„I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také i soboty“ (Mk. 2:27-28).

Současná církev čtvrté přikázání odvrhla coby údajně nerelevantní, čistě židovské ceremoniální ustanovení. V rozporu s tím Spasitel samotný potvrdil, že jde o něco, co Pán Bůh učinil pro člověka jako takového a k jeho užitku. Cokoliv, co Hospodin připravil k našemu dobru, nemůžeme bezpečně ignorovat, jinak pohrdáme Jeho milosrdenstvím a laskavostí. Ani slova Páně o svém panství nad sobotou neznamenají jeho abrogaci, protože sotva lze předpokládat, že by se Kristus prohlásil Pánem něčeho, co bylo učiněného pro dobro člověka, jen aby to zrušil. (Poukazuje to však mimochodem na Jeho autoritu určit, kterým dnem v týdnu šabat – den odpočinutí – má být; a podle této autority z Kristovy neděle učinili den bohoslužby také apoštolové, jejichž příklad je pro nás závazný.)

Když jsme si tedy z Písem doložili, že čtvrté přikázání Hospodin ustanovil k našemu prospěchu pro všechny pozemské časy, zaměříme se ještě, co z toho pro nás plyne prakticky.

Obecné mantinely

Zmínili jsme, že čtvrté přikázání ve svém novozákonním světle více akcentuje křesťanskou svobodu, již nejsme svázáni tolika konkrétními pravidly jako Izraelité v době starozákonní. Světlo evangelia nás vede od těchto vnějších věcí k tomu, abychom více dbali na duchovní podstatu přikázání, totiž oddělení toho dne pro věci Boží. Svoboda v tomto kontextu však neznamená možnost si vybrat, jestli na den Páně budeme dbát či nikoliv – na výběr nemáme právě proto, že ten den Pán učinil pro naše dobro. On je nekonečně moudřejší, než my sami, ví mnohem lépe, co potřebujeme, a proto si máme v pokoře vzít za své cokoliv, co ustanovil k našemu dobru, a nespoléhat se v ničem na svou rozumnost. Podobně dal Hospodin pro naše dobro i dar modlitby, a právě proto máme povinnost modlit se bez přestání; nejde vůbec o věc naší volby.

Podle vyučování našeho velikého Mistra povinnost oddělit jeden den ze sedmi pro služby Boží nevylučuje konání skutků milosrdenství a nezbytnosti. Kde přesně leží hranice nezbytnosti, je do určité míry otázka individuálního svědomí. Některé věci do povolených výjimek zjevně spadají, jiné zjevně ne, a u části to musí prozkoumat každý věřící pro sebe jednotlivě.

Zcela zjevná povinnost je mít v neděli aspoň dvě bohoslužby, dopolední a odpolední/večerní. Jde o den Páně, nikoliv půlden Páně. Pokud nemáme ani toto, o nějakém svěcení – totiž oddělení pro svaté účely – nemůže být ani řeč. Nehledě na to, jak hrozně tímto opomenutím křesťané okrádají sami sebe.

Na druhé straně zcela nepochybně nepřestupují čtvrté přikázání ti, kteří v neděli vykonávají práce, které samy o sobě spadají do kategorie skutků milosrdenství, což platí zejména o lékařích, zdravotních sestrách, záchranářích nebo hasičích. I v neděli může člověk dostat infarkt či mít nehodu, nebo v jeho bytě může vypuknout požár, a přirozeně každý včetně věřících chce, aby se mu v takové situaci dostalo co nejrychlejší pomoci. V nemocnici pacienti také potřebují péči každý den. Jestliže tedy křesťané obecně uznávají nezbytnost vykonávání těchto činností, není zcela adekvátní, aby se z nich absolutně vyvazovali – samozřejmě za předpokladu, že se jedná o jejich zaměstnání – byť i v kontextu dne Páně.

To jsou tedy určité základní linie. Není naším cílem dávat nějaký seznam toho, co se v neděli musí, co se může a co se nesmí. Zodpovědnost má před Hospodinem každý za sebe, a každý bude muset vydat počet z toho, zda skutečně řádně pamatoval na den bohoslužby, zda „nevykonával líbosti své v den svatý“ Boží, ale nazval „sobotu rozkoší, a svatou Hospodinu slavnou,“ a dbal na ni tak, aby „nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil slova“ (Iz. 58:13). Jej v tom nikdo neoklame.

Zdůrazněme však ještě jeden aspekt – v Desateru Pán Bůh zmiňuje i povinnost Izraelitů zajistit, aby práce v ten den nevykonávala ani rodina, služebnictvo, zvěř či příchozí. Jinými slovy, máme se střežit, aby naším zaviněním nemuseli vykonávat zbytečné práce jiní, ale naopak aby se mohli i oni oddělit pro věci Boží. Kazatel dr. Cairns v jednom kázání zmínil případ, kdy měli členové určitého sboru ve zvyku se po dopoledním shromáždění rozejít do místních restaurací na oběd. Často tam vychvalovali, jaký měli ve shromáždění vzácný čas, ale jedna servírka to komentovala slovy, že je nemůže vystát, protože právě kvůli jejich nedělnímu navštěvování restaurace ona sama žádné volno nemůže mít. Jejich rozplývání se na kázáním proto měla oprávněně za značně pokrytecké. I zde tedy nemáme dbát jen na své požehnání, ale i na to, aby jej mohli sdílet také ostatní, jak to jen lze. Pokud to nevyužijí, jde to pak již na jejich vrub, ale my máme usilovat, abychom se na tom nespolupodíleli.

Všeobecný užitek

Jak ve své knize osnov kázání na biblické texty uvedl Charles Simeon, evangelikální anglikánský kazatel z přelomu 18. a 19. století, užitek dne Páně pro člověka je dvojí – jednak pro lidi coby společnost, jednak pro člověka coby jednotlivce.

Pokud jde o užitek celospolečenský, (1.) Boží ustanovení dne Páně předchází sporům, které bychom jinak mohli mít, kdyby den setkávání záležel na naší domluvě – totiž aby nehrozilo, že žádný den nebude vyhovovat zcela každému, každý bude chtít, aby se vše přizpůsobilo jeho potřebám, a místo jednoty by nastával svár. (2.) Díky zvláštnímu dni odpočinku se nám také lépe orientuje v čase; bez něj by nám připadal den jak den a brzy bychom ztratili pojem, kolikátého je. S tím mají problém třeba lidé, kteří jsou delší dobu zavření pod zemí. (3.) Zakotvení dne odpočinku coby morálního ustanovení rovněž představovalo zvláštní milost pro chudé, zejména v dřívějších dobách. Kdyby za feudalismu evropská společnost neuznávala neděli, vrchnost by prostý lid nutila k robotám ještě intenzivněji, každý den. Takto však panstvo nechávalo poddaným aspoň tento jeden den odpočinku – byť to obvykle plynulo jen z nesrdečné, neposvěcené bázně k Zákonu Božímu. (4.) A samozřejmě, když bude celá společnost pro svěcení dne Páně vedena k pilnému zvažování věcí Božích podle Písem, povede to k rozkvětu spravedlnosti a většímu – jakkoliv ne zdaleka dokonalému – všeobecnému požehnání.

Individuální užitek musíme nejprve vnímat s ohlede na tom, že nám Pán Ježíš sám řekl, abychom se předně vynasnažili hledat nejprve království Božího a spravedlnost jeho (Mt. 6:33). Náš život je jen přípravou na věčnost, a proto potřebujeme co nejvíce odpoutávat své mysle od záležitostí časnosti. K tomu slouží den bohoslužby. Žalostný stav současné zesvětštělé církve, která na odpolední nedělní shromáždění povšechně rezignovala, přitom ukazuje, že pouhé nedělní dopoledne k tomu účelu nedostačuje. I praxe nám tedy potvrzuje, že věřící potřebují k Božím věcem oddělit celý den, aby svá srdce dostatečně pozvedli ke svrchním věcem v Kristu Ježíši. V tom všem svěcení, oddělení celého dne Božího vydatně napomáhá.

Obzvláště smutnou praxi zavedly některé nedenominační domácí skupinky, které si ve snaze vyhnout se „zákonickému“ dbaní na neděli zavedly svá hlavní setkání uprostřed týdne (nyní opravdu nehovoříme o modlitebních setkáních nad rámec běžné nedělní bohoslužby, ale o jediném shromáždění po celý týden). Jelikož ale jejich členové mají běžná zaměstnání, svá jediná shromáždění mají až večer v pracovní den, poté co se museli 8 a více hodin soustředit na časné záležitosti své civilní práce. Za takových okolností se nikdy nemohou před bohoslužbou ztišit do té míry, kterou naše k tělesnosti sklouzávající mysl potřebuje, aby se od ní v daném týdnu oprostila. Pokud jde o běžnou modlitební chvíli nad rámec nedělních bohoslužeb, nelze s omezenou možností ztišení nic dělat, ale ten nedostatek nahrazuje právě plnohodnotný den Páně. Pokud však plné celodenní oddání se Pánu někdo zcela ignoruje a spokojuje se s tím velmi omezeným ztišením navečer uprostřed týdne, je to jednoduše neomluvitelná tragédie.

Sobota má svůj užitek samozřejmě pro celého člověka, takže i pro jeho tělo. Fyzický odpočinek také patří mezi požehnání čtvrtého přikázání. Zároveň však zkouší naší víru, že oněch 6 dnů na civilní záležitosti, jež nám náš nebeský Otec poskytuje, nám spolu s Jeho požehnáním na zajištění našeho pozemského života postačují. Takové prozkoušení naši víru posiluje a pročišťuje, aby byla dražší nežli zlato (1. Pt. 1:7), což přináší užitek časný i věčný.

Když se tedy kupříkladu student pečlivě připravuje přes týden na zkoušku, v nedělní den nejen může, ale také má s učením přestat, aby tím potvrdil, že důvěřuje svému Pánu, že výsledek záleží především na Něm. Tím se samozřejmě nezbavuje odpovědnosti za to, aby se podle svých možností maximálně připravil, ale prakticky tím vyznává, že ani jeho nejlepší snahy samy o sobě mu nic negarantují bez požehnání Božího. Vedle toho také životem osvědčuje víru, že když bude v den bohoslužby cele hledat Hospodina skrze účast na bohoslužbě – jež patří mezi prostředky milosti – ty ostatní věci pozemského života mu budou podle vůle Páně přidány. A pokud student, který v neděli odpočinul, neuspěje přes to, že se pečlivě přes týden připravoval, může si být jist, že z nějakého svatého a moudrého důvodu nebyla Boží vůle, aby onu zkoušku v daný čas udělal.

Zkoušení víry skrze svěcení soboty není jen nějakým naším teoretizováním, má to svůj biblický precedent. Hospodin tak činil s Izraelem na poušti, když jim seslal mannu, chléb z nebe (Ex. 16:28-30). Podobným testem spolehnutí se na Pána Boha byl rok odpočinutí – rovněž nazývaný sobotou – ve kterém neměli Izraelité v zemi zaslíbené nic zasívat: „Když vejdete do země, kterouž já dávám vám, odpočívati bude země, [nebo] sobota jest Hospodinova. Šest let osívati budeš rolí svou, a šest let obřezovati budeš vinici svou a sbírati úrody její. Sedmého pak léta sobotu odpočinutí bude míti země, sobotu Hospodinovu; nebudeš na poli svém síti a vinice své řezati. Což se samo od sebe zrodí obilí tvého, nebudeš [toho] žíti, a hroznů [vinice] zanechané od tebe nebudeš sbírati. Rok odpočinutí bude míti země. Ale [ovoce] země toho odpočinutí budete míti ku pokrmu, ty i služebník tvůj, i děvka tvá, i nájemník tvůj, i příchozí tvůj, kterýž bydlí u tebe. (…) Pakli díte: Co budeme jísti léta sedmého, jestliže nebudeme síti, ani shromažďovati užitků svých? Dám požehnání své vám léta šestého, tak že přinese úrody na tři léta. I budete síti léta osmého, a jísti úrody staré až do léta devátého; dokudž by nezrostly úrody jeho, jísti budete staré.“ (Lev. 25:2-6.20-22).

Oproti tomu je test důvěry skrze týdenní sobotu snadný. Když Pán takto skrze celý rok odpočinutí testoval víru svého lidu v době starozákonní, v níž jim ještě nevzešlo plné světlo evangelia, což si mají křesťané myslet, že v době zralosti církve by neměla být testována jejich víra ani skrze den odpočinku?

A vskutku tak Hospodin činí, o čemž máme i vzácné příklady z historie. Kdysi před dávnými lety uvěřil jeden švec. Předtím měl ve zvyku obsluhovat své zákazníky hlavně v neděli, den volna, kdy jim je nosil vyrobené nebo opravené. Když ovšem Pán Bůh toho muže spasil, pro svědomí se rozhodl, že se v Boží den již nebude botami vůbec zaměstnávat. Ale mnoha jeho stálým zákazníkům, kterým nedělní termín předtím dobře vyhovoval, se to moc nehodilo a začali se od něj odvracet. S byznysem to začalo jít sice pomalu, ale neodvratně z kopce. Zbožný švec však dal věci Boží na první místo, neděli stále cele rezervoval pro svého Spasitele a ani jej nenapadlo, aby si návrat k předchozí praxi omluvil coby skutek nezbytnosti.

Takto to šlo několik let, aniž by bylo na obzoru jakékoliv zlepšení, ba naopak. Nakonec už nemohl dál, nacházel se úplně před bankrotem a nevěděl, co s jeho rodinou bude. A právě v tu chvíli na jeho dveře zaklepal nějaký muž. Ukázalo se, že šlo o advokáta, který vyřizoval dědictví po nějakém bohatci, který zemřel bez dědiců, a onen švec byl jeho sice vzdáleným, ale nejbližším příbuzným. Za života se snad ani nesetkali a nevěděli o sobě, přesto ony peníze připadly jemu. Onen advokát jej hledal několik let, než se mu podařilo jej vystopovat. A řízením Boží prozřetelnosti se tak stalo až tehdy, když obuvník dospěl ve svém byznysu až na samotný pokraj svých sil. Pán jej zkoušel dlouho a těžce, ale nakonec mu věrnost ve svěcení křesťanského sabatu bohatě požehnal a jeho dříve upadající živnost zachránil.

Náležitý přístup ke dni Páně

Pokud nám Pán dal den odpočinku k našemu dobru a užitku, máme svatou povinnost jej využít v souladu s cílem, pro nějž jej ustanovil – zejména s oním věčným cílem duchovním – a k Jeho chvále. Nemáme k němu přistupovat v otrockém duchu, abychom si jej suše odbyli, ani po vzoru farizejů, jejichž přístup k němu postrádal byť i jen špetku duchovnosti. (Absolutní neduchovnost farizeů ve vztahu k sabatu důkladně rozebírá např. Alfred Edersheim v jedné z příloh k jeho dílu Život a doba Mesiáše Ježíše [The Life and Times of Jesus the Messiah], v angličtině dostupné třeba zde.). To stejné ostatně můžeme říci o ostatních povinnostech křesťana, jako o modlitbě, čtení Písma a podobně.

Jak psal Charles Simeon, na prvním místě máme na den Boží dbát s vděčným vědomím této naší výsady a privilegia. Hospodin jej pro nás ve své nekonečné moudrosti a lásce ustanovil k našemu dobru, dokonce ještě před pádem. Když jej potřeboval i Adam ve stavu nevinnosti, tím spíše my ve své zkaženosti, kdy nás již naše padlá přirozenost automaticky táhne směrem dolů a od náležitého soustředění na věci Páně. Světská potěšení a časné pečování by nás již dávno cele přemohly, kdybychom z nich nebyli ustavičně v neděli vytrhováni, abychom pozvedli své mysle k věčným záležitostem našich duší. Proto říkal Žalmista: „Tentoť jest den, kterýž učinil Hospodin, a protož radujme se a veselme se v něm“ (Ž. 118:24). Vykladači se přitom široce shodují, že oním dnem je právě neděle, den, který učinil Kristus, když vstal z mrtvých, neboť 118. Žalm je Žalmem mesiášským.

Čehokoliv, co nám Pán Bůh dal k našemu duchovnímu prospěchu, máme pilně dbát a nemůžeme to zanedbávat ani pod záminkou křesťanské svobody. Ohledně modlitby a čtení Bible by to snad každý viděl, ale to stejné platí o dni bohoslužby (nejen dopoledni bohoslužby!), který patří rovněž mezi prostředky milosti, skrze něž máme s bázní a třesením spasení své konati. Máme-li pociťovat srdečnou vděčnost za modlitbu, pak i za ostatní prostředky milosti. A pravá vděčnost samozřejmě musí jít ruku v ruce s aktivním využíváním; marně bychom rty prohlašovali, jak si ceníme modlitby, kdybychom se nemodlili, nebo jen nárazově a nepravidelně.

Když tedy v onen den vstáváme, máme ještě více než jiné dny uzavřít své mysle proti vtírajícím se myšlenkám na pozemské záležitosti. Ano, na Pána máme myslet na prvním místě i v běžné pracovní dny, ale v nich se jim cele uzavřít z podstaty věci nemůžeme, na rozdíl ode dne odpočinku. V neděli ráno si však máme říci, jak píše kazatel Simeon: „Odstup, marný světe, nechť mne nic, co se tebe týče, ani na moment nerozptyluje; vítej, drahocenná Bible, můj nestižitelný poklade, kéž obdržím vhled do tvých tajemných pravd, když nyní otvírám tvé svaté stránky; a Hospodine, můj Bože, osviť se v mém srdci k osvícení známosti Tvé slávy v tváři Pána Ježíše Krista.“

Obzvláště se máme odevzdat ke zkoumání sebe sama, abychom činili pokání ze všech hříchů minulého týdne, nově se spolehli na zaslíbení evangelia našeho velikého Spasitele a připomněli si slavný cíl, k němuž máme směřovat, totiž oslavení Hospodina a směřování do slávy za Ním. Vše máme činit z duchovních pohnutek a pro duchovní cíle, totiž abychom každou tuto příležitost využili k pozvednutí svých srdcí a duší k Pánu a probudili je ze vší ospalosti a chladnosti k živé službě Jemu a konzistentnějšímu kráčení s Ním a podle Jeho Slova.

Na druhém místě máme světit den Páně s pokorným vědomím naší zodpovědnosti. Jako ostatní prostředky milosti, i tento představuje talent, kterým máme pečlivě těžit a z nějž vydáme Pánu počet, jak jsme jej využili. Když se někdo dožije 70 let, pak měl k dispozici 10 plných nepřetržitých let, které mohl cele věnovat své duši a využít k duchovnímu pokroku. Odpovídá náš duchovní stav takové době, kterou jsme měli pro jeho pozvednutí? To je vážná otázka.

K tomuto prostředku milosti tedy máme přistupovat jak s vděčností za jeho požehnání, tak s s bázní a třesením nad zodpovědností, kterou přináší, neboť nevyužije-li jej kdo řádně pro věčnost, pouze si tím přispoří hněv ke dni hněvu. Máme se v něm tedy veselit s třesením (Ž. 2:11) a prosit Pána, aby pozvedl naše mysle a srdce, dal duchovní vnímání a city a přitáhl si nás při té příležitosti blíže. Bez Něj totiž nemůžeme nic činiti a vlastní snahy nám bez Božího požehnání neprospějí. Máme usilovně činit, co můžeme, ale zároveň cele doufat v Hospodina, od kterého jedině pochází naše naděje, ne z našeho usilování samotného. Kéž můžeme čím dál více vnímat, že v nás služby Boží působí takový blaženě vyvážený postoj. Pak se můžeme ujistit, že jsme světili den Páně náležitě a nikoliv zákonickým způsobem.

Závěr

Žalmy často vyjadřují svaté zalíbení svých autorů ve službách Božích: „Nebo lepší jest den v síňcích tvých, než jinde tisíc; zvolil jsem sobě raději u prahu seděti v domě Boha svého, nežli přebývati v stáncích bezbožníků“ (Ž. 84:11 – nemiňme, že se zde opět hovoří o celém dni, nikoliv dopoledni). „Jedné věci žádal jsem od Hospodina, téť [vždy] hledati budu: Abych přebýval v domě Hospodinově po všecky dny života svého, a spatřoval okrasu Hospodinovu, a zpytoval v chrámě jeho“ (Ž. 27:4). „Na to když se rozpomínám, téměř duši svou sám v sobě vylévám, že jsem chodíval s mnohými, [a] ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním, a díkčiněním v zástupu plésajících“ (Ž. 42:5). „Blahoslavený, [kohož] vyvoluješ, a přivodíš, [aby] obýval v síňcích tvých. [Tuť] nasyceni budeme dobrým domu tvého, [v] svatyni chrámu tvého“ (Ž. 65:5).

O blahoslavenosti takového postoje nemůže mít žádný vyznávající křesťan jakékoliv pochyby. Jak nemožné je však přbilížit se mu pro toho, komu je zatěžko oddělit ke službám Božím více než nedělní dopoledne! Místo a činnosti, v nichž máme pravou srdečnou líbost, se snažíme navštěvovat a činit co nejčastěji a nejdéle, jak jen můžeme. Moderní křesťanství se naproti tomu předhání v tom, onálepkovat jakékoliv oddělování dne ke službám Božím coby farizejské zákonictví.

Ano, pokud někdo sklouzne k tomu, vytvářet si seznamy dovolených činností a soustředí se hlavně na to, co všechno se v něm nesmí činit, pak kráčí ve stopách zákoníků. Jde-li však o přístup Charlese Simeona a dalších zbožných kazatelů minulosti, jako třeba Spurgeona nebo J. C. Rylea, kteří zdůrazňovali duchovní význam čtvrtého přikázání, totiž zanechání všech zbytečných časných rozptýlení, abychom se mohli v den Páně cele oddat Jemu a Jeho službám – ať si to nazývá zákonictvím, kdo chce. My jsme ujištěni, že jen zdůrazňovali pravdu Boží podle Bible, na kterou má dbát každý, kdož miluje Hospodina v pravdě a z celého srdce.