„…kterýmž před očima Ježíš Kristus prvé byl vypsán…“ (Galatským 3:1).

Vzhledem k rozšířenému antiomianismu valná část moderního křesťanstva odmítá závaznost Desatera pro křesťany coby měřítka svatosti, podle kterého mají skrze Ducha ve víře směrovat svůj život, spoléhajíce se ve všem na Krista. (O tom, že poslušností Zákona si nelze vydobýt spásu ani zásluhy před Pánem Bohem, přitom nemůže být mezi znovuzrozenými křesťany sporu.) Když se však zaměříme na jednotlivá přikázání, každý může snadno vidět, že se jimi řídit máme – jistě nemáme mít jiné bohy před Hospodinem, brát Boží jméno nadarmo, nectít rodiče, krást, vraždit, smilnit, lhát, závidět. Zákon pro křesťany tedy podle mnohých závazný je i není – už pro ně neplatí, ale zároveň nemají dělat to, co zakazuje. V této věci se jejich postoj dá vyjádřit slovy „jest a není“ (viz 2. Kor. 1:17), což by Boží lid charakterizovat nemělo.

Z přikázání Desatera, která zároveň platí a neplatí, v myslích mnohých však existují dvě výjimky, které neplatí vůbec – na prvním místě celé čtvrté přikázání, a pak částečně přikázání druhé. Ne snad, že by evangelikálové výslovně obhajovali klanění se sochám – i když ho zároveň tolerují u římských katolíků, aspoň dost na to, aby se s nimi spojili v ekumeně – ale nepřijde jim nic špatného na vyobrazování Pána Ježíše, když není spojené s uctíváním daného předmětu, skrze nějž je znázorněn. Zejména jde o případy ilustrací v dětských knížkách a zpodobnění Krista herci – povětšinou nevěřícími – ve filmech.

Že je neomluvitelně v rozporu s druhým přikázáním praxe papeženců, moderní protestanté snad přes všechnu duchovní otupělost většinou nějak vnímat dovedou – byť, jak je uvedeno výše, ne zas tak silně, aby aplikovali apoštolův příkaz: „Nyní pak psal jsem vám, abyste se nesměšovali, kdyby kdo, maje jméno bratr, byl (…) modlář (…). S takovým ani nejezte“ (1. Kor. 5: 11). Ovšem co se týče zobrazování Pána Ježíše, již si nechtějí dát dvě a dvě dohromady, totiž že Písmo zapovídá zobrazovat si Boha a že Pán Ježíš je Bůh. Ne, že by to nedokázali, ale „tohoť zajisté z úmysla věděti nechtí“ (2. Pt. 3:5). A když se snad někdo na chvíli ve své mysli zastaví, zda to je či není v pořádku, často se upokojí tím, že tak rozšířená praxe přeci nemůže být zlá. Kdyby totiž byla, vyžadovalo by to od církve pokání z praxe staré desítky i stovky let, což se mnohých nechce činit.

Historicky kontroverzní otázka

Nelze popřít, že o zobrazování vtěleného Krista se vedly po celou historii církve mnohé spory, a to nejen v kontextu postupujícího odpadnutí církve v polovině prvního milénia, které vyústilo v ustavení plného papežství. Některá zobrazení Spasitele se nám dochovala už ze 4. století. Ovšem ani do takové minulosti sahající tradice nemůže sama o sobě nic ospravedlnit, zejména, když víme, že mnozí zbožní muži poapoštolské doby proti ní silně vystupovali. Ireneus psal koncem druhého století, že obrázky Páně byly typické pro gnostické odpadlíky (Proti Heresím 1.25.6). Biskup Epifanius ze Salamis (cca 315–403) zničil a zbořil obraz Krista, když jej uviděl v jednom z kostelů, s odůvodněním, že taková praxe je v rozporu s Písmem. Chalcedonský koncil (451), který definoval ortodoxní nauku o osobě Pána Ježíše Krista, která se sestává ze dvou sjednocených a zároveň nezávislých podstat v jedné osobě, zároveň odsoudil Jeho zobrazování, neboť se to neslučuje s Jeho plným Božstvím. Z toho v následujících staletích vycházela obrazoborecká (ikonoklastická) hnutí, která si kladla za cíl odstranit z kostelů sochy a obrazy, které se tam za tu dobu dostaly.

Ještě v 8. století, tedy v době, kdy již papežové rozvinuli své světské impérium, se proti obrazům postavil Konstantinopolský synod (753), který odsoudil argument, že obrazy Spasitele jsou v pořádku, neboť Pán Ježíš sám přišel v těle. Změnu přinesl až Druhý Nicejský koncil (787), který převrátil na hlavu závěry koncilu Chalcedonského a zavedl užívání obrazů při bohoslužbě, a to jak Pána Ježíše, tak Marie i svatých. To mimochodem dobře ukazuje, že si jednotlivé koncily proti sobě protiřečily a že církev jistě není neomylná, ani když oficiálně vyhlašuje nějaké učení, jak hlásají římští katolíci, aby si ospravedlnili svoje protibiblické bludy. To byl mimo jiné i argument Lutherův, proč nepřijímá jejich autoritu, ale stojí jen na neomylném Písmu.

Shody a neshody mezi protestanty

Žel, podobně jako se neshodly jednotlivé koncily, panovaly na otázku zobrazování Krista rozdílné názory i mezi protestanty v době reformační i poté – i když nezapomeňme, že všichni jednotě stáli proti tomu, užívat sochy a obrazy coby prostředky bohoslužby, neboť se jedná o očividnou modloslužbu.

Martin Luther – a podle jeho příkladu celá lutherská větev reformace – hájil pozici, že v jistých případech je užívání zpodobnění Krista užitečné, pokud je věřící nebere za prostředky uctívání Pána Boha. Luther zastával názor, že zobrazení Pána Ježíše Krista není modlou samo o sobě, už jen proto, že Kristus se zjevil ve fyzickém těle a když na Něj Jeho učedníci hleděli, nic modlářského na tom nebylo. Vedle toho si křesťané Spasitelův obraz automaticky podvědomě vytváří, když rozjímají nad Jeho ukřižováním. Německý reformátor neviděl zásadní rozdíl mezi obrazem vytvářeným naší myslí a obrazem vytvořeným rukama na plátně. Po jeho vzoru tedy církev lutherská obecně používala obrázky zobrazující Pána Ježíše Krista za účelem vyučování.

Proti tomu se kalvínská větev vždy stavěla a lutherány za to kritizovala, neboť stála za tím, že sochy a obrazy Božího Syna nemají mít v domě Božím místo a že jich není zapotřebí užívat ani coby nástroj vyučování. Takové přesvědčení měl Zwingli, Kalvín a po nich mnozí další. Vycházejíce z toho, že Boží slávu nelze vyobrazit, a jelikož je Kristus jejím odrazem (Žd. 1:3), nelze Jej efektivně zpodobnit, abychom tím zároveň neubrali z Jeho podstaty. Také stáli za tím, že samotná skutečnost, že jsme nakloněni si vytvářet obrazy Páně ve své mysli, neznamená, že je to v pořádku, a vedli tedy křesťany k tomu, aby svou mysl před podvědomým zobrazováním a představováním si Pána Ježíše bránili.

Heinrich Bullinger v Druhé Helvétské konfesi (1562) ve 4. kapitole, nadepsané O modlách a obrazech Božích, Krista a svatých, výslovně uvádí: „Přestože Kristus vzal na sebe lidskou podstatu, nevzal ji na sebe za tím účelem, aby poskytl model sochařům a malířům. On sám popřel, že by přišel zrušit zákon a proroky (Mt. 5:17) – a zobrazování je zakázané Zákonem i Proroky (Dt. 4:15, Iz. 44:9). Popřel také, že by Jeho stálá tělesná přítomnost byla církvi užitečná, ale přislíbil, že bude stále s námi skrze svého Svatého Ducha navěky (Jan 16:7). Kdo se tedy může domnívat, že nástin nebo podobizna Jeho těla může prospět duchovnímu člověku? (2. Kor. 5:5) Jelikož v nás přebývá Jeho Duch, jsme tedy chrámem Božím (2. Kor. 3:16). A jaké může být spolčení chrámu Božího s modlami? (2. Kor. 6:16).“

Tento postoj zastávali i mnozí další; například Theodor Beza, blízký přítel a nástupce Kalvína, napsal: „Naše naděje spočívá ve skutečném kříži Pána Ježíše Krista a ne v jeho obrazu. Proto musím přiznat, že naprosto nesnáším krucifix a nemůžu jej vystát“ (z díla proti lutheránům publikovaného v r. 1588). Předmětná otázka tedy tvořila jednu z oblastí, na kterých se lutherští a kalvínští křesťané rozdělovali.

Různá ale

Dnes se situace liší v tom, že většina protestantů by byla zajedno v tom, že na zobrazování Krista není nic špatného, pokud neslouží jako prostředek bohoslužby. Často se argumentuje, že když Pán Ježíš přijal lidskou přirozenost a chodil zde po zemi, bylo by Ho přeci možné znázornit, kdybychom měli tu příležitost – například kdyby již existovaly fotoaparáty – a proto nelze nic mít proti Jeho zobrazování. (To mimochodem docela odpovídá pozici římskokatolické církve, která ve svém aktuálním katechismu uvádí, že „tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou „éru“ obrazů,“ § 2131). Co lze tedy mít proti Jeho obrázkům v dětských knihách biblických příběhů?

Proti samotnému poukazu, že Spasitelovu podobu bychom teoreticky mohli zachytit, kdybychom žili v té době a měli k dispozici moderní prostředky, nelze z hlediska formální logiky nic namítat. Co se týče Jeho lidství, Mesiáš měl tělo jako my, vyjma hříšné přirozenosti. Apoštol Jan o vtěleném Slovu píše: „Co jsme očima svýma viděli, a co jsme pilně spatřili, a čeho se ruce naše dotýkaly, o slovu života (…), zvěstujeme vám“ (1. Jan 1:1.3). Tento argument však musíme vnímat v kontextu Boží prozřetelnosti – Kristus přišel na svět v době a do prostředí, které takové zachycení Jeho podoby neumožňovaly. Vše, co Pán Bůh činí, má svůj význam. On dobře věděl, proč neposlal svého Syna ve 20. století, ale dva tisíce let předtím. Jedním z nich bylo i to, aby nikdo neměl k dispozici prostředky zachycení Jeho zevnějšku; to je ještě zřejmější s ohledem na to, že Písmo nám nedává žádný popis, ba, ani sebemenší náznak, jak Kristus vypadal. (V 1. kapitole Zjevení jde více o líčení Kristovy slávy než Jeho podoby.)

Při posuzování nějaké myšlenky je rovněž vhodné se podívat, jak vlastně byla v minulosti v praxi realizována. Něco působí v teorii docela dobře, nebo aspoň ne až tak špatně, a lidé mohou mít problém na základě pouhé „akademické“ analýzy odhalit, co je s tím v nepořádku. Pokud však v dějinách některý koncept, který by třeba teoreticky i šel realizovat přijatelným způsobem – čímž však nenaznačujeme, že takovým konceptem je zobrazování Krista – byl prakticky konstantně uplatňován způsobem zjevně špatným, což to neodhaluje, že v jeho samotném jádru musí hlodat nějaký zhoubný červ?

Tak je tomu i se zobrazováním Pána Ježíše, který byl a stále je znázorňován coby muž s dlouhými vlasy. To nemá žádný biblický podklad; v Izraeli nosili dlouhé vlasy jen Nazarejští, což byla výjimka. Jinak platilo, co psal apoštol Pavel, že „jest ohyzda muži míti dlouhé vlasy“ (1. Kor. 11:14). To je hodnocení neomylného slova Božího. Náš Spasitel Nazarejským ve smyslu Numeri 6 nebyl, neboť pil víno, což Hospodin této skupině zapověděl. Představy Pána Ježíše s dlouhými vlasy mj. významně ovlivnilo tzv. Turínské plátno, padělek, vydávaný za plátno, kterým zavinuli Krista při pohřbu a do kterého se měla otisknout Jeho postava včetně tváře. Přes svůj naprosto mimobiblický původ se tento obraz v myslích lidí tak zakořenil, že muži, kteří si ve své rebelii a marnivosti nechávají narůst dlouhé vlasy, neboť se domnívají, že tak vypadají lépe, se to snaží ospravedlnit tím, že „Pán Ježíš měl přeci také dlouhé vlasy.“ Jaký nesmysl – a jaká škoda napáchaná v životech mnohých, protože křesťané byli moudřejší než Pán Bůh a rozhodli se, že standardy Božího svatého zákona ke svému životu nepotřebují.

Patřičný pohled na Krista

Už jsme zmínili, že nevíme, jak Pán Ježíš vypadal. Už jen to by mělo být prvním výstražným praporkem, neboť z toho vyplývá, že chceme-li Krista zobrazit, musíme si o něm něco vymýšlet bez jakékoliv podpory Slova Božího. To chceme? Cožpak nám Spasitel a pravda Písma, která svědčí o Něm, nejsou tak drahé, že k nim nechceme nic přidávat? Cožpak zcela vymizelo vnímání studu prezentovat Syna Božího jinak, než se prezentuje On sám skrze svého Ducha, jenž pudil pisatele Bible k napsání přesně toho, co Svatá Trojice zamýšlela? Zlá vizitka církve i jednotlivců, pokud to s námi tak je.

Je pravda, že většinou v Bibli nemáme popisy ani jiných Božích mužů, které jinak v obrázkových biblických příbězích zobrazujeme. Jenže za prvé, na těch mužích nestojí naše víra. Abraham za nás nezemřel, není nám přičtena spravedlnost Mojžíše, David pro nás nevstal z mrtvých, Daniel za nás neoroduje před trůnem milosti, aniž jsme „ve jménu Pavlovu pokřtěni byli“ (1. Kor. 1:13). A za druhé, zobrazením těchto mužů nijak neubíráme z jejich podstaty. Byli to lidé týmž bídám jakož i my poddaní. Jejich zobrazení jim obecně vzato není na újmu. (I když někdy také velmi zavádí; třeba Samsona malíři obvykle zobrazují jako hotového kulturistu, ale on přitom nejspíše navenek působil v tomto ohledu dost obyčejně. Byl to Duch Boží, kdo mu dával sílu, ne jeho fyzické tělo.)

Na rozdíl od nich Pán Ježíš coby jednorozený Boží Syn je „blesk slávy, a obraz osoby jeho, a zdržuje všecko slovem mocnosti své“ (Žd. 1:3), a „jest obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďto knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest. A on jest přede vším, a všecko jím stojí“ (Kol. 1:15-17). On oprávněně mohl říci: „Kdož vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14:8). To vše je pro nás příliš vysoké a příliš hluboké, něco zcela mimo naši představivost. Ani celá věčnost nepostačí, abychom to dokázali pojmout.

Jakýkoliv pokus o zobrazení Pána Ježíše nutně degraduje, protože nikdo, ani ten nejlepší malíř, ani ten nejlepší herec, nedokáže zpodobnit Kristovo Božství. Pán Ježíš coby Bohočlověk však v sobě zahrnuje v tzv. hypostatické jednotě dvě přirozenosti, Boží a lidskou, samostatné a nesmíšené, jenž si obé zachovávají své vlastnosti v jejich plnosti, ale zároveň dohromady tvoří jednu Osobu a společně fungují v nám tajemstvím zahalené harmonii. Jak těžké je to vystihnout slovy, natožpak obrazem, sochou či hereckým výkonem! Takto zpodobnit Krista znamená vlastně zpodobnit nanejvýš jednu Jeho polovinu; jestliže Jej skutečně milujeme, jak můžeme toto Kristovo snížení s klidem, ba dokonce přijímat? Ozvěnou nám zde zní slova apoštola Pavla, byť vyřčená v trochu jiném kontextu: „Bojím se, aby snad, jakž onen had svedl Evu chytrostí svou, tak nebyly porušeny mysli vaše od sprostnosti, kteráž jest v Kristu. Nebo kdyby někdo přijda, jiného Ježíše kázal, kteréhož jsme nekázali (…), slušně byste toho snášeli“ (2. Kor. 11:3-4).

S ohledem na to se nám otevírá ještě jiný pohled na argument, že Krista zde na zemi by přeci šlo vyfotografovat, kdyby ten přístroj tehdy existoval. Ano, když Spasitel chodil po této zemi, lidé Jej viděli a dotýkali se Ho, a mnohým připadal jako obyčejný člověk, aniž vnímali, že je Bohem. „Zdaliž tento není syn tesařův? Zdaliž matka jeho neslove Maria, a bratří jeho Jakub a Jozes a Šimon a Judas? A sestry jeho zdaliž všecky u nás nejsou?“ (Mt. 13:55-56) Nakolik můžeme říci – i podle 53. kapitoly Izaiáše – Pán Ježíš na první pohled vskutku působil velmi obyčejně. To však byla součást Jeho ponížení, kdy „samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn, a v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se“ (Fp. 2:7-8). Po svém vzkříšení však byl přijat do slávy, kde „vždycky sedí na pravici Boží“ (Žd. 10:12). I kdybychom dokázali účinně obrázkem vystihnout Krista v Jeho ponížení – jakože nedokážeme ani to – jistě to nedovedeme u Jeho vyvýšení. Kristus je nyní ve slávě nám do Jeho příchodu nepředstavitelný a nepostihnutelný; odmítání zobrazování Spasitele je tak praktickým vyznáním této pravdy Písma. Naopak lehkovážnost v této věci spíše prozrazuje, že to dostatečně nevnímáme a přistupujeme k Němu, jako by byl stále ve stavu svého ponížení. Svým způsobem k tomu ponížení dokonce jakoby přidáváme.

Vedle toho dodejme, že odmítání užívání jakéhokoliv zobrazení Pána Ježíše, i v dětských knížkách, je-li činěno v poslušnosti víry a s pravým biblickým přesvědčením, Pán Bůh velmi požehná i našim potomkům. Když naše děti uvidí, že sice lze malovat ostatní biblické postavy, ale ne Spasitele samotného, pomůže jim to lépe si ve své mysle vštípit ten nekonečný rozdíl mezi Pánem Ježášem a i těmi nejlepšími svatými, kteří přese všechno byli jen hříšnici ospravedlnění nezaslouženou milostí Boží skrze Krista. Takové vedení dětí odmala k vysokému pohledu na Pána Ježíše a k bázni Boží má zaslíbení pro život nynější i budoucí: „Poďtež, dítky, poslouchejte mne, bázni Hospodinově vyučovati vás budu“ (Ž. 34:11). „Počátek moudrosti jest bázeň Hospodina; rozumu výborného nabývají všickni, kteříž činí ty věci; chvála jeho zůstává na věky“ (Ž. 111:10). „Bázeň Hospodinova přidává dnů“ (Př. 10:27). „Milosrdenství pak Hospodinovo od věků až na věky nad těmi, kteříž se ho bojí, a spravedlnost jeho nad syny synů“ (Ž. 103:17).

Závěr

Obrázky Pána Ježíše považují křesťané za nenahraditelnou pomůcku při vyučování zejména dětí v nedělní škole nebo v dětských knížkách biblických příběhů. Jakkoliv je při vedení dětí ve věcech Božích třeba veliké moudrosti, velmi se mýlíme, domníváme-li se, že vštípení pravé známosti Hospodina skrze Pána Ježíše Krista závisí především ve vhodně zvolené metodě. „Božích věcí nezná žádný, jediné Duch Boží“ (1. Kor. 2:11). V pravdě se jim lze naučit jedině skrze působení Ducha Svatého v srdci, a to platí nejen pro dospělé, ale i děti, neboť i ty jsou ve své přirozenosti mrtvé ve vinách a hříších. Chceme-li vidět jejich spásu, jediná naděje pro nás spočívá v očekávání na milostivé Boží působení.

Očekávání na Hospodina samozřejmě neznamená nečině sedět a doufat, že se něco stane. Pravá víra vždy doufanlivě užívá prostředků, které Pán Bůh ke stanovenému cíli určil. Vyučování dětí je proto velmi důležité: „A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je často opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje“ (Dt. 6:6-7). „Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali, nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil. Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým, aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým, aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní jeho“ (Ž. 78:3-7).

Aby však naše doufání mohlo být doufáním víry, a ne troufalostí, musíme užívat jen těch prostředků a těch způsobů, které nám Pán Bůh zjevil ve svém Slově. Duch pudil autory biblických knih k jejich napsání, a On není tak nekonzistentní, aby svým Slovem přikazoval svému lidu něco a poté sám jednal a požehnával způsoby úplně jiné, z Písma vůbec nevyplývající. Používání obrázků Božího Syna k vedení duší k poznání Spasitele Boží Slovo jako takový způsob nepředkládá, ba, všechno v něm hovoří přesně opačně.

Pravým prostředkem vedení k poznání Spasitele je kázání a vyučování Božího Slova a evangelia. Křesťanům v Galacii byl Kristus skrze Pavlovo kázání a listy před očima vypsán (προεγράφη, proegrafé) – překlad kralických je zde tak doslovný, tak to jen lze. A nešlo zde o fyzický popis. Krista nemáme znát podle těla. „Ačkoli jsme poznali Krista podle těla, ale nyní již více neznáme“ (2. Kor. 5:16). „Duch jest, jenž obživuje, těloť nic neprospívá. Slova, kteráž já mluvím vám, Duch a život jsou“ (Jan 6:63). Je to předkládání v evangeliu ukrytých nestihlých bohatství Kristových, kterýž vydal sebe samého za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku zlého, co vede k Jeho poznání. Tu hloubku žádný obrázek či film nevystihnou, dokonce ani ty o ukřižování. To nám může vpravdě vyjádřit jen Boží Slovo, které je živé, mocné a „pronikavější nad všeliký meč na obě straně ostrý“ (Žd. 4:12).

Neužívat vymyšlených zpodobnění Pána Ježíše je praktickým vyjádřením toho, zda tomu skutečně věříme, zda se skutečně spoléháme na práci Ducha Svatého skrze užívání prostředků, které On sám zjevil, a žádných jiných, nebo zda se snažíme zachránit situaci svými nápady a svými metodami. Tudy však cesta požehnání nevede. Ať už si lidská moudrost myslí cokoliv, věčný užitek přináší jedině Boží cesta – bez ohledu na to, jestli nám, červíčkům lidským, dává smysl či ne. Držme se jí tedy s pomocí Páně a neustupujme ani nalevo, ani napravo. Kéž Pán nám sám dá odhodlanost, aby naším krédem bylo: „K zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře, až by každý toulati se musil, zbědovaný jsa a hladovitý“ (Iz. 8:20-21). Amen i amen.