„Bojuj ten dobrý boj víry.“ (1. Timoteovi 6:12)

V předchozím článku jsme si představili první část statě Johna Charlese Rylea, ve kterém se zabývá důležitostí vedení křesťanského duchovního boje proti světu, tělu a ďáblu. Kdo o tomto zápase nic neví, není pravým křesťanem, zůstává ve tmě a ďáblově porobě, protože pravé křesťanství je boj. Satan nenechá znovuzrozené na pokoji, a byť je nemůže strnout do pekla, učiní vše, aby jimi zmítal, svedl je k hříchu a jak jen mohl omezil efektivitu jejich služby na vinici Páně. Když na nás ten Zlý neútočí, je to známka, že Hospodin mezi námi a ním stále nepoložil nepřátelství.

Důležitost tohoto tématu, které starý biskup předkládá na základě výzvy apoštola Pavla Timoteovi „bojuj ten dobrý boj víry“, tedy nelze nemístně nadhodnotit. Tento zápas je nejen důležitý, ale přímo nezbytný, a to absolutně, všeobecně a neustále. Věrní kazatelé jej musí věřícím stále klást na srdce, zejména s ohledem na to, jakou nechuť a nezájem vůči němu tolik vyznávajících křesťanů chová. Kdo se v něj nevydává každý den, nemůže být zdravým křesťanem. Kupředu za Pánem můžeme jít jen proti proudu, s vynaložením mnohého úsilí a proti trvalému odporu lidí i duchovních mocností. Bez boje se v našem životě víry nikam nedostaneme.

Boj víry či boj o víru

V druhé části svého textu se kazatel Ryle zabývá aspektem, že předmětný zápas je bojem víry – to jest, vedený skrze víru. Tělo a krev v něm časnými prostředky úspěchu nedosáhne. Středověcí mniši, kteří se snažili zvítězit nad hříšnými žádostmi izolací v klášteře a trápením fyzického těla posty či dokonce sebemrskáním, žádný duchovní boj ve skutečnosti nevedli. Nečinili tak totiž podle pravidla víry – jejich snaha neplynula z věření biblickému evangeliu, které jediné může v člověku vypůsobit pravou svatost.

Jak tedy zdůrazňuje dobrý biskup, klíčová pro boj víry je všeobecná, univerzální, neomezená víra v pravdu Božího psaného Slova. Ten, komu chybí, kdo je na vážkách ohledně její neomylnosti, nemá proti ďáblu šanci. Nepříteli našich duší pak stačí již jen přijít se svým nejklasičtějším pokušením: „Tak-liž jest, že vám Bůh řekl?“ (Gen. 3:1), a dotyčný nebude mít, co by odpověděl. Poté bude pro pokušitele již mnohem snazší pravdu Boží kompletně popřít a vést ke svévolnému odvrácení se od cesty spravedlnosti.

Nejvíce to lze vidět na církevní úrovni. Odpadlé denominace, které doktrínu o neomylnosti Bible zavrhly, nevedou žádný boj proti šířícím se antibiblickým postojům, jako je moderní normalizování sodomie, rozmazávání hranic mezi pohlavími, hájení potratů, prosazování eutanázie a podobně. Naopak je brzy přebírají – až bychom byli v pokušení říci překvapivě rychle, kdyby nám Písmo samo nezjevovalo, k jak rychlému úpadku hřích často vede.

Nicméně rezignace na duchovní boj se projeví i v osobních životech jednotlivých křesťanů. Stejně jako ve fyzickém zápase sílí svaly, v duchovním zápase se posiluje víra; naopak pasivita vede jejich atrofování, fyzicky i duchovně. Kdo aktivně uplatňuje své věření a spoléhání se na moc a milost Pána Ježíše Krista, v modlitbách, ve čtení Písma, ve službě, ten půjde kupředu a poroste. Jistě, bude ho to stát mnohé úsilí, únavu, bolesti i žal, jako člověka stojí ten boj časný. Pán nikde neříká, že boj víry je snadný. Nemůže být, protože čelíme mnohem většímu a silnějšímu nepříteli, než jsme my sami – chvála však buď Spasiteli, že není silnější než On!

Nebojování tohoto boje má rozličné negativní důsledky, ale zmiňme si jeden konkrétní – kdo nebojuje boj víry, bude brzy muset bojovat o víru. Ať se nikdo nedomnívá, že bez zápasu a vynaložení mnohého duchovního úsilí – samozřejmě primárně z moci Ducha Svatého, ne té vlastní – bude zakoušet ujištění a vnitřní pokoj v srdci. Naopak, bude o to více svírán pochybami, obavami, nejistotou. Neuplatníme-li svou víru v boji proti světu, tělu a ďáblu, nebude nás ta víra posilovat v jiných obecných zápasech a žalech, které na lidi přichází bez ohledu na jejich duchovní stav, už jen z toho, že žijí v padlém světě.

Nespočívá snad do značné míry právě v tom důvod, proč tolik lidí v církvi, zejména mladých, zápasí s tak základními věcmi, jako stvoření vs. evoluce, neomylnosti Písem, nebo snad dokonce samotné Boží existence? Kdybychom každý den setrvávali coby ctní rytíři Kristovi na místě, do nějž nás náš Mistr postavil, a bojovali skrze modlitbu a poslušné kráčení o svatost, oddělení se od světskosti, poddání se Pánu, stání uprostřed Jeho vůle, znali bychom více Jeho přítomnost a tyto otázky by nás netrápily. Kdo skutečně zakouší osobní obecenství s Kristem, nebude o Něm v žádném ohledu pochybovat.

I z toho důvodu je hodná té nejvyšší pozornosti také druhá část pojednání kazatele Rylea o duchovním boji, která popisuje specificky aspekt boje víry. Popisuje v ní, jak tento boj vypadá, proč je tak důležitý, a jak klíčovou roli v něm víra hraje. Pokud si to vezmeme k srdci a budeme naši víru v Pána Ježíše aktivně uplatňovat v onom boji proti hříchu, světu, ďáblu i vlastní tělesnosti, nebudeme se muset bát, že bychom o ní pak kdy přišli. Taková víra bude sílit, a čím silnější bude, tím více bude přemáhat svět podle zaslíbení Písma (1. Jan 5:4).

Jste v boji víry?

II. Zaměřím se teď na druhou věc, kterou musím říci, když se zaobírám daným předmětem: Pravé křesťanství je boj víry.

V tomto ohledu se křesťanský boj v ničem nepodobá konfliktům tohoto světa. Není závislý na síle paží, bystrosti oka nebo rychlosti nohou. Nevede se s zbraněmi tělesnými, ale duchovními. Klíčovým prvkem, na němž závisí vítězství, je víra. Úspěch spočívá cele na ní.

Všeobecná víra v pravdu Božího psaného Slova je základním kamenem charakteru křesťanského rytíře. Je tím, čím je, činí to, co činí, smýšlí tak, jak smýšlí, jedná tak, jak jedná, doufá tak, jak doufá, chová se tak, jak se chová z jednoho prostého důvodu – věří určitým věcem zjeveným a stanoveným v Písmu svatém. „Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je, a že odměňuje ty, kdo ho pilně hledají“ (Židům 11:6).

Mnozí dnes rádi hovoří o víře bez doktrín nebo dogmat. Na první pohled to zní dobře. Z dálky to vypadá velmi pěkně. Ale jak se jen nad tím trochu zamyslíte a zvážíte to, zjistíte, že je to prostě nemožné. Stejně tak byste mohli mluvit o těle bez kostí a šlach. Žádný člověk se nikdy ve věcech ničím nestane ani nic nevykoná, nebude-li v něco věřit. I ti, kteří se hlásí k bídným názorům deistů, které nepřináší žádnou útěchu, jsou nuceni přiznat, že v něco věří. Přes všechny své zatrpklé posměšky vůči dogmatické teologii a křesťanské důvěřivosti, jak je nazývají, sami nějakým způsobem věří.

Pro pravé křesťany je víra samotným základem a páteří jejich duchovní existence. Nikdo nebojuje úsilně proti světu, tělu a ďáblu, když nemá do svém srdci vyryty určité základní principy, kterým věří. Možná ani sami přesně neví, které to jsou, a patrně je nedovede definovat ani sepsat. Ale přebývají v něm a vědomě či nevědomě tvoří kořeny jeho osobní víry. Kdekoli vidíte někoho, ať bohatého či chudého, vzdělaného či nevzdělaného, jak udatně zápasí s hříchem a snaží se jej přemoci, můžete se spolehnout, že dotyčný věří určitým velikým principům. Básník Alexander Pope, který napsal slavné verše

„O doktrínách nechť fanatik se pře,
má pravdu ten, kdo správně v žití jde“

byl chytrý člověk, ale bídný teolog. Není nic takového jako správné žití bez správné víry a věření.

Oním životem, srdcem a zřídlem charakteru křesťanského rytíře je specificky víra v Osobu, dílo a úřad našeho Pána Ježíše Krista.

Skrze víru vidí neviditelného Spasitele, který jej miloval, sám se zaň dal, zaplatil za něj jeho dluhy, nesl jeho hříchy, sňal jeho přestoupení, vstal pro něj z mrtvých a stojí proň v nebesích po pravici Boha Otce coby jeho Přímluvce. Když spatřuje tohoto Spasitele a důvěřuje v Něj, pociťuje pokoj a naději a ochotně se dává do zápasu proti nepřátelům své duše.

Vnímá své vlastní četné hříchy – slabost svého srdce, pokoušející svět, aktivního ďábla, a kdyby hleděl jen na to, snadno by propadl zoufalství. Ale zří také mocného Spasitele, Spasitele orodujícího, Spasitele plného soucitu – vidí Jeho krev, Jeho spravedlnost, Jeho věčné kněžství – a věří, že to vše mu patří. Pro tuto víru tedy s dobrou myslí pokračuje v boji s naprostou jistotou, že v tom ve všem udatně zvítězí skrze toho, kterýž jej zamiloval.

Neustálá živá víra v Kristovu přítomnost a Jeho ochotu vždy spomáhat je tajemstvím vítězného boje křesťanského rytíře.

Jistě, nesmíme nikdy zapomínat, že víra má různé stupně. Ne všichni lidé věří stejně a dokonce i jednotlivý člověk má ve víře svoje vzestupy i pády, a v určitých dobách věří upřímněji než v jiných. Podle míry, jak věří, křesťan bojuje buď dobře nebo špatně, triumfuje či občas sklouzává, vychází z boje jako vítěz nebo poražený. Ten, kdo má největší víru, bude vždy nejšťastnějším a nejspokojenějším rytířem. Nic nezmírňuje úzkosti války tak jako jistota Kristovy lásky a Boží ochrany. Nic mu neumožňuje snášet únavu z bdění, boje a zápasu proti hříchu tak jako vnitřní jistota, že Pán Bůh je na jeho straně a úspěch je jistý. To je oním „štítem víry“, který uhasí všechny šípy ohnivé toho nešlechetníka. Je to člověk, který může říci: „Vím, komu jsem uvěřil“, a i v době utrpení potvrdit: „Ale nestydímť se za to.“

Slova „toto nynější lehoučké ssoužení naše převelmi veliké věčné slávy břímě nám působí,“ pravil ten stejný člověk, který hned poté napsal: „Nepatříme na ty věci, kteréž se vidí, ale na ty, kteréž se nevidí; nebo ty věci, kteréž se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné“ (Efezským 6:16, 2. Timoteovi 1:12, 2. Korintským 4:17-18). Čím více víry, tím větší vítězství. Čím více víry, tím více vnitřního pokoje.

Čtenáři, mám za to, že hodnotu a význam víry není vůbec možné nadhodnotit. Apoštol Petr ji právem nazývá „drahou“ (2. Petrova 1:1). Nepostačoval by mi čas, kdybych se pokusil vyčíst byť jen setinu všech vítězství, která dosáhli křesťanští rytíři skrze víru.

Otevřete svou Bibli a pozorně si přečtěte jedenáctou kapitolu epištoly Židům. Povšimněte si, jak dlouhý je ten seznam reků, jejichž jména jsou zde zaznamenána, od Ábela až po Mojžíše. Dobře zaznamenejte, v jakých bitvách proti světu, tělu a ďáblu zvítězili. A pak si připomeňte, že toho všeho dosáhli skrze víru. „Pro ni zajisté svědectví došli předkové“ (Židům 11:2).

Otevřete stránky rané církevní historie. Hleďte, jak se prvotní křesťané pevně drželi své víry až na smrt a neotřásla jimi ani ta nejtvrdší pronásledování pohanských císařů. Po staletí církvi nechyběli muži jako Polykarp a Ignác, kteří byli připraveni raději zemřít, než zapřít Krista. Pokuty, vězení, mučení, oheň ani meč nedokázaly zlomit ducha onoho vznešeného vojska mučedníků. Celá moc císařského Říma, který vládl světu, nedokázala zdrtit víru, která začala s několika palestinskými rybáři a celníky! Vzpomeňte si vždy, že silou této církve byla víra. Skrze ní zvítězili.

Pečlivě zkoumejte historii protestantské reformace. Studujte životy jejích šampionů – Wycliffa, Husa, Luthera, Ridleyho, Latimera a Hoopera. Zaznamenejte, jak tito stateční rytíři Kristovi pevně stáli proti zástupu nepřátel a byli připraveni pro své principy zemřít. Jaké bitvy museli bojovat! Jaké vést kontroverze! Jaká snášet odporování! Jaké jen pevné přesvědčení projevili proti celému světu ve zbroji! A pak si připomeňte, že tajemstvím jejich síly byla víra. Skrze ní přemohli.

Zvažte příklad mužů, kteří ovlivnili dějiny církve v posledních sto letech. Zaznamenejte, jak ve své době a generaci stáli muži jako Wesley, Whitefield, Venn a Romaine osamoceni, a přesto probudili v Anglii pravou víru tváří v tvář odporu vysoce postavených lidí – a tváří v tvář utrhání, posměškům a pronásledování ze strany devíti desetin vyznávajících křesťanů v naší zemi. Hleďte, jak muži jako William Wilberforce, Henry Havelock a Hedley Vicars svědčili o Kristu v nejtěžších situacích a pozvedali Kristovu korouhev dokonce i u důstojnického stolu nebo v dolní sněmovně parlamentu. Nemiňte, jak tito svědkové naší země až do konce neuhnuli a získali si respekt i svých nejzavilejších protivníků. A pak si připomeňte, že klíčem k jejich charakteru byla víra. Vírou žili, kráčeli, stáli a zvítězili.

Čtenáři, chcete žít život křesťanského rytíře? Proste v modlitbách za víru. Je to Boží dar; takový, o který žádný neprosí nadarmo. Než začnete jednat, musíte věřit. Pokud lidé ve věcech víry nic nečiní, je to proto, že nevěří. Víra je prvním krokem k nebesům.

Chcete úspěšně bojovat boj křesťanského rytíře a vzkvétat v něm? Modlete se, aby vaše víra neustále rostla. Ať je vaší každodenní prosbou ona modlitba učedníků: „Pane, přispoř nám víry.“ Pokud věříte, žárlivě si svou střežte. Je klíčovou pevností vašeho křesťanského charakteru, na které závisí bezpečnost celé tvrze. Je místem, které satan obzvláště napadá. Porazí-li naši víru, vše ostatní je mu vydáno na milost a nemilost. Milujete-li život, musíte být ohledně tohoto bodu obzvláště ostražití.