Google

Václav Budovec z Budova

Datum:Červen 18, 2019
Komentáře
Přidej

Když čteme v Písmu nebo v historii o Božích mučednících, kteří podstoupili kvůli svému svědectví pro Pána hrozné utrpení a i smrt, často nás v mysli jímá úzkost nad tím, co tito muži i ženy museli vytrpět. Věznění a stětí Jana Křtitele, kamenování apoštola Pavla, ukřižování Petra hlavou dolů, upálení myriád dalších, včetně našeho Mistra Jana Husa, do toho všeho se moderní člověk jen těžko dovede opravdově vžít. Je sice pravda, že třeba na hranicích se někteří udusili kouřem dříve, než k nim plameny plně dosáhly, ale jiní je zakusili při plném vědomí. Arcibiskup Cranmer například sám dobrovolně nechal nejprve spálit svou pravici, kterou předtím ze strachu a pod vlivem dlouhého věznění podepsal odvolání své protestantské víry; před smrtí to však z Boží milosti odřekl a navrátil se na cesty pravé.

Když nad takovými událostmi rozjímáme – jestli tak ovšem vůbec někdy činíme – do srdcí se nám vkrádá myšlenka, jak bychom asi na jejich místě obstáli my. A když jsme k sobě jen trochu upřímní, patrně si odpovíme, že si to moc neumíme představit, ale asi ne. Nevěřit sami sobě je správné a patřičné. Ovšem můžeme si být jisti, že jsme-li skutečně věrní, poslušní a vydaní Pánu, dozajista bychom obstáli, byť samozřejmě ne ze své síly, ale z moci Boží. Jeho zaslíbení platí vždy, i v těch nejtěžších situacích: „Pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobíť s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti“ (1. Kor. 10:13).

Že se na to nyní necítíme, je naprosto v pořádku. Pán dává vždy dost milosti, abychom mohli obstát v současných zkouškách, pokud Mu skutečně cele věříme a nejsme zamotáni do všeho možného kompromisu (což je v dnešní církvi dost problém). Zaslíbení „abyste mohli snésti“ platí jen ve spojení „s pokušením“, to jest, s každým jednotlivým konkrétním pokušením, vždy proporcionálně k němu. Ve srovnání s našimi předky všichni – aspoň v západním světě – můžeme a musíme říci, že zatím prožíváme jen lehčí zkoušky, a dokud se neocitneme v těžší zkoušce, není důvod, abychom pociťovali tak veliké působení milosti, které by pro ní bylo zapotřebí. Pán ji dá, když pro ní nastane čas, a ne dříve. Proto dokud nás taková těžkost nepotká, přirozeně se cítíme slabí na to, abychom v ní obstáli.

Pokoj a radost v údolí stínu smrti

Boží věrnost v takových zkouškách je však často větší, než vůbec víme nebo myslíme. Nejen, že dá dost síly vydržet, ale ještě naplní srdce radostí nevýslovnou a oslavenou, takže Jeho lidé se veselí, byť „maličko nyní, (jestliže kdy potřebí jest,) zkormouceni jsouce v rozličných pokušeních“ (1. Pt. 1:6). Pán nebude nikomu dlužníkem, a vždy nám více než vynahradí, cokoliv pro Něj učiníme či vytrpíme. John Bunyan byl mnoho let vězněn, ale později o tom vyznával: „Bůh, byv ke mně velmi laskav, nedovolil, abych byl trápen, ale posilnil mne, ať už tím či oním úryvkem Písma, proti všemu; a to natolik, až jsem často říkal: ‚Bylo-li by to dovoleno, modlil bych se za více soužení, kvůli většímu utěšení‘.“ Ve velikém soužení zakusil takovou radost a utěšení Boží, které by jinak vůbec nepoznal.

A toto není svědectvím jen jednoho či dvou, co podstoupili těžkosti, nad kterými se nám svírá srdce, ale mnohých. Krásným příkladem toho je i náš vzácný domácí předek ve víře, jeden ze sedmadvaceti pánů popravených na Staroměstském náměstí v roce 1621 – čehož se nám blíží 400leté výročí – Václav Budovec z Budova, muž nadmíru vzdělaný a zbožný. Je zajímavé, že mimo jiné delší dobu strávil v Cařihradě, kde se naučil a arabsky a turecky; na základě jeho zkušenosti s islámskou kulturou napsal vyvrácení jejich náboženství Antialkoran, tj. mocní a nepřemožitelní důvodové toho, že Alkoran turecký z ďábla pochází, a to původem ariánů a vědomým proti Duchu svatému rouháním – musíme si přitom uvědomit, že žádný český překlad Koránu tehdy neexistoval, takže jej Budovec studoval v originále.

Nicméně důležitější pro nás je Budovcovo stání za pravdu evangelia proti římskému Antikristu. Už před českým povstáním se Budovec o pravou víru mnoho zasloužil, když ovlivnil Rudolfa II. k vydání jeho Majestátu, potvrzujícího svobodu náboženství v naší zemi, která však, žel, dlouho nevydržela. Po porážce na Bílé hoře Ferdinand vše zrušil a Obnoveným zřízením zemským zavedl římský katolicismus jako jediné náboženství.

I když Budovec měl příležitost papeženeckým Habsburkům uniknout, láska k národu a jeho věrnost mu nedala; když zaopatřil v zahraničí svou rodinu, přes vysoký věk se vrátil, byl zajat, odsouzen a nakonec popraven. Poslední dny života musel strávit ve vězení a pod ďáblovými útoky skrze jezuitské i jiné preláty, kteří se jej snažili na poslední chvíli svést z cesty života na papežovy bludné stezky, neomylně vedoucí do věčného zahynutí. Budovec však věděl, komu uvěřil a jaký je pevný základ jeho víry, a proto jim mocně z Písem odpíral a s Boží pomocí zvítězil. V detailu to popisuje Jan Amos Komenský ve svém díle Historie o těžkých protivenstvích církve české.

Co však vyzdvihněme především, je milost a potěšení, které pánu z Budova věrný Hospodin v posledních týdnech a dnech života uděloval, takže podobně jako Bunyan vyznával, že snad nikdy neprožíval takovou radost, jako teď v žaláři. Budovec věrně hájil pravdu Boží a nenechal se zviklat ani útoky, ani úskoky falešné církve, a Pán Bůh se k tomu tak přiznal, že mu dal „pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum“ a který hájil srdce jeho i smyslů jeho v Kristu Ježíši (viz. Fp. 4:7). Jestli chceme prožívat podobné působení Boží, pak musíme kráčet v jeho stopách, hájíce pravdu Boží proti satanovým lžím ve všem a proti všem, včetně antikristovského Říma, a tím spíše, čím jednodušší pozici oproti němu máme, když nám za to nejen nehrozí smrt, ale vlastně nic.

Tak tedy zvažujme, kolik nám dnes chybí do Budovcovy věrnosti, a zahloubejme se do popisu jeho posledních dní, sepsaného samým Učitelem národů.

Václav z Budova, pán na Hradišti, Klášteře a Zásadce

Pán ten byl vtipu vysokého, znamenitě učený, i spisy vůbec vydanými (v českém i latinském jazyku) slovutný, kterýž zemi německou (kdež sedm let se zdržoval) byl projel, horlivý a počestný stařec sedmdesátečtyřletý a úřady zemskými vzácnými poctěný, nebo i za Rudolfa byl císařskou radou a obnovené konsistoře a akademie defensorem; i za Matiáše do rady vzat, a potom od stavů za direktora zvolen, za Fridricha pak presidentem nad apellacemi učiněn. Summovně mluvíc, obzvláštní byl vlasti své ozdobou a církve Boží jasnou hvězdou poddaných ne tak pán jako otec, Bohu i lidem milá duše.

1. Po vítězství císařském paní svou, syna, nevěstu, vnuky z Prahy vyprovodil, sám pak, že byl s panem Ottou strážcem koruny (na ten čas v Praze zůstávající), aby nebylo myšleno, že ji opustil, zase se navrátil. Dům jeho hned brzo zloupen i všecko jemu až do těch šatů, v kterýchž chodil, pobráno. K čemuž on nic jiného neříkal než to: „Pán dal, Pán vzal atd.“

2. A když již v domě svém arrestován byl, navštívil ho Pavel Aretin, sekretář při apellacích, a vzeptal se: „Proč pán, z Prahy vyjev a na svobodě již byv, zase se navrátil a do takového nebezpečenství dal?

Odpověděl, že ho k tomu svědomí nutilo. „Nedopustilo mně prý svědomí, opustiti vlast a tu dobrou naši při. Ale nevím, co Pán Bůh o mně myslí, snad chce, abych dobrou tu při krví svou zpečetil.“ A povstav, řekl: „Tuť jsem, Bože můj, nalož se mnou, služebníkem svým, jak jest libo před očima tvýma. Syt jsem dnů, vezmi ode mne ducha mého, ať nevidím těch zlých věcí, kteréž vidím, že přijíti mají na vlast mou.

Jiného potom dne opět od téhož navštíven byv a slyšev, co se vůbec o něm mluví, že velikým hořem umřel, zasmáv se, řekl: „Já-li že jsem hořem umřel? Já sotva kdy takových užíval libostí, jako nyní: Vidíš (ukázav rukou na Biblí), tento můj ráj nikdy mi tak sladkého nedával ovoce jako nyní. Živ jsem a budu živ, jak dlouho chtíti bude Bůh; aniž kdy kdo, naději mám, uzří ten den, v kterémž by praveno bylo, že Budovec hořem umřel.

Bývaje často od inkvisitorů examinován, statečně dobré pře zastával; a odsouzen byv, k soudcům řekl: „Dávno jste krve naší žíznili; krev pijte! Ale též vězte, že krev naši Bůh, pro jehož při trpíme, mstíti bude.

3. Třetího dne před odsouzením vypravoval služebníku svému Židňovskému sen svůj: že se mu zdálo; že po nějaké velmi veselé louce chodě, pečlivě o těch věcech, nač vyjdou, přemyšloval. V tom kdos přijda, že mu knihy podal, do kteréž vzezřev, viděl pěkné, bílé, hedbávné listy, ale na nich nic více nenapsáno,než z žalmu 37. verš 5.: „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, on zajisté všecko spraví.“ A když opět, co to býti musí, přemyšloval, přišel jiný a přinesa roucho bílé, na něj je uvrhl.

To tak, procítiv stařec, oznamoval; jako i potom šed na popravní theatrum k témuž služebníku řekl: „Hle, již já pláštěm spravedlnosti odín jsa, jdu, abych se postavil před obličejem Božím, v něhož jsem doufal.“

4. Když po vyslyšeném smrti své orteli do svého se navrátil vězení, přišli k němu dva kapucíni a příčinu svého příchodu oznámili, že ta jest, aby k němu v úzkosti postavenému milosrdenství dokázali:

Zeptal se pán, které by to bylo milosrdenství? Odpověděli, že abychom pánu cestu k nebi ukázali. Na to pán: „Nu, cestu k nebi? Tať jest mi z milosti Boží dobře známa.“

A oni: „Pán se svým domněním svodí.

Pán zas: „Nesvodím; ne na domnění, ale na nepohnutelné pravdě založena jest naděje má. Nebo já jiné cesty nemám kromě toho, kterýž řekl: Já jsem cesta i pravda i život.“

Na to kapucíni: „Ale bez církve není spasení.

A tu oni k žvanicím o vzácnosti církve se obrátivše, když církví papeže s kardinály a biskupy míti chtěli a o tom až do zošklivení tlampali, mučedlník s hněvem odpověděl, řka: „A já o vašem papeži to vím, že jest náměstek ďáblův, Antikrist a syn zatracení, a šelmou rdící se krví svatých kterouž střébe, jako i nyní mou a tovaryšů mých. Táhněte i s ním, kam hodni jste; mně pak pokoj dejte. Ač chcete-li se ode mne cestě spasení poučiti, počkejte, nebude mi těžko, pro spomožení dušem vašim něco nato času a práce vynaložiti.“

Tu oni bivše se v prsy, křižujíce se, odešli, že nikdy tak rouhavého neviděli kacíře, mluvíce.

5. Na ráno v den exekucí dva jezuiti velmi ráno do rathauze všedše, opět počali svaté ty muže kormoutiti; jsouce pak od jiných zahnáni, přistoupili ku pánu z Budova a mluvili s ním latině: „Vidíme, (prý) že pán dobře se učil a prospěl v umění, my bychom rádi duši jeho získali k spasení a tudy skutek milosrdný jemu prokázali.“

Jimž odpověděl: „Milí patres, vy že byste mou duši rádi vyzískali k spasení? ó byste vy o svém spasení tak mnoho věděli a jím tak jisti byli jako já! Chvála milému Bohu, kterýž mne Duchem svým o spasení mém ujistil skrze krev Beránka.

I odpověděl na to jezuita: „Nechť pán tak mnoho svým spasením se nechlubí a sám sebe marným domněním nesvozuje; nebo praví Písmo, že žádný neví v tomto životě, v milosti-li Boží či hněvě zůstává.

Odpověděl pán: „I to-liž jest ten milosrdný skutek, a duši mou získati k spasení? A vy raději usilovali byste k zoufání mne přivésti. Ale bloudíte, bídníci, neznajíce Písem.“ A tu jim pravý smysl povědění toho vysvětloval, jako i jiných mnohých, jimiž pravda spasení věřícím se pojišťuje, naproti stavěl. Mezi jinými i to Pavlovo: „Vím, komu jsem uvěřil,“ item: „Vím, že jest mi připravena koruna spravedlnosti.

Kdež jezuita skočil v řeč a řekl: „Netrefuje se to (prý), Pavel o sobě to a ne o jiných mluví.“

„Není pravda,“ řekl pán z Budova, „nebo hned za tím dokládá: A netoliko mně, ale i všechněm, kteříž milují příští jeho.“ Tu oněměl ten svůdce. Pán pak řekl dále: „Poněvadž mne tím Písmem: ‚Neví člověk v tomto životě v milosti-li Boží či v hněvě zůstává,‘ stíhati chcete, pověztež mi, kde to psáno stojí, teď máte Biblí!

Když jezuita k tovaryši svému: „Kde to stojí?“ – kterýž odpověděl: „Zdá se mi že u Timotea.

Načež pán popudě se, řekl: „Osle, chceš ty mne učiti cestě spasení, a nevíš, kde v zákoně Božím malé povědění položeno jest? Protož jdi ode mne, satane, nepokoušej mne více.“ A tu teprv tak zřejmě zahanbeni jsouce, odešli.

Stáli pak tu (když již svatí ti mučedlníci k smrti se připravovali) z daleka, ne jináč než jak ďábla malují, když hříšníka kajícího opustiti a od něho odstoupiti musí, škaredě naň hledě. A jest podobné, že v celém tom s mučedlníky postupování nic více satana nepálilo jako to, že viděl, an všickni jím pohrdají a jemu v oči plijí.

6. Brzo potom volán jsa pán, šel na popravní theatrum, a jako by s radostí šel tak sobě i hlavu i dlouhou šedivou bradu pohlazoval, mluvě: „Mé šediny, hle, jaká čest vás očekávala, abyste mučedlnickou korunou poctěny byly!“ A hned k Bohu se obrátiv, za církev, za vlast, za nepřátele se modlil a duši svou Kristu poručil. Jeho sťatá hlava potom na věž vystavena, a tělo do hrobu vloženo bylo.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: