Google

Doba temna ve světle Písma

Datum:9 listopadu, 2020
Komentáře
Přidej

8. listopadu jsme si připomněli čtyřsetleté výročí od bitvy na Bílé Hoře. Nebyla to nejkrvavější bitva třicetileté války, a to ani na našem území, ale ovlivnila naše země jako málokterá jiná, jestli ne vůbec nejvíce. Znamenala porážku českého stavovského povstání a na dlouhou dobu definitivní podmanění našich zemí pod naprostou nadvládu římskokatolických Habsburků, kteří začali tvrdou rukou prosazovat svou falešnou víru – a měli s tím značný úspěch. Mnozí se podvolili, a ti věrní, kteří pro své svědomí nemohli sklonit koleno před Římem, jako Jan Amos Komenský, opustili svou vlast.

Doba rekatolizace spojená s germanizací se tradičně nazývá dobou temna; název zpopularizoval zejména Alois Jirásek s jeho slavným románem Temno, líčícím její poměry. Jelikož však český spisovatel vycházel zejména z koncepce dějin Františka Palackého – který měl na rozdíl od katolíka Jiráska evangelické pozadí, byť znovuzrozeným mužem nebyl – tento pohled vychází tak od velikána našeho dějepisectví, kterého máme i na naší tisícikoruně. Palacký byl mužem mimořádného nadání, skutečná osobnost, a proto každý další český historik se s jeho odkazem musel a musí chtě nechtě nějak vyrovnat, ale nemůže ho ignorovat. To se neděje vskutku ani dnes, i když ono vyrovnávání se děje zhusta z kritického, ba odmítavého pohledu. Větší část moderních historiků tedy pohled na pobělohorské období jako na dobu temna odmítá, ba zesměšňuje. Jak tedy při našem výročí má pravý křesťan hledět zpět na tuto část dějin?

Poznamenaná země

Ti, kteří přehodnocují národně-obrozenecký pohled na dobu pobělohorskou, zdůrazňují, že rozvoj českých zemí se nezastavil, ani v oné oblasti kultury, na kterou obrozenci kladli velký důraz. Bylo podporováno školství, české baroko ovlivnilo ráz naší krajiny – zejména pro hojně rozesetá Boží muka a jiné křížky okolo cest – a nakonec někteří nejvýznamnější muži té doby, jako například Bohuslav Balbín, byli obhájci českého jazyka. Významný barokní básník a hudebník Adam Michna z Otradovic také skládal české skladby.

Je pravda, že Bílou Horou ani staroměstskou exekucí se život v českých zemích zcela nezastavil, aspoň ne z dlouhodobého měřítka, když pominuly původní nejtvrdší represe vůči zastáncům pravé víry. Ti, kdo zůstali, museli nějak dál žít, a každá společnost, pokud snad vysloveně nevymírá, vytváří nějakou kulturu a snaží se posunovat kupředu. Argumentovat, že doba není temná, protože dochází z nějakému rozvoji a lidé stále vytváří nějaké kulturní hodnoty, je poněkud prázdné, protože snad s výjimkou válek či závažných epidemií toto platí o většině časů. Za minulého, socialistického režimu také docházelo k určitému technologickému rozvoji a ani kulturní život země se nezastavil; umělci stále tvořili i významná díla, a to nejen v relativně uvolněných 60. letech. Byly zde však tři velké ALE – jednak, jestli onen pokrok byl tak intenzivní, jaký mohl být, dále, na úkor jakých nevinných obětí bylo vše dosaženo a naposledy, nakolik vše formovala a poznamenala prosazovaná ideologie, a naopak, nakolik vše pomáhalo tuto ideologii dále šířit.

Ohledně komunistického režimu si na daná „ale“ odpoví každý snadno a temnota oné doby z toho jasně vyplyne – a nic ji nezmenšuje, že si na neradostný status quo mnozí vlastně zvykli. O době pobělohorské však ona ALE platí zrovna tak. Ano, život české společnosti se nezastavil a proto postupně docházelo k určitým pozitivním změnám a rozvoji, nicméně pomaleji, než by mohlo jinak být, a i než bylo v jiných zemích.

Ne vše pramenilo přímo z pobělohorských represí, ale mnoho ano, a to, co ne, jimi bylo zhoršeno. Po třicetileté válce došlo v prostoru střední a východní Evropy k utužení nevolnictví, které se předtím rozvolňovalo – někdy se mluví o tzv. druhém nevolnictví. Například povinnost roboty se zněkolikanásobila. To souviselo především s úbytkem obyvatel (zůstavší nevolníci museli zastat i práci těch, co odešli), který sice částečně způsobila válka samotná, ale zároveň jej výrazně umocnil exodus věrných evangelíků, celkem v několika vlnách několik set tisíc lidí, mezi nimiž figurovala zejména česká elita včetně Jana Amose Komenského. To nemohlo rozvoj našich zemích nepoznamenat. Když povážíme, jaké vzácné a vysoké dědictví nejen duchovní, ale i obecně kulturní nám zanechali bratří ze staré Jednoty – kteří přitom netvořili početně příliš významnou část společnosti – nemůžeme nevidět, že Bílá Hora, kvůli které museli opustit vlast, znamenala co do kulturního rozvoje veliký krok zpět. O duchovním rozvoji nemluvě.

Dále je nutné vzít v úvahu pozitivní vliv protestantismu na ekonomický rozvoj země – moderní kapitalismus a industriální revoluce vznikly v protestantských zemích a jsou spojeny s protestantskou pracovní morálkou, kterou jakožto pojem musela vzít na vědomí i světská sociologie (viz Max Weber a jeho dílo Protestantská etika a duch kapitalismu, ve kterém dává důraz na vliv hodnot pilné práce a šetrnosti). Naproti tomu s obdobným pojmem katolická pracovní morálka nikdo nepracuje a pracovat nemůže. Ne, že by v katolicismu neexistovala žádná pracovitost, ale onen duch pracovní morálky v ní není stejný. Rozdíl mezi protestantským severem (dokud byl ještě skutečně protestantský) a katolickým jihem byl vždy zřejmý, ať už v kontextu Evropy nebo obou Amerik. Je pravda, že naše země později prošly významným industriálním rozvojem, ovšem až v době většího náboženského uvolnění.

Utrpení věrných

Tyto věci jsou však ve všech tří „ale“ nejméně podstatné. „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, kdyby sám sebe ztratil, aneb sám sebe zmrhal?“ (Lk. 9:25). Kdyby české země byly sice připraveny o větší časný společenský rozvoj, ale zůstaly by blízko Kristu, nestala by se žádná škoda. To, že propapežští Habsburkové všechno dosáhli na úkor zničených životů mnohých, kteří se provinili jen tím, že věřili v Krista skrze pravé evangelium, je mnohem neomluvitelnější. Zástupy věrných přišly o všechno, a nejen to, nemálo jich papeženští vítězové podrobili krutému zacházení – a nemluvíme jen o 27 popravených v roce 1621.

Základní události popisuje Jan Amos Komenský ve své Historii o těžkých protivenstvích církve české, kde se vedle mučedníků zaobírá potlačením pravé víry ve významných českých městech té doby. Ono potlačení nazývá reformací, jak to činili římští katolíci; inkvizice byla již příliš kontroverzní termín, a tak přišli s něčím lépe znějícím. Před Bílou horou byla přitom katolického vyznání jen menšina obyvatel; většina přináležela ke kališníkům, menší část pak k dalším reformačním proudům, luteránství, kalvínství a Jednotě bratrské. Páchané krutosti tak měly zastrašit podstatnou část obyvatelstva.

Z Komenského historie lze citovat mnoho příkladů, uveďme jen některé, na prvním místě zacházení s kazateli:

Ondřej Štemberk budyňský od patnácti rejtharů z fary své do Kostelce přinešen byl, a tu hlavu provazem a knytlem sevřeli a těžce trápili. Když pak ruce mu za hřbet řemením a nohy pevným provazem svázavše, na zem znak povrhli, k mučení ho přistoupiti chtíce ráno, on o půlnoci zázračnou Boží mocí vysvobozen byl. Nebo když se modlil a mezi jinými ta slova z žalmu: “V tě Hospodine doufal jsem” říkal, ucítil, že se mu ruce i nohy odvazují. A poznav, že v pravdě toho svazku zproštěn jest, vstal, ke dveřím šel a skrze strážné (z nichž jeden rukověť u dveří v rukou držel, všickni však jako zdřevěnělí byli, buď proto že rozespalí, buď že pro zvuk větru hrozného, kterýž se nenadále strhl, šustu neslyšeli), prošel a teprv u brány od vartujícího mušketýra poznán byl. Ale ten že Čech byl, dal se naprositi, že netoliko ho propustil, ale také přes most až na druhou řeky stranu doprovodil.

Toto byl jeden z příkladů, kdy Pán svého služebníka zachoval, protože pro něj měl ještě nějaký úkol. Jiným však bylo určeno mučednictví:

Jan Mojžíš, správce v Králové Městci, spolu s manželkou jat a ukrutným ohněm až na smrt upálen jest.

Šimon Antecoenius, v městysi Hořicích chycen, k sloupu byl přivěšen a ohněm pálen dotud, až o všech, které měl, penězích oznámil.

V Bakově kněz (jehož jméno mi se ztratilo) tím spůsobem ve světnici na bidle (na němž podle obyčeje země šaty i jiné rozličné věci bývají věšeny) pověšen a podloženým ohněm až do usmrcení pečen byl.

V Mimoni církevní správce od Poláků, když tam z příčiny loupeží vpadli, na drobné kusy rozsekán.“

A dále pro příklad obnovení římskokatolického primátu v Mladé Boleslavi:

Mezi nejstatečnějšími byl Bartoloměj Lang, truhlář, kterýž že raději meč podstoupiti nežli víry zapříti chce, se osvědčiv, s některými jinými do smradlavé mučírny uvržen a tam 17 neděl, maje mezi tím v domě plno nezbedných vojáků, držán byl.

Ale jeden z toho tovaryšstva, Jiří Smídarský, od ošklivého smradu se roznemoha, v témž vězení pobožně umřel, an od bezbožných těch s těžkostí, aby pohřben býti mohl, uprošeno.“

V Bydžově: „Tu dostav se s svým lidem ten tyran [tj. Don Huerda] a na rathauz měšťany svolav, mnohými slovy náboženství katolické schvaloval. Když pak odpovědi na to žádal a tu jmenem obce jeden, kteréhož se dožádali, jmenem Jan Koláčník, činil: že to není v moci lidské, aby člověk, čemu se po všecken čas života učil, v jedné hodině odučiti se mohl, aniž náleží, aby co kdo za Boží pravdu přijal, to prvé než by se čemu lepšímu vyučil, opustiti měl, tu Huerda jako smyslem pominutý a na počestnost zapomnělý, z místa, na němž seděl, vyskočil, holí, již v ruce držel, ukrutně nebohého zbil a prchlivosti ještě neukojiv, biřice zavolati a člověka dobrého z města vyvésti (což u nás veliké potupy znamením jest), ani se doma zastaviti nedopustiv, rozkázal. Tím příkladem jiní přestrašeni byvše a tak rozlíceného medvěda vzteklosti se bojíce, k vůli jeho se sklonili a v jistém času náboženství tomu se vynaučiti slíbili.

Ale když z těch někteří dobré svědomí chtíce zachovati, ode všeho utéci myslili a manželky s věcmi svými (k nimž se i některé pobožné vdovy připojily) před sebou vysílali, vyzrazeno to bylo. Protož za nimi vojáci posláni, kteříž co s sebou měly, to jim pobravše, je zpátkem přivedli, do vězení dali a dříve nevypustili, než až i s manžely svými katoličkami zůstaly.“

A v Žatci: „…jeden z starších obecních, Václav Vysocký, pokorně svědomí svého útlost předkládaje, aby je bez poškvrny zachovati mohl, žádal. Ale vzteklý reformátor s stolice se schýliv, pohlavkoval jej a pěstmi v hlavu bil, laje zlobivě i těmi slovy: ‚Nejsi, šelmo, na tom místě býti hoden. Káži tě za ruce i nohy svázati a do nejhlubšího vězení vhoditi, kdež světla neuhlídáš, a když scepeníš, dám tě katům pohřbiti a t. d.‘ I poručil hned profosovi pouta přinésti a biřicům ruce i nohy sevříti jako i hrdlo do kruhu dáti, od něhož na tlustém řetěze palečnice visely. Stalo se, a táhli tak sepřeného do žaláře, kdež za tři neděle (an k němu ani dětem přístupu nedopuštěno) v těžkém tom sklíčení držán, chlebem toliko a vodou živen, od jezuitů pak častým nabíháním trápen byl. Když mu ortel smrti (proto prý, že svou řečí bouřku v lidu stropiti chtěl) přinesli a on ji podstoupiti nežli od víry odstoupiti raději chtěl, vzkřikl Chanovský jezuita, že od ďábla posedlý jest, a poručil ho tížeji sevříti. Takž dobrý muž vida, že ani života ani smrti dojíti nemůže, zemdlený jsa velmi, povolil k zpovědi jíti a vyprosiv sobě pro poretování svého zdraví do Teplic odjeti, do Míšně se obrátil a domů se nenavrátil.

A to vše představuje jen malý výstřižek ze všech osudů lidí zasažených pobělohorskou represí, protože Komenský přirozeně neměl kapacitu ve své knize zaznamenat všechno, ani v nejmenším, jak sám vyznává. Už z toho, co u něj čteme, mrazí, ale když si uvědomíme, že všechno naakumulované utrpení mnohokrát přesahovalo, to co bylo popsáno v Komenského Historii, a že represe ve skutečnosti trvaly po generace, kvůli čemuž odcházeli věřící do ciziny znovu a znovu ve vlnách, těžko neuznat, že ona doba byla vskutku temná.

Kol kolem papežství

I když bezpráví činěné pravému lidu Božímu nelze nikdy pominout jako něco nedůležitého – protože Pán Bůh na něj nezapomíná a časem svým jej stihne svým trestem – ani to nebylo to nejhorší, aspoň ne ve vztahu k těm, kteří zvítězili a obstáli v pokušení. Těm jejich časné soužení převelmi veliké věčné slávy břímě jim způsobilo, a nyní jsou v nebesích o to blaženější, s větší odměnou. Nejhorší dopady na naši zemi a největší vliv na zahalení naší země duchovní temnotou mělo ono třetí ALE, totiž jak veškerý následný kulturní, společenský i duchovní život formovala smrt přinášející řimskokatolická ideologie.

Podle známého historika Josefa Pekaře právě české baroko, v jehož duchu se nesl onen rozvoj, na který poukazují odpůrci konceptu doby temna, vtisklo české krajině ráz, který pozdější generace vnímaly jako specificky český a na který si zvykly pohlížet s nostalgií jako na svět Babičky Boženy Němcové, tohoto klenotu naší literatury. V tom má možná pravdu – nicméně sám přiznává, že ten ráz tvořily různé sochy (hlavně Jana Nepomuckého), křížky a Boží muka v krajině. Tím český národ učinil totéž, co ve starých dobách Izrael: „Nebo i oni vystavěli sobě výsosti a sloupy, i háje na každém pahrbku vysokém a pod každým stromem zeleným“ (1. Kr. 14:23). Nestačilo modlářství doma a v církvi, muselo být rozšířeno do širé krajiny. Pobělohorská doba způsobila, že „typicky české“ znamenalo v jádru ohavně modlářské. Takovou specifickou „českost“ mohl náš národ vskutku oželet.

A když jsme u té Babičky pak – aniž bychom chtěli snižovat její literární kvality a význam – nelze pominout, jak smutně svědčí o hrozně rozmohlé pověrčivosti českého obyvatelstva. Sice se v ní odsuzují jako nesmyslné pověry lidového rázu, jako víra ve vodníky, bludičky a podobně, ale jako normální, ba prospěšné, ličí ještě horší pověry náboženské, jako modlitby k andělům, kropení se svěcenou vodou, dávání růžence pod polštář a podobně. Doba, která přinesla takové ovoce, nemohla být než velice temná, protože pravé světlo Boží všechny pověry přemáhá a zahání.

A pokud jde o poukázání na rozvoj školství, v něm je vidět zhoubný vliv pobělohorské reformace úplně nejvíc, právě proto, že bylo zcela v režii jezuitského řádu. Už před Bílou Horou varoval před jejich školami Jan Amos Komenský ve svém díle O papežství: „Ovšem pak zavodíte nešťastně dítky své, kteříž pro dojití nějakého uměníčka literního do škol nepřátelských, zvláště jezuitských, mezi to přechytré a zpronevěřilé pokolení je obracíte, nesoudíc toho, ubozí, že o duši více se vám starati náleželo nežli o tělo dítek svých: a větší péče že býti má o umění nebeské nežli časné to a zemské.

Říkají někteří a tím sebe i jiných odbývají: ‚Já syna svého tam nedávám příčinou náboženství, než příčinou učení: náboženství jsem jemu zapověděl a zapovídám.‘ Ježto slušelo mysliti, že v tak veliké věci nebezpečno jest opovážiti se a pro dojití věci menší větší všanc sázeti že nebývá moudrého člověka povaha. Snadněť se a velmi spěšně srdce mladého zlé přichytí, zvláště pak Antikristovy slibné věci snadně mysl neosvícenou a nepovědomou jímají: poněvadž všecky jejich věci jsou zlatý ten koflík třpytící se a blyštící na odivu všechněm, z něhož pijí a tráví se národové, jehož blesk snadně takovou mladou mysl k sobě přivábí, a když z poháru ohavností píti se počne, již opojení jedno za druhým přichází, až i do konce člověk Antikristovými věcmi zmámen bývá.

A protož nebezpečný boj obmýšlíte dítkám svým, kdož je koli příčinou latiny a jiného literního umění nepřátelům předhazujete, právě jich tam, kdež lovcové ti čihadla svá mají, podávajíce. Ježto zdaž i to umění mezi nimi tak jest veliké? K oku oni všecky své věci strojí, aby více při nich býti se zdálo, nežli jest.“

Před Bílou Horou někteří evangeličtí rodiče nemoudře dobrovolně dávali své děti do jezuitských škol, a Pán Bůh spravedlivě potrestal tuto jejich neposlušnost tím, že dopustil, aby po Bílé Hoře dále neměli jinou možnost. Je zajímavé, že to popisuje i Alois Jirásek právě ve svém díle Temno; ač katolík, měl zvláštní dar vystihnout sentiment pobělohorských evangelíků, jistě i pro pečlivé zkoumání historických pramenů: „Tak to je – tak to je – zas –“ zavzdychal bělovlasý Lemfeld nahrbený, opřen o rámě Doubravovo. „To už je třetí. Už třetí misii pamatuju, bože, věčný Bože. V Ejptě jsme, v ejpském zajetí. Izrael v Ejptě křičel a Hospodin ho slyšel a vyslyšel. A my nesmíme ani hlesnout, ani hlesnout.“

Ani ne nahlas vzdychat, strejčku,“ napomínal zasmušile radní Doubrava.

Ale zpívat, zpívat, to musíme. Slyšels, co jsem ti povídal, co škola odpoledne. Z hlavy mně to nejde. Škola, škola! A tam vedou děti, aby zpívaly: Hořiž, Jene Huse!“

Nás to pálí,“ Doubrava mluvil temně, „ale děti už ne, ty zvykají, a přivedou je, aby měly v ošklivosti a nenávisti všecko, co není římské. To je smutné a hrozné.“

Tak, tak – my jsme už ti poslední – o zem námi udeřili, je zle, a ještě zpívat a chodit sem poslouchat ty černé –“ Staroch zdvihl třesoucí se ruku k tmavé kazatelně a ke kříži nad ní.

To, co světští historikové vyzdvihují jako snad největší argument, proč doba temna nebyla žádnou dobou temna, ve skutečnosti tu temnotu doby nejvíce potvrzuje, protože snad nic tak nezavedlo náš národ do duchovní temnoty tak, jako ono zhoubné působení jezuitské na českých školách. A pokud by někdo argumentoval, že se aspoň rozšířila více obecná vzdělanost – nevzkvetlo by snad české školství o mnoho více, kdyby Jan Amos Komenský, Učitel národů, mohl zůstat ve své vlasti a organizovat je podle svých moudrých zásad?

Závěr

Charles Spurgeon v jednom ze svých článků vystihl Řím slovy duchovní temnota, a popis to byl naprosto přesný. Tam, kde se rozšířil papežský protibiblický systém, pravé světlo pohaslo a lidé upadli do tmy. Samotná skutečnost, že se tomu podřídili či si na to zvykli, nebo si to dokonce oblíbili, na věci nic nemění, a není to ostatně ani překvapivé. „Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí“ (Jan 3:19). „A protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů aby věřili lži, [a] aby odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost“ (2. Tes. 2:11-12).

I kdybychom ignorovali všechny ostatní důvody, pro které dobu pobělohorskou naši předci nazývali dobou temna, jako mnohé zlé zacházení, germanizaci a jiné negativní jevy, duchovní temnotu jako křesťané, tedy děti světla, ignorovat nemůžeme. Papeženství nestojí na Písmu a nemá evangelium. Jeho rozšíření tedy přináší temnotu v každém případě, ať už se tak děje násilně nebo ne, a ať už je či není spojené s čímkoliv jiným. Bez ohledu na to, jak onu dobu hodnotí moderní světští historikové, věrný lid Páně, stojící za pravdou Písma, musí stát za tím, že ta doba byla dobou temna – i kdyby ne dobou temna v oblastech časných (jakože i to), tak určitě v oblasti duchovní, tedy nejdůležitější, protože věčné. A důsledky této zaseté temnoty neseme dodnes, protože zde byla zaseta semena současné nevěry. Nejdřív lidé vyměnili pravou víru za falešnou, a dospělo to k tomu, že nakonec zavrhli víru veškerou. Ano, Bílá Hora na tom neměla jistě podíl výhradní, 40 let komunismu učinilo rovněž své, ale před 400 lety byl položen základ.

Tak věci moudře hodnotil nakonec už sám Komenský ve své Historii: „Znamenité jste sobě dobyli slávy a znamenitých nabyli kořistí, ó svůdcové duší! Nadělali jste stáda hovad, kteříž za hrnci masa se obrátivše, pro okurky, melouny, česnek a cibuli otroctví egyptské podstoupili. Ba poseli jste atheistvím (na Boha zapomenutím) lidská srdce, že mnozí již nic nevěří a aby jich svědomí mašlakem vaším ukolíbané nehryzlo, všemu náboženství zhynouti žádají.

A když tedy Komenský správně určil diagnózu, je na místě dbát i jím doporučeného léku: „Pokání pak a modlitby takové vám poroučím, jakéž Bůh poroučel v čas velikého rozhněvání svého: aby se všickni k Hospodinu obraceli celým srdcem svým a to s postem a s pláčem i s kvílením, roztrhujíce srdce svá, ne jen roucha svá; shromáždění aby se svolalo, aby se shromáždili starci i maličcí i prsí požívající; ženich aby vešel z pokojíka svého a nevěsta ze schrány své; kněží, služebníci Hospodinovi, aby plakali etc. (Jl. 2:12-17); a jakéž pokání činili za času Asvera v městě Susan, vyhlazení se bojíce, nejedouc ani pijíc ve dne i v noci, a to tři dni (Est. 4:16), a Ninivitští, od krále až do pastuchy, od lidi až do hovad, od starců až do nemluvňat, nic nečiníce než volali k nebi s postem a s pláčem (Jon. 3:5-8).“ Kéž Pán dá našemu duchovně zbídačelému národu, aby této výborné rady aspoň nyní, po 400 letech, ze srdce poslechl. „Uvediž zase, ó Hospodine, zajaté naše, tak jako potoky na vyprahlou krajinu“ (Ž. 126:4). Amen i amen.

Žádné komentáře Přidej

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: