Google

Kompromis zbožného Jozafata

Datum:13 března, 2023
Komentáře
Přidej

Postupné procházení knih Královských představuje pro duchovního čtenáře vesměs smutné čtení, z větší části přehlídku hříchu a nevěry. V severoizraelském království nenacházíme ani jednoho skutečně dobrého krále, dokonce i horlivý Jéhu, jenž vyhladil bálovskou modloslužbu, se neodchýlil od hříchů Jeroboáma syna Nebatova, totiž ctění telat v Bethel a Dan, které v rozporu s druhým přikázáním měla znázorňovat Hospodina.

V Judstvu byla situace o něco lepší, ale jen za některých králů, a takřka vždy přerušovaně. Část králů sloužila Hospodinu jen navenek, ne z celého srdce, či v průběhu vlády padli. Jozafat ještě patřil mezi ty nejlepší, protože se o něm píše, že vysekal háje z země, a nastrojil srdce své, aby hledal Boha (2. Par. 19:3), a „chodil po cestě Azy otce svého, aniž se uchýlil od ní, čině to, což pravého jest před očima Hospodinovýma“ (2. Par. 20:32). Aza po větší část vlády činil dobré, ale na její závěr se zpolehl na krále Syrského, a nezpolehl na Hospodina Boha svého; poté nechtěl slyšet napomenutí proroka Chanani, rozhněval se naň a dal ho do vězení. V té době také utiskal některé z lidu, a když onemocněl „na nohy své těžkou nemocí,“, nehledal v ní Pána Boha, ale pouze lékařů (2. Par. 16). Tímto způsobem se Azův syn od dřívějších dobrých otcových cest neuchýlil.

I na charakteru tohoto povšechně upřímného krále však nacházíme výraznou skvrnu – byl smutně nakloněn ke kompromisnímu spolčování se s Achabem, který nenáviděl Hospodina. Ohledně toho mu také skrze proroka přišlo slovo Páně: „Zdaliž jsi bezbožnému měl pomáhati, a ty, jenž nenávidí Hospodina, milovati? Z té příčiny proti tobě [jest] hněv Hospodinův“ (2. Par. 19:2). Poslední kapitola 1. Královské a paralelní oddíl v knihách Letopisů, které toto spolčení i jeho výsledek popisuje, jsou jedním z velikých oddílů Božího Slova na dané téma, a i když jsme se toho v minulosti již dotkli, hodí se k nim čas od času vrátit, zejména v naší ekumenismem prolezlé době.

Jako jsem já, tak jsi ty

Z celé kapitoly bychom si měli na prvním místě vzít poučení, že riziko kompromisu a spolčování s bezvěrci a odpadlíky hrozí i dobrým mužům. O Jozafatově spáse a upřímnosti nemůžeme pochybovat, obecné ovoce života i výslovné svědectví Ducha Božího nám je dokazují zcela jasně, jak jsme si uvedli výše. Můžeme dost dobře říci, že s Achabem navázal vztah ze subjektivně nejlepších motivů, nakolik lze něco takového o kompromisu říci. Jistě ho k severoizraelskému králi netáhly důvody světské, že by v srdci nějak tíhnul k Achabovým cestám. S tím má dnes problém mnoho křesťanů, ale ne tak Jozafat. Cokoliv, co by mu na náboženství a způsobu života severního souseda imponovalo, mohl implementovat i v Jeruzalémě, civilních pravomocí na to měl dost; nicméně celý život činil opačně.

Jozafat zkrátka bral Achaba za někoho, kdo s ním aspoň na obecné rovině víru sdílí – proto mu odvětil: „Jako jsem já, tak jsi ty, jako lid můj, tak lid tvůj, jako koni moji, tak koni tvoji“ (1. Kr. 22:4). Přes všechny rozdíly oba nějak věřili v Hospodina, oba pocházeli ze stejných otců patriarchů, na oba se měla vztahovat stejná zaslíbení. Ano, Achab v mnohém činil zle, ale třeba se pro dobrý Jozafatův příklad nechá ovlivnit k dobrému.

Judský král se s tím izraelským nespojil pro jen tak jaký účel, ale pro účel biblický. Táhli spolu do války, ale ne ledajaké války – do takové, která měla Izraeli získat zpět Rámot Galád. To patřilo lidu Božímu dědičně, Jozue jej přidělil losem kmeni Gád (Joz. 20:8). Syrští mu jej nesebrali legitimně a Izraelci měli právo si jej vzít zpět. Za normálních okolností by zbožný král při takové misi mohl počítat s Boží pomocí a požehnáním. Proč ne tedy nyní?

V tom se Jozafat podobá mnohým věřícím z novoevangelikálních kruhů, kteří se v ekumeně spojují s jinými – podle jména – křesťany nebo dokonce i protestanty. S takovými, kteří mohou i patřit do denominací, které historicky stály v pravdě, podobně jako Achab byl technicky vzato synem Abrahamovým, ale cesty evangelia dávno opustili a nahradili je stezkami moudrosti lidské. Mnozí noví evangelikálové, náchylní k jozafatovskému kompromisu, jsou i v pravdě spasení lidé, kteří se s jinými církvemi slučují třeba i ze subjektivně upřímné snahy posloužit jim a pro účely, které by v jiném případě měly své biblické opodstatnění, například vystupování proti některým společenským zlům, jako třeba potraty. Přes to všechno jim však zní stejný hlas Božího soudu, jaký přednesl Jozafatovi Chanani: „Zdaliž jsi bezbožnému měl pomáhati, a ty, jenž nenávidí Hospodina, milovati? Z té příčiny proti tobě [jest] hněv Hospodinův.

Hledání slova od Pána

Přes všechny nedostatky a nekonzistentnost můžeme o Jozafatovi směle říci, že chtěl brát Slovo Boží vážně. Nikdy by se neodvážil učinit to, co jeho potomek Joakim, který po přečtení Jeremiášova proroctví jej kousek po kousku odřezal a spálil, a neulekl se, aniž roztrhl roucha svá (Jer. 36:23-24). Když prorocké slovo přišlo Jozafatovi, pojala jej bázeň, tím spíš, když na něj začalo dopadat Boží káznění skrze syny Moáb a syny Ammon: „I stalo se potom, že přitáhli synové Moáb a synové Ammon, a s nimi [někteří] od Ammonitských, proti Jozafatovi na vojnu. A přišedše, oznámili Jozafatovi, řkouce: Přitáhlo proti tobě množství veliké z zámoří, z země Syrské, a aj, jsou v Hasesontamar, jenž [jest] Engadi. I ulekl se, a obrátil Jozafat tvář svou k hledání Hospodina, a vyhlásil půst všemu lidu Judskému“ (2. Par. 20:1-3).

Narozdíl od Achaba se judský král po slovu Hospodinově také doptával, chtěl znát vůli svého Boha – aspoň do nějaké míry, byť by učinil mnohem lépe, kdyby ji hledal ještě předtím, než se do Samaří vůbec vydal, ušetřil by si mnohou bolest i selhání. Nestačilo mu prázdné ujišťování falešných proroků na severoizraelském dvoře: „Řekl také Jozafat králi Izraelskému: Vzeptej se dnes medle na slovo Hospodinovo. I shromáždil král Izraelský proroků okolo čtyř set mužů a řekl jim: Mám-li táhnouti na vojnu proti Rámot Galád, či tak nechati? I řekli: Táhni, nebo dá [je] Pán v ruku krále. Tedy řekl Jozafat: Což není zde již žádného proroka Hospodinova, abychom se ho zeptali?“ (1. Kr. 22:4-6).

Jakkoliv zněli podobně jako proroci praví a odvolávali se – možná i specificky kvůli Jozafatovi – na Hospodina, neoklamali jej. Byl mezi nimi nějaký rozdíl, který král dokázal vnímat. Biblicky je nám samozřejmě jasné, že hlavní důvod, který je odmaskoval coby lháře, bylo předpovídání úspěchu a Boží pomoci Achabovi, který přitom žil ve vzpouře vůči Hospodinu, neboť se prodal, aby činil to, což zlého jest před oblíčejem Hospodinovým. Nicméně je otázka, jestli toto byl hlavní důvod, proč Jozafat rozpoznal jejich falešnost; pak by konzistentně nemohl s Achabem vůbec táhnout – i když, pravda, kompromis k takové nekonzistenci často vede. Ovšem co přesně judskému králi odhalilo pravý stav věcí, se můžeme jen domýšlet. V jejich vystupování a celkovém projevu bylo něco zvláštního, co neladilo, a Jozafat přeci jen byl dostatečně obeznámen se způsoby pravých služebníků Hospodinových, aby viděl, že oněch 400 mužů mezi ně nepatří.

Tolerance nepřijímaného

Už v tom spatřujeme tragédii kompromisního spolčování s odpadlíky. Jozafat sám na svém dvoře by takové falešníky netoleroval a nepochybně by je ze své přítomnosti rázně vykázal. Ale jelikož se nechal namluvit Achabem, aby usilovali o společný cíl, nacházíme jej nyní v jejich přítomnosti, naslouchajícího jejich slovům a neschopného se proti nim rázně vymezit. Ano, nechtěl se s jejich prorokováním spokojit, chtěl pravé poselství od svého Boha, ale jeho slova byla jen chabá a opatrná: „Což již není zde proroka Hospodinova žádného, abychom se ho zeptali?“ Žádné jasné odsouzení těch, kdo podle zákona Mojžíšova měli být správně popraveni: „Prorok pak, kterýž by pyšně se vystavoval, mluvě slovo ve jménu mém, kteréhož jsem mluviti jemu nepřikázal, a kterýž by mluvil ve jménu bohů cizích, takový prorok ať umře“ (Dt. 18:20). I odpověď Achabovi na vyjádření, že nenávidí pravého proroka Micheáše syna Jemlova, byla slabá a zcela neodpovídala vážnosti tak zlého postoje: „Nechť tak nemluví král“ (2. Par 18:7).

Jozafatova diplomatická opatrnost je v tomto velmi příznačná. Doma si uměl udělat pořádek, aby se bezbožnost v jeho národě nešířila: „Boha otce svého hledal, a v přikázaních jeho chodil, aniž následoval skutků lidu Izraelského“ (2. Par. 17:4). „I bydlil Jozafat v Jeruzalémě, a zase projel lid od Bersabé až k hoře Efraim, a navrátil je k Hospodinu Bohu otců jejich. A ustanovil soudce v zemi po všech městech Judských hrazených, v jednom každém městě. Tedy řekl soudcům: Vizte, jak co činíte; nebo nevedete soudu za člověka, ale za Hospodina, kterýž vám přítomen [jest] při vykonávání soudu“ (kap. 19:4-6). Ale při jednání s Achabem pro svůj kompromis svou odhodlanost ztratil a nedokázal učinit nic podle toho, jak se zařídil ve svém vlastním království.

Konzervativnější noví evangelikálové – přes všechnu světskost, která se do církve vkradla – se ve svých sborech stále snaží udržet některé nejzákladnější standardy a vystříhat se všeho spojeného s naprostým odpadnutím, jako přijímání evoluce, ordinace žen kazatelek, nevěry v doslovné fyzické vzkříšení Páně, popírání neomylnosti Písem, či rozličné bludy Říma. Umí rozpoznat i některé subtilní klamy, třeba vyzdvihování Pána Ježíše coby morálního učitele a vzor k následování, bez spoléhání na Jeho zástupnou oběť na kříži a očištění jedině skrze vylitou krev. Kdyby se v jejich sborech cokoliv z toho objevilo, začali by to řešit a vypořádali by se s tím. Některé věci by u nich stále byly zcela nemyslitelné, třeba modlitby k Marii a svatým nebo víra ve znovuzrození skrze křest.

V ekumeně však podobné postoje zastávat nedokážou. Doma by toho, kdo se v prosbách obrací k Marii, nazvali modlářem, a kterémukoliv členu, který by si svou spásu zakládal na křtu, by jasně řekli, že se očividně nikdy neznovuzrodil. Ale římskokatolickému knězi to na ekumenickém setkání neřeknou. Na společném týdnu modliteb nezazní jasné slovo proti popíračům Písem nebo varování před peklem každému, kdo nevěří ve vzkříšení. A když už chtějí v ekumenickém kontextu dát důraz na některé kardinální pravdy, pak jen obecným, opatrným, diplomatickým jazykem, který nikoho neprobere; žádné zatroubení polnice pravdy Boží, které otřásá duší, nezazní.

Eliáš, který zůstal od Achaba cele oddělený, mu říkal pravdu bez obalu: „[Jáť] nekormoutím lidu Izraelského, ale ty a dům otce tvého, když opouštíte přikázaní Hospodinova a následujete Bálů“ (1. Kr. 18:18). A po justiční vraždě Nábota mu zvěstoval soud: „I řekl Achab Eliášovi: Což jsi mne našel, nepříteli můj? Kterýž odpověděl: Našel, nebo jsi prodal se, abys činil to, což zlého jest před oblíčejem Hospodinovým. Aj, já uvedu na tebe zlé, a odejmu potomky tvé, a vypléním z [domu] Achabova močícího na stěnu, i zajatého i zanechaného v Izraeli. A učiním s domem tvým jako s domem Jeroboáma syna Nebatova, a jako s domem Bázy syna Achiášova, pro zdráždění, kterýmž jsi [mne] popudil, a že jsi k hřešení přivodil Izraele“ (1. Kr. 21:20-22).

Byla to řeč otevřená a tvrdá, ale měla svůj účinek, Achab se aspoň na nějaké úrovni pokořil a předpovídané zlo na čas odvrátil (kap. 21:29), byť z jeho pozdějšího jednání je nám zřejmé, že to nebylo pravé spásné pokání. Ale nějaké dobro mu Eliášova služba přinesla. Jozafat, přes všechno dobré, co o něm jinak můžeme říci, pro své kompromisní spolčení a vytáhnutí k Rámot Galád nic takového přinést Achabovi nedokázal a v konečném důsledku mu nijak duchovně neposloužil.

Bída a zbytečnost kompromisu

Jozafatův varovný příklad kompromisu má svou vypovídací hodnotu ve více ohledech. Král se sice nějak snažil hledat Boží vůli, doptával se na slovo od Hospodina, ale bezvýsledně. Prorokovo jasné varování slyšel, ale jelikož Achab byl odhodlán ve své výpravě pokračovat za každou cenu, přizpůsobil se mu a šel mu po boku. V jiných případech, když záleželo čistě na něm, se zvěstí od mužů Božích řídil, ale v kontextu kompromisu nikoliv. Možná na začátku, když se vydal do Samaří, aby severnímu sousedovi projevil vstřícnost, si to obhajoval s tím, že naň bude moci kladně působit a dovést jej k poslušnosti Božích příkazů. Pokud ano, v této bláhové naději se zklamal.

I noví evangelikálové si různé svazky s odpadlíky či dokonce Římem ospravedlňují tím, že přeci díky tomu mohou mít nějaký vliv, být ostatním svědomím a svými reformačními snahami zevnitř podněcovat návrat k cestám Božím. Jako Jozafat však nedosáhnou ničeho, protože Hospodin v tom s nimi není, aby je posílil. Judský král byl v přítomnosti toho severoizraelského vysloveně slabý. Když přijde k činu, rozhodující slovo mívají v ekumenických snahách hlasy protibiblické, a noví evangelikálové se jim přizpůsobují – ne možná ve svých vlastních sborech, ale ve společném kontextu obvykle ano. V každém případě žádného z ekumenických „bratří“ nedovedli k pokání a opuštění nebiblických postojů.

Achabovo jednání rovněž ukazuje, že odpadlíkům na prospěchu pravých věřících nijak nezáleží. Sám o sebe dbal velmi důsledně, ale jakmile získal uznání a spolupráci druhého krále, přestal se o něj zajímat, dokonce jej záměrně uvedl v nebezpečí: „I řekl král Izraelský Jozafatovi: Změním já se, když půjdu k bitvě, ale ty oblec se v roucho své. I změnil se král Izraelský a jel k bitvě.“ To se proti Jozafatovi také obrátilo: „Král pak Syrský přikázal třidcíti dvěma svým hejtmanům nad vozy, a řekl: Nebojujte proti malému ani proti velikému, než proti samému králi Izraelskému. I stalo se, když uzřeli hejtmané nad vozy Jozafata, řekli: Jistě král Izraelský jest. I obrátili se proti němu, aby bojovali“ (1. Kr. 22:30-32). Těžko vůbec pochopit, proč Jozafat na takový návrh přistoupil. Byla převeliká milost, že jej Hospodin nenechal a k jeho volání jej také vytrhl. „Tedy zkřikl Jozafat. V tom když uzřeli hejtmané nad vozy, že on není král Izraelský, obrátili se od něho“ (v. 32-33).

Tak i odpadlíkům primárně záleží na uznání a přijetí od pravých věřících, ale jakmile jej získají, už se příliš nestarají o to, jestli to s nimi duchovně půjde dopředu či z kopce. Když evangelikálové zkompromisovali v ekumeně, moc Boží se z jejich sborů vytratila, ale nezdá se, že by to liberály a papežence nějak trápilo. Vše, co od nich chtěli, už měli a mají, tak proč se starat, jak to s nimi jde dále, tím spíše, jak jednou (ne)obstojí na věčnosti před trůnem Božím. I to je veliké varování

Na závěr jako smutnou tečku za celou historií musíme konstatovat, jak marná byla veškerá snaha, kterou Jozafat vynaložil, aby vyšel svému sousedu vstříc. Nejenže nezískal Achaba pro Hospodina, nedosáhl ani bezprostředního cíle, totiž znovudobytí Rámot Galád. Bitvu prohráli, Achab zahynul a Jozafat mohl být rád, že vyvázl se životem. Podobně cíle ekumenického hnutí, i ty, které by samy v sobě byly dobré, jsou marné. Žádný větší vliv církev ve světě nezískala, ani neprosadila klasické křesťanské konzervativní kauzy, omezení potratů a podobně. Naopak, spíše modernistické církve čím dál více přebírají kauzy progresivní. Cokoliv si od ekumeny konzervativní noví evangelikálové mohli slibovat, nedosáhli o nic většího úspěchu než Jozafat.

Závěr

O Jozafatovi a jeho zbožnosti můžeme říci vícero pozitivních věcí, v lecčems činil dobře. S různými relativně konzervativními a k Bibli se hlásícími novými evangelikály je to podobné, v mnohých případech není důvod pochybovat, že se jedná o spasené věřící; v jejich životě lze spatřovat i dobré věci, aspoň v porovnání s bezbožným světem okolo. Nicméně pro kompromisní spojení s těmi, kteří zapírají víru ať slovy nebo skutky, u nich stejně jako u Jozafata vidíme mnohý zmatek a dlouhodobý vliv na své potomky i církve mají značně škodlivý, ba přímo katastrofální.

Boží Slovo říká: „I měl Jozafat bohatství a slávu velmi velikou, a spříznil se s Achabem“ (2. Par. 18:1). Spříznil – to znamená vstoupil v příbuzenství, když oženil svého syna Jehorama s Achabovou dcerou Atalií. Ta měla zhoubný vliv jak na manžela, tak na své děti. „Ve dvou a třidcíti letech byl Jehoram, když počal kralovati, a osm let kraloval v Jeruzalémě. A chodil po cestě králů Izraelských, tak jako činil dům Achabův; nebo dceru Achabovu měl za manželku, a činil zlé věci před očima Hospodinovýma“ (2. Par. 21:5-6). „A tak kraloval Ochoziáš syn Jehorama krále Judského. Ve čtyřidcíti a dvou letech byl Ochoziáš, když kralovati počal, a jediný rok kraloval v Jeruzalémě. Jméno pak matky jeho Atalia dcera Amri. I on také chodil po cestách domu Achabova, nebo matka jeho nabádala jej k nepobožnosti“ (2. Par. 22:1-3).

Jozafat, který znal Hospodina, před zhoubnými následky spolčení s Achabem ještě unikl, z bitvy se vrátil živý. Ale jeho potomci jim byli vystaveni v plné síle a k jejich zkáze, dokonce takřka naprosté: „Pročež Atalia matka Ochoziášova viduci, že umřel syn její, vstavši, pomordovala všecko símě královské domu Judského. Ale Jozabat dcera králova vzala Joasa syna Ochoziášova, a tajně ho uchvátivši z prostředku synů královských, kteříž mordováni byli, schovala jej s chůvou jeho v pokoji, kdež lůže byla. I skryla ho Jozabat dcera krále Jorama, manželka Joiady kněze, (nebo ona byla sestra Ochoziášova), před Atalií, aby ho nezamordovala“ (2. Par. 22:10-11). Za pouhé dvě generace pro Jozafatovo spříznění s Achabem zůstalo z celé linie Davidovy na živu jedno jediné malé dítě, a i to se muselo skrývat.

Podobně věřící v novoevangelikálních církvích, kteří se vydali cestou kompromisního spolčování se s těmi, kdo popřeli pravdy Boží, mohou sami těm vskutku katastrofálním dopadům – totiž odpadnutí od víry a věčnému ztroskotání – ještě uniknout, ale v důsledku otevření vrátek nevěře a zpochybňování přivádějí zkázu na další generace. Cesta hříchu je cestou dolů. Když otcové dokážou na nějaké úrovni přijímat ty, co zastávají protibiblické postoje, proč by synové nezvažovali přijetí těch postojů samotných? Jak praví apoštol: „Nedejte se svoditi. Porušujíť dobré obyčeje zlá rozmlouvání“ (1. Kor. 15:33). Konzervativnější noví evangelikálové si nad tím mohou rvát vlasy, ale pravda je taková, že si na to zadělali sami, když se jasně a zřetelně neoddělili od všech, kdo pro ně důležité pravdy popírali – stejně jako zadělal Jozafat na zhoubu svého rodu, přes vlastní osobní pravou víru.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: