přístupem, který charakterizoval církev v dobách minulých, a budou si vše moci více užít. Působí to na ně stejně nadbytečně jako provlékání sochorů, když lze přeci vybavení vzít i jen tak, bez nich. Ale dítě Boží má mít jinou perspektivu – nejde přece jen o bezprostřední čas obecenství církve, jde o celé životní směřování do království nebeského. Náš život není sprint, ale maraton, nestačí jen dobře začít, musíme vytrvat; neprospěje se cítit uvolněně hodinu ve shromáždění a zbytek týdne se bezútěšně trmácet životem bez síly k plnění dennodenních svatých povinností.

Při dlouhodobém pochodu pouští neexistoval lepší způsob, než užití sochorů, a při celoživotním kráčení do slávy neexistuje lepší postoj, než ta nejvyšší bázeň a úcta ve všech službách Božích. Zdá-li se někomu nyní, že tyto staromódní způsoby jsou příliš obtížné a poskytují mu příliš málo útěchy, nechť zví, že ty moderní budou nakonec ještě obtížnější a dlouhodobě mu přinesou útěchy ještě méně.

Závěr

Rozdílů mezi moderní církví a církví, jak fungovala před několika generacemi, bychom jistě nalezli více, ale celkově uvolněnější přístup k Božím věcem a bohoslužbě patří mezi nejvýznamnější a také nejzřetelnější. Projevuje se, jak při ní věřící mluví, oblékají se a celkově se chovají. Ať už bychom ten způsob nazvali jakkoliv, slova bohabojný bychom určitě nepoužili. Křesťanům dnes již nepřijde nutné se zatěžovat staromódní opatrností; oni sochory bázně Boží, jak je uplatňoval lid Boží v minulosti, nepotřebují.

Jak ale ukazuje obraz z Božího Slova, bez těchto duchovních sochorů se nám naše duchovní povinnosti při dlouhodobém putování ponesou mnohem hůře. Krátkodobě se může jevit pohodlnější se jimi neobtěžovat, ale dlouhodobě je to k naší škodě. A to také vidíme v praxi. Zejména mladí se při ležérních shromážděních s moderní hudbou cítí subjektivně lépe, ale když skončí, velmi často nemají sílu pro vítězný život uprostřed týdne. Emocionálně jsou jako na houpačce, extázi z chval brzy střídá depresivní stav doma. Staří věřící z minulosti, co vyrůstali na historických duchovních písních, bývali stabilnější a vyrovnanější, a proto se jim obecně kráčelo životem snadněji, i v těžkých chvílích. Bohoslužba jim třeba nepřinášela tolik tělesného vzrušení, ale více stálého utěšení. I některé, co moderní chvály obhajují, jsme slyšeli vyznat, že v dobách těžkostí se pro načerpání posilnění obraceli spíš ke klasickým písním minulosti.

Boží cesty, totiž ony úzké stezky staré, jsou pro nás vždy a ve všech ohledech nejlepší, jakkoliv se to tělu a krvi často nezdá. Kdo je opouští a zavrhuje Pánem ustanovené sochory bázně a vážnosti, činí tak ke své vlastní škodě. Jak smutné, že valná část vyznávajících křesťanů vůbec neví, o co se připravuje a jak moc si dlouhodobě ztěžuje vlastní cestu do slávy – jestli do ní ovšem vůbec míří. Kéž by Hospodin sám dal církvi dnes milost, aby se opět těch starých sochorů chopila, neboť i zde platí, co pravil Pán Ježíš: „Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké“ (Mt. 11:30). Amen.