Hlas synů Izacharových

O zpěvu lidu Božího a chválení Hospodina má toho Boží Slovo mnoho co říci, a to nejen v Žalmech. Přesto mnozí křesťané, a zejména mladí, k této významné části svatých služeb Páně přistupují bez jejich náležitého zvažování, s domněnkou, že jediným pravidlem křesťana v této oblasti je mít při chválení upřímné srdce – čímž se nemyslí nic víc než prostá subjektivní upřímnost. Ano, Písmo ukazuje, jak je upřímnost v oslavování Pána Boha klíčová, bez ní je zpěv marnou aktivitou. Odzpíváním písně s chladným, nezaujatým srdcem a myslí bloudící všude možně, jen ne rozjímající nad slovy písně, vskutku Pána neoslavíme.

To však neznamená, že jakákoliv subjektivně pociťovaná upřímnost je Pánu Bohu libá a přijatelná. Židé v době Pavlově se také vyznačovali mnohou subjektivně upřímnou horlivostí, ale ne podle vůle Boží, a proto Jím nebyli přijati (Ř. 10:1-3). Nakonec, Pavel sám na tom byl coby neobrácený Saul podobně, a jako „velmi horlivý milovník otcovských ustanovení“ (Gal. 1:14) pronásledoval církev. Pravá upřímnost v biblickém smyslu není tedy věcí pouhých subjektivních pocitů, ale vztahuje se k nějakému objektivnímu standardu. Kdo z něj vybočuje, není opravdu upřímný, ať se ve svém srdci cítí jakkoliv horlivě a oddaně. Ostatně, hebrejské slovo překládané ve Starém zákoně jako upřímnost je doslova „dokonalost“ – a dokonalost se vždy vztahuje k nějakému objektivnímu standardu, konkrétně svaté vůli Boží.

Ta ve vztahu ke zpěvu zahrnuje nejen subjektivní upřímnost, ale též čistotu srdce a oddělenost od světa. Slova apoštola „a nepřipodobňujte se světu tomuto“ (Řím. 12:2) mají dalekosáhlý dopad, a vztahují se i našemu svatému zpěvu. Vždy, když Izrael do své bohoslužby zakomponoval něco, co přejal od okolních pohanských národů, byl s tím vším Pánem Bohem odmítnut, a my bychom měli být přijati, když převezmeme moderní hudební styly od bezbožných lidí, kteří v nich otiskli svou nevázanost a vzpouru vůči Hospodinu? Ať nikdo není tak bláznivý, aby se toto domníval. Oddělení se od světa a světskosti je univerzálním principem, kterým se (vedle dalších) má řídit celý náš život, a není jediného biblického důvodu, proč by náš zpěv z jeho aplikace měl být vyňat.

Tématem chválení Hospodina se zabýval i náš vzácný předek Jan Amos Komenský, a napsal k němu biblické rozjímání, které se vyznačuje rozhodně větší důkladností, než jak o něm přemýšlí typický moderní křesťan. Dílo O duchovním zpěvu je vlastně úvod k novému upravenému – již exilovému – vydání bratrského kancionálu. Aby tamější český Boží lid ze zpěvníku vzal co největší duchovní užitek, sepsal Komenský tuto stať, v níž vypisuje, co je zpěv obecně a k čemu slouží, historii zpěvu v církvi Boží, sestavování nového vydání kancionálu a naposled, jakými principy se musí lid Boží řídit, aby jeho zpěv vždy přinášel Pánu Bohu řádnou a svatou chválu a přispíval ke spasitelnému vzdělání. Pro hloubku a důkladnost tohoto výkladu bývalo v pozdějších dobách pojednání vydáváno samostatně, jak jej také překládáme i my zde v PDF verzi ke čtení a stažení.

V protikladu k dnešní době, kdy lidem v církvi zpěv slouží k podporování těla a vyhovování lidským líbostem a kdy se v moderních písních nekonečně opakuje pár plochých frází o Boží lásce, Komenský zdůrazňuje, že vedle primárního cíle, což jest vzdávání Pánu Bohu náležité pocty v bázni Boží, slouží svaté zpěvy (tedy zcela odlišné od písní světských) církvi ke spasitelnému vzdělání v Božích věcech, z čehož vyplývá, že „církevní zpěvy mají býti čistým Božím slovem, mluveným ústy Božích proroků, nebo mají býti aspoň založeny na Božím slovu, z něho vzaty, jako jiné písně, složené od pobožných a osvícených učitelů.“

Jádro bezbožnosti Písmo vystihuje slovy, že takoví nemají bázně Boží před očima jejich (Řím. 3:18), a u zbožných tomu musí být přesně naopak. Když tedy Boží Slovo vyzývá, abychom se učili a napomínali vespolek žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, jednou z důležitých věcí, v níž se máme učit a k níž se napomínat, je právě bázeň Boží. Svaté zpěvy ji v nás mají (spolu se vším ostatním) pěstovat, a kde se obecenství křesťanů nedá jednoduše popsat slovy „zde přebývá bázeň Boží“, tam nejspíš nemají svaté zpěvy. Proto Komenský upozorňuje, že „svatý zpěv se má konati uctivě a vážně, bez ohlížení se sem a tam, anebo přemítání v mysli o něčem jiném. Při zpěvu je přítomen Bůh a andělé a tak podle příkladu Davidova, nutno oslavovati Pána celým svým srdcem a před mocnými zpívati Jemu žalmy (Žalm 138:1).“

Ano, máme se při zpěvu jistě radovat v Hospodinu a oslavovat jej s veselím, čemuž zpěv napomáhá, to nelze popřít. Komenský ale zdůrazňuje, že u svatých zpěvů „nesmí však tato veselost ducha vycházeti z vnějšího halekání anebo zvuků hudebních nástrojů, ale z rozvažování Božích skutků a pociťování sladkosti Jeho milosrdenství.“ A dále: „…jedině takovým má býti toto svaté rozveselení, které vychází z opojení Duchem svatým, aby sám Bůh byl rozveselen naší veselostí.“

Jestli nevíme, jak tuto radost a uctivost skloubit, tak za prvé musíme vyznat před Pánem, jak jsme sklouzli, když nám není jasné to, s čím neměly problém všechny generace zbožných věřících před námi – ale na prvním místě hleďme k Pánu Ježíši coby našemu vzoru. Ten se v celém životě jistě hluboce radoval z onoho nepopsatelně úzkého obecenství se svým nebeským Otcem v Duchu Svatém, a takto při bohoslužbách Jemu zpíval – ale kdo by byl tak pošetilý, aby se domníval, že by tak činil s tělesným křepčením a že by tuto vzácnou radost potřeboval podpořit halasnou světskou hudbou? Těžko se o tom i jen píše, jak je to ohavně rouhavá myšlenka, ale vážnost časů a slepota mnohých křesťanů v této oblasti hudby nás k tomu snad opravňuje: dovede si někdo představit Spasitele, jak se s tancem oddává moderním hudebním stylům na rockových či podobných koncertech, jako činí mnozí mladí křesťané dnes? Pokud ano, tak Jej vůbec nezná.

Náš předek Komenský by se proti moderním způsobům nepochybně postavil, protože on bázeň Boží vskutku měl, a ta by mu nedovolila jinak. Jeho pojednání o zpěvu je právě duchovní, bere v úvahu všechno podstatné, všechny klíčové aspekty, a ve všem vede k takovému ctění a sloužení, které je Pánu Bohu libé podle Bible. Vystříhá přitom špatného chápání a mylných domněnek. Kupříkladu vyvrací dnes rozříšenou domněnku, že všechna hudba je neutrální, a použitelná

; naopak dobře rozumí, že ač je to původně dar Boží, ďábel – jako vše ostatní – jej dovede převrátit a poškvrnit, aby byla ke škodě a podporovala tělesnost i hřích. Jak píše Komenský: „Zamysleli jsme se nad tím, odkud plyne ta líbeznost, kterou každý člověk nalézá ve zpívání a v muzice? To proto, že nás Učinitel náš zformoval a složil sličněji nad jiné tvory-řemeslníky, a to jak v těle, duši, mysli; rozumu a vůli, tak ve všech zevnitřních smyslech. Nemůže tedy jinak býti, než že člověka hned zaujme, a kterýmkoli smyslem to pocítí, kdykoli kdo z lidí složí něco foremného, nebo postaveného v nějakém umělém poměru proti sobě. (…) Satan tomu rozumí a proto jako podává zlé vnady jiným lidským smyslům, tak vábí uši nečistými zpěvy a naprzňuje mysl – (…) kterýmžto satanovým nápojem otravují a napájejí duše všichni skladatelé zlých, modlářských a světských písní i veršů. Proto ti, kteří milují Boha a jsou obdařeni v té částce duchem moudrosti, jsou povinni starati se, aby mládež měla hojnost co nejlibějších duchovních svatých zpěvů, aby satanovo dílo tím mělo méně průchodu a tak mládež aby byla více zvábena Božím medem než satanovým jedem.“

Toto Komenského pojednání, třebas nepříliš rozsáhlé, je tedy pro naši dobu nanejvýš aktuální a potřebné, abychom se navrátili k oslavování Pána Boha tak, jak je Jemu libé, a které skutečně přispívá k budování těla Kristova. Kéž si česká církev vezme spis O duchovním zpěvu za svůj a čte jej zejména ke svému vyučení, ale – jak je třeba – i ke svému napomenutí. A když takto poučeni budeme zpívat Pánu s radostí, ale též se svatou vážností a uctivostí, pamatujme, jak i tato naše nejlepší a nejsvatější snaha je sama v sobě nedostatečná, a zachovejme si pokoru, jak píše Komenský, „abychom se nedomnívali, že tím před Bohem získáváme nějakou zásluhu, ale tak činíme pro vlastní potěšení v Bohu. Co pak by přidalo naše chválení Tomu, který převyšuje všelikou chválu?“

A zakončeme dalšími slovy Učitele národů: „V souhrnu je tedy potřebí, aby každý křesťanský zpěvák k náležitému zpívání Davidových žalmů měl také Davidova ducha. To znamená, že každodenním zpytováním zákona nabýval vždy víc a více Božího světla, Bohu připisoval vždycky všecko, ať se děje cokoliv, stále se k Němu vinul v štěstí i neštěstí a oddával se cele do Jeho vůle. To dělal David a tím dal všem příklad.“ Kéž i v našich sborech tedy zní písničky sionské v tomto pravém Davidově duchu, ke kterému vede náš zbožný předek ve víře. Amen i amen.

O duchovním zpěvu (PDF,151 kB)