Google

Bohoslužba s vážností a uctivostí, část 1.

Datum:4 července, 2022
Komentáře
Přidej

“Protož království přijímajíce nepohnutelné, mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a uctivostí. Neboť Bůh náš jest oheň spalující“ (Žd. 12:28-29)

Již v minulosti jsme vícekrát poukázali na skutečnost, že kdybychom se mohli vrátit v čase a navštívit náhodné typické bohoslužby pravých evangelikálních věřících minulosti, a zároveň nevěděli, kam přesně jsme vešli, mohli bychom mít snadno problém rozpoznat, k jakému proudu se daní věřící hlásí, zda k metodistům, baptistům, presbyteriánům apod. Pokud by se kázání nezaměřovalo na nějaké specifické distinktivy (např. otázkou křtu či církevního zřízení), bohoslužby by si byly u všech velmi podobné. Přístup ke ctění Hospodina se příliš nelišil.

Je pravda, že to samé lze vlastně říci i o moderní novoevangelikální bohoslužbě s jejími chválícími skupinkami či proslovy z pódia – leckdy z nich samých těžko poznat, kam se dané společenství řadí. Čeho by si ovšem ihned všiml i ten nejignorantnější člověk, by byl rozdíl mezi bohoslužbou moderní a historickou. Typický moderní baptista ve svém přístupu k uctívání Pána má k historickému baptistovi mnohem dál, než měl např. historický presbyterián, a totéž platí o všech ostatních proudech.

Základní rozdíl mezi moderní a historickou bohoslužbou je ve vážnosti a uctivosti k Pánu Bohu. V kontextu bohoslužeb je „moderní“ v podstatě synonymní s „ležérní,“, „uvolněný“. Jakkoliv by se mnozí dnes domnívali opak, rozdíl nespočívá v důvěrnosti vůči Pánu, ta pravým věřícím minulosti obecně nechyběla – kdo pochybuje, ať si přečte např. deník Sarah Savage, o níž jsme psali v předchozím článku, zda neměla hluboký osobní vztah s Pánem. Pravá biblická důvěrnost se s bázní, ponížeností a uctivostí nijak nevylučuje.

Příklady pravé bázně

To vidíme i v Písmu samém. Nikdo by si jistě netroufl zpochybnit důvěrnost vztahu k Hospodinu u reků víry jako Abrahama, Davida, Daniela i mnohých jiných. Přítel Boží, muž podle srdce Božího, muž velmi milý (Iz. 41:8, 1. Sam. 13:14, Dan. 10:11) – takové tituly nemohl dostat nikdo, kdo byl Pánu nebyl skutečně velmi blízko. Přesto studujme, jak tito muži přicházeli ke svému Bohu s bázní a třesením, jak pokorně a poníženě, s jakou vážností, s jak vysokým pohledem na Stvořitele! „Aj, nyní chtěl bych mluviti ku Pánu svému, ačkoli jsem prach a popel“ (Gen. 18:27). „Kdo jsem já, Panovníče Hospodine, a jaký jest dům můj, že jsi mne přivedl v ta místa. Nýbrž ještěť se to málo vidělo, Panovníče Hospodine, že jsi také mluvil i o domu služebníka svého na dlouhé časy, ješto jest to povaha lidská, Panovníče Hospodine. Ale což již více má mluviti David před tebou? Však ty znáš služebníka svého, Panovníče Hospodine“ (2. Sam. 7:18-20).

Prosím, Pane Bože silný, veliký a všeliké cti hodný, ostříhající smlouvy a dobrotivosti k těm, kteříž tě milují, a ostříhají přikázaní tvých. Zhřešiliť jsme a převráceně jsme činili, bezbožnost jsme páchali, a protivili jsme se, a odvrátili od přikázaní tvých a soudů tvých. Aniž jsme poslouchali služebníků tvých proroků, kteříž mluvívali ve jménu tvém králům našim, knížatům našim a otcům našim, i všemu lidu země. Toběť, ó Pane, přísluší spravedlnost, nám pak zahanbení tváři, jakž se to děje nyní mužům Judským a obyvatelům Jeruzalémským, a všechněm Izraelským, blízkým i dalekým, ve všech zemích, kamž jsi je zahnal pro přestoupení jejich, jímž přestupovali proti tobě. Námť, ó Hospodine, sluší zahanbení tváři, králům našim, knížatům našim a otcům našim, neboť jsme zhřešili proti tobě, Pánu Bohu pak našemu milosrdenství a slitování, poněvadž jsme se protivili jemu (Dan. 9:4-9). Tyto oddíly, vedle mnohých dalších, nám o tom hovoří více než výmluvně.

Ke stejnému přístupu k Pánu Bohu nás vyzývá v našem úvodním textu i apoštol, poté, co vysvětlil evangelium z ceremoniálních typů Starého zákona: „Protož království přijímajíce nepohnutelné, mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a uctivostí. Neboť Bůh náš jest oheň spalující“ (Žd. 12:28-29). Máme zde jednak (1.) povinnost, (2.) důvody této povinnosti a (3.) prostředek ke splnění povinnosti.

Povinnost vážnosti a uctivosti

Povinnost nám verš vymezuje jako sloužit Hospodinu, jak by se Mu líbilo, aby to mohl přijmout – totiž s vážností a uctivostí. Původní řecké slovo přeložené jako „vážnost“ v originále vyjadřuje „sklopené oči“, poníženost. Nejde ovšem jen o něco vnitřního, očím neviditelného – i když samotný vnější postoj bez odpovídající reality v srdci je přirozeně rovněž k ničemu. Stejné slovo se v Novém zákoně užívá jen jednou, v 1. Tim. 2:9: „Takž také i ženy aby se oděvem slušným s stydlivostí a s středmostí ozdobovaly, ne křtaltováním sobě vlasů, neb zlatem, aneb perlami, aneb drahým rouchem.“ Vyjadřuje cudnost, stud slušně vychované dívky a ženy; a zjevně je spojená s adekvátním vnějším projevem a vystupováním. Stejně tak vážnost, se kterou máme přistupovat k Hospodinu, musí být na prvním místě v srdci, ale nemůže se neprojevit i navenek, v tom, jak se oblékáme, jak mluvíme a podobně.

Uctivost pak označuje bázeň, posvátnou úctu, ale také oddanost, vroucnost, zbožnost. Příbuzným slovem Písmo popisuje Simeona: „A aj, byl člověk v Jeruzalémě, jemuž jméno Simeon. A člověk ten byl spravedlivý a nábožný, očekávající potěšení Izraelského, a Duch svatý byl v něm“ (L. 2:25). V tom, jak tento muž přistupoval k Hospodinu a Božím věcem, se můžeme hodně naučit o tom, jak sloužit Pánu s uctivostí.

Největším příkladem v tom nám je ovšem Pán Ježíš sám, protože jediný druhý výskyt přesně stejného slova jako „uctivost“ v Žd. 12:28 máme ve stejné epištole v 5. kapitole: „Kterýž za dnů těla svého modlitby a ponížené prosby k tomu, kterýž ho mohl zachovati od smrti, s křikem velikým a slzami obětoval, a vyslyšán jest v tom strachu“ (Žd. 5:7). Překlad „v tom strachu“ zde může působit zavádějícím způsobem, jako by šlo o bázlivost, protože myšlena je bázeň, poníženost.

Ona bázeň prostupuje vyučování i příklad v modlitbě, které svému lidu Mistr dal, dokud ještě dlel zde na zemi. On vedl začínat prosbu: „Otče náš, kterýž jsi v nebesích“ – jakkoliv to pro jejich velkou známost mnohé míjí, je to oslovení velmi bohaté; vedle dalšího vyjadřuje Boží nekonečnou vyvýšenost nad námi, spolu s jeho svrchovaností. Důvěra a láska k Otci se spojuje s bázní a uctivostí, na začátku i na závěr modlitby Páně – „nebo Tvé jest království, i moc, i sláva navěky, Amen“. A sám se ve stavu svého ponížení i poníženě modlil – „avšak ne má vůle, ale Tvá staň se“ (L. 22:42). Nepoložil toho sobě za loupež, za kořist, že byl coby druhá Osoba Boží Trojice roven Otci; tím spíš nemáme my přistupovat k Otci, jako by nám byl roven nebo skoro roven, někdo jen trošičku nad námi.

Důvody pro vážnost a uctivost

Důvodem je jednak (a.) charakter Boží, totiž že je oheň spalující, a dále (b.) milost Boží k nám, že od Něj přijímáme království nepohnutelné. Co se týče toho prvního, oheň, nebo obecně cokoliv rozpáleného, vyžaduje zacházení s respektem, jinak to špatně dopadne. Kdo k nim přistupuje lehkovážně, spálí se. To často zdůrazňujeme malým dětem, které to samy ještě nevědí; když je vidíme blízko kamen, ihned řekneme, ať si dají pozor, nebo je odtahujeme pryč. Tak i pro nás je stejně náležité přistupovat k věcem Božím nikoliv lehkovážně, ale opatrně. Na to nedbali Nádab a Abiu, kteří přinášeli v oběti cizí oheň namísto toho, který Hospodin přikázal, a svatý Bůh je pro tu opovážlivost spálil.

Podobně dopadl Uza, když v rozporu s příkazem Božím nechal David vést truhlu smlouvy na voze, místo nést na ramenou levítů, a byl pohlcen ohněm pro dotek archy. Byť se „jen“ snažil zabránit, aby spadla na zem, podle člověka dobré úmysly nepřevážily zákaz dotýkat se posvěcených věcí – už jen proto, že sama potřeba zastavení pramenila z předchozí neposlušnosti. Pán Bůh neomlouvá hřích jen proto, že jsme se k němu uchýlili s byť sebeupřímnějším úmyslem napravit dopady jiného hříchu.

Tyto a další příklady z Písma nás mají varovat. Když nebudeme pamatovat, jaký jest Ten, o kterémž jest řeč naše, a přistupovat k Němu náležitě, nebudeme Mu moci sloužit tak, jak se sluší a jak je naší povinností. Mineme se cíle – což je hebrejský význam slova „hřích“. Hřešit je vážnou věcí vždy, ale činit tak při bohoslužbě, když bychom se měli v ozdobě svatosti přibližovat ke svému Bohu, ještě o mnoho více. A sloužit Hospodinu jinak, než On sám ustanovil, znamená překračovat druhé přikázání. Ať nikdo sám sebe neklame, že když Pán Bůh sám říká, že k Němu coby ohni spalujícímu máme přicházet s vážností a uctivostí, tak může bez hříchu přicházet jinak, jak mu více vyhovuje. A největší sebeoklamání by bylo, kdyby se někdo přesvědčil, že současný moderní lehkovážný přístup je jen „jiná forma“ vážnosti a uctivosti.

Motiv vděčnosti

Druhý uvedeným důvodem je, že přijímáme království nepohnutelné, dědictví od Hospodina. Bázeň s uctivostí máme Hospodinu vzdávat nejen pro to, kým On je sám v sobě, ale i kým je pro nás osobně, co pro nás učinil, že nás nejen vykoupil z věčného zatracení, ale dal nám nadto věčné dědictví. Mnozí na prvním místě přirozeně vnímají, že je to má vést k veliké lásce a vděčnosti vůči Pánu Bohu, což je reakce samozřejmě náležitá a nezbytná – ale bez spojení s vážností a uctivostí je také nedostatečná.

Ona láska a vděčnost musí být totiž spojená s vnímáním oné nekonečné ceny, kterou Pán Ježíš za to vše zaplatil – totiž neposkvrněné krve nekonečně svatého Beránka Božího – a dále naší nekonečné nehodnosti takového daru milosti. Nebyli jsme totiž jen ztracení, chudí a nuzní; nad takovými by se mohl přirozeně slitovat i nějaký citlivý člověk. My jsme byli „nesmyslní, tvrdošijní, bloudící, sloužíce žádostem a rozkošem rozličným, v zlosti a v závisti bydlíce, ohyzdní, vespolek se nenávidíce“ (Tit. 3:3), ve světle čehož by nám mělo Boží slitování přijít naprosto nepochopitelné, a měla by nás – právě vedle hluboké lásky a vděčnosti – jímat též veliká bázeň nad těmi věcmi, jenž nám Pán učinil. Jestliže Josefovi bratři žasli nad tím, jak jim byly zvláště navráceny peníze za obilí – a to ani netušili, že jim je dal dávno ztracený bratr, kterého bez milosti prodali do otroctví – tím spíše bychom měli s nesmírnou bázní žasnout nad tím, že nám vrátil ztracený ráj Pán Ježíš, kterého jsme umučili svými nesčetnými hříchy.

Vážnost a uctivost od důvěry k Otci Boží Slovo nikdy nerozděluje, ba naopak: „.A poněvadž Otcem nazýváte toho, kterýž bez přijímání osob soudí vedlé skutků jednoho každého, viztež, abyste v bázni čas svého zde putování konali“ (1. Pt. 1:17). Právě nazývání Boha Otcem má podle apoštola vést k žití v bázni. Pravá biblická bázeň Boží nevede k odtažitosti, ale přiblížení se k Hospodinu: „Nadto bázeň svou dám v srdce jejich, aby neodstupovali ode mne“ (Jer. 32:40). Ani se nevylučuje s radostí v Něm: „Služte Hospodinu v bázni, a veselte se s třesením. Líbejte Syna, aby se nerozhněval, a zhynuli byste [na] cestě, jakž by se jen málo zapálil hněv jeho. Blahoslavení jsou všickni, kteříž doufají v něho“ (Ž. 2:11-12). Bible nás vede k láskyplnému ctění Mesiáše; zmínka o líbání Syna by nám měla připomenout zejména onu ženu hříšnici, která milovala mnoho, a nepřestávala líbat Jeho nohy. Láska ji nevedla k familiárnímu přístupu, právě naopak, k ještě větší a hlubší uctivosti. Byl to Šimon, který Mistra miloval málo, jestli vůbec, kdo Mu neprojevil skoro žádnou čest.

I z toho by bylo pošetilé se domnívat, že nejužší vztah ke Spasiteli mají ti, kteří se k Němu mají velmi podobně jako ke svým lidským kamarádům. Ano, učedníky Pán nazval svými přáteli, což vyjadřovalo vzácný hluboký vztah mezi nimi, ale i Jan, který zvlášť vnímal lásku Mistrovu, před Jeho velebností padl na zem jako mrtvý (Zj. 1:17).

Prostředky k pěstování vážnosti a uctivosti

Boží Slovo jasně svědčí, že evangelium, radostná zvěst o spasení v Pánu Ježíši, se nevylučuje s bázní vůči Pánu, který nás vykoupil: „I viděl jsem jiného anděla letícího po prostředku nebe, majícího evangelium věčné, aby je zvěstoval těm, kteříž bydlí na zemi, a všelikému národu, i pokolení, i jazyku, i lidu, řkoucího velikým hlasem: Bojte se Boha, a vzdejte jemu chválu, neboť přišla hodina soudu jeho; a klanějte se tomu, kterýž učinil nebe i zemi i moře i studnice vod“ (Zj. 14:6-7). Bát se Hospodina – to patří mezi ovoce, produkty evangelia. A na druhou stranu, bez evangelia se Jej nelze bát tak, jak nás vyzývá; buď sklouzneme k hříšnému zlehčení a snížení Jeho velebnosti v našich očích, nebo zase k otrockému strachu bez doufanlivého očekávání na Jeho pomoc a smilování.

Pán Bůh je Duch, a můžeme Mu sloužit, ctít Jej jedině v Duchu a v pravdě (J. 4:24). Bez Ducha Božího v srdci není ctění, a není ani bázeň Boží – leda ta falešná, z přikázání lidských pošlá (Iz. 29:13), v níž Pán nemá žádného zalíbení. A bez evangelia, bez pravé víry v Krista podle zjevení Božího, nemůže dlít v srdci Duch Svatý. Kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho – a kdo není Jeho, nemá Ducha Kristova. Oboje je spolu nerozlučně spjato.

Proto nás apoštol, když vyzývá ke službě Pánu Bohu s vážností a uctivostí, neopomíjí prvé zdůraznit: „Mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a uctivostí.“ Bez milosti v srdci, bez jeho proměnění skrze víru evangelia, bez souvisejícího působení Ducha Svatého žádné Bohu libé sloužení z podstaty věci není a nebude, nemůže být. A naopak, srdce, v nichž tato živá milost vládne, budou k takové vážné a uctivé službě přirozeně vedena. Duch je nebude táhnout jiným směrem, než ke kterému vede skrze Jím vdechnuté Slovo. Propaguje-li kdo familiární, lehkovážný přístup k Pánu Bohu (který nesměšujme s důvěrností a doufanlivostí!), můžeme o tom říci slovy Bible: „Neníť ta rada z Toho, kterýž vás volá“ (Gal. 5:8).

Pravé zvažování a porozumění evangelia nás nemůže než vést k bázni. David při hledění na veliký vesmír volal: „Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ?“ (Ž. 8:5)? Tím spíš bychom my, když skrze evangelium hledíme na nekonečně většího Spasitele, bychom měli volat: Co jest bídný a hříšný člověk, že jsi zaň obětoval svého jednorozeného Syna? Čím více budeme rozumět, v jaké propasti hříchu jsme se nacházeli a jak veliký byl Ten, který nás z ní svou obětí vyprostil, tím více budeme žasnout nad Jeho nekonečnou láskou a milosrdenstvím – a nebude nám ani možné přistupovat k Němu bez vážnosti a uctivosti, která by mohla jakkoliv snižovat Jeho slávu a důstojnost.

Jedině zapomnětlivost nebo ignorance tohoto velikého spasení v Kristu způsobí, že vážnost a uctivost v bohoslužbě nahradíme uvolněností a lehkovážností. Ten, v jehož životě je uvedené ovoce milosti Boží – totiž vážnost a uctivost – jen málo patrné, by se měl důkladně zkoumat. Živá, aktivní víra by je určitě zplodila, a tam, kde chybí, lze s jistotou říci, že má své velké rezervy, není-li vůbec mrtvá. Ano, to ví jen Pán; ostatním proto nepřísluší činit kategorické soudy, ale každý, koho se to týká, má sám sebe zkušovat, sám sebe ohledovat, je-li u víře (2. Kor. 13:5).

Závěr

Žalmista David píše o modlách, které „ústa mají, a nemluví, oči mají, a nevidí, uši mají, a neslyší, nos mají, a nečijí“, a hned na to dodává: „Nechať jsou jim podobni, kteříž je dělají, [a] kdožkoli v nich doufají“ (Ž. 115:5-6.8). A vskutku, na více místech poté čteme v Písmu o těch, i z Božího lidu, kteří „vidouce, nevidí, a slyšíce, neslyší, ani rozumějí“ (Mt. 13:13), často modlářích: „Z ostatku pak jeho udělá boha, rytinu svou, před níž kleká, a klaní se, a modlí se jí, řka: Vysvoboď mne, nebo Bůh silný můj jsi. Neznají ani soudí, proto že zaslepil oči jejich, aby neviděli, a srdce jejich, aby nerozuměli“ (Iz. 44:17-18).

To nás učí obecné pravdě – nakonec se každý stává podobným tomu, co nebo koho uctívá, v dobrém i ve zlém. Kdo ctí Pána Ježíše a hledí ustavičně k Němu, ten odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněn bývá od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně (2. Kor. 3:18). Ale kdo ctí modly a falešné bohy bez rozumu a bez uší, brzy sám přijde o veškerý duchovní smysl a přestane slyšet Slovo Boží. Co ctíme, to budeme.

Podle tohoto principu ovšem můžeme zpětně zkoumat, koho či co vlastně ctíme. Co jsme nyní, odpovídá tomu, co jsme dříve ctili. A proto ať se na závěr každý z nás ptá: Odpovídá náš charakter charakteru Božímu? A nejen charakter náš osobně, ale i šířeji, převládající charakter vyznávajících věřících v našem obecenství? Ne snad jednotlivých špatných příkladů, které se mohou nalézt všude, ale to, co lze obecně spatřovat u větší části účastníků bohoslužeb. Jestli není vidět svatost, vážnost a uctivost, měli bychom se ptát, zda ctíme skutečně Hospodina.

Ano, možná svého vlastního, tj. námi vytvořeného boha nazýváme také Hospodin, ale to nic neznamená – stejně činil Izrael, když se klaněl zlatému teleti. Podobně nehraje roli, jestli ctíme nějakého Ježíše – lze přijímat osobu toho jména, která nemá s biblickým Spasitelem nic společného. Pavel si naříkal nad některými Korintskými, kteří, kdyby někdo přijda, jiného Ježíše kázal, kteréhož apoštolové nekázali, slušně by toho snášeli (2. Kor. 11:4). Zaznamenejme, že ne jiného Krista – to by znamenalo hlásání, že zaslíbeným Mesiášem je někdo jiný, než Ježíš Nazaretský – ale jiného Ježíše. Takoví falešní učitelé tvrdili, že také věří v Ježíše Nazaretského, že ho také hlásají, ale nebyla to pravda, protože charakter jejich vymyšleného Ježíše neodpovídal Tomu pravému.

Můžeme se tedy modlit a zpívat nějakému Ježíši, a nemusí to být vůbec onen věčný a nekonečný Syn Boží, biblický Spasitel světa. A to, jak je či není v naší bohoslužbě přítomná bázeň, vážnost a uctivost, mnohé odhaluje, jakého Ježíše skutečně přijímáme. Kéž nám Pán sám dá smysl, abychom poznali toho pravého Syna Božího, který jest ten pravý Bůh a život věčný (1. Jan 5:20), a podle toho Jej také pravě ctili, s vážností a uctivostí, neboť „Bůh náš jest oheň spalující.“ Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.