„Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?“ (Římanům 8:32)

8. kapitola Římanům je vyvrcholením doktrinální části epištoly. Apoštol Pavel od úvodních pozdravů a vysvětlení motivů k psaní dopisu pokračuje vysvětlením evangelia, počinaje od lidské hříšnosti, z níž dovozuje, že nejsme spaseni skutky zákona, ale vírou, pokračuje velikým tématem jednoty věřících s Kristem až do 8. kapitoly. Následující kapitoly 9-11 jsou určitou vsuvkou, dodatkem, jak se evangelium vztahuje k židovskému národu a jak rozumět Božímu plánu s nimi ve světle jejich odmítnutí evangelia. To samozřejmě neznamená, že se jedná o nedůležitou část, dodatkem či vsuvkou ji nazýváme čistě z hlediska struktury. Od 12. kapitoly následuje praktická aplikace všeho a pak závěr. Ovšem pokud jde o vysvětlení evangelia ve striktním smyslu, co se týče osobní spásy jednotlivce, ta část skutečně vrcholí se závěrem 8. kapitoly.

Pavel zde cílí na to, aby ujistil všechny věřící, pravé věřící o lásce Boží v Kristu a utvrdil je jistotě, kterou mají v Něm a v tom, co učinil. Mezi jedny z největších ujišťujících veršů patří i ten 32., na který se zvlášť zaměříme.

Veliké důvody jistoty

Ona potěšující ujištění, které dopis předkládá, ovšem na náš verš redukovat nelze. To téma prostupuje celou kapitolou. Spasení mají jistotu, protože jsou znamenáni Duchem, který v nich působí – toto učení začíná už od 9. verše, kde se mluví o Duchu synovství, a co to znamená: „Jestližeť pak Duch toho, kterýž vzkřísil Ježíše z mrtvých, v vás přebývá, [tedy] ten, kterýž vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše, pro přebývajícího Ducha jeho v vás“ (v. 11).

Dále čteme, že znovuzrození mají jistotu, protože těm, kdo milují Boha – což je znak, podle kterého jedině lze poznat, kdo je pravý věřící – všechno bude napomáhat k dobrému (viz velmi známý v. 28), a pak tedy jejich spása nemůže selhat. Pokud nám absolutně všechno pomáhá k dobrému, je logicky vyloučené, aby to s námi nakonec dopadlo špatně. Pavel zde nepsal „všechny věci napomáhají k dobrému věřícím,“ aby si někdo nemyslel, že mu všechny věci napomůžou k dobrému, když má pouhou mrtvou víru, nějaké intelektuální přesvědčení, které nenese ovoce – což znamená žádnou víru. Platí to jen o víře pravé a živé, totiž víře aktivní, která svou celou naději klade v Pána Ježíše Krista a Jeho krvavou oběť na kříži, a která se projevuje láskou k Němu.

Praví věřící mají jistotu, protože Bůh, který započal své dílo, jej také dokoná: „Kteréž pak předzřídil, těch i povolal, a kterýchž povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil“ (v. 30); To, že někoho předzřídil, totiž předem určil a vyvolil, nezbytně znamená, že jej také povolá; že ho povolal, nezbytně znamená, že jej ospravedlní, že jej ospravedlnil, nezbytně znamená, že ho také oslaví. Proto také užívá o oslavení minulý čas, i když se ještě nestalo – ale je to tak jisté, jako by se již stalo. Hospodin se nezastaví ve čtvrtině či v půlce, aby předzřídil, ale nepovolal, nebo povolal, ale neospravedlnil, nebo ospravedlnil, ale nakonec neoslavil. Je to tak silný argument, že v jednom ohledu k němu nelze nic dodat, v. 31. Ale aby věřící opravdu neměli žádné pochyby, apoštol Pavel stejně ještě raději pokračuje, aby získali opravdu maximální jistotu a aby někdo náhodou přeci jen nezůstával v pochybách.

Apoštol Pavel následně tedy dává sérii otázek, na jednu stranu řečnických, ale řešících reálné obavy které věřící mohou mít. Nespokojil se s obecným konstatováním lásky Boží, ale vynaložil veškerou snahu, aby křesťané, kteří se utekli ke Kristu, byli ujištěni o Boží lásce a svém postavení v Něm.

První otázka je v jádru, jestli existuje nějaká moc, která myslitelně může zabránit našemu konečnému oslavení? Odpověď je, že ne, protože když je Pán Bůh s námi a tedy i pro nás, tak ať už proti nám bude kdokoliv, nehraje to roli, je to bezvýznamné (v. 31). Druhá otázka je, jestli je nějaké riziko, že Boží láska vůči nám se může změnit nebo zmenšit? Na to odpovídá náš 32. verš, na nějž se zaměříme detailněji. Třetí otázka je, jestli nás někdo nebo něco nemůže nakonec přeci jen usvědčit z hříchu a přinést na nás odsouzení? A opět, není to možné, protože Kristus ospravedlňuje a oroduje, a ospravedlnění spolu s přímluvami od druhé Osoby Boží Trojice nemůže nikdo zvrátit nebo zneplatnit (v. 33-34). A naposledy se ptá, co když přeci jen selžeme nebo klopýtneme, kvůli našim slabostem, když čelíme různým zkouškám a utrpením? Na což odpovídá, že to není možné, že absolutně nic, s čím se můžeme setkat a čemu můžeme čelit – což vyčítá velmi detailně a specificky – nás neodloučí od lásky Kristovy a od Něj (v. 35-39.)

Plná váha argumentu

Nyní už se dostáváme k samotnému 32. verši, který odpovídá na možnou obavu, jestli Boží láska vůči nám zůstane vždy stejná. A odpověď je, že nepochybně, když nám Pán Bůh svou lásku prokázal již tím největším způsobem. Je to argument od většího k menšímu – když neváhal Hospodin dát to největší, je nelogické pochybovat, že by odepřel cokoliv ostatního. Velmi podobný argument přednesl apoštol v 5. kapitole: „Dokazujeť pak Bůh lásky své k nám; nebo když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás. Čím tedy více nyní ospravedlněni jsouce krví jeho, spaseni budeme skrze něho od hněvu. Poněvadž byvše nepřátelé, smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna jeho, nadtoť smířeni jsouce, spaseni budeme skrze život jeho“ (Řím. 5:8-10). V 5. kapitole ovšem dává důraz na lásku a milost projevenou před naším obrácením, z čeho vyplývá, že nám ji tím spíš Pán neodepře po našem obrácení; v 8. kapitole se soustředí více na hodnotu daru samotného.

Pokud chceme plně postihnout význam a celou sílu Pavlova argumentu, musíme správně vnímat, co Bůh Otec učinil, jak velká je ta největší věc, spolu se kterou dá všechny menší věci. Když to správně pochopíme, bude pro nás verš tou útěchou, kterou apoštol a Duch Boží zamýšlel. A musíme to zvážit důkladně, protože každé slovo má svůj význam.

1.) Zvažme vůči komu učinil, co učinil: vůči Synu. Zde máme určitě aluzi na událost, kdy Abraham neušetřil Izáka a byl hotov jej obětovat (Gen. 22). Izák přitom nebyl jen tak ledajaký syn, šlo o syna zaslíbení, měl zvláštní postavení a zvláštní lásku. Proto jeho oběť byla to největší, co mohl Abraham učinit. Podobně i v našem verši nečteme pouze „Synu“, ale zdůrazňuje se nám „vlastnímu Synu svému“. Musíme vnímat ten zásadní rozdíl mezi synovstvím naším a synovstvím Kristovým. My se jako synové nerodíme, musíme se jimi stát: „Kteříž pak koli přijali Jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteříž věří ve jméno Jeho“ (Jan 1:12). Jsme pouze adoptováni. Otec nám dává novou přirozenost svých synů, ale zůstává v nás i stará přirozenost synů hněvu, i když již nevládne.

U Krista tomu bylo jinak, nikdy se nestal Synem, byl jím od věčnosti. Je jednorozený, jediný svého druhu. Vztah mezi Otcem a Synem je mnohem užší, než si umíme představit – i než byl Izákův a Abrahamův. Je to veliké tajemství: jsou jedním Bohem, ale ne totožní, Otec není Syn ani Syn Otec, ale oba jsou spolu s Duchem jeden Bůh. Umíme si trochu představit, jak vzácný byl Izák Abrahamovi, jak mu byl nade vše a jak by se raději rozloučil se vším ostatním, co měl, než by jej ztratil. Proto neměl co více Hospodinu dát. Stejně tak Bůh Otec nám neměl více co dát. Vesmír je konečný, ale Boží Syn nekonečný. Když byl ochoten za nás dát nekonečného Syna, se kterým sdílel jednotu, kterou neumíme vystihnout, pak si opravdu nelze představit, že by Otec nebyl ochoten dát cokoliv méně. Kdo byl ochoten dát to největší, nebude váhat dát to menší. Když to někdo čte jen tak letmo, možná tak nevyzní, stojí zde jeden Kristus a všechny ostatní mnohé věci, ale to tak působí jen, když řádně nevnímáme jejich povahu. Miliony individuálních věcí nejsou nic proti jednomu nekonečnu.

2.) Zvažme, co neváhal učinit. Má to negativní a pozitivní aspekt, totiž, že něco neučinil a něco učinil. Co tedy neučinil? Neodpustil Mu, tj. v ničem Ho neušetřil. Opět musíme vnímat, co to všechno obsahuje. Samozřejmě to na prvním místě hovoří o tom, že Jej neušetřil kříže, ale nejen to. Neušetřil Ho totiž ani ničeho, co vedlo ke kříži a co s ním bylo s ním spojené, už od samotného narození. Neušetřil Ho ponížení, když se stal člověkem a coby Tvůrce andělů přijal přirozenost nižší než andělskou: „Ale toho Ježíše, kterýž maličko nižší byl nežli andělé, vidíme pro utrpení smrti slavou a ctí korunovaného, aby z milosti Boží za všecky okusil smrti.“ (Žd. 2:9). Neušetřil Ho narození ve chlévě, pronásledování od narození, života v exilu v Egyptě, vyrůstání v chudobě, posměchu, odmítání, nevěry, rouhání od farizejů, pohrdání vší dobrotou, kterou projevoval; neušetřil Ho zklamání, zrady a nestálosti přátel, všeho zármutku – tak velikého, že v Izaiáši 53:3 dostal jméno „Muž bolestí“; neušetřil Jej útoků ďábla, boje v Getsemane, zatčení, svázání, vyšetřování, odsouzení, bití, poplivání, hanby, bičování, nesení koruny z trní, stržení šatu, probití nohou a rukou, temnoty, žízně, opuštění od Otce, když volal „Elí, Elí, lama sabachtani“ a nakonec ani smrti a probodení boku.

Musíme přitom vnímat, proč Otec Syna toho všeho neušetřil: „Nejpohrdanější [zajisté] a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili. Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, [a] ubit od Boha, i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj [vzložena,] a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás“ (Iz. 53:3-6). Dohromady vše můžeme shrnout, že Otec neušetřil vlastního Syna ničeho, co bylo potřeba, aby nás cele vykoupil, aby nesl všechny následky naše hříchu, neušetřil Ho žádné povinnosti, kterou musel učinit, aby pro nás naplnil celý zákon, i se všemi obtížnými ceremoniemi, totiž toho jha, „kteréhož ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli“ (Sk. 15:10).

Jedna věc poznamenejme na okraj: někdo by mohl namítat, že jako Boží ušetření lze brát, že Pán Ježíš trpěl na kříži „pouze“ 6 hodin, a ne delší dobu – zejména když na něm vykupoval hříšníky z věčného pekla – ale to je špatné vnímání. Jelikož Pán Ježíš je nekonečný Bůh, vše co učinil, mělo nekonečnou hodnotu. Minuta činnosti nekonečné hodnoty má stejně hodnotu jako hodina činnosti nekonečné hodnoty, protože ta hodnota se neodvozuje od doby té činnosti ale od nekonečné povahy té činnosti. 6 hodin nekonečně hodnotného vykupujícího utrpení mělo pro nekonečnost Kristovu stejnou hodnotu jako 1 hodina – to znamená nekonečnou. Spíš se tedy musíme ptát, proč Otec nechal Syna trpět celých dlouhých 6 hodin? Jistě tím nepostihujeme všechny důvody, ale vedle dalšího lze říci: aby ukázal ukázal, že svého Syna v ničem neušetřil a abychom neměli žádné pochyby, že Kristus svým utrpením na kříži učinil dokonalé zadostiučinění. Kdyby trpěl jen půl hodiny, ačkoliv by to jistotně postačilo, přece by o tom někdo třeba mohl mít pochybnosti, jestli to bylo dost, a Pán Bůh nám nechtěl k pochybám nechat sebemenší důvod.

3.) Zvažme, co učinil, v tom pozitivním aspektu: vydal Jej – to souvisí s předchozím, vydal k ukřižování a smrti. Ano, učinili to lidé, kteří za svou vzpouru vůči Mesiáši také byli odpovědní. Ale Pán Bůh byl nad tím a svrchovaně vše řidil a dovolil pro své záměry, do nejmenšího detailu. Apoštolové hlásali, že vše bylo učiněno svrchovaně, ale zároveň obviňovali z hříchu (Sk. 2:23, 3:14-19, 4:24-28). Nemáme opomíjet ani lidskou, ani Boží stránku věci. Liberalismus zdůrazňuje jen tu lidskou, jako tragédií odmítnutí. Je to proto, že odmítají učení o trestajícím Bohu, tím méně Bohu, který trestá hřích zástupně na svém Synu. Bůh je samá láska, žádný hněv. Ale když pomineme toto učení, jednak pomíjíme pravdu Boží, což je vždy hrůza, ale též míjíme útěchu, kterou nám to nabízí. Krista vydal k ukřižování Otec (a Syn se dobrovolně nechal vydat), a když Jej vydal On, není nic, co by nedal spolu s Ním. Je to nesrovnatelně slavnější a utěšenější učení, než cokoliv, s čím přichází odpadlictví.

4.) Naposledy v této části zvažme, pro koho a za koho to učinil: za nás za všecky. To znamená, za všecky ty, o nichž mluví v. 29, za předzřízené, kteří jsou povoláni, ospravedlněni skrze víru a nakonec budou jistotně oslaveni. Pavel málokdy užívá „my“ v nejobecnějším smyslu „my lidé“. Omezený význam je zde z kontextu velmi zřejmý. Nicméně pokud jde o vyvolený lid Boží, vskutku platí, že za nás za všecky. Žádnému vyvolenému, účinně povolanému a vírou ospravedlněnému dítěti Božímu Otec neodmítne dát vše, co potřebují, když za ně za všecky, každého jednotlivě, vydal svého Syna. I v tom je útěcha pro každého věřícího.

Všechna potřebná milost

Když tedy Bůh Otec učinil toto vše, je logicky nesmyslné si myslet, že by nám nedal všechny věci. Spojení „všecky věci“ musíme chápat správně, v kontextu verše. Pána Ježíše vydal Otec pro naše spasení, a proto neodepře ani nic dalšího, co je potřebné k našemu spasení. Neznamená to tedy, že spolu s Kristem dá Otec automaticky časný prospěch, protože ten nutně k naší spáse nepřispívá, spíše naopak.

To dokládá příklad samotného apoštola Pavla: „A abych se vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl, dán mi jest osten do těla, anděl satan, aby mne zašijkoval, abych se nad míru nepovyšoval. Za to třikrát jsem Pána prosil, aby to odstoupilo ode mne. Ale řekl mi: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se. Nejraději tedy chlubiti se budu nemocmi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova“ (2. Kor. 12:7-9). I o něm platilo, že mu Pán Bůh spolu s Kristem nic neodepře, totiž nic potřebného, avšak slyšel, že mu stačí Jeho milost, nic dalšího potřebuje, a proto nedostane dar odstranění nemoci.

Ne snad, že by se spojení „všechny věci“ nevztahovalo k časným věcem v žádném ohledu. Ano, znamená to také „všechno zaopatření, které potřebujeme, dokud nás zde Pán bude chtít mít.“ Když Pán Bůh zajistil věčně naše duše, jak by nezajistil časně naše těla, která také vykoupil a která jednou promění při oslavení? Apoštol si byl tímto časným zaopatřením jist: „Bůh pak můj naplníť všelikou potřebu vaši podlé bohatství svého slavně v Kristu Ježíši“ (Fil. 4:19). Ale zároveň znal i hlad a nouzi: „Umímť i snížen býti, umím také i hojnost míti; všudy a ve všech věcech pocvičen jsem, i nasycen býti i lačněti, totiž hojnost míti i nouzi trpěti. Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje“ (Fil. 4:12-13). Pán dá všechno, co potřebujeme, ale ví, že na časné úrovni toho často skutečně potřebujeme mnohem méně, než myslíme.

Na druhou stranu toto časné zaopatření je jistotou, Pán ho zaslíbil. On má svou péči o spravedlivé i nespravedlivé (viz Mt. 5:44-45), ale jen svým dětem zaslíbil, že o ně bude pečovat. O nevěřící pečuje z obecné milosti, ale nic jim neslibuje a může kdykoliv svou péči odepřít, není vázán žádným slibem v tom pokračovat. Proto je život nespasených jednou velkou nejistotou, na rozdíl od věřících.

Přesto však „všechny věci“ mají primárně duchovní význam, mluví o duchovním požehnání v nebeských věcech: „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, kterýž požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských věcech v Kristu“ (Ef. 1:3). O čemkoliv, co v duchovní oblasti potřebujeme, o jakékoliv milost, jak obecně, tak specificky, v každé jednotlivé situaci, jakémkoliv posilnění si můžeme být jisti, že je Otec neodepře. Jakýkoliv vnímáme nedostatek, slabost, malátnost, a trápí nás to, můžeme směle Pánu Bohu předkládat toto zaslíbení, že nám dá, probudí nás, posilní, přitáhne k sobě.

Další důležité detaily

Nesmíme však minout, že nám náš verš zdůrazňuje, že ty všechny věci dává Otec „spolu s Ním“, totiž s Pánem Ježíšem. Když někdo nemá zájem o Spasitele, když chce být bez něj, tak také nemá jistotu, že bude mít cokoliv, tím méně „všechny potřebné věci“. To platí o každém, kdo by sice Krista nějak chtěl, ale ne se vším všudy, ne ve všech Jeho úřadech, totiž nejen coby svého Kněze, ale též Proroka, jehož celému neomylné Slovu musí ve všech věcech bezpodmínečně věřit, tak svého Krále, který mu ve všech věcech vládne.

Ano, Otec dá veškerou milost a veškerou pomoc, co potřebujeme, abychom došli do nebeského království, ale jen s Kristem, když je nám On vším a když jsme Jej cele přijali. Kdo tak neučinil, nemá nic, nemůže se spoléhat na žádnou milost, žádnou pomoc, žádné vedení, a proto také nutně skončí v záhubě. Chce mít kdo „všechny věci“? Pak musí přijmout Pána Ježíše jako své všechno; ne jen, aby se skrz Něj „oklikou,“ nepřímo dostal k tomu dalšímu. Vidíme též, jak se v Bibli vše doplňuje, protože Římanům 8:32 v této věci říká to samé, co Efezským 1:3, spolu s Ním, v Kristu.

I v této části platí, že si musíme dávat pozor na každé slovo – zejména slovo „dal“. V řečtině je totiž velmi specifické, bohatší, než by se z našeho překladu mohlo zdát. Neznamená pouze dát, ale konkrétně „dát z milosti“ (χαρίζομαι, charizomai). Anglický překlad to vystihuje jako „freely give,“ totiž dát svobodně, bez jakékoliv neochoty nebo zdrženlivosti. Bůh Otec dává s Pánem Ježíšem všechny věci, veškerou potřebnou milost a požehnání, a to svobodně, nikoliv neochotně. Máme spolehnout ve víře, že Pán Bůh není neochotný dávat, nedává jakoby z donucení, nechce nám nic dobrého zadržet: „Milosti i slávy udílí Hospodin, aniž odepře čeho dobrého chodícím v upřímnosti“ (Ž. 84:12). Pokud něco svým dětem nedá, tak proto, že v dané situaci by to pro nás nebylo dobré nebo nejlepší, a ne proto, že by na nás zanevřel a byl vůči nám skoupý.

Je zajímavé, že toto slovo je na jiných místech překládá také jako „odpustit“. Tím neříkáme, že překlad kralických je špatně, z kontextu je dost zřejmé, že primárně zde má Pavel na mysli opravdu „dát,“ ale nemiňme, že to v sobě zahrnuje i odpuštění – jak by nám Otec s Ním též všechno neodpustil? To je útěcha pro každého, kdo zhřeší a činí pokání. Sám Spasitel to potvrzuje: „Protož pravím vám: Všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno lidem“ (Mt. 12:31). Lidé se většinou soustředí na tu druhou část o hříchu proti Duchu Svatému, což je vědomé a cílené odmítnutí poznané pravdy a odmítnutí Krista, které vede k naprostému a nezvratnému zatvrzení a neochotě činit pokání a uvěřit; proto nebude ten hřích odpuštěn. Ale ta první polovina je nesmírně široké zaslíbení o odpuštění všeho. Dobře to i sedí s naším veršem – vše nám bude dáno a odpuštěno spolu s Ním; přičemž hřích proti Duchu Svatému v jednom ohledu znamená zůstat bez Krista, a tedy i bez odpuštění všech věcí.

Závěrečná varování

Výše jsme už zmínili hlavní špatné pochopení, kterého se u našeho verše se máme vyvarovat – že se nám v něm neslibuje bohatství a časný úspěch. Musíme si dávat pozor ale i na jiné věci. To slovo neznamená, že ty věci dostaneme hned. Nic takového se nám zde neslibuje – jen, že je Pán určitě dá. Možnost prodlevy plyne i ze samotných slov Pána Ježíše na závěr podobenství o vdově a soudci: „A což by pak Bůh nepomstil vyvolených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim?“ (Lk. 18:1-8). Máme zde podobný argument, tentokrát od menšího k většímu – když neodbytné prosby vyslyšel nespravedlivý soudce, jemuž na vdově nijak nezáleželo, tím spíše spravedlivý Bůh Otec, jenž své dítky miluje. Spolu s tím však Spasitel výslovně uvádí, že přesto Pán Bůh může s vyslyšením i prodlévat. Skladatel William Cowper to vystihl takto:

Na pomoc Boží čekej dál,
byť prodlila i pak,
slib snad za dlouho splní Král,
leč nikdy pozdě však.

Ostatně už jen to, že se naučíme být trpělivější a vytrvalejší v modlitbě, je milost sama o sobě.

Rovněž neznamená, že je dostaneme bez těžkostí. Jakkoliv se nám slibuje, že obdržíme vše, co budeme na své cestě do slávy potřebovat, stále platí, že „musíme skrze mnohá ssoužení vjíti do království Božího“ (Sk. 14:22). Když se Pavel plavil na cestě do Říma, přišla na něj přišla po cestě tak hrozná bouře, že se nezdálo, že by ji mohla loď přežít. V jejím průběhu dostal zaslíbení, že vyvázne on i všichni na lodi: „A i nyní vás napomínám, abyste dobré mysli byli; neboť nezahyne žádný z vás, kromě bárky samé. Nebo této noci ukázal mi se anděl Boha toho, jehož já jsem, a kterémuž sloužím, řka: Neboj se, Pavle, před císařem máš státi, a aj, dalť tobě Bůh všecky, kteříž se plaví s tebou“ (Sk. 27:22-24). Každý měl jistotu záchrany, to však neznamenalo, že byla bez těžkostí. Loď opravdu ztroskotala a všichni museli zápasit s vlnami, byla jim zima, cítili asi hroznou únavu – ale dostali se na břeh podle zaslíbení živí. Podobně se často děje i v duchovní oblasti; Pán Bůh svoje zaslíbení jistě naplní, ale nevyhneme se přitom také zápasům a nepříjemnostem.

A nakonec to neznamená, že ho dostaneme automaticky, totiž bez toho, abychom za něj prosili. Matthew Henry často zdůrazňoval, že Boží sliby jsou nám dány ne proto, abychom se již nemuseli modlit, ale naopak aby modlitbu povzbudily. Král David dostal zaslíbení o tom, že Hospodin utvrdí jeho dům a království až na věky, což se naplnilo plně v Kristu. Slib dal Pán nepodmíněný, absolutní. Přesto šel izraelský král hned do domu Božího a klekl tam na kolena a prosil, aby to Pán vyslyšel a potvrdil: „Nyní tedy, Hospodine Bože, slovo to, jímž jsi se zamluvil služebníku svému a domu jeho, naplniž [je] až na věky, a učiň tak, jakž jsi mluvil, tak aby zvelebováno bylo jméno tvé až na věky, když se říkati bude: Hospodin zástupů jest Bůh nad Izraelem, a dům služebníka tvého Davida aby byl stálý před oblíčejem tvým. Nebo ty, Hospodine zástupů, Bože Izraelský, zjevil jsi mně služebníku svému, řka: Dům ustavím tobě. Protož usoudil služebník tvůj v srdci svém, aby se modlil tobě modlitbou touto. A tak již, Panovníče Hospodine, ty sám jsi Bůh, a slova tvá jsou pravda, [jimiž] jsi zaslíbil služebníku svému dobré věci tyto. Již tedy rač požehnati domu služebníka svého, aby trval na věky před oblíčejem tvým. Nebo ty jsi, Hospodine Bože, mluvil, že požehnáním tvým požehnán bude dům služebníka tvého na věky“ (2. Sam. 7:25-29).

Rovněž my máme zaslíbení, že spolu s Kristem obdržíme všechny věci, veškerou potřebnou milost a veškeré duchovní požehnání – ale podobně jako David o něj musíme prosit a zápasit na kolenou. Jeden Boží muž napsal, když prosíme za časná požehnání, musíme tak činit podmíněně s poddáním se a vědomím, že je na Pánu Bohu, zda to dá či ne, ale u duchovních požehnání máme být neodbytní a nemáme ustat, dokud je neobdržíme. To je tedy finální lekce pro nás – pevně věřit zaslíbení z Římanům 8:32, a podle toho jej také uplatňovat v praxi. K tomu by šlo říci mnoho, ale na prvním místě to znamená se jej chopit v našich modlitbách a prosit za ony všechny duchovní věci, které Otec zaslíbil dát spolu s Kristem, za všechnu duchovní milost, kterou kdy budeme potřebovat.