Google

Užitek civilního zákona

Datum:Srpen 4, 2014
Komentáře
Přidej

Použije-li dnes někdo pro potvrzení nějaké myšlenky jako důkazního textu verše ze Starého zákona, může jako protiargument namnoze slyšet námitku, že se jedná o Starý zákon a že křesťané žijí pod milostí a ne pod zákonem, a tak se ten či onen verš dnes již nedá takto brát a použít. Obzvlášť to platí, jedná-li se zrovna o nějaký verš z těch částí knih Mojžíšových, které neobsahují zrovna historii a popis událostí (ať už ze života patriarchů nebo o vyvedení Židů z Egypta a putování pouští), ale různé normy a zákony, které dal Pán Bůh Izraeli. Oproti jejich užívání a citování by se asi protestovalo nejvíc. Mají tedy tyto protiargumenty své opodstatnění? Mohou křesťané legitimně takových veršů užívat? Těmito otázkami se bude zabývat tento článek.

Zákon a jeho (ne)platnost

Zákony, které dal Hospodin Mojžíšovi, jsou trojího typu – univerzální a ve všech dobách platné normy morální, vyjádřené zejména v Desateru, a dále normy ceremoniální a civilní. Toto dělení sice výslovně v Bibli nenajdeme, ale jedině při jeho uplatnění si můžeme vysvětlit zdánlivě rozporné novozákonní verše týkající se Zákona. Na jedné straně čteme, že snázeť jest zajisté nebi a zemi pominouti, nežli v Zákoně jednomu tytlíku zahynouti“ (Lk. 16:17), že „dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jediný puňktík nepomine z Zákona, až se všecky věci stanou“ (Mt. 5:18), a že vírou „Zákon tvrdíme,“ potvrzujeme (Řím. 3:31), a na druhé straně čteme, že „stalo se zajisté složení onoho předešlého přikázaní, protože bylo mdlé a neužitečné“ (Žd. 7:12). Na jedné straně Písmo píše o trvalosti Zákona a na druhé straně o jeho vetchosti a dočasnosti, a že bude (byl) nahrazen něčím lepším.

V těchto kontextech slovo zákon neoznačuje to samé. (V Bibli se obecně význam slova zákon poněkud liší dle kontextu – považme např. zcela očividný rozdílný ve významu v Řím. 7:22 oproti verši následujícímu.) Když čteme o Zákoně některá pozitivní slova, jako např. že Pán Bůh dá svému lidu svůj zákon do jejich srdcí (Žd. 8:10), hovoří se o zákonu morálním; když se o něm píše naopak jako o něčem pomíjejícím a nemajícím vztah ke křesťanům v době milosti (viz např. zmíněný verš ze 7. kapitoly Židům), většinou se to týká rozličných ceremonií. Nedržet se tedy historického rozdělení zákona na morální, ceremoniální a civilní tedy vede ke zmatku a velikým obtížím, jak přivést zmíněné verše – a mnohé další – do vzájemného souladu.

Tento článek se nicméně bude zabývat normami zákona civilního. Civilní zákon reguloval společenský a civilní život Izraele jakožto teokraticky spravovaného národa (teokracie je forma vlády, která přímo a bezprostředně vychází z Božího práva a autority). Ceremoniální zákon pak řídil starozákonní bohoslužbu, oběti a různé svátky. Puritán Thomas Bolton poukázal, že ceremoniální zákon byl rozšířením nebo aplikací první desky zákona, prvních 4 přikázání, regulující vztah k Pánu Bohu, pro Izrael ve starozákonním období (dispenzaci), a civilní zákon zase stejným rozšířením a aplikací druhé desky zákona, přikázání regulujících vztah k bližním.

Křesťanova aplikace civilního zákona

Ohledně vztahu Desatera vůči znovuzrozeným křesťanům dnes panuje smutná kontroverze, nicméně všichni by se shodli, že ceremoniální a civilní zákon křesťany nezavazuje, určitě ne tak, jak zavazoval Izraelity. (Nadále se nyní bude článek zabývat jen civilním zákonem, poněvadž otázka zákona ceremoniálního s jeho předobrazy, typy a figurami má svá specifika.) Znamená to tedy, že protiargumenty, zmíněné v samotném úvodu článku, mají své biblické opodstatnění? Je tedy špatné a nepatřičné citovat nějaký oddíl z knihy Leviticus nebo Deuteronomium a vztahovat ho na dnešní svět, na dnešní církev či na jednotlivce?

Nikoli, odstup to. Nesmíme totiž zapomenout, že kniha Leviticus i ostatní části Tóry, obsahující civilní zákon, jsou stále inspirovaným, Duchem vdechnutým Božím Slovem, užitečným „k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový.“ (2. Tim. 3:16-17) Nikdo je tedy nemůže ignorovat. Argument, který de facto tvrdí, že křestané z nějaké části Bible nesmí citovat a že je pro ně tedy vlastně zbytečná, musí být nutně mylný a každý jej nutně musí odmítnout, neboť jde zcela proti slovům apoštola (který, ač se známý verš jistě vztahuje i na Nový zákon, měl v tomto kontextu primárně na mysli zákon Starý, a to ne jen jeho části, ale všechny knihy.)

Ano, při citování a aplikaci civilního zákona musí mít každý na paměti, že není závazný přímo. Křesťané nežijí ve fyzické teokracii a církev tedy nemá kupříkladu autoritu vykonávat nad někým veřejné tresty; proto dnes nikdo nemá nikoho kamenovat za hříchy, za něž se ve Starém zákoně kamenovalo. Nicméně když Pán Bůh tato přikázání Izraeli vydával, vtělil do nich obecně platné principy, ať už morální či duchovní, a ty mají i dnešní křesťané v textu hledat a poté aplikovat. Tyto principy jsou někdy vyjádřeny přímo (nebo příměji) a někdy spíše obecněji (nebo dokonce hodně obecně), ale vždy jsou přítomny. Takto k civilnímu zákonu přistupoval a aplikoval jej i apoštol Pavel, když dokazoval, že jako služebník Boží by měl právo na podporu ze strany církve, a citoval oddíl z Deuteronoima 25. kapitoly, 4. verš: „Zdali podle člověka to pravím? Zdaliž i Zákon toho nepraví? Nebo v Zákoně Mojžíšově psáno jest: Nezavížeš úst volu mlátícímu. I zdali Bůh [tak] o voly pečuje? Čili naprosto pro nás [to] praví? Pro násť jistě [to] napsáno jest. Nebo kdo oře, v naději orati má; a kdo mlátí v naději, naděje své má účasten býti.“ (1. Kor. 9:8-10)

Není tedy patřičné nějaký verš z Pentateuchu, jenž obsahuje normu civilního zákona, jen tak odbýt s tím, že se to přeci na křesťany nevztahuje a nezavazuje je. Ano, nemálo veršů nelze aplikovat přímo. Jenže ten, kdo odmítne přímou aplikaci, by měl poukázat, proč přesně nemá být ten či onen verš v jeho přímém nebo doslovném významu užit k učení, k trestání, k napravování či ke správě, a pak také, jaký obecnější princip by si z něj raději měl Boží lid žijící v době plně zjeveného evangelia vzít. Měl by tedy říci něco jako: „Ne, ne, teď jako křesťan už nemáš používat tento verš v jeho doslovném významu, jak jej používáš, a to z těch a těch důvodů. Raději by sis z něj měl vzít tento a tento duchovní princip.“ To však málokterý oponent citování z této části Bible dělá, a tak de facto opravdu říká, že některé části Bible jsou dnes už naprosto zbytečné.

Pro lepší pochopení těchto pro někoho možná poněkud abstraktních tezí bude nejlepší, když si je ilustrujeme na různých konkrétních příkladech.

Význam některých norem civilního zákona pro dnešek

Prvotiny prvních úrod země své přinášeti budeš do domu Hospodina Boha svého. Nebudeš vařiti kozelce v mléku mateře jeho. (Ex. 23:19)

Na tento verš – spolu s Lv. 19:19 a jimi podobnými – se někdy odkazuje ve snaze přijít s argumentem ad absurdum a vyvrátit tak jakékoliv užití norem civilního zákona (nebo Mojžíšova zákona vůbec). Lidé říkají, že chce-li kdo například na základě knihy Leviticus stavět proti tetování (viz Lv. 19:28), musí se – aby zůstal konzistentní – stejně stavět proti vaření kůzlete v mléce jeho matky nebo nošení šatu tkaného z vlny i lnu, což dnes již nikdo nedělá. Když to však učinit nechce, nemá na základě této knihy odsuzovat ani tetování.

Takoví však jen prokazují svou ignoranci. Pán Bůh v tomto verši totiž zcela zjevně nezakazuje pouhý kuchařský recept; žádný recept totiž nepotřebuje, aby se kůzle vařilo zrovna v mléce jeho matky. Zřejmě se zde naráží na nějaký magický rituál, který pohané prováděli v souvislosti se sklizní, aby si ji „pojistili“. (Proto je zákaz uveden v souvislosti přinášení prvních úrod země do domu Hospodinova.) Boží lid se však nemá oddávat podobným pověrečným způsobům okolních národů. Jeho doufání má být v Hospodinu; je to On, kdo zaopatřuje Izraele po všech stránkách, a ne nějaké magické úkony, které si pohané vymysleli v marnosti své zatemnělé mysli. Něčeho takového Boží lid následovat neměl. (Někteří navíc poukazují, že v taková praxe v sobě obsahuje aspekt barbarské krutosti, když se matka kůzlete vlastně jakoby podílí na zabití plodu svého těla; Izraelci se tedy měli vyhýbat tomu, co by v nich mohlo otupovat přirozený soucit a probouzet v nich nepatřičnou krutost.)

Verš tak zakazuje Božímu lidu nechat se ovlivňovat pohanskými praktikami, rituály a pověrami – toť jeho zobecněný význam. Ano, tato konkrétní pověra do dnešní doby nepřežila, proto se touto formou nemusíme dnes až tak zabývat. Stále však mezi nevěřícími bují mnohé jiné pověry a spoléhání se na něco „magického,“ jako jsou horoskopy, vykládání z karet, obavy z pátku třináctého nebo velmi rozšířené klepání na dřevo, což lidé dělají, aby něco „nezakřikli.“ Na ničem takovém se křesťan nemá podílet, něčím takovým se nemá nechat ani v nejmenším ovlivňovat, má si to ošklivit a nesmí to napodobovat. To učí tento verš a na to se může každý směle postavit, protože se nejedná o nějaké bezduché zákonictví, ale o praktickou svatost a oddělení od světa. V tomto smyslu se tedy tento verš vztahuje i na křesťany. Výše uvedený domnělý argument ad absurdum tak vychází jen z velmi povrchního chápání významu verše; jak zákaz vaření kozelce, tak zákaz tetování v Leviticu mají pro křesťany svou aplikaci, byť třeba ne na úplně stejné rovině. (Když už jsme však u toho, v praxi stejně nejspíš žádný dnešní křesťan kůzle v mléce jeho matky nikdy nevařil.)

Ustanovení mých ostříhejte. Hovadu svému nedáš se scházeti s [hovadem] jiného pokolení. Pole svého neposeješ rozdílným semenem, a rouchem z rozdílných věcí, [jako] z vlny a ze lnu, [setkaným] nebudeš se odívati. (Lv. 19:19)

Dospět ke správnému výkladu tohoto verše – a jemu podobných – není snadné, neboť na první pohled dnešní člověk vskutku nevidí, co na těchto věcech má být nemorálního nebo špatného. Co tedy s tím? První věc, kterou si máme uvědomit, je, že tyto tři příkazy mají jeden společný jmenovatel, totiž nepřirozené míšení odlišného. Co se prvního týče, Pán Bůh stvořil zvířata každé podle svého druhu nebo pokolení (Gn. 1:24-25), a Pán Bůh chtěl, aby to lidé obecně respektovali a nepodporovali nějaká nepřirozená křížení, ke kterým za normálních okolností nedochází ani v přírodě (aspoň většinou), a jejichž výsledkem obvykle bývají neplodní jedinci. A i ony dvě následující přikázání spočívají v tom, nemíchat dohromady dvě věci odlišného druhu. Možná se i zde odkazuje na nějaké pohanské pověry (třeba v případě onoho roucha, jak Pán Bůh vyčítal skrze proroka Sofoniáše, že se obláčejí v roucha cizozemců, viz Sof. 1:8), ale není to jisté. Důvody mohly být v něčem i praktické; ani dnes se ostatně pole většinou neosívají naráz rozdílnými plodinami.

Nakonec se však zdá, že hlavním důvodem tohoto přikázání bylo učit Izraele na těchto zemských věcech, aby si ošklivil veškeré míšení s pohany, jejich praktikami a hříchem, a aby se nesnažil jakkoliv sloučit to, co jim přikázal Hospodin, s tím, s čím přišly okolní národy. Jak píše Andrew Bonar ve svém komentáři na Leviticus, podobně ceremoniální rozdělení různých živočichů na čisté a nečisté je mělo vést k tomu, aby si vštípili, že něco je pro Boží lid svaté, dobré a vhodné, a něco poškvrněné, zlé a zcela nepřípadné, a že tedy nemohou užívat čehokoliv kdykoliv, jak se jim hodí a jak usoudí. Věcí, které pocházejí od pohanů a jenž jsou mezi nimi v oblibě, se má Boží lid stranit. To je ponaučení pro všechny doby.

Podobnou lekci, kterou obsahuje i Lv. 19:19, dává i Nový zákon. „[Nebo] nemůžete kalicha Páně píti a kalicha ďáblů; nemůžete účastníci býti stolu Páně a stolu ďáblů.“ (1. Kor. 10:21) „A netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícímu s nevěřícím? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého, jakož pověděl Bůh: Že přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem.“ (2. Kor. 6:14-16) Křesťané nemohou spolu mísit věci Božího království a tohoto světa, věci světla a temnosti, to, co je přímým výsledkem bezbožnosti nespravedlivých, s tím, co by měli dělat věrou ospravedlnění zbožní . Takové věci jsou naprosto odlišného charakteru a nemohou jít vedle sebe, sloučeny a spojeny; praxi pocházející od bezbožníků tak církev nemůže adaptovat a „pokřesťanštit“ pro své účely. To je lekce, kterou by si dnešní církev měla zvlášť brát k srdci. A tomu samému chtěl Pán Bůh skrze tyto praktické příklady naučit i Židy ve Starém zákoně.

Když bys stavěl dům nový, udělej zabradla [vůkol] střechy své, abys neuvedl viny krve na dům svůj, když by kdo upadl s něho. (Dt. 22:8)

Na tomto verši se dá dobře ukázat, jak zacházet s tzv. „kulturně podmíněnými“ verši v Písmu, tzn. verši, ve kterých se určitým způsobem projeví jisté kulturní souvislosti (ale kterých ovšem není zas tak mnoho). „Kulturní podmíněností“ – a to i u Nového zákona – s oblibou argumentují všemožní liberálové, kteří se nechtějí podřizovat některým normám Božího Slova. Prohlásí je tak za kulturně podmíněné a tedy dnes nerelevantní, čímž takové pasáže z Bible de facto vymažou. (Typickým příkladem jsou verše, které ženám zakazují kázat). Oddíly, které oni tak rádi prohlašují za kulturně podmíněné, v drtivé většině případů – ne-li ve všech – kulturně podmíněné vůbec nejsou, ale platí zcela bezezbytku a v přirozeném smyslu. Ovšem i kdyby něco z toho v sobě vskutku obsahovalo kulturní aspekt, neznamená to, že takový verš postrádá praktický význam. Verš obsahující jisté kulturními aspekty se nerovná verš irelevantní.

To ukazuje i tento verš, jenž v sobě vskutku obsahuje „kulturně podmíněný“ aspekt. Izraelci měli udělat na svých střechách zábradlí, protože jejich domy mívali plochou střechu, na kterou se běžně chodilo (třeba apoštol Petr vyšel na střechu, aby se modlil, Sk. 10:9). Proto měl jeho majitel povinnost učinit taková opatření, která by minimalizovala riziko nehody a pádu z ní, neboť jinak za to nesl odpovědnost. V Evropě ovšem střechy domů mívají tvar šikmý tvar, a i když jsou některé přeci jen ploché, nikdo stejně neočekává, že by po nich lidé jen tak chodili (mimo zvláštní případy, třeba kvůli údržbě). V takovém případě vskutku nemají vlastníci domů povinnost udělat okolo svých střech zábradlí, protože konkrétně toto ani není potřeba. Nicméně obecnou odpovědnost za to, aby ve svém domě učinil bezpečnostní opatření, která by zamezila zbytečným zraněním obyvatel i návštěvníků, mají pořád. Forma a způsob tohoto zabezpečení dnes v Evropě a tenkrát v Izraeli se může lišit, ale podstata povinnosti a odpovědnosti zůstává stejná.

Takto se má zacházet s veršem nebo oddílem, který v sobě obsahuje nějaký kulturní aspekt. Ne snažit se ho vymazat z Bible popřením jeho aplikovatelnosti, ale vzít jeho podstatu a jak to jen jde ji aplikovat na konkrétní podmínky života dnes, bez snahy se nějak vyvléci z člověku nepohodlných a nehodících se Božích příkazů, ale v upřímné touze činit vše podle zjevené vůle Boží a ne podle zdání člověka. To však drtivá většina lidí, odvolávajících se na „kulturní podmíněnost“ Písma, vůbec nedělá, čímž mnohdy prokazují, že zůstávají v mysli nepřátelé Pánu Bohu, a že nejsou aniž hned mohou býti poddáni Jeho zákonu.

Měl-li by kdo dvě ženy, jednu v milosti a druhou v nenávisti, a zplodily by mu syny, milá i nemilá, a byl-li by syn prvorozený nemilé: Tedy když dědice ustavovati bude nad tím, což by měl, nebude moci dáti práva prvorozenství synu milé před synem prvorozeným nemilé, ale prvorozeného syna nemilé [při prvorozenství] zůstaví, a dá jemu dva díly ze všeho, což by měl; nebo on jest počátek síly jeho, jeho jest právo prvorozenství. (Dt. 21:15-17)

Málokterý křesťan pochybuje, že Boží plán a standard je celoživotní monogamní manželství mezi mužem a ženou. O rozvodu sám Pán Ježíš řekl farizejům, že „Mojžíš pro tvrdost srdce vašeho dopustil vám propouštěti manželky vaše, ale s počátku nebylo tak.“ (Mt. 19:8) Jak píše Charles Spurgeon, rozvod Izraelci dost možná praktikovali již dávno před vydáním Zákona, a jelikož by se ho ve tvrdosti svého srdce nechtěli vzdát, Pán Bůh jim to skrze Mojžíše dovolil a zároveň vydal aspoň některá omezení. (Dr. Lightfoot se domnívá, že se tím mělo zabránit, aby se muži snažili vyvléci se z manželství skrze falešná obvinění svých žen z cizoložství, která by mohla vést k jejich ukamenování.) Podobné to bylo i s mnohoženstvím. Na počátku Hospodin stvořil Adamovi jen jednu ženu, a až po několika generacích si jeden potomek prokletého Kaina, Lámech, vzal žen víc. Po nějaké době se tomu smutně naučili i věřící, včetně takových mužů jako Abraham, Jákob nebo David. Nikdy to však nepřineslo požehnání, ale spíše trápení a těžkosti. Pán Bůh to neschvaloval jako něco dobrého, ale ve své nestihnutelné moudrosti to v době dětinství církve na čas ještě toleroval, než vzešlo větší světlo evangelia, které lidi ještě více přiblížilo k původní dokonalosti stavu v Edenu před pádem.

Co však s těmito verši, které adresují situaci vyplývající z polygamie, mají tedy dnes dělat křesťané, jenž se mají jistě držet monogamie? (Jedním z požadavků pro úřad biskupa je, že má být „jedné manželky muž,“ viz 1. Tim. 3:2. Biskup měl vynikat v praktické svatosti, ovšem ne ve smyslu činit něco víc než „obyčejní“ křesťané, ale spíše nadmíru zářit v tom, oč mají usilovat všechny Boží děti. Předpoklady pro biskupa tak stanoví standard, který mají naplňovat všichni, včetně monogamie. Každý má mít svou manželku, ne svých víc manželek, viz 1. Kor. 7:2) Velmi zjevně tedy Boží lid v době plně zjeveného evangelia nemá tyto verše aplikovat přímo a doslova. Co tedy s nimi?

Zcela zjevně zde můžeme přijít jen s uplatněním velmi obecným. Pán Bůh zde Izraelitům říká, že i když si někdo (nemoudře) vezme dvě manželky a jednu z nich bude mít raději než druhou, stále musí dbát na nezadatelná práva svých dětí, ať už se mu to líbí nebo ne. Prvorozenému stále náleží větší díl dědictví než dalším dětem, i když by si jeho otec třeba přál jej dát synům své oblíbenější manželky. Na to však nemá právo. Boží lid musí bez ohledu na osobní preference dostát svým závazkům, ať už těm, které na sebe vzali dobrovolně, nebo těm, které jim ukládá zákon. Znakem každého vpravdě věřícího člověka ostatně je, že „přisáhl-li by i se škodou, však [toho] nemění.“ (Ž. 15:4) Splní všechny své povinnosti a závazky, ať už se mu to hodí či nikoliv – a to platí i dnes pro křesťany.

Když se tedy někdo například neuváženě a zbrkle ožení, a potom zjistí, že s manželkou duševně nesouzní tak, jak si pod vlivem intenzivní zamilovanosti původně myslel, nedává mu to právo na rozvod. Ano, jednal nemoudře a jeho manželství pro něj bude asi víc břímě než požehnání, ale jeho manželský slib a závazek žít spolu, dokud je smrt s manželkou nerozdělí, stále platí, jakkoliv by si třeba přál něco jiného. Musí se se svou ženou prostě naučit žít. Toto je tedy jeden z příkladů, jak dnes konkrétně aplikovat obecný princip vyplývající z výše uvedených veršů.

Žena nebude nositi oděvu mužského, aniž se obláčeti bude muž v roucho ženské, nebo ohavnost před Hospodinem Bohem tvým jest, kdožkoli činí to. (Dt. 22:5)

Od příkladů verš, které se mají aplikovat spíše nepřímo nebo obecněji, se nyní dostáváme k příkladům veršů, jejichž užitek je přímější a uplatnění doslovnější. Pán Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, rovné v hodnotě a důstojnosti, ale přeci jen ne stejné. Mezi pohlavími jsou rozdíly v rolích, v něčem ve vlastnostech, a i v zevnějšku (viz např. 1. Kor. 11:14-15). Boží lid se tomuto moudrému stvořitelskému uspořádání má dobrovolně podřizovat a každý má přijmout to, čím ho Pán učinil – ať už mužem či ženou – a podle toho také vystupovat, muži mužsky a ženy žensky, oboje v tom nejlepším slova smyslu. Podle toho se také mají oblékat. Verš automaticky předpokládá, že některé oblečení je typicky mužské a některé typicky ženské, a nemají se navzájem zaměňovat nebo míchat.

Někteří komentátoři se klaní k názoru, že verš opět odkazuje na nějaké pohanské modloslužebné rituály, při kterých muži nosili ženské oblečení a ženy zbroj, jako při některých slavnostech k poctě bohyně Venuše. Z toho si můžeme vzít, že věřící se v této záležitosti nemají nechat ovlivňovat zvyky nebo názory bezbožníků, kteří se nechtějí podřizovat Pánu Bohu nebo dokonce se otevřeně staví proti Jeho řádům. Přesně to se děje i dnes, byť třeba v trochu jiném smyslu než v antice. Zástupy feministek (a i feministů) dnes v souladu s módní „gender“ teorií tvrdí, že pohlavní role a (nebiologické) rozdíly mezi muži a ženami jsou jen nahraditelným sociálním konstruktem, čímž popírají Boží stvořitelský řád. Feminismus už dlouhou dobu proniká do západního světa a významně ovlivňuje jeho kulturu. Výsledkem mimo jiné je, že jasné distinkce mezi pohlavími i v oblečení, vycházející z biblického světonázoru, byly značně rozmělněny (zejména v ženském šatníku), což aspoň podprahově ovlivňuje mysle lidí, aby postupně přejímaly feministickou ideologii.

Stejně jako Židé ve Starém zákoně v této otázce neměli přejímat pohledy a praxi okolních národů, ani křesťané dnes nemají v tomto jít s dobou, nesmí podléhat jejímu duchu. Dbát na to, aby křesťanští muži nosili oblečení mužské a křesťanské ženy ženské, je dnes potřeba víc než dřív, abychom i tímto praktickým způsobem demonstrovali, že chceme vycházet z Bible a jejích norem, a ne ze současných marných filosofií. (Při tom všem je třeba samozřejmě přihlížet i k praktické stránce věci; jinak se musí posuzovat oblečení na bohoslužbu a jinak dejme tomu oblečení na sport.)

Někteří by se snažili tuto problematiku oblečení relativizovat s tím, že posuzování toho, které oblečení je typicky mužské a které je typicky ženské, se liší v závislosti na době a kultuře. To nelze popřít. Nicméně my žijeme v kultuře západní, ve které pořád přetrvávají aspoň určité specifické distinkce (nikdo by zde třeba neřekl, že sukně jsou mužským oblečením – nehovoří-li se zrovna náhodou o ojedinělých výjimkách jako třeba o skotských kiltech). Pokud se někdo plánuje přestěhovat třeba na čínský venkov, nechť řádně zváží všechny kulturní rozdíly a patřičně svůj šatník uzpůsobí, jak učinil např. známý misionář Hudson Taylor. Nicméně pokud zůstává zde, debaty o výše zmíněné kulturní podmíněnosti vnímání mužského a ženského oblečení jsou jen mlácením prázdné slámy a neslouží k ničemu jinému, než aby si člověk našel aspoň nějakou výmluvu a obhajobu svého přizpůsobení se tomuto světu. (Některé západní standardy se navíc vzhledem ke globalizaci staly prakticky univerzálními. Člověk v obleku nebude působit kulturně nepatřičně téměř v žádné zemi.) Tento verš by tak obzvláště v dnešní době měl vést křesťany k důkladnému zvažování, protože jeho aplikace je dost přímá a doslovná.

Nebudeš obcovati s mužským pohlavím, scházeje se s ním jako s ženou; [nebo] ohavnost jest. (Lv. 18:22)

V poslední době se zejména v Americe objevují čím dál častěji knihy, které se snaží na základě pofidérního výkladu Bible sloučit křesťanství s praktikováním sodomie (homosexuality) v tzv. homosexuálním manželství (něco takového ovšem Boží Slovo vůbec nezná, neboť manželství je od svého ustanovení v ráji pouze vztah mezi mužem a ženou). Ignorují tak, že apoštol Pavel dává samcoložnictví jako jeden z příkladů toho, co „by bylo naodpor zdravému učení.“ (1. Tim. 1:10) Takoví se samozřejmě musí nějak vyrovnat s biblickými verši, které tento hřích odsuzují jako ohavnost před Hospodinem. Není zde prostor zabývat se tím, jak se tito lidé snaží zneplatnit, převrátit a odbourat všechny verše týkající se sodomie; zde se krátce zaměříme jen na to, co přímo souvisí s tématem článku. Proti tomuto verši z knihy Leviticus se totiž samozřejmě argumentuje, že se jedná o civilní zákon, který již v dnešní době po vydání Nového zákona neplatí nebo není závazný.

Jenže zde zůstává problém, přednesený v úvodu článku. Tento verš je pořád Božím Slovem, užitečným k učení, k trestání, k napravování, k správě. Takže pokud si z tohoto verše nemají křesťané vzít, že sodomie jako taková je ohavností, tak co tedy? Kontext zde ukazuje, že se zde nejedná o nařízení čistě ceremoniální, v odkazu na nějaké „pouhé“ pohanské náboženské rituály. Pán Bůh v kapitole také přísně zapovídá všechny možné formy incestu nebo páchání ohavností se zvířaty, o nichž mrzko jest i mluviti (Ef. 5:12). Asi nikdo by nezpochybňoval univerzální mravní obsah těchto přikázání. Kdyby křesťané zavrhli a odmítli aplikovat i tyto verše, pak zejména v druhém případě (viz verš 23.) by jim již nezbýval žádný jiný oddíl, který by ohledně takových skutků zjevoval Boží normu, neboť mimo Pentateuch to již žádná jiná místa v Bibli konkrétně neadresují. A pokud kdo souhlasí, že něco takového je naprostá zvrácenost – a nic jiného nikomu ani nezbývá – musí uznat i přímou aplikovatelnost těchto veršů z 3. Mojžíšovy, a spolu s tím i přímou aplikovatelnost veršů zapovídající scházení se s osobami stejného pohlaví. Jak jinak by se totiž tyto verše mohly dnes aplikovat, než zcela přímo?

Tento verš ovšem naprosto odsuzuje výše zmíněné lidi, hájící sodomii, i kdyby jej kdo chtěl použít jen v nějakém „obecnějším“ principu. Ve verších 26-27 Pán Bůh Izraelcům řekl: „Ale vy ostříhejte ustanovení mých a soudů mých, a nečiňte nižádných ohavností těchto, [tak] domácí jako příchozí, kterýž jest pohostinu u prostřed vás. (Nebo všecky ty ohavnosti činili lidé země té, kteříž byli před vámi, čímž poškvrněna jest země.)“ Někdo by tak řekl, že tyto verše spíše obecněji učí nenapodobovat praxi nevěřících, podobně jako v případě vaření kozelce v mléce mateře jeho, ale nedají se vztáhnout na „homosexuální manželství.“

Jenže kdo v moderní době začal jako první veřejně hájit sodomii, že je normální, a kdo první přišel s konceptem státem uznaného svazku osob stejného pohlaví? Byli to věřící lidé, milující Boží Slovo, usilující o posvěcenost, poddaní autoritě Páně? Ani náhodou. Takto převracet cest Páně přímých začali jako první lidé nevěřící a bezbožní, ti, kteří se nechtěli podřídit Pánu Bohu a Jeho svatým standardům. Věrný Boží lid se proti něčemu takovému vždy stavěl, a až po nějaké době přišli různí liberálové a odpadlíci a začali i v církvi papouškovat to, co od přejali od lidí ze světa. Učinili tak to samé, co ve verších 26-27 Pán Bůh zapověděl Izraeli, totiž přejímat hříchy a postoje nevěřících. I konkrétní (a doslovná) i obecnější aplikace verše Lv 18:22 vede ke stejnému praktickému závěru, což jasně ukazuje, že tento verš má univerzální platnost a křesťané jej tedy mají užívat přímo a doslova.

Závěr

Uvedené příklady ukazují, jak v principu aplikovat různé normy civilního zákona. Jak lze vidět, civilní zákon, ač pozbyl přímé závaznosti, má daleko k tomu, že by dnes byl nerelevantní nebo nepoužitelný. Ano, křesťan k němu nemůže přistupovat naprosto stejně jako Žid v době Starého zákona. V takovém smyslu skutečně dnes v době plně zjeveného evangelia civilní zákon neplatí. Proto by si křesťané při jeho výkladu a aplikaci měli počínat opatrně a pečlivě, aby z něj „vyextrahovali“ to nadčasové (a není toho málo!), a podle toho také z milosti Boží ve zmocnění Ducha Svatého z pravé lásky k Hospodinu jednali, jak mají ostatně činit i u ostatního Písma.

Popírání nebo se stavění se proti téměř jakémukoliv citování a užívání veršů z Pentateuchu tak není výrazem snahy o pečlivý výklad Bible nebo bázně Boží, která se třese před zneužíváním Písma a chce k němu přistupovat svědomitě a opatrně. Ne; takoví tak vskutku většinou činí, aby se mohli zbavit aspoň některých nepohodlných částí Božího Slova, které odsuzují hřích nebo světské přizpůsobení se tomuto věku. Zprotivili se Pánu Bohu, chtějíce chodit podle zdání srdce svého, zavrhše zákon Jeho za hřbet svůj (Neh. 9:26) a v zákoně jeho zpěčují se choditi (Ž. 78:10). Je to spíše výrazem neochoty se podřídit Boží autoritě, v plnosti a cele (jak jen to je pro omilostněné hříšníky možné), výrazem nakloněnosti vybírat si z Božího Slova, co se člověku hodí, a ignorovat, co se mu nehodí.

Pán nás však od takového přístupu chraň a odejmi takové srdce! Oč lépe jest poslechnout volání a výzvy proroka: „K zákonu a svědectví!“ (Iz. 8:20) Ne ovšem k zákonu jako prostředku spásy, ale k zákonu jako Božímu Slovu, skrze které bychom se napomínali a vyučovali, abychom byli k všelikému skutku dobrému hotovi. Kéž nám sám Pán slávy udílí milosti, abychom jako David položili Jeho svatý Zákon, Jeho svaté Slovo, za svou rozkoš a za světlo nohám svým, abychom jej šetřili jako svíce, jenž svítí v temném místě, až by se den rozednil a dennice vzešla v srdcích našich. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: