V celém západním světě již dlouho vidíme stejný trend, který se liší jen v míře, v jaké postupuje dopředu a kam již dosáhl – a to postupné vyprazdňování lavic ve sborech. Žijeme v době, kdy lidé jako ve dnech Lotových jedí, pijí, kupují, prodávají, štěpují a stavějí, jak předpověděl Pán Ježíš, ale na věci věčnosti pro ty všechny věci ani nevzdechnou. Jelikož ve vzkříšení z mrtvých, i spravedlivých i nespravedlivých, natožpak konečný Boží soud nevěří, jejich život se dá shrnout slovy apoštola: „Co mi to prospěje, nevstanou-liť mrtví? Jezme tedy a píme, nebo zítra zemřeme“ (1. Kor. 15:32).

Pro Boží lid je to nepochybně smutná realita. Co s tím, ptají se mnozí. Co může církev udělat, aby ty duchovně netečné zástupy probrala, aby prohlédali na poslední věci své, a podle toho hledali dokonalého Spasitele? Staré způsoby očividně nefungují, musíme přijít s něčím novým, abychom svoje sbory opět naplnili, a co je hlavní, aby se lidé obrátili ke Kristu, onomu dobrému Pastýři. Proto se kazatelé místo pasení ovcí uchylují k bavení kozlů, a ještě to obhajují.

V jádru tohoto uvažování moderní církve je externalizování celého problému. Je to nevyřčená – a často jen podvědomá – myšlenka, že lidé nemají zájem o věci Boží a nepřicházejí ke Spasiteli především z důvodu vnějších. Když tedy ovlivníme to vnější (a nyní nezáleží, co konkrétně pod tím budeme brát), to vnitřní, totiž spása skrze pravou víru, přijde napůl samo. Doktrína o naší naprosté zkaženosti je tak buď přímo odmítána, nebo aspoň v praxi odsunuta stranou. Přitom z ní plynoucí rebelie vůči Pánu Bohu je tím hlavním důvodem, proč lidé nechtějí slyšet. Změnit to může jen nekonečná moc Boží; a Pán Bůh bude působit jen způsoby, které On sám ustanovil. To dnešní křesťané však nechápou, a „staromódní“ kázání evangelia tak nahrazují novými formami a novými důrazy. Například charismatici místo něho přísahají na přesvědčující moc zázraků, ale mohli bychom mluvit o mnohých dalších věcech – lákání na moderní hudbu přejala velká většina církví. O tom všem jsme toho již vminulosti napsali více.

Moc Božího Slova k obrácení podle dnešních křesťanů prostě nestačí. Jak se tím liší od našich předků ve víře, kteří dobře rozuměli, že Božím prostředkem milosti nejsou lidmi vymyšlené způsoby, ale čtení a kázání Božího Slova v pravdě a moci Ducha! Tak osvědčovala ve svém vyznání víry z roku 1535 i stará Jednota bratrská: „A poněvadž služebníkům církve šafářství Nového Zákona, slova i svátostí, zřízeně svěřeno jest, jejichžto rtové ostříhati mají umění, a z úst jejichž na Zákon Páně vzeptání se díti; z té příčiny desáté učí o Slovu Božím, že jest služebnost od Krista Pána ustavená a přikázaná, v níž se zvěstuje a káže plná vůle Boží k spasení potřebná a Písmy Svatými ohlášená. (…) A ta služebnost že jest přednější, větší a potřebnější k spasení, nežli svátosti, podle povědění svatého Pavla, kterýž takto dí: Neposlal mne Kristus křtíti, ale evangelium kázati, totiž předně a prvotně. Nebo skrze samo čisté evangelium a kázaní jeho víra vnitř Duchem svatým vštípena bývá, ano i pravý smysl Boží a Kristův při všech věcech spasitelných, až i při svátostech z téhož Slova Božího pochází.“

Nevíra v moc Božího Slova je velmi varovným znamením. Zřetelně to ukazuje i fakt, že jejím nanejvýš výmluvným příkladem je i jeden člověk, u něhož není sebemenších pochyb, že se nikdy neznovuzrodil – míníme onoho bohatce, který v pekle hovořil s Abrahamem, v jehož lůně dlel žebrák Lazar. Velmi výstižným způsobem jeho postoj popisuje ve svém komentáři i Matthew Henry, který předkládáme k důkladnému rozjímání, protože přesně vystihuje a odpovídá na ono smýšlení, o kterém zde hovoříme. Kéž nikdy o nás nikdo nemůže říci, že jsme jako ten zavržený bohatec!

Před samotným začtením se do tohoto výkladu se však ještě krátce vraťme k problému naznačenému výše. Pokud nás trápí, že Boží Slovo lidi neláká, což by nás trápit mělo, pravé a biblické řešení je nasnadě. Nejlepším doporučením Božího Slova a pravdy evangelia je Boží moc v životě Božího lidu, který je přijal vírou skrze Krista. Je to ta moc svatosti, vypůsobená Duchem Svatým, která Slovo nejvíce doporučuje. Ano, některým bude vůní smrtelnou k smrti, s tím se nedá nic dělat; tomu nezabránil ani apoštol Pavel. Ale v těch, kteříž k spasení přicházejí, bude dozajista vůní života k životu, protože pak se našemu Pánu zalíbí žehnat milosti slovu, jak se zpívá v písni Aloise Adlofa Ó svatý Bože, slyš naše hlasy:

Nechť, Pane, v našich příbytcích znovu
Tvůj sladký mocně zaznívá hlas
dej průchod všude milosti Slovu,
zástupy věrou v Ježíše spas.

Pokud nám toto schází, žádnými lidskými metodami to nenahradíme. A pokud nám to neschází, lidské metody už potřebovat nebudeme.

Lukáš 16:27-31

Bohatec musel požádat svého otce Abrahama ještě o něco, ale ne pro sebe; jeho ústa byla zacpána a on nemohl na odepření kapičky vody Abrahamem odpovědět ani slovíčkem. Hříšníci zatracení v pekle musí uznat, že jejich trest je spravedlivý, a nemohou své utrpení zmírnit tím, že by proti němu vznášeli námitky. A jelikož bohatec nemohl dostat ani kapku vody k osvěžení svého jazyka, můžeme předpokládat, že si kousal jazyk svůj pro bolest, jak je řečeno o těch, na koho jsou vylity koflíky hněvu Božího (Zj. 16:10). Skřeky a výkřiky, o kterých se můžeme domnívat, že nyní vydával, byly příšerné; ale jelikož měl příležitostí mluvit s Abrahamem, využívá toho pro své blízké, které po sobě zanechal, když už toho nemůže využít ve prospěch svůj. Nuže tedy:

(1.) Naléhavě prosí, zda by mohl být Lazar  poslán do domu otce jeho s úkolem: Ale prosím tebe, otče (v. 27). Opět volá na Abrahama a o toto žádá naléhavě: „Prosím tebe.  Neupři mi toto.“ Když byl na zemi, mohl se modlit a být vyslyšen, ale teď už se modlí nadarmo. „Ale, protože jsi odepřel mé první žádosti, jistě budeš mít tolik soucitu, abys neodepřel této;“ nebo, „Ale, protože zde propast veliká utvrzena jest, takže odsud nelze vyjít, když už se sem někdo dostane, ó, pošli jej, aby předešel tomu, aby oni přišlisem;“ nebo, „Ačkoli mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, nic takového není utvrzeno mezi vámi a nimi, a tak jej pošli tam. Pošli jej zpátky do domu mého otce; on dobře ví, kde to je, byl tam mnohokrát, protože mu tam odmítli ty drobty, kteříž padali ze stolu. Ví, že tam mám pět bratří; jestliže se jim ukáže, poznají ho a budou dbát na to, co říká, neboť ho znali jako upřímného muže. Ať jim svědčí; ať jim řekne, v jakém stavu teď jsem, a že jsem se do něj přivedl svým požitkářstvím a tělesností, i svou nemilosrdností vůči chudým. Ať je varuje, aby nekráčeli v mých šlépějích, ani nechodili po cestě, ve které jsem je vedl a zanechal, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk“ (v. 28). Někteří si všímají, že hovoří pouze o pěti bratřích, z čehož vyvozují, že neměl děti, jinak by se o nich zmínil; pak to byla jen přitěžující okolnost jeho nelaskavosti, že se nemusel starat o žádné děti. Nyní by své bratry rád zastavit v jejich hříšné cestě. Neříká: „Dovol mi k nim přijít, abychom jim mohl svědčit,“ protože věděl, že je zde propast veliká utvrzena, a nedoufal, že by dostal svolení pro něj tak příznivé: jeho příchod by je hrozně vyděsil; ale „pošli Lazara, jehož řeč bude méně děsivá, ale přitom jeho svědectví postačí, aby je vystrašilo k opuštění jejich hříchů.“ Nyní si přeje zabránit jejich záhubě, z části z ohledu na ty, vůči nimž si nemohl neuchovat přirozenou náklonnost; znal jejich povahu, jejich pokušení, jejich ignoranci, jejich nevěru, jejich nerozvážnost, a chtěl zabránit záhubě, do které běželi; ale částečně to bylo s ohledem na sebe, neboť kdyby přišli za ním do tohoto místa muk, jen by to zhoršilo jeho utrpení, když je byl navedl na cestu sem – stejně jako jeho utrpení zhoršoval pohled na Lazara. Když se společníci v hříchu stanou společníci v utrpení, jako koukol svázaný v snopky k spálení, budou sami sobě děsem.

(2.) Abraham mu odepírá i tuto laskavost. V pekle není vyslyšena žádná prosba. Ti, kteří na základě prosby bohatce vůči Abrahamovi ospravedlňují, že se modlí k zesnulým svatým, protože pro to jen těžko nacházejí důkazy, když berou za příklad i jednání zatraceného hříšníka, z toho mají jen pramálo povzbuzení k následování jeho příkladu, když všechny jeho prosby byly nadarmo.  Abraham jeho bratry zanechává se svědectvím Mojžíše a proroků, tedy s běžnými prostředky usvědčení a obrácení; mají psané Slovo, které mohou číst a slyšet číst. „Nechť dbají na tu přepevnou řeč prorockou, neboť Pán Bůh kvůli nim neopustí běžný postup své milosti.“ V tom je jejich výsada: Mají Mojžíše a proroky; a jejich povinnost: „Nechť jich poslouchají a spojí s tím víru – to postačí, aby nepřišli do tohoto místa muk.“ Z toho je jasné, že i ve Starém zákoně, v Mojžíšovi a prorocích, je dost důkazů, aby přesvědčili nestranně naslouchající, že smrtí tento život nekončí a že budou odměny a tresty dobrým i zlým lidem; neboť o tom chtěl bohatec své bratry ujistit, a kvůli tomu jsou odkázáni na Mojžíše a proroky.

(3.) Bohatec urguje svou prosbu ještě dále (v. 30): „Nic, otče Abrahame, dovol mi naléhat. Je pravda, že mají Mojžíše a proroky, a pokud by na ně náležitě dbali, stačilo by to; ale to nedělají a dělat nebudou; ale lze doufat,že kdyby kdo z mrtvých šel s nim, budou pokání činiti, takové usvědčení by vnímali více. Na Mojžíše a proroky už jsou zvyklí, a proto na ně budou mít menší ohled; ale toto by bylo něco nového a více překvapujícího; jistě by je to vedlo k činění pokání a změně jejich bezbožných zvyků a způsobu života.“ Zaznamenejme: Blázni mají sklon považovat jakoukoliv metodu usvědčení za lepší než tu, kterou vybral a ustanovil Pán Bůh.

(4.) Abraham trvá na svém odmítnutí s rozhodujícím důvodem (v. 31): „Poněvadž Mojžíše a proroků neposlouchají, a nevěří jejich svědectví ani se jimi nenechají varovat, aniž byť kdo z mrtvých vstal, uvěří jemu.  Pokud nedbají na veřejné zjevení, které je potvrzeno i zázraky, nenechají na sebe zapůsobit ani soukromým svědectvím.“ [1.] Ta záležitost byla již dávno vyřízena na základě zkoušky, a to tak, že Pán Bůh bude mluvit skrze Mojžíše a proroky, a nikoli skrze přímé posly z nebe. Izrael si to vybral na hoře Sinai, poněvadž nemohl snést hrůzy takových vyjádření. [2.] Posel z mrtvých by nemohl říci víc než to, co říkají Písma, ani to říci s větší autoritou. [3.] Byly by úplně stejné důvody k podezření, že je to vše podvod a iluze, jako jsou vůči Písmu, a mnohem více; a ti, co nevěří jednomu, by určitě nevěřili ani druhému. [4.] Stejná moc zkaženosti, která prolamuje usvědčení skrze psané Slovo, by určitě přemohla i tyto svědky z mrtvých: a ač by se hříšník mohl zpočátku nad takovým svědectvím vyděsit, až by ten strach pominul, brzy by se navrátil ke své zatvrzelosti. [5.] Písmo je nyní běžným prostředkem, kterým nám Pán Bůh sděluje svou vůli, a je dostačující. Je to od nás troufalost, předepisovat jakoukoli jinou cestu, a ani nemůžeme očekávat nebo se modlit za Boží milost, která by v nás působila jinak, mimo Boží způsob, když byl ten odmítnut a dán stranou. To, co zde náš Spasitel řekl, se brzy potvrdilo na nevěřících Židech, kteří neposlouchali Mojžíše a proroky, Krista a apoštoly, a pak se ani nedali přesvědčit, ač Lazar vstal z mrtvých (a možná i částečně s ohledem na to Kristus pojmenoval onoho žebráka Lazarem), ba, radili se, jak Ho zamordovat, a nenechali se přesvědčit ani tím, že On sám též vstal z mrtvých. Když byl k životu vzkříšen Eutychus, přítomní lidé nadále naslouchali Pavlovu kázání, a neobrátili se, aby se na něco doptávali toho mládence (Skutky 20:10-11). Nežádejme proto vize a zjevení, aniž se dotazujme k mrtvým, ale k zákonu a svědectví (Iz 8:19-20), neboť toto je ta přepevná řeč prorocká, na kterou se můžeme spolehnout.