„Bojuj ten dobrý boj víry.“ (1. Timoteovi 6:12)

V průzkumech veřejného mínění z posledních let vyplývalo, že svou zemi je ochotna se zbraní v ruce bránit jen menší část bojeschopného obyvatelstva. Ještě v roce 2024 to uváděla sotva třetina Čechů, i když v poslední době to patrně pod vlivem zhoršující se mezinárodní situace se podíl o dost zvýšil, byť čísla se liší průzkum od průzkumu. (Kolik z těch, kteří to uvedou do dotazníku, by ovšem podle svých slov jednala v případě skutečného konfliktu, je samozřejmě otázka.) Z dlouhodobější a celoevropské perspektivy však připravenost k boji není nijak závratně vysoká. Třeba až polovina Britů uvedla, že by nebojovala „za žádných okolností.“

Tato nechuť zapojit se do válek se však neprojevuje jen v sekulární rovině. Mnohem tragičtější je, že podobný postoj projevují i vyznávající křesťané ve vztahu k boji duchovnímu. O přijatelnosti programového pacifismu pro křesťana lze vést debaty, a nechuť k zabíjení, byť i ve spravedlivé válce, jako byla ta proti Hitlerovi, je u věřících jistě naprosto pochopitelná. Ovšem přikázání „nezabiješ“ v sobě povinnost pacifismu principiálně nezahrnuje, když sám David, muž podle srdce Božího, vedl řadu válek, a ani Jan Křtitel s Pánem Ježíšem těm žoldnéřům, s nimiž přišli do styku, nikdy neříkali, že mají mravní povinnost z armády vystoupit. Znamená spíše „nezavraždíš“, přičemž hebrejština má pro zabíjení v různých kontextech více výrazů.

Nicméně pokud jde o náš boj „proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko“ (Ef. 6:12), o ten boj duchovní, u něj pacifismus nepřichází v úvahu. Kdo se takovému „duchovnímu pacifismu“ oddává, prokazuje, že není znovuzrozený. Bible takovou možnost žádnému věřícímu nedává. Přesto mnozí v církvi žijí své životy bez jakéhokoliv zapojení se do něj.

Tento jev není nijak nový, i když je otázka, jestli se v posledních generacích ještě více nerozšířil. Nicméně obecně se s ním museli potýkat zbožní kazatelé všech dob. Jedním z nich byl i J. C. Ryle, který se touto otázkou zabývá v eseji s příznačným názvem „Jste v boji?“, zařazené rovněž do jeho knihy o svatosti, kterou jsme si již dříve představili. Bez boje žádné svatosti nedosáhneme, a bez ní zase žádný neuzří Pána (Žd. 12:14). Jde tedy otázku, která klade výzvu a vyžaduje odpověď od každého křesťana. V první části statě, kterou si dnes předkládáme, se zbožný biskup zabývá tím, jak je tento duchovní boj nezbytný.

Jste v boji?

Je pozoruhodné, že snad žádné téma lidé nezajímá hlouběji než „boj“. Mládenci i dívky, starci i dítky, vysoce i nízce postavení, bohatí i chudí, vzdělaní i nevzdělaní – všichni se intenzivně zajímají o války, bitvy a zápasení.

Je to prostý fakt, ať se jej snažíme vysvětlit jakkoli. Angličana, který by se nezajímal o příběhy z Waterloo, Inkermannu, Balaklavy nebo Lucknow, bychom považovali za velmi nezáživného. Ta srdce, která se nerozbušila a nezachvěla při událostech v Sedanu, Štrasburku, Metzu a Paříži, bychom považovali za chladná a tupá.

Milý čtenáři, existuje však ještě jeden boj, mnohem důležitější než jakýkoli jiný, jejž kdy člověk vedl. Je to boj, jenž se nedotýká pouze dvou či tří národů, ale každého křesťana a křesťanky na tomto světě. Boj, o němž hovořím, je boj duchovní. Je to boj, který o svou duši musí vést každý, kdo touží být spasen.

Jsem si vědom, že o něm mnozí nic nevědí. Hovoříte-li s nimi o něm, ihned vás označí za blázna, fanatika nebo hlupáka. A přece je stejně skutečný a reálný jako jakýkoli jiný, který svět kdy zažil. Má své bezprostřední střety a svá zranění. Vyžaduje bdělost a přináší únavu. Má své obléhání a útoky. Má svá vítězství a porážky. A především má hrozné, převeliké a nanejvýš specifické důsledky. Důsledky pozemských válek jsou pro národy často dočasné a lze je napravit. V duchovním boji je to velmi odlišné. V tomto boji, až skončí, jsou důsledky neměnné a věčné.

Drahý čtenáři, právě o tomto boji hovořil svatý Pavel k Timoteovi, když napsal tato palčivá slova: „Bojuj ten dobrý boj víry, dosáhni věčného života.“ Právě o tomto boji dnes chci hovořit. Setkáváme se v kritickém období světových dějin. Mysle lidí naplňují „boje a pověsti bojů“. Když lidé hledí na to, co se zdá přicházet na zemi, srdce se jim plní strachem. Na všech stranách se obzor jeví černý a ponurý. Kdo může říci, kdy bouře propukne?

Věnujte mi na chvíli svou pozornost, zatímco se vám pokusím vštípit do srdce ona vážná slova, která Duch Svatý vedl svatého Pavla zapsat: „Bojuj ten dobrý boj víry.“

1. První věc, jíž musím říci, je toto: Pravé křesťanství je boj.

‚Pravé křesťanství‘ – zaznamenejte slovo ‚pravé‘. Ať nikdo nemine, co tím myslím. Na světě je mnoho náboženské víry, která však není pravým, opravdovým křesťanstvím. Navenek odpovídá tomu, co je požadováno, uspokojuje ospalé svědomí, ale nestačí to. Neshoduje se to s tím, co se před osmnácti sty lety nazývalo křesťanstvím. Jsou myriády mužů a žen, kteří každou neděli chodí do kostelů a shromáždění, a říkají si křesťané. Mají svá jména zapsána do křestních knih. Dokud žijí, ostatní je považují za křesťany. Mají křesťanskou svatbu. Když zemřou, jsou jako křesťané pohřbeni. Ale v jejich náboženském životě nelze vidět jakýkoliv ‚boj‘. O duchovním zápasu, úsilí, konfliktu, sebezapření, bdění a bojování nevědí doslova naprosto nic. Takové křesťanství může uspokojit člověka a ty, kdo proti němu vystupují, mnozí považují za příliš tvrdé a nelaskavé; ale v žádném případě nejde o pravé křesťanství podle Bible. Není to ta víra, kterou přinesl Pán Ježíš a jíž kázali Jeho apoštolové. Skutečné křesťanství je ‚boj‘.

Pravý křesťan je povolán, aby byl rytířem, a musí podle toho vystupovat od dne svého obrácení až do dne své smrti. Není mu určeno žít životem náboženského pohodlí, lenosti a bezpečí. Nesmí ani na okamžik podlehnout dojmu, že na cestě do nebes může jakkoliv spát či klimbat jako ten, kdo cestuje v pohodlném kočáře. Přebírá-li svůj standard křesťanství od dětí tohoto světa, může se s takovými představami spokojit, ale v Božím Slově pro ně nenalezne sebemenší opodstatnění. Je-li Bible pravidlem jeho víry a praxe, najde v ní ohledně této věci velmi jasně nalinkováno, co činit. Musí ‚bojovat‘.

S kým má křesťanský rytíř bojovat? Ne s jinými křesťany. Člověk, jenž se domnívá, že tento boj spočívá v neustálých kontroverzích, má vskutku bídnou představu o víře. Ten, kdo není nikdy spokojen, nezapojí-li se do nějakého sporu mezi různými církvemi, shromážděními a skupinami, ještě nic nepoznal, tak jakž by měl znáti. Nic hříchu nenapomáhá tak, jako když křesťané plýtvají svou silou na vzájemné hádky a tráví čas malichernými spory.

Ne, vskutku! Hlavní boj křesťana je se světem, tělem a ďáblem. To jsou jeho věční protivníci. Proti těmto třem hlavním nepřátelům musí zápasit. Nezvítězí-li nad nimi, všechna ostatní vítězství jsou zbytečná a marná. Kdyby měl andělskou přirozenost a nebyl padlým stvořením, tento boj by nebyl tak nezbytný. Ale s zkaženým srdcem, zaneprázdněným ďáblem a svodícím světem musí buď ‚bojovat‘, nebo zahynout.

Musí bojovat s tělem. I po svém obrácení v něm zůstává přirozenost náchylná ke zlu, jakož i srdce slabé a nestálé jako voda. Aby toto srdce uchránil od bloudění a sklouzávání, musí být v každodenním boji a ustavičném zápasu na modlitbách. „Podmaňuji tělo své,“ praví svatý Pavel, „a v službu podrobuji.“ „Vidím jiný zákon v oudech svých, odporující zákonu mysli mé, a jímající mne zákonu hřícha.“ „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ „Nebo kteříž jsou Kristovi, ti [své] tělo ukřižovali s vášněmi a s žádostmi.“ „Protož mrtvěte oudy své zemské“ (1. Korintským 9:27, Římanům 7:23-24, Galatským 5:24, Kolossenským 3:5).

Musí bojovat se světem. Je potřeba denně vzdorovat lstivému, nenápadnému vlivu onoho mocného nepřítele; a bez každodenního boje jej nelze přemoci. Milování časného dobra tohoto světa, strach z posměchu nebo kritiky světa, skrytá touha být s ním zadobře, tajné přání činit jako ostatní ve světě a nevybočovat z řady – to vše jsou duchovní nepřátelé, kteří křesťana na jeho cestě do nebe neustále obklopují a které musí porazit. „Přízeň světa jest nepřítelkyně Boží. A protož kdo by koli chtěl býti přítelem tohoto světa, nepřítelem Božím učiněn bývá.“ „Miluje-liť kdo svět, neníť lásky Otcovy v něm.“ „Jest mi svět ukřižován, a já světu.“ „Všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět.“ „Nepřipodobňujte se světu tomuto“ (Jakub 4:4, 1. Janova 2:15, Galatským 6:14, 1. Janova 5:4, Římanům 12:2).

Musí bojovat s ďáblem. Tento starý nepřítel lidstva není mrtev. Od pádu Adama a Evy se pohybuje po zemi, prochází ji a obchází ji a usiluje o jeden velký cíl – zničení duše člověka. Nikdy nespí a nikdy neodpočívá, vždy obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by sežral. Je neviditelným nepřítelem, který je vždy blízko nás, na naší cestě i u našeho lože, a sleduje všechny naše kroky. Jsa vražedlník a lhář od počátku, pracuje dnem i nocí, aby nás strhl do pekla. Někdy nás vede k pověře, jindy nám podsouvá nevěru, někdy používá jednu taktiku, jindy jinou, ale vždy vede tažení proti našim duším. „Satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici.“ Tomuto mocnému protivníkovi se musíme denně vzpírat, chceme-li dojít spásy. Ale „toto pokolení nevychází“ jinak než bděním a modlitbou spolu s oděním se v celou Boží zbroj. Onen silný oděnec nebude nikdy držen vně našeho srdce bez každodenního boje (Job 1:7, 1. Petrova 5:8; Jan 8:44, Lukáš 22:31. Efezským 6:11).

Čtenáři, možná máte za to, že tato tvrzení jsou příliš silná. Domníváte se, že zacházím příliš daleko a přeháním. Tajně si říkáte, že lidé v křesťanské Anglii se jistě budou moci dostat do nebe i bez všech těchto potíží, zápasů a bojů. Vyslechněte mne na chvíli a ukáži vám, že ve jménu Božím vám mám co sdělit. Vzpomeňte si na zásadu nejmoudřejšího generála, který kdy žil v Anglii: „V době války je nejhorší chybou podceňovat nepřítele a snažit se vést jen malou válku.“ Tento křesťanský boj není žádnou snadnou věcí. Věnujte mi svou pozornost a zvažte, co říkám.

Co praví Písmo? „Bojuj ten dobrý boj víry, dosáhni věčného života.“ „Snášej protivenství, jako ctný rytíř Ježíše Krista.“ „Oblecte se v celé odění Boží, abyste mohli státi proti útokům ďábelským. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko. A protož vezměte celé odění Boží, abyste mohli odolati v den zlý, a všecko vykonajíce, státi.“ „Snažujte se vcházeti těsnou branou.“ „Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému.“ „Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ „Kdož meče nemá, prodej sukni svou, a kup sobě.“ „Bděte, stůjte u víře, zmužile sobě počínejte, buďtež silní.“ „Bojuj v tom dobrý boj, maje víru a dobré svědomí“ (1. Timoteovi 6:12, 2. Timoteovi 2:3, Efezským 6:11-13, Lukáš 13:24, Jan 6:27, Matouš 10:34, Lukáš 22:36, 1. Korintským 16:13, 1. Timoteovi 1:18- 19). Tato slova mi připadají naprosto jasná, srozumitelná a nezaměnitelná. Všechna nás učí jedné a téže velké lekci, jsme-li ochotni ji přijmout. Tou lekcí je, že pravé křesťanství je bojem, zápasem a válkou.

Co říká křestní obřad anglikánské církve? Jistě, tento obřad nepochybně není inspirovaný, a jako každé dílo, jež nevdechl Duch Svatý, má své nedostatky, ale pro ty miliony lidí po celém světě, kteří se hlásí k anglikánské církvi a nazývají se anglikány, by jeho svědectví mělo mít určitou váhu. Co tedy říká? Praví nám, že nad každým novým členem, který je přijímán do anglikánské církve, se mají pronést následující slova: „Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. “ „Značím toto dítě znamením kříže na znamení toho, že se v budoucnu nebude stydět vyznávat víru v Krista ukřižovaného, bude statečně bojovat pod Jeho praporem proti hříchu, světu a ďáblu, a zůstane věrným rytířem a služebníkem Kristovým až do konce svého života.“

Jistě, všichni víme, že v nesčetných případech je křest pouhou formalitou a že rodiče přinášejí své děti ke křtitelnici bez víry, modlitby nebo zvažování, a nepřijímají tedy žádné požehnání. Kdo předpokládá, že křest v takových případech působí mechanicky jako lék a že jím pro své děti získávají stejný prospěch rodiče zbožní i bezbožní, modlící se i nemodlící se, ten musí být vskutku v podivném stavu mysli. Jedna věc je však v každém případě jistá. Každý pokřtěný člen anglikánské církve je podle tohoto vyznání „rytířem Krista Ježíše“, zavázaným „bojovat pod Jeho praporem proti hříchu, světu a ďáblu“. Kdo o tom pochybuje, by měl vzít do ruky anglikánskou Knihu modliteb a číst, zaznamenávat a učit se její obsah. Nejhorší věcí na mnoha velmi horlivých členech anglikánské církve je jejich naprostá neznalost toho, co obsahuje jejich vlastní Kniha modliteb.

Ó, čtenáři, ať už jste členem anglikánské církve nebo ne, jedna věc je jistá: tento křesťanský boj je tématem nesmírného významu. Nejedná se o záležitost jako církevní správa a ceremonie, ohledně kterých mohou mít lidé různé názory a přesto nakonec společně dosáhnout nebes. Je pro nás naprosto nezbytný. V epištolách Pána Ježíše Krista sedmi církvím nejsou dána žádná zaslíbení, jedině těm, kteří ‚zvítězí‘.

Jde o boj, který je nezbytný absolutně. Nedomnívejte se, že v něm můžete zůstat neutrální a nečinně přihlížet. To lze možná v bojích mezi národy, ale je naprosto vyloučeno v konfliktu, který se týká duše. Známá vychvalovaná politika nezasahování, „mistrného nicnedělání“, která se líbí tolika státníkům, totiž plán mlčet a nechat věci být – nic z toho v křesťanském boji nefunguje. Zde se boji v žádném případě nikdo nemůže vyhnout pod záminkou, že je „člověkem míru“. Být v pokoji se světem, tělem a ďáblem znamená být nepřítelem Božím a stát na široké cestě, která vede k záhubě. Nemáme na výběr ani žádnou možnost volby. Musíme buď bojovat, nebo být zatraceni.

Jde o boj, který je nezbytný všeobecně. Žádné postavení, třída ani věk se nemůže dovolávat osvobození z něj, ani mu jinak uniknout. Pastoři i běžní lidé, kazatelé i posluchači, staří i mladí, vysocí i nízcí, bohatí i chudí, vznešení i prostí, králové i poddaní, pronajímatelé i nájemníci, vzdělaní i nevzdělaní – všichni bez rozdílu musí vzít do rukou zbraně a jít do boje. Všichni mají od přirozenosti srdce plné pýchy, nevěry, zahálky, světskosti a hříchu. Všichni žijí ve světě, v němž se nachází pro duši plno nástrah, pastí a úskalí. Všem je blízko činný, neklidný a zlovolný ďábel. Všichni, od krále v jeho paláci až po žebráka v chudobinci, musí bojovat, chtějí-li být spaseni.

Jde o boj, který je nezbytný neustále. Nepřipouští žádný oddech, žádné příměří, žádný klid zbraní. Ve všední dny i v neděli, v soukromí i na veřejnosti, doma u rodinného krbu i mimo něj, v malých věcech, jako je ovládání jazyka a temperamentu, i ve velkých, jako je vláda království – v tom všem musí křesťanský boj neustále pokračovat. Nepřítel, s nímž se potýkáme, nezná žádnou dovolenou, nikdy nespí a nikdy neodpočívá. Dokud dýcháme, musíme nosit svou zbroj a pamatovat, že jsme na nepřátelském území. „I na břehu Jordánu,“ pravil jeden umírající svatý, „vnímám, jak mi satan šlape na paty.“ Musíme bojovat, dokud nezemřeme.

Drazí čtenáři, dobře zvažte, co jsem uvedl. Dbejte na to, aby vaše osobní víra byla skutečná, pravá, opravdová. Nejsmutnějším příznakem mnoha takzvaných křesťanů je naprostá absence čehokoli, co by v jejich křesťanství byť jen připomínalo konflikt a boj. Jí, pijí, oblékají se, pracují, baví se, vydělávají peníze, utrácejí je – a jednou týdně absolvují omezený cyklus formálních náboženských obřadů. Ale o tom velkém duchovním boji – o jeho bdění a zápasech, o jeho utrpeních a úzkostech, o jeho bitvách a soubojích – o tom všem, zdá se, nevědí vůbec nic. Střezte se, aby to nebyl váš případ. Nejhorší stav duše je, „když silný oděnec ostříhá síně své, v pokoji jsou všecky věci, kteréž má“ – když vede muže a ženy „zjímány k činění jeho vůle,“ a oni mu nekladou žádný odpor. Nejhorší řetězy jsou ty, které vězeň necítí ani nevidí (Lukáš 11:21, 2. Timoteovi 2:26).

Ó, čtenáři, potěšujte se ve své duši, pokud o vnitřním boji a konfliktu osobně něco víte. Vím dobře, že to není všechno – ale je to aspoň něco. Vnímáte ve svém srdci duchovní boj? Cítíte, jak tělo žádá proti duchu a duch proti tělu, takže ne, což byste chtěli, činíte? (Galatským 5:17) Jste si vědomi, že jsou ve vašem nitru dva principy, které bojují o nadvládu? Zříte ve svém vnitřním člověku nějaký zápas? Pokud ano, budiž Pánu Bohu dík! Je to dobré znamení. Takovým důkazem nelze opovrhovat. Cokoli je lepší než apatie, stagnace, mrtvost a lhostejnost. Jste na tom lépe než mnozí jiní. Většina takzvaných křesťanů nic necítí. Zjevně nejste žádným satanovým přítelem. Stejně jako králové tohoto světa, ani on nebojuje proti svým vlastním poddaným. Samotná skutečnost, že na vás útočí, by měla vaši mysl naplnit nadějí. Čtenáři, opakuji, utěšte se, neboť dítě Boží má dvě velké znaky, a vy máte jeden z nich. Může být poznáno podle svého vnitřního boje, stejně jako podle svého vnitřního pokoje.