Hlas synů Izacharových

„Svatost, bez níž žádný neuzří Pána.“ (Židům 12:14)

Málokdo v církvi by se asi odvážil otevřeně vystoupit proti tomu, že znovuzrození křesťané mají být svatí, posvěcení. Na teoretické, abstraktní úrovni nikdo tuto pravdu Písma nerozporuje. Jak k této veliké potřebě přistupují vyznávající věřící v praxi, je ovšem často zcela odlišný příběh. Svatost obecně uznávají všichni, ale konkrétní volání po specifických projevech svatosti už mnozí napadají coby zákonictví a svázané farizejství, jdoucí proti svobodě, kterou nám vydobyl Pán Ježíš Kristus. Ta ovšem, jak píše apoštol, nemá sloužit jako zástěrka k povolování tělu, viz Gal. 5:13, takže ve větší části případů tito domnělí bojovníci proti zákonictví míří vedle a mají blíž ke svůdcům, kteří slibují svobodu, ale sami jsou služebníci porušení, viz 2. Pt. 2:19.

Nicméně i v těch lepších případech, kde křesťané potřebu svatosti pravdu vnímají a nesnaží se ze své duchovní povinnosti usilovat o posvěcení vyvléci, často chybí lepší přístup. Vidí posvěcení coby svou povinnost, ale často ne víc než jen povinnost; nikoliv již jako výsadu, jako projev Boží milosti, jako našeho vysvobozování  z moci hříchu – jako integrální součást evangelia. (Přitom je nutno zdůraznit, že tím nemíníme součást evangelia ve smyslu podmínky našeho ospravedlnění a spasení, ale coby nezbytné a nevyhnutelné ovoce nezaslouženého ospravedlnění z pouhé víry.) Jednoduše, často chybí přístup, který vyjadřuje jedna duchovní píseň:

Povolán k svatosti, slavný to cíl!
Pán chce nám v Kanánu blahém dát díl;
z pustiny světa nás vyvádí ven,
z mrákoty hříchu a noci na den.

Ke svatosti nemáme přistupovat jen tak, že se zkrátka nedá nic dělat, prostě ji potřebujeme a tak nějak zatneme zuby a začneme se posvěcovat, ale tak, že po ní máme toužit – toužit po ní i pro ni samotnou. Když největší teologové v 17. století dávali dohromady Westminsterský kratší katechismus, svatost systematicky zařadili pod benefity vykoupení učiněného skrze kříž Pána Ježíše, vedle ospravedlnění, adopce a dalších přidružených výsad, jako je pokoj s Otcem a naděje na vzkříšení.

Když vnímáme svatost takto, je to nadějné znamení, že jsme skutečně znovuzrozenými, tedy oním novým stvořením v Kristu. Když je to pro nás však jen otravná povinnost nebo dokonce něco, co se snažíme jak to jen jde odsunout stranou či minimalizovat její důležitost, je to naopak znamení velmi varovné.

K vnímání důležitosti a vzácnosti svatosti vedl své čtenáře rovněž biskup J. C. Ryle ve svém stejnojmenném pojednání, jehož první část jsme si předložili v předchozím článku. V druhé části poukazuje na osm hlavních důvodů, proč je svatost tak důležitá, že apoštol dokonce praví, že bez ní žádní neuzří Pána. Ve všem si tento Boží muž jak zachovává ryzí evangelikální postoj, ale zároveň pravou zbožnost, která klade posvěcení přesně na to místo, které má – ani výše, aby z ní činila něco samo o sobě spásného, ale ani méně, aby jakkoliv podkopal její důležitost v životě věřících.

Blahoslavený, kdo se v tomto jako on dokáže držet té úzké cesty a nevybočit z ní napravo ani nalevo. Naše doba v tom povšechně uhýbá velmi nalevo, k onomu snižování její důležitosti, nebo aspoň zužování toho, co svatost skutečně znamená v praxi. I proto bychom měli dávat veliký pozor, co tento Boží muž uvádí ohledně nezbytnosti svatosti, bez níž žádný neuzří Pána.

Svatost

II. Dovolte mi nyní předložit některé důvody, proč je praktická svatost tak zásadní.

Může nás svatost spasit? Může osobní svatost smazat hřích—přikrýt nepravosti—učinit zadost pro naše přestoupení—splatit náš dluh vůči Pánu Bohu? Ne, to ani v nejmenším. Hospodin chraň, abych něco takového kdy řekl. Svatost nemůže učinit nic z toho. I ti nejjasnější svatí jsou „neužitečnými služebníky.“ Naše nejlepší a nejryzejší skutky nejsou o nic lepší než roucho ohyzdné, posuzujeme-li je ve světle svatého Božího zákona. Bílé roucho, které nám Pán Ježíš nabízí a které si oblékáme vírou, musí být naší jedinou spravedlností—jméno Kristovo musí být naší jedinou jistotou—Beránkova kniha života musí být naším jediným právním titulem na vstup do nebe. I se vší naší svatostí stále nejsme nic více než hříšníci. Naše nejlepší skutky jsou poskvrněny a nakaženy zásadní nedokonalostí. Všechny jsou více či méně neúplné, bídné ve svém motivu nebo defektní ve svém provedení. Skutky zákona nikdy neospravedlní žádného potomka Adamova. „Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží), ne z skutků, aby se někdo nechlubil“ (Efezským 2:8–9).

Proč je tedy svatost tak důležitá? Proč apoštol říká, že „bez ní žádný neuzří Pána“? Uvedu popořadě několik důvodů.

(a) Zaprvé musíme být svatí, protože to jasně přikazuje hlas Boží v Písmu. Pán Ježíš říká svému lidu: „Nebude-liť hojnější spravedlivost vaše nežli zákonníků a farizeů, nikoli nevejdete do království nebeského“ (Matouš 5:20). „Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest“ (Matouš 5:48). Pavel říká věřícím v Tessalonice: „Tať jest zajisté vůle Boží, [totiž] posvěcení vaše“ (1. Tessalonicenským 4:3). A Petr praví: „Ale jakž ten, kterýž vás povolal, svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte; jakož napsáno jest: Svatí buďte, nebo já svatý jsem“ (1. Petrova 1:15-16). „V tomto,“ říká skotský biskup Robert Leighton, „se zákon a evangelium shodují.“

(b) Musíme být svatí, protože to je jeden z hlavních cílů a důvodů, pro které Kristus přišel na svět. Pavel píše Korintským: „Jeden za všecky umřel, tedyť všickni zemřeli, a že za všecky umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal“ (2. Korintským 5:15). A podobně Efezským: „Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo“ (Efezským 5:25-26). A Titovi: „Kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti, a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků“ (Titovi 2:14.) Stručně řečeno, mluvit o spáse lidí od viny hříchu, aniž by byli zároveň spaseni od jeho nadvlády v srdci, znamená popírat svědectví celého Písma. Praví se o věřících, že jsou vyvoleni?—Je to „v posvěcení Ducha“. Jsou předurčeni?—Je to „aby byli připodobněni obrazu Syna Jeho“. Jsou zvoleni?—Je to aby „byli svatí a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce“. Jsou povoláni?—Je to „povoláním svatým“. Jsou souženi?—Je to proto, aby „došli účastnosti svatosti Jeho“. Pán Ježíš je dokonalý Spasitel. Nejenže odstraňuje vinu hříchů věřících, ale činí ještě více—láme jeho moc (1. Petrova 1:2, Římanům 8:29, Efezským 1:4, 2. Timoteovi 1:9 a Židům 12:10).

(c) Musíme být svatí, protože to je jediný spolehlivý důkaz, že máme spasitelnou víru v našeho Pána Ježíše Krista. Dvanáctý článek anglikánské církve pravdivě říká, že „ačkoli dobré skutky nemohou odstranit naše hříchy a obstát vůči přísnosti soudu Božího, jsou přesto Pánu Bohu libé a přijatelné v Kristu, a nevyhnutelně plynou z pravé a živé víry, takže díky nim může být ona živá víra poznána stejně jasně jako bývá strom poznán podle svého ovoce“. Jakub nás varuje, že existuje něco jako mrtvá víra—víra, která nejde nad pouhé vyznání úst a nijak neovlivňuje lidský charakter (Jakub 2:17). Skutečná spasitelná víra je ale něco zcela jiného. Pravá víra se vždy projeví svým ovocem—posvětí, bude dělat skrze lásku, přemůže svět, pročistí srdce.

Vím, že lidé rádi mluví o důkazech obrácení na smrtelné posteli. Spoléhají se na slova pronesená v hodinách strachu, bolesti a slabosti, jako by je mohla utěšit nad ztrátou přátel. Obávám se však, že v devadesáti devíti případech ze sta se na takové důkazy nelze spolehnout. Mám podezření, že až na vzácné výjimky lidé umírají tak, jak žili. Jediný spolehlivý důkaz toho, že jsme jedno s Kristem a že je Kristus v nás, představuje svatý život. Obecně vzato jediní lidé, kteří umírají v Pánu, jsou ti, kteří pro Něj žijí. Chceme-li zemřít smrtí spravedlivých, nespoléhejme se pouze na lenivé touhy; usilujme žít Jeho život. Robert Traill pravdivě praví: „Stav člověka je bezcenný a jeho víra k ničemu, když dotyčný neshledává, že naděje na slávu pročišťuje jeho srdce a život.“

(d) Musíme být svatí, protože to je jediný důkaz, že upřímně milujeme Pána Ježíše Krista. To je bod, o kterém On sám mluvil tím nejjasnějším způsobem ve čtrnácté a patnácté kapitole Janova evangelia. „Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte.“ – „Kdož by měl přikázaní má, a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje.“ – „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude.“ – „Vy přátelé moji jste, učiníte-li to, což já přikazuji vám“ (Jan 14:15.21.23 a 15:14). Zřetelnější slova než tato by se těžko hledala, a běda těm, kteří jich nedbají! Duše někoho, kdo může myslet na vše, co Pán Ježíš vytrpěl, a přesto lnout ke svým hříchům, pro něž On toto utrpení podstoupil, musí být nepochybně ve velmi nezdravém stavu. Byl to hřích, který utkal trnovou korunu—hřích, který probodl ruce, nohy i bok našeho Pána—hřích, který Jej přivedl do Getsemanské zahrady a na Golgotu, na kříž a do hrobu. Musíme mít tedy velmi chladná srdce, pokud nemáme hřích v nenávisti a nesnažíme se jej zbavit, i kdyby to mělo snad znamenat utnout si pravou ruku a vyloupnout pravé oko.

(e) Musíme být svatí, protože jde o jediný spolehlivý důkaz, že jsme pravými dětmi Božími. Děti v tomto světě se obecně svým rodičům podobají. Ano, některé se podobají více a jiné méně—ale málokdy se stane, že byste nemohli najít nějakou rodinnou podobnost vůbec. A s dětmi Božími je to velmi podobné. Pán Ježíš říká: „Kdybyste synové Abrahamovi byli, činili byste skutky Abrahamovy.“—„Byť Bůh Otec váš byl, milovali byste mne“ (Jan 8:39.42). Pokud se lidé vůbec nepodobají svému nebeskému Otci, je marné hovořit o tom, že jsou Jeho ‚synové’. Pokud osobně neznáme nic ze svatosti, můžeme si to namlouvat, jak se nám zlíbí, ale nemáme Ducha Svatého přebývajícího v nás: jsme mrtví a musíme být přivedeni znovu k životu—jsme ztraceni a musíme být nalezeni. „Nebo kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží“ (Římanům 8:14.) Musíme zjevit svým životem, do které rodiny patříme. Musíme lidem svým dobrým obcováním ukázat, že jsme skutečně dětmi Svatého Izraelského, jinak je naše synovství jen prázdným pojmem. „Neříkej,“ říká William Gurnall, „že máš v žilách královskou krev a jsi zrozen z Boha, když nemůže prokázat svůj původ tím, že se smělostí budeš svatý.“

(f) Musíme být svatí, protože je to nejpravděpodobnější způsob, jak prospět ostatním. V tomto světě nemůžeme žít jen sami pro sebe. Naše životy těm, kteří je uvidí, vždy přinesou buď dobro, nebo zlo. Jsou tichým kázáním, které mohou všichni číst. Je vskutku smutné, kážou-li ve prospěch věci ďáblovy, a ne Boží. Věřím, že svatý život věřících činí pro Kristovo království mnohem více, než si vůbec uvědomujeme. Takový život se vyznačuje realitou, kterou musí lidé vnímat a jež je nutí přemýšlet. Má váhu a vliv, který nemůže dát nic jiného. Okrašluje naši víru a jako zdálky viditelný maják přitahuje lidi, aby jí zvažovali. Soudný den dokáže, že mimo manželů bylo i mnoho jiných lidí získáno „bez slova“ svatým životem (1. Petrova 3:1).

Můžete lidem říkat o doktrínách evangelia, ale málokdo vás bude poslouchat a ještě méně lidí vám porozumí. Ale váš život je argumentem, kterému nikdo neunikne. Svatost má význam, který nemohou nevnímat ani ani ti nejnevzdělanější. Možná nerozumějí ospravedlnění, ale rozumějí lásce. Věřím, že neposvěcení a nekonzistentní křesťané způsobují mnohem více škody, než tušíme. Takoví patří mezi satanovy nejlepší spojence. Svými životy boří to, co kazatelé vzdělávají svými slovy. Kvůli nim se kola vozu evangelia točí tak těžce. Poskytují dětem tohoto světa nikdy nekončící výmluvu, aby zůstaly, jaké jsou. „Nevidím smysl přehánět to s vírou,“ řekl ne tak dávno jeden nevěřící obchodník. „Pozoruji, že někteří z mých zákazníků neustále mluví o evangeliu, víře, vyvolení, blahoslavených zaslíbeních a podobně, a přesto nemají žádný problém mne ošidit o pár pencí, když se jim naskytne příležitost. Takže když věřící lidé mohou dělat něco takového, nevím, k čemu je víra dobrá.“ Rmoutí mne, že musím psát takové věci, ale obávám se, že jméno Kristovo až příliš často pro životy věřících dochází porouhání. Střezme se, aby z našich rukou nebyla vyžadována krev jiných duší. Dobrotivý Hospodine, vysvoboď nás od vraždění duší skrze nekonzistentní a nevázaný život! Ach, když ne z jiného důvodu, tak už jen kvůli ostatním usilujme být svatí!

(g) Musíme být svatí, protože na tom do značné míry závisí naše časné utěšení. To si ani nemůžeme dostatečně často připomínat. Žel máme sklon zapomínat, že je úzká souvislost mezi hříchem a zármutkem, svatostí a blaženství, posvěcením a utěšením. Pán Bůh moudře určil, že naše blaho a naše dobré skutky jdou ruku v ruce. Milosrdně zařídil, že je v zájmu člověka být svatý i na tomto světě. Naše ospravedlnění nespočívá na skutcích—naše povolání a vyvolení nejsou podle našich skutků—ale je marné si myslet, že budeme mít živé vnímání a vědomí svého ospravedlnění nebo ujištění o svém účinném povolání, zanedbáváme-li dobré skutky nebo se nesnažíme žít svatě. „A po tomť známe, že jsme jej poznali, jestliže přikázaní jeho ostříháme.“ – „A po tomť poznáváme, že z pravdy jsme, a před oblíčejem jeho spokojíme srdce svá“ (1. Janova 2:3 a 3:19). To už by věřící mohl spíše očekávat, že pocítí sluneční paprsky v temném a zamračeném dni, než že bude vnímat veliké utěšení v Kristu, když Jej plně nenásleduje. Když učedníci opustili Pána a utekli, unikli nebezpečí, ale byli zbědování a sklíčení. Když Jej brzy nato odvážně vyznali před lidmi, byli uvrženi do vězení a zbičováni; ale je nám řečeno, že „šli z toho shromáždění, radujíce se, že jsou hodni učiněni trpěti protivenství pro jméno Pána Ježíše.“ (Skutky apoštolů 5:41). Ó, když ne pro jiný důvod, tak jen kvůli nám samotným usilujme být svatí! Ten, kdo následuje Pána Ježíše nejdůsledněji, Jej bude také vždy následovat s největším utěšením.

(h) A naposledy, musíme být svatí, protože bez svatosti na zemi nás nikdy nebude těšit nebe. Nebe je svaté místo. Svatý je i Pán nebes. Svatá stvoření jsou andělé. Svatost je v nebi vepsána do všeho. Kniha Zjevení výslovně praví: „A nevejdeť do něho nic poškvrňujícího, aneb působícího ohyzdnost a lež“ (Zjevení 21:27).

Vážně apeluji na každého, kdo čte tyto stránky: Jak bychom se mohli v nebi cítit doma a být v něm šťastni, zemřeme-li neposvěcení? Smrt nepřináší žádnou změnu. Hrob nic nemění. Každý vstaneme z mrtvých s takovou povahou, s jakou jsme vydechli naposledy. Kde asi bude naše místo, když je nám svatosti nyní cizí?

Představte si na chvíli, že byste mohli vjít do nebe i bez svatosti. Co byste dělali? Jaké byste se z něj mohli těšit? Ke kterému z oslavených svatých byste se připojili a vedle koho byste se posadili? Jejich potěšení nejsou vašimi potěšeními, jejich vkus není vaším vkusem, jejich charakter není vaším charakterem. Jak byste tam mohli být šťastní, nebyli-li jste svatými již zde na zemi?

Nyní možná stále milujete společnost lehkomyslných a nedbalých, světsky smýšlejících a lakomých, hýřivých a požitkářských, bezbožných a rouhavých. V nebi nikdo takový nebude.

Nyní možná stále považujete Boží svatý lid za zbytečně přísný, puntičkářský a vážný. Raději se jim vyhýbáte. Jejich společnost vás netěší. V nebi ale žádná jiná společnost nebude.

Nyní máte možná za to, že modlitba, čtení Písma a zpívání duchovních písní je něco nudného, zádumčivého a hloupého, co se dá snad občas tolerovat, ale určitě ne se z toho těšit. Den Boží vás unavuje a obtěžuje; uctívání Hospodina nedokážete věnovat více než jen zlomek neděle. Ale pamatujte, nebe je nekonečným sabatem. Jeho obyvatelé nemají odpočinku dnem i nocí a volají: „Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh Všemohoucí“, zpívajíce chvály Beránkovi. Jak by mohl neposvěcený člověk mít své potěšení v něčem takovém?

Myslíte si, že by takového člověka těšilo setkat se s Davidem, Pavlem a Janem, když předtím strávil život činěním přesně toho, proti čemu mluvili? Mohl by s nimi vést družný rozhovor a zjistit, že mají mnoho společného? A především, domníváte se, že by se radoval ze setkání tváří v tvář s Pánem Ježíšem, tím Ukřižovaným, když celou dobu lnul ke hříchům, za které On zemřel, když předtím miloval Jeho nepřátele a zhrdal Jeho přáteli? Postavil by se před Něj s ujištěním a připojil by se k volání: „Aj, Bůh náš tento jest, očekávaliť jsme na něj, a vysvobodil nás. Onť jest Hospodin, jehož jsme očekávali; plésati a veseliti se budeme v spasení Jeho“? (Izaiáš 25:9) Nemyslíte spíše, že jazyk neposvěceného člověka by se takovému hanbou přilepil k patru a jeho jedinou touhou by bylo se dostat pryč? Cítil by se jako cizinec v neznámé zemi, jako černá ovce uprostřed Kristova svatého stádce. Hlas cherubínů a serafínů, zpěv andělů a archandělů a celého nebeského společenství by pro něj byl nesrozumitelný. Samotný vzduch by mu připadal nedýchatelný.

Nevím, co si myslí ostatní, ale mně se zdá jasné, že nebe by pro neposvěceného bylo místem, kde by se cítil velmi bídně. Nemůže to být jinak. Lidé mohou vágně říkat, že „doufají, že se dostanou do nebe“, ale neví, co praví. Pro „účastnost losu svatých v světle“ musíme být určitým způsobem uzpůsobeni, učiněni hodnými. Naše srdce s ní musí být aspoň do nějaké míry ladit. Abychom dosáhli odpočinutí ve slávě, musíme projít výcvikem ve škole milosti. V životě, jež nyní žijeme, potřebujeme nebeské smýšlení a nebeské záliby, jinak se do nebe v životě budoucím nikdy nedostaneme.