Když se chceme dozvědět něco o tom, jak vypadal vnitřní duchovní život pravých věřících v minulosti dávnější než 3-4 generace, povětšinou jsme odkázáni na spisy kazatelů a teologů, protože málokdo jiný ze znovuzrozených měl dostatek vzdělání, prostředků, času a schopností, aby zaznamenal své zvažování nad věcmi Božími budoucím generacím. Spisy puritánů a jiných velkých mužů jsou jistě vzácným dědictvím církve, nicméně – přesto, že to podstatné všechny Boží děti sdílejí – to může trochu zkreslovat, protože v praktické rovině přeci jen kazatelé a nejučenější teologové netvoří zcela reprezentativní výběr všech věřících. Proto ty výjimky, ve kterých můžeme nahlédnout do myslí prostých křesťanů, představují nanejvýš zajímavé a zaznamenáníhodné doplnění našeho porozumění a vnímání duchovního života předků.
Takový obraz nám skýtá deník starší sestry biblického komentátora Matthewa Henryho, která se jmenovala Sarah (1664-1752). Psala si jej od roku 1686 až do své smrti, i když do dneška se zachovaly jen části. Jelikož zbožná Sarah vyrůstala v rodině puritánského kazatele Philippa Henryho, nelze ji zcela zařadit mezi „běžné“ křesťany – její otec jí například od 7 let začal učit hebrejsky, což by bylo nesmírně neobyčejné i dnes, natožpak tehdy – ale vzhledem k tomu, že v praxi žila po většinu doby prostý život matky v domácnosti, přeci jen z jejího deníku můžeme poněkud nahlédnout do duše obyčejných věřících minulosti, kteří neměli přední postavení v církvi.
Život a deník zbožné Sarah
Philipp Henry byl nonkonformistický kazatel, kterého vyloučili z anglikánské církve na základě Zákona o jednotné bohoslužbě (Act of Uniformity) z roku 1662 po restauraci Stuartovců na anglický trůn. Kdo se nepodrobil přikazované bohoslužební liturgii, nesměl kázat. Přes určité potíže nicméně Philipp ve službě pokračoval. Jelikož měl nějaký majetek, dokázal se o rodinu obstojně postarat. Sarah byla odmala důkladně vyučována ve věcech Božích a rodiče ji chránili od mnohých zlých vlivů. Sarah později například vzpomínala, že až do svých 20 let nikdy neviděla žádného opilého člověka nebo neslyšela nikoho klít.
Přes přísný morální život, ke kterému ji odmala vedli, si byla vědoma své hříšné přirozenosti a potřebě Boží milosti v Kristu. Za brzké vštípení pravd evangelia a ochranu před mnohými hříchy byla celý život velmi vděčná, zejména za to, že si to Pán použil, aby jí brzy svou milostí vedl ke spáse ne ze skutků a mravnosti, ale skrze víru v Pána Ježíše. Z ní pak plynula i její hluboká praktická zbožnost. Od mala měla ve zvyku psát si poznámky z kázání, ke kterým se často vracela. O kázáních pravidelně psala i ve svém deníku. Z něj tak můžeme vidět, jaké ovoce přinášelo puritánské vyučování v praktickém životě věřících posluchačů. Zejména z něj vnímáme, jak výborně znala Bibli, na kterou se co chvíli odkazuje.
Sarah se vdala roku 1687 za farmáře Johna Savage, se kterým měla 9 dětí, z nichž se ovšem jen 4 dožily dospělosti. John byl podle všeho zbožným, pracovitým a milujícím manželem, za něhož byla Hospodinu velmi vděčná. Pravidelně se se svou ženou modlíval ráno i večer. Nakonec ho přežila o 22 let.
Svůj deník si Sarah Savage možná začala psát pod vlivem otce, který si jej také psal. Nakolik lze říci, nikdy nezamýšlela, aby byl publikován pro veřejnost (to učinil až v roce 1818 její vzdálený příbuzný Sir John Bickerton Williams, který mj. vydával i spisy Matthewa a Phillipa Henryho; z deníku nicméně vybral jen určité pasáže, i proto, aby se pro přílišné opakování podobných zápisků nejednalo o úmorné čtení).
Podle jejích slov ji k tomu povzbudily dobré zkušenosti jiných, kterým duchovně prospěl a povzbudil je k větší zbožnosti. Zejména chtěla, aby si díky němu dávala větší pozor na své srdce, když si bude zaznamenávat různá jeho hnutí. Toužila, aby s Boží pomocí vždy zapisovala to, co se v něm skutečně dělo, a nevydávala o sobě křivého svědectví. Lze tedy mít za to, že v deníku nečteme její idealizovanou sebeprezentaci, ve které se světu falešně líčila v co nejlepším světle. Ostatně často si zapsala, jak ji trápí její hříšnost a bída vlastního srdce, kdy nebyla Hospodinu poddaná tak cele, jak by si přála a jak usilovala.
Jednou zvláštností deníku Sarah Savage jsou rozhovory, které v něm vedla se svou zesnulou drahou přítelkyní Jane Ward Huntovou, se kterou za jejího života sdílela mnohé dopisy i záznamy z kázání. Když si její drahou sestru ve víře Pán povolal – asi dva roky po rodném bratru Matthewovi, tedy v roce 1716 – nesla to Sarah těžce, a pro duchovní útěchu s ní v deníku pokračovala v jejich rozhovorech, kdy z předchozích dopisů a záznamů nebo i po paměti rekonstruovala, jak by jí přítelkyně odpověděla na to či ono. Tímto způsobem pro Sarah Savage Jane Huntová zemřevši, ještě mluvila.
Ze vzácného duchovního deníku jsme vybrali dvě pasáže, které se zaobírají smrtí a rozjímání Sarah nad ní. První se týká odchodu jejího drahého bratra Matthewa; tato stať má hodnotu už jen proto, že vidíme, že již jeho současníci vnímali, jak vzácný služebník Boží to byl. Pán Ježíš řekl, že „neníť prorok beze cti, než v své vlasti a v domě svém“ (Mat. 13:57), ale u Sarah Savage to ve vztahu k mladšímu bratru neplatilo, neboť si jej velmi vážila, a jeho ztráty želela nejen z hlediska osobního a rodinného, ale právě duchovního. Vnímala v tom zejména Boží kárající ruku, že odebral svého služebníka, který jim tak věrně zvěstoval Jeho Slovo.
Druhá se týká smrti novorozeného synka, jak se ve víře vyrovnávala s touto těžkou zkouškou. I když vyznávala, že nedokáže potlačit přirozené city matky v takové situaci, ve své mysli zůstávala pevná, bez reptavých myšlenek, poddávajíc se Pánu a Jeho vedení, že On sám vše činí ušlechtile časem svým a že vše Jeho skutky, jakkoliv pro nás těžké a nepochopitelné, nám napomáhají k dobrému. V tom vidíme – jak jsme již výše uváděli – ovoce zdravého puritánského vyučování o Boží dobrotivé prozřetelnosti a naprosté svrchovanosti. V něčem se tak dokázal přiblížit tomu převysokému standardu víry, kterého dosáhl Job: „Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“ Kéž nám je Pán milostiv, abychom ve svých zkouškách odráželi aspoň něco z poddané poslušnosti zbožné Sarah Savage.
Smrt bratra
1714, úterý 22. června. Dnešní den přináší soužení. Včera ráno jsme jeli do Nantwiche ke svému drahému bratru Henrym, který se vracel z Chesteru. Když jsme tam dorazili, upadl, ale nezdálo se, že by se mu něco stalo, řekl, že je v pořádku, a spěchal do modlitebny plné posluchačů, kde kázal z Jeremiáše 31:18. V pravdě slyším Efraima, an sobě stýště, pravě: Trestals mne, abych strestán byl jako telátko neupřáhané; obrať mne, abych obrácen byl, ty jsi zajisté, Hospodine, Bůh můj. (Jeho kázání na rozloučenou, jak se ukázalo.)
Nekázal už s takovou živostí, jako obvykle; byl poněkud stručný a potom velmi těžký a ospalý. Byl odkrvený, ale k ránu začal mít křeče a kolem sedmé nebo osmé hodiny se bez velkých těžkostí jeho nesmrtelný duch odebral do země věčného pokoje a odpočinku. Rád náklad učinil, i sám sebe vynaložil, a nyní to zpečetil svou krví. Pane, co jest člověk? Jestliže ani vlas, tím spíše hlava, natožpak taková hlava nemůže zahynout bez zvláštního řízení nebo dopuštění našeho nebeského Otce. Což nám to učinil Bůh? – Dobře lze říci: Dnes jsme slabí, naše ruce zemdlely.
Středa 23. června. Šla jsem, abych se rozloučila s drahou hliněnou nádobou, v níž byl uložen takový poklad, a navždy si budu pamatovat, že v jeho tváři nebyla vůbec vidět smrt, spíše něco jako úsměv. Jak tě zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější! Ta hlava, ta ruka, tak vybavené ke službě, nyní chladné a nehybné. Pane, co jest člověk, i ten největší a nejlepší?
Když Pán Bůh Mojžíšovi nařizuje, aby vystoupil a zemřel na hoře Nébo, je pozoruhodné, že dodává – připojen budeš k lidu svému i ty, jako připojen jest Aron bratr tvůj. Jistě by mi to mělo připomenout mou vlastní přicházející smrt, když jsem vzešla z téže dobré olivy a strávila s ním společně naše dětství v mnohém utěšení a radosti, v jeho drahém a laskavém stínu. Mám důvod mít za to, že mne měl ze všech svých sester nejraději, a s uspokojením vzpomínám na lásku, kterou jsem k němu chovala, a na velkou jednotu, která mezi námi tehdy panovala, takže si mezi námi nepamatuji jediné hněvivé nebo nevlídné slovo. Ó, jak blažené je takto rozjímat a nemít ve svém přemítání osten nějaké své nevlídnosti!
I když si dobře pamatuji, že jsem měla za to, má drahá matka chovala k mému bratru největší něhu a lásku, přesto jsem byla natolik daleko toho, abych mu to záviděla, že jsem se jí v tom poddala a vroucně jej milovala čistým srdcem. Vzpomínám si, kolik starostí a obav jsem o něj měla, když onemocněl horečkou v Londýně, u pana Dollitlea, a na silný pláč a slzy, které jsem ve skrytu obětovala svému nebeskému Otci, spolu s předsevzetím vykonat nějakou mimořádnou službu víry, pokud by Pán Bůh vyslyšel mou modlitbu za něj a ušetřil nám ho; velice jsem se bála, jak by mí drazí rodiče snášeli takovou ránu, když jsem viděla, jak je zasáhla smrt pana Bosiera, vzácného druha a přítele. Pán Bůh tehdy milostivě ráčil vyslyšet naše prosby a opět nám ho navrátil, ale po čase se ukázalo, že mé dobré záměry (k mé hanbě) selhaly.
Pátek 25. června. Sebrali jsme plášť tohoto drahého Eliáše; odvezli jsme jeho drahé ostatky do Chesteru a uložili je do tiché hrobky – domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý. Uložili jsme ho v Trinity Church (vedle jeho drahé první manželky) v doprovodu velikého zástupu, který chtěl uctít jeho požehnanou památku, neboť taková je památka spravedlivého. Než jsme se vrátili z Nantwiche, kázal v naší modlitebně dobrý pan Reynolds na text – To dobře, služebníče dobrý a věrný. Poukázal, že náš Pán Ježíš jistě znovu přijde a odmění všechny své pravé a věrné služebníky, a že ti, jimž požehná, jsou vskutku požehnaní.
Jeden bod, na který si vzpomínám (mezi mnoha jinými vzácnými), byl, že pokud je přijímá a chválí náš Pán, nebude se hněvat na nás, že jsme je pochválili my, což je vskutku útěchou, neboť v tomto bylo Demetriovi svědectví vydáno ode všech, a my nemůžeme než vydávat svědectví. Kéž nejsem zahčlivá, ale následuji jej ve víře a svatosti, abych s ním mohla sdílet onen blažený odpočinek. Nemáme důvod plakat za něj, ale za sebe. To naše hříchy pohnuly Hospodina, aby tuto svící hořící a zářící zhasil. Pokud jde o způsob jeho smrti (byl na cestě a mezi cizími), nepochybuji, že Pán Bůh měl moudré a svaté cíle, když to tak řídil. Smutná, smutná, smutná zpráva pro jeho nešťastnou rodinu.
Sobota, 27. června. Pan Mottershead kázal o drahém bratrovi – Otče můj, otče můj! Vozové Izraelští i jezdci jeho! Pán Bůh přijme své věrné služebníky živé i umírající; andělé jsou spoluslužebníky svatých, budou je doprovázet a střežit jejich drahocennou duši až k připraveným příbytkům. Mnozí z našich dobrých přátel truchlí s námi. Já si přeji sedět o samotě a v tichosti. Děj se vůle Boží; a On vše činí dobře a moudře.
Nesmím zde opomenout to, o čem bratr sám s velikým pohnutím hovořil loni v květnu v Londýně s panem Illidgem a řekl, že by jeho zvláštním rčením nebo mottem mělo být: “Že svatý, nebeský život strávený ve službě Boží a ve společenství s Ním je nejradostnější a nejutěšenější život, jaký může kdo na tomto světě žít.”
Náhlý odchod drahého bratra nás připravil o mnoho znamenitých věcí, které by z něj bezpochyby kanuly; jen jednou nebo dvakrát řekl: „Dobrořečím Hospodinu, že v Něm mám ve svém nitru oporu.” Za nějakou dobu řekl: “Hřích je hořký.” Ale jeho hlava byla brzy tak zachvácena, že se nedalo očekávat, a vskutku ani nic neřekl o své drahé ženě a dětech.
Což tedy díme k tomu? Zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější. Chtěla bych být více probuzena ke konání svého velkého díla, protože nevím, jak náhle můj veliký Mistr může přijít. Ó, Pane, dej, abych žila tak, jak bych chtěla zemřít. Zdá se mi, že mé srdce je tak plné mého drahého bratra, že sotva mohu obrátit své myšlenky nebo pero k čemu jinému. Důvěřuji Pánu, že odebrání takových znamenitých jedinců mi pomůže se blíže obeznámit se smrtí a učiní nebeskou slávu dražší.
O následujícím dni Páně měl dobrý pan Gardner v Chesteru stejný text jako náš pan Mottershead. Poté pan Worthington, jeho asistent, [kázal] z těchto slov našeho umírajícího Pána – Neplačte nade mnou, ale raději samy nad sebou plačte a nad svými dětmi. Tak činím a budu činit. Někdy jsem připravena říci, že v tom truchlení za ním půjdu do hrobu, zejména pro mladé – nastupující generaci.
Smrt syna
1688. Kolem páté hodiny v noci, 18. prosince, [můj malý syn] zemřel: zdánlivě bez velkých těžkostí – v čemž Hospodin vyslyšel mé modlitby. Nyní nedokážu udržet své city na uzdě. Síla přirozené náklonnosti pracuje, ale má mysl zůstává v tichosti. Nevznesla jsem v myšlenkách jedinou výčitku vůči Pánu Bohu, jako by se mnou nakládal tvrdě. Hospodinť jest, nechť učiní, což ráčí. Mám snad odmítnout pít kalich, jež mi Otec vkládá do ruky? Jestliže se Mu vidělo, že je to pro mne dobré, pak by mi tuto mou útěchu zachoval, ale snad viděl, že by po ní mé srdce toužilo až příliš. Proto vysušil cisternu – aby mne přivedl blíže k prameni. Ó, kéž by to mělo tento požehnaný účinek!
Pokud jde o to, kde dítě stráví věčnost, mám dobrou naději; je velmi utěšené mít svůj díl v Hospodinu, neboť On řekl: „‚Budu Bohem tobě i semeni tvému‚. Zdá se, že David měl určité doufání ohledně věčné spásy svého dítěte, které zemřelo krátce po narození, protože říká – „Já půjdu k němu. Jsem přesvědčen, že bylo přijato do smlouvy s Bohem.“ Ač dům můj není tak před Bohem, smlouvu věčnou učinil se mnou, kteráž všelijak upevněna a ostříhána bude. A toť jest všecko mé spasení a všeliká útěcha. Můj dobrý Bůh byl se mnou v šesti úzkostech, i v sedmi. Třikrát v tomto roce [jsem byla] v nebezpečí. Co přinese další rok, nevím, ani vědět nechci, neboť s jistotou vím jedno – vše mi napomáhá k dobrému. Pán Bůh mne vyučuje svou metlou. Na konci té hole jsem nalezla med. Jak se má duše druhdy [v lásce] upínala k Hospodinu!
Měla jsem s Ním sladké obecenství, kdy ke mně mluvil na mém lůžku; zvláště v den Páně 16. prosince, kdy mi má drahá matka četla 1. Tim. 1. Ach, jak se má duše chopila té úvodní pasáže – Pána Jezukrista, naděje naší. Nadějí mou nadějí. Jak kdosi řekl: V oněch „já“ a „můj“ spočívá život pravé víry. V tom je mé utěšení, když čtu Římanům 8,1, že mohu říci: Není již žádného potupení, odsouzení pro mne. Kdo by chtěl být bez dílu v Kristu? Je utěšené v každé době, ale jistě nejsladší tehdy, když pod soužením z Boží ruky mohu říci, že ta metla je v ruce Otcově – tento trpký úděl je k mému dobru – i kdyby mě zabil, což bych v něho nedoufala? – Mám snad mít za to, že je příliš navštěvován křížem ten, kdo si zaslouží zatracení?
Izolace v mém pokoji mi někdy přináší smutek a osamělost, když pomyslím na potěšení, kterému se v mých poměrech těší jiní, jimž se Pánu Bohu zalíbilo jejich děti ušetřit; ale nevynahradil mi to snad do jisté míry již sladkým obecenstvím se sebou samým? A ach, jakou útěchu mám také v jiných svých vztazích – ve svém manželovi, nadmíru laskavém a milujícím – v rodičích, bratrech a sestrách – ti všichni se mnou zpívají Hospodinu o milosrdenství a soudu.
Síla se mi vrací poměrně rychle. Požehnán buď Hospodin. Toužím být připravena na další zkoušku. On mne cvičí krok za krokem. Med, který Jonata okusil na holi, 1 Sam. 14:27, osvítil oči jeho. Ó, kéž by tomu tak bylo i se mnou! Jiní se mohou účastnit veřejných bohoslužeb; já jsem doma v šestinedělí. Jednoho rána v den Páně mi četli Žalm 68. Sladký odkaz z verše 13 – a doma hlídající dělily kořisti. Pán Bůh může učinit, že mi má samota prospěje, přesto nemohu netoužit po tom, abych viděl vycházení svého Boha, svého Krále, jak jsem jej viděla ve svatyni.
Přidej